Přistáli poblíž té starobylé katastrofy a pomalu šli, šetříce dechem, k ohromnému rozlámanému trupu. Pouze malá část lodi se zachránila — nedalo se poznat, zda příď nebo záď — většina byla pravděpodobně zničena explozí. Když se blížili k vraku, v Alvinových myšlenkách začal klíčit jistý předpoklad; rozvíjel se a nabíral síly, až se nakonec stal jistotou.
„Hilvare,“ řekl a pokolikáté se znovu ujistil, jak je těžké současně jít a dýchat — „zdá se mi, že ta loď předtím přistála na planetě, kterou jsme navštívili jako první.“
Hilvar kývl hlavou, raději neplýtval vzduchem. Uvažoval stejně. Byla to pěkně tvrdá lekce pro neopatrné hosty. Doufal, že i Alvin se z ní poučí.
Došli k trupu lodi a hleděli na odhalený vnitřek. Připomínal ohromný palác, hrubě rozloupnutý na dvě nestejné půlky. Paluby, stěny a stropy pukly v místě exploze a vytvořily tak deformovaný náčrt průřezu kolosu. Alvin uvažoval, jaké cizí tajemné bytosti spočívají dosud ve vraku své lodi, tam, kde je zastihla smrt?
„Nerozumím tomu,“ ozval se najednou Hilvar. „Tato část lodi byla značně zničena, ale tato je téměř netknutá. Kde je zbytek? Nebo že by se rozlomila na dvě už ve vesmíru a tady se rozbil ten fragment?“
Neznali odpověď, dokud znovu neposlali na průzkum robota a sami neprozkoumali terén kolem lodi. Všechno se vysvětlilo, když na malém pahorku poblíž vraku nalezl Alvin řadu nízkých kopečků, každý o délce deseti stop.
„A přece přistáli tady,“ řekl zamyšleně Hilvar, „a nebrali varování vážně. Byli stejně všeteční jako ty. Zkusili otevřít kopuli.“ Ukázal na druhou stranu kráteru, na hladkou nepoškozenou, skořápku, v jejímž nitru vládci tohoto světa zabezpečili před odchodem své Poklady. Ale už to nebyla kopule. Měli před sebou téměř úplnou kouli, protože země, v níž byla odedávna usazena, byla explozi vyvržena do vzduchu.
„Rozbili si loď a hodně jich zahynulo. Přesto všechno dokázali dokončit opravy a odletět, když oddělili nejpoškozenější část trupu a vzali z něj všechno, co pro ně bylo nějak důležité. Jaký to musel být úkol!“
Alvin ho sotva slyšel. Hleděl na tajemný znak, který ho přilákal k tomuto místu — štíhlý prut obtočený ve dvou třetinách výšky vodorovným kolem. Alvin jej viděl poprvé, přesto rozuměl němé zprávě, kterou ten symbol nesl přes věky.
Pod těmi kameny, kdyby se odvážil je odvalit, ležela odpověď nejméně na jednu palčivou otázku. Musela zůstat bez odpovědi, ať už byly ty bytosti jakékoli, měly právo na odpočinek.
Hilvar málem uslyšel slova, která Alvin zašeptal při návratu na loď:
„Doufám, že se dostali domů.“
„A kam teď?“ zeptal se Hilvar, když byli znovu v kosmu.
Alvin se zamyšleně podíval na obrazovku, pak teprve odpověděl.
„Myslíš, že se máme vrátit?“ zeptal se.
„Bylo by to rozumné. Štěstí nás může opustit a kdo ví, jaká překvapení nám ještě připraví ostatní planety.“
Byl to hlas rozumu a opatrnosti a Alvin byl nyní připraven přikládat mu větší váhu než před několika dny. Ale urazil dalekou cestu a celý život čekal na tuto chvíli. Nevrátí se, když je tady toho ještě tolik k prohlédnutí.
„Od této chvíle nebudeme opouštět loď,“ řekl, „a nikde nebudeme přistávat. To nám musí zajistit bezpečnost.“
Hilvar pokrčil rameny, jako kdyby nechtěl nést odpovědnost za to, co se může přihodit. Teď, když Alvin začal být opatrnější, zdálo se mu, že by nebylo rozumné přiznávat, že také trvá na dalších výzkumech. I on už začal ztrácet naději, že se na těchto planetách setkají s inteligentním životem. Měli před sebou podvojný svět; velká planeta, kterou obíhá menší měsíc. Kdysi to mohlo být dvojče světa, který navštívili jako druhý; byla pokryta stejným kobercem jedovaté zeleně. Přistávat nemělo smysl.
Alvin navedl loď na oběžnou dráhu kolem měsíce; nepotřeboval varování složitých ochranných mechanismů, aby si domyslel, že nemá atmosféru. Všechny stíny měly výrazné, ostré hrany a den přecházel v noc rychle bez stmívání a bez soumraku. Byl to první svět, na kterém spatřil cosi blížící se noci, protože v místě, nad kterým letěli, viselo nad horizontem pouze jedno ze vzdálených sluncí. Krajina se utápěla v červeném světle a vyhlížela jako ponořená v krvi.
Mnoho mil letěli nad horami stejně potrhanými a ostrými jako před věky ve dni jejich vzniku. Byl to svět, který nikdy nepoznal změny ani rozklad, nikdy ho nenavštívily větry a deště. Nebyly tu třeba žádné složité systémy, aby se zachovalo všechno v prvotním stavu. Ale když tu není atmosféra, tak tu nemůže být ani život… nebo může?
„Samozřejmě,“ řekl Hilvar, když se na něj Alvin s touto otázkou obrátil. „V tom předpokladu není žádný biologický nesmysl. Život může vzniknout v prostředí zbaveném atmosféry, ale pak může rozvíjet jen takové formy, které v něm vydrží. To se muselo stát už miliónkrát, kdykoli nějaká obydlená planeta ztratila atmosféru.“
„Ale čekal bys, že ve vakuu budou existovat inteligentní formy života? Nemohly by se chránit proti ztrátě vzduchu? “
„Možná, kdyby se to stalo až když dosáhli takového stupně inteligence, aby tomu mohli zabránit. Ale kdyby atmosféra zmizela, když byli ještě na primitivní úrovni, museli by se přizpůsobit nebo zahynout. Po tom, co se přizpůsobili, by možná vyvinuli vysokou inteligenci. Vlastně, pravděpodobně ano — stimul by byl obrovský!“
Co se týče planety, nad kterou prolétali, pomyslel si Alvin, měly Hilvarovy spekulace charakter čistě teoretický. Nikde nebylo vidět nejmenší důkazy, že zplodila nějaký život — ať už inteligentní nebo ne. Ale v takovém případě — k čemu měl sloužit tento svět? Alvin si už byl naprosto jist, že celá soustava Sedmi sluncí je umělým dílem a že tedy i tato planeta musela být částí její imponující konstrukce. Není vyloučeno, že měla sloužit pouze jako ozdoba — jako měsíc své gigantické družky. Dokonce i v takovém případě by ji snad nějakým způsobem využívali.
„Podívej,“ velel Hilvar a ukázal na obrazovku. „Tam, napravo!“
Alvin změnil kurs lodi a krajina na obrazovce se naklonila. Při rychlosti, jakou letěli, se rudě osvětlené skály rozmazávaly v purpurové šmouhy. Náhle se obraz stabilizoval a dole spatřili nepopiratelné známky života. Nepopiratelné, ale stejně beznadějné. Tentokrát na sebe vzaly formu řady štíhlých sloupů, rozestavěných ve vzdálenostech po sto stopách a dvakrát tak vysokých. Běžely, čím dál víc se zmenšujíce v hypnotické perspektivě, až je nakonec pohltil vzdálený horizont.
Alvin zatočil doprava a vedl loď podél řady sloupů. Uvažoval, jakému cíli mohly kdysi sloužit. Absolutně stejné, vycházely jeden za druhým na pahorky a.scházely do údolí. Nic neukazovalo na to, že by tu někdy něco podpíraly, byly hladké, ničím se nelišily a trochu se zužovaly směrem nahoru. Úplně najednou řada sloupů změnila směr a zahnula pod pravým úhlem. Alvin proletěl ještě několik mil, než na to stačil zareagovat a změnit odpovídajícím způsobem kurs.
Sloupy nyní běžely přes mrtvou krajinu nepřerušovanou řadou a zachovávaly ideálně stejné odstupy. Potom padesát mil od poslední změny směru se znovu stočily pod pravým úhlem. Tímhle tempem, pomyslel si Alvin, se brzy vrátíme do výchozího bodu.
Nekonečná řada sloupů je tak zhypnotizovala, že téměř přehlédli místo, kde byla přerušena. Byli už několik mil za tím místem, než Hilvar křikl na Alvina, aby loď obrátil. Zmenšili mírně výšku letu a když kroužili nad tím, čeho si Hilvar všiml, začal v jejich myslích klíčit fantastický předpoklad, i když zpočátku se žádný z nich neodvážil říci to tomu druhému nahlas. Dva sloupy byly zlomené už při podstavci a ležely na skalách, kam upadly. Ale to nebylo všechno; dva sloupy sousedící se škvírou byly vyhnuté ven jakousi mohutnou silou.
Hrůzu budícímu závěru se nedalo uniknout. Alvin už věděl, nad čím letěli, často to vídal v Lys, ale až do této chvíle jej mýlil šokující rozdíl ve velikosti.
„Hilvare,“ řekl zdráhavě — ještě pořád se mu nechtělo obléci do slov své domněnky — „víš, co to je?“ „Je těžké tomu uvěřit, ale zdá se mi, že létáme kolem uzavřené ohrady. Ta řada sloupů je plot — plot, který nebyl dostatečně pevný.“
„Lidé, kteří pěstují zvířata,“ řekl Alvin s nervózním smíchem, „by měli vědět, jak je udržet na uzdě.“
Hilvar nereagoval. Hleděl na vylámanou ohradu a zamyšleně krčil obočí.
„Nechápu,“ ozval se konečně, „čím se na této planetě živilo? A proč uteklo z ohrady? Dal bych hodně, abych se dozvěděl, co to bylo za stvoření.“
„Možná ho ponechali jeho vlastnímu osudu a vylomilo plot, protože bylo hladové,“ rozvíjel svou myšlenku Alvin. „Anebo je možná něco vy dráždilo.“
„Sleťme níž,“ navrhl Hilvar. „Chci si prohlédnout povrch.“
Snesli se tak, že se loď málem dotýkala skály, a teprve pak si všimli, rovina je rozrytá nespočetnými malými dírkami o průměru ne větším než palec nebo dva. Avšak vně ohrazení nebyly ty tajemné stopy, nepřekročily linii plotu.
Měl jsi pravdu,“ řekl Hilvar. „Bylo hladové. Ale nebylo to zvíře; bylo by přesnější nazvat to rostlinou. Vyčerpala půdu uvnitř ohrazení a musela hledat výživu někde jinde. Pohybuje se pravděpodobně poměrně pomalu, převrácení těchto sloupů jí trvalo jistě celá léta.“
Alvinova fantazie rychle doplnila nejisté detaily. Nepochyboval, že Hilvarovy dedukce jsou v zásadě správné a že jakási botanická potvora, která se možná pohybuje příliš pomalu, než aby to mohlo oko postřehnout, svedla ospalou, ale neúnavnou válku s ohradou.
Přes věky, které od té doby určitě uplynuly, mohla ještě žít a vláčet se po celém povrchu planety. Hledat ji by však bylo beznadějným úkolem, protože by to znamenalo pročesat povrch celého globu. Pro klid duše prohlédli terén v okruhu několika mil od průlomu a nalezli velkou okrouhlou skvrnu o průměru nějakých pěti set stop, poďobanou množstvím malých otvůrků. Tady se netvor určitě zastavil, aby se nasytil — jestli je možné použít toho slova pro organismus, který čerpá výživu z pevné skály.
Když se znovu vznesli do vesmíru, pocítil Alvin, že se ho zmocňuje podivná únava. Návštěva světů soustavy Sedmi sluncí byla beznadějná, ale i kdyby kdesi jinde ve vesmíru existovala ještě nějaká inteligence, tak kde ji hledat? Pohlédl na hvězdy rozseté po obrazovce jako prach a věděl, že na prozkoumání všech jim nestačí čas.
Zmocnil se ho pocit osamění a tísně, jaký snad nikdy předtím nezažil. Nyní chápal strach Diasparu z ohromných prostor Vesmíru, hrůzu, která způsobila, že se jeho bratři stáhli do mikrokosmu svého města. Vzpíral se uvěřit, že přece jenom měli pravdu.
Obrátil se pro podporu k Hilvarovi, ale ten stál nehybně se zaťatými pěstmi a skleněnýma očima. Hlavu sklonil k rameni, zdálo se, že čemusi naslouchá a napíná všechny smysly, aby vnímal okolní pustinu.
„Co se stalo?“ zeptal se rychle Alvin. Musel otázku opakovat, než dal Hilvar najevo, že slyší. Odpověděl, stále zahleděný v nicotu.
„Něco přichází,“ řekl pomalu. „Něco, co nechápu.“
Alvinovi se zdálo, že to v kabině zavanulo chladem a v celé hrůze mu vytanuly na mysli pradávné útoky Nájezdníků. Silou vůle, kterou zmobilizoval, postupně ovládl záchvat paniky. Úplně ho to vyčerpalo. „Je to přátelské?“ zeptal se. „Nebo musíme utéct na Zemi?“ Hilvar odpověděl pouze na druhou otázku, první přešel mlčením. Hlas měl tichý, ale nebyl v něm neklid nebo strach. Byl z něj slyšet spíše ohromný úžas a zvědavost, jako by se malý kluk setkal s něčím tak úžasným, že si nechtěl plést do dojmů a myšlenek odpovědi na ustrašené Alvinovy otázky.
„Opozdil jsi se,“ pravil. „Už je tady.“
Galaxie se už mnohokrát otočila kolem své osy od chvíle, kdy se u Vanamonda probudilo vědomí. Vzpomínal si na málo věcí z těch prvních eonů a nepamatoval si mnoho bytostí, které se o něj tehdy staraly — ale stále si pamatoval svůj neutišitelný žal, když odešly a zanechaly ho mezi hvězdami samotného. Od té doby putoval staletí po staletí od slunce ke slunci a pomalu se rozvíjel a zvětšoval svoji sílu. Kdysi snil o tom, že najde ty, kterým vděčil za život, a i když ty sny už vybledly, tak nikdy neumřely úplně.
Na nesčetných světech nacházel zbytky, které po sobě život zanechal, ale inteligenci objevil pouze jednou — a zděšeně z Černého slunce prchal. Ale vesmír byl příliš veliký a hledání teprve začínalo.
I když byl daleko v čase a prostoru, přes světelné roky dorazil k Vanamondovi ze srdce Galaxie velký výbuch energie. Byl úplně jiný než záření hvězd a objevil se v jeho vědomí tak náhle jako stopa zanechaná meteorem na nočním bezoblačném nebi. Hnal se k němu kosmem i časem a cestou ze sebe shazoval mrtvý, neměnný model minulosti.
Dlouhý kovový tvar s nekonečně složitou stavbou Vanamond nechápal, byl mu tak strašně cizí, jako všechny objekty fyzického světa. Kolem toho tvaru se stále vznášela aureola energie, která ho vytáhla z konce vesmíru, ale ta ho teď nezajímala. Opatrně a s plachostí divokého zvířete připraveného v každém okamžiku prchnout se přibližoval dvěma myslím, které objevil.
A už věděl, že jeho dlouhé hledání končí.
Alvin chytil Hilvara za ramena a divoce jím třásl, jak se snažil přivolat přítele do přítomnosti.
„Řekni mi,co se děje,“ prosil zoufale. „Co mám dělat?“
Z Hilvarových očí se vytratila extáze.
„Pořád to nechápu, ale nemáme důvod k obavám. Jsem si tím jist.
Ať je to cokoli, neublíží nám. To něco se zdá jednoduše… zaujaté.“
Alvin se chtěl ještě na něco zeptat, když ho náhle ovládl pocit, který dosud neznal. Zdálo se mu, že se mu po těle rozlévá příjemné teplé chvění; trvalo to několik sekund, ale když to přestalo, nebyl už jenom Alvin. Cosi s ním sdílelo jeho mozek a naplňovalo ho, tak jako jedno kolo může částečně naplňovat jiné. Byl si rovněž vědom toho, že na dosah ruky je Hilvarova mysl stejně spojená s vědomím bytosti, která se tu objevila. Pocit to byl spíše divný než nepříjemný a díky němu si Alvin poprvé uvědomil, co to je telepatie — schopnost, která v Diasparu tak zdegenerovala, že teď bylo možné s její pomocí ovládat pouze stroje.
Alvin se vzbouřil, když se Seranis pokoušela ovládnout jeho mysl, ale s tímto vetřelcem nedokázal bojovat. Odpor byl beznadějný a koneckonců stejně věděl, že ta bytost nemá nepřátelské úmysly. Uvolnil se a bez odporu akceptoval fakt, že jeho mysl zkoumá nekonečně větší inteligence.
Vanamond se ihned zorientoval, že jedna z těch myslí je přístupnější. Zjistil, že oba dva jsou jeho přítomností zaskočeni, nedokázal uvěřit, že mohli zapomenout; špatná paměť, podobně jako smrtelnost, ležely mimo schopnost Vanamondova chápání. Navázání kontaktu bylo velmi těžké, hodně obrazů, které nalezl v jejich myslích, bylo tak dávných, že je sotva rozpoznával. Byl zmatený a lehce vyděšený strachem z Nájezdníků, kteří jimi stále procházeli, připomínalo mu to jeho vlastní pocity, když se poprvé v jeho zorném poli objevilo Černé slunce.
Ale tyto mysli nevěděly nic o Černém slunci a teď se v nich začaly formulovat první otázky.
„Kdo jsi?"
Odpověděl tak, jak jedině mohl odpovědět.
„Jsem Vanamond.“
Nastala pauza (jak dlouho se formulují jejich myšlenky!) a pak otázku opakovali. Neporozuměli — divné, vždyť určitě právě jejich druh mu dal jméno. Pamatoval si ten fakt ode dne narození. Vzpomínek měl málo a všechny začínaly od stejného bodu v čase, ale byly křišťálově průzračné.
Do jeho myšlenek znovu vstoupily jejich malinké myšlenky.
„Kde jsou lidé, kteří vybudovali Sedm sluncí? Co se s nimi stalo?“
Nevěděl. Nedůvěřovali mu a jejich rozčarování k němu dorazilo ostře a výrazně i přes propast dělící jejich myšlenky od jeho. Ale byl trpělivý a chtěl jim pomoci, protože hledali totéž, co on a vedle nich se poprvé necítil osamocený.
Alvin nevěřil, že někdy prožije takovou zkušenost, jako byla ta nehlasná rozmluva. Bylo těžké uvěřit, že může být něčím víc než divákem, protože nechtěl přiznat dokonce ani sobě, že Hilvarova mysl byla nějakým způsobem více pohlcena než jeho. Mohl pouze čekat, užaslý a napůl omámený přílivem myšlenek převyšujících možnosti jeho chápání.
Najednou Hilvar pobledl, přerušil kontakt a obrátil se k příteli.
„Alvine,“ řekl unaveným hlasem, „děje se tady něco divného. Ničemu z toho nerozumím.“
To prohlášení jen málo pomohlo obnovit Alvinovo sebevědomí a když si to Hilvar přečetl na jeho tváři, usmál se.
„Nedokážu odhalit, čím je ten… Vanamond,“ protáhl. „Je to bytost, která disponuje obrovským věděním, ale současně se zdá být obdařen velmi malou inteligencí. Samozřejmě,“ dodal, „jeho mysl se může tak lišit od naší, že ho nedokážeme pochopit — i když nevěřím, že je to skutečné vysvětlení.“
„No a co jsi se dozvěděl?“ zeptal se netrpělivě Alvin. „Ví něco o Sedmi sluncích? “
Hilvar byl stále jaksi mimo.
„Byly vybudovány mnoha rasami, včetně naší,“ pravil nepřítomně. „Může mi sdělovat fakta, jako je toto, ale nerozumím jejich významu. Myslím, že má vědomí minulosti. Ale nedokáže ho interpretovat. Všechno, co se kdysi stalo, se v jeho myšlení promíchalo.“
Přerušil se na chvilku a zamyslel se, potom se mu tvář rozjasnila.
„Jedna věc je jasná; tak či onak musíme vzít Vanamonda na Zem, abychom ho zkonfrontovali s našimi filozofy.“
„Bude to bezpečné?“ zeptal se Alvin.
„Ano,“ řekl Hilvar a uvažoval, jak je ta úvaha pro jeho přítele netypická. „Vanamond je nám přátelsky nakloněn. Co víc, zdá se mi, že je něžný.“
A zcela náhle vyplynula na povrch myšlenka, která se celou tu dobu vznášela v Alvinově podvědomí. Vzpomněl si na Krifa a všechna ta malá zvířata, která před ním neustále utíkala, a co vlastně tak trápilo a znepokojovalo Hilvarovy přátele. A vzpomněl si — jak je to už dávno! — na zoologický účel jejich expedice do Shalmirane.
Hilvar si našel nového mazlíčka.