Popelnice byly rezaté a pomačkané. Deformovaná víka se nedovírala a odhalovala uvnitř zmuchlané noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany špinavých, hltavých pelikánů. Zdálo se, že popelnice musí být pořádně těžké, ale ve skutečnosti stačilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhé dostat na náklaďák a přidržet, než se jich zmocní Donald. Jenom si člověk musel dávat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici někam do hloubi korby — a oni dva si zatím mohli vydechnout.
Otevřenými vraty sem táhl syrový noční chlad. Pod stropem krátkého průjezdu se na neuvěřitelně špinavé šňůře pohupovala rozsvícená žárovka.
V jejím kalném světle vypadal Wangův obličej, jako by Wang právě prodělával těžkou žloutenku, zatímco Donaldovi nebylo ve stínu širokého sombrera do tváře vůbec vidět.
Otřískané šedivé zdi byly zbrázděné vodorovnými škrábanci. Nahoře pod klenbou se držely černé chuchvalce zaprášených pavučin a dole na zdech, kam se dalo dosáhnout, se skvěly nemravné kresby. Kousek od dveří do domovníkova bytu se bez ladu a skladu hromadily prázdné láhve a sklenice.
Wang je vždycky roztřídil a odevzdal do sběru… Když už na zemi zůstala jen poslední popelnice, Wang vzal koště a lopatu a dal se do smetání všeho, co se ještě povalovalo po asfaltu.
„Nechte toho, Wangu,“ ozval se zlostně Donald. „Pokaždý to tu takhle uklízíte a stejně je to nakonec zaneřáděný…“
„Domovník má takovou povinnost,“ poznamenal mentorsky Andrej a energicky zakroužil pravým zápěstím. Měl pocit, že si trochu natáhl šlachy.
„Stejně tu zase bude svinčík,“ řekl navztekaně Donald. „Ani se nestačíme vrátit — a bude to tu horší než dřív.“
Wang vysypal odpadky do poslední popelnice, upěchoval je lopatou a přibouchl víko.
„Možná že jo,“ prohodil a rozhlédl se. Teď tu bylo čisto. Spokojeně se na Andreje usmál a pak zvedl obličej nahoru k Donaldovi: „Jen bych vás chtěl upozornit…“
„Hoďte sebou!“ přerušil ho netrpělivě Donald.
Raz-dva… Andrej s Wangem zvedli popelnici k Donaldovým nohám.
Tři-čtyři… Donald rychle chňapl po držácích, zabral, hekl… a už to bylo: popelnice se naklonila a s rachotem spadla na zem. Celý její obsah vyletěl jako vystřelený na dobrých deset metrů daleko. Popelnice se ještě několikrát překulila a poslední zbytečky odpadků ze sebe vyklepala na asfalt dvorku. Ozvěna randálu se zvolna nesla mezi zdmi k černému nebi. „Čert aby to…,“ zasykl Andrej, který jen tak tak stačil uhnout. „Vy teda máte děravý ruce!“
„Já jsem vás chtěl jen upozornit,“ poznamenal opatrně Wang, „že držák u tý popelnice je ulomenej.“ A vzal koště s lopatou a znovu se dal do díla.
Donald si přidřepl na kraji náklaďáku a ruce svěsil mezi kolena.
„To je hrůza,“ zašeptal. „Hrůza a svinstvo.“
V posledních dnech nějak nebyl ve své kůži a dnes v noci to zvlášť na něm bylo znát. Andrej raději ani nespustil své oblíbené téma: co si myslí o profesorech a o jejich schopnostech něco pořádného dělat. Došel pro popelnici, přivalil ji k náklaďáku, sundal rukavice a vytáhl cigarety. Prázdná popelnice strašlivě zapáchala. Andrej si rychle zapálil a nabídl i Donaldovi.
Ten ale jen zavrtěl hlavou. Andreje napadlo, že by mu měl nějak zvednout náladu. Hodil ohořelou zápalku do popelnice a spustil: „Byli jednou v jednom městě dva vybírači žump. Táta a syn… Kanalizaci v tom městě neměli, takže pořád bylo co dělat. Ti dva si během let vytvořili svůj pracovní postup: táta jako zkušenější byl vždycky dole a syn mu shora spouštěl uvázanej kýbl. Jednou se stalo, že synovi kýbl vyklouznul z rukou a všechno se vylilo tátovi na hlavu. Ten se otřel, naštvaně se podíval nahoru a povídá: Jsi strašný nemehlo. Neschopnej trouba. Jestli to takhle s tebou pude dál, celej život budeš furt jen nahoře.“
Andrej čekal, že se Donald aspoň usměje — měl přece rád legraci a nikdy se netvářil otráveně! Vždycky se zdálo, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu… Teď si ale jen odkašlal a tiše řekl: „Všechny žumpy stejně jeden člověk nemůže vybrat.“
A Wang, který pečlivě zametal kolem popelnice, reagoval na Andrejův vtip úplně divně: „Kolik ho u vás počítají?“
„Co jako…?“ zeptal se nechápavě Andrej.
„Lejno přece… Je drahý?“
Andrej se nejistě zasmál: „No… jak bych ti to řek… Záleží na tom, čí je.“
„Vy to odlišujete?“ zeptal se udiveně Wang. „U nás je to jedno… A který je teda nejdražší?“
„Profesorský,“ vyhrkl okamžitě Andrej, který už se teď nedokázal udržet a rozjel své oblíbené téma.
„No jo,“ namítl Wang a vyklopil plnou lopatu do popelnice, „u nás na venkově nikdy žádnej profesor nebyl, takže jsme měli jenom jednu cenu: pět juanů za kýbl. Aspoň v Sečuanu to tak bylo… Ale například v Ťiangsi chtěli sedm nebo i osm juanů.“ Andrejovi konečně došlo, že Wang to myslí vážně. Už už se chtěl zeptat, jestli je pravda, že každý Číňan, který k někomu přijde na návštěvu, musí povinně na zahrádce pana domácího vykonat svou potřebu, ale pak mu to přišlo hloupé a raději držel jazyk za zuby.
„Jak je to tam u nás teď, to nevím,“ pokračoval zatím Wang. „Poslední dobou jsem stejně nežil na venkově, mohlo se to změnit. Ale proč jsou u vás ty profesorský lejna dražší?“
„Já si jen dělal legraci,“ zabrumlal Andrej a omluvně se na Wanga usmál. „U nás se s tím nekšeftuje.“
„Ale kšeftuje,“ prohodil Donald. „Jenže vy o tom nemáte ani tuchu.“
„Hlavně že vy o tom máte tuchu,“ odsekl Andrej.
Ještě tak před měsícem by se s Donaldem začal zuřivě hádat. Strašně ho dopalovalo, že tenhleten Američan jak může, tak vykládá o Rusku takové nehorázné věci, o kterých on, Andrej, nemá ani ponětí. Byl přesvědčený, že si z něj Donald dělá blázny a občas jen tak pro zábavu opakuje věty známého tiskového magnáta Hearsta. „Jděte do háje s tou svou hearstovštinou,“ říkával mu Andrej, ale pak se tu objevil ten cucák Icik Kacman… To už na Andreje byli dva — a tak se tedy přestal hádat, jen vždycky nějak odsekl. Čert ví, kde to všechno sebrali, říkal si — asi to bude tím rozdílem v letech, kdy sem každý z nich přišel. Andrej v jednapadesátém, oni později… „Vy jste šťastnej člověk,“ prohodil najednou Donald, vstal a šel srovnat popelnice vpředu u kabiny.
Andrej pokrčil rameny. Chtěl se nějak zbavit nepříjemného pocitu, který v něm ještě dozníval… Natáhl znovu rukavice a rozhodl se pomoci Wangovi.
Shraboval páchnoucí odpadky a říkal si, že to je všechno těžká věc.
Vždyť nejdřív ani nepochopil, o čem Wang mluví! Řeklo by se: obyčejný hovno… Jenže — co ty, kamaráde, víš například o integrálech? Nebo o Hubblově konstantě? Každej holt známe něco jinýho… Wang zrovna cpal do popelnice poslední rozházené odpadky, když se ve vratech objevila švihácká postavička. Policista Kensi Ubukata tam komusi sděloval, že „je to, prosím, tady“, a pak ležérně zvedl prsty k brigadýrce: „Zdravíčko, asanátoři!“
Ze tmy ulice vstoupila do kruhu žlutavého světla nějaká dívka a zůstala stát vedle policisty. Mohlo jí být tak dvacet a měla velice drobnou postavu.
Dokonce i Kensi Ubukata byl větší než ona — a to už bylo co říci… Sahala mu sotva po ramena. Měla na sobě hrubý svetr se širokým límcem a úzkou krátkou sukni. V bledém, spíše chlapeckém obličeji jasně zářily nalíčené rty, dlouhé světlé vlasy jí spadaly až na ramena. „Nebojte se jich, to jsou jen naši asanátoři,“ pronesl uctivě Kensi. „Ve střízlivém stavu jsou absolutně neškodní.“ Pak se obrátil k Wangovi: „Tohle je Selma Nagelová. Mám ji ubytovat tady u tebe na osmnáctce. Máš tam volno?“
Wang k nim zvolna vykročil a v chůzi si sundával rukavice.
„Samozřejmě. Už dávno je tam volno. Vítám vás,“ řekl Selme. „Já jsem tady domovník. Jmenuju se Wang. Kdybyste něco potřebovala, tak mi řekněte.
Bydlím tady, vidíte?“ a ukázal na dveře ke svému bytu.
„Dej mi klíč,“ prohodil Kensi a pak se znovu obrátil k dívce: „Pojďte, já vás tam odvedu.“
„Nemusíte,“ namítla unaveně. „Já to najdu sama.“
„Jak si přejete.“ Kensi uctivě zasalutoval. „Tady máte kufr…“
Dívka si vzala od policisty kufr a od Wanga klíč, pohybem hlavy odhodila vlasy z čela a zeptala se: „Kterej je to vchod?“
„Tamhle přímo proti nám,“ odpověděl Wang. „Tam, co svítí to okno.
Čtvrté patro. Dáte si něco k jídlu? Chcete čaj?“
„Ne, nechci,“ řekla a znovu pohodila hlavou. Na asfaltu zacvakaly její podpatky, když si to namířila přímo na Andreje.
Ustoupil jí z cesty. Jak kolem něho procházela, ucítil zvláštní dráždivou vůni. Díval se za ní. Sukni měla tak krátkou, že svetr dosahoval takřka až k jejímu okraji, a její nohy bez punčoch se blýskaly do tmy i poté, kdy opustila kruh žlutavého světla. Ještě několik okamžiků pak Andrej viděl ten dlouhý bílý svetr a míhající se bílé nohy.
Potom zaskřípěly, zarachotily a nakonec se zabouchly dveře a Andrej mechanicky sáhl po cigaretě, zapálil si a snažil si představit, jak ty nohy stoupají po schodech, levá, pravá… hlaďounká lýtka, pod kolínkem se vždycky udělá dolíček…, z toho by člověk mohl přijít o rozum… A ona jde pořád výš a výš, patro za patrem, a pak se zastaví u dveří bytu číslo osmnáct.
Přesně naproti šestnáctce… Sakra, měl by si aspoň dát čisté ložní prádlo!
Už tři týdny ho nevyměnil, povlak je jak onuce… Jak vůbec ta Selma vypadá? Najednou si uvědomil, že si její obličej vůbec nepamatuje. Jenom ty nohy… Všichni mlčeli. Dokonce i ženatý Wang. Pak zabrebentil Kensi: „Jeden můj vzdálený příbuzný je plukovník. Jmenuje se Maki a dělal pobočníka panu Ošimovi. Dva roky byl v Berlíně a potom ho pověřili funkcí vojenského atašé v Československu. Byl u toho, když Němci zabírali Prahu…“
Wang mrkl na Andreje. Chopili se popelnice a bez problémů ji vysadili až na korbu. „A potom,“ pokračoval nevzrušeně Kensi a přitom si zapaloval, „potom si trochu zaválčil v Číně, myslím, že někde na jihu u Kantonu, pak velel divizi při výsadku na Filipíny a zorganizoval ten proslulý pochod smrti pěti tisíc amerických válečných zajatců…, promiňte, Donalde… Pak ho poslali do Mandžuska, kde byl velitelem Sachaljanské obranné linie a kde v rámci utajení nechal zahnat do jedné šachty osm tisíc Číňanů a potom to dal všechno vyhodit do vzduchu…, promiň, Wangu… No a pak ho zajali Rusové.
A oni místo toho, aby ho pověsili nebo ho vydali Číňanům, což by pro něj mělo stejný výsledek, zašili ho na deset let do lágru.“
Kensi povídal a povídal, Andrej zatím vylezl na náklaďák a pomohl Donaldovi s urovnáváním popelnic. Pak zvedli sklopenou bočnici, upevnili ji, seskočili na zem a taky si zapálili. Postavili se vedle Wanga před Kensiho a poslouchali.
Dlouhán Donald Cooper se trochu hrbil. Nad vybledlou kombinézou ostře vystupoval jeho protáhlý obličej s vráskami kolem úst a energická brada, na níž vyrážely řídké šedé vousy. Wang vedle něj vypadal ještě rozložitější, než ve skutečnosti byl. Na jeho podsadité figuře jako by chyběl krk… Měl na sobě starou, pečlivě zašívanou vatovanou bundu a z jeho úsměvu v rozpláclém šedožlutém obličeji vyzařovala vlídnost a dobrosrdečnost.
Temná očka nad drobným nosíkem skoro mizela pod těžkými víčky. Andrejem najednou ostře projel radostný pocit: Tak různí lidé z různých zemí a dokonce i různých dob se tady sešli a všichni se na svých místech společně snaží o dobrou věc!
„Teď už je to starý pán,“ končil Kensi. „A tvrdí, že nejkrásnější ženy, jaké kdy poznal, jsou Rusky. Emigrantky v Charbinu.“
Pak se odmlčel, hodil na zem nedopalek a pečlivě ho rozdrtil podrážkou své nablýskané boty.
„Tohle ale není Ruska,“ podotkl Andrej. „Jmenuje se Selma. Selma Nagelová…“
„Správně. Je to Švédka,“ řekl Kensi. „To je ale jedno. Vyprávěl jsem to prostě jen tak. Asociace…, víš?“
„No dobře, tak jedem,“ poznamenal Donald a vylezl si do kabiny.
„Poslouchej, Kensi,“ zeptal se Andrej, když už sahal po dvířkách, „co jsi dělal dřív?“
„Kontrolora ve slévárně. A předtím jsem byl ministr komunálního hospodářství.“
„Já nemyslím tady… Ještě tam…“
„Jo — tam? No… to jsem byl redaktor. V nakladatelství.“
Donald nastartoval a stařičký náklaďák se rozklepal, zarachotil a zabafal v šedivých kotoučích hustého kouře. „Nejde vám pravý reflektor!“ vykřikl Kensi.
„Už dávno ne,“ podotkl Andrej.
„Tak si to dejte do pořádku! Ještě jednou to uvidím — a máte pokutu!“
„To vás, pane, někdo na nás poštval?“ popíchl ho Andrej.
„Cože? Já tě neslyším!“
„Povídám — abys chytal lupiče, a ne šoféry,“ zařval ze všech sil Andrej, aby překřičel skřípění a rachot. „To tě zajímá… náš reflektor! Kdypak už vás zlikvidujou…, vy příživníci…?“
„Brzo,“ odpověděl Kensi. „Teď už to bude brzo — určitě dřív než za sto let.“
Andrej mu pohrozil zaťatou pěstí, pak mávl na Wanga a praštil sebou na sedadlo vedle Donalda. Náklaďák sebou škubl a vyrazil. V podloubí škrtl korbou o zeď, vyjel na Hlavní ulici a prudce zahnul doprava.
Andrej si poposedl, aby ho nepíchalo vyhřezlé péro sedadla. Pak úkosem pohlédl na Donalda. Ten seděl — vypjatý jako strunka — levačku měl na volantu, pravou rukou svíral rychlostní páku, širokánský klobouk vražený do čela, bradu bojovně vysunutou vpřeď. Jel na plný plyn. Vždycky tak jezdil a nikdy ho ani nenapadlo přibrzdit před děrami v asfaltu. Popelnice pak vždycky se strašným rámusem nadskočily, zrezivělá kapota se rozklepala a Andrej, třebaže se snažil vzepřít nohama, vyletěl nad sedadlo a pak zase dopadl přímo na vyhřezlé péro. Jindy přitom aspoň z legrace nadávali, ale teď Donald mlčel, svíral úzké rty a na Andreje se ani nepodíval.
Skoro se zdálo, že má z toho vytřásání zlomyslnou radost.
„Co je to s vámi, Done?“ zeptal se konečně Andrej. „Bolí vás zuby?“
Donald jen mlčky škubl ramenem.
„Nějak v posledních dnech nejste ve svý kůži, vždyť to vidím… Neurazil jsem vás třeba nějak?“
„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tím máte společnýho?“
A Andrejovi se zase zdálo, že v těch slovech zní něco nedobrého, možná až přezíravého: Copak ty, smrkáči, můžeš mě, profesora, nějak urazit?
Vtom se ale Donald ozval znovu: „Říkal jsem vám přece, že jste šťastnej člověk! Vlastně bych vám měl závidět. Jako by se vás nic nedotklo. Prostě vás to míjí… Jenže mě to vždycky úplně převálcuje a teď už ve mně není celá ani jedna kostička.“
„O čem to mluvíte? Já vám nerozumím.“
Donald jen mlčky stiskl rty. Andrej se něj chvíli nechápavě díval, pak roztěkaně očima přeskočil do venkovní tmy, znovu se vrátil k Donaldovi, prohrábl si vlasy a rozladěně pronesl: „Čestný slovo, že tomu nerozumím. Vždyť se přece nic neděje…“ „Takže vám fakt závidím,“ zavrčel Donald. „A už toho nechte! Nevšímejte si mě.“
„Jak… si vás nemám všímat?“ ozval se Andrej, teď už opravdu roztrpčeně.
„Jak si nemám všímat, že se s vámi něco děje? Vždyť jsme tu všichni… spolu… Přátelé… Samozřejmě že přátelství je silný slovo, někdy až moc silný, ale tak řekněme, že jsme si prostě blízcí! A kdybyste například řekl, že máte nějakej problém… Každej by se vám přece snažil nějak pomoct.
Já jsem přesvědčenej, že kdybych něco potřeboval já, že byste mi pomohl! Ještě řekněte, že ne!“
Donald pustil pravačkou rychlostní páku a zlehka poklepal Andreje po rameni. Bylo v tom něco uklidňujícího a Andrej zmlkl. Najednou mu zase bylo dobře. Všechno se srovnalo, všechno bylo v pořádku, i Donald byl v pořádku… Prostě na něj asi padl splín. Proč by to nemohl být splín? Nebo že by uražená ješitnost? Přece jenom: profesor sociologie — a popelnice plné smradlavých odpadků… A předtím nakládal zboží v nějakém skladu… Samozřejmě že mu to je nepříjemné a třeba ho to i uráží — tím spíš že o tomhle s nikým nemůže mluvit. Přišel sem přece dobrovolně, tak jaképak teď nářky! Ono se to ale snadno řekne: Pracuj pořádně tam, kam tě postaví…! Tak dost! okřikl se v duchu. Radši o tom nepřemýšlet… Však on se z toho Donald už nějak dostane.
A náklaďáček už si to poskakoval po kluzké dlažbě, domy, které míjel, byly nižší a sešlejší než ty v centru Města, pouliční lucerny měly čím dál tím větší rozestupy a svítily čím dál tím mizerněji. Někde v dálce se jejich řady sbíhaly v rozplizlé, nejasné skvrně. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce ani žádný domovník se na chodníku neukázal. Jenom na rohu Sedmnácté, přeď starou nízkou hospodou, které se všeobecně říkalo „Štěničárna“, stál nějaký povoz s koněm, který vypadal dost utahaně. Ve voze kdosi, celý zachumlaný do plachty, spal. Byly čtyři hodiny v noci, doba, kdy většina lidí tvrdě spí. Ani jedno okno nikde nesvítilo.
Vlevo vpředu vyjel z vrat domu náklaďák. Donald na něj zablikal a proletěl kolem. Náklaďák — taky s odpadky jako oni — nabral směr za nimi a pokusil se je předjet, jenže na Donalda byl krátký. Za chvíli už ve zpětném zrcátku viděli jen jeho beznadějně se vzdalující světla. Pak se jim povedlo předjet další vůz s odpadky, ale to už byli ve čtvrti, která před časem vyhořela, a vřítili se na kamenitou cestu. Tam Donald přece jen musel snížit rychlost, jinak by se jim snad auto rozpadlo.
Teď je v protisměru potkávaly vozy, které nikam nespěchaly, protože už se svého páchnoucího nákladu zbavily. Od jedné z luceren vpředu se najednou odlepila jakási postava a vstoupila jim do cesty. Andrej už sahal pod sedadlo pro těžký francouzák, ale ukázalo se, že je zastavuje policista. Po žádal je, aby ho vzali do Zelné ulice. Ani Donald, ani Andrej nevěděli, kde to je, a tak policista — takový udělaný, rozšklebený strejda, kterému světlé štětinaté vlasy lezly zpod služební čepice na všechny strany — prohlásil, že jim ukáže, kde mají zastavit.
Vylezl si na stupátko k Andrejovi a držel se kapoty. Celou cestu ohrnoval nos, jako by mu kdovíco na obsahu korby vadilo. Sám totiž páchl potem na sto honů a Andrej si vzpomněl, že v téhle čtvrti se musel odpojit vodovod.
Jeli mlčky dál, po chvíli si policista začal pohvizdovat a pak jim zčistajasna začal vyprávět, jak na rohu Zelné a Druhé Levé někomu rozkřápli hlavu a pak mu, chudinkovi, vyrvali zlaté zuby.
„Špatně vykonáváte své povinnosti,“ pronesl zlostně Andrej.
Vždycky ho rozčililo, když něco takového slyšel. A tenhle policista navíc mluvil tónem, kterým jasně dával najevo, jak je mu to všechno jedno.
Nějaká vražda mu může být ukradená, nějaká oběť a nějaký vrah taky.
Policista k němu udiveně obrátil svůj široký obličej a zeptal se: „Ty mě snad chceš učit, jak se mají plnit povinnosti?“
„Když na to přijde, tak jo.“
Policista se zle zamračil, hvízdl a řekl: „Takovejch by se našlo! Lopatou se dají nabírat. Vozí odpadky a chtějí poučovat.“
„Já nepoučuju,“ spustil Andrej, ale policista mu skočil do řeči: „Koukej, jen co se vrátím na stanici, zavolám do vaší garáže a oznámím, že ti nesvítí pravej reflektor. To je přece hrůza! On mu nesvítí reflektor a bude chtít poučovat policii! Cucák jeden!“
Donald se najednou zajíkavě rozesmál. Policista si odfrkl jako kůň a pak docela mírumilovně poznamenal: „Jsem sám na spoustu ulic, chápeš to? A teď nám zakázali nosit zbraň.
Tak co po nás chceš? Za chvilku tě zamordujou ve tvým vlastním kvartýru, ani nemusíš lízt někam do tmy.“
„A vy na to mlčíte?“ užasl Andrej. „Proč neprotestujete, proč nežádáte, aby…“
„Jo — tak my máme protestovat?“ podivil se policista. „Nebo něco žádat…?
Člověče, ty jsi tu nováček nebo co? Hele, šéfe,“ obrátil se k Donaldovi, „přibrzdi! Jsem na místě.“
Seskočil ze stupátka a bez ohlédnutí si to kolébavým krokem zamířil do temnoty mezi dva polorozpadlé domy. Někde v dálce tam poblikávala osamocená lucerna a pod ní postávalo pár lidí.
„Zbláznili se nebo co?“ rozčilil se Andrej, když se auto znovu rozjelo.
„Jak je to možný? Ve městě je to samej chuligán — a policajti nesměj cho dit ozbrojený? To přece nejde. Kensi má na opasku pouzdro — tak co v něm nosí? Cigarety?“
„Svačinu,“ opravil ho Donald.
„Vůbec ničemu nerozumím.“
„Byla o tom taková informace: V souvislosti s množícími se případy přepadení policistů kriminálními živly, které se tímto způsobem zmocňují zbraně, je vydáno nařízení… A tak dále…“
Andrej se nad tím chtěl zamyslet, ale musel se v tu chvíli ze všech sil vzepřít nohama, aby se udržel na sedadle. Kamenitá cesta končila… „Tak já si myslím,“ řekl konečně po chvíli, „že to je strašná hloupost. A vy?“
„No — já si to myslím taky,“ prohodil Donald a jednou rukou si neobratně zapaloval.
„Že to říkáte tak klidně…“
„Mě už rozčilování přešlo. A jen tak mimochodem — to s tou informací o odebrání zbraní policistům — to už je dávná záležitost. To jste tu snad ještě ani nebyl.“
Andrej si prohrábl vlasy a zamračil se. Kdopak ví — třeba to mělo nějakou logiku! Koneckonců — když je policajt sám, tak to opravdu může být pro pár lumpů lákavá příležitost. A když se velitelství rozhodlo zakázat nosit zbraně, muselo to platit pro každého. Nejde o hloupé zdůvodnění, které k tomu dali, ale o to, že ve městě je málo policistů, a taky se málokdy udělá nějaká akce. Chtělo by to nějaký pořádný zátah, aby se naráz se všemi lumpy zametlo! A přizvat k tomu i civilisty, ať pomůžou, říkal si Andrej. Já například bych pomohl a Donald určitě taky… Měl bych o tom napsat primátorovi.
A najednou ho něco napadlo: „Poslouchejte, Done, vy jste přece sociolog. Já tedy sociologii za velkou vědu nepovažuju a za metodu už vůbec ne…, to jsem vám už řekl, ale vy jste člověk vzdělaný, hodně toho znáte, rozhodně víc než já. Tak mi to vysvětlete: Jak je to možný, že tady u nás jsou lumpové? Jak se sem dostali?
Vrahové, lupiči, zloději… Copak Kurátorům nebylo jasný, koho to sem berou?“
„Určitě bylo,“ řekl lhostejně Donald, který právě obratně projížděl nebezpečně vyhlížejícím výmolem plným černé vody.
„Tak proč to dělali?“
„Člověk se jako zloděj nenarodí. Zlodějem se člověk stává. A potom… Víme přece, že nikdo přesně neví, co Experiment vyžaduje a co ne. Experiment je Experiment….“ Donald se odmlčel a potom dodal: „Fotbal je fotbal, míč je kulatej, vyhrává ten lepší…“ V těchto místech už nebyly vůbec žádné lucerny. Obytné čtvrti Města zůstaly někde vzadu, po stranách polní cesty se tyčily jen zbytky rozvalin jakýchsi podivných kolonád, základy starých domů se střídaly se zhroucenými zdmi, z nichž čněly trámy a černaly se díry místo oken. Bodláky, kopřivy a spousta plevele překrývala hnijící prkna a haldy zčernalých cihel.
Pak se před nimi zase cosi matně rozzářilo. Donald trhl volantem vpravo, vyhnul se protijedoucímu náklaďáku a pak mu pneumatiky zabruslily v rozbahněných vyjetých kolejích. Potom konečně zastavil těsně za koncovými světly auta, které stálo jako poslední v dlouhé frontě. Vypnul motor a podíval se na hodinky. Andrej se taky podíval. Bylo půl páté… „Tak hodinku si počkáme,“ poznamenal Andrej. „Koukneme se, kdo je před námi?“
Zezadu právě dojížděl a zastavoval další náklaďák.
„Jděte sám,“ odpověděl Donald. Pohodlně se opřel vzadu o sedadlo a stáhl si klobouk až do poloviny obličeje.
Andrej si tedy taky udělal pohodlí a zapálil si. Vyhřezlé péro se mu přitom podařilo zatlačit pod potah sedadla.
Vpředu se pilně vykládalo. Bouchala víka popelnic a kdosi hlasitě vykřikoval: „… osm!.. deset…!“ Na sloupu se pod velkým plechovým talířem pohupovala silná žárovka. Potom se najednou ozvalo několik vzteklých výkřiků: „Kampak? Kam lezeš? Mazej zpátky! Chceš do držky?“ Napravo i nalevo bylo vidět jen kompaktní hory odpadků, noční vánek roznášel úžasný puch.
Přímo vedle Andreje se najednou ozval známý hlas: „Ahoj, hovnovozi! Jakpak šlape velký Experiment?“
Byl to Icik Kacman v celé své kráse: rozježený, tlustý, neupravený a jako vždycky odporně nabitý energií. „Už jste to slyšeli? Je to vyřešený! Už existuje projekt konečný likvidace kriminality: Zruší se policie. Místo policajtů se budou v noci ven posílat blázni. Chuligáni a lupiči mají po parádě — ve Městě budou za tmy chodit jen blázni.“
„To není moc vtipný,“ zavrčel Andrej.
„Není?“ Icik stál teď na stupátku a strkal hlavu do kabiny. „Naopak! To je náhodou moc vtipný. Žádný náklady… Rozmístění bláznů ve čtvrtích budou mít na starosti domovníci.“
„Za což se jim dostane odměny v podobě jednoho litru vodky,“ přidal se konečně Andrej a Icik se nadšeně rozhihňal. Vyluzoval přitom velice podivné zvuky, prskal na všechny strany a nadšeně si mnul ruce.
Donald najednou tiše zaklel, otevřel si dvířka, vyskočil ven a zmizel někde ve tmě. Icik se okamžitě přestal hihňat a starostlivě se zeptal: „Co je to s ním?“ „Nevím,“ zamračil se Andrej. „Asi se mu z tebe udělalo špatně… Ale fakt je, že už je několik dnů divnej.“
„Vážně?“ Icik vytáhl hlavu nad kabinu a zadíval se směrem, kam Donald odešel. „To je škoda. Je to fajn chlap. Jenže takovej… neadaptabilní.“
„A kdo je podle tebe adaptabilní?“
„Já. Ale ty taky… I Wang… Donalda to vždycky štvalo: Proč se musí stát fronta, když se sem přivážejí odpadky? A proč tu někdo ksakru musí ty popelnice počítat? K čemu to je dobrý?“
„Ale vždyť má pravdu,“ podotkl Andrej. „Je to pitomost, co jinýho…“
„No jo, ale ty se kvůli tomu nevzrušuješ,“ namítl Icik. „Ty moc dobře víš, že ten, kdo tam vpředu počítá popelnice, si tuhle práci nevymyslel.
Dostal to za úkol — a tak počítá. A protože mu to rychleji nejde, musí se tu udělat fronta, to je logická věc. A fronta je zkrátka fronta…“ V Icikovi to zase vesele zabublalo, když vyprskl smíchy. Pak ale dodal: „Jasně… kdyby tomu velel Donald, dal by tu udělat pořádnou cestu s rampama na vyklápění odpadků a toho chlapa, co počítá popelnice, by poslal k policajtům, aby s nima chytal bandity. Anebo by z něj možná udělal farmáře.“
„Takže — co tím chceš říct?“ přerušil ho netrpělivě Andrej.
„Takže jen to, že Donald ničemu nevelí.“
„A proč to neudělají ti, co tomu velí?“
„Proč by to dělali?“ vykřikl vesele Icik. „Uvažuj, člověče! Odvážejí se odpadky? Odvážejí! Kontroluje se to? Kontroluje! Systematicky? Systematicky!
Na konci měsíce se může podat hlášení: Z Města bylo odvezeno o tolik a tolik popelnic svinčíku víc než v měsíci předchozím. Ministr je spokojenej, primátor taky, všichni jsou spokojený… a že Donald není? Nikdo ho sem nehnal násilím. Je tu dobrovolně.“
Z výfuku auta před nimi se vyvalil šedivý čmoud a náklaďák se posunul o dobrých patnáct metrů. Andrej rychle přelezl za volant a vyklonil se z okýnka. Donalda však nikde neviděl, a tak bázlivě otočil klíčkem zapalování a jakžtakž se zase dostal do závěsu za náklaďák před nimi. Třikrát mu během popojíždění zhasl motor. Icik kráčel vedle něj a pokaždé, když sebou auto škublo, polekaně uskočil stranou. Potom začal vykládat něco o bibli, ale Andrej ho skoro neslyšel. Samým rozčilením se úplně zpotil.
Pod lucernou jako dřív třískala víka popelnic a někdo tam nadával. Na střechu kabiny něco dopadlo a odrazilo se, ale Andrej tomu nevěnoval pozornost.
Zezadu k nim právě přišel se svým parťákem Oskar Heidermann a sháněl se po cigaretě. Jeho parťák byl Silva, černoch z Haiti. Teď — ve tmě — ho skoro nebylo vidět, blýskaly se jen jeho bílé zuby.
Icik se s nimi hned dal do debaty, přičemž Silvovi říkal „tontonmakute“ a Oskara se vyptával na cestovatele Thora Heyerdahla. Silva se pitvořil, dělal, že střílí ze samopalu a Icik se chytal za břicho, jako že ho Silva trefil… Andrej tomu nerozuměl a Oskar asi taky ne. Ten si ještě navíc pletl Haiti s Tahiti… Na střeše kabiny znova něco zabubnovalo a najednou přiletěla velká hrouda všelijakého svinstva, rozprskla se o kapotu a ohodila všechny kolem.
„Chlapi!“ zařval Oskar do tmy, „nechte toho!“
Vpředu se taky někdo rozkřičel a ze všech stran bylo slyšet klení a nadávání.
Zřejmě se něco dělo… Icik najednou hekl, znovu se chytil za břicho a celý se zkroutil. Teď už to ale nebylo z legrace. Andrej otevřel dvířka kabiny. Chtěl vystoupit, ale na hlavě mu přistála plechovka od konzervy. Nebolelo to, ale k naštvání to stačilo. Silva se skrčil a někam ve tmě zmizel. Andrej si kryl hlavu, ale snažil se rozhlédnout.
Nic neviděl. Jen to, že zpoza hory odpadků vylétají rezaté plechovky, shnilé dříví, kosti a dokonce i kusy cihel. Pak se někde začalo sypat sklo… Frontou náklaďáků otřásl vzteklý řev: „Kterej blbec…?“ Skoro to vypadalo, že ten rozhořčený protest musí někdo dirigovat. Všichni jako na povel zapnuli motory a rozsvítili světla. Některé náklaďáky začaly zběsile popojíždět a natáčet se tak, aby svými reflektory dosáhly na hřeben kupy odpadků, odkud teď létaly celé cihly a prázdné láhve. Několik sehnutých postav zmizelo za Silvou ve tmě… Andrej uviděl, že Icik se pořád ještě drží za břicho, bolestivě křiví obličej a krčí se vzadu za korbou. Tak to si tedy odskáčou, prevíti, řekl si, naklonil se zpátky do kabiny a vytáhl francouzák. Několik chlapů už se drápalo nahoru na kupy odpadků. Lezli po čtyřech, šlo to špatně. Někomu se konečně podařilo obrátit náklaďák přímo proti hoře odpadků a jeho reflektory ozářily hřeben, ježící se starým nábytkem, hadry, roztrhanými papíry a třpytícími se střepy. Nahoře, proti černému nebi, se zvedala lžíce bagru. A na té lžíci… Něco se tam hýbalo. Bylo to velké, šedivé, trochu do stříbrna.
Andrej zkoprněl. A v tom okamžiku se kolem rozlehl děsivý křik, který všechno přehlušil: „Ďáblové! To jsou ďáblové… Lidi, utečte!“
Ti, kteří až dosud zdolávali kupy odpadků, v panice začali ustupovat.
Padali dolů, řítili se, někteří v té špíně váleli sudy a zamotávali se do starých hadrů a papíru. Oči vytřeštěné, ústa dokořán, ruce zoufalstvím rozepjaté… Nějaký chlap proběhl kolem Andreje. Rukama si svíral hlavu, jako by si ji chtěl ochránit, a vyl jako zvíře. Uklouzl po blátě, upadl, znovu se zvedl a jako šílený se rozběhl k Městu. Další muž se pokusil protáhnout mezi Andrejovým náklaďákem a vozem vpředu. Nepodařilo se mu to, zaklínil se mezi obě auta a teď nelidsky řval. Pak se všechno ztišilo, bylo slyšet jenom hučení motorů. A do toho relativního klidu najednou začaly třaskat výstřely. Jako by někdo práskal bičem… Andrej ve světle reflektorů uviděl vysokého hubeného chlapa, který tam nahoře stál zády k autům, v obou rukou svíral pistoli a pálil někam do tmy za hřebenem hory odpadků.
Tichem se rozlehlo ještě několik výstřelů a pak se odněkud rozlehl strašlivý řev. Tisícihlasý, ale přitom nelidský… Jako by tisíce rozdrážděných koček zavřeštěly do mikrofonu. Ten hubený chlap nahoře o několik kroků ustoupil, pak zamáchal rukama, protože mu ujely nohy — a už se řítil po zádech dolů. Andrej mimovolně taky o několik kroků ustoupil a byl si skoro jist, že teď přijde něco strašného: A opravdu. Hřeben hory odpadků se najednou celý naježil.
Začalo se to tam hemžit stříbřitými nestvůrami. V odlesku reflektorů se třpytily tisíce červených očí, blýskaly se snad miliony vyceněných tesáků a míhaly se dlouhé, chlupaté paže. Ze zvířeného prachu se sypal na řadu náklaďáků déšť kamení, láhví a všelijakého svinstva.
Andrejovi selhaly nervy. Vletěl do kabiny, zalezl do kouta a jediné, co si uvědomoval, bylo, že pevně svírá svůj francouzák. Jinak nevěděl nic.
Pak s hrůzou uviděl, že se za ním do kabiny sune něco temného, co zakrývá celá dvířka. Rozkřičel se, až se zajíkal, vlastní hlas přitom nepoznával.
Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“
Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesl: „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“
Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.
„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.
Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“
Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.
Icik Andrejem zalomcoval a zakřičel: „Umíš řídit, nebo ne? Tak umíš to, Andreji?“ Venku za clonou kouře někdo ječel: „Pomoc!“ A velitelský hlas znovu přikazoval: „Jen klid! Poslední vůz — zpátečku! A šlápněte na to!“
A zatím shora i z obou stran dopadalo na auta všechno možné. Rachotily kapoty i popelnice, třaskalo sklo, šílely klaksony a neustále mohutněl ten hnusný, drásající řev opic.
Icik najednou klidně prohlásil: „Tak já jdu,“ loktem si zaclonil obličej a vylezl ven. Málem přitom vletěl pod vůz, který se hnal k Městu. Andrej zahlédl strachem znetvořený šoférův obličej. Byl to ten chlap, který tu vždycky počítal vysypané popelnice.
Icik zmizel, místo něho se objevil špinavý a celý nějak zválený Donald.
Klobouk někde ztratil… Nejdřív něco hodil na sedadlo, pak se vmáčkl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okýnka a začal couvat.
Nějaký řád celá ta situace ale přece jenom postupem času dostala. Už nikdo nic nevykřikoval, motory duněly a celá fronta náklaďáků se pomaličku sunula nazpátek. Dokonce i ten útok opic jako by se otupil… Paviáni poskakovali po hřebeni hory odpadků, ale dolů se nepouštěli. Jen si tam dál nahoře pořvávali, cenili své psí tlamy a vystrkovali na lidi lesklé zadky.
Donald jel stále rychleji. U velkého vodního výmolu se mu podařilo auto otočit a pak už na to šlápl naplno.
Před nimi se míhala koncová světla prchajících náklaďáků.
A je to v suchu, řekl si s úlevou Andrej a opatrně si sáhl na ucho. Bylo oteklé a celé jako by hořelo… To je tedy věc — paviáni! Kde se tu vzali? A že to tedy jsou parádní kousky! A kolik jich je… Dřív tu ale žádní paviáni nebyli — když se tedy nebere v úvahu Icik Kacman… Jenže — proč zrovna paviáni? Proč ne… třeba tygři? Auto vletělo do díry, Andreje to vyhodilo do výšky, a když dopadl zpátky na sedadlo, uvědomil si, že ho tlačí nějaká neznámá věc… Něco tvrdého. Sáhl pod sebe. Ležela tam pistole.
Chvíli se na ni nechápavě díval. Byla černá, ne moc velká, hlaveň měla krátkou a rukojeť žebrovanou. A Donald řekl: „Opatrně s tím… Dejte mi to!“
Andrej mu pistoli podal a díval se, jak se Donald předklání a zbraň si zasouvá do zadní kapsy kombinézy. Najednou mu to došlo: „To jste byl vy…, kdo tam střílel?“ Donald neodpověděl. Blikal zrovna jediným fungujícím reflektorem, aby upozornil toho před sebou, že předjíždí. Křižovatkou, přímo před jejich autem, přeběhlo několik paviánů. Ti už teď ale Andreje nezajímali.
„Kde jste tu pistoli vzal?“
Donald mu zase neodpověděl, jenom mávl rukou, jako by si chtěl vrazit do čela neexistující klobouk.
„Víte co, Done,“ řekl Andrej rozhodně, „zajedem teď rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdáte a vysvětlíte, jak jste k ní přišel.“
„Neplácejte hlouposti,“ odpověděl Donald. „Radši mi dejte cigaretu.“
Andrej mu automaticky podal celou krabičku.
„To nejsou hlouposti. Já nechci o ničem vědět. Nic jste mi neřekl, dobrá, to je vaše věc. Mám k vám důvěru, jenže… ve Městě teď mají zbraně jenom zločinci. Já tím nic nemyslím, ale fakt je, že vám nerozumím. Prostě tu pistoli odevzdejte a na vysvětlení k tomu řekněte, co chcete. Tohle totiž není žádná hloupost! Vidím přece, že se s vámi poslední dobou něco děje!
Takže je lepší jít — a všemu udělat konec.“
Donald se na okamžik otočil a podíval se Andrejovi přímo do očí. Jeho výraz byl zvláštní, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald náhodou nevysmívá, ale kdo ví…? Třeba ten člověk vlastně trpí! Vypadal v téhle chvíli velice staře, unaveně, dokonce uštvaně… Andreje to zmátlo a trochu vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a chladně pronesl, jako by odsekával: „Odevzdat a vysvětlit… To je všechno.“
„Je vám jasný, že opice berou Město útokem?“
„No a co?“ podivil se Andrej.
„To je fakt… No a co?“ zopakoval po něm Donald a nepříjemně se rozesmál.