přeložila Věra Chocholoušková
Obytná loď byla vystavěna podle nejpřísnějších norem sirenské dovednosti, o níž se říká, že má nejblíže k dokonalosti, kterou lze vnímat ještě lidským okem. Obložení z navoskovaného tmavého dřeva neslo stopy spojů, vysoustružené, hladce naleštěné platinové nýty tvořily ozdobná kování. Loď byla masivní, značně široká a stabilní, přesto však ne těžkopádná. Příď se vydouvala jako labutí hruď vysoko vzhůru, potom se ohýbala dopředu, aby mohla nést železnou lucernu. Dveře se skládaly z černozeleně žíhaných dřevěných desek, několikadílná okna byla zasklena čtvercovými kousky slídy v červené, modré, bledě zelené a fialové barvě. Příď sloužila k ubytování otroků a zároveň jako úložný prostor. Uprostřed lodi byly dvě kajuty na spaní, jídelna a salónek, z nějž se dalo projít na vyhlídkovou plošinu na zádi.
Taková byla obytná loď Edwera Thissella, ale nebylo se čím chlubit. Krása lodi již dávno pominula. Koberce byly prošlapané, vyřezávané přepážky otlučené, železná lucerna na oblouku rozežraná od rzi. Když před sedmdesáti lety první vlastník tuto loď přijal, vzdal čest jejímu staviteli a zároveň byl tímto darem sám poctěn. Celá transakce (byla něčím více, než pouhým odevzdáním a přijetím) zvýšila oběma prestiž. Ta doba byla ovšem dávno pryč. Nyní tato loď už zdaleka nevzbuzovala takovou úctu. Edwer Thissell si tuto skutečnost uvědomoval, ale nemohl s tím nic dělat, nic lepšího nemohl získat.
Seděl na zadní palubě a cvičil na gangu, nástroj podobný citeře, ne o mnoho větší než lidská ruka. Již sto metrů od břehu byl díky pěnivému příboji znát pruh bílé pláže, za níž vystupovala červená džungle se siluetou černých skalnatých kopců. Nad hlavou svítila bílá, mlhavá Mireille, jako by byla utkaná z pavučiny. Na hladině oceánu se tvořila perleťová kola. Tato scenérie byla pro Edwera všední, ne však tak nudná jako hra na gangu, na kterou cvičil již dvě hodiny: vybrnkával sirenské stupnice, řadil akordy, přecházel k jednoduchým stupnicím. Vyměnil gangu za zachinko, malou ozvučenou krabičku posetou klapkami, na kterou se hrálo pravou rukou. Tlakem na klapky se proháněl vzduch přes píšťaly a tím se vyluzoval zvuk podobný zvuku koncertiny. Thissell přehrál rychle asi tucet stupnic a udělal při tom velmi málo chyb. Z těch šesti nástrojů, na které se začal učit, mu šla hra na zachinko nejlépe (ovšem s výjimkou hymerkinu — klapajícího a pleskajícího nástroje ze dřeva a kamene, který se používal výhradně ke komunikaci s otroky). Thissell cvičil dalších deset minut a potom zachinko odložil stranou. Protáhl ruce a prolomil své bolavé prsty. Každou chvilku od svého příjezdu věnoval nástrojům: hymerkinu, ganze, zachinku, kivu, strapanu a gomapardu. Cvičil devatenáctitónové stupnice čtyřmi způsoby a nespočetně akordů tak často, jak by ho to v životě na jeho planetě ani nenapadlo. Trylky, arpeggia, legato, mlaskání a nazalizace, tlumení a augmentace, vibráta a vlávytí, konkávy a konvexe. Cvičil s umíněnou, až sebevražednou píli, pročež se jeho původní představa o hudbě jako o zdroji potěšení dávno, dávno vytratila. Když se díval na nástroje, jen stěží potlačil touhu hodit všech šest do Titaniku.
Postavil se, prošel salónem a jídelnou přes chodbu a vyšel na zádi. Vyklonil se přes zábradlí a podíval se dolů na podvodní ohrady, kde otroci Tobi a Rex zapřahali tažné ryby. Chystali se k cestě do Fanu, vzdáleného patnáct kilometrů na sever. Nejmladší ryba, spíše hravá než záludná, uhýbala a nechtěla se nechat zapřáhnout. Její protáhlá černá tlama prorazila vodu. Thissell, když se na ni podíval, pocítil odpor. Ryba neměla masku!
Thissell se hořce usmál, prsty přejel po své masce — masce Měsíční můry. Jak je vidět, už na Siréně zdomácněl. Už to došlo tak daleko, že mu pohled na rybu bez masky způsobil šok.
Ryby byly nakonec zapřaženy, Toby a Rex vylezli na palubu, rudá těla se jim leskla. Černé plátěné masky jim přilnuly k obličeji.
Thissella si nevšímali, uklidili ohradu a zvedli kotvu. Tažné ryby zabraly, postroje se napjaly a loď se pohnula směrem na sever.
Když se Thissell vrátil na příď, vzal si strapan, tu okrouhlou ozvučenou skříňku o průměru dvaceti centimetrů. Čtyřicet šest drátů vybíhalo z centrální osy a na obvodu se připojovalo buď ke zvonečku, nebo ke zvonící tyčince. Když se za dráty zatrhalo, zvonečky zvonily a tyčinky s nimi souzněly. Když se na ně za-brnkalo, nástroj vydával zvonivý zvuk. Když se na něj umně zahrálo, příjemné, pronikavé, disharmonické zvuky zněly působivě, v nepravých rukách však byly výsledky hry méně příjemné a hraničily s hlukem. Strapan byl nejslabším Thissellovým nástrojem, proto na něj cvičil po celou dobu cesty na sever.
Ve správném kursu se loď přibližovala k plovoucímu městu.
Tažné ryby zpomalily a loď byla zvolna dotažena ke břehu. Dok lemovala řada přístavních povalečů, kteří si důkladně měřili celou loď, Thissella i otroky, v souladu se sirenskými zvyky. Thissell, který si na tak důkladné zkoumání ještě nezvykl, je považoval za zneklidňující, spíše však kvůli strnulosti masek. Sebevědomě si upravil svou masku Měsíční můry, sestoupil po žebříku do doku.
Nějaký otrok vstal z místa, kde seděl, dotkl se klouby prstů černého plátna na svém čele a zazpíval ve třech tónech otázku:
„Měsíční můra přede mnou patrně představuje pana Edwera Thissella?“
Thissell klepl na hymerkin, který měl zavěšený na opasku a zazpíval: „Já jsem Edwer Thissell.“
„Byl jsem poctěn důvěrou,“ zazpíval otrok. „Tři dny od úsvitu do soumraku jsem čekal v doku, tři noci od soumraku do úsvitu jsem se krčil na voru pod tímto dokem a naslouchal jsem krokům nočních mužů, nakonec jsem uzřel masku pana Thissella.“
Thissell netrpělivě zaklepal na hymerkin. „Co ta důvěra obnáší?“ „Přináším vzkaz, pane Thisselli. Je určen pro vás.“
Thissell vztáhl levou ruku a pravou zahrál na hymerkin. „Dej sem ten vzkaz.“
„Hned, pane Thisselli.“ Vzkaz byl výstražně nadepsán:
NALÉHAVÁ ZPRÁVA! SPĚCHÁ!
Thissell roztrhl obálku. Vzkaz byl podepsán Castelem Cromartinem, vrchním velitelem meziplanetárního policejního útvaru, a po formálních pozdravech tam stálo:
NAPROSTO NEZBYTNÉ
musí být vyplněny následující rozkazy! Na palubě lodi Carina Cruzeiro směřující do Fanu, datum přistání 10. leden V.Č., je známý vrah Haxo Angmark. Buďte přítomen přistání s dostatečnou posilou, zadržte a uvězněte tohoto muže. Tyto pokyny musí být provedeny úspěšně. Nezdar nepřípustný! POZOR! Haxo Angmark je mimořádně nebezpečný. V případě jakéhokoliv odporu jej zabijte.
Thissell přijal vzkaz se zděšením. Vzhledem k tomu, že měl zastávat ve Fanu funkci konzula, neočekával podobné úkoly. Necítil se být kompetentní k podobným záležitostem. Přemýšlivě se poškrábal na roztřepané šedivé bradě své masky. Situace nevypadala úplně beznadějně, Estenban Rolver, ředitel vesmírného přístavu, bude bezpochyby spolupracovat a možná sestaví četu otroků.
S větší nadějí si Thissell znovu přečetl vzkaz, 10. leden vesmírného času. Nahlédl do převodného kalendáře. Dnes je čtyřicátý den Období hořkého nektaru. Thissell přejížděl prstem dolů po sloupci. Pak se náhle zastavil. 10. leden — to je dnes!
Jeho pozornost upoutal vzdálený rachot. Z mlhy se vynořoval nejasný obrys: světlo motorů lodi Carina Cruzeiro.
Thissell si ještě jednou přečetl vzkaz a prohlížel si klesající světlo. Na palubě bude Haxo Angmark. V pěti minutách přistane na Siréně. Formality po přistání ho pravděpodobně zdrží dvacet minut.
Přistávací plocha leží něco málo přes dva kilometry daleko a s Fa-nem je spojena klikatou pěšinou v horách.
Thissell se otočil k otrokovi: „Kdy přišel ten vzkaz?“
Otrok se nechápavě naklonil. Thissell přizpůsobil svou otázku a s klepáním hymerkinu zazpíval: „Tento vzkaz: tys byl poctěn péčí o něj — jak dlouho?“
Otrok zapěl: „Dlouhé dny jsem čekal na molu, útočiště na voru hledaje pouze se začínajícím soumrakem. Nyní je má bdělost odměněna, spatřil jsem pana Thissella.“
Thissell se odvrátil a vztekle kráčel k doku. Neschopní Sireňané! Proč nedoručili vzkaz na mou loď? Dvacet pět minut — nyní již jen dvacet dva… Na esplanádě se Thissell zastavil, podíval se doprava, potom doleva a doufal v zázrak: Nějaký druh vzdušné dopravy, která by ho přenesla do kosmického přístavu, kde by s Rolverovou pomocí mohl ještě Haxa Angmarka zadržet. Nebo ještě lépe: další vzkaz, který by rušil ten první. Něco — prostě cokoliv… Ale letecká doprava na Siréně neexistuje a další vzkaz nepřichází.
Na esplanádě se tyčila nuzná řada stálé zástavby, postavené z kamenů a železa, a tedy odolná proti útokům nočních mužů. Jakýsi čeledín obýval jedno z těchto stavení a jako Thissell pozoroval muže v nádherné perleťově stříbrné masce, který přijížděl v sedle jednoho ze sirenských koní, podobných ještěrům.
Thissell vykročil kupředu. Ještě byl čas, s trochou štěstí ještě může Haxa Angmarka zadržet. Spěchal přes esplanádu.
Před řadou ohrad stál čeledín a prohlížel si starostlivě své stádo, příležitostně vyleštil šupiny nebo zahnal hmyz. Bylo tam pět vynikajících zvířat, všechna dosahovala výšky ramen dospělého muže. Měla masivní nohy, tlustá těla a těžké klínovité hlavy. Z jejich předních zubů, uměle prodlužovaných a zakřivovaných téměř do kruhu, visely zlaté kroužky. Šupiny každého z nich byly vzorovány v nachové a zelené, oranžové a černé, červené a modré, hnědé a růžové, žluté a stříbrné. Thissell bez dechu doběhl k čeledínovi. Sáhl pro svůj kiv[1] a potom zaváhal. Mohu toto považovat za běžné osobní setkání? Nebo snad zachinko? Vylíčení požadavků mohu sotva považovat za formální. Potom tedy bude lepší kiv. Zahrál akord, ale omylem použil gangu. Thissell se pod maskou zakřenil. Jeho vztah k čeledínovi nebyl nijak důvěrný. Doufal, že čeledín je v dobré náladě a že v tomto naléhavém případě nebude trvat na použití zcela vhodného nástroje. Vybrnkal naléhavě další akord a pokud mu nedostatek zručnosti dovoloval, přednesl svou žádost: „Pane čeledíne, neodkladně potřebuji rychlého koně. Dovolte mi, abych si vybral jednoho z vašeho stáda.“
Čeledín měl na sobě značně složitou masku, kterou Thissell neuměl určit. Byla vyrobena z nalakované hnědé látky, plisované šedé kůže a na samém vrcholu čela měla dvě velké zelené a šarlatové koule, drobně segmentové jako oči nějakého hmyzu. Dlouho si Thissella prohlížel, potom poněkud okázale uchopil svůj stimik[2] a přednesl celou řadu trylků s významem, který Thissell nepochopil.
Čeledín zazpíval: „Pane Měsíční můro, obávám se, že mí oři jsou nevhodní pro člověka vašeho postavení.“ Thissell naléhavě zabrnkal na gangu: „Já si myslím, že jsou zcela vhodní. Hrozně spěchám a velmi rád vezmu za vděk kterýmkoliv z nich.“
Čeledín zahrál křehce vířivé crescendo. „Pane Měsíční můro,“ zazpíval, „mí oři jsou nemocní a špinaví. Jsem polichocen, že se vám pro vás zdají vhodní. Nemohu však přijmout vámi předkládaný důvod. A…“ — najednou změnil nástroj a ze svého krodatchu[3] vyrazil chladný cinkot — „nějak nepoznávám dobrého společníka a umělce, který mě tak familiárně oslovil svou gangou.“
Bylo to jasné. Thissell žádného koně nedostane. Otočil se a vyrazil k přistávací ploše. Za ním se ozval klapot čeledínova hymerkinu, ale zda byl určený čeledínovým otrokům, nebo jemu samému, to se Thissell nenamáhal zjistit.
Předchozí konzul domovského souhvězdí na Siréně byl zavražděn v Zundaru. V masce Hospodského vraha oslovil dívku oblečenou na oslavu rovnodennosti a za tento přestupek byl ihned popraven třemi muži v maskách Červeného řemeslníka, Slunečního skřítka a Kouzelného sršně. Edwer Thissell, který nedávno vystudoval Institut, byl jmenován jeho nástupcem a měl tři dny, aby se na to připravil. Přestože byl Thissell rozjímavý až obezřetný, považoval toto jmenování za určitou výzvu. Naučil se sirensky pomoci speciální mozkové techniky. Zjistil, že tento jazyk není obtížný. Potom si v časopise Antropologie vesmíru přečetl:
Obyvatelstvo pobřeží Titaniku je vysoce individualistické, což je možná reakce na bohaté okolí, které skupinové aktivity nikterak neoceňuje. Jazyk, který tuto zvláštnost odráží, vyjadřuje náladu jedince a jeho emotivní přístup k dané situaci. Samotná informace je tedy podřadná.
Jazyk se zpívá, charakteristicky doprovázen na malý hudební nástroj, takže je velmi obtížné získat jakoukoli informaci od rodilého obyvatele Fanu nebo zakázaného města Zundaru.
Budete zahrnuti elegantními áriemi a ukázkami úžasné virtuozity hry narozličné nástroje. Proto se musí návštěvník tohoto fascinujícího světa naučit vyjadřovat podle obecně schválené tamější módy, pokud nechce, aby se s ním zacházelo s největším opovržením.
Thissell si do svého záznamníku poznamenal: obstarat malý hudební nástroj, společně s návodem k použití. A četl dál.
Všude a vždycky je hojnost, ne-li přímo nadbytek jídla. Podnebí je mírné. Vzhledem k velkým zásobám využitelné energie a spoustě volného času se obyvatelstvo zabývá komplikováním věcí. A to ve všech oblastech: dělá složitější řemesla, například tesá čelní desky, které zdobí jejich obytné lodi, složitě rozvíjí symbolismus, což dokazují jejich masky, které musí nosit každý, komplikují polohudební jazyk, jenž tak pozoruhodně odráží jemné odstíny nálad a emoce. Nad tím vším vévodí svou složitostí komplikované mezilidské vztahy. Prestiž, tvář, dobrá pověst, mana, sláva — sirensky strakh, který určuje, jakou obytnou loď potřebuje a za jakých okolností, a který mu určí k používání loď bohatě zdobenou drahokamy, alabastrovými lucernami, pavími pery, malovaným nádobím a bohatě vyřezávanou, nebo mu přisoudí nuzný příbytek v chatrči na voru. Na Siréně neexistuje žádný průměr, jediným měřítkem je strakh…
Thissell se poškrábal na bradě a pokračoval ve čtení.
Masky se nosí neustále v souladu s filozofií, že člověk by neměl být přinucen k výrazu, který se vymyká jeho kontrole a že by měl být svobodný ve výběru podoby, nejvíce vyhovující jeho strakhu. V obydlených oblastech Sirény, což je pobřeží Titaniku, člověk nikdy neukazuje svůj obličej. Je to jeho největší tajemství. Riskování je věcí na Siréně neznámou. Pro sirenské sebevědomí by bylo katastrofou získat prospěch jinak, než prostřednictvím strakhu. Slovo štěstí nemá v sirenském jazyce synonymum.
Thissell si udělal další poznámku: Získat masku. Muzeum? Divadelní spolek?
Dočetl článek, urychlil dokončování příprav a následujícího dne se nalodil na palubu lodi Robert Astroguard, na první úsek cesty na Sirénu.
Světla se usadila na sirenské přistávací ploše a topasový disk osamocený mezi černými, zelenými a nachovými kopci. Edwer vykročil směrem k lodi. Potkal se s Estebanem Rolverem, místním zástupcem kosmických letů. Rolver rozhodil rukama a poodstoupil.