Alvin se nezklidnil, dokud znovu nestál v sálu-Pohyblivých cest. Celou dobu existovalo nebezpečí, že lidé z Lys dokáží zadržet nebo dokonce vrátit vůz, kterým cestoval. Ale návrat do Diasparu neoplýval událostmi, proběhl klidně, jako cesta ven. Za čtyřicet minut po opuštění Lys byl už v mauzoleu Yarlana Zeye. Očekávali ho tam služebníci Rady v oficiálních černých šatech, které nenosili už věky. Alvina neudivovala přítomnost vítacího výboru. Překonal už tolik překážek, že jedna navíc neznamenala velký rozdíl. Hodně se naučil od chvíle, kdy opustil Diaspar a s tím poznáním přišla sebejistota div nehraničící s arogancí. Co víc, teď měl silného, i když vrtošivého spojence. Nedokázali mu zkřížit plány nejlepší mozky Lys, byl si jistý, že Diaspar nebude o nic lepší.
Existovaly racionální základy, aby byl o tom přesvědčen, ale současně se ta jistota opírala částečně o intuici — o víru v osud, která se pomalu v Alvinově myšlení probouzela. Tajemství jeho původu, šťastné zakončení výpravy, kterou nikdy žádný člověk nevykonal, nové otevřené perspektivy — to všechno mu dávalo sebejistotu. Víra ve svůj vlastní osud patřila mezi nejcennější dary, kterými mohli bohové člověka obdařit, ale Alvin netušil, k jak naprosté katastrofě to může vést.
„Alvine,“ řekl vůdce městské stráže, „máme rozkaz doprovázet tě, kamkoli se vydáš, dokud tě Rada nevyslechne a nevydá příslušný výrok.“
„To znamená, že jsem obviněn?“ zeptal se Alvin. Byl stále ještě rozveselený, vzrušený a pyšný na svůj únik z Lys a nedokázal uvažovat příliš vazně. Pravděpodobně Khedron mluvil. Zalil ho nepříjemný pocit z toho, že Šašek tajemství prozradil. „Nebylo ještě vzneseno žádné obvinění proti tobě,“ zněla odpověď. „Jestliže to bude nutné, zformuluje se po výslechu.“
„A kdy ten bude? “
„Domnívám se, že zanedlouho.“ Strážce byl v hrozných rozpacích a příliš nevěděl, jak vybřednout z nepříjemné situace. V jednu chvíli s Alvinem zacházel jako se svým spoluobčanem, pak si vzpomněl na strážní povinnost a snažil se zaujmout stanovisko nezúčastněného pozorovatele. „Ten robot,“ řekl a ukázal na Alvinova druha, „odkud se tu vzal? Je to jeden z našich?“
„Ne. Nalezl jsem jej v Lys, v kraji, kde jsem byl. Zavedl jsem ho sem, abych ho konfrontoval s Centrálním komputerem.“
Toto klidné prohlášení vyvolalo mezi strážci značný rozruch. Sám fakt, že za hranicemi Diasparu něco existuje, byl těžký k pochopení, ale že Alvin přivedl jednoho z cizích obyvatel a hodlal ho představit mozku města, bylo úplně nemyslitelné. Strážci na sebe hleděli s tak bezmocnou úzkostí, že se Alvin stěží zdržel smíchu.
Když šli Parkem, Alvin využil chování své eskorty, která rozmlouvala mezi sebou ztišenými hlasy a držela se diskrétně několik kroků za ním. Uvažoval nad svým následujícím tahem. Nejdřív se musí dozvědět, co se stalo během jeho nepřítomnosti. Khedron, jak mu říkala Seranis, zmizel. V Diasparu existovala nespočetná zákoutí, kde bylo možno se ukrýt, a protože Blázen znal město jako nikdo jiný, bylo málo pravděpodobné, že bude nalezen dřív, dokud se sám nerozhodne zjevit se. Mohl by, uvažoval Alvin, nechat Khedronovi zprávu na místě, kde ji musí zpozorovat a domluvit si s ním setkání. Avšak stálá přítomnost eskorty to prozatím znemožňovala.
Musel přiznat, že dohled byl velmi diskrétní. Když došel do svého obydlí, skoro už zapomněl na existenci strážců. Domýšlel se, že se nebudou plést do jeho počínání, pokud nebude chtít znovu opustit Diaspar, ale zatím takový záměr neměl. Kromě toho si byl téměř jistý, že v této době Seranis a její lidé už vyřadili z provozu podzemní komunikační systém a tato úniková cesta je momentálně nepoužitelná.
Strážci za ním do budovy nevešli, zůstali venku, protože věděli, že z ní existuje pouze jeden východ.
Protože neměli žádné instrukce ohledně robota, nechali ho jít s Alvinem. Nebyl to stroj, do kterého by toužili zasahovat, neboť jeho cizí konstrukce byla zjevná. Z jeho chování nemohli poznat, je-li Alvinovým pasivním služebníkem nebo funguje-li na základě vlastní vůle. Byli v tomto ohledu velmi nejistí a docela ochotně ho důsledně nechávali na pokoji.
Jakmile se stěna za ním zavřela, Alvin zhmotnil svoji oblíbenou pohovku a natáhl se na ni. Uvelebil se v důvěrně známém prostředí, vyvolal z paměťových buněk své poslední pokusy v malířství a sochařství a podrobil je kritické prohlídce.
Jestliže mu předtím nepřinášely uspokojení, nyní byly dvojnásob neuspokojivé a vůbec už z nich nemohl mít žádné potěšení. Ten, kdo je vytvořil, už neexistoval. Alvinovi se zdálo, že za těch pár dní, co byl z Diasparu pryč, nashromáždil zkušeností víc než za celý život. Zlikvidoval všechny tyto produkty svého dospívání, navždy je vymazal, místo aby je vrátil do paměťových bank. Pokoj byl opět prázdný, kromě gauče, na kterém odpočíval, a robota, který stále hleděl širokýma, nevyzpytatelnýma očima. Co si asi robot myslí o Diasparu? Alvin by to byl rád věděl. Pak si vzpomněl, že tu není cizí, protože znal město v posledních chvílích jeho kontaktu s hvězdami.
Až když se Alvin zase úplně cítil jako doma, začal volat svým přátelům. Začal Eristonem a Etanu, i když spíš z povinnosti než ze skutečné touhy zase je vidět a mluvit s nimi. Nemrzelo ho, když ho jejich komunikátory informovaly, že nejsou k dispozici, ale nechal jim oběma krátký vzkaz o svém návratu. Bylo to úplně zbytečné, protože teď už určitě celé město vědělo, že se vrátil. Avšak doufal, že ocení jeho pozornost; začínal se učit ohleduplnosti, i když si ještě neuvědomoval, že má jako většina ctností malou hodnotu, pokud není spontánní a neuvědomělá.
Potom, pod vlivem náhlého popudu, vytočil číslo Khedrona, které od něj dostal před dlouhým časem ve věži Loranne. Samozřejmě neočekával odpověď, ale vždycky existovala možnost, že mu Khedron nechal nějaký vzkaz.
Jeho předtucha se potvrdila, ale sama zpráva na něj zapůsobila jako blesk s čistého nebe.
Stěna se rozplynula a Khedron stanul před ním. Blázen vypadal unaveně a roztřeseně. Už nebyl tou sebejistou osobou, která navedla Alvina na stopy cesty do Lys. V jeho pohledu se zračil úlek a mluvil rychle, jako by měl velmi málo času.
„Alvine,“ začal, „je to záznam. Jenom ty ho můžeš přijmout, ale dovoluji ti s ním disponovat podle vlastního mínění. Pro mě to už nemá žádný význam.
Když jsem se po tvém odjezdu vrátil do mauzolea Yarlana Zeye, zjistil jsem, že nás sledovala Alystra. Musela uvědomit Radu o tom, že jsi opustil město a já že jsem ti v tom pomáhal. Nedlouho potom mě hledali strážci a tak jsem se ukryl. Jsem na to zvyklý — dělal jsem to už mnohokrát, když se některý z mých žertů nesetkal s příznivým přijetím. Nenalezli by mě ani za tisíc let, ale chybělo málo, aby to udělal někdo jiný. V Diasparu jsou cizinci, Alvine, mohli sem přijít pouze z Lys a hledají mne. Nevím, co to může znamenat a nechci to vědět. Fakt, že mě málem dostali, i když se pohybují po jim neznámém městě, signalizuje, že využívají telepatii. Dokážu přelstít Radu, ale tohle je nebezpečí mně neznámé, a já se mu nemohu postavit.
Rozhoduji se tedy pro krok, který i tak, jak předpokládám, by na mně vynutila Rada, protože mně tím už hrozili předtím. Odvezu se tam, kam za mnou nikdo nepůjde a kde uteču před všemi změnami, které teď v Diasparu nastanou. Možná postupuji hloupě, to může rozhodnout pouze čas. V jistý den poznám, zda jsem udělal správně.
Asi sis už domyslel, že se vracím do sálu Tvoření, do bezpečných paměťových buněk. Ať se stane cokoli, vkládám důvěru do Centrálního počítače a do sil, kterými v Diasparu disponuje. Jestliže se cokoli stane s Centrálním počítačem, jsme všichni zahubeni. Pokud ne, nemáme se čeho bát.
Pro mě, ať už za padesát nebo sto tisíc let vyjdu znovu do ulic Diasparu, uplyne pouze chvíle. Jsem zvědav, jaké je zastihnu? Zůstaneš-li tady, bude to nebezpečné. Jednou, doufám, se znovu potkáme. Nedokážu, říct, jestli se na to setkání těším nebo z něho mám strach.
Nikdy jsem ti nerozuměl, Alvine. I když byly chvíle, kdy jsem si to ve své ješitnosti myslel. Jenom Centrální počítač zná celou pravdu o tobě i o jiných Odlišných, kteří se čas od času objevovali v uplynulých dobách. Stopy po nich pro nás zmizely. Dozvěděl jsi se, co se s nimi stalo?
Zdá se mi, že jedna z příčin, kvůli kterým utíkám do budoucnosti, je moje netrpělivost. Chci spatřit výsledky toho, co jsi začal, ale současně toužím přeskočit etapy, které teď budou následovat, a které, jak se domnívám, nebudou příjemné. Jsem zvědavý, zda v tom světě, který uvidím za několik minut subjektivního času, budeš připomínán jako tvůrce či jako ničitel — bude-li se na tebe vůbec vzpomínat.
Nashledanou, Alvine, přemýšlel jsem, že ti udělím nějakou radu, ale nedovolím, abys ji využil. Půjdeš vlastní cestou, jak jsi to stále dělal, a tví přátelé ti budou sloužit jako nástroje, které podle situace bud zahodíš nebo využiješ.
To je všechno. Nic víc mě nenapadá.“ Chvíle — a Khedron — ten Khedron, který už existoval jenom jako matrice elektrických nábojů v paměťových buňkách města — hleděl rezignovaně a možná i smutně na Alvina. Pak obrazovka zhasla.
Alvin zůstal bez pohnutí ještě dlouho po tom, co se Khedronův obraz ztratil. Zpytoval svou duši jako málokdy v celém předchozím životě, protože nemohl popřít, že většina toho, co Khedron řekl, je pravda. Kdy se na chvilku zastavil při všech svých důmyslných plánech a dobrodružstvích, aby uvážil následky toho, co dělá, pro kohokoli ze svých přátel? Byl příčinou jejich znepokojení a může jim způsobit něco horšího — to všechno kvůli své neukojitelné zvědavosti a nutkavé touze objevit, co má zůstat nepoznáno.
Nikdy neměl Khedrona rád; Bláznova strohá osobnost vylučovala jakýkoli blízký vztah, i kdyby si ho byl Alvin přál. Avšak nyní, když pomyslel na Khedronova slova na rozloučenou, otřásly jím výčitky svědomí. Kvůli jeho činům uprchl Blázen ze současné doby do neznámé budoucnosti.
Ale určitě za to nemusí přičítat vinu sobě, pomyslel si Alvin. To jen dokazuje, co vždycky věděl — že Khedron je zbabělec. Možná nebyl větší zbabělec než kdokoli jiný v Diasparu, navíc měl smůlu, že měl obrovskou fantazii. Alvin na sebe může vzít částečnou odpovědnost za jeho osud, ale v žádném případě ne všechnu.
Komu ještě v Diasparu ublížil nebo způsobil bolest? Pomyslel na Jeseraca, svého učitele, který měl trpělivost s tím, kdo byl určitě jeho nejoblíbenějším žákem. Vzpomněl si na všechny drobné laskavosti, které mu po léta prokazovali jeho rodiče; teď, když se na ně podíval zpětně, bylo jich víc, než si kdy uvědomil.
A pomyslel na Alystru. Milovala ho a on si tu lásku bral nebo ji ignoroval, podle toho, jak se mu zachtělo. Jenže co jiného měl dělat? Byla by snad šťastnější, kdyby ji byl odkopl úplně?
Teď už věděl, proč neměl rád ani Alystru, ani žádnou jinou ženu v Diasparu. To byla další lekce, kterou mu udělilo Lys. Diaspar zapomnělo na hodně věcí a mezi nimi i na skutečný význam lásky. Viděl v Airlee matky, které houpaly na kolenou své děti, a sám cítil ochranitelskou něžnost ke všem malým a bezbranným stvořením. Ale v Diasparu teď nebyla žena, která by si ho byla vědoma anebo která by se zajímala o ten nejdůležitější cíl lásky. Nebyly tu žádné skutečné city, žádné hluboké vášně. V nesmrtelném městě by snad ani nekvetly, vždyť byly velmi pomíjivé, nemohly trvat navždy a stále by ležely ve stínu, který Diaspar vrhalo.
V té chvíli si Alvin uvědomil své určení. Do této doby byl neuvědomělým vykonavatelem vlastních impulsů. Kdyby mohl znát tak zastaralou analogii, možná by se byl přirovnal k jezdci na splašeném koni: odnesl ho na mnoho podivných míst. A možná by to udělal zase, ale v divokém trysku mu předvedl svou sílu a ukázal mu, kam si opravdu přeje jít.
Ze zamyšlení ho vytrhlo zvonění stěny — obrazovky. Podle druhu zvuku poznal, že to není dálkové spojení, ale že někdo přišel, aby se s ním střetl. Vyslal souhlasný signál a o chvíli později už stál tváří v tvář Jeseracovi.
Učitel měl vážný obličej, ale nechoval se nepřátelsky.
„Poprosili mě, abych tě doprovodil před Radu, Alvine,“ řekl. „Čeká, aby tě vyslechla.“ Náhle Jeserac postřehl robota a se zájmem se na něj zahleděl. „Tak to je ten společník, kterého sis přivezl ze své cesty. Myslím, že bude lépe, když půjde s námi.“
Tento návrh Alvinovi vyhovoval. Robot ho už vytáhl z jedné kritické situace a možná, že se bude znovu muset na něj spoléhat. Uvažoval, co stroj soudí o příhodách, do kterých ho zapletl a po tisící toužil pochopit, co se děje v zákoutích toho neprodyšně izolovaného mozku. Alvin měl dojem, že robot se rozhodl nějaký čas pozorovat, analyzovat a činit vlastní závěry, a neudělá ze své strany nic pro to, aby se s ním dorozuměl, dokud neusoudí, že už je na to čas. Možná se pak úplně neočekávané rozhodne pro čin. Co bude pak chtít provádět, se možná nebude hodit do Alvinových plánů. Jediný spojenec, kterého měl, s ním byl spojen vlastními zájmy a mohl ho v každém okamžiku opustit.
U rampy vedoucí na ulici je očekávala Alystra. Dokonce i kdyby ji Alvin chtěl obviňovat z prozrazení jeho tajemství, neměl srdce to udělat. Její smutek byl zjevný. Z očí jí tekly slzy, když přiběhla, aby ho přivítala.
„Och, Alvine,“ zavzlykala. „Co s tebou chtějí dělat?“ Alvin ji vzal za ruku s takovou něžností, že to překvapilo oba.
„Nestrachuj se, Alystro,“ řekl. „Všechno bude v pořádku. Vždyť v nejhorším případě mě Rada může poslat zpátky do Paměťových bank. — Ale nedomnívám se, že k tomu dojde.“ Její krása a zoufalství byly tak přitažlivé, že i nyní Alvin cítil, jak reaguje starým způsobem. Ale bylo to pouhé vábení těla, nepohrdal jím, ale už mu nestačilo. Jemně vyprostil ruce a otočil se, aby následoval Jeseraca na zasedání Rady.
Alystra cítila, v srdci osamělost, když viděla, jak odchází, ale už ne trpkost. Teď už věděla, že ho neztratila, protože jí nikdy nepatřil. Tím, že se s tímto faktem smířila, se začala dostávat ze zajetí marné lítosti.
Sotva si všímal zájmu a zděšených pohledů, kterými obyvatelé Diasparu sledovali jeho i doprovodnou suitu. Promýšlel argumenty, které bude muset použít a skládal v hlavě nejvhodnější historii, kterou vyloží Radě. Čas od času si uvědomoval, že nemá ani v nejmenším strach a cítí se pánem situace.
V hale čekali pouze několik minut, ale to stačilo, aby Alvin zpozoroval, že i když necítí úlek, má nohy jako z vaty. Tenhle pocit poprvé zažil, když se přinutil zdolat svahy té vzdálené hory v Lys, kde mu Hilvar ukázal vodopád, z jehož vrcholu uviděl explozi světla, které je dovedlo do Shalmirane. Byl by rád věděl, co Hilvar zrovna dělá a jestli se ještě někdy setkají. Náhle to pro něj bylo velice důležité.
Rozevřely se velké dveře a on vešel za Jeseracem do sálu Rady. Kolem stolu ve tvaru půlměsíce už sedělo dvacet jejích členů a Alvin pocítil milé překvapení, když neviděl prázdná místa. Snad poprvé po mnoha stoletích se Rada sešla kompletně. Její řídká setkání byla obvykle formalitou, neboť všechny obvyklé záležitosti byly vyřízeny prostřednictvím videofonů a když to bylo nutné, tak setkáním předsedy s Centrálním počítačem.
Alvin znal od vidění většinu členů Rady a byl uklidněn přítomností tolika známých tváří. Zdálo se, že se netváří nepřátelsky, stejně jako Jeserac, jen zneklidněně a zmateně. Byli to koneckonců rozumní lidé. Možná se zlobí, že někdo dokázal, že nemají pravdu, ale Alvin nevěřil, že by k němu chovali nějakou zášť. Kdysi by to byla velmi troufalá domněnka, ale lidská povaha se v jistém ohledu zlepšila. Vyslechnou ho, ale co si myslí, není vůbec důležité. Jeho soudcem nebude Rada. Bude to Centrální počítač.