„Ale vzpomínám. Takže pokračujeme. Rolver doručil vzkaz, ve kterém stálo, že Angmark má tmavé vlasy. On sám prokázal, že má vlasy blond.“
„Můžete to potvrdit? Myslím tím barvu Rolverových vlasů?
„Ne,“ řekl Kershaul smutně. „Nikdy jsem neviděl Rolvera ani Welibuse bez masek.“
„Když Rolver není Angmark,“ uvažoval Thissell nahlas, Jestliže má Angmark skutečně černé vlasy, potom jste vy a Welibus podezřelí.“
„Velmi zajímavé,“ odvětil Kershaul a prohlížel si ostražitě Thissella. „V tom případě můžete být vy sám Angmark. Jakou máte barvu vlasů.“
„Hnědou,“ řekl úsečně Thissell. Zezadu nadzvedl záhyb své kožešinové masky Měsíční můry.
„Ale můžete klamat, pokud jde o text vzkazu,“ pokračoval dál Kershaul.
„Ale neklamu,“ odpověděl Thissell unaveně. Můžete se zeptat Rolvera, jestli chcete.“
Kershaul zavrtěl hlavou. „Není třeba. Věřím vám. Ještě jedna věc. Hlas! Všechny jste nás slyšel před i potom, co přijel Angmark.
Nedá se podle toho určit totožnost?“
„Nedá. Protože hledám jakýkoli náznak změny, tak se mi najednou zdá, že všichni zníte jinak. A masky vaše hlasy stejně zkreslují.“
Kershaul si zaškubal za bradku. „Momentálně mě žádné řešení tohoto problému nenapadá.“ Náhle se uchechtl. „A musí nějaké řešení vlastně existovat? Před příjezdem Angmarka jsme tu byli čtyři Rolver, Welibus, Kershaul a Thissell. Nyní pro praktické účely jsme tu stále my čtyři — Rolver, Welibus, Kershaul a Thissell. Kdo může říct, že nový člen by nemohl přispět ke zlepšení toho starého?“ „Zajímavá myšlenka,“ souhlasil Thissell, „ale když k tomu dojde, tak já budu mít osobní zájem na odhalení Angmarka. Moje kariéra je v sázce.“
„Já vím,“ zamumlal Kershaul. „Situace se potom stane sporem mezi vámi a Angmarkem.“
„Vy mi nepomůžete?“
„Ne aktivně. Už jsem prosycený sirenským individualismem. Myslím, že Rolver a Welibus vám dají podobnou odpověď.“ Povzdechl si. „Jsme tu všichni už moc dlouho.“ Thissell zůstal zamyšleně stát. Kershaul chvíli trpělivě čekal a potom řekl: „Máte nějaké další otázky?“
„Ne,“ odpověděl Thissell. „Mám k vám pouze jednu prosbu.“
„Rád ji splním, když to bude v mých silách,“ odpověděl zdvořile Kershaul.
„Dejte mi nebo půjčte jednoho z vašich otroků. Na týden nebo na dva.“
Kershaul pobaveně zahrál na gangu. „Sotva bych se rád loučil se svými otroky. Znají mě a mé způsoby.“
„Jakmile chytím Angmarka, hned vám otroka vrátím.“
„Dobrá,“ souhlasil Kershaul. Zadrnčel na hymerkin a objevil se otrok. „Antone,“ zazpíval Kershaul, „musíte teď jít nyní s panem Thissellem a jistou dobu mu budete sloužit.“ Otrok se uklonil. Nebyl zrovna nadšen.
Thissell si odvedl Antona na svou loď a obšírně se ho vyptával.
Určité odpovědi si zaznamenával do tabulky. Potom Antonovi zakázal, aby se o tom komukoliv zmiňoval a svěřil ho do péče Tobymu a Rexovi. Vydal další pokyny, aby odrazili loď od břehu a nikoho nepouštěli na palubu, dokud se nevrátí.
Ještě jednou se vydal na cestu k přistávací ploše. Zastihl Rolvera u oběda. Jedl kořeněnou rybu, nasekané kousky salátu a misku rybízu. Rolver zaklepal příkaz na hymerkin a otrok připravil pro Thissella místo. „Jak pokračuje pátrání?“
„Zatím nic nového,“ odvětil Thissell. „Předpokládám, že mohu počítat s vaší pomocí?“
Rolver se krátce zasmál. „Máte mé požehnání.“ „Takže k věci,“ pokračoval Thissell. „Rád bych si od vás vypůjčil jednoho otroka. Pouze dočasně.“
Rolver přestal jíst. „A na co?
„Raději bych nic nevysvětloval,“ odpověděl Thissell. „Ale můžete si být jist, že nejde o žádnou hloupost.“ Rolver bez okolků zavolal jednoho otroka a nařídil mu, ať slouží Thissellovi.
Na zpáteční cestě se Thissell zastavil v kanceláři Welibuse.
Welibus na něj vzhlédl od práce. „Dobré odpoledne, pane Thisselli.“
Thissell přešel rovnou k věci. „Pane Welibusi, půjčíte mi na pár dní jednoho otroka?“
Welibus chvíli zaváhal a potom pokrčil rameny. „Proč ne?“ Zaklepal na hymerkin a otrok přišel. „Vyhovuje vám? A nebo byste dal raději přednost mladé otrokyni?“ Poněkud útočně se zachechtal.
Alespoň to tak Thissellovi připadalo.
„Bude mi úplně vyhovovat. Vrátím ho za pár dní.“
„Nemusíte spěchat,“ řekl nenuceně Welibus a vrátil se k práci.
Potom se vrátil na loď. Každého otroka se vyptával zvlášť a jejich odpovědi si zaznamenával do tabulky.
Na Titanický oceán se měkce snesl soumrak. Toby a Rex odrazili s lodí od doku a pluli v hebkých vodách. Thissell seděl na palubě a poslouchal zvuk hlasů a chvění a cinkání hudebních nástrojů. Světla ostatních lodí planula žlutě a vybledlou červení vodního melounu.
Pobřeží bylo tmavé.
Za chvíli se noční muži přikradou, aby se prohrabávali ve zbytcích a závistivě zírali na vodu.
Podle řádu přistane za devět dní na Siréně Buenaventura a Thissell se podle rozkazu vrátí na Polypolis. Může vůbec odhalit Haxa Angmarka během devíti dnů?
Devět dní není mnoho, ale může to být i dost, přemýšlel Thissell.
Uběhly dva dny, tři, čtyři, pět. Každý den vystoupil Thissell na břeh a alespoň jednou za den navštívil Rolvera, Welibuse a Kershaula.
Každý na jeho přítomnost reagoval jinak. Rolver byl zatrpklý a popudlivý, Welibus formální a alespoň povrchně vlídný, Kershaul mírný a zdvořilý, ale nápadně neosobní a v hovoru odtažitý.
Thissell zůstával stejně uhlazený k Rolverovu přísnému vzezření, rozmarnosti Welibusově a Kershaulovu odstupu. A každý den si po návratu dělal do tabulky poznámky.
Šestý, sedmý a osmý den odešly stejně tak, jak přišly. Rolver s trochu surovou přímostí zjišťoval, zda si Thissell přeje zamluvit místo na lodi Buenaventura. Thissell zapřemýšlel a pak řekl: „Ano, měl byste rezervovat jedno místo.“
„Návrat do světa tváří.“ Rolver se otřásl. „Obličeje. Všude sinalé obličeje s rybíma očima. Ústa jako svraštělé a děravé dužiny. Ploché, tlusté, schlíplé a neforemné obličeje. Myslím, že bych to po pobytu tady už nesnesl. Naštěstí se z vás nestal opravdový Sireňan.“
„Ale já nepojedu zpátky,“ namítl Thissell.
„Myslel jsem, že chcete rezervovat místo.“
„To chci. Pro Haxa Angmarka. Bude se vracet na Polypolis do vězení.“