Alystra neměla se sledováním Alvina a Khedrona žádné potíže. Bylo vidět, že hodně pospíchají, což byla věc v Diasparu neobvyklá. Byla to docela zábavná hra sledovat je podél pohyblivých chodníků, skrývat se v davu a mít je stále na očích. Celou cestu se ani neohlédli. Cíl, ke kterému směřovali, byl jasný, když sešli z pohyblivé cesty a vešli do Parku. Mohli směřovat pouze k mauzoleu Yarlana Zeye. V parku nebyly jiné budovy a když lidé pádí v takovém spěchu jako Alvin a Khedron, určitě jim nejde o vychutnávání pěkné krajiny.
Protože na posledních pěti stech yardech před mauzoleem se Alystra neměla kam schovat, zastavila se a čekala, až Alvin s Khedronem zmizí v mramorové tmě. Když je úplně ztratila z očí, vyběhla travou porostlým úbočím. Nepochybovala, že se jí podaří ukrýt za jedním z velkých sloupů na tak dlouho, aby spatřila, co Alvin a Khedron dělají. Bylo jí lhostejné, že pak už ji mohou uvidět.
Mauzoleum tvořily dva soustředné prstence sloupů. Obklopovaly kruhové nádvoří. Kromě jednoho úzkého sektoru sloupy úplně zacláněly vnitřek a Alystra nechtěla vstoupit tímto vchodem, ale chtěla se do mauzolea dostat z boku. Opatrně prošla prvním kruhem sloupů, rozhlédla se, zda v dohledu nikdo není a po špičkách přeběhla prázdné prostranství oddělující první prstenec od druhého. Mezerami mezi sloupy viděla Yarlana Zeye; hleděl na Park, který založil a dále na město, nad kterým bděl tolik staletí.
V té kamenné budově nikdo nebyl. Mauzoleum bylo prázdné. Právě v té chvíli se Alvin s Khedronem nacházeli sto stop pod zemí v malé místnosti podobné kleci, jejíž stěny jakoby uplývaly jednotvárnou rychlostí nahoru. Bylo to jediné svědectví pohybu; nepociťovali stopy vibrací, které by dokazovaly, že padají rychle do hloubi země a míří k cíli, který si žádný z nich neuměl ještě ani představit.
Všechno to bylo absurdně jednoduché; ta cesta byla pro ně připravena. (Kým — přemýšlel Alvin — centrálním komputerem? Anebo možná samotným Yarlanem Zeyem, když přebudovával město?) Monitor jim ukázal dlouhou kolmou šachtu vedoucí do hloubky, ale dříve, než prozkoumali nevelkou část, obraz zmizel. Znamenalo to, že žádali informaci, kterou monitor neměl a možná, že ani nikdy nebyla v jeho paměti.
Zatímco o tom Alvin přemýšlel, obrazovka znovu ožila. Objevilo se na ní krátké sdělení napsané zjednodušeným písmem, kterého stroje používaly ke komunikaci s člověkem. Aspoň tehdy, když chtěly, aby jim rozuměl.
POSTAV SE TAM, KAM HLEDÍ SOCHA A NEZAPOMEŇ:
DIASPAR NEBYLO VŽDYCKY TAKOVÉ.
Poslední čtyři slova byla složena z větších písmen a význam celé zprávy byl najednou Alvinovi jasný. Zakódování příkazů se používalo odedávna k otevírání dveří nebo řízení strojů. Doporučení „Postav se tam, kam hledí socha“ bylo až příliš jednoduché.
„Jsem zvědavý, kolik lidí četlo tu zprávu?“ řekl zamyšleně Alvin.
„Pokud vím, tak čtrnáct,“ odvětil Khedron, „i když jich mohlo být více.“
Nerozvíjel tu spíše tajemnou úvahu, ale Alvin příliš pospíchal do Parku, než aby žádal vysvětlení.
Nebyli si jisti, jestli bude mechanismus stále reagovat na řídící impuls. Když pronikli do mauzolea, chvíli jim trvalo, než mezi deskami podlahy nalezli tu jedinou, na kterou mířil pohled Yarlana Zeye. Na první pohled se zdálo, že socha hledí na město. Když ale stanuli bezprostředně před ní, všimli si, že Yarlan Zey s nepostřehnutelným úsměvem na rtech hledí zpod přimhouřených víček na místo kdesi ve vchodu do mauzolea. Jakmile toto tajemství odkryli, už o tom nemohlo být žádných pochyb. Alvin si stoupl na vedlejší desku a potvrdil, že Yarlan Zey nehledí jeho směrem.
Stanul znovu vedle Khedrona a opakoval v myšlenkách slova, která Blázen vyslovil nahlas. DIASPAR NEBYLO VŽDYCKY TAKOVÉ. Očekávaje rozkaz stroj zareagoval okamžitě, jako by neexistovaly ty miliony let, které uplynuly od časů, kdy ho uslyšel naposled. Velká kamenná deska na které stáli, se s nimi začala plynule spouštět do hlubin.
Obdélník blankytu nad jejich hlavami zamihotal a zmizel. Alvin zprvu soudil, že na místo té, která teď nesla jeho a Khedrona, se nějakým způsobem zmaterializovala jiná deska, ale po chvíli tu myšlenku zavrhl. V podlaze mauzolea byla pravděpodobně stále originální deska, a ta, na které teď stáli, existovala vždy jen nekonečně krátký zlomek sekundy a bez přerušení se vytvářela ve stále větší hloubce šachty, aby působila dojmem plynulého pohybu.
Během jízdy Alvin a Khedron nemluvili. Khedron znovu zápasil se svým svědomím a uvažoval, zda tentokrát nezašel příliš daleko. Nedovedl si představit, kam je tato výprava dovede, pokud je vůbec někam dovede. Poprvé v životě začínal chápat skutečný význam strachu.
Alvin se nebál, byl příliš nadšený. Ten pocit poznal poprvé ve věži Loranne, když vyhlížel ven na lidskou nohou nedotčenou pustinu a viděl hvězdy rozsvěcující se na nočním nebi. Tehdy pouze hleděl na neznámé, ted k němu mířil.
Stěny přestaly ubíhat. Na boku tajemně se pohybující klece se objevila spára světla, jasněla a náhle se ukázalo, že jsou to dveře. Prošli jimi ven, udělali několik kroků krátkou chodbou a najednou se ocitli ve velké okrouhlé jeskyni. Její mírně zakřivené stěny se stýkaly nějakých tři sta stop nad jejich hlavami.
Sloup, jehož vnitřkem sjeli dolů, se zdál příliš štíhlý, než aby udržel tíži milionů tun skály; popravdě řečeno, nevyhlížel jako neodlučitelná součást sálu a působil dojmem, že sem byl zabudován později. Khedron sledoval Alvinův pohled a došel ke stejnému závěru.
„Ten sloup,“ řekl zadrhávajícím hlasem, jako kdyby jen s obtížemi vybíral slova, „byl asi vybudován proto, aby ukryl výtah, kterým jsme se sem dostali. Nemohl přece sloužit davům, které tudy musely procházet, když ještě bylo Diaspar otevřené světu. Provoz pravděpodobně probíhal těmito tunely, předpokládám, že se domýšlíš, čím jsou?“
Alvin přejel zrakem stěny sálu, vzdálené asi sto yardů. Byly proděravěné v pravidelných odstupech velkými tunely — bylo jich dvanáct. Rozcházely se paprskovitě ve všech směrech, přesně stejně, jako pohyblivé cesty ve městě. Zpozoroval, že stoupají mírně vzhůru a najednou rozpoznal známý šedivý povrch. Byly to kořeny velkých cest, divný materiál, který je oživoval, byl tady ztuhlý. Během zakládání Parku bylo centrum pohyblivých cest zasypáno, ale nikdy nebylo zničeno.
Alvin se vydal k nejbližším tunelům. Ušel sotva pár kroků, když si uvědomil, že podlaha pod jeho nohama mění podobu. Stávala se průzračnou, ještě několik kroků a zdálo se mu, že stojí ve vzduchu — bez viditelné opory. Zastavil se a zahleděl do propasti, která se pod ním otvírala.
„Khedrone!“ zavolal. „Pojď sem a podívej se na tohle!“
Khedron se připojil k Alvinovi a společně se zahleděli na div pod svýma nohama. Sotva viditelná, se tam v neurčité hloubce rozprostírala ohromná mapa — velká pavučina čar sbíhajících se v jednom bodě — pod centrální budovou. Chvíli stáli mlčky, pak se Khedron tiše zeptal:
„Víš, co to je? “
„Myslím, že vím,“ řekl Alvin. „To je mapa celého komunikačního systému a ta malá kolečka musí označovat jiná města na Zemi. Pozoruji vedle nich názvy, ale jsou příliš vybledlé, nemohu je přečíst.“
„Musely být kdysi nějakým způsobem prosvětlené,“ zamyslel se Khedron. Prohlížel si viditelné linky pod nohama a sledoval pohledem jejich běh ke stěnám sálu.
„Snad tahle!“ vykřikl najednou. „Všiml jsem si, že všechny ty linky se paprskovitě rozbíhají a vedou do malých tunelů.“
Alvin si teprve teď uvědomil, že kromě velkých oblouků tunelů, ve kterých mizely pohyblivé cesty, jsou také ve stěnách vidět ústí menších tunelů. Vedly ven ze sálu a mířily dolu, místo aby směřovaly nahoru. Khedron pokračoval dál, nečekaje na odpověd:
„Bylo by těžké vymyslet jednodušší systém. Lidé sjedou dolů pohyblivými cestami, vyberou místo, kam se chtějí dostat a pak jdou podle odpovídající linie na mapě.“
„A co se pak s nimi děje?“ zeptal se Alvin. Khedron mlčel. Jeho oči se snažily vyřešit tajemství klesajících tunelů. Bylo jich asi třicet nebo čtyřicet a všechny vypadaly přesně stejně. Pouze názvy na mapě umožňovaly rozlišení a ty názvy teď nebyly čitelné.
Alvin opustil zamyšeného K-hedrona a obešel dokola centrální sloup. Vtom ke Khedronovi dolehl jeho hlas trochu přitlumený a deformovaný ozvěnou od stěn sálu.
„O co jde?“ zavolal Khedron, aniž zvedl hlavu, protože už byl blízko rozluštění jedné z nevýrazných skupin písmen, ale v Alvinově hlase zněl tak naléhavý tón, že svoji činnost přerušil a šel k němu.
Daleko dole bylo vidět druhou část velké mapy. Její bledá pavučina se paprskovitě rozbíhala na všechny strany. Ale tentokrát nebyla celá zamlžená jako na druhé straně centrálního sloupu. Jedna, pouze jedna linie byla jasně prosvětlená. Zdálo se, že nemá žádné spojení se zbytkem systému a jako jiskřící střela ukazovala na jeden tunel vedoucí dolů. Poblíž konce tato linie protínala zlaté kolečko, u kterého plálo jasným světlem slovo LYS. To bylo všechno.
Dlouhou chvíli stáli Alvin a Khedron bez hnutí a hleděli na tento mlčenlivý symbol. Pro Khedrona to byla výzva, o které věděl předem, že ji nikdy nepřijme a raději by se teď ocitl zpátky ve městě. Ale pro Alvina to znamenalo splnění všech tužeb. I když mu název LYS nic neříkal, vyslovil jej nahlas a vychutnával v ústech jeho exotické znění. Krev mu tepala v žilách a na tvářích vystoupil horečnatý ruměnec. Rozhlížel se po velkém sálu a. zkoušel si představit, jak vypadal v historických dobách, když už nebyly vzdušné komunikace, ale města na Zemi se nadále spolu stýkala. Přemýšlel o nesčíslných milionech let, během nichž provoz tady pomalu skomíral a světélka na velké mapě jedno po druhém hasla, až nakonec zůstalo pouze jedno. Uvažoval, jak dlouho plálo mezi ztemnělými chodbami, aby vidělo kroky, které nikdy nepřijdou. Proto Yarlan Zey nezaplomboval pohyblivé cesty a neodsekl Diaspar od zbytku světa. Ale to bylo před miliardami let. Již tehdy Lys muselo ztratit kontakt s Diasparern. Bylo asi nemožné, aby přetrvalo, možná, že ta mapa teď už nic neznamenala.
Ze zamyšlení ho vytrhl Khedron. Vypadal nervózně a roztřeseně. Nepřipomínal tu smělou a zcela sebevědomou osobu, jakou byl vždycky nahoře ve městě.
„Zdá se mi, že bychom neměli jít dál,“ řekl. „Může to být nebezpečné, dokud… dokud nebudeme lépe připraveni.“
Návrh byl rozumný, ale Alvin vycítil v Khedronově hlase skrytou stopu strachu. Kdyby toho nebylo, možná by dal na Bláznovu radu, ale vědomí vlastní statečnosti spojené s pohrdáním Khedronovou bojácností postrkovaly Alvina kupředu. Jak by bylo možné couvnout teď, když už byl těsně u cíle!
..Půjdu tím tunelem,“ prohlásil tvrdohlavě, jako kdyby čekal, že se ho Khedron pokusí zastavit. „Chci zjistit, kam vede.“ Vykročil směle kupředu a Šašek se po chvilce váhání odebral za ním. Jako ukazatel cesty jim sloužila planoucí šipka světla pod nohama.
Když vešli do tunelu, pocítili známý tah peristaltického pole a za chvíli pozvolna sjížděli dolů. Cesta trvala sotva minutu, pole je uvolnilo z objetí na konci dlouhého úzkého sálu ve tvaru půlválce. Na vzdálenějším konci byly ve stěně vidět dva do nekonečna vedoucí mdle osvětlené tunely.
Prostředí, ve kterém se ocitli, by bez problémů rozpoznali příslušníci každé civilizace, která existovala na Zemi od časů Úsvitu, ale pro Alvina a Khedronato byl úplně cizí svět. Určení dlouhého stroje s aerodynamickým tvarem namířeného jako střela do vzdáleného tunelu bylo jasné, ale nijak nezmenšovalo dojem cizoty, která je obklopovala. Horní část stroje byla vyrobena z průsvitného materiálu a když nahlédli dovnitř, viděli řady luxusních křesel. Nepostřehli žádný vchod. Celý stroj se vznášel stopu nad jedinou kovovou kolejnicí; běžela do dálky a mizela v jednom z tunelů. Několik yardů dále vedla druhá taková kolejnice do druhého tunelu, ale nad ní se nevznášel žádný stroj. Alvin byl přesvědčen, jako kdyby mu o tom někdo vyprávěl, že ten druhý stroj spočívá v podobném sálu v neznámém, dalekém Lys.
Khedron začal mluvit, rychle chrlil slova: „Co je to za zvláštní dopravní systém? Může obsloužit najednou jenom sto lidí, ale snad neočekávali příliš velké zvýšení dopravy. A proč si dali tolik práce, aby se zahrabali do země, když obloha byla ještě otevřená? Možná jim Nájezdníci nedovolili ani létat, i když tomu těžko věřím. Ale možná, že ty tunely vyrazili během přechodného období, kdy lidé ještě cestovali, ale vystříhali se všeho, co jim připomínalo vesmír? Mohli se tak pohybovat z města do města a neviděli ani nebe ani hvězdy.“ Nervózně se pousmál. „Jedním jsem si jistý, Alvine. Lys, když existovalo, bylo hodně podobné Diasparu. Všechna města si musela být v zásadě podobná. Nic divného, že je nakonec opustili a vznikl Diaspar. Jaký smysl mělo udržovat víc než jedno městské středisko? “
Alvin ho sotva poslouchal. Prohlížel si dlouhou střelu a zatím marně hledal vchod. Jestliže stroj reagoval na nějaký zakódovaný myšlenkový vzkaz nebo na hlasitě vyřčený rozkaz, tak byla malá šance, že jej přinutí k poslušnosti, a on mohl strávit zbytek života hledáním té šifry a nakonec se zbláznit.
Dveře se bezhlučně se otevřely a úplně ho zaskočily. Nebyl slyšet žádný zvuk, žádné varování — část stěny vozu prostě zmizela a před očima se mu objevil hezky vyprojektovaný vnitřek.
Nadešel moment rozhodnutí. Až do této chvíle se v každém okamžiku mohl vrátit. Věděl však, co se stane, jestliže vejde do tohoto lákavého vchodu, i když neměl ponětí, jak jeho cesta skončí. Nebude už mít vlastní osud pod kontrolou, ale poddá se vlivu neznámých sil.
Váhal pouze chvíli. Obával se, že když bude příliš dlouho otálet, tak se příležitost už nemusí zopakovat — a i kdyby se opakovala, tak jeho odvaha nemusí stačit touze po poznání. Khedron otevřel ústa v němém protestu, ale nedokázal vyrazit ani hlásek. Alvin překročil práh a vstoupil do vozidla. Otočil se na Khedrona, stojícího v rámu sotva viditelného obdélníku dveří, a na okamžik se rozhostilo napjaté ticho. Oba čekali, až promluví ten druhý.
Rozhodnutí padlo bez jejich vůle. Vchod lehce na zlomek sekundy zmatověl a bok lodi se zacelil. Když Alvin zvedl ruku v gestu rozloučení, dlouhý vůz už se pohyboval a stále nabíral na rychlosti. Než se ponořil do tunelu, byl už rychlejší než běžící člověk. Byly doby, kdy v podobných strojích tudy denně projížděly miliony lidí, cestujících z domovů do práce a zpátky. Od těch vzdálených dní člověk prozkoumal vesmír a vrátil se na Zem — vybudoval Impérium a pustil je z rukou. Ted v tomto stroji, v němž by se legie zapomenutých a obyčejných lidí cítily jako doma, cestoval Alvin do neznáma.
A měla to být nejdůležitější cesta, jakou člověk po milionu let podnikl.
Alystra prohledala mauzoleum několikrát, i když stačilo udělat to jednou, protože tam skutečně nebylo kde se ukrýt. Když se zbavila prvního šoku, začala uvažovat, zda místo živého Alvina a. Khedruna nesledovala jejich projekce. Ale to nemělo smysl; projekci bylo možné zmaterializovat najednou na žádaném místě, nebylo třeba se tam vypravovat. Žádná normální osoba by neporučila svému projektovanému obrazu „procházet se“ více než dvě míle, a neztrácela, by na dosažení cíle půl hodiny, když se tam mohla ocitnout okamžitě. Ne, do mauzolea vešel skutečný Alvin a skutečný Khedron.
Kdesi uvnitř musel existovat tajný vchod. Mohla ho hledat a čekat na jejich návrat.
Prohlížela sloup za sochou, a jak to v takových případech bývá, vůbec nepostřehla Khedrona, když se vynořil ze země na opačné straně. Uslyšela kroky, otočila se a ihned postřehla, že Khedron je sám.
„Kde je Alvin?“ vykřikla.
Blázen neodpověděl hned. Vypadal otřeseně, zrak měl nepřítomný a Alystra musela opakovat otázku, než si jí všiml. Nebyl udiven její přítomností.
„Nevím, kde je,“ ozval se konečně. „Mohu ti říci pouze to, že se nachází na cestě do Lys. Teď víš tolik, co já.“
Khedronova slova nebylo nikdy možné brát vážně, ale Alystra nepotřebovala více důkazů, aby si uvědomila, že Šašek dnes nehraje žádnou roli. Řekl jí pravdu — ať znamenala cokoli.