„Věnoval jsem se jim,“ odpověděl zastřeným hlasem Thissell.
„Nicméně, jestliže budu odvolán na Polypolis, byla to všechno ztráta času.“
„Ale co se stalo?“
Thissell mu vysvětlil situaci ohledně Haxa Angmarka. Kershaul vážně přikývl: „Na Angmarka si vzpomínám. Nemilosrdný člověk, ale výtečný hudebník s rychlými prsty a opravdovým talentem pro nové nástroje.“ Vážně si zatahal za bradku na své masce Jeskynní sovy. „Jaké máte plány?“
„Žádné,“ řekl Thissell a smutně zahrál na svůj kiv. „Vůbec mě nenapadá, jakou může nyní nosit masku, a když nevím, jak vypadá, jak ho mám najít?“
Kershaul si promnul bradku. „Za starých časů měl zálibu v proměnlivém exotickém stylu a domnívám se, že používal masky bytostí z podsvětí. Nyní se zajisté mohl jeho styl změnit.“
„Přesně tak,“ postěžoval si Thissell. „Může být ode mne vzdálen na pět metrů a já to nikdy nebudu vědět.“ Hořce se podíval přes esplanádu k obchodu výrobce masek. „Nikdo mi nic neřekne, pochybuji, že by je zajímalo, že se mezi jejich doky prochází vrah.“
„Máte pravdu,“ souhlasil Kershaul. „Sirenské normy jsou zcela odlišné od našich.“
„Nemají vůbec smysl pro odpovědnost,“ prohlásil Thissell.
„Pochybuji, že by hodili tonoucímu lano.“
„Je pravda, že vzájemné kontakty nemají rádi,“ dodal Kershaul.
„Zdůrazňují odpovědnost a soběstačnost jedince.“
„Zajímavé,“ řekl Thissell, „ale stále nevím nic o Angmarkovi.“ Kershaul si ho vážně prohlédl. „A kdybyste Angmarka objevil, co byste potom dělal?“
„Vyplnil bych rozkaz mého nadřízeného,“ odpověděl Thissell umíněně.
„Angmark je nebezpečný muž,“ řekl Kershaul. „Má proti vám spoustu výhod.“
„To nemohu brát v úvahu. Mou povinností je poslat ho zpátky na Polypolis. Je v bezpečí, dokud se nedozvím, kde a jak ho najít.“ Kershaul na to zareagoval. „Cizinec se za maskou nemůže schovat, alespoň ne před Sireňany. Jsme tu ve Fanu čtyři — Rolver, Welibus, vy a já. Když se nějaký cizinec pokusí tady usadit, všechno se rychle rozkřikne.“
„A co když míří do Zundaru?“
Kershaul pokrčil rameny. „Pochybuji, že by si na to troufal. Na druhé straně — „Kershaul se zarazil, protože si všiml náhlé nepozornosti Thissella. Také se podíval tam, kam Thissell upřeně zíral.
Muž v masce Lesního skřítka si pyšně vykračoval po esplanádě.
Kershaul chytil Thissella za ruku, ale ten vykročil směrem k Lesnímu skřítkovi s namířenou zbraní. „Haxo Angmarku,“ zakřičel.
„Nehýbejte se, nebo vás zabiju. Jste zatčen.“
„Jste si jist, že tohle Angmark?“ zeptal se Kershaul ustaraně.
„To hned zjistím,“ odpověděl Thissell. „Angmarku, otočte se.
Ruce nechte nad hlavou.“
Lesní skřítek stál strnule a zmateně. Byl překvapen. Sáhl pro své zachinko, zahrál tázavé arpeggio a zazpíval. „Proč mě obtěžuješ, Měsíční můro?“
Kershaul předstoupil a smířlivě zahrál na své slobo.
„Obávám se, že došlo k pomýlení totožnosti, pane Lesní skřítku.
Pan Měsíční můra hledá cizince v masce Lesního skřítka.“ Hudba Lesního skřítka začala být rozčilená a náhle svůj nástroj vyměnil za stimik. „On si o mně myslí, že jsem cizinec? Ať to dokáže nebo moji odplatu pozná na svém obličeji.“ Kershaul rozpačitě přehlédl dav, který se za tu chvíli nashromáždil. Ještě jednou zahrál půvabnou melodii. „Jsem si jist, že pan měsíční můra…“
Lesní skřítek ho ale přerušil fanfárou tónů na skaranyi. „Ať to dokáže, nebo ať se připraví, že poteče krev“ Thissell odvětil: „Dobrá, dokážu to.“ Přistoupil k němu a uchopil ho za masku Lesního skřítka. „Podívejme se na váš obličej, ten prokáže vaši totožnost.“
Lesní skřítek užasle odskočil. V davu to zašumělo a potom se zlověstně rozeznělo několik různých nástrojů.
Lesní skřítek si sáhl na zátylek, uhodil na svůj dvojitý gong a druhou rukou popadl svůj meč.
Kershaul odstoupil a velmi rozrušeně zahrál na své slobo.
Vylekaný Thissell poodstoupil a plně si uvědomoval ošklivě hučící dav.
Kershaul zpíval vysvětlení a omluvy a Lesní skřítek mu odpovídal. Kershaul houkl přes rameno na Thissella: „Utečte nebo vás zabijou! Rychle!“
Thissell zaváhal. Lesní skřítek zvedl ruku a Kershaula na boku zranil. „Utečte!“ zakřičel Kershaul. „Do Welibusovy kanceláře a tam se zamkněte!“
Thissell se dal do běhu. Lesní skřítek ho několik metrů pronásledoval, pak zadupal a vyslal za ním několik výtek. Byly drsné a výsměšné a hrál je na ruční trubku. Dav se k němu pohrdavě přidával klapáním na hymerkin.
Dále už to nepokračovalo. Místo toho, aby se ukryl v kanceláři Welibuse, uhnul Thissell stranou a po opatrném průzkumu vykročil k doku, kde měl zakotvenou svou loď.
Když se vrátil na palubu, zbývala do setmění necelá hodina. Toby a Rex dřepěli na přídi obklopeni zásobami, které přinesli — rákosovými koši, které byly plné ovoce a obilnin, džbány z modrého skla s vínem, olejem a ostrou šťávou a třemi prasátky v proutěné ohrádce. Chroupali oříšky a skořápky plivali okolo sebe. Podívali se Thissella a zdálo se, že mají najednou neodkladnou práci. Toby něco zamumlal a Rex potlačoval smích.
Thissell uhodil rozzlobeně na hymerkin. Stroze zazpíval.
„Odrazte loď od břehu. Dnes zůstaneme ve Fanu.“ V soukromí své kajuty si sundal masku Měsíční můry a podíval se do zrcadla na svůj skoro už neznámý obličej. Zvedl Měsíční můru a zkoumal její ohavné rysy: šedivá kožešina, modré ostny, směšné krajkové klopy. Sotva důstojná maska pro konzula, představitele domovských planet. Kdyby alespoň zůstal konzulem, až se Gromartin dozví, že mu Angmark upláchl.
Thissell se svezl do křesla a díval se zasněně do vesmíru. Dnes zažil řadu nezdarů, ale v žádném případě ještě není poražen. Zítra navštíví Mathewa Kershaula a prodiskutují spolu, jak objevit Angmarka. Jak už Kershaul zdůraznil, další cizinecká usedlost se nedá zamaskovat. Totožnost Haxa Angmarka se brzy zjistí. Také si musí opatřit jinou masku. Nic okázalého nebo chvástavého, ale masku, která by vyjadřovala alespoň špetku důstojnosti a sebevědomí.
V tom okamžiku zaklepal jeden z otroků na dveře a Thissell si spěšně nasadil na hlavu tu nenáviděnou Měsíční můru.
Druhého dne časně ráno, ještě než se rozbřesklo, zavezli otroci loď zpět do části doku, která byla vyhrazena pro cizince. Ani Rolver, ani Welibus a ani Kershaul ještě nepřijeli. A Thissell netrpělivě čekal. Uběhla hodina a Welibusova loď dorazila do doku. Protože Thissell nechtěl s Welibusem mluvit, zůstal vevnitř v kajutě.
Za chvíli dorazila k doku i Rolverova loď. Thissell viděl Rolvera oknem. Měl na sobě známou masku Jezerního ptáka a vystoupil na dok. Tam se setkal s mužem ve žluté střapaté masce Písečného tygra, který hrál formálně na gomapard, ať přišel za Rolverem s jakýmkoli vzkazem.
Rolver se zdál být překvapený a rozrušený. Po chvíli také zahrál na gomapard. Jak zpíval, nepřímo ukazoval na Thissellovu loď.
Potom se uklonil a odešel svou cestou.
Muž v masce Písečného tygra vyšplhal s poněkud přehnanou důstojností na vor a zaklepal na hrazení paluby Thissellovy lodi.
Thissell se mu ukázal. Sirenská etiketa nevyžadovala, aby obyčejného návštěvníka pozval na palubu, a tak pouze zahrál svou otázku na zachinko.
Písečný tygr zahrál na gomapard a zazpíval. „Úsvit nad zátokou ve Fanu je obvykle velmi nádherný, obloha je bílá a zároveň žlutá a zelená. Zatímco vychází Mireille, mlha hoří a svíjí se jako v plamenech. Ten, kdo zpívá, bude mít velké potěšení z hodiny, kdy plovoucí tělo cizince zmizí ze zátoky a nebude ničit krásu tohoto pohledu.“