Alvin dopadl na nejbližší křeslo. Měl pocit, že se mu podlamují nohy: konečně poznal ten strach před neznámem, který deptal jeho spoluobjevitele a který do té doby necítil. Chvěl se mu každý sval a zamlžil se mu zrak a delší dobu nedokázal zaostřit na určité místo. Kdyby teď mohl utéct z toho letícího vozu, udělal by to okamžitě, dokonce za tu cenu, že by musel rezignovat na uskutečnění svých snů.
Nezmocňoval se ho jenom strach, ale i pocit nesnesitelné samoty. Všechno, co znal a co měl rád, byl Diaspar. Dokonce i když se nesetká se žádným nebezpečím, možná už nikdy neuvidí svůj svět. Teď už věděl, co po věky žádný člověk nepoznal, totiž co to je navždy opustit rodný dům. Nezajímalo ho v tuto chvíli deprese, zda ho čeká na konci cesty nebezpečí či bezpečí, důležité bylo pouze to, že se vzdaloval od domova.
Smutná nálada ale pomalu pomíjela, temné myšlenky ho zvolna opouštěly. Začal se rozhlížet okolo po nepravděpodobně starém vozidle, které ho unášelo. Alvina příliš neudivovalo, že podzemní dopravní systém funguje bez závad i po tolika eonech. Nebyl chráněn systémem města, ale někde musela existovat podobná zařízení, která ho zabezpečovala před havárií nebo zničením.
Teprve teď si všiml tabule, která zaujímala část přední stěny. Na obrazovce svítila krátká, ale obsažná zpráva:
LYS 35 MINUT
Jak na ni hleděl, změnilo se „35“ na „34 “. To už byla užitečná informace. Neznal rychlost, jakou se vozidlo pohybovalo, nemohl si udělat představu o vzdálenosti, která ho ještě dělí od cíle cesty. Stěny tunelu tvořily nepřerušovaný pás šedi a jedinou známkou pohybu byla lehká vibrace, které by si ani nevšiml, kdyby ji nehledal.
Diaspar už muselo zůstat míle za ním a teď pospíchali určitě pod povrchem pustiny s pohyblivými písečnými dunami. Možná, že se už nachází pod popraskanými pahorky, které tak často pozoroval z věže Loranne.
Alvinova fantazie spěchala napřed do Lys. Co je to za město? Dokázal si představit pouze druhou, menší verzi Diasparu. Byl zvědav, zda ještě existuje, ale přece kdyby bylo mrtvé, stroj by ho k němu nenesl takovou rychlostí.
Náhle pocítil pod nohama výraznou změnu vibrací. Vozidlo zpomaluje — o tom nebylo žádných pochyb. Čas musel plynout rychleji, než si myslel. Trochu udivený mrkl na obrazovku:
LYS 23 MINUT
Rozpačitý a trochu poděšený přitiskl tvář k oknu. Rychlost způsobovala, že stěny tunelu se mu jevily jako šedivá šmouha, ale teď čas od času postřehl na zlomek sekundy znaky, které mizely tak rychle, jak se objevovaly, ale zároveň se mu zdálo, že každý následující znak zůstává v zorném poli o něco déle.
Náhle, bez jakékoli výstrahy, stěny tunelu zmizely do stran. Stroj velkou rychlostí projížděl rozsáhlou prázdnou halu, mnohem větší než sál pohyblivých cest.
Alvin hleděl s nadšením skrze průzračné stěny svého dopravního prostředku. Postřehl pavučinu vodících kolejí, které se protínaly a křižovaly na mnoha místech, aby potom mizely v labyrintu tunelů po obou stranách haly. Ze stropu kopule klenuté do oblouku splývala povodeň jiskřivě modrého světla. V té záři rozlišoval siluety velkých strojů. Světlo bylo tak jasné, že oslňovalo, a Alvin se domýšlel, že nebylo určeno pro lidi. O chvíli později míjelo jeho vozidlo velkou rychlostí řadu válců nehybně spočívajících nad svými vodícími kolejemi. Byly mnohem větší než ten, ve kterém cestoval, a Alvin došel k názoru, že musely sloužit k transportu věcí. Kolem nich se tlačila zařízení neurčitelného významu, všechna tichá a nehybná.
Stejně rychle, jak se objevila, ohromná hala zmizela. Průjezd tímto prostorem otiskl do Alvinova myšlení pečeť hrůzy; poprvé pochopil význam velké potemnělé mapy z podzemí Diasparu. Svět v sobě skrýval více divů, než se kdykoliv odvážil snít. Mrkl znovu na obrazovku. Údaj se nezměnil. Průjezd ohromnou halou netrval ani minutu. Vozidlo znovu zrychlilo, a i když pocit pohybu byl neurčitý, stěny tunelu po obou bocích ubíhaly vzad s nepředstavitelnou rychlostí.
Zdálo se mu, že uplynulo století, než znovu ucítil lehkou změnu vibrací. Obrazovka teď sdělovala:
LYS l MINUTA
a ta minuta byla nejdelší v Alvinově životě. Vozidlo zpomalovalo stále víc a víc, až se konečně zastavilo.
Dlouhý válec se nehlučně vysunul z tunelu a vplul do sálu, který mohl být dvojčetem toho pod Diasparem. Alvin byl v první chvíli příliš zmatený, aby na něco soustředil zrak; dveře už byly delší dobu otevřené, když si uvědomil, že může z vozidla vystoupit. Rychle ho opustil a naposled mrkl na obrazovku. Informace na ní ho uklidnila:
DIASPAR 35 MINUT
Když Alvin hledal cestu ven ze sálu, poprvé narazil na znaky svědčící o tom, že nalezl jinou civilizaci, než byla ta jeho. Cesta na povrch zde vedla nízkým širokým tunelem; vedl nahoru k průchodu s pásem schodů. Se schody se v Diasparu setkával velmi zřídka, tam, kde bylo nutno se pohybovat v různých úrovních, architekti raději používali rampy nebo šikmé chodby. Tento zvyk přetrval z dob, kdy se většina robotů pohybovala na kolech a schody pro ně byly nepřekonatelnou překážkou.
Pásmo schodů bylo velmi krátké a končilo přede dveřmi, které se automaticky otevřely, když se k nim Alvin přiblížil. Mladík vešel do malé klece, podobné té, která ho zavezla do podzemí pod mauzoleem Yarlana Zeye, a příliš se nedivil, když se za několik minut dveře znovu otevřely a za nimi byla klenutá, sešikmená chodba. Vedla k bráně na jejím konci. Necítil žádný pohyb, i když věděl, že musel překonat několik set stop, než se sem dostal. Proběhl chodbou k otvoru zalitému sluncem a úplně zapomněl na strach. Stál na vrcholu nevysokého pahorku a chvíli se mu zdálo, že je ještě pořád v centrálním parku v Diasparu. Ale pokud to byl park, tak jeho mysl nedokázala obsáhnout jeho ohromnou velikost. Město, které očekával, že uvidí, tam nebylo. Kam okem dohlédl, táhly se lesy a travou porostlé roviny.
Alvin se zadíval na horizont; tam se nad stromy zdvihalo kamenné pásmo. Rámovalo velkým obloukem celý tento svět a vedle něho i ti nejmohutnější obři Diasparu vypadali jako trpaslíci. Vzdálenost hor byla tak značná, že nemohl rozlišit podrobnosti, ale v obrysech bylo něco, co Alvina zaujalo. Jeho oči konečně přivykly rozměrům této kolosální krajiny a už viděl, že ty vzdálené stěny nebyly postaveny člověkem.
Čas nezničil všechno, Země ještě na sobě nesla hory, na něž mohla být pyšná.
Ještě dlouhou dobu stál Alvin u východu z tunelu a postupně přivykal světu, ve kterém se ocitl. Byl napůl omámený otřesem, jaký mu způsobil pohled na ty nesmírné prostory. Vzdálený prstenec hor mohl obepnout tucet měst velkých jako Diaspar. Ale nezahlédl žádnou stopu činnosti lidí. I když cesta na úbočí kopce vypadala dobře udržovaná. Stejně neměl jinou možnost, než po ní sejít.
U paty pahorku cesta zmizela mezi velkými stromy, které téměř zacláněly slunce. Když Alvin vstoupil do jejich stínu, přivítala ho úžasná směsice vůní a zvuků. Šelest větru mezi listím už znal, ale kromě toho tu zaznívaly tisíce jiných hlasů, které mu nic nepřipomínaly. Na oči zaútočily neznámé barvy, do nosu udeřily pachy zapomenuté už na počátku historie jeho rasy. Teplo, bohatství pachů a barev, neviditelná přítomnost milionů živých stvoření ho ohromily skoro fyzickou prudkostí.
Náhle narazil na jezero. Stromy napravo najednou zmizely a on před sebou spatřil velké rozlité vody zdobené kaňkami ostrůvků. Nikdy v životě Alvin neviděl tolik vody pohromadě; v porovnání s touto plochou nebyly největší bazény v Diasparu větší než kaluže. Pozvolna došel na břeh jezera, nabral teplou vodu do dlaní a nechal ji protékat mezi prsty.
Vtom mezi stvoly podvodních rákosů vyplula velká stříbřitá ryba. Byla první nelidskou bytostí, kterou ve svém životě Alvin potkal. Bylo to divné, ale její tvary mu něco připomínaly. Jak se tak vznášela v bledězelené vodě, vypadala jako ztělesnění rychlosti a síly. V tom živém těle byly obsaženy štíhlé linie velkých lodí, které kdysi ovládaly prostory. Evoluce i věda došly ke stejnému tvaru, i když dílo přírody přetrvalo déle.
Nakonec Alvin setřásl kouzlo jezera a šel dál. Znovu ho obklopil les, ale jenom na chvíli, protože cesta končila na kraji velké mýtiny široké půl míle a dvakrát tak dlouhé — a Alvin pochopil, proč dříve nepostřehl stopy lidské existence.
Mýtina byla zaplněna nízkými jednopatrovými domy, pomalovanými světlými odstíny, které dokonce ani v plném světle dne neoslňovaly. Většina měla jednoduché tvary, ale několik se odlišovalo důvtipným architektonickým stylem, podtrženým vyřezávanými sloupky a podezdívkami z kamenů uspořádaných do vzorů.
Alvin šel pomalu k lidským sídlům a snažil se pochopit nové prostředí. Všechno tu bylo cizí, dokonce i vzduch byl jiný, pulsoval rytmem neznámého života. Mezi chatami s nenucenou elegancí pobíhali vysocí zlatovlasí lidé. Byli výrazně jiní než obyvatelé Diasparu.
Alvina si ani v nejmenším nevšímali a to bylo divné, protože oblečením se od nich zcela lišil. Vzhledem k neměnnosti teploty v Diasparu bylo oblečení prvkem spíše dekorativním a často mělo velmi vyumělkované formy. Tady to vypadalo, že oblečení plní funkční úlohu a spíše sloužilo k ochraně než kráse. Skládalo se převážně z jednoho kusu materiálu ovinutého kolem těla.
Lidé z Lys zareagovali na Alvinovu přítomnost teprve tehdy, když došel doprostřed vesnice, a pak měla jejich reakce nevšední formu. Z jedné chaty vyšla skupina pěti mužů a šla mu v ústrety — tak, jako kdyby jeho příchod očekávali. Alvina se zmocnilo silné vzrušení a krev mu začala v žilách proudit rychleji. Pomyslel na všechna ta setkání s jinými rasami na vzdálených světech, která lidé prožili. Ti, které teď potkal, patřili k jeho rase — ale jak moc je změnily eony dělící Lys od Diasparu?
Delegace se zastavila několik kroků před Alvinem. Muž v čele se usmíval a napřáhl ruku v starobylém gestu uvítání. „Mysleli jsme si, že bude nejlépe, když tě přivítáme tady,“ řekl. „Naše krajina se velmi liší od Diasparu a cesta z terminálu dává příchozím možnost k aklimatizaci.“
Alvin stiskl podávanou dlaň, ale byl tak zaskočen, že chvíli ze sebe nemohl vypravit ani hlásek. Ted pochopil, proč ho ostatní vesničané tak naprosto ignorovali.
„Očekávali jste mě?“ vykoktal konečně.
„Samozřejmě. Vždycky víme, když se vagón rozjede. Řekni mi — jak jsi odkryl cestu? Od poslední návštěvy uplynulo už tolik času, že jsme se domnívali, že tajemství je zapomenuto.“
Mluvčího přerušil jeden z jeho průvodců: „Snad bude lepší, když zkrotíme svoji zvědavost, Gerane. Seranis čeká.“
Jméno „Seranis“ bylo předtím pro Alvina neznámým slovem a tak si domyslel, že to je nějaký druh titulu. Nebylo mu zatěžko porozumět těm lidem a dokonce ho ani nenapadlo, že je to divné. Diaspar a Lys sdílely stejné jazykové dědictví a dávný vynález zaznamenávání zvuku už dlouho předtím zmrazil řeč do neměnné podoby.
Gerane rezignovaně vzdychl.
„No dobře,“ usmál se. „Seranis nemá moc privilegií a tak se nepatří obírat ji i o to málo. Pojďme.“
Jak Alvin postupoval do vesnice, prohlížel si muže, kteří ho doprovázeli. Působili dojmem milých a inteligentních lidí, ale to byly ctnosti, které celý život považoval za přirozené, hledal proto u nich vlastnosti odlišující obyvatele Lys od podobných skupin v Diasparu. Jisté rozdíly existovaly, ale bylo těžké je přesně vymezit. Všichni museli být o něco vyšší než Alvin a dva určitě byli starší. Jejich kůže měla bronzový odstín a ze všech jejich pohybů vyzařovala síla a elán. Právě tato vitalita způsobovala, že se Alvin cítil trochu nejistý. Usmál se při vzpomínce na Khedronova slova — Šašek tvrdil, že pokud dorazí do Lys, tak zjistí, že je hodně podobné Diasparu.
Vesničané teď pozorovali Alvina kráčejícího uprostřed eskorty průvodců s neskrývanou zvědavostí; už nedělali, že berou jeho přítomnost jako něco normálního. Najednou se v hromadě keřů na pravé straně cesty rozlehly pronikavé písklavé výkřiky. Vypadla odtamtud hromada malých pohyblivých bytostí a shlukla se kolem Alvina. Zastavil se úžasem. Měl před sebou něco, co jeho svět ztratil už dávno, takže to přetrvalo jen v mýtech. Tak vlastně začínal kdysi život; ta halasící a fascinující stvořeníčka byly lidské děti.
Alvin je pozoroval v němé nedůvěře a ještě s jiným pocitem, který ho bral za srdce, ale který ještě neuměl pojmenovat. Žádný jiný pohled ho nepoučil tak výrazně o jeho rozdílnosti od světa, ve kterém se ocitl. Diaspar zaplatilo a pořád ještě platilo cenu nesmrtelnosti.
Průvod se zastavil před největší budovou, jakou tady dosud Alvin viděl. Stála v samém středu vesnice a na stožáru trčícím z vrcholu nízké, okrouhlé věžičky vlála ve větru zelená korouhev.
Když vstoupil do budovy, všichni kromě Gerana zůstali pozadu. Uvnitř bylo ticho a chladno, slunce, filtrované přes průhledné zdi, ozařovalo všechno měkkým, pokojným svitem. Podlaha byla hladká a pružná, vykládaná jemnou mozaikou. Na stěny namaloval umělec velkého talentu a tvořivé síly soubor lesních scén. Mezi nimi byly roztroušené nástěnné malby, které Alvinovi nic neříkaly, přesto však byly velmi působivé a příjemné na pohled. Do jedné zdi byla zapuštěna pravoúhlá obrazovka, na níž se míhala pohyblivá změť barev — nejspíš videofonní přijímač, i když poněkud malý.
Kráčeli společně nahoru po kruhovém schodišti, které je zavedlo ven na rovnou střechu budovy. Odtud byla vidět celá vesnice a Alvin zjistil, že ji tvoří asi sto domů. V dálce se stromy rozdělovaly a ohraničovaly velké louky, kde se pásla různá zvířata. Alvin nevěděl, co je to za zvířata, většina byla čtyřnohá, ale zdálo se, že některá mají šest nebo dokonce osm nohou.
Ve stínu věžičky na něho čekala Seranis. Alvin nedokázal odhadnout její věk; dlouhé, zlatisté vlasy měla prokvetlé stříbrnými nitkami, které, jak se Alvin domýšlel, musely být znakem blížícího se stáří. Přítomnost dětí ho uvedla do rozpaků, které ještě nepominuly. Tam, kde existovalo zrození, musela také existovat smrt. A tak se délka života tady v Lys musela hodně lišit od délky života v Diasparu. Nedokázal si uvědomit, jestli Seranis žila padesát, pět set nebo pět tisíc let, ale když se jí zahleděl do očí, cítil moudrost a hloubku zkušeností, kterou pociťoval, když mluvil s Jeseracem.
Seranis ukázala na malé křesílko, ale i když se její oči usmívaly, neřekla ani slovo, dokud se Alvin neposadil pohodlně nebo alespoň tak pohodlně, jak to mohl udělat pod tím přátelským, ale pronikavým pohledem. Teprve tehdy Seranis vzdechla a obrátila se na Alvina hlubokým příjemným hlasem:
„Taková příležitost se často nevyskytuje, a proto promiň, jestliže se nezachovám vhodně. Existují však jistá práva, dokonce i pro neočekávaného hosta. Dříve než začneme naši rozmluvu, musím tě na něco upozornit. Umím číst tvoje myšlenky.“
Usmála se, když viděla Alvinův úžas, a rychle dodala:
„Nemusíš se obávat. Nemáme respektovanější právo než je soukromí myšlenek. Vejdu do tvých myšlenek jen tehdy, když mi to dovolíš. Ale ukrývat před tebou tento fakt by nebylo správné. Vysvětluje to také, proč je naše mluva pozvolná a občas nám dělá těžkosti. Nepoužíváme ji často.“
Ten objev, i když trochu alarmující, Alvina neudivil. Kdysi tu schopnost ovládali stejně tak lidé jako stroje. Ty stroje, které se nepodrobily změně, mohly i nadále číst rozkazy z mysli operátorů. Ale v Diasparu člověk ztratil tento dar, který měl kdysi společný se svými nevolníky — roboty.
„Nevím, co tě přivedlo z vašeho světa k nám,“ pokračovala Seranis, „ale jestliže hledáš život, tvoje hledání je u konce. Nepočítaje Diaspar, je za našimi horami pouze pustina.“
Bylo divné, že Alvin, který tak často pochyboval o obecně přijatých pravdách, vůbec nepochyboval o pravdivosti slov Seranis. Jeho jedinou reakcí na ně byl pouze žal, že všechno, co se učil, bylo tak blízké pravdě.
„Řekni mi o Lys,“ poprosil. „Proč jste byli tak dlouho odříznuti od Diasparu, když se ukazuje, že o nás tolik víte?“
Seranis se usmála. „Za chvíli. Ale nejprve bych se chtěla dozvědět něco o tobě. Řekni mi, jak si k nám našel cestu a proč jsi přijel?“
Alvin začal hovořit a se stále rostoucí sebejistotou vyložil Seranis celou historii. Nikdy předtím nemluvil tak uvolněně; tady konečně našel někoho, kdo se nebude smát jeho snění, protože ti lidé věděli, že ty sny jsou pravdivé.
Jednou nebo dvakrát ho Seranis krátce přerušila, když se zmiňoval o některých aspektech života v Diasparu, které neznala. Pro Alvina bylo těžké si představit, že věci, které byly součástí jeho každodenní skutečnosti, byly pro toho, kdo ve městě nikdy nežil a neznal jeho složitou kulturní a společenskou organizaci, nesrozumitelné. Seranis poslouchala s takovým zaujetím, že považoval za samozřejmé, že rozumí, dokud si mnohem později neuvědomil, že kromě ní poslouchají i mnozí jiní.
Když skončil, bylo chvíli ticho. Pak se na něj Seranis podívala a řekla tiše: „Proč jsi přijel do Lys?“
Alvin se na ni udiveně podíval.
„Vždyť jsem ti to řekl,“ odpověděl. „Chtěl jsem prozkoumat svět. Všichni mi říkali, že za hradbami města je pouze pustina, ale musel jsem se o tom sám přesvědčit.“
„To byl jediný důvod?“
Alvin zaváhal. Když se znovu ozval, nemluvil už jako neoblomný badatel, ale jako ztracené děcko, které se narodilo v cizím světě.
„Ne,“ řekl pomalu, „to nebyl jediný důvod — i když doposud jsem si toho nebyl vědom. Byl jsem sám.“
„Sám? V Diasparu?“ Na Seranisiných rtech se objevil nedůvěřivý úsměv, ale její oči na něj hleděly laskavě a Alvin cítil, že už neočekává další část odpovědi.
Ted, když dovyprávěl svůj příběh, mu nezbývalo nic než čekat, až ona vyplní svoji část úmluvy. Seranis vstala a začala se procházet sem a tam po střeše.
„Vím, na co se mě chceš zeptat,“ začala. „Na něco dokážu odpovědět, ale budu mít těžkosti se slovním vyjádřením. Jestliže mi otevřeš svoji mysl, ukážu ti všechno, co chceš vědět. Můžeš mi věřit, nevezmu ti odtamtud nic bez tvého dovolení.“
„Co chceš, abych udělal? “ zeptal se opatrně Alvin.
„Připrav se na přijetí mých myšlenek… hled mi do očí… a zapomeň na všechno,“ přikázala Seranis.
Alvin si později nikdy nebyl jistý, co se tehdy stalo. Všechny jeho smysly náhle podlehly úplnému zatmění a nepamatoval si ani, kdy přišel k sobě. Když se ale pak zahleděl do své mysli, byla v ní už celá věda.
Nevýrazně, jako kdyby hleděl z vrcholu hory na rovinu nejasně dole rozloženou, viděl minulost. Pochopil, že člověk nebyl vždycky obyvatel měst a že od doby, kdy ho stroje uvolnily od těžké práce, vždycky existovala rivalita mezi dvěma odlišnými typy civilizace. Za Úsvitu existovalo tisíce měst, ale velká část lidstva volala po životě v poměrně malých společenstvích. Všestranná doprava a možnost navázání okamžitého spojení umožňovaly všem kontakt se zbytkem světa a lidé necítili potřebu tlačit se s miliony jim podobných na jednom místě.
V těch dávných dobách bylo Lys trochu jiné než ostatní společenství, ale s plynutím věků se postupně rozrostlo v nezávislou kulturu, jednu z nejvýše postavených v historii člověka. Byla to kultura ve velké míře opřená o bezprostřední využívání síly mysli a právě to ji oddělilo od zbytku lidského společenství, které se stále více spoléhalo na stroje.
Tento eony trvající vývoj dvěma různými cestami rozšířil propast mezi Lys a městy. Ta byla překlenuta pouze v dobách velkých krizí. Když na Zem padal Měsíc, zničili ho vědci z Lys. Stejně tak to bylo s obranou Země před Nájezdníky, kterým se postavilo v poslední bitvě o Shalmirane. Byla to těžká zkouška vyčerpané lidské rasy, města se jedno po druhém vylidňovala a pohlcovala je pustina. Když se populace drasticky snížila, lidé začali migraci, jejímž posledním cílem bylo vytvořit z Diasparu poslední a největší ze všech měst.
Většina tehdy probíhajících změn se Lys nedotkla. To vedlo svoji vlastní válku — válku s pustinou. Nestačila přírodní bariéra, tvořená horským řetězem, a uplynulo hodně staletí, než byla tato velká oáza zabezpečena. Tady, možná úmyslně, se stával obraz hodně rozmazaným. Alvin se nemohl zorientovat, co lidé udělali, aby byla Lys dána potenciální věčnost, podobná, jaké dosáhlo Diaspar.
Zdálo se, že Seranisin hlas k němu doléhá z velké dálky — a nebyl to jenom její hlas, který se míchal do symfonie slov, jako by v ní unisono prozpěvovalo mnoho jiných hlasů.
„To je hodně zkráceně naše historie. Přesvědčil ses, že i v dobách Úsvitu jsme neměli mnoho společného s městy, i když z nich lidé často přicházeli k nám. Nikdy jsme jim v tom nebránili, protože hodně našich velkých lidí pocházelo zvenčí, ale když města umírala, nechtěli jsme se míchat do jejich úpadku. Když byl konec se vzdušnou dopravou, zůstala pouze jediná cesta, kterou bylo možné dojet do Lys. Podzemní transportní systém z Diasparu. Z vaší strany byl uzavřen, když vznikal Park — a zapomněli jste na nás, i když my na vás stále pamatujeme.
Diaspar nás udivilo, domnívali jsme se, že sdílí osud jiných měst, ale místo toho vytvořilo stabilní kulturu, která může existovat tak dlouho, jak dlouho bude existovat Země. Není to kultura, kterou bychom chválili, ale přesto nás těší, že těm, kteří odtamtud chtěli utéct, se to nakonec podařilo. Tu cestu vykonalo víc lidí, než si myslíš, a byli to skoro vždy lidé znamenití, kteří svým příchodem do Lys něco přinesli.
Hlas umlkl, paralýza smyslů ustoupila a Alvin byl znovu sám sebou. Udiveně si všiml, že slunce už zašlo za stromy a od východu nebe zvolna nabíralo odstín noci. Uvědomil si, že se lehce chvěje, ne prvním dotykem večerního chladu, ale z obyčejného očarování a údivu ze všeho, co se dozvěděl. Bylo hodně pozdě a byl daleko od domova. Zmocnila se ho najednou touha znovu spatřit své známé a nacházet se mezi důvěrně známými zdmi svého Diasparu.
„Musím se vrátit,“ řekl. „Khedron… moji rodiče budou znepokojeni.“ Neříkal to přesvědčivě. Khedron určitě bude uvažovat, co se s ním děje, ale Alvin věděl, že nikdo kromě Khedrona neví, že není ve městě. Nemohl nikomu vysvětlit důvod, proč udělal tento jemný žert, a cítil se trochu zahanben, že jen tak vypustil slova z úst.
Seranis se na něho divně podívala.
„Je mi líto, ale to není tak jednoduché,“ řekla.
„Co to znamená?“ zeptal se Alvin. „Cožpak mě vagón, který mě sem přivezl, zase neodveze zpátky?“ Stále si nepřipouštěl myšlenku, že může být zadržován v Lys proti své vůli, i když už mu takové podezření přišlo na mysl.
Seranis se poprvé zdála v rozpacích.
„Mluvili jsme o tobě,“ řekla, aniž vysvětlila, kdo mohou být ti „my“, ani způsob, jak s nimi konzultovala. „Jestliže se vrátíš do Diasparu, dozví se o nás celé město. I kdybys slíbil, že nic nepovíš, i tak může uchování tajemství překračovat tvoje možnosti.“
„A proč je chcete zachovat?“ zeptal se Alvin. „Vždyť kdyby došlo k setkání našich dvou kultur, bylo by to k užitku jak pro nás, tak i pro vás.“
Seranis na něj hleděla neklidně. „My tak neuvažujeme,“ řekla. „Kdyby brány vašeho města byly otevřeny, zalila by naši krajinu vlna zvědavců a lovců senzací. Teď k nám mohou dospět jenom ti nejcennější z vašich lidí.“
Z této úvahy vyzařoval takový pocit převahy a kromě toho se opírala o tak lživý předpoklad, že Alvinova nervozita převládla nad znepokojením.
„To není pravda,“ zaprotestoval. „Nevěřím, že bys nalezla v Diasparu další osobu, která by byla ochotna opustit město… i kdyby věděla, že je kam jít. Jestliže mi dovolíš, abych se vrátil, v Lys se nic nezmění.“
„To není moje rozhodnutí,“ vysvětlila Seranis, „a ty nedoceňuješ sílu rozumu, když si myslíš, že bariéry zadržující tvoje lidi ve městě nemohou být nikdy zlomeny. Nechceme tě držet proti tvé vůli, ale když budeš trvat na úmyslu vrátit se do Diasparu, budeme nuceni vymazat z tvé paměti všechny vzpomínky na Lys.“ Chvíli zaváhala. „Nikdy dřív k tomu nedošlo, všichni tví předchůdci sem přišli, aby tady zůstali.“
Byl postaven před volbu, kterou nemohl akceptovat. Chtěl prozkoumat Lys, aby poznal všechna jeho tajemství, aby odhalil všechno, co je odlišovalo od jeho světa. Ale stejně tak byl rozhodnut vrátit se do Diasparu a dokázat svým přátelům, že nebyl jen tak obyčejný snílek. Nemohl pochopit důvody, které vedly obyvatele Lys k zachovávání tajemství. A i kdyby je pochopil, nemělo by to ani v nejmenším vliv na jeho jednání.
Uvědomoval si. že musí získat čas nebo přesvědčit Seranis, že od něho chce nemožné.
„Khedron ví, kde jsem,“ řekl. „Nemůžeš vymazat jeho vzpomínky.“
Seranis se usmála. Byl to úsměv laskavý, za jiných okolností by jej bylo možno nazvat přátelským. Ale pod maskou úsměvu Alvin poprvé postřehl přítomnost drtivé a neoblomné síly.
„Nedoceňuješ nás, Alvine,“ řekla. „To by bylo velmi lehké. Mohu se dostat do Diasparu rychleji, než by mi trvalo projít celé Lys. Přicházeli sem před tebou jiní lidé a někteří z nich svěřovali svým přátelům, kam jdou. Přesto ti přátelé na ně zapomněli a oni zmizeli z historie Diasparu.“ Alvin by byl bláhový, kdyby neuvažoval o této možnosti, i když teď, když o ní Seranis mluvila, vyčítal sám sobě, že na to nepomyslel dříve. Zajímalo ho, kolikrát v průběhu milionů let, které uplynuly od chvíle rozdělení obou kultur, se lidé z Lys vypravili do Diasparu jako mise na ochranu svého žárlivě střeženého tajemství. Rovněž byl zvědavý, jakými silami mysli disponovali ti divní lidé, a jak silné muselo být jejich přesvědčení, že neváhali je použít.
Mohl bezpečně spřádat jakýkoliv plán? Seranis slíbila, že mu bez jeho souhlasu nebude číst myšlenky, ale nenastaly okolnosti, za kterých tento slib nemusel být splněn…?
„Nesoudím,“ řekl, „že byste se domnívali, že se rozhodnu okamžitě. Nemohl bych si blíž prohlédnout vaši krajinu, než se rozhodnu? “
„Samozřejmě,“ souhlasila Seranis. „Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak chceš, a pak, kdybys změnil úmysl, se vrátit do Diasparu. Ale kdybys se mohl rozhodnout během několika dní, bylo by to o hodně jednodušší. Přece nechceš, aby se tví přátelé o tebe strachovali a čím déle tam nebudeš, tím hůře se nám budou provádět nezbytné korekce.“
S tím mohl Alvin souhlasit, chtěl by jenom vědět, v čem spočívají ty „korekce“. Pravděpodobně by někdo z Lys vyhledal Khedrona, aby změnil jeho vzpomínky. Fakt zmizení Alvina by nevymazal, ale informace, které s Khedronem získali, by byly pryč. S postupem věků by se Alvinovo jméno ocitlo mezi jmény jiných Odlišných, kteří tajemně zmizeli z města a jejich stopy se ztratily.
Stál před mnoha záhadami, nezdálo se mu, že je blízko vyřešení kterékoli z nich. Neskrýval se za podivínským jednostranným kontaktem mezi Lys a Diasparem nějaký cíl — nebo to byla pouze historická náhoda? Kým a čím jsou Odlišní a když lidé z Lys umějí pronikat do Diasparu, tak proč nezrušili paměťové systémy, které obsahovaly stopy jejich existence? Byla to snad jediná otázka, na kterou mohl Alvin dát obstojně přijatelnou odpověď. Centrální počítač byl pravděpodobně tvor neústupný a odolný manipulacím tohoto typu a těžko se poddával i nejpokrokovějším technikům opírajícím se o telepatii. Odložil problémy na později; jednoho dne, až se dozví více, si na ně možná dokáže odpovědět. Bylo škoda času na spekulace a budování pyramidy domněnek na základě neznalosti.
„Tak dobrá,“ řekl, i když ne tak elegantně. „Budu se snažit odpovědět vám co nejdříve, když mi ukážete svůj kraj.“
„Souhlas,“ odpověděla Seranis a tentokrát se za jejím úsměvem neskrývala žádná hrozba. „Jsme hrdí na Lys a s radostí ti ukážeme, jak mohou lidé žít bez pomoci města. A nemusíš se ničím znepokojovat — tvoji přátelé nebudou neklidní. Postaráme se o to i ve vlastním zájmu.“
Poprvé dala Seranis slib, který nemohla splnit.