Neproběhly žádné formality. Předseda, ohlásil otevření zasedání a otočil se k Alvinovi.
„Alvine,“ řekl laskavě, „chtěli bychom slyšet, co se stalo od okamžiku tvého zmizení před deseti dny.“
To, že předseda použil slovo „zmizení“, znamenalo velmi mnoho. Dokonce ani teď Rada nebrala na vědomí, že se Alvin sám doopravdy dostal za hradby Diasparu. Alvin byl zvědavý, zda vědí, že ve městě jsou cizinci, ale spíš o tom pochyboval. Byly by více znepokojeni.
Podrobně a bez dramatizování vykládal svoji historii, i tak byla natolik divná a nevěrohodná pro jejich uši, že nepotřebovala vylepšování. Mlčením přešel pouze jednu epizodu, nevysvětlil způsob, jakým utekl z Lys. Bylo více než pravděpodobné, že bude muset znovu použít tutéž metodu.
Bylo fascinující sledovat změnu, která během jeho vyprávění nastávala v postoji Rady. Zpočátku byli skeptičtí, ochotni odmítnout vše, co odporuje tomu, v co dosud věřili. Když Alvin mluvil o své vášni poznat svět ležící vně města i o své iracionální jistotě, že takový svět existuje, hleděli na něho jako na nějakou cizí a nepochopitelnou bytost. Ostatně podle jejich soudu jí byl. Ale nakonec byli nuceni přiznat mu pravdu a uznat svůj omyl. Tak jak Alvin pokračoval ve svém příběhu, všechny pochybnosti, které dosud měli, pomalu mizely. To, co říkal, se jim nemuselo líbit, ale nemohli popřít očividnou pravdu. Kdyby k tomu měli sklony, stačilo se podívat na mlčenlivého Alvinova druha.
Pouze jeden aspekt jeho vyprávění mezi nimi vyvolal rozhořčení — ale nebylo namířeno proti němu. Kruh nespokojenosti se rozšířil po sálu, když se Alvin zmínil o nechuti Lys navazovat kontakt s Diasparem a o krocích, které podnikla Seranis, aby zabránila katastrofě. Město bylo hrdé na svoji kulturu a na zdravý rozum. To, že si někdo dovolil považovat je za něco horšího, překračovalo hranice tolerance Rady.
Alvin si dával velký pozor, aby v tom, co říkal, nebyla žádná urážka. Chtěl, pokud to bude možné, získat Radu na svou stranu. Po celou dobu se snažil působit dojmem, že neviděl nic špatného v tom, co udělal a že čeká spíš chválu než pokárání za své objevy. Byla to nejlepší taktika, jakou mohl zvolit, protože předem odzbrojila většinu kritiků. Také měla ten účinek — ačkoli to neměl v úmyslu — že veškerou vinu přenesla na zmizelého Khedrona. Alvin sám, jak bylo jasné jeho posluchačům, byl příliš mladý, aby v tom, co dělá, viděl nějaké nebezpečí. Ale Blázen to určitě měl vědět lip a jednal naprosto neodpovědně. Nevěděli dosud, jak Khedron sám s nimi plně souhlasil.
Jeserac, Alvinův učitel, také zasloužil výtku a někteří radní na něj občas zamyšleně pohlédli. Zdálo se, že mu to nevadí, ačkoli si byl naprosto přesně vědom, o čem přemýšlejí. Byla jistá čest v tom, že vyučoval nejoriginálnějšího člověka, který přišel do Diasparu od dob Úsvitu, a tohle nemohl Jeseracovi nikdo vzít.
K promluvě přistoupil Alvin teprve tehdy, když skončil vyprávění své příhody. Musel nějak přesvědčit tyto lidi o pravdách, které poznal v Lys, ale jak jim mohl tlumočit něco, co nikdy neviděli a ani si nedokázali představit?
„Asi je velká tragédie,“ řekl, „že dvě zachráněné odnože lidské rasy zůstávaly separované takovou dlouhou dobu. Možná se jednoho dne dovíme, jak k tomu došlo, ale teď je nejdůležitější napravit chybu a nedopustit, aby k ní došlo znovu. Když jsem se dostal do Lys, protestoval jsem proti jejich názorům. Chovají se, jako by byli lepší než my; mohou nás hodně naučit, ale myje také můžeme hodně naučit. Jestliže budeme žít ve vzájemném přesvědčení, že z takového kontaktu nic nebudeme mít, tak cožpak není samozřejmé, že se mýlíme?“
Hleděl vyčkávavě na tváře členů Rady a soustředění, které se na nich odráželo, ho podnítilo, aby hovořil dál.
„Naši předkové,“ pokračoval.,vytvořili impérium, které dosahovalo hvězd. Lidé cestovali mezi všemi těmi světy bez ohraničení, ale teď se jejich potomci bojí vystrčit nos za bránu svého města. Mám vám říci proč?" přerušil svou řeč, a ve velkém sále se nikdo ani nehnul.
„Protože se bojíme — bojíme se čehosi, co se stalo v počátcích dějin. V Lys mi řekli pravdu, i když jsem si ji domyslel už dříve. Cožpak se pořád musíme ukrývat v Diasparu jako tchoři a namlouvat si, že za obzorem nic neexistuje, protože před miliardami let nás Nájezdníci odstrčili zpátky na Zemi? “
Vyčetl jim pečlivě skrývaný strach — strach, který nikdy nesdílel, jehož sílu nikdy plně nepochopil. Teď ať si s ním dělají, co chtějí; předložil jim pravdu tak, jak ji viděl.
Předseda na něj ponuře hleděl.
„Máš ještě něco k připomenutí, než se poradíme, co dělat?“ zeptal se.
„Pouze jednu věc. Chtěl bych vzít tohoto robota k Centrálnímu počítači. “
„Ale proč? Víš přece, že Komputer se orientuje už podle toho, co se děje v tomto sálu.“
„Ale přesto chci za ním jít,“ namítl zdvořile, ale rozhodně Alvin. „Prosím o dovolení jak Radu, tak i Komputer.“
Než stačil předseda odpovědět, sál naplnil čistý, klidný hlas. Alvin ho nikdy předtím neslyšel, ale věděl, komu náleží. Informační zařízení, která nejsou ničím jiným než vnějšími doplňky té ohromné inteligence, rovněž dokázala mluvit k člověku, neměla však ten bezchybný přízvuk moudrosti a autority.
„Ať ke mně přijde,“ pravil Centrální počítač.
Alvin pohlédl na předsedu s důvěrou, kterou zkusil využít pro své vítězství. Zeptal se: „Mohu odejít?“
Předseda se rozhlédl po sálu a když nepostřehl žádné známky nesouhlasu od nikoho ze shromážděných, odpověděl trochu bezradně:
„Dobře. Budou tě doprovázet strážci, kteří tě sem přivedou zpět, až skončíme poradu.“
Alvin se lehce uklonil. Otočil se a volným krokem vyšel ze sálu. Jeserac ho doprovázel a když se dveře za nimi zavřely, Alvin se obrátil ke svému učiteli:
„Co si myslíš, co teď udělá Rada?“ zeptal se neklidně. Jeserac se usmál:
„Jako vždy netrpělivý, že? Nevím, jakou mají cenu mé domněnky, ale zdá se mi, že se rozhodnou zapečetit hrobku Yarlana Zeye tak, aby už nikdo nemohl zopakovat tvoji cestu. Pak se život v Diasparu bude odvíjet postaru a město bude existovat tak jako předtím, nerušeno vnějším světem.“
„Právě toho jsem se obával,“ řekl hořce Alvin.
„A máš ještě naději tomu zabránit?“
Alvin hned neodpověděl, věděl, že Jeserac odhadl jeho úmysly, ale nemohl přece předvídat jeho plán, když ještě žádný nemá. Došel do etapy, ve které mohl pouze improvizovat a orientovat se vždy podle nové situace.
„Viníš mě za to? “ ozval se konečně a Jeseraca zarazil nový tón v jeho hlasu. Byl to stín rezignace, sotva postřehnutelné znamení, že Alvin poprvé hledá podporu u svých známých. Jeserac to postřehl, ale byl příliš zkušený, než aby ho bral vážně. Alvin byl teď pod vlivem značného stresu a byla by nerozumné chovat naději na nějaké trvalé změny jeho charakteru.
„Je velmi těžké odpovědět na tu otázku,“ řekl pomalu Jeserac. „Svádí mě, abych řekl, že každé vědění je cenné, a nedá se popřít, že jsi přinesl hodně do našich znalostí o světě. Ale také jsi se přičinil o značné zmenšení naší bezpečnosti. A co je nakonec dlouhodobě důležitější? Jak často jsi o tom přemýšlel?“
Chvíli na sebe mlčky hleděli, učitel i žák, vědomi si navzájem svého klidu, a oba viděli problém ze svého úhlu pohledu jasněji než kdykoli dříve. Pak, hnáni náhlým impulsem, odcházeli dlouhou chodbou, vzdalovali se od sálu Rady a za nimi následovala eskorta.
Ten svět, to Alvin věděl, nebyl určen pro člověka. V záři jiskřivě modrého světla, bolavě dráždícího oči, se dlouhé, široké chodby zdály nekonečné. Těmito chodbami se museli pohybovat nesmrtelní roboti Diasparu, avšak nikdy, po celá staletí, se tu ozvěnou nerozléhaly kroky člověka.
Bylo to podzemní město — město strojů, bez kterých by Diaspar nemohlo existovat. Po několika stech yardech chodba končila a přecházela v okrouhlý sál o průměru kolem jedné míle. Spočíval tu stroj podepřený mohutnými sloupy, které také musely držet nepředstavitelnou tíhu energetického centra. Tady, v souhlasu s tím, co tvrdily mapy, věčně hleděl na osudy Diasparu Centrální komputer.
Sál přesahoval svou obrovitostí všechno Alvinovo očekávání — ale kde je komputer? Domníval se, že uvidí jediný velký stroj, i když věděl, že to je naivní. Kolosální, ale nepochopitelné panorama, které se před ním rozložilo, způsobilo, že se zastavil v nadšení a nejistotě.
Chodba, kterou sem přišli, končila vysoko ve stěně sálu — pravděpodobně největší jeskyni vybudované člověkem — a do vzdálené podlahy vedly dlouhé rampy; spadaly na obě strany. Celý ten zářivě osvětlený prostor vyplňovaly stovky bílých staveb tak málo připomínajících stroje, že Alvin měl v první chvíli pocit, že hledí na podzemní město. Nikde nepostřehl to, co očekával — známý kovový lesk, který se od úsvitu dějin člověk naučil spojovat se svými sluhy.
Bylo to poslední stadium evoluce skoro tak dlouhé, jako byla evoluce člověka. Její počátky se ztrácely v temnotě staletí Úsvitu, kdy se lidé poprvé naučili využívat energie a vyslali do světa své rámusící motory. Pára, voda, vítr — všechno využíváno krátkou dobu a pak zavrženo. Staletí poháněla svět energie hmoty, až nakonec i ona byla zavržena a s každou změnou byly zapomínány staré stroje a jejich místo zaujímaly nové. Velmi pomalu, za tisíce let, došel vývoj ke stroji dokonalému — ideálu, který byl kdysi snem, potom vzdáleným projektem a nakonec se stal skutečností.
Ideální stroj nemohl obsahovat pohyblivé části.
Měli před sebou extrémní případ tohoto ideálu. Jeho vybudování trvalo člověku více než sto milionů let a když ho nakonec vybudoval, navždy se k němu otočil zády. Stroj dosáhl extrémní dokonalosti a od té chvíle mu mohl sloužit věčně.
Alvin se už nepokoušel zjistit, který z těch kopulovitých bílých tvarů je Centrální počítač. Věděl, že ho tvoří všechny, věděl i to, že se rozkládá i daleko mimo tento sál, že k němu patří nespočetné stroje v Diasparu, pohyblivé i nepohyblivé. Přestože jeho mozek tvořilo mnoho miliard buněk napěchovaných do prostoru o průměru nepřekračujícím několik palců, tak fyzické elementy Centrálního počítače byly rozesety po celém Diasparu. V tomto sálu byl hlavní propojovací systém, jehož prostřednictvím mohly všechny rozptýlené jednotky udržovat mezi sebou i s ním stálý kontakt. Alvin nevěděl, na kterou stranu se má obrátit, a tak sešel mírně klesající rampou a o něco později prošel tichou arénou. Centrální počítač musel vědět o jeho přítomnosti, tak jako věděl o všem, co se dělo v Diasparu. Alvinovi zbývalo jen počkat na jeho instrukce.
Hlas známý, ale stále ještě vzbuzující uctivost byl tak tichý a rozlehl se tak blízko jeho uchu, že si ani nepřipouštěl, že by ho slyšela i eskorta.
„Sejdi dolů rampou po tvé levé ruce,“ řekl. „Odtamtud budu řídit tvé kroky.“
Alvin se vydal po rampě a robot se vzduchem vydal za ním. Jeserac ani strážci ho nenásledovali. Alvin uvažoval, zda dostali rozkaz zůstat zde nebo se sami rozhodli, že ho mohou sledovat z místa, kde stáli a neobtěžovat se scházením po rampě. Nebo že by už došli tak blízko ústřední svatyni Diasparu, že se neodvážili jít dál…?
U základny rampy tichý hlas přikázal Alvinovi změnit směr a poslal ho do aleje spících titánů. Než dosáhl cíle, hlas k němu promluvil ještě třikrát.
Stroj, před kterým se nakonec zastavil, byl menší než většina ostatních, ale i tak se před ním cítil jako trpaslík. Pět horizontálně rozložených vrstev navozovalo představu jakéhosi gigantického sedícího zvířete. Alvin se střídavě díval na něj a na svého robota a přitom zjistil, že oba jsou výtvory téže evoluční linie a oba bylo možno popsat shodnými slovy.
Ve výšce tří stop nad podlahou se přes celou délku stroje táhla deska z průzračného materiálu. Alvin přitiskl čelo k té podivně teplé tabuli a zahleděl se dovnitř. Ze začátku neviděl nic, potom si zaclonil dlaní oči a začal rozeznávat tisíce bledě svítících bodů zavěšených v nicotě. Byly uspořádány do trojrozměrné sítě pro něj stejně cizí a nesrozumitelné, jako musely být cizí a nesrozumitelné hvězdy pro starověkého člověka. Přestože, zapomínaje na plynutí času, hleděl na ně hodně dlouho, barevná světélka se ani nehnula ze svých míst, ani nezměnila svoji jasnost.
Alvin si uvědomil, že kdyby se mohl podívat do vlastního mozku, to, co by tam spatřil, by pro něho bylo naprosto stejně nesrozumitelné. Stroj se mu zdál bezvládný a nehybný, protože nedokázal postřehnout jeho myšlenky. Poprvé si začal mlhavě uvědomovat moc sil udržujících město. Dosud bez jakýchkoli otázek akceptoval divy zařízení, která po staletí poskytovala Diasparu všechno, co potřebovalo. Tisíckrát pozoroval akt stvoření, zřídkakdy se zamýšlel nad tím, že někde musí existovat prototyp toho, co před jeho očima přicházelo na svět.
Tak jako se lidská mysl může na malou chvíli soustředit na jedinou myšlenku, tak se nekonečně větší mozek, který byl pouze částí Centrálního počítače, mohl zmocnit nejsložitějších myšlenek a navždy si je uchovat. V těchto věčných myslích byly zmrazený všechny vytvořené věci a potřebovaly jen dotek lidské vůle, aby se staly skutečností.
Svět prošel dlouhou cestu od doby, kdy první jeskynní lidé hodinu PO hodině trpělivě vytesávali ze vzdorovitého kamene hroty ke svým střelám.
Alvin se nemohl odtrhnout, čekal na nějaký pokyn. Uvažoval, jakým způsobem si Centrální počítač uvědomuje jeho přítomnost a jak ho může vidět a slyšet. Nikde nepostřehl stopy čidel, detekčních prvků, obrazovek nebo krystalických očí, jejichž prostřednictvím obyčejně roboti získávali informace o okolním světě.
„Formuluj svůj problém,“ řekl mu tichý hlas do ucha. Zdálo se zvláštní, že tahle obrovská spousta strojů dokáže sdělit myšlenky tak tiše. Pak si Alvin uvědomil, že si lichotí, zabývala se jím stěží jedna milióntina mozku Centrálního počítače. Byl pouze jedním z nesčetných incidentů, které vyžadovaly jeho pozornosti, když bděl nad Diasparem.
Bylo těžké rozmlouvat s něčím, co vyplňovalo celý prostor kolem něj. Zdálo se, že Alvinova slova mizejí vzápětí po vyslovení.
„Kdo jsem?“ zeptal se.
Věděl, jakou by dostal odpověď, kdyby tuto otázku položil jednomu z informačních strojů ve městě. Často to přece dělal a vždy mu odpovídaly: „Jsi člověk.“ Ale teď stál před inteligencí úplně jiné třídy a přesnost formulace otázek tady neměla význam. Centrální počítač bude i tak vědět, o co mu jde, ale to neznamená, že mu odpoví.
Odpověd byla právě taková, jaké se obával. „Nemohu odpovědět na tuto otázku. A kdybych to učinil, objasnil bych cíl, o který usilovali mí konstruktéři, a tím bych ho zrušil.“
„A proto byla moje role naplánována už při budování města?“
„To můžeme říci o všech lidech.“
Alvin zaváhal, když uslyšel tuto odpověd. Bylo, V ní hodně pravdy. Obyvatele Diasparu naprojektovali stejně důkladně jako stroje. Fakt, že byl Odlišným, dělal z Alvina osobu ve městě nevšední, ale nemusela to nutně být dobrá vlastnost.
Už si byl vědom, že se nedozví nic víc, co se týče tajemství jeho původu. Bylo by nesmyslné snažit se přechytračit tu obrovskou inteligenci nebo živit naděje, že uvolní informace, které má přikázané skrývat. Ostatně to nebyl hlavní důvod Alvinovy návštěvy.
Když přemýšlel nad následující otázkou, pohlédl na robota, kterého přivezl z Lys. Kdyby se dozvěděl to, k čemu Alvin směřoval, mohl by reagovat bouřlivě, a tak nebylo možno připustit, aby slyšel prosbu, s níž se chtěl Alvin na Centrální počítač obrátit.
“Můžeš rozvinout sféru ticha?“ zeptal se Alvin.
V příštím okamžiku postřehl ztlumení všech zvuků, které následuje po výtvorem této sféry. Hlas počítače, když teď promluvil, byl divně hluchý a přitlumený.
„Ted nás nikdo neslyší. Můžeš říkat, co chceš.“
Alvin mrkl na robota. Nepohnul se z místa. Možná neměl žádné podezření a možná byla chyba myslet si, že spřádá jakési vlastní plány? Možná s ním přišel z Lys jako věrný, důvěřivý sluha a v tom případě to, co se právě chystal udělat, připadalo Alvinovi jako zvlášť podlý uskok.
„Musel jsi už slyšet, jak jsem nalezl tohoto robota,“ začal Alvin. „Všechno ukazuje na to, že disponuje drahocennými informacemi o minulosti, včetně dnů předcházejících založení města. Možná, že bychom se od něj dokázali dozvědět i o jiných světech než je Země, protože doprovázel Mistra na jeho cestách. Problém je v tom, že centrum řeči bylo zablokováno. Nevím, jak účinná je ta blokáda, ale prosím tě, abys ji odstranil.“ Jeho hlas zněl hluše a prázdně, protože sféra ticha pohlcovala každé slovo dříve, než doznělo. Čekal v té neviditelné prázdnotě na zamítnutí nebo splnění své prosby.
„Tvůj rozkaz má v sobě dva problémy,“ odpověděl komputer. „Morální a technický. Robot byl zkonstruován k vykonávání příkazu určitého člověka. Jaké mám právo odstraňovat jím danou blokádu, i kdybych to uměl udělat?“
Alvin očekával tuto otázku a měl na ni připraveno několik odpovědí.
„Nevíme přesně, jakou formu měl Mistrův zákaz,“ odpověděl. „Jestliže dokážeš navázat kontakt s robotem, možná ho přesvědčíš, že okolnosti, za kterých byla blokáda naprogramována, jsou už změněny.“ To by byl ovšem normální přístup. Alvin se o totéž pokoušel bezúspěšně, ale přesto doufal, že Centrální počítač se svou nezměrnou inteligencí možná dokončí to, co on nezvládl.
„To plně závisí na typu blokády,“ zněla odpověd. „Je možné vytvořit blokádu, která způsobí, že v případě pokusu o její odstranění se obsah paměťových buněk automaticky vymaže. Ale nezdá se mi pravděpodobné, že by Mistr disponoval odpovídajícími znalostmi na její vytvoření. Tato operace vyžaduje použití speciálních metod. Zeptám se tvého stroje, zda v jeho paměťových jednotkách byly uloženy systémy na vymazání.“
„Ale připusťme,“ vložil se znepokojeně Alvin, „že samotná tato otázka způsobí vymazání paměti?“
„Existuje standardní procedura používaná v takových případech a podle ní budu postupovat. Vydám stroji pomocné instrukce, které mu přikáží ignorovat moji otázku, jestliže odpověď otázku nepotvrdí. Slouží k tomu, aby se stroj dostal do stavu logického paradoxu, spočívajícího v tom, že nezáleží na tom, zda na moji otázku odpoví nebo ji přejde mlčením. Bude přinucen neuposlechnout vnitřní instrukce. Tímto způsobem, jenž je ochranou sebe sama, pracují všichni roboti. Jednoduše vymažou svoje vstupní systémy a chovají se tak, jako kdyby nebyla zadána žádná otázka.“
Alvin se zastyděl a po chvíli vnitřního boje se rozhodl, že přijme tutéž taktiku a bude předstírat, že tuto otázku nikdy nepoložil. Ale teď měl přinejmenším jistotu, že Centrální počítač je připraven poradit si se všemi pastmi, které se mohou ukrývat v paměťových jednotkách robota. Alvin nechtěl svůj stroj vidět zredukovaný na úroveň hromady šrotu, to by jej raději vrátil zpátky do Shalmirane s tajemstvími netknutými.
Trpělivě čekal na výsledek mlčenlivého dialogu dvou intelektů, dvou myslí, z nichž každá byla vytvořena lidským géniem v dávno uplynulém zlatém věku největších objevů. A oba dva se teď nacházeli za hranicemi chápání jakéhokoli žijícího člověka.
O mnoho minut později se rozlehl hluboký bezbarvý hlas Centrálního počítače:
„Navázal jsem částečný kontakt,“ řekl. „Rozlišil jsem druh blokády a zdá se mi, že vím, proč byla vytvořena. Je pouze jediný způsob, jak ji zrušit. Robot nepromluví, dokud na Zemi nepřiletí Velcí.“
„To je přece nesmysl,“ zaprotestoval Alvin. „Ten druhý uctívač Mistra v ně také věřil a snažil se nám vysvětlit, kdo vlastně jsou. Byly to převážně nesmysly. Velcí nikdy neexistovali a nikdy nebudou existovat.“
To byla úplně slepá ulička a Alvin pocítil bezmocné znechucení. Cestu k pravdě mu zahradilo přání člověka, který byl šílený a který zemřel před více než sto miliony let.
„Možná máš pravdu, když tvrdíš, že Velcí nikdy neexistovali,“ řekl Centrální počítač, „ale to neznamená, že nikdy existovat nebudou.“
Dlouhou dobu bylo ticho. Alvin přemýšlel nad smyslem poslední věty a mysli dvou strojů se mezitím znovu spojily v delikátním kontaktu. A najednou, bez jakékoli výstrahy, se znovu ocitl v Shalmirane.