Vzbudil se uprostřed noci. Cosi ho zneklidnilo, jakýsi šepot, který se vtíral do mozku kromě neustálého hřmotu vodopádu. Usedl, snažil se očima proniknout temnotu, zadržel dech a zaposlouchal se do dunivého ryku vody a do tichých přerušovaných šelestů nočních stvoření.
Napínal zrak, ale nic neviděl. Světlo hvězd bylo příliš slabé, aby osvětlilo krajinu o stovky stop níže. Pouze temnější stín prozrazoval přítomnost hor na západním horizontu. Cítil, že Hilvar se také probudil a sedá si.
„Co se stalo?“ dolehl k němu šepot přítele.
„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel. Nějaký hlas.“
„Jaký hlas?“
„Nevím, možná se mi to jenom zdálo.“ Bylo ticho, během kterého se dva páry očí vpíjely do noci a snažily se proniknout jejím tajemstvím. Najednou Hilvar chytil Alvina na rameno.
„Podívej!“ zašeptal.
Daleko na jihu, příliš nízko nad linií horizontu, než aby ho bylo možné považovat za hvězdu, zářil osamocený jasný bod. Byl zářivě bílý, přecházel do fialové a rozsvěcel se stále víc, za chvíli už oči nesnesly jeho lesk. Po chvíli explodoval a zdálo se, že do okraje světla uhodil blesk. Hory a krajina, kterou obklopovaly, se na chvíli osvětlily ohněm na pozadí noční temnoty. O hodně později zaznělo echo vzdáleného výbuchu a lesem, který porůstal úbočí pahorku, se přehnal vítr. Rychle utichl a na nebe se začaly jedna po druhé vracet hvězdy.
Podruhé v životě prožil Alvin chvíle hrůzy. Nebyl to strach tak osobní a konkrétní jako v sálu Pohyblivých cest, kde učinil rozhodnutí, které ho přivedlo do Lys. Možná to byl spíše údiv než strach. Stál tváří v tvář neznámému a zdálo se mu, jak cítí, že tam, za horami, je něco, s čím se musí setkat.
„Co to bylo?“ zašeptal po chvíli. Chvíli bylo ticho, tak dlouho, že otázku zopakoval. „Snažím se to zjistit,“ odpověděl Hilvar a znovu zmlkl. Alvin si domyslel, co dělá a nepřekážel příteli v jeho němém hledání odpovědi. Alvin se podivoval tomu, co Hilvarovi vůbec nepřišlo zvláštní a co nepokládal za důležité. Trochu sarkasticky si pomyslel, že přerušení svého spánku asi velmi dobře zhodnotí. Než mohl cokoliv říci, Hilvar nespokojeně prskal.
„Všichni spí. Nikdo nic neví. Musíme počkat do rána. Nerad budím přátele, pokud to doopravdy není nutné.“
Po chvíli mlčení se Hilvar ozval znovu.
„Na něco jsem si vzpomněl,“ řekl omluvně. „Už dlouho jsem tady nebyl a nejsem si úplně jistý, ale muselo to být v Shalmirane.“
„Shalmirane? Ono ještě existuje? “
„Ano. Skoro jsem na to zapomněl. Seranis mi kdysi říkala, že pevnost se nachází v této části hor. Samozřejmě je už po staletí v rozvalinách, ale možná ji stále někdo obývá.“
Shalmirane! Byl to magický název pro tyto děti dvou ras tak velmi se od sebe lišících historií i kulturou. V celých dějinách Země nebyla větší událost než obrana Shalmirane před Nájezdníky, kteří si podrobili celý vesmír. I když skutečná fakta se ztrácela v mlze, omotaná silným závojem času. Legenda přetrvala od věků Úsvitu a potrvá dál, dokud bude existovat člověk.
V temnotě se znovu rozlehl Hilvarův hlas.
„Víc by nám řekli lidé z jihu. Mám tu několik přátel, promluvím s nimi ráno.“
Alvin ho sotva slyšel, byl ponořen v myšlenkách. Snažil si vybavit v myšlenkách všechno, co kdy slyšel o Shalmirane. Nebylo toho mnoho. Po tak dlouhém čase nikdo nedokázal odlišit pravdu od legendy. Jisté bylo to, že bitva o Shalmirane znamenala konec výbojů člověka a začátek jeho pozvolného úpadku.
Uprostřed těch hor, přemýšlel Alvin, může ležet odpověd na všechny problémy, které mě dráždí už léta.
„Kolik času,“ obrátil se na Hilvara, „by nám zabrala cesta k té pevnosti?“
„Nikdy jsem tam nebyl, ale je to mnohem dál, než jsem se hodlal pustit. Pochybuji, že bychom se tam za den dostali.“
„A nemůžeme jet džípem?“
„Ne. Cesta vede horami a tam se nemohou pohybovat žádné dopravní prostředky.“
Alvin se znovu zamyslel. Byl unavený, od nadměrné námahy ho bolela chodidla a svaly na nohou. Může odložit výpravu na později? Ano. Může, ale později už to nemusí vyjít…
Alvin usilovně přemýšlel ve skromném světle hvězd, jichž už hodně zaniklo od dob vybudování Shalmirane, a nakonec dospěl k rozhodnutí. Nic se nezměnilo, hory se znovu ujaly stráže nad spící krajinou. Ale klíčový bod historie nadešel a minul a lidská rasa mířila k nové, ještě divnější budoucnosti.
Alvin a Hilvar tu noc už neusnuli a za úsvitu sbalili tábor.
Hora byla zmáčená rosou a Alvin obdivoval jiskřící klenoty, pod jejichž tíží se skláněla všechna stébla a listy. Líbilo se mu „šlehaní“ mokré trávy, kterou se prodíral, a když se ohlédl, uviděl na kopci stezku, která se za ním táhla jako tmavá páska přes zářící pole.
Když došli k okraji lesa, bylo slunce už vysoko nad východní stěnou Lys. Tady byla doma příroda. Mezi gigantickými stromy, které zadržovaly sluneční světlo a vrhaly mohutné stíny na podestýlku džungle, se i Hilvar cítil nesvůj. Naštěstí řeka, která měla počátek ve vodopádu, plynula na jih příliš rovným korytem, než aby jej bylo možné uznat za úplně přírodní. Když se budou držet jejího břehu, mohou si ušetřit prodírání hustým porostem. Dost času zabralo Hilvarovi zvládání Krifa, který příležitostně mizel v džungli a občas se divoce klouzal po vodě. Dokonce i Alvin, pro kterého bylo všechno úplně nové, cítil, že ten les má v sobě cosi fascinujícího, něco, co chybělo menším pěstěnějším lesům severního Lys. Stromy nebyly stejné, většina byla v různých stadiích zpětného vývoje a některé se v průběhu věků vrátily téměř do své původní podoby. Hodně stromů nepocházelo ze Země a pravděpodobně ani ze sluneční soustavy. Gigantické sekvoje, vysoké tři sta nebo čtyři sta stop, vypadaly jako strážci ochraňující menší stromy. Kdysi byly nazývány nejstaršími bytostmi na Zemi a stále byly o něco starší než člověk.
Řeka byla stále širší, co chvíli se rozlévala do malých jezírek, v nichž kotvily malinké ostrůvky. Nad povrchem vody se vznášel jiskřivě zbarvený hmyz.
Přes Hilvarův zákaz Krif jednou odletěl za svými vzdálenými bratranci. Náhle zmizel v mraku třpytivých křídel a bylo slyšet zlostné bzučení. Na okamžik došlo v mraku ke srocení a Krif se vrátil rychlostí blesku přes vodu zpátky. Potom se držel Hilvara a nikdy už se netoulal.
Vpodvečer před sebou spatřili hory. Řeka, doposud svědomitě plnící roli průvodce, teď lenivě točila vodu do proudů, jako kdyby také očekávala rychlý konec cesty. Přesto si uvědomili, že k horám nedorazí do soumraku. Dlouho před západem slunce se v lese udělalo tak temno, že další pochod nebyl možný.
Velké stromy ležely v tůních stínu a studený vítr se jim proháněl mezi listy. Alvin a Hilvar se utábořili na noc vedle obří sekvoje, jejíž nejvyšší větve se ještě koupaly v paprscích slunce.
Když konečně viditelné slunce zašlo, na rozhoupaných vodách ještě jiskřilo světlo. Dva výzkumníci, za jaké se teď považovali — a koneckonců jimi také byli — leželi v houstnoucím soumraku, hleděli na řeku a přemýšleli o všem, co viděli. Alvin zjistil, že se ho zmocňuje tentýž pocit příjemnosti a vyčerpání, který poznal poprvé předchozí noc, a odevzdal se mu bez odporu. V Diasparu možná nemusel žít, ale tady se cítil vítán. Když usínal, stačil si ještě pomyslet, kdo poslední asi šel tou cestou a jak dávno to bylo.
Když za sebou nechali les a konečně stanuli před horskou stěnou Lys, bylo slunce už vysoko. Terén před nimi se ve strmých vlnách vypínal nahou skálou k nebi. Tady končila řeka svoji pouť stejnou podívanou, jakou ji začínala, když se na její cestě otevřela země a masy vody mizely s hukotem v propasti. Alvin byl zvědavý, co se s ní dál děje a jakými podzemními jeskyněmi teče, než zase uvidí denní světlo. Možná, že tam v hloubce nadále existují ztracené pozemské oceány a ta starobylá řeka putuje k moři, které ji stále volá.
Hilvar chvíli stál a hleděl na ohromný vír a zničenou zemi za ním. Pak ukázal na horský průsmyk.
„Shalmirane leží tímto směrem,“ řekl s jistotou. Alvin se ho neptal, odkud to ví; vsadil by se, že Hilvarova mysl navázala kontakt s myslí nějakého přítele vzdáleného spousty mil a informace, o kterou poprosil, mu byla dodána telepaticky.
Dosažení průsmyku jim netrvalo tak dlouho, a když ho minuli, objevila se před jejich očima neobvyklá planina s lehce zvlněnými okraji. Alvin teď nepociťoval ani únavu, ani strach — pouze napjatou naději a předtuchu čehosi neobyčejného. Neměl ponětí, co objeví, ale nepochyboval. že to bude stát za to.
Jak se přibližovali vrcholu, měnila se rychle povaha terénu. Nižší partie úbočí pokrýval pórovitý vulkanický kámen, tu a tam spečený do velkých hromad škváry. Teď měli pod nohama tvrdou skalnatou desku, hladkou a zrádně kluzkou, jako by tady skála kdysi tekla shora v roztavených proudech.
Hilvar první dosáhl okraje plošiny. Alvin ho o několik sekund později dohonil a beze slova stanul po boku přítele. Stáli, ne jak se domnívali na kraji plošiny, ale na kraji obrovské pánve, hluboké půl míle a široké tři míle. Terén před nimi strmě klesal, aby se u dna doliny pozvolna vrátil do přímého směru a znovu se stále strměji vznesl na protilehlé straně. Nejnižší část pánve zaujímalo kruhové jezero, jehož povrch se neustále otřásal, jako kdyby přivolával další vlny.
Přestože byl slunečný den, celá velká proláklina budila dojem ebonitové černě. Alvin a Hilvar nedokázali rozeznat materiál, z kterého byl kráter stvořen, ale jeho černá barva vyvolávala myšlenku na skálu takového světa, který nikdy nespatřil sluneční světlo. Ale to nebylo všechno, protože u nohou jim ležela nějakých sto stop široká, jednolitá stuha kovu, a obtáčela prstencem celý kráter, zmatněla účinkem nezměrných věků, ale pořád bez jediné stopy po korozi.
Když jejich oči přivykly té nezemské podívané, uvědomili si Alvin a Hilvar, že čerň pánve není tak ideální, jak si v první chvíli mysleli. Tu a tam, v tak krátkých záblescích, že zpozorovat je bylo možné pouze tehdy, když se pozorně zadívali na malou plochu, vybuchovaly na ebonitových stěnách exploze světla. Unikaly neuspořádaně a hasly tak rychle, jak vznikaly, jako odraz hvězd v rozbouřeném moři.
„To je pěkné!“ zašeptal Alvin. „Co to může být? “
„Připomíná mi to něco na způsob reflektoru.“
„Ale je to takové černé!“
„Uvědom si, že to je jenom pro naše oči. Nevíme, jaké záření využívali.“
„Ale určitě tu musí být něco víc! Kde je pevnost?“
Hilvar ukázal na jezero. „Podívej se pořádně.“
Alvin upřel oči do vln jezera a snažil se odhalit tajemství, které ukrývalo ve svých hlubinách. Zpočátku neviděl nic, pak na mělčinách blízko břehu postřehl malou síťku světla a stínu. Po chvíli už odlišoval vzor táhnoucí se ke středu jezera, dokud jeho podrobnosti neukryla, hlubší voda.
To temné jezero pohltilo pevnost. V jeho hlubinách ležely ruiny kdysi mohutných budov, teď rozvalených časem. I když ne všechno zalila voda. Na protilehlé straně kráteru Alvin zpozoroval rumiště kamenů z velkých bloků, které kdysi musely tvořit část masivních zdí. Omývaly je vlny jezera, ale hladina ještě nestoupla tolik, aby zpečetila svoje vítězství.
„Obejdeme jezero dokola,“ tiše se ozval Hilvar, jako kdyby ta majestátní ruina vzbudila v jeho duši nábožnou úctu. „Možná, že něco najdeme v těch sutinách.“
Prvních několik set yardů byly stěny kráteru tak strmé a hladké, že bylo těžké narovnat se, ale za chvíli byli na pozvolnějším svahu a dál šli bez těžkostí. U jezera byl pás hladkého ebonitového povrchu pokrytý tenkou vrstvou hlíny, kterou sem musel nanést za věky vítr vanoucí z Lys.
O čtvrt míle dále, jakoby dítětem obra v nepořádku rozházené hračky, byly nakupeny jeden na druhém titánské kamenné bloky. Bylo možné ještě rozeznat fragment zdi, dva vytesané obelisky označovaly něco, co kdysi mohlo být branou. Všechno bylo porostlé mechem a malinkými zakrslými stromy. Klid nerušil ani vítr.
A tak Alvin s Hilvarem došli k ruinám Shalmirane. Na ty zdi útočila síla, která mohla rozdrtit na prášek celý svět, a přesto neuspěla. To klidné modré nebe chrlilo kdysi ohně vyrvané ze srdcí sluncí a vztekem těch, kteří je ovládali, se musely hory Lys chvět jako živé.
Nikdo nikdy nedobyl Shalmirane, ale ta nedobytná pevnost nakonec padla — padla, zničená trpělivými výhonky břečťanu, generacemi slepě se plazících červů a pomalu se zvedajícími vodami jezera.
Obklopeni nábožným tichem jejího majestátu šli Alvin s Hilvarem mlčky ke kolosálním ruinám. Ponořili se do stínu puklé zdi a ocitli se v kaňonu, jehož stěny tvořily valy kamení. Před nimi se rozprostíralo jezero. Šli tak blízko ke břehu, až jim voda dosahovala právě k chodidlům. Na úzkém proužku břehu se lámaly bez konce malinké vlny, ne vyšší než několik stop.
První se ozval Hilvar a mluvil tak nejistým hlasem, že se na něj Alvin udiveně podíval.
„Je tu něco, čemu nerozumím,“ řekl pomalu Hilvar. „Není vítr, tak odkud se berou ty kruhy na vodě? Povrch jezera by měl být ideálně hladký. “
Než si Alvin stačil rozmyslet odpověd, lehl si Hilvar na zem a ponořil pravé ucho do vody. Alvin se ze začátku divil, co chce přítel objevit v takovéto poloze, ale po chvíli si uvědomil, že Hilvar poslouchá. S jistým otálením, protože vody jezera, neodrážející světlo, nevypadaly zvláště povzbudivě, následoval Hilvarova příkladu.
První šok ze setkání s ledovou jezerní vodou trval pouze chvilku; když pominul, Alvin uslyšel slabounké, ale výrazné jednotvárné rytmické pulsování. Zdálo se mu, že kdesi v dáli z hloubky jezera přichází k jeho uším tlukot gigantického srdce.
Setřásli vodu z vlasů a mlčky na sebe pohlédli. Žádný nechtěl první vyjádřit slovy své myšlenky: to jezero bylo živé.
„Nejlepší bude,“ ozval se po chvíli Hilvar, „když prohledáme ty ruiny a budeme se držet dál od jezera.“
„Myslíš, že tam na dně něco je?“ řekl Alvin, ukazuje na záhadné vlny, které se jim tříštily u nohou. „Může to být nebezpečné?“
„Nic, co je obdařeno rozumem, není nebezpečné,“ řekl Hilvar.
Jen aby, pomyslel si Alvin.
„A Nájezdníci?“
„Neodhalil jsem tady žádný druh inteligence, ale cítím, jako bychom nebyli sami. To je moc divné.“
Vydali se zpátky k pevnosti, neustále měli na paměti ohlas toho jednotvárného přitlumeného pulsování. Alvin měl pocit, že tajemství se klade na tajemství a že přes všechna odhalení se stále více vzdaluje od pochopení pravd, které hledá.
Neměli velkou naději, že jim ruiny něco řeknou, ale prohledávali důkladně hromady sutin a velké hromady kamení. Tady se možná nacházely hroby strojů — strojů, které tak dávno splnily zadaný úkol. Ted nebyly k užitku, pomyslel si Alvin, kdyby se Nájezdníci vrátili. Proč se nikdy nevrátili? Ale to byla ještě jedna záhada, měl už jich dost k rozluštění — teď není čas hledat další.
Několik yardů od jezera narazili na nevelké, rumem nezavalené prostranství. Bylo porostlé plevelem, ale ten už zčernal a uschl nebeským žárem a když se přiblížili, rozsypával se na špinavý prach. Uprostřed plácku stála kovová trojnožka pevně zakotvená v zemi a držela kulatou obruč. Osa obruče, skloněná pod úhlem, směřovala do oblohy. Na první pohled se zdálo, že obruč nic neohraničuje; pak, když si ji Alvin prohlédl důkladněji, zjistil, že je vyplněna lehkou mlhou, která se pohybovala na hranici viditelnosti a mátla oko pozorovatele. Byl to žár energie a nepochyboval, že z tohoto zařízení pocházela světelná exploze, která je přilákala do Shalmirane.
Neriskovali přiblížení a pozorovali zařízení z bezpečné vzdálenosti. Byli na správné stopě; teď zbývalo jenom zjistit, kdo nebo také co tu postavilo ten přístroj a jaký mohl být jeho význam. Ta nakloněná obruč byla zřetelně namířena do kosmu. Že by blesk, který pozorovali v noci, byl něco na způsob signálu? Ta domněnka v sobě skrývala možnosti, nad nimiž se tajil dech v prsou.
„Alvine,“ řekl najednou Hilvar tichým, ale rozhodným hlasem. „Máme hosta.“
Alvin se okamžitě otočil a rázem ho našel, s těma jeho očima bez víček. Přinejmenším takový byl první dojem. Vytřeštěnýma očima postřehl obrys malého, ale složitého stroje. Vznášel se ve vzduchu několik stop nad zemí a nebyl podobný žádnému robotu, které znal.
Když minulo první překvapení, cítil se pánem situace. Celý život vydával rozkazy strojům, a že tento neznal, nebylo pro něho podstatné. Vždyť na vlastní oči nikdy neviděl více než pár procent z těch, které uspokojovaly denní potřeby v Diasparu.
„Umíš mluvit?“ zeptal se.
Bylo ticho.
„Nebo tě někdo řídí?“
Stále ticho.
„Odejdi. Přijd. Vznes se. Klesni.“
Žádný z konvenčních rozkazů nevyvolal ani nejmenší reakci. Stroj zůstával pohrdavě pasivní. Naznačovalo to dvě možnosti. Buď byl příliš málo inteligentní, aby mu rozuměl, anebo příliš inteligentní s možností volby a s vlastní vůlí. V tom druhém případě jej musí brát jako sobě rovného. Dokonce i to může být málo — ale přece jej neurazí. Ješitnost není u robotů častou vadou.
Hilvar, který viděl zřejmou Alvinovu porážku, se nemohl ubránit smíchu. Chtěl mu právě doporučit jiný způsob domluvy se strojem, ale slova mu uvázla v hrdle. Ticho Shalmirane bylo zkaleno zlověstným a úplně jasným zvukem — hukotem vody. Ustupovala velkému tělesu, které se vynořovalo z hlubin jezera.
Podruhé po opuštění Diasparu Alvin zatoužil, aby byl zpátky doma. Pak si připomněl, že to není správná nálada pro největší životní dobrodružství a vydal se pomalu k jezeru.
Tvor vynořující se zpod temné vody připomínal příšernou karikaturu robota — monstra — ale v živém provedení. Ten si je, mimochodem, stále mlčenlivě prohlížel a nedalo se určit, zda je to stroj nebo bytost vytvořená z živé hmoty. Stejný systém očí umístěných ve vrcholech rovnoramenného trojúhelníka určitě nebyl žádnou shodou náhod; stejné zůstalo i rozmístění tykadel a krátkých, klouby opatřených končetin. Tady ale podobnost končila. Robot neměl kolem těla volán jemných, pérovitých větví — zřejmě je nepotřeboval. U jeho oživlé kopie čeřily vodu v jednotvárném rytmu. Bestie měla také cosi na způsob výdechových otvorů a jak se tak škrábala vzhůru po levém břehu, těžce jimi vydechovala řídký vzduch.
Větší část netvorova těla zůstala pod vodou, vynořilo se pouze asi deset stop nad hladinu. Celé stvoření bylo dlouhé kolem padesáti stop a dokonce i někdo, kdo nemá žádné znalosti z oblasti biologie, by zjistil, že s ním něco není v pořádku. Stavbou těla působilo dojmem nedbalé, neobyčejné improvizace, jako by elementy, z kterých bylo složeno, byly vytvořené spěšně, bez jakékoli řídící myšlenky, slepené z okamžité potřeby.
Alvin ani Hilvar nepociťovali nejmenší obavy. Stačilo se na obyvatele jezera dobře podívat. Jediné, co by snad mohlo vzbuzovat obavy, byly jeho rozměry, ale to stvoření mělo v sobě tolik dojemné neohrabanosti, že prostě nebylo možné očekávat, že by je mohlo vážně ohrozit. Kromě toho neexistoval důvod k domněnce, že může být nebezpečný. Lidská rasa už dávno zvítězila nad svým dětským strachem z čehokoli, co mělo cizí vzhled. Tato hrůza nemohla přetrvat po prvním kontaktu s přátelskými mimozemskými rasami.
„Dovol, ať se tomu věnuji,“ řekl klidně Hilvar. „Umím to se zvířaty.“
„Ale to není zvíře,“ zašeptal Alvin. „Jsem si jist, že je to inteligentní bytost a že jí patří ten robot.“
„Ona může patřit k robotovi. V každém případě její myšlení musí být velmi divné. Stále jsem neodhalil myšlenky žádného druhu. Hej — co se děje?“
Tvor nezměnil polohu, v níž spočíval na okraji vody a na jejíž udržení vynakládal nejméně sil, ale uprostřed trojúhelníků očí se začala tvořit poloprůzračná membrána, která se třepala a třásla a najednou z ní vyšel slyšitelný zvuk.
Bylo to nízké, slyšitelné bublání, které se zatím neskládalo v žádná srozumitelná slova, i když bylo zřejmé, že stvořeni k nim chce promluvit. Bylo těžké hledět na tu zoufalou snahu o dorozumění. Několik minut pokusy bytosti končily neúspěchem; pak si úplně znenadání uvědomila, že dělá nějakou chybu. Pleskající membrána se pokrčila a frekvence vysílaných zvuků skočila o několik oktáv výše a ocitla se ve spektru normální lidské řeči. Začala se již ozývat srozumitelná slova, ale stále ještě přehlušovaná bubláním, jako kdyby stvoření vzpomínalo na slova, která kdysi dávno znalo, ale už dlouho nepoužívalo.
Hilvar se mu snažil pomoci, jak uměl.
„Ted ti rozumíme,“ řekl pomalu a zřetelně. „Můžeme ti nějak pomoct? Viděli jsme světlo, které jsi vyslal. Přivedlo nás sem z Lys.“
Na zvuk slova „Lys“ se zdálo, že stvoření zesláblo, jako by ho potkalo velké rozčarování.
„Lys,“ zopakovalo po Hilvarovi. Neumělo si poradit se „s“ a slovo v jeho podání znělo jako „Lych“. „Stále Lys. Nikdo víc nepřichází. Voláme Velké, ale oni nás neslyší.“
„Kdo jsou Velcí? “ zeptal se Alvin, nakláněje se se zájmem kupředu. Jemné, neustále se pohybující větve se zavlnily rychleji a ukázaly na nebe.
„Velcí,“ zopakovalo stvoření. „Z planet věčného dne. Oni přijdou. Mistr nám to slíbil.“
Nic to nevysvětlilo. Než Alvin položil další otázky, připojil se Hilvar. Jeho dotazy byly tak trpělivé, klidné a důkladné, že se Alvin i přes vzrůstající netrpělivost snažil ho nerušit. Bránil se přiznat si, že Hilvar ho převyšuje inteligencí, ale bylo nepochybné, že jeho umění zacházet se zvířaty se vztahuje dokonce i na tuto fantastickou bytost. A co víc, ona mu odpovídala. Její projev se stával s postupující konverzací stále zřetelnějším a i když ze začátku byly její odpovědi hrubé, přímo neslušné, tak teď se ledy rozlámaly a bytost stále ochotněji odpovídala na dotazy.
Alvin úplně ztratil pojem o čase, když poslouchal, jak Hilvar skládá po kouscích neuvěřitelnou historii. Nemohli se dozvědět celou pravdu; stále zůstávalo dost místa na předpoklady a domněnky. V té době stvoření začalo měnit svůj tvar. Posunulo se do jezera a krátké nohy, o které se opíralo, jakoby splynuly se zbytkem těla. Současně probíhala, neobvyklá změna. Tři ohromné oči se pomalu zmenšily na velikost míčků na tenis a pak zmizely úplně. Budilo to dojem, že stvoření vidělo všechno, co chtělo vidět a oči už nepotřebuje.
Průběžně probíhaly ještě jiné, příliš subtilní proměny, až nakonec nad povrchem vody zůstala pouze vibrující blána, jejímž prostřednictvím mluvilo. Až nebude potřebná, i ona se bez váhání rozpustí v bezrozměrné mase protoplazmy.
Alvin těžko uvěřil, že inteligence může existovat v tak nestabilní formě, ale největší překvapení mělo teprve přijít. I když bylo jisté, že stvoření není pozemského původu, uplynulo hodně času, než Hilvar, i přes svou znalost biologie, rozeznal typ organismu, se kterým komunikovali. Nebyla to samostatná osoba; během rozhovoru, který s ním vedli, vždy o sobě mluvil jako o „nás“. Ve skutečnosti nebyl nic jiného než kolonie nezávislých stvoření, organizovaná a kontrolovaná neznámými silami.
Velmi podobná zvířata — například medúzy — kdysi zdobila pozemské oceány. Některé z nich dosahovaly velkých rozměrů, za průzračnými těly táhly chapadla dlouhá padesát nebo dokonce sto stop. Ale žádná z nich, kromě schopnosti reagovat na objevení světla, neprojevovala nejmenší záblesk inteligence.
Tady měli určitě co dělat s inteligencí, i když to byla inteligence úpadková a zdegenerovaná. Alvin neměl nikdy zapomenout na toto mimozemské setkání, během něhož proteinový polyp tápavě hledal slova, před Alvinovým duševním zrakem se ze střepů skládala historie Mistra, temné vody jezera se šploucháním omývaly ruiny Shalmirane a trojoký robot je pozoroval nepohyblivým zrakem.