Mistr přiletěl na Zemi uprostřed chaosu Přechodných staletí, když se už Galaktické Impérium rozpadalo, ale ještě nebyly úplné prorvány komunikační linie mezi hvězdami. Pocházel z lidské rasy, ale jeho domovem byla planeta kroužící kolem Sedmi sluncí. Když byl ještě mladý, byl přinucen opustit svůj rodný svět a touha po něm ho pronásledovala celý život. Ze svého vyhnanství obviňoval mstivé nepřátele, ale fakt byl, že trpěl nevyléčitelnou chorobou, která, jak se zdálo, ze všech inteligentních ras obývajících vesmír napadala pouze druh homo sapiens. Tou chorobou byl náboženský fanatismus.
V raných stadiích vývoje zrodila lidská rasa nespočetné zástupy věštců, proroků, mesiášů a evangelistů, kteří ujišťovali sebe a své vyznavače, že jenom jim je dáno poznat tajemství vesmíru. Některým z nich se dokonce povedlo vytvořit náboženství, která přetrvala mnoho pokolení a měla vliv na osudy miliard lidí, na jiná se zapomnělo ještě před jejich smrtí.
Rozvoj vědy, která s monotónní pravidelností odporovala kosmologii proroků tvořících teorie, které nikdy nepasovaly, vedl nakonec k zániku těchto věrouk. Nesnížil uctívání ani pokoru, kterou pociťovaly všechny rozumné bytosti rozjímající o velikosti vesmíru, avšak oslabil a nakonec smazal nespočet náboženství, z nichž každé s neuvěřitelnou arogancí tvrdilo, že ono je jediným hlasatelem pravdy a miliony soupeřících a předchozích náboženství se všechny mýlily.
Přestože lidé dosáhli konečně jisté velmi elementární úrovně civilizace, stále se objevovaly různé po staletí izolované kulty. I když teorie jimi hlásané se předstihovaly ve fantastičnosti, přece vždy dokázaly přitáhnout jistou skupinu přívrženců. Rozvíjely se se zvláštní silou v dobách nepokojů a chaosu a nebylo nic divného na tom, že se Přechodná staletí stala arénou iracionality. Když se skutečnost stávala nesnesitelnou, snažili se lidé najít před ní útočiště v mýtech.
Mistr, přestože vyhnán z rodného světa, neopustil domov bez patřičného vybavení. Sedm sluncí bylo centrem Galaxie, vlády a vědy a on měl vlivné přátele. K cestě použil malou, ale rychlou loď, považovanou za nejrychlejší, jaká byla dosud postavena. Také si vzal s sebou na toulky jiné báječné výtvory galaktické vědy a techniky — mezi jinými robota, který teď pozoroval Alvina a Hilvara.
Nikdo neznal všechny funkce a možnosti tohoto stroje. V jistém smyslu se stal alter egem Mistra, bez něj by náboženství Velkých pravděpodobně za nějaký čas po jeho smrti upadlo. Mistr a robot se spolu toulali po hvězdných trasách, aby nakonec a určitě ne náhodou zavítali zpátky do světa, ze kterého pocházeli Mistrovi předci. Při své pouti se Mistr zastavoval na mnoha planetách a nacházel vyznavače svého učení mezi mnoha rasami. Jeho osobnost musela být neobyčejně silná, když inspirovala stejně tak lidi, jako bytosti jim nepodobné fyzicky ani psychicky. Nebylo pochyb, že náboženství o tak velké síle působnosti muselo mít v sobě velký náboj dokonalosti a šlechetnosti. Mistr musel být největším a současně posledním ze všech mesiášů lidstva. Žádný z jeho předchůdců nedokázal shromáždit kolem sebe tolik věrných, ani jejich učení nebyla přenesena přes takové propasti času a prostoru.
Co hlásalo toto učení, to nemohli Alvin a Hilvar v žádném případě pochopit. Velký polyp se snažil jak mohl, aby jim to vysvětlil, ale nerozuměli mnoha slovům, která používal, a kromě toho měl zvyk opakovat celé, z kázání načerpané sentence tak mechanicky a takovou rychlostí, že bylo téměř nemožné pochopit, co říká. Po chvíli se Hilvarovi podařilo odvést rozmluvu z těchto nic nepřinášejících scestí teologie a zaměřit ji na fakta.
Mistr se objevil na Zemi se skupinou svých nejoddanějších vyznavačů v době předcházející úpadku měst, kdy Port Diaspar byl ještě otevřený hvězdám. Museli přiletět na různých lodích: polypové například v lodi vyplněné mořskou vodou, která byla jejich přirozeným prostředím. Jestli bylo hnutí na Zemi přijato dobře, nebylo jisté, ale alespoň nenarazilo na žádnou prudkou opozici ani se nesetkalo s velkým odporem a po dlouhé cestě nakonec Mistr nalezl svůj přístav v lesích a horách Lys.
Před koncem dlouhého života se Mistr vracel myšlenkami domů, odkud byl kdysi vyhnán. Poprosil přátele, aby ho ještě jednou vynesli do kosmu, odkud se mohl ještě jednou zahledět na hvězdy. Slábnoucí čekal na kulminaci Sedmi sluncí a až do samého konce brebtal plno věcí, které pak byly různě interpretovány. Neustále vzpomínal na „Velké“, kteří nyní opustili tento vesmír hmoty a prostoru, ale kteří se jednoho dne vrátí, a přikázal svým vyznavačům, aby zůstali a přivítali je, až přijdou. To byla jeho poslední slova, mající smysl. Už nenabyl vědomí, ale ještě před smrtí řekl frázi, která přetrvala věky, aby nepopřála klid myslím všech, kteří ji slyšeli: „Je nádherné hledět na barevné stíny na planetách věčného světla.“
Hned potom vypustil duši. Po Mistrově smrti se mnoho vyznavačů vrátilo domů, ale ostatní zůstali věrni jeho učení a zastávali ho po staletí. Zpočátku věřili, že Velcí, ať už byli kdokoli, se vrátí rychle, ale tato naděje s přibývajícími staletími hasla. Tady se historie zamotává čím dál více a působí dojmem, že pravda se stále více proplétá s legendou. Alvin si vytvořil jediný mlhavý obraz pokolení fanatiků, čekajících na jakousi velkou událost, kterou nechápal, a která se měla stát v nějaké blíže neurčené budoucnosti.
Velcí se nikdy nevrátili. Ve stejné míře, jak smrt a zklamání zmenšovaly počet věrných, zmenšovala se i síla hnutí. První odešli krátkověcí vyznavači-lidé a bylo něco dokonale ironického v tom, že posledním přívržencem proroka-člověka zůstala bytost člověku naprosto nepodobná.
Velkému polypovi připadla role posledního vyznavače Mistra z prostého důvodu. Byl nesmrtelný. Miliardy individuálních elementů, z kterých bylo vytvořeno jeho tělo, umíraly, ale předtím se reprodukovaly. Na nějakou dobu se bytost rozpadala na miliardy buněk, které se reprodukovaly dělením, když se dostaly do odpovídajícího prostředí. Během této fáze polyp neexistoval jako vědomá inteligentní bytost, a to se Alvinovi spojovalo s údobími, která obyvatelé Diasparu trávili v paměťových bankách města.
Ve vhodném čase tajemná biologická síla nahromadila roztroušené části na jednom místě a polyp zažíval nový cyklus své existence. Vracelo se mu vědomí a vzpomínal si na dřívější vtělení, i když často nepřesně, když občas některá z buněk uchovávající delikátní matrici paměti byla náhodou zničena.
Snad žádná jiná forma života si nemohla tak dlouho uchovat víru v krédo jinde zapomenuté již miliardu let. V jistém smyslu byl nevelký polyp bezmocnou obětí své biologické podstaty. Kvůli své nesmrtelnosti se nemohl měnit a byl nucen věčně opakovat tentýž neměnný model.
Kult Velkých se v pozdějších stadiích ztotožnil s kultem Sedmi sluncí. Když se Velcí tvrdošíjně neobjevovali, přistoupili zbylí věřící k pokusům signalizovat jim svoji přítomnost. Už dávno se tato signalizace stala nic neznačícím rituálem, vykonávaným teď bytostí, která zapomněla, jak se učit a robotem, který neuměl zapomenout. Když ten neuvěřitelně starý hlas zamrzl v nehybném povětří, uvědomil si Alvin, že ho drtí pocit nevýslovného soucitu. To nepřiměřené obětování i ta loajalita, která přetrvala míjející slunce a rostliny — nikdy by tomuto příběhu neuvěřil, kdyby před sebou neměl zřetelný důkaz. Více než kdykoli předtím ho zarmucovaly rozměry jeho nevědomosti. Na chvíli se rozjasnil malinký fragment minulosti, ale teď ho znovu zahalila temnota.
Historii vesmíru musela tvořit masa takových nesvázaných, volných nitek a nikdo nedokáže zjistit, které z nich jsou důležité a které nepodstatné. Fantastická pověst o Mistrovi a Velkých se zdála být jednou z nespočetných legend, které přetrvaly z doby civilizace Úsvitu. A však sama existence velkého polypu a mlčky pozorujícího robota vypovídaly o pravdivosti celé historie.
Co spojovalo ty dvě bytosti, které ze všech hledisek naprosto odlišné, přesto vytrvaly ve svém neobvyklém partnerství přes takové eony času? Měl tušení, že robot je z nich dvou mnohem důležitější. Byl důvěrným přítelem Mistra a musel tedy znát jeho tajemství.
Alvin hleděl na tajemný stroj, který ho stále sledoval. Proč nepromluví? Jaké myšlenky se odvíjejí v jeho komplikovaném a možná i cizím mozku? Jestliže však byl postaven, aby sloužil Mistrovi, nemohl být jeho mozek úplně cizí a byl povinen reagovat na rozkazy člověka.
Pomyšlení na tajemství, která musí ten úporně mlčenlivý stroj znát, vzbuzovalo Alvinovu zvědavost, hraničící s touhou po vědění. Zdálo se mu, že ukrývání takového vědění před světem je neprominutelná marnotratnost, musely to být divy, o kterých nevěděl ani Centrální počítač v Diasparu.
„Proč se tvůj robot neozývá?“ zeptal se polypa, když se Hilvarovi na chvíli nedostávalo dotazů. Padla otázka, kterou vlastně očekával.
„Mistr si nepřál, aby robot promluvil jiným hlasem než jeho a jeho hlas teď mlčí.“
„Ale tebe poslouchá.“
„Ano. Mistr mu nařídil poslouchat naše rozkazy: vidíme jeho očima, kamkoli se hne. On se stará o stroje, které chrání toto jezero a dbají na čistotu vody. Avšak velmi blízko pravdy by bylo tvrzení, že on je naším partnerem, ne sluhou.“ Alvin se zamyslel. V mozku mu začala klíčit určitá myšlenka. Možná ho inspirovala obvyklá touha po vědomí a moci; když později vzpomínal na tuto chvíli, nebyl si nikdy jist, jakými motivy se tehdy řídil. Mohly plynout z pobídek egoistických, ale obsahovaly také jisté prvky soucitu. Kdyby to uměl, přetrhl by tu křehkou existenci a uvolnil ta stvoření z jejich fantastického závazku. Nevěděl, jak by mohl pomoci polypovi, ale možná existovala šance vyléčit z šílenství robota. Mohlo by se to podařit, když se na denní světlo vytáhnou jeho bezcenné, žárlivě střežené vzpomínky.
„Jsi si jistý,“ řekl pomalu, obraceje se na polypa, ale směřuje svá slova robotovi, „že doopravdy plníš vůli Mistra tím, že zůstáváš zde? Toužil, aby svět poznal jeho učení, ale bylo zapomenuto, když jsi se usadil v Shalmirane. Nalezli jsme tě náhodou a možná jsou i jiní, kteří by chtěli slyšet učení o Velkých.“
Hilvar se na Alvina podíval úkosem, nemohl v daném okamžiku pochopit jeho záměry. Polyp působil dojmem, že je vzrušený a jednotvárné pulsování dýchacích orgánů vypadlo na několik sekund z rytmu. Po chvíli se ozval ne zcela kontrolovaným hlasem. „Uvážili jsme ten problém před mnoha lety. Ale nemůžeme opustit Shalmirane a proto svět musí přijít k nám bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat.“
„Mám lepší nápad,“ řekl nadšeně Alvin. „Je pravda, že ty asi budeš muset zůstat v jezeru, ale nic nebrání tomu, aby tvůj druh šel s námi. Bude se moci vrátit, kdy bude chtít nebo kdy ho budeš potřebovat. Od Mistrovy smrti došlo k hodně změnám. Jste povinni se s nimi seznámit, ale nikdy je nepoznáte, když zůstanete tady.“
Robot se ani nezachvěl, ale polyp se v mukách nerozhodnosti úplně ponořil do jezera a zůstal tam několik minut. Možná, že se bezhlavě radil sám se sebou, několikrát se začal vynořovat, změnil úmysl a znovu pokračoval v ponořování. Hilvar využil příležitosti, aby vyměnil pár slov s Alvinem.
„Chtěl bych vědět, kam míříš,“ řekl tiše, hlasem zpola žertovným, zpola vážným. „Možná, že to ani sám nevíš.“
„Určitě je ti líto té bídné bytosti,“ řekl Alvin. „Nezdá se ti, že kdybychom ji uvolnili, udělali bychom dobrý skutek?“
„Jistě, ale znám tě už natolik, abych věděl, že altruismus není tvoje dominantní vlastnost. Musíš na tom mít nějaký zájem.“ Alvin se smutně usmál. Dokonce i kdyby Hilvar nečetl jeho duši — a neměl důvod předpokládat, že ne — uměl mu bezpochyby přečíst povahu.
„Tvoji lidé mají podivuhodně silné myšlenky,“ odpověděl a snažil se zavést rozhovor na bezpečnější půdu. „Soudím, že bychom mohli něco udělat, když už ne pro tuto bytost, tak alespoň pro robota.“ Mluvil velmi tiše. Toto bezpečnostní opatření mohlo být neúčinné, ale pokud robot slyšel jeho slova, tak to nedal na sobě znát. Naštěstí, než se Hilvar stačil zeptat na cokoli dalšího, polyp se ještě jednou vynořil z jezera. Během posledních několika minut se jaksi skrčil a jeho pohyby byly teď hůře koordinované. Před Alvinovýma očima mu díl jeho komplikovaného průzračného těla odpadl od hlavní části a rozsypal se na množství částeček, které pomalu mizely. Bytost se začínala před jejich očima rozpadat.
Když promluvil, měl trhavý hlas a bylo mu těžko rozumět.
„Začíná nový cyklus,“ vyrazil přerývaným šepotem. „Neočekávali jsme to tak brzy, minulo teprve několik minut… příliš silný impuls… nemůžeme se už dále udržet pohromadě…“
Alvin s Hilvarem hleděli na tvora fascinovaně a s úzkostí. I když proces, jehož byli svědky, byl přírodní a vratný, nepříjemně pociťovali neurčitý pocit viny. Uvědomovali se, že tu předčasnou metamorfózu způsobila neobvyklá námaha, podnícená jejich přítomností.
Alvin si byl vědom, že musí jednat rychle, protože taková příležitost se vyskytne snad jen jednou za pár set let.
„Jak jsi se rozhodl?“ zeptal se netrpělivě. „Má jít robot s námi?“
Nastalo napjaté ticho, během něhož se polyp snažil přinutit k poslušnosti své rozkládající se tělo. Mluvící membrána se zatřepala, ale nevydala žádný slyšitelný zvuk. Potom jakoby v gestu plném rezignace bytost zamávala nejistě jemnými tykadly a spustila je na vodu, kde se okamžitě odervala od těla a odplynula doprostřed jezera. Během několika minut byla transformace ukončena. Z polypa nezůstalo nic většího než palec. Voda se zaplnila malinkatými zelenými kousíčky, z nichž každý se zdál obdařen životem a možností pohybu a které najednou zmizely pod hladinou jezera.
Vlnky se vyhladily a Alvin věděl, že jednotvárný puls z hlubin už utichl. Jezero bylo znovu mrtvé nebo tak přinejmenším vyhlíželo. Přesto se v určitý den neznámé síly, které ještě nikdy nezanedbaly svoji povinnost, znovu aktivizují a polyp se obrodí.
Alvin se nenamáhal podobnými spekulacemi. Trápil ho pocit prohry, i když si nikdy jasně nestanovil cíl, o který by usiloval. Skvělá příležitost byla pryč a možná se nikdy nevrátí. Hleděl smutně přes jezero a teprve po chvíli zaregistroval, co mu Hilvar jemně šeptal do ucha.
„Alvine, zdá se mi, že jsi dosáhl svého.“
Alvin se obrátil na patě. Robot, který se do té doby vznášel v jisté vzdálenosti a nepřibližoval se k nim na více než dvacet stop, se bezhlučně pohyboval a zastavil se yard nad Alvinovou hlavou. Když hleděli na jeho nehybné, široce rozestavené oči, nemohli určit, na co se jeho pohled soustředil. Pravděpodobně měl úhel vidění blízký sto osmdesáti stupňům, ale Alvin nepochyboval, že pozornost stroje je teď zaměřena na něho.
Robot čekal na následující pohyb. Do jisté míry se teď nacházel pod jeho kontrolou. Možná, že půjde za ním do Lys, možná že do Diasparu — pokud po cestě nezmění své záměry. Do té doby byl Alvin jeho přijatým pánem.