Po zmizení Jeseraca i rodičů ležel Alvin dlouhý čas bez pohybu a snažil se nemyslet na nic. Uzavřel pokoj kolem sebe, aby ho nikdo nemohl vytrhnout z transu.
Nespal; spánek byl čímsi, co nikdy nezkusil, protože spánek odpovídá světu dne a noci a tady byl pouze den. Mohl nanejvýš upadnout do stavu nevědomí a i když to doopravdy nepotřeboval, věděl, že si tak lépe uspořádá myšlenky. Nového se moc nedozvěděl. Už dříve si domyslel všechno, co mu Jeserac řekl. Ale něčím jiným jsou domněnky a něco jiného je jistota, kterou teď měl.
Jakým způsobem mu to ovlivní život, pokud vůbec ovlivní? Nevěděl a nejistota byla pro Alvina novým pocitem. Možná, že se nezmění vůbec nic. Jestliže se teď úplně nepřizpůsobí podmínkám panujícím v Diasparu, udělá to v následujícím životě — nebo ještě v dalším…
Alvinův mozek odmítl tuto myšlenku, ještě než se zformulovala. Dia-spar mohlo uspokojit potřeby celého lidstva, ale jeho ne. Nepochyboval, že bylo možné prožít tisíc vtělení a nevyčerpat všechny zázraky města, neokusit všech zkušeností, které mohlo poskytnout. Tyto věci mohl dělat, ale kdyby mu byly nedostupné, nikdy by nebyl spokojený.
Ale v tom případě vyvstal problém, kterému se musel podívat do očí. Co se s tím ještě dalo dělat?
Ta otázka zůstala bez odpovědi a to ho vytrhlo ze zamyšlení. Nedokázal nečinně sedět, smýkán bolavými nejistotami, a ve městě existovalo pouze jedno místo, kde mohl najít klid duše.
Část stěny v místě, v kterém jí prošel na chodbu, zamihotala a přestala existovat. Molekuly mu pohladily tvář lehkým větříkem, kladoucím odpor tělu, které rušilo jejich klid. Bylo mnoho způsobů přesunu z místa na místo, ale on si vybral procházku. Jeho byt se nacházel hned vedle hlavní úrovně města. Krátká pasáž ho zavedla na spirálovou rampu, která vedla na ulici. Nevyužil pohyblivé cesty a šel pěšky stacionárním chodníkem; bylo to dost excentrické, protože od cíle ho dělilo několik mil, ale Alvin měl rád občasné procházky, protože chůze mu zjasňovala myšlení a kromě toho měl před sebou celou věčnost.
Bylo zvykem umělců — a každý občan Diasparu byl někdy umělcem — vystavovat svou současnou produkci podél pohyblivých cest, aby mohli kolemjdoucí díla obdivovat. To bylo obvykle jen několik dní předtím, než veškeré obyvatelstvo kriticky posoudilo každý pozoruhodný výtvor a vyjádřilo svůj názor na něj. Výsledný verdikt, zaznamenaný automatickým zařízením na získávání vzorků veřejného mínění, které nikdo nikdy nedokázal podvést nebo oklamat — a pokusů bylo dost —, rozhodl o osudu mistrovského kousku. Byl-li dostatek kladných ohlasů, forma byla vložena do paměti města, takže každý, kdo si v budoucnu přál, mohl mít reprodukci naprosto totožnou s originálem.
Méně úspěšné pokusy následoval osud všech podobných děl. Buďto byly roztaveny na původní elementy nebo skončily v domech přátel umělců.
Alvin viděl jen jeden object ďart, který ho zaujal. Byla to kreace plná čistého světla; vzdáleně připomínala rozvíjející se květinu. Pomalu vyrůstala z drobounkého barevného jádra, rozkvétala do komplexu spirál a záhybů, pak náhle ochabla a celý cyklus začal nanovo. Avšak ne stejně, protože ani jedna kreace se nepodobala druhé. Ačkoli Alvin pozoroval celou dvacítku pulzací, pokaždé postřehl jemné a téměř nedefinovatelné změny, i když základní vzorec zůstával stejný.
Věděl, proč se mu líbí tenhle nehmatatelný sochařský výtvor.
Jeho rytmus růstu budil dojem volného prostoru — a dokonce úniku. Z toho důvodu by se pravděpodobně nezamlouval mnoha Alvinovým spoluobčanům. Poznamenal si umělcovo jméno a rozhodl se, že mu při nejbližší příležitosti zavolá.
Všechny cesty, jak pohyblivé, tak i stacionární, končily v parku, který tvořil zelené srdce města. Zde, na ploše tvaru kruhu o průměru tří mil, se nacházela vzpomínka na to, čím kdysi byla Země, než poušť pohltila vše kromě Diasparu. Okraje tohoto velkého kola tvořil široký pás trávy, za ním rostly nízké stromy, ke středu kola byly vyšší a vyšší. Současně terén pozvolna klesal a když se vyšlo na kraj tohoto úzkého lesíka, za paraván stromů, zanikaly všechny stopy existence města.
Široký potok, který teď šuměl před Alvinem, jednoduše nazývali Řekou. Neměl a nepotřeboval jiný název. Břehy spojovaly četné můstky; klenuly se v nevelkých vzdálenostech. Potok obtékal park, vytvářel uzavřený kruh a na své cestě čas od času tvořil malé laguny. To, že se řeka mohla po necelých šesti mílích vrátit na totéž místo, nikdy Alvina neudivovalo, nezaráželo ho ani, že na některých částech toku plyne do kopce. V Diasparu se stávaly daleko divnější věci.
V jedné z malých lagun se koupalo několik mladých lidí a Alvin se zastavil, aby se na ně podíval. Hodně jich znal, když ne podle jména, tak podle vidění a chvíli ho lákalo, aby se k nim připojil, ale tajemství, které nesl, ho od toho záměru odvedlo a on se spokojil s rolí diváka.
Nebylo možné zjistit, který z těchto mladých obyvatel vyšel ze sálu Tvorem tento rok a který žil v Diasparu tak dlouho jako Alvin. I když byli různí vzrůstem a váhou, nemělo to žádnou spojitost s věkem. Takoví se prostě lidé rodili a i když statisticky starší osoby byly o něco vyšší, neznamenalo to jisté pravidlo, které by se dalo použít na každého.
Tvář byla bezpečnějším vodítkem. Někteří z nově narozených byli vyšší než Alvin, ale vypadali nezrale, měli výraz užaslého překvapení světem, ve kterém se ocitli, a podle toho se okamžitě dali poznat. Bylo zvláštní pomyšlení, že jim v hlavách tajemně dřímají nekonečné vize životů, na které si už brzy vzpomenou. Alvin jim záviděl, i když si nebyl zcela jistý, zda má proč. První existence byla vzácný dar, který se nikdy nebude opakovat. Bylo nádherné pozorovat život úplně poprvé, jako za časného rozbřesku. Škoda, že tu není nikdo jiný jako on, aby se s ním dělil o své myšlenky a pocity!
Avšak fyzicky byl odlit v přesně stejné formě, jako ty děti hrající si ve vodě. Lidské tělo se vůbec nezměnilo za tu miliardu let, kdy bylo vybudováno Diaspar, protože základní model byl navěky zmražen v Paměťových bankách města. Změnil se ovšem hodně proti původní primitivní formě, ačkoli většina těchto změn byla vnitřní a okem neviditelná. Člověk se mnohokrát ve své dlouhé historii přestavěl ve snaze odstranit všechno zlo, jehož nositelem tělo kdysi bylo.
Zbytečné příslušenství jako nehty a zuby zmizelo. Vlasy zůstaly pouze na hlavě, na těle po nich nezbyla ani stopa. Snad nejvíc by však překvapilo člověka z úsvitu dějin zmizení pupku. Jeho nevysvětlitelná nepřítomnost by mu dala dost látky k přemýšlení a na první pohled by byl zmaten problémem rozlišit muže od ženy. Asi by byl v pokušení předpokládat, že už žádný rozdíl není, ale to by byl těžký omyl. Za přiměřených okolností nebylo pochyb o mužnosti kteréhokoli muže v Diasparu. Příslušné vybavení bylo nyní pouze úhledněji zabalené — když ho majitel právě nepotřeboval. Jeho uložení uvnitř těla bylo skvělým vylepšením proti původnímu málo elegantnímu a skutečně hazardnímu uspořádání matkou přírodou.
Pravda, rozmnožování nebylo už záležitostí těla, neboť to byla věc příliš důležitá, než aby byla ponechána náhodě, která si pohrává s chromozomy jako s kostkami.
I v dávných dobách se rozmnožování týkala necelá setina sexuální aktivity. Zmizením tohoto pouhého jednoho procenta se změnil celý model lidské společnosti a význam slov jako „otec“ a „matka“, ale touha zůstala, ačkoli nyní její uspokojování nemělo hlubší cíl než uspokojení jakékoliv jiné touhy smyslů.
Alvin opustil své vrstevníky uprostřed zábavy a vydal se dál k centru parku. Sel vyznačenou stezkou, jednou z těch, které probíhaly parkem, křižovaly se v nízkých houštinách a znovu klesaly do úzkých úvozů tvořených velkými, mechem porostlými kameny. Potkal po cestě malý mnohostěnný stroj, který nebyl větší než lidská hlava. Vznášel se mezi větvemi stromů. Nikdo se nenamáhal zjistit, kolik obměn robotů se nachází v Diasparu; šli člověku z cesty a tak důsledně plnili své povinnosti, že spatření kteréhokoli z nich bylo něčím neobvyklým.
Terén se znovu začal zvedat, Alvin se blížil k nevysokému pahorku, který se vypínal v samotném středu parku a tím i města. Bylo tu méně terénních překážek a stezek, a tak dobře viděl vrchol pahorku, na němž stála jednoduchá stavba. Trošku se zadýchal, než došel k cíli, a tak se s chutí opřel o jeden růžový sloup a ohlédl se na cestu, kterou sem přišel.
Existuje jistý počet architektonických forem, které se už nemohou změnit, protože dosáhly dokonalosti. Hrobka Yarlana Zeye mohla být stejně dobře vybudována staviteli svatyň prvních civilizací, o nichž má člověk záznamy, i když ti by si nedokázali ani představit materiál, z něhož byla postavena. Otevřenou střechou zářila obloha a jediné nádvoří bylo dlážděné velkými deskami, které pouze na první pohled připomínaly skutečný kámen. Lidé chodili celé věky sem a tam a jejich kroky na nich nezanechaly nejmenší stopy.
Tvůrce celého parku — budovatel, jak někteří tvrdili, samotného Diasparu — seděl s očima sklopenýma, jako by se díval na plány, rozložené na kolenou. Na tváři se mu rozprostíral ten zvláštně nezachytitelný úsměv, který tolik pokolení mátl svět. Někteří tvrdili, že to není nic jiného než rozmar řezbáře, ale jiní byli přesvědčeni, že Yarlan Zey se usmívá, neboť má na mysli nějaké tajemné překvapení.
Celá ta budova byla záhadná a v kronikách dějin města se o ní nedala najít žádná zmínka. Alvin vlastně ani nevěděl, co znamená slovo,hrobka“. Jeserac by mu to pravděpodobně uměl vysvětlit, protože byl znám jako sběratel starých zapomenutých slov a rád jimi prokládal svoji řeč, aby posluchače zmátl.
Z toho centrálního pozorovacího bodu měl Alvin dobrý výhled na celý park a, i přes clonu stromů, na samo město. Nejbližší budovy byly vzdáleny právě dvě míle a tvořily nízké pásmo, obklopující celý park. Za nimi, řada za řadou, stále vyšší a vyšší, se vypínaly věže a terasy. Tvořily hlavní část města. Táhly se na míle, hrdě čněly k nebi, stále složitější a monumentálnější. Diaspar bylo plánováno jako celek, jako jednolitý, mohutný a mocný komplex. Jeho panorama působilo ve své velikosti drtivě, a přece tvořilo sotva stín ukrytých divů techniky, bez kterých by všechny ty velké budovy byly pouze hrobky zbavené života.
Alvin zamyšleně hleděl k hranicím tohoto světa. Deset, dvacet mil odtud se v dálce nejasně rýsovaly vnější hradby města, a zdálo se, že na nich spočívá nebeská klenba. Za nimi už nebylo nic, vůbec nic, kromě hrozivé pouště, na níž by člověk zešílel.
Proč právě jeho ta prázdnota tak lákala jako nikoho ze známých lidí? Nevěděl. Hleděl do dálky na barevné jehlice a cimbuří, jež obklopovaly panství lidí, jako by se domníval, že právě tam nalezne odpověd na své otázky.
Nenalezl je. Ale právě v tom momentu, kdy srdcem toužil po nedosažitelném, se pevně rozhodl.
Už věděl, co udělá se svým životem.