Ve svém krátkém životě se Alvin ještě nepotkal ani s tisícinou obyvatel Diasparu. Neudivilo ho tedy, že nezná muže, stojícího před ním.
Zaskočilo ho pouze to, že vůbec někoho potkal v té opuštěné věži, tak blízko hranic s neznámem.
Otočil se zády k zrcadlovému světu a stanul neznámému tváří v tvář. Otevřel ústa, aby se zeptal, ale ten druhý ho předešel:
„Nazýváš se Alvin, jestli se nemýlím? Měl jsem si domyslet, že jsi to ty, když jsem zjistil, že někdo přichází.“ Poznámka zřejmě nebyla myšlena jako otázka, bylo to jednoduché konstatování faktu, a Alvin to také tak bral. Alvina nepřekvapilo, že byl poznán; ať chtěl nebo nechtěl, fakt jeho odlišnosti a charakterové rysy, ještě neodhalené, ho činily osobou všem ve městě známou.
„Jsem Khedron,“ pokračoval neznámý, jako kdyby jeho jméno vysvětlovalo vše. „Nazývají mě Šašek.“ Rezignovaně pokrčil rameny, když viděl Alvinův zaražený výraz. „Taková sláva! Ale jsi ještě mladý a za tvého života jsem nic neudělal. Tvoje nevědomost je omluvitelná.“
Khedron měl v sobě něco zvláštního. Alvin horečnatě hledal v paměti slovo „šašek“, ale nenalezl ho. V komplikované sociální struktuře města bylo hodně různých titulů a určení. Nestačil by život, aby je všechny poznal.
„Často tu býváš? “ zeptal se Khedrona se stopou závisti v hlase. Došel už k přesvědčení, že věž Loranne je jeho soukromá záležitost a rozčilovalo ho, že její divy jsou známé ještě někomu. Ale hleděl někdy Khedron na poušť anebo pozoroval mizející slunce na západě? „Ne,“ odpověděl Khedron, jako kdyby uhodl jeho nevyslovenou otázku. „Nikdy předtím jsem zde nebyl. Ale rád slídím po neobvyklých událostech odehrávajících se ve městě a uplynulo už dost času od chvíle, kdy někdo vstoupil do věže Loranne.“
Alvina náhle napadlo, jak se asi Khedron dověděl o jeho dřívějších návštěvách, ale rychle pustil tu myšlenku z hlavy. Diaspar byl plný očí a uší a jiných jemnějších smyslových orgánů, které stále informovaly město o všem, co se v něm dělo. Každý, kdo měl dostatečný zájem, mohl bezpochyby najít způsob, jak se na tyto kanály napojit.
„Když něčí vstup sem je neobvyklou událostí, tak proč tě to zajímá?“ zeptal se Alvin.
„Protože v Diasparu,“ odpověděl Khedron, „jsou neobyčejnosti mým privilegiem. Už dávno jsem se na tebe zaměřil, věděl jsem, že jednoho dne se musíme potkat. Já také, svým způsobem, jsem odlišný. Och, ne tak jako ty, toto není moje první vtělení. Už tisíckrát jsem vyšel ze sálu Tvoření. Ale kdysi tam, na počátku, jsem byl jmenován Šaškem a v Diasparu existuje pouze jeden Šašek navždy. I tak si většina lidí myslí, že jeden je až moc.“
V Khedronových slovech byla stopa ironie. Pokládání osobních otázek nepatřilo k dobrému tónu, přesto si Khedron vybral k rozhovoru právě toto téma.
„Omlouvám se za svoji nevědomost,“ řekl Alvin, „ale co je to Šašek a co dělá? “
„Ptáš se 'co',“ odpověděl Khedron, „tak začnu vysvětlovat 'proč'. Je to dlouhá historie, ale myslím, že tě zaujme.“
„Všechno mne zajímá,“ přiznal po pravdě Alvin.
„Těším se. Tedy: — jestliže to ovšem byli lidé, občas jsem o tom pochyboval — kteří navrhli Diaspar, museli řešit neslýchané komplikovaný problém. Diaspar, jak víš, není pouze stroj — je živým organismem a to nesmrtelným. Jsme tak přizpůsobeni našemu životu, že si neumíme představit, jak divný by se zdál našim prvním předkům. Máme tady malinký, uzavřený svět, který se nikdy nemění — když ovšem nepočítáme nedůležité drobnosti — a který je díky tomu, navzdory proudu věků, ideálně stabilní. Trvá pravděpodobně déle než celá historie člověka —, a přece v té historii vznikaly, jak se soudí, nesčetné rozmanité kultury a civilizace, které existovaly krátkou dobu a pak hynuly. Jakým způsobem dosáhl Diaspar své neobyčejné stability? “
Alvin se divil, že někdo může položit tak základní otázku a začal ztrácet naději, že se dozví cokoli nového.
„Samozřejmě díky Paměťovým bankám,“ odpověděl, „Diaspar je obýván stále těmi samými lidmi, i když v té míře, jak se jedni vracejí do sálů Tvoření a jiní z nich vycházejí, složení momentální populace Diasparu podléhá stálé změně v důsledku cirkulace.“
Khedron potřásl hlavou.
„To je pouze malá část odpovědi. S přesně těmi samými lidmi bys mohl vybudovat hodně modelů společnosti. Neumím to dokázat, ale vím, že tomu tak je. Konstruktéři Diasparu nejenom naprojektovali jeho populaci. Oni také určili zákony, řídící jeho zachování. Sotva si tyto zákony uvědomujeme, ale respektujeme je. Diaspar je zkostnatělá kultura, která se nemůže vymanit ze shora vytyčených, úzkých hranic. Banky pamětí kromě matric našich těl a osobností obsahují také mnoho jiných věcí. Uchovávají obraz samotného města a chrání pečlivě každý jeho atom před změnami, které by mohl přinést Čas. Podívej se na ten chodník — byl položen před miliony let, chodily po něm nesčíslné nohy. Vidíš na něm nějaké stopy opotřebení? Nezabezpečená hmota, nehledě na její trvanlivost, by byla rozdrcena na prach už před věky. Ale tak, jak dlouho existuje energie napájející paměťové banky a jak dlouho budou v nich přechovávány matrice, tak budou moci neustále kontrolovat stav města a fyzická struktura Diasparu nebude změněna.“
„Ale bezpochyby byly nějaké změny,“ zaprotestoval Alvin. „Od založení města bylo zbouráno hodně staveb a vybudováno hodně nových.“
„Samozřejmě, ale pouze cestou vymazání informací přechovávaných v paměťových bankách a dosazením nových informací. Ostatně, zmínil jsem se o tom pouze proto, abych ti ilustroval způsob, jakým město zachovává svoji fyzickou strukturu. Mířím k tomu, že tím samým způsobem existuje v Diasparu zařízení zachovávající naší společenskou strukturu. Vychytává všechny změny a koriguje je, než se stanou příliš velkými. Jak to dělá? Nevím — možná výběrem těch, kteří vycházejí ze sálu Tvoření. Možná manipulováním s našimi matricemi osobnosti. Soudím, že máme svobodnou vůli, ale můžeme si tím být jisti?
V každém případě tento problém byl řešen.
Diaspar přetrvalo a prošlo bezpečně staletími jako velký vůz vezoucí náklad všeho, co zůstalo po lidské rase. To je obrovský výsledek sociálního inženýrství. Jiná otázka je, zda mělo smysl projekt realizovat. Stabilita není ale všechno. Je od ní kousek k stagnaci a tím pádem i k dekadenci. Konstruktéři města učinili odpovídající kroky. I když ty opuštěné budovy svědčí o tom, že se jim to úplně nepodařilo. Já, Khedron Blázen, jsem částí toho plánu. Možná velmi malá částečka. Chtěl bych si myslet, že je to jinak, ale nikdy nemám jistotu.“
„A co je to za část?“ zeptal se Alvin. Stále nemohl Šaška pochopit.
Řekněme, že zavádím do života města ohraničenou porci chaosu. Objasnění cíle mé existence by se rovnalo zničení jejího účinku. Sud mně raději podle mých činů než podle slov.“
Alvin nikdy dosud nepotkal někoho podobného Khedronovi. Šašek byl skutečná osobnost — charakter, který o hlavu převyšoval okolní uniformitu, tak typickou pro Diaspar. Alvin cítil, že má před sebou někoho, s kým si může povídat a kdo mu může dát odpovědi na hodně problémů, které ho trápí.
Vrátili se společně chodbami věže Loranne a vynořili se u pusté pohyblivé cesty. Až tady, na ulici, si Alvin uvědomil, že se ho Khedron ani nezeptal, co dělá tady, na samé hranici neznámého. Nenapadlo ho, že Khedron to ví a je zaujatý, ale ne udivený. Něco mu říkalo, že by Khedronův údiv nebylo lehké vyvolat.
Vyměnili si čísla, aby se mohli kontaktovat, když si to budou přát. Alvin se chtěl ještě setkat se Šaškem, i když si odnášel pocit, že delší pobyt ve společnosti tohoto člověka může být trýznivý. Ale předtím chtěl slyšet, co mu o Khedronovi mohou říci jeho přátelé a zvláště Jeserac.
„Do dalšího setkání,“ řekl Khedron a najednou zmizel. Alvin vzplál hněvem. Setkat se s někým pouze v podobě projekce a ne skutečně! Měl to říci hned na začátku rozhovoru. Khedron byl celý čas pravděpodobně ve svém obydlí — ať se nacházelo kdekoli. Číslo, které dal Alvinovi, zaručovalo pouze, že se k němu dostane každá informace, ale neprozrazovalo místo jeho bydlení.
Tak tomu alespoň bylo podle normálních zvyklostí. Mohli jste štědře rozdávat indexová čísla, ale vaše skutečná adresa bylo něco, co jste prozradili jen nejbližším přátelům.
Když se Alvin vracel zpátky do města, uvažoval o všem, co mu Khedron řekl o Diasparu a jeho sociální organizaci. Bylo divné, že ještě nepotkal nikoho jiného, kdo by se zdál nespokojen s jejich způsobem života. Diaspar a jeho obyvatelé byli navrženi jako součást mistrovského plánu, tvořili perfektní symbiózu. Za celý dlouhý život se lidé ve městě nikdy nenudili. Ač byl jejich svět podle měřítek dřívějších dob malý, jeho komplexnost byla ohromující, bohatství úžasné a poklady nespočetné. Tady člověk soustředil všechny plody svého génia, všechno, co bylo zachováno z ruin minulosti. Každé město, které kdy existovalo, něco Diasparu předalo. Před příchodem dobyvatelů bylo jeho jméno známé ve všech světech, které člověk ztratil. Do vybudování Diasparu byl vložen veškerý um, veškeré umění Impéria. Když se slavné dny blížily ke konci, géniové přetvořili město a dali mu stroje, které ho učinily nesmrtelným. I kdyby bylo všechno zapomenuto, Diaspar bude žít a ponese potomky člověka po proudu času.
Nepodařilo se jim nic více než přežít a byli s tím spokojení. Měli milion věcí, které je zaměstnávaly od okamžiku, kdy přišli téměř dospělí ze sálu Tvoření, do okamžiku, kdy se s těly jen nepatrně zestárlými navrátili do paměťových bank města. Ve světě, kde všichni muži a ženy mají inteligenci, která kdysi byla známkou geniality, nehrozí nuda. Potěšení z rozhovoru a polemiky, složité formality společenského styku, jenom ty stačily zabrat velkou část života. Navíc tu byly velké formální debaty, kdy se shromáždilo celé město, aby naslouchalo uchváceně, když se brilantní mozky utkaly v souboji nebo usilovaly slézt ty vrcholy filosofie, které nejsou nikdy dobyty, ač k dobývání nepřestanou lákat.
Žádný muž ani žena nebyli bez nějakého náročného intelektuálního zájmu.
Například Eriston trávil mnoho času v dlouhých samomluvách s centrálním počítačem, který prakticky řídil město a ještě měl dost času na zaznamenávání simultánních diskusí s každým, kdo s ním chtěl změřit svůj důvtip. Tři sta let se Eriston snažil sestavit logické paradoxy, které by stroj nerozluštil. Očekával, že výraznějších úspěchů dosáhne až za několik životů.
Etaniiny zájmy byly spíše estetické povahy. Navrhovala a sestavovala za pomoci věcných organizátorů trojrozměrné tkané vzory tak nádherně komplexní, že se staly skutečně velmi složitým topologickým problémem. Její díla bylo vidět po celém Diasparu a. některé z jejích vzorů byly zabudovány v podlahách velkých sálů choreografie, kde byly používány jako základ pro rozvoj nových baletních kreací a tanečních motivů.
Taková zaměstnání mohla připadat nudná těm, kterým chyběl intelekt, aby mohli ocenit jejich subtilnost. Avšak v Diasparu nebyl nikdo, kdo by nerozuměl něčemu z toho, co se Eriston a Etanie pokoušeli dělat. a neměl nějaký vlastní podobně náročný koníček.
Atletika a různé sporty včetně mnoha těch, jejichž provozování bylo možné pouze ovládáním gravitace, zpříjemňovaly několik prvních století mládí. Pro dobrodružství a posilování představivosti poskytovaly Ságy vše, co si bylo možné přát. Byly nevyhnutelným konečným produktem úsilí o realismus, které začalo tehdy, když člověk začal reprodukovat pohyblivé obrazy a zaznamenávat zvuky a pak používat tyto techniky k předvádění scén ze skutečného nebo imaginárního života, V Ságách byla iluze perfektní, protože všechny smyslové vjemy byly přímo vkládány do mozku a všechny konfliktní pocity okamžitě vyloučeny. Divák, který vstoupil, byl odříznut od reality, dokud dobrodružství trvalo; bylo to, jako by žil sen, ačkoliv věřil, že bdí.
Ve světě pořádku a stability, který se v hrubých rysech nezměnil už miliardu let, nepřekvapovalo, že se zde najde i zájem o hry náhody. Lidstvo vždy fascinovala záhada padající kostky, obrácení karty, otočení ručičky indikátoru. Na nižším stupni byl tento zájem založen na touze po penězích a to byl pocit, který nemohl mít místo ve světě, kde každý měl vše, co mohl v rozumné míře potřebovat. Avšak i poté, co byl tento motiv odstraněn, čistě intelektuální okouzlení náhodou zůstalo, aby svádělo ty nejkultivovanější mozky. Stroje, které se chovaly čistě náhodně — události, jejichž výsledek se nedal předvídat bez ohledu na množství informací, které člověk měl — z těch měl filosof i hráč stejné potěšení. A stále ještě zůstávaly pro všechny lidi spojené výrazy láska a umění. Spojené, protože láska bez umění je pouze uspokojení touhy a umění nemůže být vychutnáno, aniž se k němu přistupuje s láskou. Lidé hledali krásu v mnoha podobách — ve zvukových sekvencích, v řádcích na papíře, na povrchu kamene, v pohybech lidského těla, v barvách rozprostřených v prostoru. Všechny tyto prostředky stále přežívaly a v průběhu staletí k nim přibývaly další. Nikdo si však nebyl jist, zda byly objeveny všechny možnosti umění nebo zda má umění nějaký význam mimo lidskou mysl. A totéž platilo o lásce.