Jeserac mu moc nepomohl, i když projevil více snahy ke spolupráci, než kolik Alvin předpokládal. V dlouhé kariéře učitele mu už mnozí podobné otázky pokládali a on se nedomníval, že ze všech jeho žáků by to měl být zrovna Alvin, kdo by ho mohl zaskočit nebo postavit před problém, který nebude schopen řešit.
Samozřejmě si uvědomoval, že v Alvinově chování se objevují jisté odchylky, které, možná, budou vyžadovat korekci. Nezapojil se, jak byl povinen, do neobvykle komplikovaného společenského života města ani do světa fantazie svých vrstevníků. Neobjevil v sobě větší zájem o vyšší formy duševních zábav, i když to v jeho věku zase nebylo tak divné.
Pozoruhodnější byl jeho nestálý milostný život. Nedalo se očekávat, že vytvoří nějaký relativně stálý partnerský vztah alespoň na jedno století, avšak krátkost jeho milostných afér už byla pověstná. Pokud trvaly, byly intenzívní, ale ani jedna z nich nepřežila déle než několik týdnů. Zdálo se, že se Alvin nedokáže pořádně soustředit na více než jednu věc najednou. Byly časy, kdy se s nadšením zúčastnil erotických her svých druhů nebo zmizel s vybranou partnerkou na několik dní. Jakmile však nálada jednou pominula, bývala dlouhá období, kdy se zdálo, že ho absolutně nezajímá to, co by ho v jeho věku mělo zajímat nejvíc. To bylo možná špatné pro něj a určitě to bylo špatné pro jeho odmrštěné milenky, které se sklíčeně toulaly městem a trvalo jim nezvykle dlouho, než si našly útěchu jinde. Jak si Jeserac všiml, do tohoto nešťastného stadia se nyní dostala Alystra.
Nebylo to tím, že by Alvin neměl srdce, cit nebo nebyl rozvážný. Vzbuzovalo to dojem, že v lásce hledá, tak jako ve všem ostatním, něco, co mu Diaspar zajistit nemůže.
Žádné z těch Alvinových podivínství Jeseraca příliš netrápilo. Jedinečnost bylo možné pokládat za určitý způsob vystupování a ve svém důsledku mohla vést k tomu, že by se časem Alvin přizpůsobil všeobecně platnému vzorci chování. Žádný individualista, ať podivín nebo génius, nebyl schopen ovlivnit ohromnou setrvačnost společenství, které zůstalo prakticky nezměněné více než miliardu let. Jeserac nejenom věřil ve stabilitu — nedokázal si jednoduše nic jiného ani představit.
„Problém, který tě trápí, je velmi starý,“ řekl Alvinovi, „ale divil by ses, jak hodně lidí bere svět, jaký je, a nikdy je to nezarazí a ani nad tím nikdy nepřemýšlejí. Je pravda, že kdysi lidská rasa obývala prostor nekonečně větší než Diaspar. Viděl jsi, jak vypadala Země, než se vypařily oceány a přišla poušť. Filmy, které si tak rád pouštíš, jsou nejstarší, jaké máme, jsou jediné, které představují Zemi takovou, jaká byla před příchodem Nájezdníků. Nesoudím, že je vidělo mnoho lidí. Pohled na neohraničené, otevřené prostory je něco, co nedokážeme snést.
A přece Země byla samozřejmě pouze zrnkem písku v porovnání s celým Galaktickým Impériem. To, čemu musely být mezihvězdné propasti podobné, je noční můra, kterou si nemůže normální člověk ani představit. Naši předkové je překonávali na úsvitu dějin, když se vypravili do kosmu, aby vytvořili Impérium. Křižovali vesmírem nejednou, ale nakonec je Nájezdníci přinutili k návratu na Zemi.
Legenda říká — a je to pouze legenda — že lidé s Nájezdníky uzavřeli dohodu. Oni si měli ponechat vesmír, po němž tak toužili, a my jsme se spokojili s naším rodným světem.
Dodrželi jsme podmínky té dohody a zapomněli na marné sny našeho dětství, tak jako i ty na ně zapomeneš, Alvine. Lidé, kteří postavili toto město a vyprojektovali společenství jeho obyvatel, byli pány jak rozumu, tak i hmoty. Umístili do těchto zdí všechno, co by kdykoli mohla lidská rasa potřebovat — a potom se postarali, abychom je už nikdy neopustili.
Ne, fyzické bariéry tu mají nejmenší význam. Možná, že existují cesty, kterými je možné se dostat z města, ale nemyslím, že bys po nich došel daleko, i kdybys je nalezl. A kdyby se ti to přesto povedlo, co z toho? Tvoje tělo nevydrží na poušti nechráněné a nekrmené městem.“
„Jestli existuje cesta ven,“ řekl pomalu Alvin, „tak co mi může zabránit, abych město opustil?“
„To není moudrá otázka,“ odpověděl Jeserac. „Soudím, že už na ni znáš odpověd.“
Jeserac měl pravdu, ale něco přece v úvahu nevzal. Alvin to věděl — nebo spíše si to domyslel. Usuzoval jednoduše z chování svých přátel jak ve skutečném životě tak i ve společně prožívaných snových výletech. Oni nikdy nebudou schopni opustit Diaspar. Jeserac ovšem nevěděl, že tato nemožnost se Alvina netýká. Alvin zase na druhé straně netušil, zda jeho odlišnost od ostatních byla záležitostí náhody nebo součástí starodávného projektu, ale právě tím se mezi jiným projevovala. Byl zvědavý, kolik důkazů této odlišnosti v sobě ještě odhalí.
V Diasparu nikdo nikdy nespěchal a to bylo pravidlo, které dokonce i Alvin zřídka porušoval. Přemýšlel o problému několik týdnů. Trávil hodně času hledáním nejranějších zmínek o počátcích města. Potom celé hodiny ležel podepřen nevnímatelným náručím antigravitačního pole a hypnoprojektor otevřel jeho mysli minulost. Když záznam skončil a projektor se rozplynul ve vzduchu, Alvin dál ležel, zahleděn do prázdna. Návrat přes věky do současnosti mu trval dost dlouho. Znovu viděl nekonečné pláně blankytných vod. Přes ty tisíce století mu hřměl v uších hukot vln, zlostně bijících o útesy. Vzpomínal na lesy, prérie a divná zvířata, která kdysi žila spolu s člověkem na tomto světě.
Velmi málo bylo těch historických zpráv. Všeobecně se předpokládalo, i když nikdo nevěděl proč, že někde mezi příjezdem Nájezdníků a vybudováním Diasparu byly zničeny všechny vzpomínky na primitivní doby. Vymazání bylo tak dokonalé, že se dalo těžko uvěřit, že se tak stalo náhodou. Lidé, kromě několika kronik, které mohly být stejně dobře legendou, zničili svoji minulost. Před Diasparem jednoduše existovala Staletí Úsvitu. V tom skladišti historie byli promícháni lidé, kteří zkrotili oheň, a lidé, kteří objevili atomovou energii — první lidé, kteří vysekali člun z kmene stromu s prvními lidmi, kteří vyletěli ke hvězdám. Na druhé straně času si všichni byli současníky.
Alvin hodlal provést svůj experiment sám, i když v Diasparu nebylo snadné být sám. Sotva opustil obydlí, potkal Alystru, která se ani nesnažila předstírat, že její přítomnost zde je náhodná.
Alvina nikdy nenapadlo, že Alystra je krásná, protože nikdy neviděl lidskou ošklivost. Když je krása univerzální, ztrácí moc nad srdcem a pouze její nedostatek může vyvolat emocionální efekt.
Na okamžik byl Alvin rozmrzelý tím setkáním, připomínalo mu vášně, které ho už nedojímaly. Byl ještě příliš mladý a soběstačný, než aby cítil potřebu trvalého vztahu, a kdyby přišel čas, bylo by asi pro něj těžké ho vytvořit. Bariéra jeho jedinečnosti se i v těch nejintimnějších okamžicích postavila mezi něj a milenky. Přes své plně rozvinuté tělo byl ještě dítětem a zůstane jím ještě celá desetiletí, zatímco jeho družky si jedna po druhé vybaví vzpomínky z minulých životů a nechají ho daleko za sebou. Zažil to už předtím, a proto se obával komukoli se bezvýhradně odevzdat. I Alystra, která se nyní zdá tak naivní a prostá, se brzy stane komplexem pamětí a talentů daleko za hranicemi jeho představ.
To setkání ho iritovalo, ale zlost ho rychle přešla.
Nebyl důvod, aby s ním Alystra nešla, bude-li sama chtít. Nebyl samolibý a nechtěl získat novou zkušenost ze svého pokusu pouze pro sebe a kromě toho mu mohla její přítomnost hodně pomoci.
Pokud je z namačkaného centra města vezla expresní cesta, neměla Alystra žádné otázky, což bylo u ní neobvyklé.
Cestovali, stojíce uprostřed pohyblivé cesty, na nejrychlejším pásu a ani se nenamáhali, aby se mrkli pod nohy na její zázračný povrch. Inženýr z historického světa by se rychle zbláznil, až by se snažil pochopit, jakým způsobem může nepopiratelně jednolitá stuha cesty být nehybná při obou krajích a současně se pohybovat plynule narůstající rychlostí směrem ke středu. Ale pro Alvina a Alystru existovaly materiály, které najedno straně měly vlastnosti pevných látek a na druhé kapalin, takže se jim to zdálo přirozené.
Budovy kolem nich byly stále vyšší a vyšší, jako kdyby město posilovalo opevnění oddělující ho od vnějšího světa. Jak by to bylo divné, kdyby stěny zprůhledněly a oni se mohli podívat dovnitř. Žili tam lidé, které už zná, které ještě pozná a které nikdy nepozná — i když těch posledních bude moc málo, protože během celého života pozná téměř všechny obyvatele Diasparu. Většina z nich teď sedí ve svých pokojích, ale není sama. Stačí jim pouze zformulovat vhodné přání a ocitnou se, i když ne fyzicky, v přítomnosti libovolné osoby, kterou si vyberou. Netrápila je nuda, protože měli přístup ke všemu, co se dělo ve sféře fantazie nebo skutečnosti od počátků existence města. Pro lidi, jejichž myšlení bylo na tento způsob naprogramováno, to byla celkem snesitelná existence. Že je to existence vlastně velmi mělká, nechápal ještě dokonce ani Alvin.
V závislosti na tom, jak se Alvin a Alystra vzdalovali od centra města, počet lidí, které potkávali na ulici, klesal a když se pohyblivá cesta zvolna zastavila před dlouhou platformou ze světlého, jemně barevného mramoru, v dosahu jejich zraku už nebyl nikdo. Přešli přes ztuhlý vír hmoty, kde substance pohyblivé cesty odplývala zpět ke svému prameni, a stanuli před stěnou proděravěnou jasně osvětlenými tunely. Alvin bez váhání vybral jeden a vstoupil do něj. Alystra pospíchala za ním, snažíc se držet s ním krok. Jak tak pohodlně pozorovali okolí, zmocnilo se jich peristaltické pole a pohánělo je kupředu.
Už se zdálo nemožné, že jsou v tunelu, hluboko pod zemí. Umění, které využilo celé Diaspar jako malířské plátno, tu bylo živé a obloha nad nimi se zdála otevřená nebeským větrům. Všude kolem stály věže města a zářily ve slunečním jasu. Nebylo to město, které Alvin znal, ale Diaspar mnohem dřívější doby. Ačkoliv velké budovy většinou poznal, byly tu nepatrné rozdíly, které přidávaly scéně na.zajímavosti. Alvin by tu byl ještě rád zůstal, ale nikdy nenašel způsob, jak zpomalit postup tunelem.
Příliš brzy byli jemně usazeni ve velké eliptické komoře s panoramatickými okny. Těmito okny mohli, zachytit vábivé pohledy na zahrady, zářící nádhernými květinami. V Diasparu byly zahrady, ale existovaly jen v představách umělců, kteří je stvořili. V dnešním světě určitě žádné takové květiny neexistovaly.
Alystra byla očarovaná jejich krásou a jasně usoudila, že právě kvůli tomuto pohledu ji sem Alvin přivedl. Chvíli pozoroval, jak radostně běhá od okna k oknu, a těšil se z jejího nadšení z každého nového objevu. V napůl opuštěných budovách na periférii Diasparu se nacházely stovky takových míst, udržovaných v dokonalém pořádku tajemnými silami. Možná, že jednoho dne sem znovu připlyne vlna života, ale do té doby byly starobylé zahrady tajemstvím, které znaly pouze ony samy.
„Musíme dál,“ řekl nakonec Alvin. „To je teprve začátek.“ Prošel skrze jedno okno a iluze zmizela. Za oknem nebyly zahrady, pouze spirálový chodník postupně stoupající nahoru. Stále viděl Alystru, i když věděl, že ona ho nevidí. Ale nezaváhala a ve chvíli stála už vedle něj.
Povrch chodníku, na kterém stáli, se pomalu začal plazit. Přešli po něm několik kroků, dokud rychlost nevzrostla natolik, že další námaha byla zbytečná.
Chodba se pozvolna plazila nahoru, ale po uplynutí sta stop prudce přešla ve svislou šachtu. Tento fakt potvrzovala pouze logika, pro všechny smysly se jízda odbývala v ideálně vodorovné chodbě. Fakt, že ve skutečnosti pádili kolmo nahoru studní hlubokou tisíc stop, v nich nevyvolal pocit ohrožení, neboť věděli, že havárie polarizačního pole je nemyslitelná.
Zakrátko se chodba začala znovu sklánět „dolů“ a potom znovu zahnula pod pravým úhlem. Povrch chodníku sotva pozorovatelně zpomalil a nakonec se zastavil na konci dlouhého, zrcadly obloženého sálu. Alvin věděl, že tady by nemělo žádný smysl, aby Alistru popoháněl k rychlejší chůzi. Nešlo tu pouze o ženskou marnivost, která se od dob Evy nezměnila; nikdo nedokázal odolat kouzlu tohoto místa. V celém Diasparu — alespoň pokud věděl — nebylo nic podobného. Rozmar umělce způsobil, že pouze několik zrcadel odráželo reálný obraz — a i ta, jak byl Alvin přesvědčený, neustále měnila své místo. Zbytek bezpochyby také něco zrcadlil, ale trochu zneklidňovalo vidět sebe samého ve stále se měnícím, zcela vymyšleném prostředí.
Časem viděl ve světě za zrcadly přecházet lidi a jednou dokonce mezi nimi Alvin postřehl známé tváře. Dost jasně si uvědomoval, že nepozoruje žádné přátele, které znal v nynějším vtělení. Myslí neznámého umělce nahlížel do minulosti a viděl předcházející vtělení lidí, kteří se pohybovali po dnešním světě. Bolela ho myšlenka na vlastní odlišnost, věděl, že i kdyby čekal kdovíjak dlouho před těmito měnícími se scénami, neuvidí nikdy starodávný odraz sama sebe.
„Víš, kde jsme? “ zeptal se Alystry, když skončili prohlížení sálu Zrcadel. Alystra zavrtěla hlavou.
„Myslím, že někde poblíž konce města,“ řekla nejistě. „Zdá se mi, že jsme šli dlouhou dobu, ale nemám ponětí, jak dlouhou.“
„Jsme ve věži Loranne,“ odpověděl Alvin. „Je to jeden z nejvyšších bodů Diasparu. Pojď, něco ti ukážu.“ Vzal Alystru za ruku a vyvedl ji ze sálu. Nebyl tam viditelný východ, ale na mnoha místech vzor na podlaze napovídal existenci bočních chodeb. Když se přiblížili k zrcadlu v takovém místě, zdálo se, že se odraz rozplývá do světelného oblouku, jímž bylo možné projít do tunelu, který za ním začínal. Alystra ztratila cestu, takže dlouho kličkovali labyrintem chodeb a průchodů, aby se nakonec ocitli v dlouhém, ideálně rovném tunelu, ve kterém vál nezměrnou rychlostí studený vítr. Tunel se táhl stovky stop na obě strany a na koncích bylo vidět malé kroužky světla. Alystra úplně ztratila náladu.
„Nelíbí se mi tu,“ postěžovala si Alvinovi. „Je mi tu zima.“
Pravděpodobně ještě nikdy v životě nezažila pocit chladu a Alvin se cítil v jistém smyslu provinile. Byl povinen ji varovat, aby si vzala s sebou plášť, a to teplý, neboť všechny oděvy nošené v Diasparu plnily funkci čistě dekorativní a jako ochrana před zimou byly neužitečné.
Beze slova jí podal svůj. Nebyla v tom stopa galantnosti, rovnost pohlaví už dávno smazala všechny konvence. Kdyby se věci vyvinuly opačně, Alystra by dala svůj plášť Alvinovi a on by jej automaticky přijal.
Chůze s větrem v zádech byla dokonce příjemná a oni rychle došli na konec tunelu. Další cestu jim zahradila mistrně vytesaná kamenná síť s velkými oky, ale i tak už stáli na okraji nicoty. Velký ventilační kanál zde končil v přední věži a pod nimi zela kolmá, tisícistopá propast. Nacházeli se na vnějších hradbách města a Diaspar leželo za nimi takové, jaké je pozorovalo jen nemnoho lidí v jejich světě.
Tento pohled byl opakem panoramatu, který Alvin pozoroval z centra parku. Odtud mohl hledět dolů na soustředné vlny kamení a kovu, jak klesají mílovými vlnami do srdce města. Tam daleko, částečně na horizontu, zastíněném vznosnými věžemi, viděl vzdálené louky a stromy a věčně kroužící Řeku. Ještě dál se znovu vzpínaly k nebi věže postavené na protější straně Diasparu.
Alystra hleděla na toto panoráma se zájmem, ale bez údivu. Viděla město už předtím, ze stejně dobře položených pozorovatelen a ve značně výhodnějších podmínkách.
„To je náš svět… celý náš svět,“ pravil Alvin. „Ted ti chci ukázat ještě něco.“
Odvrátil se od mříže a šel ke kroužku světla, které viděli na druhém konci tunelu, vál studený vítr, ale Alvin to nebral na vědomí.
Neušel daleko, když zjistil, že Alystra za ním jít nechce. Stále hleděla ven, ruku u tváře, a plášť jí vlál ve větru. Alvin postřehl, že hýbá ústy, ale slova mu k uším nedoléhala. Hleděl na ni nejdříve udiveně a potom netrpělivě, s trochou soucitu. To, co říkal Jeserac, byla pravda. Ona za ním jít nemohla. Věděla už, co znamená ten vzdálený kruh světla, z něhož vždycky vál do Diasparu vítr. Za zády jí ležel známý svět, plný zázraků, ale zbavený překvapení, plující řekou času jako blýskavá, neprodyšně uzavřená bublina. Před ní, ne dál než několik kroků od místa, kde stála, se rozvíjela divoká samota — svět pouští — svět Nájezdníků.
Alvin se vrátil, došel k ní a podivil se, když viděl, že se třese.
„Čeho se bojíš? “ zeptal se. „Pořád jsme v Diasparu a nic nám nehrozí. Podívala jsi se oknem za námi — určitě se můžeš podívat i támhletím!“
Alystra na něj vytřeštila vylekané oči, jako by byl nějakým divokým netvorem. Podle jejích měřítek jím vskutku byl.
„Nemohu to udělat,“ vykoktala konečně. „Dokonce i sama myšlenka na to mě proniká větším chladem než ten vítr. Nechoď dál, Alvine!“
„Ale to je nesmysl, čeho se bojíš? “ zaprotestoval. „Co se ti může stát, jestliže dojdeš na konec tunelu a pohlédneš ven? Je tam divně a pusto, ale ne strašně. Právě: čím déle na to hledím, tím se mi to zdá pěknější…“
Alystra nečekala, až domluví. Otočila se na patě a rozběhla se dlouhou rampou, která je sem dovedla. Alvin ji nezkoušel zadržet, protože vnucovat někomu svou vůli bylo v Diasparu nepřípustné. Byl si vědom toho, že přemlouvání by nemělo žádný význam. Věděl, že Alystra se nezastaví, dokud nebude mezi svými přáteli. Neměl obavy, že zabloudí v labyrintu města, když se mohla bez těžkostí vracet po vlastních stopách. Instinktivní schopnost nalézt cestu dokonce i v nejsložitějších labyrintech byla pouze jedním z umění, které člověk vlastnil od doby, kdy začal žít ve městech. K vypěstování podobných schopností byly kdysi nuceny i dávno vyhynulé krysy, když opustily pole, aby spojily svůj osud s lidmi.
Alvin chvíli počkal, jako by doufal v Alystřin návrat. Neudivila ho pouze reakce děvčete, ale i její prudkost a iracionálnost. Přestože mu jí bylu upřímně líto, pomyslel si, že mu mohla nechat aspoň plášť.
Byla mu zima a těžko se prodíral proti větru. Bojoval nejenom s proudem vzduchu, ale i se silou, kterou vyvolával. Ale neustal, dokud nedošel ke kamenné mříži a nechytil se rukama jejích prutů. Mezery mezi pruty byly tak veliké, aby mohl mezi ně vecpat hlavu, a ted měl ohraničený výhled, protože vyústění kanálu bylo lehce zapuštěné do zdi města.
Přesto viděl hodně. Tisíce stop pod ním se světlo dne chystalo opustit povrch pouště. Přímo na mříž dopadaly téměř vodorovné paprsky slunce a vrhaly na stěny tunelu zvláštní vzor světla a stínu. Alvin si zaclonil dlaní oči před září a shlédl na zem, na které od nespočetných věků nestála noha člověka.
Možná, že hleděl na navždy zamrzlé moře. Pískové závěje odplývaly vlnami, míli za mílí. k západu. Jejich obrysy zvětšovalo z boku padající světlo. Tu i jinde nějaký rozmar větru vyhloubil v písku zvláštní víry a koryta, takže občas bylo těžké uvěřit, že tyto útvary nejsou dílem rozumnvch bytostí. Ve velké vzdálenosti, tak daleko, že se téměř ztrácelo. se táhlo pásmo nízkých, mírně zaoblených pahorků. Alvina očarovaly. dal by hodně, aby spatřil na vlastní oči ty nebeské štíty, které znal ze starodávných zpráv a vlastních snů.
Slunce se okrajem opíralo o vrcholky pahorků. Paprsky se rozptylovaly atmosférou na stovky mil a pomalu rudly. Na sluneční tváři se skvěly dvě velké skvrny. Alvin už ze svých pozorování věděl, že existují takové věci, ale udivovalo ho, že je může vidět bez těžkostí. Vypadaly jako pár očí, hledících na něj, zatímco on se jako špeh krčí ve skrýši a do uší mu neustále hučí vítr.
Soumrak nenastal. Se západem slunce se rybníky stínu mezi dunami rychle slily v jedno velké jezero temna. Z oblohy se ztratila barva; odplynuly teplé odstíny červeně a zlata, aby přenechaly místo arktické tmavé modři, která, temníc, se zvolna měnila v noc. Alvin napjatě čekal na ten dech beroucí okamžik, který ze všech lidí zažil pouze on — na okamžik, kdy se zableskne první chvějivá hvězda.
Uplynulo už hodně týdnů od doby, kdy tu byl poprvé, a myslel si, že uspořádání noční oblohy se muselo mezitím změnit, ale přesto ho objevení Sedmi sluncí zaskočilo.
Ten úkaz se nemohl jmenovat jinak; název mu sám připlul na jazyk. V přísvitu zapadajícího slunce tvořil malou, sevřenou symetrickou formaci. Šest sluncí bylo rozložených po obvodu lehce zploštělé elipsy, která v minulosti musela tvořit ideální kruh, trošku skloněný ve směru pozorování. Každá hvězda měla jinou barvu, rozlišoval barvu červenou, modrou, zlatou a zelenou, ale ostatní odstíny mu unikaly. V samém středu formace stál bílý obr — nejjasnější hvězda na celé viditelné obloze. Skupina jako celek působila dojmem klenotu: zdálo se nepravděpodobné, že by příroda mohla někdy vytvořit tak ideální tvar.
Jak se Alvinovy oči přizpůsobovaly nastupující tmě, viděl stále výrazněji velký mlhavý závoj rozprostřený po nočním nebi, kdysi nazývaný Mléčnou drahou. Vlál od zenitu k horizontu a obklopoval svými záhyby všech sedm sluncí.
Začaly se objevovat jiné hvězdy a jejich chaoticky uspořádané skupiny tím více zdůrazňovaly záhadu té ideální symetrie. Zdálo se, že nějaká síla se úmyslně postavila chaosu vesmíru a složila z těch sedmi hvězd svůj znak.
Desetkrát, ne víc, se Galaxie otočila kolem své osy od doby, kdy noha člověka začala chodit po Zemi. V měřítku Galaxie to byla pouze chvíle. přesto se od té doby úplně změnila — změnila se mnohem víc, než měla právo, kdyby podléhala jen přirozeným vlivům. Velká slunce, která kdysi, ve slávě mládí, planula tak jasně, se ted propracovala k nevyhnutelné záhubě. Ale Alvin, který nikdy neviděl oblohu v její starobylé kráse, si neuvědomoval, co vše bylo ztraceno.
Zima, pronikající až do morku kostí, ho přinutila k návratu do města. Odtrhl ruce od mříže a začal je masírovat, by obnovil oběh krve. Světlo dopadající do tunelu protilehlým otvorem bylo tak jasné, že musel na chvíli odvrátit zrak.
Mimo hranice města dál existoval den a noc, ale v jeho hranicích trval věčný den. Když zašlo slunce, nebe nad Diasparem se rozzářilo umělým světlem tak věrně podobným přírodnímu, že nikdo nedokázal postřehnout rozdíl. Ještě dřív, než lidé ztratili potřebu spát, řídili tmu z měst. Noc, která občas přišla na Diaspar, byla nepředvídatelně tmavá, takže když navštívila park, změnila jej v tajemné místo. Alvin se pomalu vracel přes Zrcadlový sál a přemýšlel o noci a hvězdách. Cítil nadšení a současně smutek. Vypadalo to, že není úniku z města do té ohromné pouště — a není tam také žádný cíl. Jeserac tvrdil, že člověk by na poušti rychle umřel a Alvin mu věřil. Možná, že někdy odhalí způsob, jak opustit Diaspar, ale co z toho, jestliže se bude muset rychle do města vrátit. To, že se dostane na poušť, by nebylo ničím víc než neobvyklou zábavou. Ale to by se mohl bavit jenom sám, bez přátel, a nebylo by to k ničemu. Ale stojí za to to zkusit, alespoň pro uhašení požáru tesknoty, který mu plane v duši.
Alvin otálel s návratem do známého světa. Stál před jedním z velkých zrcadel a pozoroval svůj obraz, vznikající a zanikající v hloubce scény. Ať už byl mechanismus vzniku těchto obrazů jakýkoliv, řídila jej jeho přítomnost a jistota jeho mysli. Vždy, když sem vcházel, zrcadla neodrážela nic a zaplňovala se dějem teprve tehdy, když stál před nimi.
Ted se mu zdálo, že je na velkém nádvoří, které nikdy předtím neviděl, ale které pravděpodobně stále někde v Diasparu existuje. Nádvoří bylo neobvykle naplněné a vypadalo to, že se na něm odehrává něco ve smyslu tábora lidu. Na tribuně uprostřed náměstí o něčem diskutovali dva muži a ze shromáždění okolo pódia se čas od času ozývaly výkřiky.
Naprosté ticho přispívalo ke kouzlu scény, neboť představivost okamžitě začala pracovat a dodávat chybějící zvuky. O čem debatovali — Alvin by to byl rád věděl. Možná to nebyla skutečná scéna z minulosti, ale čistě vymyšlená epizoda. Pečlivá vyrovnanost postav, trochu formální pohyby, to všechno působilo poněkud příliš úhledně, než aby to bylo ze života.
Studoval tváře v davu, snaže se někoho poznat. Nebyl tam nikdo známý, ale mohl se dívat na přátele, se kterými se nesetkal už celá staletí. Kolik možných modelů má lidská fyziognomie? Počet byl obrovský, ale přesto konečný, zvláště když byly eliminovány všechny neestetické
odchylky.
Lidé v zrcadlovém světě pokračovali ve své dávno zapomenuté polemice a ignorovali Alvinův obraz, který stál bez hnutí mezi nimi. Chvílemi bylo těžké uvěřit, že on sám není součástí scény, neboť iluze byla dokonalá. Když se některý z přízraků objevil za Alvinem, zmizel, jako by zmizel skutečný objekt, a když se jiný pohyboval před ním, byl zastíněn on sám.
Už chtěl odejít, když najednou uviděl podivně oblečeného muže; stál v jisté vzdálenosti od hlavní skupiny. Jeho pohyby, oblečení… všechno, co s ním bylo spojené, vypadalo, že se nehodí do scény, odehrávané v hloubce zrcadla. Kazil celou kompozici. Byl anachronický, podobně jako Alvin.
Ten muž byl člověk z krve a kostí a pohlížel na Alvina se záhadným úsměvem.