Jeserac seděl bez hnutí ve víru čísel. Prvních tisíc prvočísel uvedených na binární stupnici, která se používala pro všechny aritmetické operace od té doby, co byly vynalezeny elektronické počítače, před ním defilovalo. Nekonečné šiky jedniček a nul pochodovaly kolem a předváděly před Jeseracovýma očima kompletní řadu těch čísel, která neměla žádné dělitele kromě sebe a jednotky. Prvočísla měla tajemství, které člověka vždy fascinovalo a stále vábilo jeho představivost. Jeserac nebyl žádný matematik, ačkoli někdy by byl rád věřil, že je. Jediné, co mohl dělat, bylo pátrat v nekonečné řadě prvočísel po zvláštních vztazích a pravidlech, která by ti talentovanější shrnuli do obecných zákonů. Mohl zjišťovat, jak se čísla chovají, ale nemohl vysvětlit proč. Působilo mu potěšení klestit si cestu aritmetickou džunglí a někdy objevil neočekávané věci, které zkušenější průzkumníci nenašli.
Nastavil matici všech možných celých čísel a spustil počítač rozhozením prvočísel po jejím povrchu, jako by aranžoval korálky do průsečíků síťky. Jeserac tohle dělal předtím už stokrát a nikdy ho to nic nenaučilo. Ale byl okouzlen způsobem, jakým byla čísla, která studoval, roztroušena zdánlivě bez jakýchkoli zákonitostí přes spektrum celých čísel. Znal zákony dělení, které již byly objeveny, ale vždy doufal, že objeví další. Stěží by si byl mohl stěžovat, že byl vyrušen. Kdyby si byl přál s nikým nemluvit, byl by si podle toho nastavil anunciátor. Když mu v uchu zaznělo jemné zvonění, hradba čísel se zachvěla, číslice se rozmazaly a Jeserac se vrátil do světa pouhé reality.
Khedrona poznal hned a nebyl příliš potěšen jeho návštěvou. Neměl rád, když mu někdo rušil uspořádaný režim dne, ale Khedron byl nevypočitatelný. Přesto Jeserac přivítal hosta dost upřímně, skrývaje pečlivě všechny stopy podráždění.
Když se v Diasparu dva lidé potkali poprvé — nebo posté — bylo obvyklé strávit před vlastním jednáním alespoň hodinku zdvořilostním rozhovorem. Khedron si s Jeseracem chvíli nezávazně povídal, a když se dostali konečně přes všechny formality, asi po patnácti minutách řekl prudce: „Chtěl bych si s tebou popovídat o Alvinovi, jsi, zdá se, jeho učitel?“
„To je pravda,“ odpověděl Jeserac. „Vidím se s ním několikrát týdně, když si to přeje.“
„A můžeš o něm říct, že je schopným žákem?“
Jeserac se zamyslel; to byla těžká otázka. Vztah učitele a žáka byl nesmírně důležitý a byl vskutku základem života v Diasparu. Ve městě se průměrně objevovalo deset tisíc nových rozumů ročně. Jejich předchozí vzpomínky byly utajeny a během prvních dvaceti let života se jim všechno okolo zdálo cizí a nové. Bylo nutné je učit zacházet s velkým množstvím strojů a zařízení, která byla základem denního života obyvatel města, a zásady soužití v nejkomplikovanějším společenství, jaké kdy člověk vytvořil.
Část informací pocházela od páru vybraného jako rodiče nového obyvatele. Výběr byl proveden losováním a závazky ochránců nebyly příliš obtížné. Eriston a Etanie věnovali výchově Alvina ne víc než třetinu svého času a plnili vše, co měli.
Na Jeseracovi spočíval závazek značně formální Alvinovy výuky. Předpokládal, že rodiče ho seznámí s normami společenského života a uvedou ho do stále se rozšiřujícího okruhu přátel. Oni byli odpovědni za Alvinův charakter, Jeserac za jeho mysl.
„Je těžké odpovědět na tu otázku,“ odpověděl Jeserac. „Alvin je bezpochyby inteligentní chlapec, ale k hodně věcem, které by ho měly zajímat, se staví lhostejně. Na druhou stranu se nezdravě interesuje tématy, o kterých obyčejně nemluvíme.“ „Například světem za hradbami Diasparu?“
„Ano… ale odkud to víš?“
Khedron na chvíli zaváhal, jako kdyby uvažoval, nakolik může být k Jeseracovi upřímný. Věděl, že Jeserac je dobrý člověk, ale uvědomoval si, že musí být spojený stejným tabu, které hlídalo chování všech obyvatel Diasparu — všech, kromě Alvina.
„Domýšlím si to,“ řekl nakonec.
Jeserac si sedl do křesla, které se zmaterializovalo vedle něj. Byla to zajímavá situace a chtěl ji co nejdůkladněji proanalyzovat. Ale přece se moc nedozví, když Khedron nebude chtít spolupracovat.
Měl předvídat, že jednoho dne Alvin potká Blázna a že z toho vznikne nevypočitatelná situace. Khedron byl jedinou osobou ve městě, kterou bylo možné popsat slovem excentrický — ale dokonce i ta jeho excentričnost byla naplánována projektanty Diasparu. Už dávno je známo, že bez jisté příměsi zločinů nebo chaosu se Utopie stane nesnesitelně nudnou. I když nebylo možné zaručit, že zločinnost se udrží na určité optimální úrovni, potřebovala veřejné srovnání. Dovolená a regulovaná přestala být zločinem.
Řešením byla instituce Šaska — na pohled naivní, ale přesto hluboce promyšlená. Právě ji vybrali projektanti města. V celé historii Diasparu nebylo více než dvě stě osob předurčených skrze vlastnosti svého charakteru k plnění této speciální role. Měli určitá privilegia, která je chránila před konsekventností jejich činů, i když se stávalo, že byli Blázni, kteří překročili dovolené hranice a zaplatili za to jedinou cenou, kterou na ně mohlo Diaspar uplatnit — byli vyhnáni do budoucnosti, dřív než se skončila jejich právě probíhající inkarnace.
V řídkých, nepředvídatelných případech Blázen převracel celé město vzhůru nohama nějakým výstřelkem, který mohl být ne víc než vyumělkovaným žertem nebo úmyslným útokem na panující aktuální zvyk nebo způsob života. Jakkoli se to nezdálo, název „Blázen“ byl velmi vhodný. Kdysi existovali lidé, kteří plnili podobné úkoly a disponovali těmi samými právy, když ještě existovaly dvory a králové.
„Bylo by lépe,“ řekl Jeserac, „kdybychom k sobě byli upřímní. Oba víme, že Alvin je jiný, že dosud nikdy nežil v Diasparu. Možná dokonce lépe než já domýšlíš důsledky. Osobně pochybuji, že se ve městě může uskutečnit cokoli úplně nenaplánované. Musí však existovat nějaký cíl, kvůli kterému byl povolán k životu. Jestli cíle dosáhne — ať by byl jakýkoli — nevím. Nevím také, zda ten cíl je pozitivní, nebo ne. Nemám ponětí, o jaký cíl jde.“
„Připustíme, že se týká něčeho, co leží mimo město.“
Jeserac se chápavě usmál. Blázen, jak se dalo čekat, žertuje.
„Už jsem mu říkal, co to je, ví, že venku, mimo Diaspar, je pouze poušť. Vem ho tam, jestli to umíš, možná znáš cestu. Až uvidí skutečnost na vlastní oči, možná to vyléčí zvláštnost jeho rozumu.“
„Mám pocit, že už ji viděl,“ řekl tiše Khedron. Ale říkal to pro sebe, ne pro Jeseraca.
„Nemyslím si, že by byl Alvin šťastný,“ pokračoval Jeserac. „Nevytvořil si tu žádné skutečné pouto, ačkoliv by mohl, a je bolestné vidět, jak trpí touhle posedlosti. Ale je ještě mladý. Může z toho vyrůst a stát se plnoprávným obyvatelem města.“ Jeserac se ho snažil uklidnit mluvením. Khedron doufal, že věří tomu, co říká. „Řekni mi,“ zeptal se náhle, „Alvin ví, že není prvním Odlišným? “
Jeserac působil překvapeně, pak trochu provinile.
„Mohl jsem očekávat,“ řekl ponuře, „že o tom víš. Kolik Odlišných bylo v historii Diasparu? Deset?“
„Čtrnáct,“ odpověděl bez váhání Khedron. „Nepočítaje Alvina.“
„Jsi lépe informovaný než já,“ odpověděl kysele Jeserac. „Možná rovněž víš, co se s těmi Odlišnými stalo?“
„Zmizeli.“
„Díky. Tolik vím i já. Právě proto jsem co nejméně připomínal Alvinovi jeho předchůdce, nemělo by to dobrý vliv na jeho dosavadní náladu. Mohu počítat s tvojí spoluprací?“
„Momentálně — ano. Sám se na něj chci blíže podívat, vždy mě fascinovala tajemství a v Diasparu je jich tak málo. Kromě toho soudím, že Osud může připravit takový fígl, že před ním zblednou všechny moje výkony.“
„Máš v oblibě mluvit v hádankách,“ řekl Jeserac. „K čemu skutečně
míříš?“
„Pochybuji, že moje domněnky jsou jakkoli výstižnější než tvoje. Věřím ale v jedno: ani ty ani nikdo v Diasparu nedokáže zadržet Alvina, když se rozhodne jednat. Máme před sebou hodně zajímavá staletí.“
Po Khedronově zmizení seděl Jeserac dlouho nehybně. Trápily ho pocity, které dosud neznal. Chvíli uvažoval, jestli není povinen obrátit se na Radu s prosbou o audienci — ale nebylo by to zveličování faktů? Možná, že celá ta historie je nějakým komplikovaným a nepochopitelným Khedronovým žertem, i když těžko věřil, že právě jeho by si vzal Blázen na mušku.
Promýšlel všechno velmi důkladně, vážil problém ze všech možných stran. Po hodině přijal rozhodnutí, pro něho charakteristické.
Počká a uvidí.
Alvin neztrácel čas. Jeho hlavním pramenem informací byl, jako obvykle, Jeserac. Starý učitel krátce zopakoval svoji rozmluvu s Bláznem a dodal to, co věděl o způsobu života toho člověka. Tak, jak jen to bylo možné v Diasparu, byl Khedron sám. Nikdo nevěděl, kde bydlí, ani jak žije. Poslední fígl, který udělal, byl spíše dětské čtveráctví a spočíval na všeobecném zastavení pohyblivých cest. Stalo se to před padesáti lety; o století dříve Khedron vypustil na město zvláštního odporného draka, který se vláčel po ulicích a požíral všechny exempláře prací tehdy nejpopulárnějšího řezbáře, na které narazil. Sám umělec, pěkně vyděšený výraznou monotónní dietou téhle protivné bestie, se ukryl a neukázal na veřejnosti, dokud netvor nezmizel stejně tak tajemně, jako se objevil.
Vyplýval z toho jeden samozřejmý závěr.
Khedron se musel vyznat ve strojích a silách vládnoucích městu a uměl je přinutit, aby postupovaly podle jeho vůle způsoby, které neznal nikdo kromě něj. Pravděpodobně musela existovat nějaká vyšší kontrola, jejímž úkolem bylo nedopustit, aby nějaký příliš horlivý Šašek způsobil neodvratitelné poškození složité struktury Diasparu.
Alvin si zapamatoval všechny ty informace, ale neučinil žádné kroky, aby se s Khedronem setkal. I když chtěl Bláznovi položit dost otázek, které mu ležely v hlavě, sklony k samostatnému jednání a nezávislosti mu velely jednat bez cizí pomoci. Přiměla ho k tomu hlavně jeho tvrdohlavost. Vymyslel plán, jehož realizace mohla trvat několik let, ale pokud cítil, že míří k vytčenému cíli, byl šťastný.
Jako cestovatel objevitel z pradávné minulosti, pořizující mapy neznámých terénů, začal systematický průzkum Diasparu. Trávil dny a týdny touláním po opuštěných věžích okraje města v naději, že v některé z nich odhalí cestu do vnějšího světa, rozprostřeného za hradbami.
Během těchto toulek nalezl na tucet velkých klimatizačních otvorů vycházejících na poušť, ale všechny byly zamřížované a i kdyby v nich nebyla mříž, tak dostatečnou překážkou byla kolmá, míli hluboká propast, dělící otvor od povrchu.
Jiné východy nenalezl, přestože propátral tisíce chodeb a deset tisíc prázdných obydlí. Všechny budovy, které prohlížel, se nacházely v ideálním a nenarušeném stavu, jaký obyvatelé Diasparu považovali za přirozený a normální. Občas potkával robota konajícího něco na způsob inspekční obchůzky a pokaždé nezaváhal obrátit se s otázkou na stroje. Nedozvěděl se nic, protože stroje, na které narazil, nebyly naprogramované, aby reagovaly na hovor nebo myšlení lidí. I když zpozorovaly jeho přítomnost, neboť se odsouvaly na stranu a dělaly mu místo, nedávaly se s ním do řeči.
Byla období, kdy Alvin několik dní neviděl jiného člověka. Když pocítil hlad, vešel do jednoho z opuštěných domů a objednal si jídlo. Po eonech spánku se k životu budily zázračné stroje, nad jejichž existencí řídce uvažoval. Matrice přechovávané v jejich pamětích se mihotaly chvilku na hranici skutečnosti a. dávaly příkazy hmotě, kterou kontrolovaly. A tak, k rozkoši chuťových buněk nebo také jednoduše k upokojení hladu, bylo znovu povoláno k existenci jídlo připravené mistrem kuchařem před sty miliony let.
Samota toho opuštěného světa — té pusté skořápky obklopující životem tepající centrum města — Alvina nezarmucovala. Byl zvyklý na samotu. Pociťoval ji dokonce i tehdy, když byl mezi těmi, které nazýval svými přáteli.
Ta horlivá hledání pohlcovala plně jeho energii a pozornost a způsobovala, že na chvíli zapomněl na tajemství svého původu i na odlišnost, která ho oddělila od zbytku obyvatel města.
Neprozkoumal ještě ani tisícinu hradeb města, když si uvědomil, že ztrácí čas nadarmo. Toto přesvědčení nebylo výsledkem únavy, ale zábleskem zdravého rozumu. Jestli nebude jiná možnost, byl připraven hledat znovu, i kdyby mu hledání mělo zabrat zbytek života. Věděl ale už tolik, aby se utvrdil v přesvědčení, že jestli východ z Diasparu existuje, nebude tak jednoduché ho nalézt. Jestli nepoprosí o pomoc zkušenějšího člověka, může ztratit na bezvýsledném hledání celá staletí.
Jeserac mu prostě řekl, že nezná žádnou cestu ven z Diasparu a že pochybuje, že vůbec taková existuje. Informační stroje, obtěžované Alvinem, nadarmo prohledávaly své téměř neohraničené paměti. Mohly mu poskytnout každou podrobnost z historie města od počátku registrace dějů — od bariéry, za kterou, navždy ukrytá, ležela staletí Úsvitu. Přesto nedokázaly odpovědět na jednoduchou Alvinovu otázku a možná jim to ani nebylo dovoleno.
Bude se muset znovu setkat s Khedronem.