„Otálel jsi,“ usmál se Khedron, „ale i tak jsem věděl, že se dřív nebo později ozveš.“
Ta sebejistota Alvina iritovala; rozčilovala ho myšlenka, že jeho chování bylo možné předpovídat tak přesně. Byl zvědavý, zda ho Šasek pozoroval během hledání a ví, čím se zabýval celou tu dobu.
„Snažím se nalézt cestu ven z města,“ řekl bez okolků. „Musí existovat taková cesta a myslel jsem si, že bys mi mohl pomoci ji nalézt.“
Khedron chvíli mlčel. Dokud chtěl, měl ještě čas, aby se vrátil z cesty, na kterou vkročil, která vedla do budoucna a nedala se nijak předpovědět. Nikdo jiný by neváhal ani chvíli, žádný jiný člověk ve městě by neuvažoval o rušení klidu duchů světa mrtvého už miliony století. Možná v tom nebylo žádné nebezpečí, možná, že nic nemohlo zvrátit věčnou neměnnost Diasparu, ale jestliže existovalo riziko, že se stane něco nepředvídaného, mohla to být poslední šance, jak tomu zabránit. Khedron byl spokojený s existujícím pořádkem věcí. Mohl, pravda, ten pořádek čas od času ničit, ale jenom trošku. Byl kritik, ne revolucionář. Chtěl vyvolat jenom pár vrásek na povrchu pokojně plynoucí řeky času. Chvěl se před zaváděním vážnějších změn. Touha po dobrodružství, pokud ovšem nešlo o intelektuální dobrodružství, byla vymazána z jeho vědomí tak přesně jako z vědomí jiných obyvatel Diasparu.
Ale stále, i když silně utlumená, tkvěla v něm ta jiskřička zvědavosti, která kdysi byla největším darem daným Člověku. Ustavičně byl připraven nést riziko.
Podíval se na Alvina a zkoušel si připomenout svoje vlastní mládí, své vlastní touhy z doby před půl tisícem let. Některé chvíle z minulosti, které pečlivě vybíral, byly netknuté a ostré, když se k nim v paměti vrátil.
Jako korálky na šňůře se tento život a všechny předtím řadily zpět staletími; mohl se zmocnit kteréhokoliv z nich a znovu ho prozkoumat. Většina těch starých Khedronů byla pro něj nyní cizí. Základní modely mohly být stejné, ale váha zkušenosti ho od nich oddělovala navždy. Kdyby si přál, mohl zbavit svoji mysl všech dřívějších vtělení, než se příště vrátí do sálu Tvoření, aby spal, dokud ho město opět nepovolá. Ale to by byl druh smrti a na to nebyl ještě připravený. Ještě byl ochotný dál brát všechno, co může život poskytnout, jako loděnka trpělivě přidává nové buňky ke svému pomalu se rozšiřujícímu spirálovitému krunýři. V mládí se nelišil od svých vrstevníků. Až když dospěl a utajené vzpomínky jeho někdejších životů mu opět zaplavily mysl, chopil se role, pro niž byl předurčen už dlouho předtím. Někdy cítil zlost, že inteligence, které naplánovaly Diaspar s tak nekonečnou dovedností, mohou i nyní, po všech těch tisíciletích, s ním pohybovat jako loutkou na jevišti. Nyní tady byla možná šance uskutečnit dlouho odkládanou pomstu. Objevil se nový herec, který by mohl naposledy spustit oponu za hrou, která už měla příliš mnoho dějství.
Sympatie k tomu, jehož samota musela být ještě větší než jeho, nuda opakovaných životů a také šelmovské sklony k žertům — to vše přimělo Khedrona k činnosti.
„Nedokážu ti pomoct,“ odpověděl Khedron Alvinovi, „možná ne. Nechci v tobě budit plané naděje. Setkáme se za půl hodiny na křižovatce třetího paprsku a druhého prstence. A i kdyby se to nepovedlo, zaručuji ti zajímavou výpravu.“
Alvin přišel na setkání deset minut před stanoveným časem, ačkoliv to bylo na druhé straně města. Čekal a netrpělivě si prohlížel neúnavné pohyblivé chodníky, nesoucí spokojené a klidné obyvatele s jejich malichernými zájmy. Konečně spatřil Khedronovu vysokou postavu, která se objevila v dáli, a za chvíli se poprvé ocitl ve fyzické blízkosti Šaška. Utvrdil se v tom, když si stiskli dlaně ve starobylém gestu přivítání.
Blázen si sedl na jednu z mramorových balustrád a prohlížel si Alvina s neskrývaným zájmem.
„Jsem zvědavý,“ promluvil nakonec, „zda víš, o co prosíš. Také jsem zvědavý, co bys dělal, kdybys našel odpověď. Doopravdy si myslíš, že bys mohl opustit město, kdybys nalezl cestu?“
„Jsem si jistý,“ odpověděl odvážně Alvin, ale Khedron vycítil v jeho hlase stopy nejistoty.
„Dovol tedy, abych ti řekl něco, co nemůžeš vědět. Vidíš ty věže?“
Khedron ukázal na sousedící dvojité štíty Hlavní elektrárny a Paláce Rady, od nichž vedl přechod míli hlubokým kaňonem. „Připusťme, že mezi těmi věžemi bych přehodil bezpečnou lávku o šířce sotva šesti palců. Přešel bys po ní? “
Alvin zaváhal.
„Nevím,“ odpověděl po chvíli. „Raději bych to nezkoušel.“
„Jsem si úplně jistý, že bys to nikdy neudělal. Zatočila by se ti hlava a spadl bys dolů, než bys ušel deset kroků. Ale kdyby tatáž lávka ležela na zemi, přešel bys po ní bez jakýchkoli těžkostí!“
„A co to dokazuje? “
„Pravdivost jednoduché teze, kterou ti chci vysvětlit. V obou experimentech, které jsem ti popsal, byla lávka ideálně stejná. Jeden z těch na kolech se pohybujících robotů, které občas potkáváš, by po ní přejel stejně lehce, ať by byla umístěná mezi těmi věžemi nebo by ležela na zemi. My bychom to nedokázali, protože máme strach z výšek. Tato fobie může být občas iritující, ale je příliš silná, než abychom ji ignorovali, rodíme se s ní.
Ze stejných důvodů trpíme strachem z prostoru. Ukaž kterémukoliv člověku z Diasparu cestu za město, která může být úplně stejná, jako ty tady před námi — a neujde po ní daleko. Bude se muset vrátit, tak jako by ses vrátil ty, kdybys vstoupil na lávku spojující ty dvě věže.“
„Ale proč?“ zeptal se Alvin. „Musely být doby…“
„Vím, vím,“ přerušil ho Khedron. „Lidé kdysi cestovali po celém světě a i ke hvězdám. Něco je změnilo a obdařilo strachem, s kterým se ted rodí. Jenom ty si představuješ, že na něj netrpíš. No co, přesvědčíme se. Pojďme do Paláce Rady.“
Palác byl jedou z největších budov ve městě, odevzdaný vládě strojů, které byly faktickými administrátory Diasparu. Sál, v kterém se scházela Rada v těch řídkých případech, kdy měla něco k prodiskutování, se nacházel málem na samém vrcholu.
Pohltil je široký vchod a Khedron okamžitě zmizel v zlatavém přísvitu. Alvin dosud nikdy nebyl v Paláci Rady. Nebránil mu v tom žádný předpis — v Diasparu nebylo mnoho zákazů — ale jako všichni ostatní, cítil k tomuto místu jakousi napůl nábožnou úctu. Ve světě, který neznal bohy, byl Palác Rady něčím na způsob svatyně.
Khedron bez váhání vedl Alvina chodbami a skluzy, určenými ne pro lidi, ale pro stroje, pohybující se na kolech. Některé z těch skluzů klesaly a stoupaly v zákrutech pod tak ostrým úhlem, že by nebylo možné po nich jít, kdyby snížená gravitace nekompenzovala sklon.
Nakonec došli k zamčeným dveřím, které se tiše rozevřely, když přišli blíž, a potom se za nimi opět zavřely. Spatřili před sebou druhé dveře. Ty už se neotevřely, když se k ním přiblížili. Khedron se jich ani nepokoušel dotknout. Zastavil se a čekal. Po krátké chvíli se rozlehl tichý hlas:
„Prosím řekněte své jméno.“
„Jsem Khedron Šašek. Doprovází mně Alvin.“
„Proč jste přišli?“
„Z obyčejné zvědavosti.“
K Alvinovu údivu se najednou dveře otevřely. Věděl ze zkušenosti, že nepřesné odpovědi stroje uvádějí do jakéhosi zmatku a potom je nutné všechno začít znovu. Stroj, který se ptal Khedrona, musel být velmi rafinovaný — vysoce postavený v hierarchii centrálního komputeru. Více překážek nepotkali, ale Alvin měl podezření, že aniž o tom věděli, prošli několika testy. Krátká chodba je dovedla do velkého, okrouhlého sálu se zapuštěnou podlahou. Na té podlaze Alvin spatřil něco tak úžasného, že na chvíli oněměl úžasem. Hleděl na Diaspar, rozkládající se pod ním, a nejvyšší budovy města mu sahaly sotva k ramenům.
Značnou dobu mu zabralo vyhledávání známých míst na této maketě a porovnávání neočekávaných perspektiv a teprve po delší chvíli přenesl svoji pozornost na zbytek sálu. Stěny pokrývala precizně složená mozaika z mikroskopických bílých a černých kvadriku, vzor ale byl úplně chaotický a jak po něm Alvin klouzal očima, měl dojem, že se rychle mihotá, i když se ve skutečnosti vůbec neměnil. Podél stěn stály, jeden vedle druhého, stroje s klávesnicemi, které tvořily celek s monitorem a křeslem pro operátora.
Khedron nechal Alvina vynadívat se do sytosti. Potom ukázal na maketu města a řekl:
„Víš, co to je?“
„Předpokládám, že je to model,“ odpověděl rychle Alvin, ale odpověd to byla tak zřejmá, že si byl jistý, že se mýlí. Potřásl tedy hlavou a čekal, až mu sám Khedron odpoví na svoji otázku.
„Vzpomínáš si,“ začal Blázen, „jak jsem ti kdysi vyprávěl, jak je nakonzervováno město — jak se v paměťových bankách věčně uchovávají kdysi naprogramované matrice? Ty banky s celým svým nepředstavitelným množstvím informací definují beze zbytku město takové, jaké je teď Jsou všude kolem nás. Každý atom Diasparu je nějakým způsobem zakódovaný v matricích ukrytých v těchto stěnách.“
Mávl ve směru ideálního, nekonečně precizního obrazu Diasparu, který se před nimi rozkládal.
To není model; to neexistuje ve skutečnosti. To je pouze promítaný obraz matrice uchovávané v paměťových bankách a tím pádem je identický s celým městem. Monitory umožňují zvětšení libovolné vybrané části do přirozené velikosti. Využívají se, když nastane nutnost vykonat změnu ve vzhledu města. Ted se to ovšem už dávno nedělo. Jestli se chceš dozvědět, jak vypadá Diaspar, tak musíš přijít právě sem. Tady se během několika dní můžeš dozvědět víc, než by ses dozvěděl chozením po městě za celý život.“
„To je nádherné,“ řekl Alvin. „Kolik lidí ví o existenci tohoto sálu?“
„Och, dost, ale málo sem chodí. Čas od času se tu schází Rada. Není možné změnit cokoli ve vzhledu města, jestliže všichni nesouhlasí. A dokonce i pak musí navrhovanou změnu schválit centrální komputer. Pochybuji, že ten sál je navštěvován častěji než dvakrát, třikrát ročně.“
Alvin byl zvědavý, jak sem vstupoval Khedron, ale připomněl si, že hodně z jeho nejvynalézavějších žertů se muselo opírat o důkladné znalosti vnitřních mechanismů města, ke kterým se dalo dojít cestou obtížných výzkumů. Možnost vstupu kamkoliv a znalosti všeho musí být jedním z privilegií Blázna. Alvin nemohl nalézt lepšího průvodce po tajemstvích Diasparu.
„To, co hledáš, nemusí existovat,“ pokračoval Khedron, „ale jestliže to existuje, tak tady to najdeš. Dovol, ať ti ukážu, jak se používají monitory.“
Následující hodinu Alvin seděl před jednou z obrazovek a učil se ovládat paměťové prvky počítače. Už uměl podle svého přání vybrat libovolný bod ve městě a prohlédnout si ho pod jakýmkoli zvětšením. Měnil souřadnice a na obrazovce se přesouvaly ulice, věže a budovy a zdálo se mu, že je vševidoucím, netělesným duchem, který se může bez námahy pohybovat po celém Diasparu, nic mu nebrání a žádná fyzická překážka jej nezadržuje.
Nestudoval ale skutečný Diaspar. Pohyboval se mezi paměťovými komorami a hleděl na ospalý obraz města — na sen, který měl sílu udržet Diaspar netknutý zubem času přes miliardu let. Mohl studovat pouze tu část města, která byla stálá. Lidé neurčovali části tohoto zamrzlého obrazu. Pro Alvina to nemělo žádný význam. Jeho pozornost se teď plně soustřeďovala na hradby z kamení a kovu, v nichž byl uvězněný, a ne na ty, kteří měli stejný osud jako on — ale nebouřili se proti němu.
Hledal a brzy našel věž Loranne a pohyboval se rychle chodbami a pasážemi, které již prozkoumal ve skutečnosti. Když se před jeho očima objevil obraz kamenné mříže, mohl téměř cítit studený vítr, který tudy vál bez přestání snad už polovinu celé historie lidstva, a který tu vanul i nyní. Přistoupil k mříži, vyhlédl ven — a neviděl nic. Šok byl po několik okamžiků tak velký, že skoro zapochyboval o své vlastní paměti; nebyla jeho vize pouště nic víc než sen?
Pak si uvědomil pravdu. Poušť nebyla částí Diasparu a proto v přízračném světě, který zkoumal, neexistoval její obraz. Za touto mříží může ve skutečnosti existovat cokoli, tenhle monitor to nikdy neukáže.
Přesto by mu mohl ukázat něco, co žádný živý člověk dosud neviděl. Alvin prostrčil svůj vidoskop mříží do nicoty za hranicemi města. Zmáčkl tlačítko, které změnilo směr pohledu, takže se díval zpět, směrem, odkud přišel. A tady opět ležel Diaspar — viděn zvenku. Pro počítače, paměťové okruhy a celé to množství mechanismů, které tvořily obraz, na nějž se Alvin díval, to byl pouze jednoduchý problém perspektivy. „Znaly“ tvar města, proto ho mohly ukázat tak, jak se jevilo zvenku. I když mohl Alvin vědět, jak byl trik proveden, učinilo to na něj úžasný dojem. V duchu, když ne ve skutečnosti, unikl z města. Zdálo se mu, že visí v prostoru několik stop od strmé zdi věže Loranne. Chvíli zíral na hladký šedý povrch před svýma očima, pak stiskl tlačítko a nechal vidoskop spadnout na zem.
Nyní znal možnosti tohoto báječného zařízení. Jeho plán byl jednoduchý. Na co trávit měsíce a roky zkoumáním Diasparu zevnitř — sál po sálu, chodbu po chodbě. Aniž se hne z tohoto výhodného pozorovacího bodu, může obkroužit město podél jeho stěn zvenčí a pozorovat bez problému všechny otvory, které vedou na poušť a na svět ležící za ní.
Pocit velkého triumfu způsobil, že jeho duše volně vzlétla a on pocítil touhu podělit se s někým o svou radost. Otočil se ke Khedronovi, chtěl Bláznovi poděkovat za pomoc, ale Khedron tam nebyl. Rychle si domyslel proč.
Alvin byl možná jediný člověk ve městě, který mohl bez obavy hledět na obrazy, které se teď pohybovaly na monitoru. Khedron mu pomohl v hledání, ale dokonce i Šašek sdílel s ostatními ten podivný strach z Vesmíru, který na tak dlouho uvěznil lidi uvnitř jejich malého světa. Nechal teď Alvina, aby sám pokračoval ve svých hledáních. Pocit osamělosti, který se na krátkou chvíli probudil v Alvinově duši, rychle minul. Teď není čas na melancholické rozjímání. Tolik ještě musí udělat. Alvin se znovu sklonil k obrazovce monitoru, nastavil obraz stěny města na pomalý pohyb a přistoupil k pozorování.
Během několika následujících týdnů Alvin moc v Diasparu nepobyl, ale pouze několik lidí zpozorovalo jeho nepřítomnost. Když se Jeserac dozvěděl, že jeho žák, místo aby slídil po perifériích města, tráví celé dny v Paláci Rady, pocítil úlevu, a došel k přesvědčení, že tam Alvina nepotkají žádné těžkosti. Eriston a Etanie se spojili jednou nebo dvakrát s jeho bytem, zjistili, že tam není, ale příliš se tím nevzrušovali. Trochu víc byla zneklidněná Alystra.
Kvůli klidu vlastní duše litovala, že se nechala pobláznit Alvinem, když si mohla vybrat tolik vhodnějších mužů. Alystra nikdy neměla problém najít si partnera, ale ve srovnání s Alvinem byli všichni ostatní muži, které znala, nuly, odlité ze stejné fádní formy. Nechtěla ho ztratit bez boje a jeho odměřenost a lhostejnost — to byla výzva, které nemohla odolat. Ale její motiv snad nebyl úplně sobecký a byl spíš mateřský než sexuální. Ačkoli funkce matky byla zapomenuta, ženské instinkty ochrany a soucitu zůstávaly. Alvin se zdál tvrdohlavý a soběstačný, rozhodnutý jít vlastní cestou, Alystra však cítila jeho vnitřní osamělost.
Když zjistila, že Alvin zmizel, zeptala se Jeseraca, co se děje. Jeserac váhal jenom chvíli a řekl jí všechno. Jestliže si Alvin nepřeje společnost, tak ať to sám jasně děvčeti řekne. Starý učitel sice příliš nechválil, ani také nehaněl jejich přátelství. Vlastně měl Alystru i rád a doufal, že pod jejím vlivem se Alvin lehčeji přizpůsobí životu v Diasparu.
Fakt, že Alvin tráví celý čas v Paláci Rady mohl znamenat pouze to, že se tam zabývá nějakými výzkumy, což rozptýlilo přinejmenším obavy Alystry, co se týče eventuálních soupeřek. Ale zatímco byla žárlivost uspána, probudila se v ní zvědavost. Občas si vyčítala, že nechala Alvina ve věži Loranne. Věděla pouze, že kdyby se podobná situace znovu opakovala, udělala by přesně totéž. Věděla, že Alvina nepochopí, dokud se nedozví, k čemu míří.
Alystra rozhodně vkročila do Paláce Rady. Ticho, které ji obklopilo, jakmile minula vchod, udělalo na dívčí duši dojem, ale nepolekalo ji. U protilehlé stěny stály vedle sebe, jeden vedle druhého, informační stroje. Alystra si vybrala nazdařbůh jeden z nich. Jakmile se rozsvítil signál, řekla:
„Hledám Alvina, je někde v téhle budově. Kde ho můžu nalézt?“
„Je u monitorů,“ padla okamžitá odpověď. Moc to nepomohlo, protože název „monitory“ Alystře nic neříkal. Žádný stroj neposkytne z vlastní vůle větší množství informací, než je od něj požadováno a znalost správné formulace otázek bylo umění, jehož ovládnutí často zabíralo hodně času.
„Jak se k němu mohu dostat?“ zeptala se Alystra. Přesvědčí se, co jsou to monitory, až tam bude.
„Nemohu ti to říct, pokud nevlastníš povolení Rady.“
To byla nejméně očekávaná, dokonce znepokojivá odpověd. V Diasparu neexistovalo mnoho míst, kam byl vstup zakázán. Alystra si byla zcela jistá, že Alvin nezískal souhlas Rady, a to mohlo znamenat jedině to, že mu pomáhají vyšší místa.
Diaspar řídila Rada, ale ta byla kontrolována vyšší silou — téměř neohraničeným intelektem centrálního komputeru. Bylo těžké si nemyslet, že hlavní počítač je živá bytost, lokalizovaná na jediném místě. Ve skutečnosti ho tvořil soubor všech strojů necházejících se v Diasparu. Dokonce i když nebyl živý ve smyslu biologickém, zcela jistě se jeho vědomí neodlišovalo od vědomí rozumné bytosti. Musel vědět, co Alvin dělá — a proto to musel schválit, v jiném případě by ho zadržel nebo by ho nasměroval na Radu, jak to udělal s Alystrou informační stroj.
Nemělo smysl zůstávat tady déle. Alystra si uvědomovala, že jakákoliv snaha Alvina najít — dokonce i kdyby přesně věděla, kde se v této chvíli nachází — by byla odsouzena k neúspěchu. Dveře by se nechtěly otevírat, pohyblivé chodníky by měnily směr pohybu, odnášely by ji nazpět místo kupředu, vznášecí pole by nefungovala, nechtěla by ji přenést z jednoho podlaží do druhého. Kdyby i přesto trvala na svém, byla by delikátně vynesena zdvořilým, ale silným robotem na ulici, anebo by ji jiný robot vodil dokola, po celém Paláci Rady, dokud by nevyhladověla a neopustila budovu z vlastní vůle.
Vyšla na ulici ve velmi zlé náladě. Byla také víceméně zmatená a cítila za tím vším nějaké tajemství, vedle kterého se všechny její malé obavy zdály nepodstatné. Neměla potuchy, co dělat dál, ale jedním si byla jistá: Alvin nebyl jedinou osobou ve městě, která dokáže být tvrdohlavá a vytrvalá.