Alvin s Hilvarem se zamyšleně vrátili do lodi a pevnost se znovu stala temnou skvrnou mezi horami. Rychle se zmenšovala, až nakonec vypadala jako černé, víčka zbavené oko, navždy zahleděné do vesmíru. Zakrátko zmizela v rozlehlém panoramatu Lys.
Alvin se nesnažil loď řídit. Stoupali, až nakonec celé Lys pod nimi vypadalo jako zelený ostrov uprostřed hnědožlutého moře. Nikdy předtím nebyl Alvin tak vysoko. Když stoupání ustalo, spatřili dole celou polokouli Země. Lys teď bylo malou smaragdovou skvrnkou na podkladě rezavé pustiny — ale daleko na linii horizontu se cosi blyštělo jako mnohobarevný klenot. A tak, poprvé, uviděl Hilvar Diaspar.
Dlouho se dívali na Zemi, která se pod nimi otáčela. Ze všech možností člověka to určitě byla ta, jejíž ztrátu si mohli dovolit nejméně. Alvin toužil ukázat svět, jak ho teď viděl, vládcům Lys a Diasparu.
„Hilvare,“ ozval se nakonec, „myslíš si, že to, co dělám, je správné?“
Hilvara, který byl zmítán přílivem pochybností, otázka zaskočila. Vždyť nic nevěděl o Alvinově setkání s Centrálním počítačem a o vlivu, kterým na něj zapůsobil. Bylo těžké odpovědět. Obdobně jako Khedron — i když jeho nepokoj byl menší- měl pocit, že se potápí. Vsával ho neúprosný vír, který Alvin, přímočaře kráčející životem, za sebou zanechával.
„Domnívám se, že máš pravdu,“ odpověděl zvolna. „Naši lidé byli dostatečně dlouho rozděleni.“ To byla pravda, ale pocit smutku Alvina neopouštěl.
„Trápí mě jeden problém,“ pokračoval Alvin zneklidněným hlasem, „a to je rozdílná délka našich životů.“
Oba věděli, co má na mysli.
„Mě to také trápí,“ přiznal Hilvar, „ale myslím si, že se tento problém časem vyřeší, až se naši lidé navzájem více poznají. Nemůžeme mít oba pravdu — náš život může být krátký, ale vás určité dlouhý. Nakonec se najde kompromis.“
Alvin se zamyslel. Byla to jediná naděje, ale příští staletí budou těžká. Znovu si připomněl Seranisina slova: „… a já i on už staletí nebudeme žít, zatím co ty stále budeš mladíkem. " Dobrá, přijímá ty podmínky. Vždyť i v Diasparu na všechna přátelství padal tentýž stín, to, zda byl vzdálený stovky nebo miliony let, znamenalo nakonec malý rozdíl.
Alvin věděl s jistotou, která postrádala jakoukoli logiku, že budoucnost rasy závisí na spojení těchto dvou kultur. V takovém případě štěstí jednotlivce není důležité. Chvíli viděl lidstvo jako něco víc než pouze živý základ své existence a bez odporu přijal oběť, jakou jeho volba požadovala.
Pod nimi se bez ustání otáčel svět. Hilvar cítil přítelovy myšlenky, a neozýval se, dokud Alvin sám nepřerušil mlčení.
„Když jsem poprvé opouštěl Diaspar,“ řekl, „nevěděl jsem, co najdu za jeho hradbami. Lys mě uspokojilo víc než cokoli předtím, ale přesto se mi na Zemi zdá teď všechno tak malé a nedůležité. Každý objev, který jsem udělal, vytvořil nové otázky a rozšířil horizonty. Uvažuji, kde je konec…“
Hilvar nikdy neviděl Alvina tak ponořeného do myšlenek a nechtěl přerušit jeho monolog. Za několik posledních minut se o příteli hodně dozvěděl,
„Robot mi řekl,“ pokračoval Alvin, „že tato loď může dosáhnout Sedmi sluncí za necelý den. Myslíš, že tam mám letět?“ „A myslíš si, že bych tě mohl zadržet?“ odpověděl klidně Hilvar.
Alvin se usmál.
„To není odpověd,“ řekl. „Kdo ví, co se ve vesmíru nachází? Dokonce i kdyby Nájezdníci vesmír opustili, tak tam mohou existovat jiné inteligentní rasy člověku nepřátelské.“
„A proč by tam měly být?“ zeptal se Hilvar. „To je jedna z otázek, nad kterou naši filozofové sklánějí hlavu už věky. Je nepravděpodobné, že by skutečně inteligentní rasa byla nepřátelská.“
„Ale Nájezdníci…?“
„Jsou záhadou, přinejmenším. Jestliže byli skuteční, tak se do této doby museli sami zničit. A pokud to skutečně neudělali…“ Hilvar ukázal na nekonečnou pustinu, která se rozprostírala dole. „Kdysi jsme měli Impérium. Cožpak teď máme něco, co bychom mohli ztratit?“
Alvin byl překvapen, že někdo může sdílet jeho úhel pohledu.
Uvažují tak všichni lidé?“ zeptal se.
Pouze menšina. Průměrná osoba si s tím hlavu neláme, ale když je tázaná, pravděpodobně odpoví, že kdyby Nájezdníci doopravdy chtěli Zemi zničit, udělali by to už před staletími. Nepředpokládám, že by se jich někdo doopravdy obával.“
„V Diasparu je situace jiná,“ řekl Alvin. „Moji lidé jsou velcí zbabělci. Bojí se vystrčit nos za hranice svého města a nevím, co se stane, až se dozví, že jsem objevil tuto kosmickou loď. Jeserac už to řekl Radě a jsem zvědavý, jak ta na to zareagovala.“
„Mohu ti to říct. Připravuje se k přijetí první delegace z Lys. Právě mě o tom informovala Scranis.“
Alvin se znovu podíval na obrazovku. Jedním pohledem mohl obhlédnout vzdálenost mezi Lys a Diasparem. I když dosáhl jednoho ze svých cílů, tak se mu to v této chvíli nezdálo příliš důležité. Byl však spokojený. Teď určitě skončí dlouhá staletí sterilní izolace.
Myšlenka, že se uskutečnilo něco, co donedávna bylo jeho hlavním úkolem, odháněla ostatní pochybnosti, které Alvina trápily. Splnil svůj úkol tady na Zemi, a to rychleji a lépe, než mohl doufat. Před ním je cesta otevřena dobrodružství, které mohlo být jeho posledním a určitě bude největší. „Poletíš se mnou, Hilvare?“ zeptal se, příliš si vědom, o co prosí.
Hilvar se na něj zpříma podíval.
„Není o čem mluvit,“ řekl. „Už dobře před hodinou jsem informoval Seranis a všechny mé přátele, že s tebou odlétám.“
Byli už hodně vysoko, když Alvin dal robotovi poslední příkazy. Loď se zastavila. Země ležela tisíce mil pod nimi a vyplňovala celou oblohu. Vypadala velmi nehostinně a Alvin přemýšlel, kolik lodí se v minulosti takhle na chvíli zastavovalo, než nastoupily další část cesty.
Nastala delší přestávka, jako by robot kontroloval řídící zařízení a věky nepoužívané přístroje. Pak se ozval tichounký zvuk, první, který loď vydala od doby, kdy se ocitla v Alvinově vlastnictví. Byl to sotva slyšitelný bzukot, který zvyšoval oktávu po oktávě frekvenci, až nakonec za hranicí slyšitelnosti utichl. Neměli žádný pocit změny polohy nebo zrychlení, ale Alvin si najednou všiml, že na obrazovce se přesouvají hvězdy. Znovu se nad nimi objevila a proplula Země — a za chvíli opět, ale už na jiném místě. Loď se naváděla směrem do kosmu, jako jehla kompasu hledá sever. Několik minut se nebe otáčelo kolem nich, až nakonec loď znehybněla — velký náboj namířený ke hvězdám.
Uprostřed obrazovky spatřil duhově zbarvený prstenec Sedmi sluncí. Malinká Země byla stále viditelná jako temná skvrnka na hranici zlata a purpuru zapadajícího slunce. Dělo se teď něco, co překračovalo všechny Alvinovy znalosti a zkušenosti. Čekal, prsty zaťaté do opěradel křesla, a zahleděl se na Sedm sluncí, která se stále třpytila na obrazovce. Míjely sekundy.
Loď sebou škubla. Toto trhnutí nedoprovázel žádný zvuk a zdálo se, že pod jeho vlivem zrak ztratil ostrost — Země zmizela, jako by ji setřela gigantická dlaň. Ocitli se mezi čtyřma očima s vesmírem, mezi čtyřma očima s hvězdami a podobně zmenšeným sluncem.
Země byla pryč, jako kdyby nikdy neexistovala.
Nastal druhý otřes a tentokrát ho doprovázelo tiché bručení, jako kdyby teprve teď loď využívala značnou část síly generátorů. Chvíli se zdálo, že se nic neděje; pak Alvin postřehl, že zmizelo i slunce a hvězdy se pomalu plazí k zádi lodi. Mrkl za sebe a nespatřil nic. Zastřena temnotou úplně zmizela celá obloha za nimi. Když tam chvíli hleděl, všiml si hvězd, které se do té temnoty potápěly a ihned hasly jako jiskry padající do vody. Loď se hnala rychlostí větší, než je rychlost světla a Alvin si uvědomil, že se už nenacházejí ve známých oblastech Země a sluneční soustavy.
Když ten prudký, závrať působící otřes přišel potřetí, Alvinovo srdce skoro přestalo bít. Podivné zamžení zraku teď bylo nepochybné; chvíli se zdálo, že okolí je deformováno k nepoznání. Význam té deformace mu objasnil záblesk intuice. To nebyl zrakový klam, to byla skutečnost. Když procházel tenkou vrstvičkou současnosti, uviděl po mžiknutí oka změny probíhající v okolním prostoru.
V té chvíli bručení generátorů narostlo do ryku, který otřásal celou lodí — zvuk o to otřesnější, že byl prvním výkřikem protestu, jaký Alvin od své lodi slyšel. Pak všechno skončilo a bylo ticho, které až zvonilo v uších. Mohutné generátory vykonaly svůj úkol, nebudou už až do konce cesty pracovat. Hvězdy zářily před špicí lodě modrobílým světlem, aby za chvíli zmizely v ultrafialové. Ale díky kouzlům vědy nebo přírody bylo Sedm sluncí viditelnější, i když se teď jejich poloha a barvy trošku změnily. Loď k nim letěla tunelem temnoty mimo hranice času a prostoru rychlostí příliš obrovskou, než aby byla mysli člověka pochopitelná.
Bylo těžké uvěřit, že opustili sluneční soustavu rychlostí, která, pokud se nezmění, je přenese zakrátko jádrem Galaxie do ještě větší pustiny za jejími hranicemi. Ani Alvin ani Hilvar nemohli pochopit skutečnou nesmírnost cesty; velké ságy o osídlování vesmíru úplně změnily pohled člověka na vesmír a i teď, o miliony let později, starodávné tradice úplně nezemřely. Kdysi existovala loď, šeptala legenda, která obletěla vesmír mezi východem a západem slunce. Při takových rychlostech nic neznamenaly miliardy mil mezi hvězdami. Pro Alvina byla skutečná cesta jen o trochu delší a možná i méně nebezpečná než jeho první jízda z Diasparu do Lys.
Hilvar první vyslovil jejich myšlenky, zatímco se Sedm sluncí před nimi zjasňovalo.
„Alvine.“ poznamenal, „není možné, aby tato formace vznikla přirozeným způsobem.“ Alvin pokýval hlavou.
„Možná, že ten systém nevytvořil člověk,“ pokračoval Hilvar, „ale musela ho vytvořit inteligence. Příroda by nikdy nevytvořila tak ideální kolo z hvězd, které navíc mají stejnou jasnost. Kromě toho nevidím nic, co by připomínalo centrální slunce.“
„Jaký cíl vedl budovatele těch hvězd?“
„Och, napadá mě hodně důvodů. Možná je to signál pro cizí loď, která se blíží do našeho vesmíru, ukazatel, kde má hledat život. Možná, že označuje administrativní centrum Galaxie. Anebo možná — a zdá se mi, že to je skutečné vysvětlení — je to jednoduše největší umělecké dílo. Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“
Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvin, ale kolik z té pravdy pochopíme? Divné, že teď, když opustil Diaspar a dokonce i nepředstavitelnou rychlostí Zemi, znovu se vrací v myšlenkách k tajemství svého původu. Možná, že to nebylo tak divné. Od chvíle, kdy se poprvé dostal do Lys, se naučil hodně věcí, ale do této chvíle neměl čas si je utřídit.
Teď mohl pouze sedět — a čekat; jeho bezprostřední budoucnost byla v rukách zázračného stroje — určitě jednoho z předních technických výtvorů všech dob — a ten ho teď nesl do srdce vesmíru. Ať chtěl nebo ne, byla teď doba na přemýšlení a reflexe. Ale nejprve poví Hilvarovi o všem, co se s ním dělo od chvíle jejich kvapného rozloučení před dvěma dny.
Hilvar si to vyslechl bez komentářů; nežádal vysvětlení a snažil se okamžitě pochopit vše, o čem Alvin mluvil, a neprojevil známky údivu ani tehdy, když uslyšel o setkání s Centrálním počítačem a o operaci, kterou provedl v robotově mozku. Dobře věděl, že historie je plná báječných skutečností, které by se mohly hodit do Alvinova příběhu.
„Je jisté,“ řekl, když Alvin skončil své vyprávění, „že Centrální počítač musel během programování obdržet speciální instrukce týkající se tebe. Musel sis už domyslet proč.“
„Asi ano. Část odpovědi mi poskytl Khedron, když mi vysvětlil, jaké kroky, které mají za cíl zabránit blížícímu se úpadku, podnikali projektanti Diasparu.“ „Myslíš si, že ty — a ostatní Odlišní před tebou — jste částí sociálního mechanismu, který zabraňuje celkové stagnaci? Že tam, kde jsou Blázni krátkodobými korekčními činiteli, jste ty a tobě podobní činitelé dlouhodobí?“
Hilvar to formuloval lépe, než by to dokázal Alvin, ale ne tak přesně, jak to měl Alvin na mysli.
„Myslím, že skutečnost je komplikovanější. Zdá se mi, že když se budovalo město, stála proti sobě odlišná mínění těch, kteří se chtěli úplně zříci vnějšího světa, a těch, kteří chtěli udržet spolehlivé kontakty. První frakce zvítězila, ale druhá nikdy neuznala porážku. Zdá se mi, že Yarlan Zey musel být jedním z jejích vůdců, ale nebyl dostatečně silný, aby pracoval otevřeně. Udělal, co mohl, zachoval podzemní cestu a zajistil, že v dlouhých časových intervalech bude ze sálu Tvoření vycházet někdo, kdo není zatížen strachem všech obyvatel Diasparu. Uvažuji, zda…“ Alvin zmlkl a tak se zamyslel, že zapomněl na celý svět. „O čem tak přemýšlíš?“ zeptal se Hilvar. „Právě jsem si uvědomil… možná, že JÁ jsem Yarlan Zey? Je to docela možné. Mohl vpravit svoji osobnost do paměťových bank v naději, že některé jeho vtělení rozdrtí formu Diasparu dříve, než se uzavře úplně. Musím někdy zjistit, co se stalo s předchozími Odlišnými. Možná, že to objasní celou záležitost.“
„A Yarlan Zey — nebo kdokoli to byl — rovněž instruoval Centrální počítač, aby speciálně sloužil Odlišným, když se objeví.“ Hilvar se zamyslel, sleduje tok Alvinových myšlenek.
„Právě. Celá ironie spočívá v tom, že jsem mohl všechny informace dostat přímo od Centrálního počítače, bez pomoci chudáka Khedrona. Řekl by mi víc, než kdykoli řekl jemu. Ale nepochybuji, že díky Khedronovi jsem ušetřil hodně času. Naučil mě to, co bych se sám nikdy nenaučil.“
„Zdá se mi, že tvoje teorie se shoduje se všemi známými fakty,“ řekl ostražitě Hilvar. „Bohužel nejdůležitější problém dále zůstává bez odpovědi — prvotní určení Diasparu. Proč se tvoji lidé snažili nebrat na vědomí existenci vnějšího světa? Chtěl bych to vědět.“
„Právě to mám v úmyslu vysvětlit,“ řekl Alvin. „Ale nevím ani kdy, ani jak to udělám.“ Tak se přeli a snili a mezitím se hodinu po hodině Sedm sluncí vzdalovalo od sebe, aby nakonec vyplnila ten divný tunel tmy, kterým loď letěla. Potom jedno po druhém šest sluncí zmizelo za okrajem temnoty a na obrazovce zůstalo pouze centrální slunce. I když nemohlo existovat v prostoru, v kterém se teď pohybovali, přesto stále svítilo perleťovým leskem, odlišujícím je od ostatních hvězd. Jeho jasnost rostla s každou minutou. Už nebylo bodem, ale malým talířkem. A teď ten talířek začal růst…
Zazněla kratičká výstraha, chvíli v kabině vibroval zvuk připomínající zvony. Alvin zabořil prsty do opěradel křesla, i když to bylo dost zbytečné gesto.
V hluku exploze ožily mohutné generátory a hvězdy se objevily s téměř oslepivou prudkostí. Loď se vrátila do vesmíru hvězd a planet, přirozeného světa, v kterém se nemohlo nic pohybovat rychleji než světlo.
Už, se nacházeli v systému Sedmi sluncí. Velký prsten barevných globů dominoval obloze. Ale co to bylo za oblohu! Zmizely z ní všechny hvězdy, které znali, všechna známá souhvězdí. Mléčná dráha už nebyla proužkem mlhy daleko na boku nebe. Byli teď v jejím srdci a její velké kolo dělilo vesmír napůl.
Loď stále letěla ohromnou rychlostí směrem k centrálnímu slunci a šest ostatních hvězd vypadalo jako barevné bóje rozestavěné po nebi. Nedaleko nejbližší z nich bylo vidět malinké jiskřičky planet, světů, které musely být obrovské, když byly viditelné z takové dálky.
Příčina perleťového svitu centrálního slunce byla už teď zřejmá. Tu velkou hvězdu obklopovala blána plynu, která tlumila její záření a dávala světlu charakteristickou barvu. Vlastní hvězdu bylo vidět pouze z nevelké vzdálenosti a měla podivný, oku unikající tvar. Ale byla tam a čím déle na ni hleděli, tím se zdála větší.
„Tak co, Alvine?“ řekl Hilvar. „Máme tu tolik světů, že bude z čeho vybírat. Anebo doufáš, že je prozkoumáme všechny?“
„Nebude to naštěstí nutné,“ přiznal Alvin. „Když se nám kdekoli podaří navázat kontakt, určitě tam získáme informace, které potřebujeme. Logické by asi bylo začít od největší planety centrálního slunce.“ „Pokud není příliš velká. Slyšel jsem, že existují planety tak velké, že na nich člověk žít nemůže — byl by rozdrcen vlastní vahou.“
„Pochybuji, že je tady potkáme, neboť jsem si jist, že ten systém je výtvorem úplně umělým. Ostatně shora uvidíme, zda jsou tam nějaká města nebo budovy.“
Hilvar ukázal na robota.
„Náš problém je rozřešen i bez naší účasti,“ řekl. „Nezapomínejme, že náš průvodce tu už kdysi byl. Vede nás domů… a jsem zvědav, co si o tom všem myslí.“
Alvina to také zajímalo. Ale bylo možné — nebo vůbec mělo smysl — si představovat, že robot, který se vrací po tolika eonech do starobylého Mistrova domu, pociťuje něco ve smyslu lidských emocí?
Od té doby, co centrální počítač uvolnil bloky, které nedovolovaly robotovi mluvit, nikdy neprojevil žádné známky citů a emocí. Odpovídal na Alvinovy otázky a poslouchal rozkazy, ale jeho skutečná osobnost se zdála nepostižitelná. A že nějakou osobnost má, o tom byl Alvin přesvědčen, jinak by nemohl cítit ten zvláštní pocit viny, který ho trápil, když si vzpomněl, co mu provedl — a jeho nyní spícímu společníkovi.
Robot stále věřil všemu, co ho Mistr naučil, a i když ho pak viděl, jak falšuje zázraky a lže svým následovníkům, neměla tato fakta vliv na jeho věrnost. Byl schopný, jako mnoho lidí před ním, smířit se s dvěma protichůdnými soubory údajů.
Vracel se teď se svými nesmrtelnými vzpomínkami do místa, ze kterého pocházel. V lesku centrálního slunce téměř neviditelná se skrývala bledá jiskra světla, kterou obíhají ještě bledší jiskřičky ještě menších světů. Jejich velká cesta končí, za chvíli se dozví, zda nebyla marná.