Alystře se nepodařilo dostat z Khedrona žádné bližší informace. Blázen se rychle otřásl z prvního šoku a z paniky, pod jejímž vlivem prchal na povrch, když se ocitl sám v podzemí mauzolea. Styděl se za svoji zbabělost a uvažoval, zda někdy získá odvahu, aby se vrátil do sálu Pohyblivých cest a. k síti tunelů, rozcházejících se odtamtud na všechny strany světa. Nevěřil tomu, že by se Alvinovi mohlo stát něco zlého. Určitě se vrátí, až bude čas — tím si byl Khedron jistý. No, skoro jistý. Měl ovšem tolik pochybností, aby byl velmi opatrný ve svých předpovědích. Rozhodl se, že nejlepší bude mluvit co nejméně o celé příhodě a obrátit všechno v další žert.
Naneštěstí pro tento plán nedokázal zamaskovat svoje emoce, když se po návratu na povrch setkal s Alystrou. Děvče hned postřehlo strach, který mu vyzařoval z očí a vyvodilo z toho, že Alvin je v nebezpečí. Veškeré Khedronovo uklidňování bylo marné. Najednou chtěla zůstat v mauzoleu a očekávat tam Alvinův návrat. Khedronovi se povedlo přesvědčit ji, že by to byla ztráta času a oddechl si úlevou, když se s ním vrátila do města. Existovala možnost, že se Alvin vrátí velmi rychle a Blázen nechtěl, aby kdokoli kromě něho poznal tajemství Yarlana Zeye. Než se dostali do města, bylo Khedronovi jasné, že jeho vyhýbavá taktika naprosto selhala a že se mu situace povážlivě vysmekla z ruky. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy byl bezradný a cítil se neschopný řešit jakýkoli problém. Náhlý a bezdůvodný strach se pomalu měnil na hlubší a opodstatněné znepokojení. Až dosud se Khedron pramálo staral o následky svých kousků. Vlastní zájmy a slabý, ale upřímný soucit s Alvinem byly dostatečným důvodem jeho činů. Ačkoli Alvina povzbuzoval a pomáhal mu, nikdy nevěřil, že by se něco takového mohlo opravdu stát.
Navzdory obrovskému rozdílu let a zkušeností, který byl mezi nimi, Alvinova vůle byla vždy silnější než jeho vlastní. Ted už bylo pozdě, aby s tím něco udělal; Khedron cítil, že se události řítí kupředu, aniž by je mohl jakkoli ovlivnit.
V tomto světle bylo trochu nefér, že ho Alystra zjevně považovala za Alvinova zlého ducha a měla tendenci svalovat na něj vinu za všechno, co se stalo. Alystra nebyla ve skutečnosti mstivá, ale byla rozzlobená. A svoji zlost částečně zaměřila na Khedrona. Kdyby mu cokoli, co provede, způsobilo potíže, ona by toho rozhodně nelitovala.
Rozešli se za ledového ticha jakmile došli k velké okružní cestě, která vedla okolo parku. Khedron sledoval pohledem Alystru, jak mizí v dálce, a unaveně přemýšlel, co na něj chystá.
Teď už si mohl být jist jen jedním. Opravdu se ještě dlouho nebude muset bát nudy.
Alystra jednala rychle a inteligentně. Nenamáhala se kontaktovat Eristona a Etanii. Alvinovi rodiče byli příjemné nuly, ke kterým cítila částečné sympatie, ale žádný respekt. Jenom by mařili čas bezvýsledným dohadováním a pak by udělali přesně to, co dělala Alystra teď.
Jeserac vyslechl její vyprávění, aniž dal na sobě cokoli znát. Jestli byl znepokojený nebo překvapený, pak to dobře skrýval — tak dobře, že Alystra byla trochu zklamaná. Zdálo se jí, že se ještě nikdy nic tak neobvyklého a důležitého nestalo a Jeseracovo věcné chování ji vyvádělo z míry. Když skončila, položil jí pár otázek a naznačil, aniž by to vyslovil, že možná udělala chybu. Jaký důvod má předpokládat, že Alvin skutečně odešel z města? Možná, že si z ní jen vystřelil; tím spíš, že do toho byl zapleten Khedron. Alvin se jí možná právě směje ukryt někde v Diasparu.
Jediná pozitivní reakce byl slib, že se poptá a ještě se během dne ozve. Ať si zatím nedělá starosti, a také by bylo nejlepší, kdyby se nikomu jinému o celé věci nezmiňovala. Není nutné dělat poplach kvůli záležitosti, která se možná za pár hodin vysvětlí.
Alystra odešla od Jeseraca se smíšenými pocity. Byla by spokojenější, kdyby mohla vidět Jeseracovo chování bezprostředně po jejím odchodu.
Jeserac měl přátele v Radě. Sám byl jejím členem velmi dlouho a mohl by být znovu, kdyby chtěl. Zkontaktoval se se třemi známými a opatrně vzbudil jejich zájem. Jako Alvinův učitel si byl vědom svého zvláštního postavení a své povinnosti Alvina chránit. Zároveň si uvědomoval, že čím méně osob bude vědět, co se stalo, tím lépe pro něho. Okamžitě souhlasili, že první věcí, kterou je třeba udělat, je zkontaktovat se s Khedronem a žádat od něho vysvětlení. Ten skvělý plán měl pouze jednu chybu. Khedron tento vývoj situace předpokládal a nebyl nikde k nalezení.
Jestliže existovala v Alvinově situaci nějaká dvojznačnost, jeho hostitelé se vyhýbali připomínat mu to. Mohl jít kamkoli v Airlee, malé vesnici, kde vládla Seranis — ačkoli tenhle výraz byl příliš silný, aby vystihl její postavení.
Někdy se Alvinovi zdálo, že je shovívavou vládkyní, ale jindy to vypadalo, že nemá vůbec žádnou moc. Zatím se mu nepodařilo zcela pochopit společenský systém Lys, bud proto, že byl příliš jednoduchý, nebo proto, že byl tak složitý, že mu jeho rafinovaná složitost unikala. Všechno, co zjistil bylo, že se Lys skládalo z nespočetných vesnic, jejichž typickým příkladem byla Airlee.
Avšak v jistém smyslu nebyly žádné typické příklady, protože Alvin byl ujištěn, že každá vesnice se snaží co nejvíc odlišovat od svých sousedů. Bylo to všechno nesmírně zmatené.
I když hodně malé se svým necelým tisícem obyvatel, bylo Airlee plné překvapení. Bylo těžké vše pochopit. Na první pohled se život příliš nelišil od svého protějšku v Diasparu. Ale některé rozdíly Alvin poznal ihned. Například řeč. Hlasu k dorozumívání používaly pouze děti. Dospělí se velmi málo ozývali nahlas a po nějaké době Alvin pochopil, že pokud to dělali, tak pouze z laskavosti k němu. Byl to neobvykle nepříjemný zážitek být zapleten do velké sítě nezvučných a zašifrovaných slov, ale po chvíli si na to zvykl. Alvin byl překvapen, že vokální řeč vůbec přežila, protože už se vůbec neužívala, ale později zjistil, že lidé v Lys mají rádi zpěv a vůbec všechny druhy hudby. Bez tohoto stimulu by byli nepochybně už dávno němí.
Neustále byli něčím zaměstnáni, oddávali se činnostem a problémům pro Alvina převážně nepochopitelným. Když chápal, co právě dělají, hodně z toho se mu zdálo zbytečné. Například podstatná část potravy byla skutečně vypěstovaná a ne syntetizovaná podle vzorků vypracovaných v dávné minulosti. Když na to Alvin poukázal, trpělivě mu vysvětlovali, že lidé v Lys vidí rádi, když něco roste, rádi provádějí složité genetické pokusy a vyvíjejí stále jemnější a rafinovanější příchutě. Airlee proslulo ovocem, ale když Alvin ochutnal některé druhy, nezdála se mu jejich chuť o nic lepší než chuť ovoce, které mohl v Diasparu obdržet kývnutím prstu.
Zpočátku si myslel, že lidé z Lys zapomněli nebo nikdy neovládali energii a stroje, o které se opíral veškerý život v Diasparu, anebo že je vůbec nikdy nevlastnili. Rychle se přesvědčil, že se mýlil.
Existovaly tu stroje a věděli o nich, ale využívali je pouze tehdy, kdy to bylo nutné. Nejzářivějším příkladem byl systém dopravy, pokud ho vůbec bylo možné takto nazvat. Krátké vzdálenosti překonávali lidé pěšky a zdálo se, že je jim to příjemné. Když pospíchali anebo měli k přenesení malé zavazadlo, cestovali na speciálních, k tomuto cíli pěstovaných zvířatech. K dopravě nákladů jim sloužila malá šestinohá zvířata, poslušná a silná, ale málo inteligentní. Rychlá zvířata byla většinou čtyřnohá, ale když nabrala rychlost, používala pouze zadních, mohutně svalnatých končetin. Mohla během několika hodin projít na šířku celé Lys a cestující mohl sedět v sedle přivázaném ke hřbetu zvířete.
Nic na světě by nepřimělo Alvina, aby riskoval takovou jízdu, ačkoli mezi mladšími muži to byl populární sport.
Jejich ušlechtilí oři byli aristokraté zvířecího světa a byli si toho vědomi. Měli dost obsáhlý slovník a Alvin často zaslechl, jak se mezi sebou chlubí minulými i budoucími vítězstvími. Když se snažil být přátelský a pokusil se zapojit do hovoru, předstírali, že mu nerozumí a když toho nenechal, odběhli pryč v uražené důstojnosti.
Ty dva druhy zvířat sloužily k uspokojení všech normálních potřeb a přinášely majitelům velké potěšení, jaké jim žádné stroje nikdy dát nemohly. Když ale bylo nutno vyvinout doopravdy velkou rychlost nebo se musely přemístit velké náklady, bez váhání použili stroje.
I když byl život zvířat pro Alvina překvapením, více ho zajímaly dva extrémy lidské populace. Hodně mladí a hodně staří — jedni i druzí pro něj byli stejně cizí a nepochopitelní. Nejstaršímu obyvateli Airlee bylo necelých dvě stě let a už mu mnoho života nezbývalo. Alvin věděl, že jeho tělo by v podobném věku stěží bylo jiné než je teď- naproti tomu ten stařec se zdál úplně zbaven fyzických sil. Vlasy měl šedivé a tvář neuvěřitelně svraštělou. Většinu času trávil vyhříváním na sluníčku nebo pomalou procházkou po vesnici, kdy se zdravil s každým, koho potkal. Alvin nabyl dojmu, že ten člověk je úplně spokojený se svým osudem. nedrží se křečovitě života a že ho nezarmucuje blízký konec.
Pro Alvina, vychovaného v Diasparu, to bylo nepochopitelné. Jak bylo možné akceptovat smrt? Když byla tak nepotřebná, když bylo možné žít tisíc let a potom přeskočit tisíciletí a začít žít znovu ve světě, který jsi pomáhal tvořit? To byla úvaha, která Alvina napadla téměř okamžitě. Těžko mohl uvěřit, že Lys zvolilo tu možnost z vlastní svobodné vůle, když přece vědělo o jiné variantě.
Odpověd našel částečně mezi dětmi, těmi malými stvořeními, která mu byla tak cizí jako kterákoli zvířata v Lys. Strávil mezi nimi mnoho času, pozoroval je při hrách a nakonec se stal jejich přítelem. Někdy se mu zdálo, že v sobě nemají vůbec nic lidského, jejich motivy, logika i jazyk byly tak nepochopitelné. Díval se nevěřícně na dospělé a ptal se sám sebe, jak je možné, že se vyvinuli z těch podivných bytostí, které, jak se zdálo, trávily většinu času ve svém vlastním soukromém světě.
Ale přesto, že ho vyváděly z míry, vzbudily v jeho srdci cit, který nikdy předtím nepoznal. Když se občas, ne příliš často, daly do pláče, nešťastné a zoufalé, pak se mu jejich malá zklamání zdála tragičtější než dlouhý ústup člověka po ztrátě Galaktického Impéria. To bylo něco příliš silného a vzdáleného, než aby to pochopil, ale pláč dítěte dokázal proniknout člověku do srdce.
Alvin se setkal v Diasparu s láskou, ale nyní se učil něčemu stejně cennému, bez čeho láska sama nemohla dosáhnout nejvyššího uspokojení a zůstala navždy nenaplněna. Učil se něžnosti a soucitu.
Stejně tak jako Alvin pozoroval Lys, tak i Lys pozorovalo jeho, a nebylo nespokojené s tím, co zjistilo. Po třech dnech pobytu v Airlee mu Seranis nabídla delší vyjížďku po krajině.
Přijal nabídku bez rozmýšlení, ale s podmínkou, že nebude muset cestovat na jednom z těch rychlých zvířat.
„To ti mohu slíbit,“ řekla Seranis s u ní vzácným odstínem veselí;
věděla, že nikdo nebude riskovat ztrátu jednoho z těch skvělých zvířat. „Protože je to výjimečný případ, postarám se ti o dopravní prostředek, ve kterém se budeš cítit co nejlépe. Tvým průvodcem bude Hilvar, ale samozřejmě můžeš jít, kam chceš.“
Alvin by byl rád věděl, jestli je to skutečně pravda. Předpokládal, že by měli námitky, kdyby se chtěl vrátit k malému kopci, z jehož vrcholu se poprvé vynořil v Lys. Avšak to ho v té chvíli netrápilo, protože s návratem do Diasparu nijak nespěchal a po prvním setkání se Seranis už na něj skoro ani nemyslel. Život tu byl tak zajímavý a tak nezvykle nový, že se mu pořád líbilo žít pouze v přítomnosti a nemyslet na budoucnost.
Alvin ocenil Seranisino gesto, kterým mu nabídla za průvodce vlastního syna, i když bezpochyby Hilvar obdržel přesné instrukce pro případ, že by Alvin měl v úmyslu provádět nějaké fígle. Alvinovi trvalo nějaký čas, než si na Hilvara zvykl, a to z důvodů, které mu nemohl vysvětlit, aniž by se ho dotkl. V Diasparu byla fyzická dokonalost tak univerzální, že krása individua tím byla úplně znehodnocena. Pro lidi neznamenala nic víc než vzduch, který dýchali. To ale neplatilo v Lys a nejlichotivější přívlastek, který bylo možno pro Hilvara užít, byl „domácký“. Podle Alvinových měřítek byl vyloženě ošklivý a nějakou dobu se mu úmyslně vyhýbal. Jestli si toho byl Hilvar vědom, nedával to najevo a netrvalo dlouho, jeho bodré přátelství prolomilo ledy. A přišel čas, kdy si Alvin tak zvykl na Hilvarův široký, pokřivený úsměv, jeho sílu a laskavost, že už ani nevěřil, že ho kdy pokládal za ošklivého a nevyměnil by ho za nic na světě.
Vyjeli z Airlee krátce po východu slunce v malém vozidle, které Hilvar nazýval džípem a které pravděpodobně fungovalo na tom samém principu jako vůz, kterým přijel Alvin z Diasparu. Vozidlo plynulo ve vzduchu ve výšce několika stop nad zemí a i když nebylo vidět vodicí koleje, Hilvar tvrdil, že tato vozidla se mohou pohybovat pouze po dříve vytyčených trasách. Sítí takových tras byla spojena všechna sídla v Lys.
Ale během pobytu v Airlee Alvin ještě podobné vozidlo neviděl.
Hilvar vynaložil velké úsilí na zorganizování této expedice a zjevně se na ni těšil stejně jako Alvin. Trasu naplánoval s ohledem na vlastní zájmy, neboť jeho velkou vášní byly přírodní vědy a doufal, že v téměř neobydlených oblastech Lys, kam měli namířeno, najde nové druhy hmyzu. Plánoval, že pojedou na jih tak daleko, kam až je vozidlo zaveze a zbytek cesty budou muset jít pěšky. Alvin, který si neuvědomoval všechny důsledky tohoto plánu, nic nenamítal.
Na cestu měli společníka — Krifa, nejefektnější z Hilvarových oblíbených domácích zvířat. Když Krif odpočíval, šest průhledných křídel složil na těle, které se pod nimi třpytilo jako žezlo zdobené drahokamy. Když ho něco vyrušilo, vzlétl s kmitáním a slabým vrčením duhově měňavých, téměř neviditelných křídel. I když tenhle velký hmyz přišel na zavolání a občas splnil jednoduché příkazy, postrádal jakoukoli inteligenci. Přesto však byl jistou osobností a z jakéhosi důvodu nedůvěřoval Alvinovi, jehož občasné pokusy získat si jeho náklonnost vždy skončily nezdarem.
Cesta přes Lys byla pro Alvina, jako by snil s otevřenýma očima. Stroj se pohyboval tiše jako duch přes roviny a neuhýbal ani o coul z neviditelné trati i v hustých lesích.
Jeho rychlost byla jen asi desetkrát větší než pohodlná, chůze člověka, ovšem zřídkakdy se stávalo, že některý obyvatel Lys potřeboval cestovat rychleji.
Projeli mnoho vesnic, některé byly větší než Airlee, ale většina byla vystavěna v podobné velikosti. Alvina zajímaly drobné a významné rozdíly mezi jednotlivými komunitami, ať už v oblékání nebo fyzickém vzhledu. Civilizace Lys byla tvořena stovkami rozdílných kultur, z nichž každá svým dílem přispívala ke společnému celku.
Vozidlo bylo dobře zásobeno nejznámějším produktem Airlee, malými žlutými broskvemi, které byly vděčně přijímány, kdykoli jich Hilvar pár rozdal na ukázku. Často zastavil, aby si popovídal s přáteli a představil Alvina, na kterého vždy znovu udělala dojem prostá zdvořilost, s níž každý užíval vokální řeč, jakmile zjistil, o koho se jedná. Často to pro ně muselo být únavné, ale jak mohl soudit, vždycky odolali pokušení přejít na telepatii a on se nikdy necítil vyřazen z rozhovoru.
Nejdelší přestávku si udělali v malé vesničce, téměř skryté v moři vysoké, zlaté trávy, která se jim tyčila vysoko nad hlavami a vlnila se v mírném větříku jako živá. Jak projížděli, pohyblivé vlny je doháněly a předstihovaly, jak se nespočetná stébla nad nimi v půvabné shodě harmonicky ukláněla. Zpočátku to Alvina trochu znepokojovalo, protože mu připadalo, že se tráva sklání a dívá se na něj, ale po nějaké době se mu ten neustálý pohyb zdál uklidňující.
Alvin brzy zjistil, proč udělali tuhle zastávku. V malém hloučku, který se shromáždil, ještě než auto vjelo do vesnice, byla ostýchavá tmavovlasá dívka, kterou Hilvar představil jako Nyaru. Oba byli zjevně rádi, že se zase vidí a Alvin jim záviděl, jak jsou z tohoto krátkého setkání viditelně šťastní.
Hilvar byl zcela rozpolcen mezi povinností průvodce a touhou být s Nyarou sám a Alvin ho brzy vysvobodil z rozpaků a vydal se sám na obchůzku. V malé vesnici toho moc k vidění nebylo, ale nespěchal.
Když se zase vydali na cestu, potřeboval se nutně zeptat na spoustu věcí. Neuměl si představit lásku v telepatické společnosti a po diskrétní pauze se zkusil opatrně zeptat. Hilvar mu to ochotně vysvětloval, i když měl Alvin dojem, že přítele vyrušil z dlouhého a něžného rozjímání.
Zdálo se, že v Lys každá láska začínala duševním kontaktem a mohlo trvat celé měsíce nebo léta, než se pár skutečně sešel. Hilvar vysvětlil, že takto nemůže vzniknout ani na jedné straně žádný klam. Dva lidé, jejichž mysl je vzájemně otevřená, neskrývají žádné tajemství. Kdyby se jeden z nich o to pokusil, druhý by hned věděl, že mu něco zatajil. Pouze dva zralí a duševně vyrovnaní lidé si mohou dovolit takovou poctivost, může přežít jen láska, založená na absolutní nesobeckosti. Alvin dobře chápal, že taková láska je hlubší a bohatší než všechno to, co znali lidé v Diasparu; vlastně je tak skvělá, že ani nemohl uvěřit v její existenci. Avšak Hilvar ho ujistil, že existuje a když Alvin naléhal, aby to formuloval jasněji, pohroužil se znovu do snění. Jsou věci, které nejdou sdělit, člověk je bud ví nebo neví. Alvin smutně usoudil, že nikdy nedosáhne takového stupně vzájemného porozumění, na kterém tito šťastní lidé přímo založili svůj život.
Když se auto vynořilo ze savany, která náhle končila, jako by tu někdo stanovil hranici, za níž tráva růst nesměla, bylo před nimi pár nízkých, hustě zalesněných kopců. Jak Hilvar vysvětlil, tohle byla výspa hlavní hradby, která střežila Lys. Opravdové hory ležely za ní, ale pro Alvina byl i pohled na tyhle malé kopce působivý a vzbuzoval respekt.
Cesta končila v úzkém chráněném údolí, zaplaveném teplem a světlem zapadajícího slunce. Hilvar upřel na Alvina tak nevinný a bezelstný pohled, že by člověk přísahal, že není schopen žádného klamu.
„Odtud musíme jít pěšky,“ řekl a vyndával ze stroje náklad. „Dál už nemůžeme jet.“
Alvin se rozhlédl po okolních pahorcích, pak se podíval na pohodlné křeslo, ve kterém seděl.
„Neexistuje okružní cesta?“ zeptal se bez velké naděje na kladnou odpověď
„Samozřejmě, že ano,“ řekl Hilvar, „ale nepojedeme dokola. Vyjdeme na vrchol. To bude mnohem zajímavější. Přepnu džíp na automatické řízení tak, aby na nás čekal na druhé straně pahorku, tam sejdeme.“
Alvin, rozhodnutý nevzdat se bez boje, zkusil poslední možnost:
„Za chvíli bude tma,“ zaprotestoval. „Nedokážeme projít tu trasu před západem slunce.“
„Vím o tom,“ odpověděl Hilvar a s neobvyklou rychlostí třídil balíčky a nářadí. „Noc strávíme na vrcholku a výlet dokončíme ráno.“
Pro jednou Alvin věděl, že byl poražen. Výstroj, kterou nesli, vypadala hrozně, ale ač byla objemná, nevážila prakticky nic. Všechno bylo zabalené do gravitačně-polarizačních obalů, které neutralizovaly váhu nákladu a ponechaly ho pouhé setrvačnosti. Dokud šel Alvin přímo, ani mu nepřipadalo, že nese nějaký náklad. Manipulace s obaly však vyžadovala trochu praxe, protože když se pokusil náhle změnit směr, náklad projevil určitý rys tvrdohlavosti a snažil se ze všech sil udržet ho v původním směru, dokud nepřekonal jeho setrvačnost.
Když Hilvar pozapínal všechny pásy batohů a obhlédl, zda je všechno v pořádku, vydali se pomalu údolím.
Alvin se ohlédl a ještě zahlédl mizející džíp; byl zvědav, kolik času uplyne, než bude moci znovu usednout do jeho pohodlného křesla.
Nicméně bylo příjemné šplhat nahoru s mírným sluncem v zádech a vnímat stále nové pohledy, které se před nimi otevíraly. Byla tu částečně vyšlapaná pěšina, která se občas ztrácela a kterou přesto Hilvar dokázal sledovat, i když Alvin by ji byl nenašel. Zeptal se Hilvara, kdo tu stezku vyšlapal a ten mu řekl, že v kopcích žije mnoho malých zvířat; některá žijí samotářsky, jiná v primitivních společenstvích, která nesou mnohé znaky lidské civilizace. Někteří již přišli na to, nebo je to někdo naučil, jak používat nástroje a oheň. Alvina ani nenapadlo, že takové bytosti mohou být jiné než přátelské, oba to považovali za samozřejmé, protože už po celé věky nic na Zemi neohrožovalo nadvládu člověka.
Po půlhodině pochodu Alvin poprvé zachytil uchem tiché, v povětří znějící šumění. Nedokázal identifikovat zdroj toho zvuku, protože přicházel odevšad. Nepřestával ani na chvíli a stále sílil, jak se krajina rozšiřovala. Zeptal by se Hilvara, co to je, ale snažil se šetřit dech pro důležitější cíle.
Alvin byl v perfektním zdravotním stavu; samozřejmě nikdy v životě nebyl ani hodinu nemocný. Ale fyzické zdraví, jakkoli důležité a nutné, nestačilo na úkol, který stál nyní před ním. Měl tělo, ale chyběla mu obratnost. To, jak Hilvar bez námahy dlouhými kroky zdolal každý svah, vzbuzovalo v Alvinovi závist a pevné předsevzetí nevzdat se, pokud bude schopen klást nohy před sebe. Bylo mu naprosto jasné, že ho Hilvar zkouší a nevadilo mu to. Byla to dobromyslná hra, do které se zapojil, i když se mu z nohou do celého těla šířila únava.
Hilvarovi se ho zželelo, když měli za sebou dvě třetiny výstupu. Chvíli odpočívali, opřeni o západní násep, a nechali těla zaplavovat mírným sluncem. Dunění bylo nyní velmi silné, ale když se Alvin ptal, Hilvar mu to odmítl vysvětlit. Řekl, že by to nebylo žádné překvapení, kdyby Alvin věděl, co ho čeká na konci výstupu.
Ted závodili proti slunci, ale naštěstí konečný úsek byl hladký a mírný. Stromy, které pokrývaly dolní část kopce, nyní řídly, jako by i ony byly unavené bojem se zemskou gravitací, a posledních pár set metrů byla země pokryta kobercem krátké, silné trávy, po níž bylo příjemné šlapat. Když byl v dohledu vrchol, Hilvar náhle vyvinul nebývalé usilí a pustil se nahoru po svahu závodním tempem. Alvin se rozhodl, že bude tuto výzvu ignorovat, ovšem neměl na vybranou. Stačilo mu, že se pomalu ploužil a když Hilvara dohonil, zhroutil se ve spokojeném vyčerpání vedle něj.
Až když znovu nabral dech, byl schopen ocenit pohled, který se pod ním prostíral, a uviděl původ nekonečného hřmění, které nyní znělo naplno. Země před nimi se prudce snižovala z hřebenu hory tak příkře, že brzy tvořila téměř svislý útes. A daleko od stěny útesu odskakovala mohutná vodní stuha, která se vlnila prostorem, aby dopadla na skály v hloubce tisíc stop. Tam se ztrácela v mihotavé vodní tříšti, zatímco nahoru stoupalo z hlubin to neustálé hřmění bubnů, které se odráželo v duté ozvěně od kopců na druhé straně.
Větší část vodopádu byla nyní ve stínu, ale slunce ještě ozařovalo zem pod ním a dodávalo scéně kouzelný efekt. Neboť nad úpatím vodopádu se chvěla v mizející kráse poslední duha, která na Zemi zbyla.
Hilvar opsal rukou oblouk přes celý horizont.
„Odtud,“ řekl zvyšuje hlas, aby byl slyšitelný přes rachot vodopádu, „je vidět celé Lys.“
Alvin mu uvěřil. V severním směru se míli za mílí táhl les, přerušovaný tu a tam mýtinami, zoranými poli a meandry řek, vlnícími se jako stužky. Kdesi v tomto panoramatu bylo ukryté Airlee, ale pokusy o jeho nalezení byly předem odsouzeny k nezdaru. Alvin se domníval, že by mohl zahlédnout jezero, kolem něhož vedla cesta do Lys, ale poznal, že ho oči oklamaly. Ještě dál na sever byly stromy a paseky ztracené v barevně skvrnitém koberci zeleně, zvrásněném tu a tam liniemi kopců. A za tím, až kam mohl dohlédnout, ležely hory, které dělily Lys od pouště, jako vzdálená oblaka, seřazená vedle sebe.
Pohled na východ a na západ se moc nelišil od severního, ale když se zahleděl na jih, měl dojem, že hory jsou vzdálené sotva několik mil. Alvin je viděl výrazně a teď si teprve uvědomil, že byly mnohem vyšší než pahorek, na kterém stáli. Mezi horami a místem, kde se nacházeli, ležela krajina mnohem divočejší než ta, kterou dosud cestovali. Zdála se vylidněná a pustá, jako kdyby tady člověk nebydlel už hodně, hodně let.
Hilvar odpověděl na Alvinovu němou otázku.
„Ta část Lys byla kdysi obydlená,“ řekl. „Nevím, proč byla opuštěna, ale snad se tam jednou vrátíme. Ted tam potkáš jenom zvířata.“
A skutečně. Krajina pod nimi nenesla žádné stopy lidské činnosti — nebyly vidět vykácené mýtiny v lesích nebo regulace řek, která by svědčila o přítomnosti člověka. Zůstal pouze jediný důkaz jeho pobytu. Ve vzdálenosti mnoha mil jako vykotlaný dub vyvstávala nad korunami stromů osamocená bílá ruina. Všechno ostatní pohltila džungle.
Slunce se skrývalo za západní stěnu Lys. Po krátkou chvíli plálo vzdálené horské pásmo slabým ohněm a jim se tajil dech nad půvabem toho pohledu. Potom krajina pomalu utonula ve stínu a nadešla noc.
„Měli jsme to udělat dříve,“ řekl jako vždy praktický Hilvar, když rozbaloval svůj batoh. „Za pět minut bude zima a tma, kam oko dohlédne.“ Zdvihl nad hlavu trojnožku zakončenou hruškovitou bulvou a vydal v myšlenkách nějaký rozkaz, který Alvin nepochopil. Jejich malé tábořiště zalila světelná záplava a temnota couvla. Alvin cítil, že hruška kromě světla emituje také teplo, vyzařovalo jemným, laskavým sáláním až do morku kostí. V jedné ruce trojnožku a ve druhé batoh, Hilvar se vydal dolů úbočím a Alvin spěšně pádil za ním, snaže se udržet v dosahu světla. Vybrali místo na táboření v malé kotlině, několik set yardů pod vrcholem, a začali vybalovat zbytek nákladu. Nejprve nad sebou rozvinuli velkou polokouli z téměř neviditelného, ale tuhého materiálu, který je ochránil před zvedajícím se chladným větrem. Kopuli jakýmsi záhadným způsobem vytvářela malá skříňka, kterou Hilvar položil na zem a pak ji úplně ignoroval, dokonce se o ni nestaral ani v momentě, kdy už byla úplně pohřbená pod ostatním příslušenstvím. Možná, že měla. na svědomí i ty pohodlné poloprůsvitné matrace, na něž se Alvin natáhl s takovou radostí.
Bylo to poprvé v Lys, kdy viděl zhmotněný nábytek a zdálo se mu, že domy jsou strašně přeplněné artefakty, které se měly raději bezpečně uložit v Paměťových bankách.
Jídlo, které Hilvar vytáhl z další ze svých nádob, bylo také první čistě syntetické jídlo, které Alvin jedl od té doby, kdy přišel do Lys. Štěrbina v kupoli nad nimi nasála vzduch, látkový konvertor se zmocnil suroviny a předvedl každodenní zázrak. Alvin měl většinou mnohem raději umělou stravu. Způsob, jakým byla připravována přirozená strava, mu připadal otřesně nehygienický a u konvertorů jste alespoň vždy přesně věděli, co jíte.
Zasedli k jídlu uprostřed nastávající noci a prvních hvězd. Když skončili, byla už úplná tma a za kruhem světla, které vyzařovala hruška, Alvin občas postřehl živé stíny lesních stvoření, která vyšla ze svých úkrytů na lov.
Občas zahlédl záblesk odraženého světla, jak na něj zíraly bledé oči, ale ať už to byla jakákoli zvířata, která je pozorovala, žádné nepřišlo blíž, takže nic jiného nespatřil.
Bylo to velmi mírumilovné a Alvin se cítil naprosto spokojený. Chvíli leželi na lůžkách a povídali o věcech, které viděli, o tajemstvích, které oba zahalovalo a o tom, v kolika směrech se obě rozdílné kultury liší. Hilvar byl okouzlen zázrakem věčných okruhů, které umožnily Diasparu stát mimo dosah času, a pro Alvina bylo těžké odpovědět na některé jeho otázky.
„Nerozumím tomu,“ řekl Hilvar, „jak ti, co projektovali Diaspar, zajistili, aby se nemohlo nic stát s paměťovými okruhy. Říkáš, že informace, které určují město a všechny jeho obyvatele, jsou uloženy jako vzorky elektrického náboje uvnitř krystalů. Dobře, krystaly budou trvat věčně, ale co všechny ty okruhy, které jsou s nimi spojeny? Nemůže se někdy stát, že by došlo k jakémukoli selhání?“ „Ptal jsem se Khedrona na totéž a on mi řekl, že paměťové banky jsou vlastně ztrojené. Kterákoli ze tří bank může řídit město, a když se s jednou z nich něco stane, druhé dvě to automaticky opraví. Pouze kdyby ke stejnému selhání došlo současně u dvou bank, mohlo by dojít k trvalému poškození — ale tahle pravděpodobnost je velmi malá.“
,A jak se udržuje vztah mezi vzorem uloženým v jednotkách paměti a současnou strukturou města? Mezi plánem, tak jak je, a věcí, kterou popisuje?“ Ted byl Alvin v koncích. Věděl, že odpověd je v technologii, která je založena na manipulaci samotného prostoru — ale jak zavřít atom na přesné místo určené údaji, které jsou uložené někde jinde — to bylo něco co vysvětlit nedokázal.
V náhlé inspiraci ukázal na neviditelnou kopuli, která je chránila před nocí. „Řekni mi, jak se udělá tahle střecha nad našimi hlavami krabicí, na které sedíš,“ odpověděl, „a pak ti vysvětlím, jak fungují věčné obvody.“ Hilvar se zasmál.
„Myslím, že je to správné srovnání. Musel by ses na to zeptat některého z našich expertů na teorii pole, kdybys to chtěl vědět. Já ti to určitě nepovím.“ Po téhle odpovědi se Alvin zamyslel. Tak v Lys byli pořád ještě lidé, kteří rozuměli funkci strojů. To bylo víc, než se dalo říct o Diasparu. Tak si povídali a polemizovali, až náhle Hilvar řekl:
„Jsem unavený. A co ty — také půjdeš spát?“
Alvin si masíroval bolavá chodidla. „Chtěl bych, ale nevím, zda dokážu usnout. Nejsem na to zvyklý.“
„To je něco víc než zvyk,“ usmál se Hilvar. „Slyšel jsem, že kdysi to byla nutnost pro každého. My se i dnes rádi prospíme, alespoň občas, zvlášť když by to byly pouze čtyři hodiny. Během spánku odpočívá tělo i mysl. Cožpak v Diasparu nikdo nikdy nespí?“
„Pouze v řídkých případech,“ odpověděl Alvin. „Jeserac, můj učitel, to dělal jednou nebo dvakrát po nějaké výjimečné duševní námaze. Dobře vyprojektované tělo nemá potřebu takových úseků odpočinku, skončili jsme s tím už před miliony let.“
Chování jeho těla se ale vzpíralo těmto slovům. Pocítil únavu, jakou nikdy dosud nepoznal, zdálo se, že proudí od chodidel a rozplývá se po celém těle. Nebylo v tom pocitu nic nepříjemného — právě naopak. Hilvar na něho hleděl s úsměvem a Alvin si stačil ještě pomyslet, zda přítel na něm občas nezkouší sílu svých myšlenek. A i kdyby to tak bylo, tak proti tomu nic neměl.
Světlo, které se linulo z kovové hrušky nad jejich hlavami zesláblo, ale teplo se z ní šířilo dál. V posledním záblesku světla zaregistrovala Alvinova unavená mysl zvláštní věc, na kterou se bude muset ráno zeptat.
Hilvar ze sebe shodil šaty a Alvin poprvé spatřil, jak se obě větve lidské rasy liší. Některé změny byly pouze ve zvýraznění nebo v proporcích. Ale jiné, jako vnější genitálie a přítomnost zubů a nehtů a přesně ohraničené tělesné ochlupení, byly podstatnější. Co ho ale nejvíce mátlo, byla zvláštní malá prohlubeň na Hilvarově břiše.
Když si na to za pár dní náhle vzpomněl, začalo dlouhé vysvětlování. Než Hilvar plně osvětlil funkci pupku, pronesl tisíce slov a nakreslil půl tuctu grafů.
A oba udělali velký krok kupředu v pochopení obou odlišných kultur.