Planeta, ke které letěli, byla teď vzdálena sotva několik milionů mil. Celý povrch té mnohobarevné koule se koupal v záři věčného dne, protože z jedné strany ji osvětlovalo centrální slunce a z druhé strany jedna po druhé zbylé hvězdy formace. Alvin konečně pochopil význam slov umírajícího Mistra: „Je nádherné pozorovat barevné stíny na planetách věčného světla. "
Byli už tak blízko, že skrze lehounkou mlhu atmosféry rozeznávali obrysy pevnin a oceánů. V jejich tvarech bylo cosi nezvyklého a teprve po chvíli si uvědomili, odkud ten pocit pramení: linie oddělující pevninu od vody byly podivně pravidelné. Kontinenty této planety nebyly dílem přírody — ale zformování tohoto světa určitě nebylo příliš velkým problémem pro ty, kteří vybudovali jeho slunce.
„To nejsou oceány!“ vykřikl náhle Hilvar. „Podívej, jsou tam vidět nějaké stopy!“
Teprve když se ještě víc přiblížili k planetě, postřehl Alvin, co mu ukazoval Hilvar. Uviděl sotva znatelná pásma a čáry táhnoucí se podél břehů po povrchu toho, co zpočátku považovali za moře. Tento pohled mu způsobil obrovské zklamání, protože Alvin dobře věděl, co ty linie znamenají. Viděl je už na pustině pod Diasparem. A teď mu prozradily, že let byl zbytečný.
„Planeta je stejně suchá jako Země,“ řekl zachmuřeně. „Ty skvrny jsou vrstvy soli v místech, odkud se vypařilo moře.“
„Nikdy by to nepřipustili,“ přikývl Hilvar. „Zdá se mi, že jsme se přese všechno zpozdili.“
Rozčarování bylo tak velké, že se Alvin raději neozýval a pouze mlčky hleděl na ten smutný svět. Planeta se pod nimi točila majestátně pomalu a její povrch jim letěl vstříc. Už viděli budovy — malinké bílé skořápky rozeseté po celém povrchu.
Kdysi to bylo centrum vesmíru. Ted tu panovalo ticho, vzduch byl pustý a neviděli roje tančících bodů, které by dokazovaly, že tam existuje život.
Loď se pohybovala nad nehybným mořem kamení, které tu a tam vytvářelo velké vlny podobné oblakům. Snad chtěla země konkurovat obloze.
Náhle se loď zastavila, jako by robot konečně nalezl zdroj, odkud plynuly jeho vzpomínky. Pod nimi, ze středu ohromného mramorového amfiteátru, mířil do nebe sloup ze sněhobílého kamene. Alvin chvíli čekal a když loď stále zůstala nehybná, vydal rozkaz k přistání u paty sloupu.
Až do této chvíle měl Alvin ještě naději, že na planetě najde život. Tato poslední naděje se rozplynula, když otevřel přechodovou komoru. Nikdy předtím, dokonce ani v ruinách Shalmirane, neslyšel tak dokonalé ticho. Na Zemi se stále rozléhá hluk hlasů, pulsuje tam život nebo je alespoň slyšet šum větru. Tady nebyly a už nikdy nebudou žádné takové zvuky.
„Proč jsi nás sem přivezl?“ zeptal se Alvin robota. Cítil trochu zájmu, ale poněkud ho skličovalo, že od chvíle, kdy se narodil, mu každá zodpovězená otázka přináší jen další a další ztráty. „Odtud se vydal na cestu Mistr,“ zněla odpověď.
„Myslím, že to by mohlo být určité vysvětlení,“ řekl Hilvar. „Nepozoruješ v tom jakousi ironii osudu? Odletěl z tohoto světa v nemilosti a pohleď na ten pomník, který vztyčili na jeho počest!“
Velký kamenný sloup byl vysoký asi jako sto lidí a byl postaven na kovovém kotouči, který vyvstával nad povrch terénu. Neměl žádné ozdoby, nebyly na něm žádné nápisy. Alvin uvažoval, kolik tisíc nebo milionů let se zde museli scházet Mistrovi vyznavači, aby mu vzdali hold? A dozvěděli se vůbec někdy, že zemřel zapomenut na vzdálené Zemi? Ted to bylo jedno. Mistr i jeho věrní zůstali pohřbeni v mracích zapomnění.
„Pojďme tam,“ navrhl Hilvar. Snažil se dostat Alvina ze stísněné nálady. „Přiletěli jsme přes půl vesmíru, abychom spatřili toto místo. Proto se přinejmenším můžeme odhodlat k malé námaze a vyjít ven.“
Alvin se nucené usmál a vyšel za Hilvarem z přechodové komory. Dokonce i kdyby byl ten svět mrtvý, musí se na něm nacházet mnoho zajímavých věcí, které jim možná pomohou vyjasnit některá tajemství minulosti.
Vzduch byl zatuchlý, ale dýchatelný. Přestože bylo na obloze sedm sluncí, nebyla teplota vysoká. Teplo dodával pouze bílý terč centrálního slunce, ale zdálo se, že na cestě mlhovinami zakrývá okolní hvězdy a přitom ztrácí svoji intenzitu. Zbývající slunce byla jen barevnými terči a nehřála.
Po několika minutách prohlížení už věděli, že obelisk jim neřekne nic. Materiál, ze kterého byl zhotoven, nesl značné stopy stáří, hrany se už zaoblily a kovovou desku, na níž byl usazený, vyhladila chodidla mnoha pokolení věrných i hostů. Napadlo je, že možná jsou poslední z miliard lidských bytostí, které navštívily toto místo.
Hilvar chtěl právě navrhnout návrat do lodě a přelet k nejbližší z okolních budov, když si Alvin všiml dlouhé úzké štěrbiny v mramorové podlaze amfiteátru. Vydali se podél ní. Štěrbina se stále rozšiřovala a zakrátko už byla tak široká, že by ji těžko přeskakovali.
O něco později našli místo, kde měla začátek. Povrch arény tu byl rozdrcený a rozpraskaný a dál se táhla míle dlouhá hluboká brázda. Nebylo třeba příliš mnoho inteligence ani představivosti, aby se domysleli, jakým způsobem vznikla. Před věky — i když jistě dlouho po opuštění tohoto světa — tady spočinul velký válcovitý tvar, po nějaké době se znovu vznesl do kosmu a zanechal planetu samu sobě a jejím vzpomínkám.
Kým byli? Odkud přišli? Minuli dřívější hosty o tisíc nebo milion let — nikdy se to nedozví.
Vrátili se mlčky na svoji loď (jak maličká se zdála vedle kolosu, který tu kdysi stál!) a pomalu přeletěli nad arénou. Zamířili k nejnádhernější ze všech budov. Když přistáli před vchodem, ukázal Hilvar na něco, čeho si v témže okamžiku všiml i Alvin.
„Ty budovy nevypadají bezpečně. Podívej se na to kamení tady — je to zázrak, že ještě stojí. Kdyby na této planetě řádily bouře, už by se dávno rozpadly. Zdá se mi, že vejít dovnitř by nebyl rozumný tah,“
„Nechci tam jít, pošlu robota — dokáže se pohybovat rychleji než my a nezpůsobí žádný otřes, od něhož by mohl spadnout strop.“
Hilvar pochválil jeho opatrnost a poradil, aby Alvin před vysláním robota na průzkum přenesl systém jeho instrukcí do téměř stejně inteligentního mozku lodě tak, aby se přinejmenším dokázali vrátit na Zemi, kdyby se něco stalo jejich pilotovi.
Po nedlouhém čase se přesvědčili, že tento svět jim nemá co nabídnout. Očima robota společně sledovali míle prázdných, prachem pokrytých chodeb a průchodů, které se míhaly na obrazovce, jak robot prozkoumával tyto prázdné labyrinty. Všechny budovy byly navrženy inteligentními bytostmi a respektovaly určité zákony a formy. Po chvíli dokonce většina architektonických prvků a designu vyvolávala překvapení a duše byla jakoby hypnotizována prostým opakováním, neschopna vstřebat jiné pocity. Zdálo se, že tyto budovy nebyly příliš obydlené a bytosti, které v nich žily, byly velké asi jako lidé. Vlastně mohli být právě lidmi, ovšem oba pozorovatelé byli překvapeni množstvím pokojů a příslušenství, které byly zřejmě dostupné pouze létajícím bytostem, ale to neznamenalo, že budovatelé města byli okřídlení. Mohli využívat osobní antigravitační přístroje, které se kdysi volně používaly a po kterých nezůstalo v Diasparu ani stopy.
„Alvine,“ řekl Hilvar, „prohlídkou těch budov můžeme strávit třeba milion let. Vypadá to, že je neopustili jen tak nahonem. Všechno, co v nich bylo cenné, odnesli. Ztrácíme zbytečně čas.“
„Co tedy navrhuješ?“
„Jsme povinni mrknout se na pár dalších oblastí planety a zjistit, jestli jsou také opuštěné — a domnívám se, že ano. Pak abychom měli udělat podobnou rychlou prohlídku jiných planet tohoto systému a přistávat pouze tehdy, když se nám budou zdát úplně jiné nebo když zjistíme na jejich povrchu něco neobvyklého. To je všechno, co stihneme udělat, pokud tady nechceme strávit zbytek života.“
Hilvar měl pravdu. Snažili se přece navázat kontakty s inteligencí a ne provádět archeologické výzkumy. Ten první úkol je možné vykonat během několika dní, pokud je ovšem vzhledem k okolnostem splnitelný. Ten druhý by potřeboval staletí práce armády lidí a robotů.
O dvě hodiny později planetu opustili a udělali to s úlevou. Alvin měl pocit, že i kdyby kypěla životem, tak tento svět nekonečných budov by byl velmi nehostinný. Nenalezli ani stopy parků, žádných otevřených prostranství, kde by mohla existovat vegetace. Byl to úplně sterilní svět a bylo obtížné představit si psychiku bytostí, které ho kdysi obývaly. Alvin se rozhodl, že pokud bude následující planeta vypadat stejně, tak se vzdá jejího průzkumu.
Nebyla stejná, ve skutečnosti bylo těžké představit si větší kontrast.
Planeta se nacházela blíž slunci a dokonce i z kosmu vypadala žhavě. Byla částečně zastíněna nízko plujícími oblaky. To svědčilo o tom, že oplývá vodou, ale přesto oceány nepostřehli. Nenašli také ani stopy po civilizaci. Dvakrát obletěli planetu a neviděli na jejím povrchu žádný umělý výtvor. Celý globus od pólů k rovníku pokrýval koberec jedovaté zeleně.
Myslím, že tu musíme být opatrní,“ prohlásil Hilvar. „Ten svět žije — a nelíbí se mi barva rostlinstva. Nejlepší bude, když zůstaneme na palubě lodi a nebudeme ani otvírat přechodovou komoru.“
Ani kvůli vyslání robota?“
Ani kvůli tomu. Zapomněl jsi, co je to nemoc, a i když moji lidé vědí, jak si s ní poradit, jsme od domova daleko a mohou tady číhat nebezpečí, která nedokážeme předvídat. Zdá se mi, že je to svět, který zešílel. Kdysi byl možná jednou velkou zahradou nebo parkem, ale byl zanedbáván, vlády nad ním se znovu ujala příroda. Kdyby byla planeta obydlená, muselo by to tu vypadat jinak.“
Alvin nepochyboval o správnosti Hilvarových slov. V té biologické anarchii bylo cosi ďábelského, něco nepřátelského pořádku a regulérnosti, o které se opíralo jak Lys, tak Diaspar. Miliony let tady neustále šílela bitva a bylo lepší vyhnout se tomu, co ji přežilo.
Spustili se opatrně nad rozlehlou rovinu, tak jednolitou, až to vypadalo podezřele. Rovina sousedila s výše položeným terénem úplně porostlým stromy, jejichž výšku bylo možno si pouze domýšlet, protože rostly tak blízko u sebe a byly tak opletené lesním porostem, že téměř nebylo vidět kmeny. Mezi korunami stromů létalo hodně okřídlených tvorů, ale pohybovali se tak rychle, že bylo nemožné zjistit, zda jsou to ptáci nebo hmyz — nebo ani jedno, ani druhé.
Kdesi se jakýsi lesní gigant snažil vydrápat o pár stop nad své bojovné sousedy; oni rychle uzavřeli spojenectví, aby ho stáhli dolů a zneškodnili převahu, kterou nad nimi získal. Kromě toho, že to byla válka tichá, vedená v příliš volném tempu, než aby ji mohlo oko pozorovat, pocit nelítostného a neúprosného konfliktu drtil tušeným ukrutenstvím.
V porovnání s tím, co se dělo mezi stromy, vyhlíželo prostranství klidně a mírně. Bylo téměř ideálně rovné, porostlé tenkou krátkou travou, a rozkládalo se až k horizontu. Přestože už klesli do výšky padesáti stop, nepostřehli žádné stopy zvířecího života, což Hilvara značně udivilo. Možná, že zvířata, která tu bydlí, jsou vystrašena jejich lodí a ukryla se pod zemí?
Vznášeli se už nad povrchem roviny a Alvin se snažil přesvědčit Hilvara, že otevření komory není nebezpečné, ale Hilvar mu trpělivě vysvětloval takové pojmy jako bakterie, houby, viry a mikroby. Spor trval už dobrých pár minut, když náhle zpozorovali zvláštní fakt. Obrazovka, která ještě před chvílí ukazovala les, ztmavla.
„Vypnul jsi ji?“ zeptal se Hilvar, jako obvykle předcházeje o zlomek sekundy tutéž Alvinovu otázku.
„Ne,“ řekl Alvin a po zádech mu přeběhl mráz, když si uvědomil jediné vysvětlení.
„To ty jsi ji vypnul?“ zeptal se robota.
„Ne,“ padla odpověd.
S výdechem úlevy Alvin zahnal myšlenku, že by robot mohl začít pracovat na vlastní pěst a že by měli na krku vzpouru strojů.
„Tak proč je obrazovka tmavá?“ zeptal se.
„Byly zacloněny výhledové receptory.“
„Nerozumím,“ řekl Alvin, v tu chvíli zapomínaje, že robot může reagovat pouze na jasně zadané rozkazy a otázky. Rychle se opravil.
„Co cloní receptory? “
„Nevím.“
Sklony robota k nemluvnosti mohly být časem stejně iritující jako užvaněnost u lidí. Než se Alvin zmohl na další dotaz, zapojil se do akce Hilvar. „Řekni mu, aby pomalu zvedal loď,“ požádal a v hlase mu zazněl naléhavý tón.
Alvin zopakoval příkaz. Nepocítili žádný pohyb. Pak se na obrazovku pomalu vrátil obraz, ale byl ještě chvíli zamlžený a neostrý. Ale přesto ukazoval dost, aby okamžitě skončil spor o přistávání.
Rovina už nebyla rovná. Bezprostředně pod nimi se zformovala velká vypouklina — vypouklina rozťatá v místě, odkud se loď násilím vyrvala ven. Nad štěrbinou se pomalu vlnila ohromná pseudotykadla, jako kdyby se snažila zachytit oběť, která se před chvílí uvolnila z jejich objetí. Zatímco na tu příšeru polekaně hleděli, Alvin spatřil na okamžik ošklivý otvor obklopený jakýmisi chapadly, která stahovala všechno, co se ocitlo v jejich dosahu, dolů do široce rozevřené pasti. Když znovu nezachytila kořist, obluda pomalu zalezla pod zem — a teprve tehdy si Alvin uvědomil, že ta rovina je ve skutečnosti tenkou vrstvou pěny, která se vznášela na povrchu nehybného moře.
„Co byla ta — věc?" vykoktal.
„Abych ti odpověděl, musel bych sejít až k ní a důkladně ji prozkoumat, “ řekl Hilvar podle pravdy. „Mohla to být jakási forma primitivního zvířete — dokonce možná příbuzného s naším přítelem ze Shalmirane. Určitě to nebyla bytost inteligentní, to by se nesnažila sežrat kosmickou loď“
I když už jim nic nehrozilo, Alvin se pořád nemohl vzpamatovat.
Uvažoval, co se ještě skrývá pod tím nevinně vyhlížejícím trávníkem, který tak lákal proběhnout se po jeho pružném povrchu.
Mohli bychom tady strávit hodně času,“ zamyslel se Hilvar, jasně fascinovaný tím, co viděl. „V těchto podmínkách musela evoluce dojít k velmi zajímavým výsledkům. Nejenom evoluce, ale i degenerace, protože vyšší formy zdegenerovaly, když byla planeta ponechána svému osudu. Od té doby se tu už asi ustálila rovnováha — snad už nechceš odletět?“ Obraz krajiny pod nimi se začal měnit a Hilvarův hlas zněl téměř žalostně.
„Odlétáme,“ řekl Alvin. „Viděl jsem už svět bez života a svět až příliš živý a nevím, který se mi nelíbil víc.“
Ve výši pěti tisíc stop nad povrchem je planeta naposledy překvapila. Potkali flotilu ohromných rostlinných balonů, unášených větrem. Z každé napůl průzračné blány visely svazky větví a vytvářely cosi, co připomínalo les obrácený vzhůru nohama. Vypadalo to, že se některé rostliny snaží utéct od krutého konfliktu probíhajícího na povrchu a naučily se létat vzduchem. Díky adaptaci dokázaly shromáždit a uchovávat v měchýřích množství vzduchu, které jim stačilo, aby se mohly vznést do relativně klidné vrstvy atmosféry.
A přesto se nedalo říci, že právě tady nalezly bezpečí. V jejich splývavých lodyhách a listech se rojila papouškovitá stvoření, která trávila život vysoko nad povrchem globu a pokračovala na osamělých vzdušných ostrovech ve všeobecné bitvě o přežití. Rostliny se pravděpodobně musely čas od času kontaktovat s povrchem planety. Alvin si všiml, jak jeden z velkých balonů pukl a padal k povrchu. Prasklý obal rozvinul jako padák. Byl by rád věděl, zda to byla náhoda nebo část životního cyklu těch udivujících bytostí.
Během přeletu k následující planetě si Hilvar trochu pospal. Z nějakého důvodu, který jim robot neuměl vysvětlit, se loď v porovnám s rychlostí, kterou vyvinula na cestě ze Země k Sedmi sluncím, pohybovala teď velmi zvolna. Dosažení světa, který Alvin vybral jako třetí zastávku, jim trvalo téměř dvě hodiny a Alvin se divil, že obyčejná meziplanetární cesta může trvat tak dlouho.
Vzbudil Hilvara, když se dostali do planetární atmosféry.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se a ukázal na obrazovku.
Pod nimi ubíhala ponurá černá a šedá krajina. Nenesla ani stopy rostlinstva nebo jiného bezprostředního projevu existence života. Ale viděli nepřímé důkazy. Nízké pahorky a mělké doliny pokrývaly tečky ideálně zformovaných polokoulí. Některé tvořily komplikované symetrické vzory.
Předcházející planeta je naučila opatrnosti. Po důkladném rozvážení všech možností zůstali vysoko v atmosféře a na průzkum poslali robota. Jeho očima sledovali, jak se přibližuje k jedné z polokoulí a zastavuje se ve vzdálenosti pěti stop od jejího ideálně hladkého povrchu.
Nezaregistrovali na ní nic, co by mohlo sloužit jako vchod anebo co by objasňovalo význam budovy. Polokoule, před níž se robot vznášel, byla dost velká a na výšku měřila asi sto stop, ale v dohledu byly polokoule ještě větší. Pokud to byla obytná budova, tak neměla ani okna, ani dveře.
Po chvíli váhání dal Alvin robotovi příkaz, aby se přiblížil ke kopuli a dotkl se jí. K jeho naprostému překvapení robot příkaz nesplnil. To byla vzpoura — nebo to tak alespoň na první pohled vyhlíželo.
„Proč neděláš to, co jsem ti přikázal?“ zeptal se Alvin, když setřásl úžas.
„Je to zakázáno,“ uslyšel odpověď.
„Kým zakázáno?“
„Nevím.“ „Odkud tedy… ne, smaž to. Je to tvůj vnitřní zákaz?“
„Ne “
To eliminovalo jednu z možností. Budovatelé těch kopulí mohli být přece rasou, která stvořila robota a vložila toto tabu do originálního kompletu instrukcí stroje.
„Kdy jsi obdržel ten rozkaz?“ zeptal se Alvin.
„Obdržel jsem ho po přistání.“
Alvin pohlédl na Hilvara. V očích mu zaplála jiskřička nové naděje.
„Tady je inteligence! Nepociťuješ její přítomnost? “
„Ne,“ zavrtěl hlavou Hilvar. „Toto město se mi zdá stejně tak mrtvé jako svět, který jsme navštívili na samém počátku.“
„Vyjdu ven a jdu k robotovi. Co mluvilo k němu, může promluvit také ke mně.“
Hilvar nebyl proti, i když to nevypadalo, že je potěšen přítelovým
rozhodnutím. Přistáli sto stop od kopule, nedaleko čekajícího robota, otevřeli přechodovou komoru.
Alvin věděl, že komora by se neotevřela, kdyby mozek lodi neuznal, že se atmosféra planety hodí k dýchání. Když vyšel ven, tak se mu v první chvíli zdálo, že se komputer spletl. Tak řídké bylo ovzduší a tak málo kyslíku dodávalo jeho plicím. Pak, zhluboka dýchaje, zjistil, že plíce přece jen získají tolik kyslíku, aby přežil, ale přesto cítil, že tu nevydrží déle než několik minut.
Zadýchaně došli k robotovi a k oblé stěně záhadné kopule. Udělali ještě jeden krok a zůstali stát jako zkamenělí, zastaveni varovným impulsem. V mozcích jim jako zvuk silného zvonu dunělo:
NEBEZPEČÍ! NEPŘIBLIŽOVAT SE!
A to bylo všechno. Bylo to varování vyjádřené ne slovy, ale čistou myšlenkou. Alvin si byl jistý, že každá bytost, bez ohledu na úroveň inteligence, by tento zákaz přijala stejně jednoznačným způsobem — hluboko v mozku.
A bylo to jednoznačně varování, ne hrozba. Instinktivně cítili, že není namířeno proti nim, mělo sloužit jejich vlastní bezpečnosti. Nachází se tu něco nebezpečného, snažilo se to sdělit; my, stavitelé, se snažíme, aby nikdo neutrpěl úhony náhodou a nevědomě. Alvin s Hilvarem couvli o několik kroků a podívali se na sebe. První shrnul situaci Hilvar.
„Měl jsem pravdu, Alvine,“ řekl. „Tady není žádná inteligence. To varovné vysílání je automatické — vyvolává ho naše přítomnost, když se přiblížíme.“
Alvin přikývl na znamení, že souhlasí s přítelovým míněním.
„Jsem zvědavý, co se snažili tímto způsobem chránit,“ řekl. „Pod těmi kopulemi se mohou nacházet budovy — no, cokoli.“
„Nedokážeme to žádným způsobem zjistit, jestliže nás budou všechny kopule varovat, abychom se od nich drželi dál. Je to zarážející — ty rozdíly mezi planetami, které jsme navštívili. Z první všechno sebrali — druhou opustili, aniž by si jí lámali hlavu — ale tady si dali hodně práce. Možná se domnívali, že se někdy vrátí a chtěli, aby všechno bylo na jejich návrat Připraveno? “
„Ale nikdy se nevrátili a odešli už před dávnou dobou.“
„Možná změnili názor.“
To je divné, přemýšlel Alvin, jak najednou s Hilvarem začali nevědomky užívat slova „oni“. Kdo nebo co asi byli ti „oni“ o jejichž přítomnosti na první planetě není pochyb a tady je ještě zřetelnější. Tento svět byl pečlivě zabalen a odložen na dobu, kdy může být znovu upotřeben…
„Vracíme se na loď,“ usoudil přerývaně Alvin. „Těžko se mi dýchá.“
Když se za nimi uzavřela přechodová komora a opět se cítili lépe, prodiskutovali následující kroky. Aby byli důkladní, musí prozkoumat větší počet kopulí v naději, že najdou takovou, která nebude vysílat varování a do které by se mohli dostat. Když se to nepodaří… ale Alvin si tuto možnost nepřipouštěl, dokud k tomu nebude přinucen.
Byl k tomu donucen o necelou hodinu později, a to za daleko dramatičtějších okolností, než si mohl představit. Sunuli se nad krajinou, která se příliš nehodila do tohoto uspořádaného, pěkně se opakujícího světa, ještě šestkrát vyslali robota k náhodně vybraným kopulím — vždycky se stejným výsledkem.
Pod nimi leželo široké údolí a provokovalo řadou neproniknutelných polokoulí. Uprostřed byla lehce rozeznatelná jizva po velké explozi, která vytvořila mělký kráter v podloží a rozházela na mnoho mil dokola úlomky skal. A vedle kráteru ležel vrak kosmické lodi.