Zpáteční cesta do Airlee trvala skoro tři dny — částečně proto, že Alvin z důvodů známých jen jemu s návratem nepospíchal. Prohlížení Lys bylo teď druhořadé, ustoupilo důležitější a mnohem povzbudivější práci. Alvin pozvolna navazoval kontakt s divnou, šílenou inteligencí, která ho teď následovala.
Měl podezření, že ho robot zkouší využívat ke svým cílům. Jaké byly, to Alvin nevěděl, protože stroj s ním tvrdošíjně odmítal mluvit. Z jistých, jenom jemu známých důvodů — možná, že z obavy, že robot může vyjevit příliš mnoho tajemství — musel Mistr položit velmi účinné blokády na robotovu schopnost mluvit a pokusy o jejich překonání pokaždé končily neúspěchem. Dokonce neměly žádný účinek ani bezprostředně stavěné příkazy typu: „Když nebudeš nic říkat, budu to brát, jako že říkáš ano.“ Robot byl příliš inteligentní, než aby se nechal takto podvést.
Ale jinak byl velmi ochotný spolupracovat. Vykonával rozkazy, které od něj nevyžadovaly mluvení nebo vyjevení informací. Po nějaké době Alvin zjistil, že ho může řídit stejně jako roboty z Diasparu, tedy pouhou myšlenkou. To byl velký krok kupředu a od té chvíle se stvoření — neboť bylo těžké považovat ho za obyčejný stroj — chovalo stále přístupněji a dokonce dovolovalo Alvinovi hledět svýma očima. Vypadalo to, že takovéto pasivní formy komunikace nevzbuzují v robotovi žádný odpor, ale každý pokus navázat s ním bližší kontakt narážel na nepřekonatelnou bariéru.
Hilvara robot ignoroval úplně, neposlouchal žádný jeho rozkaz a mozek měl uzavřený před jakýmkoliv sondováním. Alvinovi to zpočátku dělalo starosti, neboť doufal, že Hilvarovy telepatické schopnosti mu umožní vloupat se do té pokladnice vědění, kterou byly ukryté robotovy vzpomínky. Mrzelo ho to do té chvíle, než si uvědomil, jak je báječné, že vlastní sluhu, který neposlouchá nikoho kromě něho.
Člen expedice, který měl vůči robotovi podstatné námitky, byl Krif. Snad si představoval, že má teď rivala nebo možná ze zásady odsuzoval všechno, co létalo bez křídel. Když se nikdo nedíval, něklolikrát přímo zaútočil na robota, který ho ještě víc rozzuřil tím, že jeho útokům nevěnoval sebemenší pozornost. Nakonec se ho Hilvarovi podařilo uklidnit a po cestě domů vozem se zdálo, že se se situací smířil. Robot a hmyz doprovázeli vozidlo, které tiše klouzalo lesem i polem — každý se držel u svého příslušného pána a předstíral, že tam jeho sok není.
Když džíp vjel do Airlee, Seranis je už očekávala. Alvin si pomyslel, že zaskočit něčím tyto lidi je zřejmě nemožné. Jejich spojené mysli udržovaly stálý kontakt se vším, co se dělo v jejich kraji. Byl zvědavý, jak zareagovali na jeho příhody v Shalmirane, o kterých určitě už věděl každý v Lys.
Seranis působila dojmem zarmouceným a nejistějším než kdykoli předtím a Alvin si vzpomněl na rozhodnutí, které ho teď čeká. V horečce posledních několika dní na to úplně zapomněl. Teď nadešel čas vybrat si, ve kterém z těch dvou světů touží žít. Hlas Seranis, když začala mluvit, zněl nešťastně a Alvin nabyl dojmu, že se něco změnilo v plánech, které s jeho osobou Lys mělo. Něco se stalo během jeho nepřítomnosti? Dostali se emisarové do Diasparu s cílem vymazat Khedronovu paměť — a nepovedlo se jim to udělat?
„Alvine,“ začala Seranis, „je hodně věcí, o kterých jsem ti dříve neříkala, ale o kterých se teď musíš dozvědět, pokud máš pochopit náš postup.
Znáš jeden důvod separace našich dvou kultur. Strach před Nájezdníky, ten černý stín na dně mysli každého člověka, obrátil tvé lidi zády k našemu světu a způsobil, že se ztratili ve vlastních snech. Tady v Lys nebyl ten strach nikdy tak velký, i když jsme to byli my, kdo nesl břemeno posledního útoku. Máme lepší ospravedlnění našeho postupu a to, co děláme, děláme zcela zodpovědně.
Dávno, Alvine, lidé toužili po nesmrtelnosti a konečně jí dosáhli. Zapomněli jenom, že svět, který se zříká smrti, se rovněž zříká narození. Možnost prodlužování života donekonečna mohla přinést uspokojení jednotlivci, ale způsobila stagnaci rasy. Už před staletími jsme dobrovolně rezignovali na nesmrtelnost, ale Diaspar stále sní ten falešný sen. Právě proto se naše cesty rozešly a proto se už nikdy nesetkají.“
Přestože Alvin tato slova očekával, nezmírnilo to nijak sílu úderu.
Nechtěl si však připustit myšlenku ztráty všech snů a i teď poslouchala pouze část jeho mozku, co Seranis říká. Rozuměl a registroval všechna slova, ale vědomá část jeho mysli si už plánovala zpáteční cestu do Diasparu a snažila se odhadnout každou překážku, na jakou může narazit.
Seranis vyjadřovala zármutek. Mluvila téměř úpěnlivým hlasem a Alvin věděl, že ta žena se neobrací pouze na něho, ale i na svého syna. Musela si uvědomovat porozumění a přátelství, které se mezi nimi vytvořilo během společně strávených dní. Hilvar s napětím pozoroval matku a Alvinovi se zdálo, že v jeho pohledu pozoruje nejenom nepokoj, ale také cosi na způsob odsouzení.
„Nechceme tě nutit do čehokoli proti tvé vůli, ale musíš si být vědom účinků opětného setkání našich lidí. Mezi naší a vaší kulturou existuje propast stejně velká jako ta, která kdysi oddělila Zemi od jejích starodávných kolonií. Pomysli pouze na jeden fakt, Alvine. Ty a Hilvar jste téměř vrstevníky — ale ani on, ani já nebudeme už žít v době, kdy ty stále ještě budeš mladíkem. A to žiješ teprve první ze série vtělení.“
V pokoji nastalo velké ticho, tak hluboké ticho, že Alvin slyšel podivné, žalostné řvaní zvířat pasoucích se na loukách za vsí. Nakonec se ozval div ne šeptem:
„Co chceš, abych udělal? “
„Domnívali jsme se, že ti můžeme dát možnost výběru, nechat na tvé vůli, zda chceš zůstat tady nebo se vrátit do Diasparu, ale teď se situace změnila. Poškodilo se příliš mnoho, než abychom mohli volbu nechat na tobě. Dokonce i tak krátká doba tvého pobytu nám vnesla do života velký zmatek. Ne, neodsuzuji tě, jsem si jistá, že jsi nám nechtěl uškodit. Ale bylo by lépe, kdybys nechal bytosti v Shalmirane jejich vlastnímu osudu.
A co se týče Diasparu,“ tady Seranis smutně zavrtěla hlavou, „tak příliš mnoho lidí ví, kam ses vydal; nemůžeme hned zakročit. A co je nejdůležitější, člověk, který ti pomohl najít cestu do Lys, zmizel. Nemůže ho nalézt ani Rada Diasparu, ani naši vyslanci. A tak je on potencionálním ohrožením naší bezpečnosti. Možná se divíš, že ti tohle vše říkám, ale dělám to proto, že mi to ničím nehrozí. Je mi líto, ale zbylo nám jediné východisko — musíme tě poslat zpět do Diasparu se zfalšovanými vzpomínkami. Tyto vzpomínky už byly s velkou pečlivostí připraveny, a až se vrátíš domů, nebudeš o nás nic vědět. Budeš přesvědčen, že jsi zažil spíše nudné a nebezpečné příhody v ponurých podzemních jeskyních, kde na tebe ustavičně padaly stropy, a přežil jsi to jen díky tomu, že ses živil ošklivým plevelem a pil jsi vodu z náhodně nalezených pramenů. Po zbytek života budeš přesvědčen, že to je pravda a všichni v Diasparu budou tvoje povídání akceptovat. Tak zmizí každé tajemství, které by rozněcovalo představivost eventuálních budoucích průzkumníků, budou si myslet, že ví o Lys všechno.“
Seranis zmlkla a podívala se na Alvina očima plnýma napětí. „Je nám líto, ale je to nutné, a pokud nás ještě uznáváš, prosíme tě o prominutí. Můžeš naše rozhodnutí nepřijmout, ale mělo na ně vliv ještě mnoho jiných činitelů, o kterých jsem se nezmínila, a my se domníváme, že jednáme správně. Určitě ti tvých vzpomínek nebude líto, protože si budeš myslet, že jsi odhalil všechno, co bylo k odhalení.“
Alvin uvazoval, zda je to pravda. Nebyl si jist, že si zase dokáže kdykoli zvyknout na rutinní život v Diasparu, dokonce být i přesvědčený, že za hradbami neexistuje nic, co by stálo za pozornost. Co víc, nebude mít znovu v úmyslu to zjistit?
„Kdy mě chcete podrobit tomu zákroku?“ zeptal se. „Okamžitě. Už jsme připraveni. Otevři přede mnou svoji mysl tak,
jako jsi to udělal předtím, a neucítíš nic do chvíle, než budeš zpátky v Diasparu.“
Alvin chvíli přemýšlel a pak tichým hlasem řekl:
„Chtěl bych se rozloučit s Hilvarem.“ Seranis kývla hlavou.
„Rozumím. Nechám vás tady chvíli a vrátím se, až budeš hotov.“
Odešla ke schodům a zašla dovnitř domu.
Zůstali na střeše sami. Uplynula dlouhá chvíle, než Alvin přítele oslovil. Cítil velký smutek, ale i nezlomnou vůli nedovolit, aby přišel o své naděje. Pohlédl ještě jednou na vísku, ve které nalezl míru štěstí a kterou už nemusel spatřit, jestliže ti, kteří stojí za Seranis, dosáhnou svého. Pod rozložitými stromy stále stál džíp a nad ním se trpělivě vznášel robot. Kolem byla hromádka dětí a obdivovala zvláštního příchozího, ale nikdo z dospělých o něj nejevil nejmenší zájem.
„Hilvare,“ promluvil najednou, „je mi to líto.“
„Mně také,“ ozval se chvějícím se hlasem Hilvar. „Doufal jsem, že tu budeš moci zůstat.“
„Myslíš si, že to, co chce udělat Seranis, je správné?“ „Neviň moji matku. Dělá jenom to, co jí nařizují,“ řekl Hilvar. I když neodpověděl na danou otázku, Alvin neměl to srdce ji opakovat. Bylo by nefér takto přepínat přítelovu nestrannost.
Řekni mi tedy,“ poprosil, „jak by mě mohli tvoji lidé zadržet, kdybych zkoušel utéct s neporušenými vzpomínkami? “
To by bylo jednoduché. Kdybys zkoušel utéct, převzali bychom kontrolu nad tvým myšlením a přinutili tě k návratu.“
To nebylo pro Alvina žádné překvapení. Chtěl být upřímný k Hilvarovi, jasně dojatému blížícím se rozloučením, ale bál se riskovat tím, že by mu objasnil svůj plán. Velmi pečlivě rozvažoval každou podrobnost a vymyslel způsob, jakým by se mohl vrátit do Diasparu za přijatelných podmínek.
Přesto ale musel počítat s jedním nebezpečím, kterému se nemohl v žádném případě vyhnout. Jestli Seranis poruší své sliby a vejde do jeho myšlenek, všechny precizně promyšlené tahy budou odsouzeny k neúspěchu.
Napřáhl k Hilvarovi ruku a ten ji silně stiskl, ale nedokázal ze sebe dostat ani hlásek.
„Pojdme dolů, za Seranis,“ řekl Alvin. „Než odejdu, chtěl bych se ještě něco dozvědět o lidech z vísky.“
Hilvar šel za ním mlčky, po schodech do hloubky chladného vnitřku budovy a pak chodbou ven na šťavnatě zelený trávník, obklopující Seranisinu usedlost. Čekala tam na ně s výrazem ovládání a rozhodnosti. Věděla, že Alvin se snaží před ní něco ukrýt a ještě jednou pomyslela na bezpečnostní opatření, která podnikla. Podvědomě, jako člověk napíná svaly před velkou námahou, jí proběhla hlavou situace, v níž by musela použít násilí.
„Už jsi hotov, Alvine? “ zeptala se.
„Ano, úplně hotov,“ odpověděl Alvin a v jeho hlase zazněl divný tón, který ji přinutil podívat se na něho pozorněji.
„Nejlepší tedy bude, když přestaneš myslet na okolí, tak jako předtím. Za chvíli ztratíš povědomí o všem, co se kolem děje a získáš je teprve v Diasparu.“
Alvin se otočil k Hilvarovi a řekl šeptem, aby to Seranis neslyšela:
„Nashledanou, Hilvare. Netrap se — já se vrátím. " Pak se znovu obrátil k Seranis:
„Nelituji toho, co chceš udělat,“ řekl hlasitě. „Nepochybuji, že to považuješ za nejlepší řešení této situace, ale soudím, že se mýlíš, Diaspar a Lys nemají být od sebe odděleny navždy; jednoho dne se mohou zoufale navzájem potřebovat. Vracím se proto domů se vším, co jsem se tady dozvěděl — a nezdá se mi, že byste mě dokázali zadržet. "
Dále již neotálel a dobře udělal. Seranis se ani nepohnula. Ale najednou cítil, že se mu tělo vymyká zpod kontroly. Síla, která vytlačovala jeho vlastní vůli, byla ještě mnohem větší, než předpokládal a uvědomil si, že Seranis musí pomáhat hodně skrytých myslí. Začal bezradně ustupovat zpět do budovy a jednu strašnou chvíli si myslel, že se jeho plán nepovedl.
Najednou blýskl kov a křišťál a ovinula ho kovová ramena. Jeho tělo se jim vzpíralo, což očekával, ale ta snaha byla bez úspěchu. Země mu utekla, zpod nohou a koutkem oka postřehl údivem zkamenělého Hilvara s hloupým úsměvem na rtech.
Robot ho nesl několik desítek stop nad zemí mnohem rychleji, než může člověk běžet. Seranis rychle pochopila úskok a když zmírnila kontrolu nad Alvinovým tělem, tak se přestal zmítat. Ale Seranis se ještě nevzdávala a teď přišlo to, čeho se Alvin obával nejvíce a čemu se snažil ze všech sil postavit.
V jeho mozku zápasily dvě bytosti a jedna z nich úpěnlivě prosila robota, aby ho postavil na zem. Skutečný Alvin se zatajeným dechem se ani nevzpíral silám, které stejně neuměl přemoci. Riskoval, bylo těžké předem odhadnout, zda jeho nejistý přítel bude plnit tak komplikované příkazy, které mu vydal. „Pod žádnou záminkou,“ řekl robotovi, „nesmíš poslouchat další mé rozkazy, dokud nebudeme zpátky v Diasparu.“ Ovšem teď vydával právě takové rozkazy a jestliže je robot poslechne, tak bude Alvinův osud zpečetěn.
Stroj bez zaváhání pádil cestou, kterou mu tak pečlivě popsal. Část jeho já stále prosila o puštění, ale už věděl, že je v bezpečí. Seranis to snad také pochopila, protože síly v jeho mysli přestaly bojovat. A znovu získal klid jako před věky jiný poutník, který přivázaný ke stěžni své lodi slyšel zpěv Sirén, mizejících v dáli vínově temného moře.