Amfiteátr, vytvořený speciálně pro tuto příležitost, obsahoval celou populaci Diasparu a byl zaplněn do posledního ze svých deseti milionů míst. Když hleděl ze svého sedadla na hlediště prohnuté do oblouku, vzpomněl si Alvin na Shalmirane. Ty dva krátery měly podobný tvar a byly téměř stejně velké.
Ale přesto byl mezi nimi zásadní rozdíl. Velká mísa Shalmirane existovala doopravdy; tento amfiteátr byl pouze fantomem, matricí elektrických nábojů dosud přechovávaných v paměti Centrálního počítače. Alvin věděl, že ve skutečnosti je stále ve svém pokoji a že lidé, kteří ho obklopují, také zůstali ve svých domech. Dokud se nepokusil pohnout z místa, byla iluze perfektní. Mohl uvěřit, že Diaspar bylo zničeno a všichni jeho občané se shromáždili zde, v této obrovské prohlubni.
Řidčeji než jednou za tisíc let života město zařídilo, aby se jeho obyvatelé mohli setkat na velkém shromáždění. Také v Lys, jak Alvin věděl, se odbývalo cosi podobného tomuto shromáždění. Tam šlo o setkání myslí, ale pojaté tak, že by mohlo být zdánlivým setkáním těl, tak zdánlivým, až se stalo skutečností.
Poznával většinu tváří kolem sebe. Více než míli od něho, o tisíc stop doleji, bylo postaveno malé pódium, na které se upírala pozornost celého města. Bylo těžké uvěřit, že něco spatří z takové vzdálenosti, ale Alvin si byl jistý, že až začne projev, uvidí a uslyší všechno tak jasně, jako každý jiný občan Diasparu.
Pódium bylo pokryté mlhou. Mlha přijala tvar těla Callitraxe, vedoucího skupiny, jejímž úkolem byla rekonstrukce minulosti z informací, které dopravil na Zemi Vanamond. Byl to úkol ohromný a téměř neuskutečnitelný a to nejenom s ohledem na čas, který také vstupoval do hry. Pouze jednou s Hilvarovou pomocí pohlédl Alvin do mysli divné bytosti, kterou společně objevili — nebo která objevila je. Vanamondovy myšlenky byly pro Alvina tak nesrozumitelné, jako tisíc hlasů křičících současně v nějaké velké jeskyni, plné ozvěn, které se odrážely od stěn. Lidé z Lys je přesto dokázali rozlišit, dokázali je zaregistrovat a interpretovat. To, co odhalili — jak zněla fáma, kterou Hilvar ani nevyvracel, ani nepotvrzoval — bylo tak divné, že to skoro nepřipomínalo historii, kterou celá lidská rasa považovala už miliardy let za svou.
Callitrax začal hovořit. Alvinovi se zdálo, jako všem ostatním v Diasparu, že jeho jasný, precizní hlas přichází z místa jen pár centimetrů vzdáleného. Pak způsobem, který lze těžko definovat (tak jako geometrie snu popírá logiku, avšak v mysli spáče nevyvolává překvapení), stál Alvin vedle Callitraxe, zatímco současně zaujímal své místo vysoko na svahu amfiteátru. Tento paradox ho nezmátl, jednoduše ho přijal bez otázek, tak jako přijímal všechny ostatní příklady brilantního ovládání času a prostoru, které mu umožnila věda.
Callitrax krátce shrnul dosud platné dějiny lidstva. Mluvil o neznámých lidech civilizace Úsvitu, po kterých nezůstalo nic kromě slavných názvů vybledlých legend o Impériu. Od samého počátku člověk toužil po hvězdách — a nakonec jich dosáhl. Miliony let zkoumal Galaxii, vládl jedné soustavě za druhou. Pak z temnoty na okraji vesmíru udeřili Nájezdníci a vyrvali mu všechno, co dobyl.
Návrat do sluneční soustavy byl hořký a jistě trval mnoho staletí. Z legendárních bitev, které zuřily v okolí Shalmirane, se sotva zachránila sama Země. Když skončily, člověk zůstal pouze se svými vzpomínkami a se světem, na kterém se narodil. Od té doby šlo všechno dlouhou cestou úpadku. Jaká ironie, rasa, která chtěla vládnout vesmíru, se rozdělila na dvě izolované kultury — Lys a Diaspar — oázy života uprostřed pustiny, která je dělila stejně jako mezihvězdný prostor.
Callitrax se odmlčel; Alvinovi, zrovna tak jako všem ostatním na velkém shromáždění, se zdálo, že historie hledí právě na něho, očima, které viděly věci neuvěřitelné.
„Tolik,“ řekl Callitrax, „pokud jde o pověsti, kterým jsme až dosud věřili. Ted vám musím říci, že jsou nepravdivé — nepravdivé ve všech podrobnostech- tak nepravdivé, že teď dokonce nejsme ani schopni se smířit s pravdou. "
Počkal, až shromáždění plně pochopí význam jeho slov. Pak pomalu a zřetelně vysvětlil obyvatelům Lys a Diasparu znalosti, které vědci načerpali z Vanamondovy mysli.
Nebylo pravda, že člověk dosáhl hvězd. Celé jeho malé impérium bylo ohraničené orbitou Pluta a Persefony, protože mezihvězdný prostor byl pro něj nepřekročitelnou bariérou. Celá lidská civilizace se hemžila pořad jen kolem Slunce a byla ještě příliš mladá, když ji zasáhly hvězdy.
Šok musel být otřesný. I přes ustavičné neúspěchy člověk nikdy nepochyboval, že si jednoho dne podmaní prostory kosmu. Také věřil, že jestli obývají Vesmír jemu rovní, tak v něm nejsou rasy, které by ho jakkoli převyšovaly. A najednou se dozvěděl, že obě přesvědčení jsou mylná a že mezi hvězdami existují mozky mnohem rozvinutější než jeho. Mnoho staletí zkoumal člověk Galaxii. Nejdříve v lodích jiných ras, pak v plavidlech, která byla vybudována díky zapůjčeným znalostem. Všude se setkával s kulturami, které dokázal pochopit, ale nedokázal se jim přizpůsobit, a občas potkával rozum, který nedokázal pochopit vůbec.
Byl to strašný úder lidskému sebevědomí, ale přispěl k rozvoji rasy. Smutnější, ale nekonečně moudřejší se vrátil člověk do sluneční soustavy, aby rozvíjel znalosti, které získal. Přijal výzvu a zvolna realizoval svůj plán, který dával naději na budoucnost.
Dříve platil největší zájem člověka fyzickým vědám. Ted se s ještě větším zápalem obrátil ke genetice a zkoumání mysli. Bez ohledu na výdaje se pozvedl k hranicím evoluce.
Tento velký experiment pohlcoval miliony let veškerou energii rasy. Všechna ta námaha, všechny oběti se staly pouze hrstí slov v Callitraxově příběhu. Přinesly člověku největší vítězství. Zvítězil díky nim nad nemocemi, mohl žít věčně a ovládnout telepatii, všechny síly podřídil své vůli.
Závislý pouze sám na sobě byl připraven k nové bitvě o podmanění ohromných prostor Galaxie. Setkal se jako rovný s rovným s rasami ze světů, od kterých se kdysi odvrátil, a začal hrát důležitou roli v dějinách vesmíru. Dokázal to. Právě z té doby, možná nejrozsáhlejší v dějinách lidstva, pochází legendy o Impériu. Bylo to Impérium mnoha ras, ale nakonec se na všechno zapomnělo v dramatu, v kterém nalezlo svůj konec.
Impérium trvalo minimálně miliardu let. Muselo prožívat krize, možná, že i války, ale všechno to zaniklo v pochodu velkých ras mířících k dospělosti.
„Můžeme být hrdí,“ pokračoval Callitrax, „na roli, jakou v té historii naši předkové odehráli. Když dosáhli výšin kultury, neztratili nic ze své iniciativy.
Tady se pohybujeme sice spíš v oblasti dohadů než dokázaných fakt, ale zdá se být jisté, že experimenty, které jednak přispěly ke zkáze Impéria, jednak k vrcholu jeho slávy, byly inspirovány člověkem a byly prováděny pod jeho vedením.
Filozofie těchto experimentů byla pravděpodobně následující:
Kontakt s představiteli jiných ras ukázal člověku, jak závisí přijímání obrazu světa danou rasou na jejím fyzickém tvaru a na smyslových orgánech, kterými je vybavena. Bylo dokázáno, že jestli je vůbec možné pochopit vesmír takový, jaký ve skutečnosti je, tak to může zvládnout pouze mysl úplně zbavená fyzických orgánů — čisté vědomí. Toto přesvědčení bylo obecně řečeno v mnoha starodávných náboženských vírách, které se rozvinuly na Zemi, a je udivující, že idea, která neměla žádné racionální základy, se nakonec stala jedním z největších cílů vědy.
V přirozeném vesmíru nikdy neexistovala inteligence zbavená těla. Impérium si umínilo takovou vytvořit. Tak jako mnoho jiných věcí, zapomněli jsme už nauky, které to umožňovaly. Vědci Impéria ovládli síly přírody. Zkoumali všechna tajemství času a prostoru. Tak, jako jsou naše myšlenky vedlejším produktem nezvykle komplikovaného systému mozkových buněk spojených mezi sebou sítí neuronů, tak se oni snažili vytvořit mozek, jehož buňky by nebyly materiální, ale tvořila by je matrice položená na samotný prostor. Takový mozek, jestli je ho obecně možné nazývat mozkem, by se živil energií elektromagnetického pole nebo ještě mohutnějšími silami a byl by úplně zbaven nadvlády hmoty. Mohl by fungovat s daleko větší rychlostí než jakákoliv inteligence na organickém základě, mohl by přetrvávat tak dlouho, jak dlouho zůstane ve vesmíru alespoň energie, a jeho možnosti by byly neomezené. Jednou vytvořený by stále rozvíjel svoji moc, jejíž konečné rozměry nebyli schopni předpovědět ani jeho tvůrci.
Člověk navrhl vytvoření takových bytostí ve velké míře jako následek zkušeností získaných během vlastní regenerace. Byla to největší výzva předhozená inteligenci obývající vesmír a po staletích diskusí byla přijata. K realizaci tohoto úkolu se spojily všechny rasy Galaxie.
Přeměna snů ve skutečnost trvala více než milion let. Civilizace se rodily a upadaly, několikrát byly zničeny staleté produkty světů, ale na cíl se nikdy nezapomnělo. Možná, že někdy poznáme úplnou historii tohoto největšího úsilí v dějinách. Dnes víme, že vedlo ke katastrofě, která div nezničila celou Galaxii.
Vanamondova mysl se brání zkoumání tohoto období. Existuje úzký úsek času, který je pro něj zablokovaný, ale zdá se nám, že jenom díky jeho vlastnímu strachu. Na počátku této éry vidíme Impérium na vrcholu moci a slávy; očekává s netrpělivostí blížící se úspěch. Na konci, sotva o několik tisíc let později, je už Impérium roztříštěné a hvězdy svítí slaběji, jako by vyčerpaly svoji energii. Nad Galaxií se rozprostřel rubáš strachu, k němuž se váže název „Šílená mysl“.
Není těžké domyslet si, co se v té krátké době stalo. Byla vytvořena čistá inteligence, ale byla buď šílená, nebo, což je nejpravděpodobnější a vyplývá to z jistých předpokladů, neúprosně nepřátelská vůči hmotě. Po staletí pustošila vesmír, dokud se nedostala pod kontrolu sil, jejichž podstatu nedokážeme odhadnout. Ať už použilo Impérium v té kritické situaci jakoukoliv zbraň, vyčerpala zásobu energie hvězd; ze vzpomínek na tento konflikt se vyklubaly některé, i když ne všechny, legendy o Nájezdnících. Ale k tomu se ještě vrátím.
Šílenou mysl nebylo možné zničit, protože byla nesmrtelná. Byla odstraněna na okraj Galaxie a tam uvězněna, uchýlila se ke způsobu života, který nejsme s to pochopit. Řešením se pro ni stala divná umělá hvězda, nazývaná Černé slunce, a tam zůstává dodnes. Až Černé slunce zemře, bude znovu volná. Kolik času nás ještě dělí od onoho dne, určit neumíme. Callitrax ztichl, jako by se ztratil ve vlastních myšlenkách a neuvědomoval si fakt, že na něj hledí oči celého světa. V tichu, které nastalo, se Alvin rozhlédl po tvářích davu, který ho obklopoval, snažil se z nich vyčíst, jak byly přijaty nové objevy a zprávy o novém ohrožení, které teď musí nahradit mýtus o Nájezdnících. Tváře obyvatel Diasparu ztuhly většinou ve výrazu nedůvěry; stále nechtěli opustit svoji falešnou minulost a nedokázali akceptovat ještě podivnější skutečnosti, které měly zaujmout její místo.
Callitrax začal znovu mluvit a tichým kultivovaným hlasem popisoval poslední dny Impéria. Když poslouchal jeho slova, uvědomil si Alvin náhle, že to byla doba, ve které by chtěl žít. Byl to čas dobrodružství a nádherné, nezkrotitelné odvahy — odvahy, která vyrvala vítězství z čelistí porážky.
„I když byla Galaxie zpustošena Šílenou myslí,“ pokračoval Callitrax, „potenciál Impéria byl dál ohromný a jeho duch nebyl zlomen. S odvahou, kterou můžeme pouze obdivovat, byl podniknut nový velký experiment a hledána chyba, která vedla ke katastrofě. Mnoho ras bylo proti, samozřejmě, těmto pracem prorokovaly další neúspěch, ale nedalo se na ně. Experiment pokračoval a díky znalostem, získaným tak tragickým způsobem, se to tentokrát povedlo.
Nová rasa, která se narodila, disponovala potenciálním intelektem, který si nebylo možné ani představit. Ale přesto to byl intelekt úplně infantilní; nevíme, zda to spočívalo v předpokladech tvůrců, ale zdá se pravděpodobné, že věděli, že to bude nevyhnutelné. Bude potřebí milionů let, než dosáhne zralosti a nebylo možné udělat nic, aby se tento proces urychlil. První z těch myslí byl právě Vanamond; kdesi v Galaxii musejí existovat ještě jiné, ale domníváme se, že jich nebylo stvořeno mnoho, protože Vanamond nikdy nepotkal žádnou sobě podobnou bytost.
Stvoření čistých myslí bylo největším výsledkem galaktické civilizace; člověk v tomto podniku hrál důležitou, možná klíčovou roli. Chybí tu jakékoli zmínky o samotné Zemi, protože její historie je jen tenkou nitkou v ohromném gobelínu. Naše planeta, vždycky trpící nedostatkem nejžádanějších dobrodružství, se stávala nevyhnutelně stále konzervativnější a nakonec se postavila proti vědcům, kteří stvořili Vanamonda. Nemělo to bezpochyby nejmenší vliv na poslední akt celé historie.
Úkol, který si Impérium vytyčilo, byl splněn; lidé těch dob hleděli kolem sebe na hvězdy, které ve své zoufalé válce o přežití zdevastovali, a rozhodli se. Ponechají vesmír Vanamondovi.
A tu narážíme na tajemství — tajemství, které asi nikdy nevyjasníme, protože Vanamond nám nedokáže pomoci. Víme jen, že Impérium navázalo kontakt s čímsi velmi divným a velmi velkým, co signalizovalo svou přítomnost odněkud zpoza zakřivení kosmu, z druhého konce prostoru. Co to bylo, se můžeme pouze domýšlet, ale volání odtamtud muselo obsahovat velké a úžasné sliby. Nedlouho potom se naši předkové a spojenecké rasy vydali na cestu, na kterou se za nimi vydat nemůžeme. Vanamondovo myšlení se zdá ohraničené naší Galaxií, ale pozorovali jsme jeho prostřednictvím počátky toho velkého a tajemného dobrodružství. Tady je obraz, který jsme zrekonstruovali; prohlédněte si teď minulost vzdálenou miliardy let…
Spirály Galaxie se pomalu otáčely — bledý přízrak její minulé slávy — vznášely se v nicotě. Celou její délkou se táhly hluboké, prázdné brázdy, které vyorala Šílená mysl, rány, které se vlivem nadcházejících století zaplní driftujícími hvězdami. Ale ty hvězdy jí již nikdy nevrátí nádheru, která minula.
Člověk se připravoval k opuštění svého vesmíru stejně, jako kdysi opustil svoji planetu. A to nejen člověk, ale i tisíc jiných ras, které spolu s ním budovaly Impérium. Sešli se společně tady, na okraji Galaxie.
Shromáždili flotilu, před kterou fantazie musela kapitulovat. Jejími vlajkovými lodmi byly hvězdy, menšími jednotkami planety. Celá ta soustředění globů se všemi slunečními soustavami a rojícími se světy se chystala ke skoku přes nekonečno.
Dlouhý vrkoč ohně udeřil srdce Vesmíru a přeskakoval od hvězdy ke hvězdě. V jedné chvíli zemřelo tisíce sluncí, aby podpořilo svou energií monstrózní tvar, který se prodral napříč Galaxií podél její osy a zmizel v propasti prostoru…
A tak Impérium opustilo vesmír, spěchajíc na setkání se svým osudem. Až jeho dědici, čisté myšlenky, dosáhnou zralosti, možná se znovu vrátí. Ale ten den je jistě ještě vzdálený. To je ve zkratce a co nejstručněji nástin historie galaktické civilizace. Naše vlastní události, které se nám zdají tak důležité, nejsou ničím víc než opožděným, úplně všedním epilogem, tak zmateným, že bychom nebyli schopni objasnit všechny jeho podrobnosti. Vypadáte tak, že mnoho starších, méně odvážných ras nechtělo opustit své domovy, a mezi nimi byli i naši bezprostřední předkové. Většina z těch ras do současnosti zdegenerovala nebo vymřela, i když některé ještě mohly přežít. Náš svět stěží unikl stejnému osudu. Během míjejících staletí — ve skutečnosti to trvalo miliony let — bylo mnoho z minulosti zapomenuto nebo úmyslně zničeno. To poslední, i když je těžké tomu uvěřit, je nejpravděpodobnější. Člověk se navěky ponořoval do rozhodného, i když stále vědeckého barbarství. Zároveň deformoval historii, aby z ní vymazal stopy své neschopnosti a zbabělosti. Legendy o Nájezdnících jsou celé falešné, i když nepochybně mají základ v zápase se Šílenou myslí. Nic nedonutilo naše předky k návratu na Zemi, nic s výjimkou slabosti jejich vlastního ducha.
Když jsme toto vše objevili, narazili jsme na jeden problém spojený s Lys. Bitva o Shalmirane nepatřila nikam — ale přesto Shalmirane existovalo a existuje dodnes. Co víc, bylo místem, kde byla uložena jedna z nejmocnějších zbraní, jaká kdy byla vynalezena.
Vyřešení této záhady nám zabralo hodně času, ale odpověď, když už jsme ji nalezli, se ukázala velmi prostá. Kdysi dávno měla naše Země jeden obrovský satelit — Měsíc. Když v důsledku zápasu mezi silami přílivů a gravitace začal Měsíc nakonec padat na Zemi, vznikla nutnost zničit ho. Za tím účelem bylo vybudováno Shalmirane a právě kolem jeho použití byly spředeny legendy, které všichni znáte.“
Callitrax se smutně usmál do ohromného hlediště.
„O naší minulosti existuje mnoho takových legend, částečně pravdivých, částečně falešných. Také je v ní hodně paradoxů, které ještě nebyly objasněny. Ten problém je, jak se domnívám, povahy spíše psychologické než historické. Není možné neomezeně věřit dokonce ani informacím uloženým v Centrálním mozku, neboť nesou výrazné znaky manipulace ve velmi vzdálené minulosti.
Na Zemi pouze Diaspar a Lys přetrvaly dobu úpadku — Diaspar díky dokonalosti svých zařízení, Lys za to vděčí částečné izolaci a nezvyklým intelektuálním potenciálům svých obyvatel. Ale dvě kultury, i když se dokázaly vyšplhat na předchozí stupeň civilizace, byly deformovány strachem a mýty, které zdědily po předcích.
Ty obavy vás už nemusí znepokojovat. Mojí povinností jako historika není uskutečňovat budoucnost, ale zkoumat a interpretovat minulost, ale poučení je dostatečně jasné; příliš dlouho jsme žili bez kontaktu se skutečností a teď nadešel čas, abychom přebudovali náš život.“