Diaspar nebylo příliš spokojené s Alvinovým návratem. Ve městě to vřelo jako v mraveništi, do kterého někdo vrazil kůl.
Stále se zdráhalo čelit realitě, ale ti, kteří odmítli připustit existenci Lys a vnějšího světa, už neměli, kam by se ukryli. Paměťové banky je přestaly přijímat, ti, kteří lpěli na svých snech a hledali únik v budoucnosti, nyní marně kráčeli do sálu Tvoření. Plamen, který tavil, ale nepálil, je odmítl pozdravit, už nemohli usnout a probudit se s mozky vymytými o sto tisíc let dál po proudu času. Nepomáhaly žádné apely na Centrální počítač, ten dokonce ani nevysvětlil motivy svého postupu. Nespokojení utečenci se museli vrátit do města a postavit se čelem problémům svého století.
Alvin a Hilvar přistáli na okraji Parku, nedaleko paláce Rady. Až do poslední chvíle si nebyl Alvin jistý, zda dokáže loď dovést do města skrz pole, která je oddělovala od vnějšího světa. Obloha Diasparu, stejně jako koneckonců všechno v tomto městě, byla věcí umělou nebo přinejmenším částečně umělou. Noc s hvězdami a pozůstatky všeho, co člověk ztratil, nebyla do města vpuštěna. Pole také město chránilo před bouřemi, které občas šílely nad pustinami a zakrývaly nebe pohyblivými stěnami písku.
Neviditelní ochránci přesto Alvina vpustili a když dole spatřil Diaspar, věděl, že je doma. Nezávisle na tom, jak ho vrtal vesmír a jeho tajemství, tady se narodil a do tohoto města patřil. Nikdy ho neuspokojovalo, ale vždy by se sem vrátil. Musel procestovat půl Galaxie, aby objevil tuto jednoduchou pravdu.
Než loď přistála, shromáždil se v Parku dav a Alvin čekal s neklidem, jak ho obyvatelé města přijmou. Dost snadno četl v jejich tvářích, které sledoval na obrazovce, ještě než otevřel průlez. Překvapivou emocí byla zvědavost — sama o sobě byla v Diasparu něčím neobvyklým. Mísila se ní obava a tu a tam i neklamné příznaky strachu. Alvin si smutně pomyslel, že nikdo nemá z jeho návratu radost.
Přesto ho Rada přijala pozitivně. Přestože právě on byl strůjcem obecné krize, tak stejně zase jen on mohl dodat fakta, o která se bude opírat budoucí linie postupu. S hlubokou pozorností vyslechli jeho zprávu o letu na Sedm sluncí a o setkání s Vanamondem. Pak odpovídal na spoustu otázek a projevoval přitom trpělivost, která udivovala většinu tázajících. Jak rychle pochopil, jejich myšlenky byly ovládané strachem z Nájezdníků, přestože je ani jednou nejmenovali, a nebyli příliš nadšeni, když se do tohoto tématu pustil přímo.'
Kdyby Nájezdníci ještě ve vesmíru existovali,“ hovořil Alvin, „tak bych se s nimi v samém jeho středu určitě setkal. Ale mezi Sedmi slunci není inteligentní život; domysleli jsme si to sami, ještě dříve než Vanamond potvrdil naše předpoklady. Domnívám se, že Nájezdníci odešli před staletími; alespoň Vanamond, který se zdá být stejně starý jako Diaspar, o nich nic neví.“
„Chtěl bych poznamenat,“ ozval se najednou jeden z rádců, „že Vanamond může být jistým způsobem, který zatím ještě neznáme, potomkem Nájezdníků. Nepamatuje si svůj původ, ale to neznamená, že by nám jednoho dne nemohl být nebezpečný.“
Hilvar, který se účastnil shromáždění jako pozorovatel, nečekal, až mu bude udělen hlas. Alvin poprvé viděl přítele tak pobouřeného.
„Vanamond vstoupil do mé mysli,“ řekl, „a i já jsem krátce nahlédl do jeho. Moji lidé už o něm hodně vědí, i když zatím neodhalili, kým je. Ale jedno je jisté — Vanamond je nám nakloněn a ze setkání s námi měl velikou radost. Z jeho strany se nemusíte ničeho obávat.“
Po tomto výbuchu panovalo chvilku mlčení, Hilvar se pomalu uklidnil a na tváři se mu objevily rozpaky. Bylo patrné, že napětí, které do této chvíle v sálu panovalo, začalo pomalu opadávat, jako by se z duší přítomných zdvihl jakýsi mrak. Předsedající dokonce ani nenapomenul Hilvara za to, že si vzal hlas bez dovolení.
Jak Alvin poslouchal debatu, tak zřetelně rozlišil tři školy myšlení, prezentované Radou. Konzervativci, kteří byli v menšině, stále živili naděje, že se ještě podaří vrátit ručičky hodin zpět a nastolit starý pořádek. Proti zdravému rozumu se křečovitě drželi teze, že Diaspar a Lys na sebe opět mohou zapomenout.
Pokrokoví byli rovněž v menšině. Fakt, že se vůbec v Radě vyskytli, Alvina mile překvapil. Po pravdě řečeno, nepřijali invazi vnějšího světa s žádnou radostí, ale byli rozhodnuti ji co nejsprávněji využít. Někteří z nich se uchylovali až k sugesci, že může existovat způsob, jak překonat psychologické bariéry, které ještě účinněji než bariéry fyzické tak dlouho odřezávaly Diaspar od světa.
Většina členů Rady, která přesně odrážela nálady, jež ve městě panovaly, přijala postoj bdělé ostražitosti. Mezitím čekali, až někdo nastíní plány do budoucnosti, které je z toho dostanou. Domnívali se, že dokud bouře neutichne, nemá smysl osnovat žádné plány ani se snažit zavádět vymezené linie postupu.
Po skončeném jednání přišel k Alvinovi a Hilvarovi Jeserac. Zdálo se, že se od posledního setkání s Alvinem — od posledního rozloučení ve věži Loranne v bezprostřední blízkosti pustiny — změnil. Změna nebyla tak výrazná, jak Alvin doufal, ale s podobnou metamorfózou lidí se měl setkávat v následujících dnech stále častěji. Jeserac vypadal, jako by omládl, jako kdyby ohně života nalezly v jeho žilách nové palivo a plály teď jasněji. Přes své stáří patřil k těm, kteří mohou zvednout rukavici, kterou Alvin Diasparu hodil.
„Mám pro tebe zprávy, Alvine,“ řekl. „Snad znáš senátora Gerana?“ Alvin na okamžik zrozpačitěl, potom si vzpomněl.
„Samozřejmě — byl jedním z prvních lidí, které jsem v Lys potkal. Byl v jejich delegaci?“
„Ano, poznali jsme se dost dobře. Je velmi inteligentním člověkem a rozumí lidské psychice víc, než jsem se domníval, že by kdy bylo možné — i když mi říkal, že na podmínky panující v Lys je začátečník. Během svého pobytu tady v Diasparu dal podnět k něčemu, co je velmi blízké tvému srdci. Doufá, že analyzuje impuls, který nám nedovoluje opustit město a věří, že když odhalí jeho mechanismus, bude ho umět zrušit. Dvacet našich už s ním spolupracuje.“
„I ty jsi jedním z nich?“
„Ano,“ řekl Jeserac a lehce se začervenal, což Alvin do té doby neviděl. „Není to snadné a určitě to není příjemné — ale cíl je lákavý.“
„A co vlastně Gerane dělá?“
„Působí na nás přes Ságy. Režíroval jich hodně a zkoumá naše reakce, když je prožíváme. Nikdy jsem si nemyslel, že se v mém věku znovu vrátím k zábavám dětství.“
„Co jsou to Ságy? “ zeptal se Hilvar.
Vymyšlené světy snů,“ vysvětlil Alvin. „Alespoň většina z nich je vymyšlená, i když některé se pravděpodobně opírají o historická fakta. V paměťových buňkách jsou jich zaregistrované miliony, můžeš si vybrat, jaký druh dobrodružství nebo prožitků chceš, a když si vpravíš do mozku odpovídající impulsy, bude se ti zdát, že je prožíváš doopravdy.“
Obrátil se k Jeseracovi. „Jaké Ságy vám připravil Gerane?“ Většina z nich se váže, jak se určitě domýšlíš, k opuštění Diasparu. Některými nás přenáší zpátky do našich nejranějších vtělení, tak blízko časů založení města, jak jen je to možné. Gerane se domnívá, že čím více se přiblíží chvíli spuštění impulsu, tím jednodušeji ho odstraní.“ Ta zpráva dodala Alvinovi pocit sebejistoty a potěšila ho. Jeho úspěch by byl poloviční, kdyby otevřel brány města — a pak zjistil, že jimi nikdo neprojde…
„Opravdu se chcete zbavit strachu, který vám nedovoluje opustit Diaspar? “ zeptal se Alvin důrazně.
„Ne,“ odpověděl bez váhání Jeserac. „Jsem zděšený tou představou, ale uvědomuji si, že jsme se naprosto mýlili, když jsme soudili, že Diaspar je pupkem světa, a logika mi říká, že je nutné s touto chybou něco udělat. Vnitřně stále ještě nejsem schopen město opustit a možná, že už takovým navždy zůstanu. Gerane chce vzít některé z nás do Lys — toužím mu v tom experimentu pomoci — i když na druhé straně doufám, že se nepovede.“
Alvin pohlédl na starého učitele s novým respektem. Už nezlehčoval moc sugesce ani nepodceňoval síly, které mohou přinutit člověka jednat proti logice. Nemohl si pomoci a musel srovnávat Jeseracovu tichou odvahu s Khedronovým panickým útěkem do budoucnosti — ačkoli teď už lépe chápal lidskou povahu a nechtěl odsuzovat Šaška za to, co udělal.
Byl si jist, že Gerane dosáhne toho, co si umínil. Jeserac je už možná příliš starý na to, aby změnil způsob života jakkoli by si přál začít nanovo. To nevadí, podaří se to jiným, za kvalifikovaného vedení psychologů z Lys. A jakmile jich jednou několik unikne z miliardy let starých pořádků, už bude jen otázkou času, kdy je budou následovat ostatní.
Byl nedočkavý, jaký vliv bude mít úplné prolomení bariéry na Lys i Diaspar. Bylo by třeba vzít nějakým způsobem nejlepší věci z obou prostředí a spojit je do nové, zdravé kultury. Byl to šílený úkol a k jeho konání bude potřebná veškerá moudrost a trpělivost, které lidstvo dokáže dosáhnout.
Na některé problémy, týkající se nastávajících změn, už narazili. Návštěvníci z Lys odmítli, ovšem zdvořile, bydlet v domech, které jim město poskytlo. Museli si zařídit vlastní dočasné ubytování v Parku, v prostředí, které jim připomínalo Lys. Hilvar byl jedinou výjimkou, a ačkoli nerad bydlel v domě s pevně neurčenými stěnami a efemérním nábytkem, statečně přijal Alvinovo pohostinství, uklidněn slibem, že tu nezůstanou dlouho. Hilvar se nikdy v životě necítil osamělý, ale v Diaspar poznal, co to osamělost je. Město bylo pro něj víc cizí než Lys pro Alvina a byl sklíčen a ohromen jeho nekonečnou složitostí a myriádami cizinců, kteří, jak se zdálo, zaplňovali každičký centimetr prostoru kolem něj. V Lys znal každého, byť jen zběžně, ať už se s ním setkal nebo ne. I kdyby žil tisíc životů, nemohl by nikdy znát každého v Diasparu, a i když si uvědomoval, že je to iracionální pocit, trochu ho to deprimovalo. Pouze věrnost Alvinovi ho tu držela, ve světě, který s tím jeho nemá nic společného.
Často se pokoušel analyzovat své pocity vůči Alvinovi. Věděl, že jejich přátelství pramení z téhož zdroje, který inspiruje jeho soucit s malými zápasícími tvory. Nad tím by užasli všichni, kdo považovali Alvina za umíněného, tvrdohlavého a egocentrického člověka, který nepotřebuje ničí náklonnost a není ani schopen ji vracet.
Hilvar věděl víc, vycítil to instinktivně hned na počátku.
Alvin byl průzkumník a všichni průzkumníci hledají něco, co ztratili. Zřídkakdy to najdou a ještě vzácnější je, když jim dosažení cíle přináší větší štěstí než jeho hledání.
Hilvar nevěděl, co Alvin hledá. Byl poháněn silami, které dali před dávnými dobami do pohybu muži génia, kteří naplánovali Diaspar s tak perverzní dokonalostí — nebo muži ještě geniálnější, kteří jim oponovali. Jako každá lidská bytost byl Alvin do určité míry stroj, jeho činy byly předurčeny dědičností. To nic neměnilo na jeho potřebě porozumění a soucitu ani ho to nečinilo imunním vůči pocitu osamělosti a frustrace. Pro své vlastní lidi byl tak nepochopitelný, že někdy zapomínali, že je ještě stále jedním z nich. Musel přijít cizinec z úplně jiného prostředí, aby v něm viděl lidskou bytost.
Za pár dní od příchodu do Diasparu potkal Hilvar víc lidí než za celý svůj život. Setkal se s nimi, ale nepoznal prakticky nikoho. Z důvodu tak velkého množství lidí si obyvatelé města ponechávali jistou rezervovanost, kterou bylo těžké proniknout. Jediné soukromí, které znali, bylo soukromí myšlenek, a lpěli na něm i tehdy, když se účastnili všech těch nesčetných společenských událostí, které se v Diasparu konaly. Hilvar je litoval, ačkoli věděl, že oni o jeho soucit nestojí. Neuvědomovali si, o co přicházejí, nemohli porozumět hřejivému pocitu společenství lidí, pocitu sounáležitosti, která v telepatické společnosti všechny spojovala. Avšak ačkoli byli natolik zdvořilí, aby se to pokusili skrýt, bylo zřejmé, že většina lidí, se kterými mluvil, se na něj dívala soucitně, jako na někoho, kdo vede neuvěřitelně nudný a jednotvárný život.
Eristona a Etanii, Alvinovy poručníky, pustil Hilvar rychle z hlavy jako sice laskavé, ale naprosto bezradné nuly. Mátlo ho, když slyšel, že se Alvin o nich zmiňuje jako o otci a matce — to byla slova, která si v Lys ještě zachovávala dávný biologický význam. Musel stále namáhat svoji obrazotvornost, aby si zapamatoval, že zákony života a smrti byly tvůrci Diasparu zrušeny, a byly chvíle, kdy se Hilvarovi zdálo, že přes všechen ruch kolem je město napůl prázdné, protože tu nejsou děti.
Byl by rád věděl, co se stane s Diasparem teď, když dlouhé období izolace skončilo. To nejlepší, co může město udělat, usoudil, je zničit Paměťové banky, které ho tak dlouhá léta přiváděly do extáze.
Ať byly jakkoli zázračné — snad největší triumf vědy, která je stvořila — byly výtvorem nemocné kultury, která se bála tolika věcí. Některé z těchto obav byly reálné, ale jiné, jak se nyní zdálo, tkvěly pouze v představách. Hilvar věděl něco o modelu, který se začínal objevovat při zkoumání Vanamondových myšlenek. Za několik dní ho Diaspar bude znát také — a uvidí, co všechno z jeho minulosti byl jen mýtus.
Avšak kdyby byly Paměťové banky zničeny, za tisíc let by bylo město mrtvé, protože lidé ztratili schopnost se rozmnožovat. To je dilema, které bude nutné vyřešit a Hilvarovi už jedno možné řešení blesklo hlavou. Každý technický problém má vždycky řešení a jeho lidé mistrně ovládají biologické vědy. Co se stalo, může se odestát, bude-li si to Diaspar přát.
Ale nejprve by se město muselo naučit to, co zapomnělo. Taková výchova by trvala mnoho let — možná dokonce hodně staletí. Ale to byl teprve začátek, zakrátko šok první lekce otřese Diasparem stejně hluboce, jako nynější kontakt s Lys.
Lys to otřese také. Obě kultury vyrostly — přes všechnu rozdílnost — ze stejných kořenů a sdílely tytéž iluze. Obě budou zdravější, až se ještě Jednou, klidně a pevně, podívají do minulosti, kterou lidé ztratili.