„Nosím masku Jezerního ptáka a žádnou chrabrost nepředstírám. Ale mohu vám půjčit silnou zbraň. V poslední době ji nepoužívám, a proto nezaručuji, že bude fungovat.“
Rolver vešel do kanceláře a za okamžik se vrátil se zbraní. „Co budete nyní dělat?“
Thissell potřásl unaveně hlavou. „Pokusím se najít Angmarka ve Fanu. Nebo myslíte, že má namířeno do Zundaru?“ Rolver uvažoval. „Angmark by mohl v Zundaru přežít. Ale bude chtít oprášit své hudební znalosti. Myslím, že na pár dní ve Fanu zůstane.“
„Ale jak ho najdu? Kam bych se měl podívat?“
„To vám nepovím,“ odpověděl Rolver. „Budete v bezpečí, když ho nenajdete. Angmark je nebezpečný člověk.“ Thissell se vrátil do Fanu stejnou cestou.
Tam, kde se cesta svažovala z kopců do volného prostranství, bylo postaveno stavení se silnými zdmi z lepenice.
Dveře byly vytesány z pevného černého dřeva, okna byla chráněna vrstvami železných prutů. Byla to kancelář Cornelyho Welibuse, obchodního zástupce, který se zabýval vývozem a dovozem. Thissell našel Welibuse na verandě. Pohodlně seděl a na sobě měl napodobeninu Waldemarovy masky. Zdál se ponořen do svých myšlenek a mohl, ale taky nemusel rozpoznat Thissellovu Měsíční můru. V každém případě nijak nepozdravil.
Thissell se přiblížil k verandě. „Dobré ráno, pane Welibusi.“ Welibus roztržitě přitakal a řekl mu mdlým hlasem a zahrál na svůj krodatch. „Dobré ráno.“
Thissella to poněkud zarazilo. Tento nástroj se sotva používal pro komunikace s přítelem a člověkem z cizí planety, i kdyby měl na sobě masku Měsíční můry.
Thissell řekl studeně. „Mohu se vás zeptat, jak dlouho tady sedíte?“
Welibus chvíli uvažoval a když nyní promluvil, použil mnohem srdečnější crebarin. Ale vzpomínka na zvuk krodatchu stále rozjitřovala Thissellovu mysl.
„Jsem tady patnáct nebo dvacet minut. Proč se ptáte?“
„Jsem zvědav, jestli jste si všiml, jak tudy kolem prochází Lesní skřítek.“
Welibus přitakal. „Šel po esplanádě a vstoupil do prvního obchodu s maskami, nepletu-li se.“
Thissell mezi zuby zasyčel. To bude první Angmarkův krok. „Už ho nikdy nenajdu, pokud vymění masku,“ zamumlal.
„Kdo je ten Lesní skřítek,“ zeptal se Welibus pouze s obvyklým zájmem.
Thissell neviděl důvod k tomu, aby jeho jméno zatajil.
„Nebezpečný zločinec: Haxo Angmark.“
„Haxo Angmark!“ vyrazil ze sebe Welibus a zaklonil se v židli.
„Jste si jist, že je tady?“
„Bezpochyby.“
Welibus si propletl své ruce, které se mu silně třásly. „To je špatná zpráva — vskutku velmi špatná zpráva. Je to bezohledný darebák!“
„Znáte ho dobře?“
„Jako všichni.“ Teď se Welibus doprovázel na kiv. „Zastával místo, které mám nyní já. Přijel jsem sem jako inspektor a objevil, že měsíčně zpronevěřoval čtyři tisíce UMI. Jsem si jist, že mě zrovna v lásce nemá.“ Welibus pohlédl nervózně na esplanádu. „Doufám, že ho chytíte.“
„Udělám, co bude v mých silách. Takže jste říkal, že šel do obchodu s maskami?“
„Jsem si tím jist.“
Thissell se otočil. Jak scházel dolů po pěšině, slyšel, jak se za ním s bouchnutím zavřely černé dveře.
Šel po esplanádě do obchodu s maskami, chvíli posečkal venku, jako by si prohlížel výlohu, kde byla stovka zmenšenin masek vytesaných ze vzácných dřev a minerálů posetých smaragdovými plátky, jemně utkaným hedvábím, vosími křidélky a zkamenělými rybími šupinami. Kromě výrobce masek v obchodě nikdo nebyl.
Obchodník byl šlachovitý muž ve žluté róbě a na sobě měl zdánlivě jednoduchou masku Světového znalce vyrobenou z více než dvou tisíc kousků dřeva.
Thissell rozvažoval, co má říci a na jaký nástroj se k tomu doprovodit, a pak vstoupil. Výrobce masek si všiml Měsíční můry a Thissellova odlišného chování, ale pokračoval v práci.
Thissell si vybral nejjednodušší ze svých nástrojů strapan a zahrál na něj. Asi to nebyla ta nejšťastnější volba, protože tento nástroj do jisté míry zestručňoval. Thissell se snažil přebít své smíšené pocity tím, že zpíval až přehnaně vřele a usilovně potřásal strapanem, ale zahrál sem tam špatný tón:
„Cizinec je zajímavá osoba, jeho zvyky jsou nevšední, budí zvědavost. Ani ne před dvaceti minutami vstoupil do tohoto nádherného obchodu cizinec, aby si vyměnil svou nezajímavou masku Lesního skřítka za jeden z pozoruhodných a odvážných výtvorů, které jsou v této místnosti shromážděny.“ Výrobce masek vrhl na Thissella kradmý pohled a beze slova zahrál několik tónů na nástroj, který Thissell nikdy před tím neviděl.
Byl to pružný váček, který se držel v dlani, se třemi krátkými trubičkami svázanými mezi prsty. Když se trubičky silně zmáčkly a vzduch procházel štěrbinami, ozval se zvuk podobný hoboji. Thissell považoval výrobce masek za skutečného mistra, protože nástroj se mu zdál být velmi obtížný. Jeho hudba sdělovala hluboký nezájem.
Thissell to zkusil znovu a s námahou manipuloval se strapanem.
Zazpíval: „Pro cizince z jiné planety je hlas krajana jako voda pro chřadnoucí rostlinu. Osoba, která umožní setkání dvou takovýchto osob, by v tomto soucitném gestu měla nalézt uspokojení…“ Výrobce masek uchopil svůj strapan a vyloudil řadu rozvlněných stupnic. Jeho prsty se pohybovaly rychleji, než mohly oči pozorovat.
Formálně zazpíval: „Umělec si cení svých chvil soustředění, nemíní ztrácet čas výměnou nicotností s osobami přinejlepším průměrné prestiže.“ Thissell se pokusil zareagovat odpovídající melodií, ale výrobce masek zahrál novou řadu složitých akordů, které mařily Thissellovu snahu o porozumění. Výrobce masek pokračoval:
„Do obchodu si přijde osoba, která evidentně poprvé drží v ruce nástroj pro ni nesmírně obtížný, protože přednes hudby je velmi rozpačitý. Zpívá o stesku po domově a touze po setkání s někým jemu podobným. Ukrývá svůj strakh za masku Měsíční můry, protože v rozhovoru s mistrem řemeslníkem používá strapan a uboze zpívá. Uhlazený a tvůrčí umělec tuto provokaci ignoruje. Bude hrát na nástroj vyjadřující zdvořilost a věří, že cizince tato zábava unaví a brzo odejde.“
Thissell si vybral kiv. „Vznešený výrobce masek mi zcela nerozumí“
Přerušilo ho staccato skřípavě se linoucí z obchodníkova strapanu. „Cizinec se nyní snaží vysmát se umělcovu porozumění.“ Thissell zuřivě uhodil na strapan: „Abych se ochránil před vedrem, uchýlím se do malého příjemného obchůdku s maskami.
Řemeslník, přestože stále zaujat svou práci, dává příslib porozumění.
Pracuje se zápalem, aby se ještě více zdokonalil, a proto se odmítá bavit s cizinci bez ohledu na to, co potřebují.“ Výrobce masek opatrně odložil svůj řezbářský nástroj. Vstal, šel za plentu a za chvíli se vrátil v masce ze zlata a ze železa. Z temene hlavy splývaly plameny. Zahrál nádhernou řadu divokých tónů a zazpíval: „I nejdokonalejší umělec může zvětšit svůj strakh tím, že zabije mořské příšery, noční muže a dotěrné zahaleče. Taková příležitost je na dosah ruky. Umělec svůj útok opozdí přesně o deset vteřin, protože viník má na sobě masku Měsíční můry.“ Zašermoval svým krátkým mečem a několikrát jim máchnul ve vzduchu.
Thissell zoufale zahrál na strapan. „Vešel do obchodu Lesní skřítek? Odešel s novou maskou?“
„Pět vteřin už uplynulo,“ zazpíval výrobce masek zlověstně.
Thissell vztekle a zklamaně odešel. Přešel náměstí, zastavil se a rozhlížel se nahoru a dolů po esplanádě. Stovky mužů a žen se líně procházely po docích nebo postávaly na palubách svých obytných lodí. Každý měl nasazenou masku, která vyjadřovala jejich náladu, prestiž a mimořádné vlastnosti. Odevšad se ozývalo šveholení hudebních nástrojů.
Thissell bezradně stál. Lesní skřítek jako by se do země propadl.
Haxo Angmark se svobodně prochází po Fanu a Thissell nesplnil naléhavý rozkaz Castela Cromartina.
Za ním se ozvaly známé tóny kivu. „Pane Měsíční můro Thisselli, stojíte tu zamyšlen.“
Thissell se otočil a uviděl za sebou Jeskynní sovu v pochmurném černošedivém plášti. Thissell rozpoznal masku, která představovala učenost a trpělivé spřádání abstraktních myšlenek. Mathew Kershaul ji měl na sobě už při jejich prvním setkání před týdnem.
„Dobrý den pane Kershaule,“ zamumlal Thissell.