Jak úplně nemyslitelná, uvažoval Jeserac, by byla ta konference ještě před několika dny.
V sále Rady u stolu, který byl postavený napříč otevřenému konci podkovy, sedělo šest hostů z Lys. Jeserac si pobaveně připomněl, že to není tak dávno, co na tom samém místě stál Alvin a poslouchal vyjádření Rady, které rozhodlo, že Diaspar musí být znovu uzavřeno před světem. Teď svět vtrhl do města, a nebyl to žert a nebyl to pouze svět — ale celý vesmír.
Složení Rady se od té doby změnilo. Chybělo pět jejích dávných členů. Nebyli ve stavu stačit nynějším problémům a odpovědnosti a následovali Khedrona. To, že tak mnoho obyvatel Diasparu nebylo schopno postavit se čelem k první reálné výzvě po milionech let, přemýšlel Jeserac, byl důvod, proč Diaspar prohrálo. Tisíce jeho obyvatel se utekly schovat v Paměťových bankách s nadějí, že až se probudí, bude krize zažehnána a naleznou Diaspar takové, jaké je znali dříve. Byli by zklamaní.
Jeserac byl požádán, aby zaujal jedno z volných míst v Radě. Ačkoli měl jako Alvinův vychovatel škraloup, jeho přítomnost byla natolik důležitá, že všichni souhlasili s jeho účastí na jednání. A teď pohodlně seděl na konci stolu, v místě, které mělo několik předností. Mohl odtud nejenom vidět profily hostí, ale také pozorovat tváře rádců — a z jejich tvaří se dalo mnoho vyčíst!
Už nepochyboval, že Alvin měl pravdu a i Rada si pomalu uvědomila tu nemilou skutečnost. Delegáti Lys dokázali myslet o hodně rychleji než nejkvalitnější inteligence Diasparu. Ale to nebyla jejich jediná převaha, navíc se dal v jejich chování postřehnout nebývalý stupeň koordinace, způsobovaný, jak se Jeserac domýšlel, hlavně telepatickými schopnostmi. Byl zvědavý, zda četli myšlenky rádců, po chvíli ale toto podezření odvrhl. Přece by neporušili slavnostní slib, bez něhož by k setkání nedošlo.
Jeserac si uvědomoval, že dosud jednání nepřineslo žádné pokroky a nedomníval se, že by porada došla k nějakému pozitivnímu výsledku. Zdálo se, že Rada, která sotva přijala na vědomí fakt existence Lys, si neuvědomuje váhu toho, co se stalo. Kromě toho byla jasně vystrašená — a stejně, jak se domýšlel, byli vystrašení i hosté, i když to dokázali lépe skrýt.
Sám Jeserac se nebál tolik, jak si původně myslel; strach ho stále pronásledoval, ale teď se mu dokázal postavit. Cosi z Alvinovy lehkomyslnosti (nebo to snad byla odvaha?) začalo měnit jeho pohled na svět. Uvěřil, že by kdykoli byl schopen udělat krok za zdi města, a už chápal pohnutky, které k tomu vedly Alvina.
Otázka předsedajícího ho zaskočila, ale rychle se ovládl. „Domnívám se,“ řekl, „že pouze náhoda způsobila, že nynější situace nenastala dříve. Víme všichni, že Odlišných bylo čtrnáct a že se za jejich vznikem musí skrývat určitý plán. Jeho cílem, jak se domnívám, bylo nedopustit, aby byla Lys a Diaspar věčně rozdělena. Alvin to chápal, ale udělal ještě něco, co podle mě určitě prvotní projekt neobsahoval. Může to Centrální počítač potvrdit? “
Neosobní hlas mu odpověděl ihned.
„Radní vědí, že nemohu komentovat instrukce, které jsem obdržel od konstruktérů.“
Jeserac to mírné pokárání přijal s klidem.
„Z nějaké blíže neurčené příčiny nemůžeme ta fakta analyzovat. Alvin odletěl do kosmu. Až se vrátí, můžete mu znemožnit další podobné výpravy, i když osobně pochybuji, že se vám to podaří, protože se určitě hodně naučil. A když nakonec dojde k tomu, čeho se všichni tolik obáváte, tak nikdo z nás s tím nic neudělá. Země je bezbranná — taková, jaká byla před miliony let.“
Jeserac zmlkl a zahleděl se do tváří shromážděných. Jeho slova nebyla přijata s uspokojením, ale to samozřejmě nečekal.
„Ale přesto nevidím důvod ke znepokojení,“ pokračoval dál. „Země se teď nenachází ve větším nebezpečí než kdy jindy. Proč by dva lidé v jedné malé lodi měli znovu přivolat hněv Nájezdníků? Buďme upřímní a přiznejme, že kdyby jen Nájezdníci chtěli, mohli zničit náš svět už před staletími.“
Zavládlo nesouhlasné ticho. Takhle mluvit bylo kacířství a jednou by za to Jeserac mohl být odsouzen.
Předsedající ho přerušil a svraštil obočí. Cožpak legenda neříká, že Nájezdníci ušetřili Zemi pouze pod podmínkou, že se člověk nikdy víc nevypraví do kosmu? A cožpak jsme teď neporušili tuto podmínku? “
„Samozřejmě, tak to říká legenda,“ souhlasil Jeserac. „Akceptujeme nekriticky mnoho legend a tato je jedna z nich. Nemáme žádný důvod domnívat se, že právě tato je pravdivá. Je těžké uvěřit, že něco tak významného není zaregistrováno v paměti Centrálního počítače — a on o té úmluvě nic neví! Ptal jsem se ho, i když pouze prostřednictvím informačních strojů. Rada se ho na to může zeptat bezprostředně.“ Jeserac skončil a čekal na odpověď předsedy. Řekl, co považoval za nutné a neměl chuť riskovat další napomenutí, kdyby se náhodou opět dotkl zakázaného tématu. A nedočkal se, protože právě v tom momentu hosté z Lys ztuhli všichni najednou ve svých křeslech a jejich tváře se současně stáhly v grimase nedůvěry a znepokojení. Vypadali, že poslouchají jakýsi vzdálený hlas, který jim do uší vlévá neobvyklé informace.
Rádci čekali na konec té bezeslovné konverzace s nepokojem, který minutu od minuty rostl. Hlavní delegát se náhle vytrhl z transu a omluvně se obrátil na předsedu.
„Právě jsme přijali divné a znepokojivé zprávy z Lys,“ řekl.
„Alvin se vrátil na Zemi?“ zeptal se předseda Rady.
„Ne, to není Alvin. Je to něco jiného.“
Když Alvin přistával na mýtině u Airliee, uvažoval, zda někdy v dějinách lidstva nějaká jiná loď vracející se z kosmu přivezla na Zem stejně nezvyklý náklad — pokud se ovšem Vanamond fakticky nacházel ve fyzickém prostoru stroje. Během cesty o sobě nedával vědět. Hilvar tvrdil — a Jeho vědomosti byly mnohem přesnější, protože je čerpal z bezprostředních kontaktů s tou fantastickou bytostí — že jenom o sféře Vanamondova vnímání bylo možné říct, že zaujímá nějakou ohraničenou rozlohu v prostoru. Sám Vanamond se nenacházel nikde — možná nikdy ani nebyl.
Když vyšli z přechodové komory, už na ně čekala Seranis s pěti senátory.
Jednoho senátora Alvin poznal během své poslední návštěvy, dva jiní, kteří se účastnili předchozího setkání, byli teď, jak se domníval, v Diasporu. Byl zvědavý, jak se delegaci dáří a jak město zareagovalo na vstup prvních vetřelců po milionech let.
„Vypadá to, Alvine,“ řekla chladně Seranis, když se přivítala se synem, „že mas skutečný dar, co se týká odkrývání neobvyklých bytostí. Přesto si myslím, že uplyne dost času, než předstihneš svůj poslední výsledek v této oblasti.“ Alvin se překvapeně otočil.
„To jest — Vanamond je tady? “
„Ano, je, už pár hodin. Dokázal nějak vystopovat trasu, kterou jste letěli tam — čin sám o sobě udivující a vyvolávající mnoho problémů filozofické povahy. Existuje domněnka, že doletěl do Lys v tomtéž momentě, kdy jste ho objevili, a že se tedy dokáže přemisťovat prostorem nekonečnou rychlostí. Ale to není všechno. Během posledních několika hodin jsme se od něj dozvěděli taková fakta z naší historie, která jsme ani neočekávali.“
Alvin na ni hleděl s úžasem. Pochopil — nebylo těžké si to představit — jakým šokem pro tyto lidi se spojeným intelektem a se zostřeným smyslovým vnímáním bylo objevení Vanamonda. Zareagovali s udivující rychlostí a on si najednou představil Vanamonda, možná trochu vystrašeného, obklopeného nejbystřejšími myslemi z Lys.
„Už víte, čím je?“ zeptal se.
„Ano. To bylo jednoduché, i když stále nevíme, odkud pochází. Je čistou myšlenkou a vědění, jakým disponuje, se zdá být neohraničené. Ale je dětinský v pravém smyslu toho slova.“
„Přirozeně!“ vykřikl Hilvar. „Měl jsem si to domyslet.“
Alvin vypadal nechápavě a Seranis se ho nakonec zželelo.
„Jde mi o to, že i když Vanamond disponuje kolosální, možná neomezenou myslí, tak je ještě nedozrálý a nerozvinutý. Jeho skutečná inteligence je v této chvíli menší než lidská,“ usmála se nuceně, „i když jeho myšlenkové procesy probíhají mnohem rychleji a mnohem snadněji si osvojuje znalosti. Disponuje také jinými schopnostmi, kterým zatím ještě nerozumíme. Těžko popsatelným způsobem se zdá, že před jeho myšlením je otevřena celá minulost. Té schopnosti mohl vlastně využít, když přišel po vašich stopách na Zem.“
Alvin mlčel. Ted si teprve uvědomil, jak správně si Hilvar počínal, když dovedl Vanamonda do Lys a jaké měl štěstí on sám, když napálil Seranis. Ta věc by se mu podruhé v životě nepovedla.
„Tvrdíš tedy, že Vanamond se narodil nedávno?“ zeptal se.
Když použijeme jeho standardů, tak ano. Ve skutečnosti existuje už velmi dlouho, i když jistě kratší dobu než lidský rod. Nejpřekvapivější je to že tvrdošíjně trvá na tom, že jsme to byli my, kdo ho povolal k existenci a není pochyb, že s jeho původem jsou spojena všechna největší tajemství minulosti.“
Kde je Vanamond teď?“ zeptal se Hilvar.
Vyptávají se ho historici z Grevarnu. Snaží se zjistit obecný náčrt minulosti. Ale ta práce jim zabere celá léta. Vanamond může popisovat minulost se všemi podrobnostmi, ale nerozumí tomu, co vidí; je velmi těžké s ním spolupracovat.“
Alvin se divil, jak Seranis tohle všechno ví, pak si uvědomil, že pravděpodobně každý bdící člověk v Lys sleduje, jak tento velkolepý výzkum pokračuje. Pocítil pýchu, když si uvědomil, že teď už je slavný jak v Lys, tak i v Diasparu, avšak do této pýchy se mu mísila frustrace. Tady bylo něco, na čem se nikdy nemohl plně podílet a čemu ani nerozuměl. Přímý kontakt i mezi lidskými mozky byl pro něj takovou záhadou, jakou musí být hudba pro hluchého nebo barva pro slepce. Avšak nyní si lidé z Lys vyměňují myšlenky s tou nepředstavitelně cizí bytostí, kterou přivedl na Zem, ale které nemůže nikdy porozumět ani za pomoci všech svých smyslů.
Tady nebylo jeho místo: až po skončení rozmluv se dozví výsledky. Otevřel brány nekonečna a teď pocítil obavy — dokonce strach — z toho, co udělal. Pro pokoj duše se musí vrátit do malinkého známého světa Diasparu, které hledalo úkryt, zatímco on se hnal za svými sny a ambicemi… Jaká je v tom ironie; ten, který opustil město, aby riskoval život mezi hvězdami, se teď vrací domů jako ustrašené dítě, splašeně prchající pod matčinu ochranu.