Alvin vypnul monitor a sundal ruce z ovládacího pultu. Obraz zbledl a zmizel. Chlapec seděl nehybně, díval se do černého obdélníku, který tolik týdnů připoutával jeho pozornost. Takže obkroužil svůj svět, přes obrazovku prošla každá čtvereční stopa vnějších zdí, obklopujících Diaspar. Ted znal město lépe než kterýkoliv ze žijících lidí, možná s výjimkou Khedrona, a už věděl, že ty zdi neskrývají žádný východ.
Pocit, který ho ovládl, nebyl znechucením. Vlastně se nikdy nedomníval, že to bude tak jednoduché, že najde to, co hledá, na první pokus. Nejdůležitější bylo, že vyloučil jednu z možností. Ted musí prozkoumat jiné.
Vstal a přistoupil k trojrozměrnému obrazu města, vyplňujícímu skoro celý sál. Bylo těžké nebrat ho jako skutečnou maketu, i když věděl, že je to pouze optická projekce matrice uchovávané v paměťových bankách. Když změnil polohu ovladačů monitoru a přesouval zaměřovač po povrchu Diasparu, po kopii se přesouvala skvrnka světla a ukazovala mu místo, kde se nachází. Ulehčovalo mu to obsluhu monitoru v prvních dnech, ale rychle se vpravil do nastavování souřadnic a teď už tuto pomoc nepotřeboval.
Pod ním se rozkládalo město, hleděl na ně shora, skoro jako bůh. Ale sotva, je viděl, v myšlenkách vážil kroky, které teď musí, jeden po druhém, udělat.
Když zklame vše ostatní, zůstane mu pouze jedno. Diaspar mohlo být udržované ve svém neměnném stavu, zakódovaném v paměťových bankách, celou věčnost. Ale samotné matrice bylo možné měnit a spolu s nimi by se změnilo město. Existovala možnost přeprojektovat úsek vnější zdi tak, aby tam vznikla brána, zanést tuto modifikovanou matrici do paměťových bank a čekat, až město samo změní svoji strukturu ve smyslu nové koncepce. Alvin měl podezření, že velké rozlohy řídícího pultu, jejichž význam mu Khedron nevysvětlil, slouží právě k provádění takovýchto změn. Experimentováním s jinými bloky by se nic nestalo, řídící prvky, s jejichž pomocí bylo možné modifikovat strukturu města, byly zablokované a bylo dovoleno dotýkat se jich pouze na základě zplnomocnění Rady a se souhlasem Centrálního počítače. Existovala malá šance, že mu to Rada dovolí, zvlášť když se nastaví na desetiletí nebo staletí trpělivého prošení, ale taková představa se mu nezdála příliš radostná.
Obrátil myšlenky k nebi.
Občas si ve snech představoval, že získal vládu nad prostory vesmíru, kdysi dávno pro člověka ztracenou. Věděl, že nebe nad Zemí bylo kdysi zaplněné divnými tvary z kosmu, mířícími do legendárního Port Diasparu. Přilétaly velké lodě s neobvyklými poklady. Ale Port se nacházel za okruhem Diasparu, již před eony ho pohřbily driftující písky. Mohl snít, že létající stroje stále spočívají ukryté kdesi v labyrintech města, ale skutečně tomu nevěřil. Bylo málo pravděpodobné, aby dokonce i v časech, kdy byla malá soukromá letadla všeobecně používána, byl jejich pohyb v okruhu města povolen.
Ztratil se na chvíli ve starém známém snu. Představoval si, že je pánem vesmíru, že svět před ním stojí dokořán a zve ho na cesty. Nebyl to svět jeho času, ale ztracený svět úsvitu — bohaté panoráma pahorků, jezer a lesů, plné života. Záviděl svým neznámým předkům, že se mohli pohybovat po celé Zemi a současně cítil smutek nad tím, že dovolili zahynout jejím krásám.
To snové opájení bylo neúčelné; setřásl je a vrátil se do skutečnosti, k problému, který teď před ním vyvstal. Jestliže je okolní prostor nedosažitelný a cesta po zemi uzavřena, co zůstalo?
A znovu byl v bodu, ve kterém potřeboval pomoc, ze kterého se nemohl dostat vlastními silami. Ten fakt ho mrzel, ale byl natolik poctivý, aby si to přiznal. A znovu přemýšlel o Khedronovi.
Alvin nebyl nikdy schopen se rozhodnout, jestli má toho šaška rád. Byl velmi rád, že se setkali a byl Khedronovi vděčný za všestrannou pomoc a podporu, kterou mu poskytl při jeho hledání. V Diasparu nebyl nikdo jiný, s kým by měl tolik společného. Byl tu však určitý rys jeho osobnosti, který mu vadil. Možná to byla Khedronova ironická lhostejnost, kterou dával najevo a která v Alvinovi budila dojem, že se tajně vysmívá všem jeho snahám, ač se zdálo, že se mu snaží ze všech sil pomáhat. Z tohoto důvodu a také pro svou vrozenou tvrdohlavost a nezávislost považoval Alvin sblížení s ním za poslední možnost.
Jejich setkání se uskutečnilo na malém kulatém dvoře nedaleko Paláce Rady. Ve městě bylo hodně takových skrytých míst, snad jen pár metrů od některé rušné tepny, avšak zcela izolovaných. Obvykle se k nim člověk dostal pěšky a poněkud oklikou, nacházely se totiž uprostřed důmyslně vytvořených bludišť, která zvyšovala pocit izolovanosti. Pro Khedrona bylo opravdu dost typické, že vybral pro schůzku právě takové místo.
Dvorek měl něco přes padesát kroků na šířku a ve skutečnosti byl umístěný uvnitř některého velkého domu. Zdálo se však, že nemá žádné přesné fyzické ohraničení, protože byl obklopen průsvitným modrozeleným materiálem, který zářil slabým vnitřním světlem. Avšak přestože tu nebyly žádné viditelné hranice, byl koncipován tak, že nebylo nebezpečí, že by se tu člověk cítil ztracený v nekonečném prostoru. Nízké zdi, sahající ani ne do pasu, tu a tam přerušené otvory, takže se jimi dalo projít, s úspěchem navozovaly bezpečné separé, bez kterého se nikdo v Diasparu nemohl cítit spokojený.
Když se Alvin objevil na místě schůzky, našel tam Khedrona, jak si prohlíží jednu část stěny. Její povrch byl pokryt mozaikou barevných destiček tak fantasticky složitou, že na ní Alvin nedokázal postřehnout žádný vzor.
„Podívej se na tu mozaiku, Alvine,“ ozval se Blázen. „Všiml sis na ní něčeho divného? “
„Ne,“ přiznal se Alvin po krátkém průzkumu. „Nevidím na ní nic zvláštního.“
Khedron přejel prsty po barevných destičkách. „Nejsi dobrý pozorovatel. Podívej se na ty hrany… Všimni si, jak se zaoblily a otupily. Neuvidíš to v Diasparu často, Alvine. To je opotřebování — stírání hmoty pod náporem času. Pamatuji si ten vzor, ještě když byl nový. Bylo to před osmi tisíci lety, v mém předchozím životě. Až se vrátím na toto místo po prožití dvanácti vtělení, ty desky už budou úplně setřené.“ „Nevidím v tom nic divného,“ řekl Alvin. „Ve městě je hodně uměleckých děl, která nejsou povedená natolik, aby byla uložena do paměťových systémů, ale ne tak špatná, aby se musela hned zničit. Připouštím, že jednoho dne se objeví jiný umělec, který to udělá lépe. A jeho dílo bude uchráněno před zničením.“
„Znal jsem člověka, který projektoval tu stěnu,“ řekl Khedron, neustále přejížděje prsty po trhlinách mozaiky. „Je divné, že si pamatuji ten fakt, ale nemohu si vzpomenout na jeho tvář. Asi jsem ho neměl rád a vymazal jsem jeho obraz ze své paměti,“ rozesmál se. „Možná jsem ji sám vyprojektoval během jedné z mých uměleckých fází a tak jsem se rozhněval, když město nechtělo zvěčnit moje dílo, že jsem si umínil zapomenout na celou věc. Podívej — věděl jsem, že ten kousek je uvolněn!“
Podařilo se mu vytáhnout kousek zlaté dlaždičky a zdálo se, že ho tahle malá sabotáž velmi těší. Hodil úlomek na podlahu a dodal:
„Ted s tím roboti, kteří mají na starosti údržbu, budou muset něco udělat!“
Alvin se domyslel, že to měla být lekce pro něho. Řekl mu to ten divný instinkt zvaný intuice, který, jak se zdá, je velmi logický. Hleděl na zlatou destičku, jež mu ležela u nohou a snažil se to nějak spojit s problémem, který mu okupoval mysl.
Když věděl, že odpověd existuje, nebylo těžké ji nalézt.
„Rozumím, co tím chceš říct,“ obrátil se na Khedrona. „V Diasparu existují objekty nezabezpečené před zničením tím, že jsou v paměťových bankách a proto je nikdo nenajde prostřednictvím monitorů z Paláce Rady. Kdybych tam teď zašel a snažil bych se najít tenhle plácek, nenašel bych ani stopu po stěně, na které teď sedíme.“
„Myslím, že zídku bys našel, ale nebyla by na ní mozaika.“
„Ano, rozumím,“ Alvin byl příliš netrpělivý, aby se teď pouštěl do podrobností. „Na tom samém principu mohou existovat fragmenty města, které nikdy nebyly okopírované v systému věčnosti, ale ještě nepodlehly zničení. Ale přesto nechápu, jakou to má souvislost se mnou. Vím, že vnější zeď existuje — a že v ní nejsou žádné otvory.“
„Možná, že neexistuje cesta ven,“ řekl Khedron. „Nemohu ti nic slíbit. Ale předpokládám, že monitory nám mohou ještě hodně říct — jestli jim to dovolí Hlavní komputer. A zdá se mi, že tě má rád.“ Cestou do Paláce Rady Alvin přemýšlel nad tímto posledním Khedronovým tvrzením. Do té doby soudil, že se dostal k monitorům pouze díky Khedronovu vlivu. Nenapadlo ho, že by to mohlo být způsobeno jeho vlastními opravdovými kvalitami. Jeho život a jedinečnost měly mnoho nevýhod. Mohlo se snad jednat o zvláštní právo, které mělo tyto nevýhody kompenzovat…
Sálu, ve kterém strávil Alvin v poslední době tolik hodin, dominoval nadále nezměněný obraz města. Hleděl teď na něj s novým pochopením. Vše, co viděl, existovalo — ale celý Diaspar tu vytvořený nebyl. Ty nepřesnosti musely být nepatrné — a jak se domýšlel — nezjistitelné.
„Zkoušel jsem to už před mnoha lety,“ Khedron usedl za řídící pult monitoru, „ale ovládací prvky tehdy nereagovaly na mé příkazy. Možná, že teď mě poslechnou.“
Pomalu a pak s rostoucí vírou v sebe, jako kdyby získával dávno zapomenutou zručnost, se Khedronovy prsty pohybovaly nad řídícím pultem a co chvíli se zastavovaly na uzlových bodech sítě zabudované v desce před ním.
„Myslím, že to tak bylo,“ ozval se nakonec Khedron. „Ostatně hned se přesvědčíme.“
Obrazovka se rozzářila, jak se navracela k životu. Ale místo obrazu, který Alvin očekával, se na ní objevil nápis:
POHYB ZPĚT ZAČNE V OKAMŽIKU NASTAVENÍ RYCHLOSTI OVLÁDÁNÍ ŘÍZENÍ
„Jsem hloupý,“ bručel Khedron. „Všechno ostatní jsem udělal dobře a zapomenu na nejdůležitější věc.“
Prsty se znovu jistě rozběhly nad pultem. Nápis zmizel z obrazovky a Khedron se obrátil i s křeslem, aby mohl pozorovat obraz města.
„Dívej se pozorně, Alvine. Zdá se mi, že se oba dozvíme něco nového o Diasparu.“
Alvin trpělivě čekal, ale nic se nedělo. Obraz města se vznášel před nimi v celé své známé nádheře a kráse. Chtěl se už zeptat Khedrona, na co má dávat pozor, když se najednou v obrazu něco zatřáslo. Otočil hlavu, aby zjistil, co bylo důvodem, ale zpozdil se, protože pohyb trval pouze mihnutí oka. Nic se nezměnilo. Diaspar bylo takové, jaké ho vždy znal. Postřehl, že Khedron ho pozoruje se sardonickým úsměškem. Podíval se tedy znovu na město. Tentokrát si změny všiml.
Jedna z budov na okraji Parku náhle zmizela a na jejím místě se okamžitě objevila jiná, s úplně jinou konstrukcí. Přeměna byla tak rychlá, že by ji Alvin přehlédl, kdyby v tu chvíli mrkl. Omámeně se díval na nepatrně změněné město, ale po chvilce překvapení už jeho mysl hledala vysvětlení. Připomněl si slova, která se objevila na obrazovce monitoru:
„NÁVRAT ZAČNE…“ a najednou věděl, co se stalo.
„To je obraz města z doby před tisícem let, “obrátil se ke Khedronovi. „Couvli jsme v čase.“
„Vysvětlil jsi to obrazně, ale ne příliš přesně. Ve skutečnosti monitor připomíná dřívejší verzi města. Při zavádění jakýchkoli modifikací něj sou paměťové matrice jen tak jednoduše vymazány. Informace v nich obsažená byla přenesena do pomocných paměťových jednotek, aby ji bylo možné vytvořit, když to bude potřeba. Nastavil jsem monitor na couvání těmi jednotkami s rychlostí tisíce let za sekundu. Ted hledíme na Diaspar před půl milionem let. Abychom postřehli nějakou hodně radikální změnu, budeme muset couvnout mnohem dál. Zvětším rychlost.“
Otočil se k řídícímu pultu a po chvíli přestala existovat ne jedna budova, ale celá skupina a na jejím místě se objevil veliký oválný amfiteátr.
„O, aréna!“ řekl Khedron. „Vzpomínám si na vřavu, která nastala, když jsme se rozhodli, že se jí zbavíme. Byla velmi řídce využívaná, ale hodně lidí dávalo najevo sentimentálnost.“
Monitor teď couval ve své paměti mnohem větší rychlostí. Obraz Diasparu se hnal proti proudu řeky času rychlostí milionů let za sekundu a změny probíhaly tak rychle, že je oko nestačilo sledovat. Alvin zpozoroval, že změny se dějí po cyklech; nejprve převládala doba stagnace, pak následovala celá lavina změn a po ní znovu přicházelo další přerušení. Působilo to dojmem, že Diaspar je živým organismem, který musí nabrat síly po každé explozi přeměn.
Kromě všech těch modifikací zůstával základní plán města nezměněný. Budovy se objevovaly a mizely, ale rozvržení ulic se zdálo věčné. A Park byl vždy zeleným srdcem Diasparu. Alvin přemýšlel, jak daleko v čase mohou monitory couvnout. Cožpak se mohou vrátit do chvíle položení základů města a překročit oponu, která oddělovala známou historii od mýtů a legend Úsvitu?
Už couvli pět set milionů let do minulosti. Za zdmi Diasparu byla jiná země, ale to si monitory nepamatovaly. Možná tam ještě existovaly oceány a lesy a možná dokonce i jiná města, která člověk ještě nestačil opustit v dlouhotrvajícím návratu do svého posledního domu.
Míjely minuty a každá z nich byla eony v malém světě monitorů. Za chvilku, pomyslel si Alvin, dosáhneme nejranějších vzpomínek a návrat se skončí, ale i když to bylo fascinující, nezískal v tomto případě výsledky, které by mu pomohly dostat se z města takového, jaké bylo ted.
V náhlé bezhlesné implozi se Diaspar skrčilo do zlomku své předchozí velikosti. Najednou zmizel Park a vypařila se obvodová zeď mezi titánskými věžemi. To město bylo otevřené světu a rozcházející se zářící cesty běžely bez překážky do dálek někam za rámec sledovaný monitorem. To bylo Diaspar před velkou změnou, které podlehlo lidstvo.
„Nemůžeme couvnout dále,“ ozval se Khedron a ukázal prstem na obrazovku monitoru. Objevila se tam slova: NÁVRAT UKONČEN. „To musí být nejranější verze města, jaká je uchována v paměťových buňkách. Pochybuji, že by předtím bylo přizpůsobeno systému věčnosti. Budovy se tehdy mohly opotřebovávat přirozeně.“
Alvin si delší dobu prohlížel maketu starobylého města.
Myslel na provoz, který byl na těch cestách v čase, kdy se lidé pohybovali svobodně po celé Zemi a kdy se vypravovali na jiné světy. Ti lidé byli jeho předky, cítil k nim bližší vztah než k lidem, se kterými musel žít ted. Chtěl by je uvidět, jak prochází ulice o miliardu let vzdáleného Diasparu a dělit, se o jejich myšlenky. Avšak ty myšlenky nemohly být radostné, když oni museli už tehdy žít ve stínu Nájezdníku. Za několik století se obrátí zády ke slávě, kterou získali, a vybudují zeď, která je oddělí od zbytku vesmíru. Khedron několikrát přesunul obraz města do budoucnosti a minulosti v rámci krátkého časového úseku, ve kterém proběhla ta rychlá transformace. Proces přeměny malého otevřeného města v mnohem větší a uzavřené trval o něco více než tisíc let. V té době museli zkonstruovat a vybudovat stroje, které tak věrně sloužily Diasparu a zavést do jejich soustavy pamětí znalosti, které jim umožňovaly splnění úkolů, k nimž byly určeny. Tehdy také museli vložit do systému paměti základní matrice všech tehdy žijících lidí tak, aby po jejich vyvolání odpovídajícím impulsem vyšli znovu ze sálu Tvoření, přeměněni v hmotu. Alvin si uvědomil, že v jistém smyslu musel žít v historickém světě. Existovala samozřejmě možnost, že je bytost úplně syntetická a že jeho osobnost byla vyprojektovaná techniky-umělci, kteří pracovali s nepředstavitelně složitými nástroji a s určitým jasně vytčeným cílem. Zdálo se mu ale pravděpodobnější, že je potomkem lidí, kteří kdysi žili a chodili po zemi. V novém městě zůstalo velmi málo ze starého Diasparu. Skoro úplně jej pokryl Park. Základem Parku byla malá, travou porostlá mýtina, která existovala ještě v původním, malém Diasparu a na níž se sbíhaly paprsčitě všechny ulice. Ta mýtina se později rozrostla desetkrát a pohltila přilehlé cesty a budovy. V té době vzniklo mauzoleum Yarlana Zeye. Zaujalo místo velké okrouhlé budovy, tyčící se kdysi na souběhu všech ulic. Alvin nikdy nevěřil legendám o starobylém původu mauzolea, teď však byla tato domněnka potvrzena.
„Možná,“ ozval se Alvin osvícen náhlou myšlenkou, „že prozkoumáme ten obraz přesně tak, jako jsme prozkoumali zobrazení dnešního Diasparu.“
Khedronovy prsty se zamíhaly nad řídícím pultem a na Alvinův dotaz odpověděla obrazovka monitoru. Sunul se podivuhodně úzkými ulicemi a zvětšení viditelně rostlo. Ta vzpomínka na Diaspar před věky byla stále ostrá a jasná jako obraz města, ve kterém žili. Paměťové zařízení je přechovávalo přes tisíc milionů let ve snové pseudoexistenci a čekalo na chvíli, kdy je kdosi znovu vyvolá. Ale to, na co teď hleděl Alvin, nebylo pouze vzpomínkou. To bylo něco mnohem složitějšího — byla to vzpomínka vzpomínky… Nevěděl, co se může dozvědět, jestli mu to pomůže v dalším hledání. Ten pohled do minulosti a pozorování světa, který existoval ve dnech, kdy se lidé stále ještě točili mezi hvězdami, byl fascinující. Alvin ukázal na nízkou okrouhlou budovu v srdci města. „Začněme odtud,“ řekl Khedronovi. „Vypadá to na nejsprávnější místo na začátek.“ Možná měli prostě štěstí, možná to byla jakási historická vzpomínka, možná základní logika. Nebyl v tom žádný rozdíl, protože dříve nebo později by se k tomu místu, ve kterém se paprskovitě sbíhaly všechny ulice města, dostali.
Během deseti minut se přesvědčil, že se tam ulice nesbíhají jenom kvůli symetrii — po deseti minutách už věděl, že jeho dlouhé hledání je zakončeno dokonalým úspěchem.