Bylo takové, jaké je viděl naposled: velká ebenová pánev pohlcovala sluneční světlo a neodrážela žádné paprsky. Stál uprostřed ruin pevnosti a hleděl na jezero, které nehybnou hladinou dokazovalo, že gigantický polyp už není organizovanou rozumnou bytostí, ale pouze rozptýlenou spoustou drobných kousků.
Vedle něj se stále vznášel robot, ale po Hilvarovi nebylo ani stopy. Neměl čas uvažovat, co to znamená, ani se trápit nepřítomností přítele, protože najednou se stalo něco tak fantastického, že mu to vytlačilo z mozku všechny ostatní myšlenky.
Nebe začalo pukat vedví. Úzký temný klín, sahající od horizontu k zenitu, se pozvolna šířil oblohou, jako kdyby se do vesmíru vloupávala noc a chaos. Tento klín se neúprosně rozšiřoval, dokud nepokryl čtvrtinu nebe. Přes svoje znalosti astronomie se Alvin nemohl ubránit drtivému dojmu, že on i jeho svět se nacházejí pod průzračnou kupolí, ta že teď praská a něco se skrz ni probijí dovnitř.
Temný klín přestal růst. Síly, které ho vytvořily, nahlížely teď do otevřeného světa-hračky a radily se mezi sebou, zda je hodná jejich pozornosti. Alvin nepociťoval ani nepokoj, ani úlek z této kosmické podívané. Věděl, že stojí tváří v tvář síle a moudrosti, před kterou člověk může pociťovat úctu, ale nikdy strach.
A najednou se rozhodli — věnují trochu ze své věčnosti Zemi a jejím lidem. Přicházeli oknem, které si v nebi vytvořili.
Podobni jiskrám z jakési nebeské kovárny se sypali dolů. Bylo jich víc a víc, až se nakonec valil z nebe vodopád ohně a když se dostal na povrch Země, rozstřikoval se v loužích tekutého světla. Alvin nepotřeboval slova, která mu hřměla v uších jako blahoslavené poselství, aby věděl.
„Velcí přišli."
Oheň ho zasáhl, ale nespálil. Byl všude, vyplnil zlatým bleskem velkou mísu Shalmirane. Hledě s nadšením na scénu, která se mu před očima rozehrávala, Alvin uvažoval, že to nebyla beztvará potopa světla. Ten proud měl řád i strukturu. Začal se rozkládat na různorodé tvary, které se spojovaly, aby utvořily oddělené ohnivé víry. Tyto víry se otáčely stále rychleji kolem svých os a jejich středy se vznášely nahoru a vytvářely mraky, ve kterých Alvin pozoroval tajemné efemérní tvary. Z těch jiskřících totemových sloupů přicházely tichounké tóny hudby, nekonečně vzdálené a hypnoticky sladké.
„Velcí přišli."
Byl čas na odpověď. V tu chvíli Alvin uslyšel slova: „Sluhové Mistra vás vítají. Čekali jsme na váš příchod.“
Když Alvin uslyšel tato slova, pochopil, že blokáda byla odstraněna. A v tom samém okamžiku zmizelo Shalmirane a jeho divní hosté a znovu stál před Centrálním počítačem v podzemí Diasparu.
To všechno byla iluze, iluze o nic víc reálná než fantastický svět Ság, ve kterém v mládí strávil tolik hodin. Ale jak byla vytvořena? Odkud se vzaly ty divné obrazy, které viděl?
„To nebyl obyčejný problém,“ rozlehl se tichý hlas Centrálního počítače. „Věděl jsem, že robot musí mít v mozku zakódovanou nějakou koncepci Velkých. Kdybych mohl způsobit, že smyslový dojem, který získá, se shodne s tímto obrazem, byl by už zbytek jednoduchý.“
„A jak jsi to udělal?“
„V podstatě tak, že jsem se robota zeptal, jací jsou Velcí a zmocnil jsem se modelu, který uchovával v myšlenkách. Model byl velmi nekompletní a musel jsem hodně improvizovat. Jednou nebo dvakrát se obraz, který jsem vytvořil, začal silně odchylovat od robotova pojetí, ale když se to stalo, vycítil jsem robotův narůstající zmatek a upravil jsem obraz dřív, než začal něco tušit. Naštěstí jsem mohl zapojit stovky okruhů tam, kde on pouze jeden a přepínat z jednoho obrazu na druhý tak rychle, že změnu neuměl postřehnout. Byl to určitý druh kouzelnického triku; byl jsem schopen nasytit robotovy senzory a přemoci jeho kritické schopnosti. To, co jsi viděl, byl pouze konečný, zkorigovaný obraz, takový, který nejlépe odpovídal Mistrovu zjevení. Byl primitivní, ale postačoval. Robot byl přesvědčen o jeho pravosti dost dlouho, aby byla blokáda zrušena a v tom okamžiku jsem mohl plně kontaktovat jeho mysl. Už není šílený; odpoví ti na jakékoli otázky.“
Alvin byl ještě jako ve snách. Odlesk té podvržené apokalypsy mu stále plál v mysli. Nepředstíral, že plně chápe vysvětlení Centrálního počítače. Na tom však nesejde, zázraku terapie bylo dosaženo a dveře vědění jsou otevřeny dokořán.
Najednou si vzpomněl na výstrahu Centrálního počítače a neklidně se zeptal: „Ale co s námitkami morální povahy, které jsi spojoval s odvoláním Mistrových rozkazů? “ „Zjistil jsem, proč byly vydány. Až se podrobně seznámíš s historií života toho člověka, což můžeš udělat ihned, přesvědčíš se, že tvrdil, že vykonal hodně zázraků. Jeho vyznavači v to věřili a jejich víra mu dodávala síly. Ale samozřejmě se všechny ty zázraky daly nějak jednoduše vysvětlit. Udivuje mě, že jinak inteligentní bytosti se nechávaly takovým způsobem podvádět.“
„Takže Mistr byl podvodník? “
„Ne, to není tak jednoduché. Kdyby byl obyčejným šarlatánem, nedosáhl by nikdy takového úspěchu a jeho hnutí by nevydrželo tak dlouho. Byl čestný člověk a hodně toho, v co věřil, bylo pravdivé a moudré. Nakonec sám uvěřil v zázraky, které vykonal, ale věděl, že existuje jeden svědek, který může dokázat mylnost jeho tvrzení. Robot znal všechna tajemství, byl jeho řečníkem a přítelem. Kdyby ho však příliš přitiskli ke zdi, mohl zničit základ, o který se opírala Mistrova síla. Proto mu přikázal nevydávat pod žádnou záminkou vzpomínky až do posledního dne vesmíru, kdy přijdou Velcí. Je těžké věřit, že v jednom člověku mohla existovat taková směs lži a upřímnosti, ale tak to skutečně bylo.“
Alvin byl zvědav, co cítí robot po uvolnění ze svého od nepaměti trvajícího otroctví. Byl to dostatečně komplikovaný stroj, aby chápal takové jednání jako urážku. Možná byl teď rozhořčený na Mistra, že ho udělal svým nevolníkem, stejně dobře se mohl hněvat na Alvina a Centrální počítač za lest, kterou mu vrátili volnost.
Sféra ticha zmizela. Nadešla konečně chvíle, na kterou Alvin tak dlouho čekal. Obrátil se k robotovi a položil mu otázku, která ho pronásledovala od chvíle, kdy vyslechl povídání o Mistrových příhodách.
A robot odpovídal.
Jeserac a strážci stále ještě trpělivě čekali, když se k nim opět připojil. Na vrcholu rampy, ještě než vstoupili do chodby, ohlédl se Alvin “a prostor počítače a iluze byla mocnější než kdy jindy. Pod ním leželo mrtvé město podivných bílých budov, město vybělené nelítostným světlem, které nebylo určeno lidským očím. Město, které je snad mrtvé, protože nikdy nežilo, ale pulsuje energií mnohem silnější, než která kdy oživovala organickou hmotu. Dokud bude svět trvat, tyto tiché stroje tu budou stále, a nikdy se neodvrátí od myšlenek, které do nich muži génia kdysi dávno vložili.
Přestože se při zpáteční cestě do sálu Rady snažil Jeserac Alvina vyptávat, nedozvěděl se nic o jeho rozmluvě s Centrálním počítačem. Z Alvinovy strany to nebyla pouze diskrétnost; byl ještě příliš očarovaný tím, co viděl, příliš omámený úspěchem, než aby navazoval rozmluvu na jakékoliv téma. Jeserac posbíral všechnu svoji trpělivost a doufal, že se Alvin zanedlouho z toho transu probere. Ulice Diasparu se koupaly v bledém světle a bledá byla i záře městských strojů. Alvin to všechno sotva viděl. Nevnímal věže, které míjel, ani zvláštní pohledy spoluobčanů. Jak je to divné, pomyslel si, že ho všechno to, co se stalo, přivedlo až k této chvíli.
Od okamžiku, kdy potkal Khedrona, se zdálo, že příhody automaticky směřují k výše určenému cíli. Monitory, Lys, Shalmirane… V každé z těch etap se mohl vrátit nebo něco přehlédnout, přesto ho cosi neustále postrkovalo kupředu. Byl pánem svého osudu — nebo si osud vybral právě jeho? Možná tu šlo prostě o hru pravděpodobnosti, o právo náhody. Stezku, po které kráčel, mohl nalézt každý člověk a jeho předchůdci po ní museli v minulosti dojít stejně daleko. Například předchozí Odlišní, co se s nimi stalo? Možná, že on první měl štěstí.
Celou zpáteční cestu ulicemi navazoval Alvin stále bližší kontakt se strojem, který uvolnil své staleté přehrady. Vždy četl jeho myšlenky, ale předtím si nikdy nebyl jistý, zda poslouchá rozkazy, které mu dával. Ted už ho nejistota nemučila, mohl s ním rozmlouvat jako s člověkem, ale protože nebyli sami, instruoval robota, aby se neozýval nahlas, ale prostě mu vysílal myšlenkové obrazy, kterým dokáže rozumět.
Někdy ho rozčiloval fakt, že roboti mohou spolu telepaticky mluvit volně, zatímco člověk — s výjimkou Lys — nikoli. To je další moc, kterou Diaspar ztratilo nebo záměrně odložilo.
Když stáli v předsálí sněmovny Rady, pokračoval v tiché, leč poněkud jednostranné konverzaci. Musel srovnávat svoji současnou situaci se situací v Lys, kdy se ho Seranis a její kolegové snažili podrobit své vůli. Doufal, že tady už nebude třeba vyvolat další konflikt, ale kdyby snad k nějakému došlo, byl už na něj mnohem lépe připravený.
Letmý pohled na tváře členů Rady Alvinovi prozradil, na čem se usnesli. Když poslouchal verdikt vyhlašovaný předsedou, nebyl ani udivený, ani rozčarovaný, a nedal najevo žádné emoce.
Alvine,“ začal předseda, „rozvážili jsme s velkou pozorností situaci, která vznikla v důsledku tvého objevu, a přijali jsme jednomyslně následující rozhodnutí. Protože si nikdo nepřeje zavádět žádné změny v našem stylu života a protože pouze jednou za mnoho milionů let přichází na svět někdo, kdo je schopný opustit Diaspar, vchod do sálu Pohyblivých cest zůstane zatím uzavřený a zapečetěný. Systém tunelů do Lys je nepotřebný a může být nebezpečný. Vzhledem k možnosti existence jiných cest, jak opustit město, bude pokračovat prohledávání paměťových jednotek Monitorů. To prohledávání už začalo.
Uvažovali jsme také, jak se máme zachovat vůči tobě. Protože jsi velmi mladý a máš tak zvláštní původ, panuje všeobecný názor, že tě nemůžeme odsoudit za to, čeho jsi se dopustil. Kromě toho odhalením potencionálního nebezpečí ohrožujícího náš veřejný pořádek jsi prokázal městu službu a my nad tím vyslovujeme uspokojení.“
V sále se rozezněl aplaus a na tvářích Rady se usadil výraz uspokojení z dobře splněných povinností. Rychle zažehnali složitou situaci, vyhnuli se nutnosti potrestat Alvina a teď se mohli spokojeně rozejít do domovů. Při troše štěstí se to mohlo před pár stoletími vyřešit také tak elegantně.
Předseda pohlédl na Alvina; možná se domníval, že Alvin projeví vděčnost a vyjádří Radě uznání za tak mírný rozsudek.
Byl rozčarován.
„Mohu položit jednu otázku? “ zeptal se laskavě Alvin.
„Samozřejmě.“
„Předpokládám, že Centrální počítač podpořil vaše rozhodnutí?“
Normálně by tohle byla impertinentní otázka. Nikdo nepředpokládal, že se Rada bude ospravedlňovat nebo vysvětlovat, jak došla k rozhodnutí. Ale Alvin se z nějakého zvláštního důvodu těšil důvěře Centrálního počítače. Byl v privilegovaném postavení.
Otázka Radu bezpochyby zaskočila a odpověd nepřišla hned. „Přirozeně, že jsme konzultovali s Centrálním počítačem. Řekl nám, abychom se řídili vlastním úsudkem.“
Alvin to očekával. Centrální počítač konferoval s Radou v tutéž chvíli, kdy rozmlouval s ním — a právě v té jisté chvíli se v Diasparu děly miliony dalších věcí. Věděl přece, stejně tak jako Alvin, že ať bude rozhodnutí Rady jakékoli, nebude mít fakticky žádný význam. Budoucnost se Radě vymkla z kontroly přesně v tom momentu, kdy se ve své bezstarostné ignoranci rozhodli, že krize byla šťastně zažehnána.
Alvin necítil povýšenost, když hleděl na ty starce, považující se za vládce Diasparu. Viděl skutečného vládce města a rozmlouval s ním v hrobovém tichu jeho jasného podzemního světa. Bylo to setkání, které většinu arogance v jeho duši spálilo, ale ještě stále jí zbylo dost na to, aby podstoupil konečné riziko, přesahující všechno, co dosud prožil.
Při odchodu ze sálu Rady přemýšlel, zda je udivilo jeho tiché smíření s osudem, to, že se nezlobil, že uzavřeli cestu do Lys. Strážci ho nedoprovázeli, nebyl už pod dozorem, alespoň ne zjevným. Ven s ním vycházel pouze Jeserac.
„No tak, Alvine,“ začal, když byli na chodbě. „Zachoval jsi se dobře, ale mě neoklameš. Co máš teď v úmyslu? “
Alvin se usmál.
„Vím, že něco tušíš. Jestli půjdeš se mnou, ukážu ti, proč podzemní cesta do Lys už nemá význam. Chci udělat prostý experiment, nijak tě to neohrozí, ale možná se ti to nebude líbit.“
„Dobrá. Stále se ještě považuji za tvého učitele, ale vypadá to, že se role teď obrátily. Kam mě vedeš? “
„Jdeme do věže Loranne, odkud ti hodlám ukázat svět za zdmi Diasparu. “
Jeserac zbledl, ale neřekl nic. Jako by nevěřil vlastním uším, pokýval strnule hlavou a vstoupil za Alvinem na hladký lesklý povrch pohyblivého chodníku.
Když jeli tunelem, kterým věčně vál do Diasparu studený vítr, neměl Jeserac strach. Tunel se teď změnil, kamenná mříž, která zahrazovala cestu do vnějšího světa, už neexistovala. Nesloužila žádným konstrukčním cílům a na Alvinovo přání ji Centrální počítač odstranil bez jakýchkoli komentářů. Později může dát monitorům instrukce, aby opět mříže stvořily, ale v této chvíli tunel končil na kolmé vnější stěně města nezahrazeným a nestřeženým otvorem.
Dokud Jeserac nedošel na konec ventilační šachty, neuvědomoval si, že se před ním rozkládá vnější svět. Upřeně hleděl na rostoucí kruh nebe a jeho kroky byly stále nejistější a pomalejší, až se nakonec zastavil. Alvin si vzpomněl, že na tomtéž místě se zastavila a pak utekla Alystra a byl zvědavý, zda se mu podaří přinutit Jeseraca, aby šel dál.
Prosím tě pouze, aby ses podíval, " prosil úpěnlivě, „nemusíš opustit město. Určitě to dokážeš udělat!“
Během svého krátkého pobytu v Airlee viděl Alvin matku, která učila své dítě chodit. Neodolatelně se mu to připomnělo, když přemlouval Jeseraca při chůzi koridorem a pronášel povzbudivé poznámky, a když pak jeho učitel, krok za krokem, zdráhavě postupoval kupředu. Jeserac, na rozdíl od Khedrona, nebyl žádný zbabělec. Byl připraven vzdorovat svému nutkání vrátit se, ale byl to zoufalý zápas. Alvin byl vyčerpaný téměř stejně jako on, než se mu podařilo dostat Jeseraca na místo, odkud mohl přehlédnout celou, nepřerušenou linii pouště.
Když se tam ocitli, vypadalo to, že zájem a podivná krása výhledu tak cizího v porovnání se vším, co Jeserac znal z této nebo kterékoli ze svých předchozích existencí, zlomí jeho obavy. Byl přímo fascinován ohromnou perspektivou volných písečných dun a vzdálených starobylých pahorků. Padalo pozdní odpoledne a za chvíli se měla celá krajina pokrýt pláštěm noci, která v Diasparu nikdy nepřicházela.
„Prosil jsem tě, abys sem přišel,“ řekl rychle Alvin těžce ovládající netrpělivost, „protože se domnívám, že si zasloužíš víc než kdokoli jiný uvidět, k čemu mě přivedly moje cesty. Chtěl jsem, abys uviděl pustinu a chci, abys byl očitým svědkem, od kterého se Rada dozví, co jsem udělal.
Jak už jsem říkal Radě, přinesl jsem si robota z Lys s nadějí, že Centrální počítač dokáže odstranit blokádu uloženou do jeho paměti člověkem zvaným Mistr. Díky postupu, kterému stále ještě plně nerozumím, to Komputer udělal. Mám teď přístup ke všemu, co ve své paměti ten stroj má, stejně jako mohu využívat jeho speciální funkce, k jejichž vykonávání je naprogramován. Teď mám v úmyslu využít jednu z těch funkcí. Pohleď.“
Na bezzvučný rozkaz, jehož obsah si Jeserac mohl pouze domýšlet, vyletěl robot z tunelu, nabral rychlost a po několika sekundách byl pouze vzdálenou jiskřičkou lesknoucí se v paprscích zapadajícího slunce. Letěl nízko nad pustinou, nad pískovými dunami, běžícími jak zmrzlé vlny. Jeserac měl dojem, že robot něco hledá — i když co, to neměl ani ponětí.
Najednou se lesknoucí bod vrhl vzhůru a zůstal viset tisíc stop nad zemí. V tom okamžiku Alvin vydechl úlevou. Mrkl na Jeseraca, jako kdyby chtěl říci: „To je ono!“
Zpočátku, když nevěděl, co má očekávat, nepostřehl Jeserac žádnou změnu. Potom nevěřil vlastním očím, neboť spatřil, že se z povrchu pustiny zvolna vznáší oblak prachu.
Není nic děsivějšího než pohyb tam, kde nemá být žádný, ale když se pískové duny začaly rozhrnovat, Jeserac nepocítil ani strach ani údiv. Nad povrchem pustiny se cosi zmítalo jako obr vzbuzený ze sna a najednou k Jeseracovým uším dolehl hluk rozestupující se země a skřípot neuvěřitelnou silou rozervávaných skal. Pak náhle k nebi prudce vystříkl gejzír písku, dosáhl sta stop a země jim zmizela z očí.
Prach pomalu usedal na ránu zející v povrchu pustiny, ale Jeserac s Alvinem ani na chvíli nespouštěli oči z nebe, na němž se ještě před chvílí vznášel nehybný robot. Jeserac pochopil, proč rozhodnutí Rady neudělalo na Alvina žádný dojem, proč nedal na sobě znát žádné vzrušení, když se dozvěděl o uzavření podzemní cesty do Lys.
Hromady země a skály zakrývaly svahy, ale i přesto nemohly úplně zakrýt pyšné linie lodi, jež se právě vznášela z hloubky trhliny. Před Jeseracovýma očima se začala loď otáčet přídí k nim, až se špička stala kruhem. Velmi pomalu začal ten kruh růst.
Alvin začal mluvit rychle, jako by měl málo času.
„Ten robot byl zkonstruován jako průvodce a sluha Mistra, ale především jako pilot této lodi. Než se Mistr dostal do Lys, přistál v Port Diasparu, který teď leží pohřben pod písky. Už tehdy musel být málo využíván, předpokládám, že Mistrova loď byla jedna z posledních, která přistála na Zemi. Před cestou do Shalmirane pobýval Mistr nějakou dobu v Diasparu, v té době muselo být město ještě otevřené. Ale už nikdy nepotřeboval svoji loď a ta tedy celé věky čekala pod písky. Podobně jako samostatné Diaspar, jako ten robot — jako všechno, co dávní kontruktéři pokládali za skutečně důležité — byl chráněn vlastními systémy věčnosti. Dokud měl zdroj pohonu, nemohl se opotřebit ani být zničen; obraz uchovávaný v paměťových elementech nikdy nevybledne a kontroluje jeho fyzickou strukturu.“
Loď, pilotovaná robotem, byla už velmi blízko věže. Jeserac si všiml, že měřila kolem sta stop na délku a předek a záď byly ostře ukončeny. Vypadalo to, že nemá žádné iluminátory ani vstupní otvory, i když je mohla zakrývat silná vrstva země stále ještě nalepená na trupu.
Část boku lodi se najednou odchýlila a oba byli zasypáni prachem. Jeserac postřehl mihnutím oka malou prázdnou místnost a v její protilehlé stěně druhé dveře. Loď se teď vznášela na stopu od vyústění ventilace, ke které se přibližovala opatrně jako ostražitá živá bytost.
Nashledanou,“ řekl Alvin. „Nemohu se vrátit do Diasparu, abych se rozloučil s přáteli, udělej to, prosím, mým jménem. Řekni Eristonovi a Etanii, že se snad zakrátko vrátím; a když ne, tak jsem jim vděčný za všechno, co pro mě udělali. A také jsem vděčný tobě. i když možná neschvaluješ způsob, jakým využívám informace od tebe získané.
A co se týče Rady — řekni jí, že cestu jednou otevřenou není možné tak jednoduše zavřít pouhým zákazem.“
Loď teď byla pouze temnou skvrnou na nebi a najednou ji Jeserac úplně ztratil z očí. Dokonce ani neviděl, jak odlétá, ale vtom z nebe dolehl hluk nejpodivuhodnějšího zvuku způsobeného člověkem — dlouhotrvající hřmot ovzduší, jenž se řítí míli za mílí do tunelu prázdnoty náhle vyražené v obloze.
Když v pustině dozněla poslední ozvěna, Jeserac se nehýbal. Přemýšlel o chlapci, který odešel — neboť pro Jeseraca Alvin navždy zůstane děckem, tím jediným dítětem, které se objevilo v Diasparu od doby přerušení cyklu narození a smrti. Alvin nikdy nedoroste, pro něj byl celý vesmír hračkou, záhadou, která se luští pro vlastní potěšení. Tak teď nalezl hrozně nebezpečnou hračku, která může zničit všechno, co zůstalo po lidské civilizaci. Ale nehledě na následky, pro něj to bude nadále hra.
Slunce už stálo nízko nad horizontem a od pustiny vál chladný vítr. Jeserac stále čekal, přemáhaje strach; a najednou, poprvé v životě, spatřil hvězdy.