Dokonce i v Diasparu Alvin zřídka viděl takový luxus jako ten, který se před ním objevil po otevření vnitřních dveří přechodové komory. Ať byl Mistr kdokoli, určitě nebyl asketa. Teprve po nějaké době si Alvin uvědomil, že veškerý komfort nemusel být pouze marnivou extravagancí a že tento malý svět musel Mistrovi zastupovat dům na různých a dlouhých mezihvězdných cestách.
Neviděl žádná řídící zařízení, ale velká oválná obrazovka, která zaujímala celou stěnu naproti vchodu, svědčila o tom, že toto není obyčejná kabina. Před obrazovkou stála do půlkruhu tři nízká lehátka; zbytek nábytku tvořily dva malé stolky a spousta židliček, z nichž některé, soudě podle tvaru, nebyly určeny pro lidi.
Alvin se pohodlně usadil před obrazovku a očima hledal robota. K jeho překvapení robot zmizel; postřehl ho až po chvíli, vtisknutého do výklenku pod polokruhovým stropem. To on dopravil Mistra z kosmu na Zemi a pak jako věrný sluha šel za ním do Lys. Ted byl připraven ujmout se svých dávných povinností, jako by ani neexistovaly eony času, kdy je vykonával naposled.
Alvin mu dal zkusme rozkaz a velká obrazovka zamihotala, jak se probouzela k životu. Uviděl před sebou věž Loranne, divně zkroucenou a ležící na boku. Další pokusy mu ukázaly oblohu nad městem a velké rozlohy pustiny. Obraz byl skvělý, téměř přirozený, jen se mu zdálo zbytečné, že je tolik zvětšený. Alvin ještě trochu experimentoval, dokud nezískal požadovaný výhled. Potom byl připraven ke startu. „Zavez mě do Lys,“ rozkaz byl jednoduchý, ale jak ho loď mohla splnit, když ani on sám neměl ponětí o směru? Neuvažoval o tom, ale než si uvědomil nepřesnost vydaného příkazu, lod už letěla ohromnou rychlostí nad pustinou. Pokrčil rameny a vzal na vědomí fakt, že teď má sloužícího, který je moudřejší než on.
Bylo těžké odhadnout měřítko obrazu plynoucího po obrazovce, ale museli překonávat mnoho mil za minutu. Nedaleko od města najednou terén získal matově šedou barvu a Alvin si domyslel, že letí nad vyschlým dnem jednoho z dávných oceánů. Kdysi muselo Diaspar ležet blízko moře, i když ani v nejstarších dokumentech o tom nezůstala ani zmínka. Zřejmě oceány ustoupily dlouho před jeho založením.
Stovky mil dále se terén prudce zvedl a znovu se ocitli nad pustinami. Jednou Alvin zastavil lod nad podivnou mozaikou prolínajících se linií, které nesměle prosvítaly pod nánosy písku. Chvíli se nemohl zorientovat, co to je, pak rozeznal nástin ruin jakéhosi zapomenutého města. Nezůstal nad ním dlouho; myšlenka, že miliardy lidí nezanechaly po sobě žádnou jinou stopu existence než brázdy v písku, mu rozdírala srdce.
Rovná čára horizontu se nakonec roztřepila a změnila v obrysy hor. Za chvíli se nad nimi ocitl. Ted stroj zpomalil a velkým obloukem o poloměru stovek mil klesal k zemi. A najednou dole rozeznal Lys — lesy a řeky tvořily krajinu nesrovnatelné krasy, jakou si dosud nedovedl představit. Na východě byl kraj pohroužen ve stínu a jezera, která se tam rozkládala, vypadala jako temné skvrny noci. Ale už před východem slunce se jejich vody roztančily a rozjiskřily měnivým barevným světlem. Bylo to úžasné, Alvin nikdy nic podobného neviděl.
Posadil loď na úpatí pahorku, z něhož před časem poprvé spatřil Lys. Řízení lodi bylo velmi jednoduché, musel pouze signalizovat všeobecné příkazy a podrobnostmi se zabýval robot, který, jak si domýšlel, by ignoroval rozkazy nebezpečné nebo neproveditelné. Alvin si byl jistý, že si jeho příchodu nikdo nevšiml. Kladl na to velký důraz, protože neměl v úmyslu pouštět se znovu do války myslí se Seranis. Neměl ještě konkrétní plán, ale asi nebude riskovat, dokud nenaváže přátelský poměr s obyvateli Lys. V roli velvyslance mohl přece vystoupit robot, zatímco on sám zůstane pod bezpečnou ochranou lodi.
Na cestě do Airlee nebyl nikdo.
Bylo divné sedět uvnitř kosmické lodi, zatímco na obrazovce se odvíjela známá trasa a v uších mu zazníval šum lesa. Nedokázal se také ještě úplně ztotožnit s robotem a tak ho řízení stálo spoustu námahy.
Už byla skoro tma, když se dostal do Airlee, a malé domky pluly v tůních světla. Alvin držel robota ve stínu a už se dostal téměř až k domu Seranis, když byl objeven. Náhle se ozvalo rozzlobené, pronikavé bzučení a výhled zastřela velká křídla. Bezděčně před tím útokem couvl, pak si ale uvědomil, co se stalo. Krif zase jednou dával najevo zášť ke všemu, co létá bez křídel.
Protože Alvin nechtěl poranit to krásné, ale hloupé stvoření, zastavil robota a snášel, jak nejlépe uměl, rány, které na něj pršely. Ačkoli seděl v pohodlí míli odtud, nemohl se vyhnout neklidu a byl rád, když Hilvar vyšel ven, zjistit, co se děje.
Když přišel jeho pán, Krif se vzdálil, ale stále zlověstně bzučel. V nastalém tichu Hilvar chvilku stál a hleděl na robota. Pak se usmál.
„Vítej, Alvine,“ řekl. „Jsem rád, že ses vrátil. Ale možná, že jsi pořád ještě v Diasparu? “
Ne poprvé se Alvin podivil Hilvarově schopnosti rychle a přesně myslet.
„Ne,“ odpověděl a současně se divil, jak věrně napodobuje robot jeho hlas. „Jsem nedaleko odtud, poblíž Airlee, ale zatím tu zůstanu a do vesnice nepůjdu.“
Hilvar se rozesmál.
„Taky bych ti to radil. Pravda, Seranis ti odpustila, ale Shromáždění — nu, to je jiná věc. Teď je tu konference — první, která se v Airlee koná.“
„Chceš tím říct, že vaši senátoři se sem dostavili osobně?“ zeptal se Alvin. „Myslel jsem, že při vašich telepatických schopnostech jsou taková setkání nepotřebná.“
„Svolávají se zřídkakdy, ale občas to situace vyžaduje. Neznám důkladně povahu krize, ale tři senátoři už tu jsou a zbytek očekáváme zakrátko.“ Alvin nemohl zadržet smích při myšlence, jak tu nedávné události z Diasparu nacházejí svůj odraz. Kamkoli se hnul, zdálo se, že za sebou nechává lidi konsternované a znepokojené.
„Soudím, že by bylo dobré,“ řekl, „kdybych si mohl promluvit s vaším Shromážděním — pokud mě to nijak neohrozí.“
„Kdyby ses tu objevil osobně, byl bys bezpečný pouze tehdy, kdyby Shromáždění slíbilo, že se nebude znovu snažit vymazat tvé vzpomínky na Lys,“ řekl Hilvar. „V opačném případě raději zůstaň tam, kde jsi. Doprovodím k senátorům tvého robota — pohled na něj je udiví.“
Alvin vcházel za Hilvarem do domu se smíšenými pocity veselí a sebedůvěry. Setkával se teď s vládci Lys na docela jiné úrovni a i když z nich nikdy neměl obavy, bylo příjemné vědět, že teď je pánem situace a disponuje silami, které sám ještě plně nezná.
Dveře konferenčního sálu byly zavřené a chvíli trvalo, než si někdo všiml Hilvarova klepání. Mysli senátorů byly, jak je vidět, tak zaujaté, že nereagovali na to, co se kolem nich dělo. Nakonec se stěna odsunula a Alvin rychle dovedl svého robota do místnosti.
Tři senátoři ve svých křeslech doslova zkameněli, když k nim stroj připlul ale na Seranisině tváři se mihl pouze na okamžik výraz překvapení Možná, že ji Hilvar už upozornil anebo dříve či později sama Alvinův návrat očekávala.
„Dobrý večer,“ pozdravil Alvin klidně, jako by jeho objevení před senátory byla nejpřirozenější věc na světě. „Rozhodl jsem se k vám vrátit.“
Jejich překvapení určitě překonalo jeho očekávání. První se vzpamatoval mladý senátor s šedivějícími vlasy na skráních.
„Jak ses sem dostal? “ vykoktal.
Důvod senátorova údivu byl zjevný. Lys, stejně jako Diaspar, uzavřelo podzemní cestu.
„Nu, což, dostal jsem se sem tím samým způsobem jako minule,“ řekl Alvin, rozveselený jejich překvapením.
Dva senátoři udiveně pohlédli na třetího a ten bezradně rozhodil ruce. Pak mladší senátor, který se na něho obracel předtím, znovu promluvil:
„Nesetkal ses se žádnými… těžkostmi?“ „Se žádnými,“ řekl Alvin, který se rozhodl, že je úplně vyvede z rovnováhy. Postřehl, že se mu to podařilo.
„Vrátil jsem se,“ pokračoval, „z vlastní vůle, nikdo mě nenutil, a mám pro vás důležité informace. Vzhledem k našemu nedávnému nedorozumění zůstanu ovšem v úkrytu. Nebo mi slíbíte, že nezkusíte znovu omezovat moji svobodu, když k vám přijdu osobně?“
Chvíli bylo ticho a Alvin by dal hodně za to, aby věděl, jaké myšlenky si v tu chvíli vyměňovali. Pak si hlas jménem všech vzala Seranis.
„Už nebudeme zkoušet získat nad tebou kontrolu- i když mám pocit, že by se nám to nepovedlo o nic lépe než předtím.“
„Tak dobře,“ souhlasil Alvin. „Objevím se v Airlee tak rychle, jak budu moci.“
Počkal, až se robot vrátí, vydal mu přesné instrukce a nařídil, aby je zopakoval. Byl si sice úplně jistý, že Seranis neporuší dané slovo, ale raději si zpáteční cestu zabezpečil.
Vyšel z lodi a za ním se tiše zavřela přechodová komora. O chvíli později se ozvalo syčení vzduchu rozráženého startující lodí. Okamžik ještě její černý stín zacláněl hvězdy a pak loď zmizela.
Teprve když odletěla si Alvin uvědomil, že se přepočítal a to tak, že ani nejlepší plány mu nemusely vyjít. Zapomněl, že robotovy smysly jsou daleko citlivější než jeho a noc je temnější, než si myslel. Několikrát ztratil cestu a pouze zázrakem se vyhýbal srážkám se stromy. V lese panovala neproniknutelná temnota. V jednu chvíli uslyšel praskot lámaných větviček, jako by se křovím k němu prodíralo něco velkého. Najednou ve výši pasu uviděl dvojici upřeně zírajících smaragdových očí. Tiše zavolal a po ruce mu přejel neuvěřitelně dlouhý jazyk. Hned potom se mu silné tělo otřelo o nohy a neslyšně se vzdálilo. Neměl ani ponětí, co to mohlo být. Mezi stromy už probleskovala světla vesnice, ale teď se jimi řídit nemusel, protože stezka, po které šel, se změnila v proud světle modrého ohně. Mech, po němž kráčel, jiskřil a nohy zanechávaly temné, pomalu mizející stopy. Byl to kouzelný pohled. Alvin se zastavil a vytrhl trs světélkujícího mechu. Jiskřil mu v dlaních několik minut, potom záření pohaslo.
A znovu ho před domem přivítal Hilvar, aby ho podruhé zavedl k Seranis a senátorům. Přivítali ho se směsicí ostražitosti a neochotného respektu. Jestliže byli zvědaví, co se stalo s robotem, tak se na to nezeptali.
„Bylo mi líto,“ začal Alvin, „že jsem musel opustit váš kraj tak hanebným způsobem. V mém zájmu je, abyste věděli, že téměř se stejnými potížemi jsem teď utekl z Diasparu… Řekl jsem naší Radě všechno o Lys a udělal jsem, co jsem mohl, aby ta informace na ně udělala dobrý dojem. Ale Diaspar s vámi nechce mít nic společného. Přes všechno, co jsem jim o vás pověděl, nechce navázat styky s nižší kulturou.“
Bylo nejvýš uspokojivé pozorovat reakce senátorů. I Seranis, která se obvykle výborně ovládala, po jeho slovech lehce zčervenala. Alvin si pomyslel, že kdyby chtěl krajně znepřátelit Lys s Diasparem, úkol by měl už způlky splněný. Každý se přece snaží ukázat se v co nejlepším světle, když mu hrozí, že by se jeho kariéra mohla zhroutit.
„Proč ses vrátil do Lys?“ zeptala se Seranis.
„Protože chci vám i Diasparu dokázat, že se dopouštíte chyby.“ Nevzpomněl si v této chvíli na druhý důvod; v Lys žil jeho jediný skutečný přítel, na kterého se mohl spolehnout a jehož pomoc teď potřeboval.
Senátoři stále mlčeli, čekajíce na jeho další slova, a Alvin věděl, že jejich očima a ušima na něho hledí a poslouchá ho mnoho jiných neviditelných inteligencí. Byl představitelem Diasparu a celé Lys si podle jeho slov vytvářelo obraz jeho rodného světa. To byla velká odpovědnost. Soustředil myšlenky a začal mluvit.
Hovořil o Diasparu. Vykreslil město tak, jako ho naposledy viděl, dřímající na hrudi pouště, s věžemi, zářícími proti nebi jako zajaté duhy. Z pokladnice paměti vyvolal písně, které dávní básníci napsali ke chvále Diasparu a mluvil o nesčetných lidech, kteří zasvětili život znásobení jeho krásy. Řekl, že nikdo nikdy nemůže shlédnout všechny poklady města, i kdyby žil sebedéle; vždycky tu bude něco nového. Chvíli popisoval některé z divů, které lidé v Diasparu vytvořili, snažil se své posluchače přimět, aby alespoň letmo zachytili krásu, kterou umělci minulých dob vytvořili proto, aby byla věčně obdivována. A trochu melancholicky přemítal, jestli je skutečně pravda, že hudba z Diasparu byla posledním zvukem, který Země vysílala ke hvězdám. Vyslechli ho do konce bez přerušení a bez otázek. Když skončil, bylo už hodně pozdě a cítil se mnohem vyčerpanější než kdykoli předtím. Napětí a vzrušení celého dlouhého dne dalo konečně o sobě vědět a Alvin naprosto neočekávaně usnul.
Když se probudil, zjistil, že leží v neznámém pokoji a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že už není v Diasparu. Paměť se mu vrátila s chladnými paprsky slunce, které pronikaly průzračnými stěnami. Ležel napůl pro-buzený, vzpomínal na události předchozího dne a rozvažoval, jaké síly uvedl do pohybu svým jednáním.
S tichým melodickým zvukem se začaly stěny skládat směrem vzhůru tak komplikovaným způsobem, že to oči vůbec nestačily registrovat. Otvorem, který takto vznikl, vešel do pokoje Hilvar a hleděl na Alvina napůl pobaveně, napůl vážně.
„Teď, když už ses vzbudil, Alvine,“ řekl, „můžeš mi povědět, co dál zamýšlíš a jak se ti podařilo vrátit se sem? Senátoři právě odešli, aby prohlédli podzemní kolej; nemohou pochopit, jak ses po ní mohl vrátit. Vrátil ses tamtudy? “
Alvin vyskočil z lůžka a protáhl se.
„Raději je požádáme, aby se vrátili,“ řekl. „Škoda jejich času. A co se týče otázky, kterou jsi mi položil — zanedlouho ti ukážu odpověď.“
Senátory dohonili u jezera. Obě skupinky se škrobeně pozdravily. Vyšetřovací výbor pochopil, že Alvin ví, kam jdou, a poněkud jej toto neočekávané setkání vyvedlo z míry.
„Omlouvám se, že jsem vás včera večer zmátl,“ řekl Alvin. „Nepřišel jsem do Lys dávnou cestou, i když její uzavření bylo z vaší strany úplně zbytečné. Po pravdě řečeno, Rada Diasparu ji uzavřela také a se stejně pochybným úspěchem.“
Tváře senátorů poskytovaly nádhernou ukázku rozpaků a jejich mozky, jeden za druhým, objevovaly řešení záhady.
„Tak jak jsi se sem dostal?“ zeptal se nejstarší. V očích mu se objevila jiskřička pochopení a Alvin si byl téměř jist, že se ten člověk domýšlí pravdy. Byl zvědavý, zda zachytil rozkaz, který právě myslí vyslal na nebe. Neřekl však nic a mlčky ukázal na severní oblohu.
Jehla stříbřitého světla, pohybující se neuvěřitelnou rychlostí, opsala nad horami oblouk, nechávajíc za sebou stopu na míle dlouhou. Zastavila se dvacet tisíc mil nad Lys. Bez zpomalení, bez postupného zbrždování obrovské rychlosti. Zastavila se tak náhle, že oko ještě sledovalo její pohyb přes čtvrtinu oblohy, než mozek ten fakt zaregistroval. Z oblohy se donesl silný hřmot — protest vzduchu drceného rychlostí letu lodi. Za chvíli sama loď, krásně třpytivá v paprscích slunce, přistála na úpatí pahorku vzdáleného sto yardů.
Bylo těžké odhadnout, kdo byl víc překvapený, ale první se probral Alvin. Když šli — téměř běželi — ke kosmické lodi, Alvin uvažoval, zda vždycky létá takhle jako meteor. Ta myšlenka ho znepokojila, ačkoli cestou žádný pohyb necítil. Daleko důležitější však byl fakt, že den předtím byl tenhle zářivý výtvor ukryt pod tlustou vrstvou ocelově tvrdé skály — pokrývala jej ještě i v okamžiku, kdy se vznesl z pouště. Alvin pochopil, co se stalo, až když došel k lodi a spálil si prsty, kterými se neopatrně opřel o trup. U zádě byly ještě stopy země, ale ty se slily v lávu. Celý zbytek byl pryč a odhalen zůstal jen ten nepoddajný krunýř, kterého se ani čas, ani žádná přírodní síla nikdy nemůže dotknout.
S Hilvarem po boku stanul Alvin v otevřených dveřích a ohlédl se přes rameno na mlčící senátory. Byl zvědav, co si myslí — co si myslí celé Lys. Z výrazů jejich tváří vyplývalo, že nejsou schopni jakékoli myšlenky.
„Vypravím se do Shalmirane,“ řekl Alvin, „a asi za hodinu se vrátím do Airlee. Ale to je teprve začátek. To není obvyklý létající stroj pro cesty nad Zemí. To je kosmická loď, jedna z nejrychlejších, jaká kdy byla postavena. Jestli chcete vědět, kde jsem ji nalezl, tak odpověď najdete v Diasparu. Ale budete tam muset jít, protože Diaspar k vám nikdy samo nepřijde.“
Obrátil se k Hilvarovi a ukázal na dveře. Hilvar váhal jenom chvilku. Ohlédl se ještě jednou, aby si prohlédl známou krajinu, a vešel dovnitř.
Senátoři zrakem vyprovodili loď, která, pohybujíc se teď úplně zvolna zmizela na jihu. Tehdy mladý světlovlasý člověk, který skupinu vedl, pokrčil filozoficky rameny a obrátil se k jednomu kolegovi:
Ty ses vždycky vzpíral změnám, které jsme chtěli provést,“ řekl, a dosud bylo po tvém. Ale nemyslím, že by budoucnost patřila kterémukoli z našich společenství. Lys i Diaspar došla do konce jisté éry a musíme udělat vše, co je v našich silách, aby mohla začít nová.“
„Bohužel, máš pravdu. Nastala krize a Alvin věděl, co říká, když nám radil vydat se do Diasparu. Teď tam o nás vědí a tak už nemáme důvod déle se skrývat. Domnívám se, že bude lepší, když se zkontaktujeme s našimi bratry jako první — možná, že teď budou ochotnější ke spolupráci.“
„Ale podzemní cesta je uzavřena z obou stran!“
„Můžeme ji z naší strany otevřít a nepotrvá dlouho, než Diaspar udělá totéž.“
Mozky senátorů — v Airlee i těch ostatních rozesetých po celém Lys — návrh uvážily a moc se jim nelíbil. Ale jinou možnost neviděli.
Zrno, které Alvin zasel, vzklíčilo rychleji, než se domníval.
Když doletěli do Shalmirane, hory se ještě koupaly ve stínu. Z jejich výšky velká kotlina pevnosti vypadala maličká a zdálo se nemožné, že na tom malém ebonitovém kolečku kdysi závisel osud celé Země.
Alvin postál uprostřed ruin u břehu jezera a přepadl ho nevyslovitelný žal a hluboká bolest. Otevřel přechodovou komoru a do lodi vniklo ticho tohoto místa. Hilvar, který se během celého přeletu skoro ani neozval, se tiše zeptal:
„Proč jsme se sem vrátili?“
Alvin neodpověděl, dokud se neocitli na břehu jezera. Tam se ozval:
„Chtěl jsem ti ukázat, jaká to je loď. A také jsem doufal, že už se polyp obrodil. Cítím, že jsem mu něco dlužen a chtěl jsem mu ukázat, co jsem objevil.“
„V takovém případě budeš muset počkat. Vrátil ses příliš brzo.“
Alvin to očekával, šance byla malá, neúspěch ho neznechutil. Jezerní vody byly ideálně hladké a už jimi neotřásal jednotvárný rytmus, který Je tak upoutal během první návštěvy. Poklekl na břehu jezera a zadíval se do temna studené tůně.
Tu a tam pod povrchem plavaly malé průzračné zvonky a táhly za sebou vrkoče téměř neviditelných tykadel. Alvin ponořil dlaň a vylovil jeden z nich. Najednou ho s tichým výkřikem zahodil. Stvořeníčko ho žahlo. Jednoho dne — možná za roky, možná za staletí — se ty nerozumné medúzy shromáždí do jedné bytosti a velký polyp se obrodí, když se mu vrátí vzpomínky a vědomí. Alvin byl zvědav, jak by ta bytost zareagovala na objevy, které učinil; pravda o Mistrovi by pro něj nemusela být příjemná. Kromě toho by možná nechtěl uznat všechny ty roky trpělivého čekání za zbytečně ztracené.
Byly ztracené zbytečně? I když tyto bytosti byly podvedeny, jejich dlouhé bdění bylo nakonec odměněno. Zázrakem uchránili před zapomenutím poznatky, které by jinak byly ztracené. Ted si mohou konečně odpočinout a jejich víra může odejít ve stopách milionů jiných vyznání, která se kdysi považovala za věčná.