Se zatajeným dechem sledoval Erg Noor manipulace obratných laborantů. Množství přístrojů upomínalo na řídící kabinu hvězdoletu, ale prostorný sál s širokými namodralými okny zaháněl okamžitě jakoukoli myšlenku na vesmírný koráb.
Na kovovém stole uprostřed místnosti stála komora ze silných rufolucitových desek, jež propouštěly infračervené i viditelné paprsky. Spletí trubek a kabelů omotávala hnědě smaltovanou nádrž, která věznila dvě černé medúzy z planety železné hvězdy.
Eon Tal se vypjal jako při tělocviku a s bezvládnou rukou na pásce pohlížel z dálky na pomalu se otáčející bubínek registračního přístroje. Čelo nad širokým černým obočím se mu orosilo kapičkami potu.
Erg Noor si přejel jazykem suché rty.
„Nic. Za pět let cesty tam zůstal jen prach,“ poznamenal chraptivě astronaut.
„Je-li tomu tak, je to zlé — pro Nizu i pro mne,“ odpověděl biolog. „Bude nutno tápavě hledat — a možná že mnoho let — aby se zjistil charakter našeho zranění.“
„Vy si tedy stále myslíte, že orgány, jimiž medúzy a kříže vraždí své oběti, jsou u obou stejné?“
„Nemyslím si to jen já. Grim Šar a všichni ostatní dospěli k témuž přesvědčení. Ale z počátku mě napadaly nejpřekvapivější myšlenky. Domníval jsem se, že černý kříž s planetou vůbec nesouvisí.“
„Já také, vzpomínáte si, že jsem vám o tom říkal. Došel jsem k závěru, že netvor patřil k diskovému hvězdoletu a hlídal ho. Ale když se nad tím vážně zamyslím, jaký by to mělo smysl, hlídat nedobytnou pevnost zvenku? Pokus o otevření disku dokázal, že podobné myšlenky jsou nesmyslné.“
„Já jsem si představoval, že kříž vůbec není živý. Uvažoval jsem, není-li to robot, postavený k ochraně hvězdoletu?“
„Já zrovna tak! Ale teď, ovšem, jsem podobnou myšlenku zavrhl. Černý kříž je živý tvor, zplozenec světa tmy. Takové tvary přebývají zřejmě dole, v rovinách. Objevil se u» vrat«, kde byl průsmyk mezi skalisky. Lehčí a pohyblivější medúzy žijí na náhorních planinách, kde jsme přistáli, Souvislost mezi černým křížem a spirálovým diskem vznikla docela náhodně. Naše ochranná zařízení se jednoduše dotkla vzdáleného zákoutí na rovině, které vždycky zůstávalo ponořeno do tmy za obrovským diskem.“
„A vy předpokládáte, že vražedné orgány medúz i kříže jsou stejné?“
„Ano! U živých tvorů, kteří přebývají ve stejných podmínkách, musily vzniknout i stejné orgány. Železná hvězda je tepelné elektrické slunce. Celá atmosféra planety je silně nasycena elektřinou. Grim Šar má za to, že živočichové sbírají energii z atmosféry a kondenzují ji podobně jako naše kulové blesky. Vzpomeňte si, jak po chapadlech medúzy jiskřily hnědé hvězdičky!“
„Kříž měl také ramena, ale neměl…“
„Nikdo si toho jednoduše nevšiml. Ale všichni se shodujeme v tom, že poranění nervových kmenů s ochrnutím příslušných vyšších center u Nizy i u mne má úplně stejný charakter. To je hlavní důkaz i naděje.“
„Naděje?“ ožil Erg Noor.
„Samozřejmě. Pohleďte,“ — biolog ukázal na rovnou čáru zapisovacího přístroje — „citlivé elektrody, ponořené do pasti s medúzami, nic neukazují. Nestvůry tam vnikly s plným nábojem své energie, která nemohla nikam zmizet, když jsme nádrž zavařili. Ochrannou izolací kosmických potravinových nádob stěží co pronikne, to nejsou naše lehké biologické skafandry. Vzpomeňte si, že kříž, který skoro usmrtil Nizu, vám neuškodil. Jeho ultrazvuk pronikl do skafandru s univerzální ochranou, zlomil vaši vůli, ale ničící náboje byly bezmocné. Nizin skafandr prorazily právě tak, jako medúzy probily můj.“
„A tudíž náboj kulových blesků nebo něčeho podobného, který se dostal do nádrže, měl by tam zůstat. Ale přístroje nic neukazují…“
„V tam je naše naděje, Znamená to, že medúzy se nerozpadly v prach. Jsou…“
„Už rozumím. Svinuly se, staly se z nich jakési kokony.“
„Ano. Podobné přizpůsobivé schopnosti se často objevují u živých organismů, které musí přečkávat období nepříznivá pro jejich existenci. Dlouhé mrazivé noci na černé planetě, strašlivé uragány při» východech «a» západech «slunce, to jsou právě taková období. Ale protože se poměrně rychle střídají, jsem přesvědčen, že medúzy se mohou rychle zakuklit a stejně rychle změnit svůj stav. Usuzuji-li správně, podaří se nám dost rychle přivést černé medúzy k jejich vražedné činnosti.“
„Tím, že obnovíme teplotu, atmosféru, osvětlení a ostatní podmínky černé planety?“
„Ano. Všechno je vypočítáno a připraveno. Brzy přijde Grim Šar. Budeme provívat nádrž směsí neonu, kyslíku a dusíku za tlaku tří atmosfér. Ale nejdříve se přesvědčíme…“
Eon Tal se poradil s dvěma asistenty. Jakési zařízení se začalo zvolna přibližovat k hnědé nádrži. Přední rufolucitová deska se odsunula a otevřela přístup k nebezpečné pasti.
Elektrody uvnitř nádrže vystřídala mikrozrcadla s válcovými osvětlovači. Jeden z asistentů se postavil za televizní řídící pult. Obrazovka ukázala stěnu nádrže: vydutý povrch, pokrytý zrnitým povlakem a odrážející matně paprsky osvětlovače. Zrcadlo se nepřetržitě otáčelo, Eon Tal poznamenal:
„Rentgenem se to nedá prosvítit, izolace je příliš silná. Musíme užít složitějšího způsobu.“
Otáčivé zrcadlo obrazilo dno nádrže a na něm dva bílé chomáče jako nepravidelné koule s pórovitým, vláknitým povrchem. Podobaly se plodům nedávno vypěstované odrůdy chlebovníku o průměru sedmdesáti centimetrů,
„Připojte TVF k vektoru Grima Šara,“ obrátil se biolog na pomocníka.
Jakmile se vědec přesvědčil, že společné předpoklady byly správné, přiběhl okamžitě do laboratoře. Mhouřil ze zvyku oči, ačkoli nebyl krátkozraký, a obhlížel připravené přístroje. Grim Šar se nepodobal znamenitým vědcům, kteří se zpravidla vyznačovali imposantním zjevem a pánovitostí. Erg Noor si vzpomněl na Rena Boze, jehož nesmělost a jinošské vzezření také neodpovídaly jeho mocnému rozumu.
„Rozřízněte zavařený spoj!“ přikázal Grim Šar. Mechanická ruka odřízla vrstvu pevné emailové hmoty, aniž pohnula těžkým víkem. Hadice s plynovou směsí se zapojily k ventilům. Silný reflektor s infračervenými paprsky nahradil železnou hvězdu.
„Teplota… přitažlivá síla… tlak… elektrické nasycení…“ opakoval asistent údaje přístrojů.
Po půl hodině se Grim Šar otočil k astronautům.
„Pojďme do sálu oddechu. Nedá se odhadnout, kdy zámotky ožijí. Má-li Eon pravdu, stane se to brzy. Služba nás upozorní.“
Institut Nervových Drah byl vybudován daleko od obytné zóny, na okraji chráněné stepi. Země na počátku léta byla suchá a dokořán otevřenými okny pronikal šelest větru i lehká vůně sežehlé trávy.
Tři vědečtí pracovníci se zabořili do pohodlných křesel a hleděli mlčky z oken přes košaté koruny stromů na modravý opar vzdáleného horizontu. Chvílemi někdo z nich přivíral unavené oči, ale čekání bylo příliš napjaté, aby se dalo zdřímnout. Tentokrát však osud nezkoušel trpělivost vědců dlouho. Neuplynuly ani tři hodiny, když se rozsvítila obrazovka přímého spojení. Dozorčí asistent se stěží ovládal.
„Víko se pohybuje!“
Všichni tři se mžikem ocitli v laboratoři.
„Uzavřete pevně rufolucitovou komoru, zkontrolujte neprodyšnost!“ nařídil Grim Šar. „Přeneste podmínky planety do komory.“
Nehlučné syčení mocných čerpadel, pohvizdování tlakového stabilizátoru — a uvnitř průzračné klece zavládla atmosféra černého světa.
„Zvyšte vlhkost a nasyceni elektřinou,“ pokračoval Grim Šar.
Ostrá vůně ozónu se rozlila po laboratoři.
Nic se nestalo. Vědec se zachmuřil, znovu přehlížel přístroje a uvažoval, co opominuli.
„Musí být tma!“ zazněl zčistajasna Ergův hlas. Eon Tal až poskočil.
„Jak jsem na to mohl zapomenout! Grime, vy jste nebyl na železné hvězdě, ale já…!“
„Polarizující rolety!“ řekl vědec místo odpovědi.
Světlo zhaslo. Laboratoř osvětlovala jen světla přístrojů. Asistenti stáhli přes pult závěs a všechno se ponořilo do tmy. Tu a tam se zaleskly body samozářících indikátorů.
Dech černé planety zavanul do tváří astronautů a oživil v paměti strašné i úchvatné dny těžkého boje.
Uběhlo pár minut mlčení, v němž bylo slyšet jen opatrné pohyby Eona Tala, který seřizoval obrazovku pro infračervené paprsky, s polarizujícím stínidlem, jež odráželo světlo.
Slabý zvuk, těžký úder, a z vodní nádrže uvnitř rufolucitové komory odpadlo víko. Zablikaly známé hnědé jiskřičky — to se chapadla černé příšery objevila nad okrajem nádrže. Netvor se nečekaným skokem vymrštil vzhůru, roztáhl se jako černá pokrývka přes celou plochu rufolucitové komory a narazil na průzračný strop. Po celém medúzině těle zasršely tisíce hnědých hvězdiček, černá pokrývka se kupolovitě vzdula, jako by ji zespodu nafoukl, a medúza soustředěným náporem chapadel se opřela do dna komory. I druhý netvor vylétl z nádrže jako černý přízrak, vzbuzuje bezděčnou hrůzu svými rychlými, neslyšnými pohyby. Ale zde, za silnými stěnami vyzkoušené komory a v kruhu přístrojů, řízených na dálku, byli zplozenci černé planety bezmocní.
Přístroje měřily, fotografovaly, definovaly a kreslily složité křivky, rozkládajíce ústrojí netvorů na nejrůznější fyzické, chemické i biologické ukazatele. Rozum člověka pak znovu sestavoval různé údaje, zmocňoval se vnitřního mechanismu neznámých zplozenců tmy a podroboval si je.
Každou hodinu, jež nepozorovaně prchla, Erg Noor věřil silněji ve vítězství.
Eon Tal byl stále veselejší, Grim Šar i jeho mladí asistenti čím dál tím živější.
Konečně přistoupil vědec k Ergovi.
„Můžete s klidným srdcem odejít. My zde zůstaneme do konce výzkumu. Bojím se rozsvítit, zde se černé medúzy nemají kam skrýt jako na vlastní planetě. Ale musí odpovědět na všechno, co chceme vědět.“
„A budete vědět?“
„Za tři nebo čtyři dny bude výzkum úplný pro úroveň našich znalostí. Ale už teď je možné představit si, jak působí ochromující ústrojí.“
„A vyléčí se Niza i Eon?“
„Ano.“
Teprve teď Erg Noor pocítil, jakou tíhu v sobě nosil od onoho černého dne — dne nebo noci…! To je přece stejné! Zaplavila ho divoká vlna radosti, že se musil přemáhat, aby Grima Šara nevyhodil do vzduchu; měl chuť malého vědce obejmout a třást jím. Erg se podivil sám sobě, ale za chvíli se uklidnil a byl opět soustředěný jako vždy.
„Vaše studium velmi prospěje příští výpravě v boji s medúzami a kříži.“
„Ovšem. Teď budeme nepřítele znát. Ale copak se uskuteční výprava do světa tmy a tíhy?“
„Nepochybuji o tom!“
Teplý den severního podzimu sotva začal.
Erg Noor šel bez obvyklé ráznosti, našlapuje bosýma nohama na měkkou trávu. Vpředu na kraji lesa proplétala se zelená stěna cedrů mezi opadanými kleny, které vypadaly jako sloupy řídkého šedého dýmu. Zde v rezervací člověk do přírody nezasahoval. Vlastní půvab spočíval právě v neuspořádaných porostech, v protichůdnosti příjemných i ostrých vůní.
Chladná říčka mu přehradila cestu. Erg se dal pěšinou. Slunce pronikalo zčeřenou, průzračnou vodu, takže připomínala vlnitou zlatou síť, vrženou na pestré oblázky u dna. Ve vodě plavaly nepatrné kousíčky mechu i vodních řas a pod nimi ubíhaly po dně modré stíny. Za říčkou se ve větru nakláněly veliké fialové zvonky. Pach vlhké louky a rudého podzimního listí sliboval člověku radost z práce, nebol v koutku duše se každému zahnízdila zkušenost prvobytného oráče.
Na větvi se usadila jasně žlutá žluva a spustila posměšný sebejistý křik.
Čisté nebe nad cedry se pokrylo záplavou stříbrných beránků. Erg Noor vstoupil do lesního šera, kde vonělo nahořklé cedrové jehličí a pryskyřice, přešel les a vystoupil na pahorek, utíraje si vlhkou nepokrytou hlavu. Přírodní háj kolem nervové kliniky nebyl široký a Erg brzy vyšel na cestu. Říčka plnila kaskádu bazénů z mléčného skla. Ze zátočiny vyběhlo několik mužů a žen v plavkách a uháněli po cestě mezi pestrými květy. Podzimní řeka jistě nebyla teplá, ale běžci se navzájem povzbuzovali smíchem a žerty, vrhli se do bazénu a ve veselém houfu odplouvali. V některém místním závodě nebo farmě nastala zřejmě doba odpočinku…
Ještě nikdy se mu rodná planeta nezdála tak nádherná, jemu, který prožil větší část svého života v těsném hvězdoletu. Erg překypoval vděčností ke všem lidem, k pozemské přírodě, ke všemu, co mělo podíl na záchraně jeho rusovlasé astronavigátorky, jeho Nizy! Dnes mu sama přišla naproti do zahrady! Po poradě s lékaři se rozhodli, že pojedou společně do polárního nervového sanatoria. Jakmile se podařilo rozetnout paralytický řetěz a odstranit trvalý útlum mozkové kůry, způsobený nábojem v chapadlech černého kříže, Niza byla docela zdravá. Bylo jen třeba vrátit jí bývalou energii po tak dlouhém kataleptickém spánku. Niza, živá, zdravá Niza! Erg měl dojem, že na to nikdy nebude moci pomyslit bez radostného zatrnutí v nitru.
Uviděl proti sobě ženskou postavu, která šla rychlým krokem od rozcestí. Poznal by ji mezi tisíci — byla to Veda Kong. Veda, na niž dříve tolik myslil, pokud nebylo jasné, že se jejich cesty rozcházejí. Erg Noor, zvyklý na diagramy počítačů, představil si v duchu oblouk vzlétající prudce k nebi to byl jeho cíl — a pak Vedinu životní cestu a práci, která byla na planetě a nořila se do hlubin její minulosti. Obě čáry se rozcházely a vzdalovaly daleko jedna od druhé.
Erga, který znal dopodrobna Vedinu tvář, překvapila její podoba s Nizou. Týž úzký obličej s očima daleko od sebe a s vysokým čelem, s dlouhým, rozčepýřeným obočím a něžným posměškem kolem velkých úst. Dokonce i nosy měly obě maličko zvednuté a měkce zaoblené, úplně jako sestry. Jenže Veda hleděla vždycky přímo a zamyšleně, zatím co Niza často pohazovala neústupnou hlavičkou v mladistvém zápalu.
„Prohlížíte si mě?“ divila se Veda.
Vztáhla k Ergovi obě ruce, a ten si je přitiskl ke tvářím. Veda sebou trhla a vyprostila dlaně. Astronaut se pousmál.
„Chtěl jsem poděkovat rukám, které pomáhaly uzdravit Nizu… Ano… Vím všechno! Byla nutná nepřetržitá služba a vy jste se zřekla zajímavé expedice. Dva měsíce…!“
„Nezřekla, ale zpozdila jsem se čekáním na Tantru. Stejně bylo pozdě, a pak, vaše Niza je kouzelná! Na první pohled jsme si téměř podobné, ale ona je pravou družkou pro přemožitele vesmíru a železných hvězd, je oddaná a zahleděná k nebi…“
„Vedo…!“
„Já nežertuji, Ergu! Cítíte, že teď není na žerty čas? Je třeba, aby všechno bylo jasné.“
„Mně je i tak všechno jasné! Ale děkuji vám za Nizu, ne za sebe…“
„Neděkujte! Bylo by mi těžko, kdybyste Nizu ztratil…“
„Chápu, ale nevěřím, protože znám Vedu, které je podobná kalkulace úplně cizí. A moje vděčnost je namístě.“
Erg pohladil mladou ženu po rameni a vzal ji za předloktí. Šli vedle sebe po liduprázdné cestě a mlčeli, dokud Erg znovu nepromluvil:
„Kdopak je ten pravý?“
„Dar Veter.“
„Bývalý vedoucí kosmických stanic? Podívejme se!“
„Ergu, říkáte nějaká nevýznamná slova. Já vás nepoznávám…“
„Patrně jsem se změnil… Ale já si představuji Dara Vetra jen podle práce a myslil jsem, že je také ctitelem vesmíru.“
„To je správné. Ctitel hvězdného světa, který lásku ke hvězdám spojil s láskou k Zemi. Je to vědec s velkýma rukama prostého řemeslníka.“
Erg Noor maně pohlédl na svou úzkou dlaň s tvrdými prsty matematika a hudebníka:
„Kdybyste, Vedo, věděla, jak teď miluji Zemi…!“
„Po zážitcích ve světě tmy a dlouhé cestě s ochrnutou Nizou? Ovšem! Ale…“
„Chcete říci, že ona láska netvoří základ mého života?“
„Právě tak! Vy jste opravdový hrdina, a proto se nemůžete nabažit hrdinských činů. Vy i tu lásku ponesete jako naplněnou číši a budete se bát rozlít třeba jen kapku na Zem, abyste ji mohl celou odevzdat vesmíru. Ale zase jen kvůli Zemi!“
„Vedo, v dobách Temna by vás upálili na hranici!“
„To mi už říkali… Tak, a jsme na rozcestí. Kde máte boty, Ergu?“
„Nechal jsem je v zahradě, když jsem vám šel naproti. Budu se muset vrátit.“
„Na shledanou, Ergu. Má práce zde skončila. Teď je řada na vás. Kde se uvidíme? Či snad až před odletem nové rakety?“
„Ne, ne, Vedo. Odjedeme s Nizou na tři měsíce do polárního sanatoria. Přijeďte k nám a přivezte Dara Vetra.“
„Které je to sanatorium? Kamenné Srdce na severním pobřeží Sibiře? Nebo Podzimní Listí na Islandu?“
„Na severní polární kruh je už pozdě. Pošlou nás do Bílé Záře v Grahamově Zemi na jižní polokouli, kde brzy začne léto.“
„Dobře, Ergu. Přijedeme, nebude-li Dar musit hned odletět na stavbu družice 57. Nejdřív se asi musí připravit materiál…“
„Máte pěkného Pozemštana, bude skoro celý rok v nebi!“
„Nebuďte zlomyslný. Jeho nebe je blízko ve srovnání s vašimi nepředstavitelnými dálkami, které nás rozdělily.“
„Litujete toho, Vedo?“
„Proč se ptáte, Ergu? V každém člověku jsou dvě poloviny, z nichž jedna se dere k novému, druhá zase opatruje minulost a ráda se k ní vrací. To přece víte, a víte také, že návrat nikdy nevede k cíli.“
„Ale lítost zůstává… jako věnec na drahém hrobě. Vedo, drahá, polibte mě…!“
Mladá žena poslušně splnila jeho přání, lehce astronauta odstrčila a vykročila rychle k hlavní lince elektrobusů. Erg se za ní díval, až vůz s automatickým řízením zastavil a Vedro červený šat zmizel za průzračnými dveřmi.
I Veda hleděla skrze sklo na nehybného Erga. V hlavě jí vytrvale zněl refrén básníkových veršů z doby Rozděleného Světa, které přeložil a nedávno zhudebnil Ark Gir. Jednou jí řekl Dar Veter v odpověď na něžnou výčitku:
Tak volal dávný muž k hrozným silám přírody, které mu vzaly milovanou ženu. Muž nesmířený se ztrátou a odhodlaný nic osudu nedarovat!
Elektrobus se blížil k větvi Spirální Dráhy, a Veda, přeplněná světlým smutkem, pořád ještě stála u okna, držela se pevně leštěného opěradla a prozpěvovala si čarokrásnou romanci.
— Andělé, tak za starých časů věřící Evropané nazývali domnělé nebeské duchy, kteří hlásali vůli bohů. Také ve starořečtině „angelos“ znamená „posel“. Slovo bylo zapomenuto už před mnoha staletími…
— Poslové nebe, vesmíru, tak je možno nazvat Erga Noora, Mvena Mase i Dara Vetra. Zvláště Dara, až bude na blízkém, pozemském nebi stavět družici… Veda se usmála. „Pak ale démoni z podmoří jsme my, historikové,“ řekla nahlas, naslouchajíc vlastnímu hlasu, a vesele se rozesmála. „Ano, tak je to, andělé z nebe a démoni z podmoří! Jen jestli se to Daru Vetrovi zalíbí…“
Nízké odolné cedry s černým jehličím, vypěstované pro subantarktické oblasti, šuměly slavnostně a stejnoměrně v neutuchajícím větru. Chladný a hustý vzduch proudil jako rychlá řeka a nesl s sebou čistotu a svěžest, jakou má jen vzduch na otevřeném oceánu nebo ve vysokých horách. Jenže v horách, kde přišel do styku s věčným sněhem, vítr je suchý a lehce rozpalující jako šumivé víno. Zde však na člověka citelně vanul dech oceánu a vlhce obléval tělo.
Skleněné stěny sanatoria Bílá Záře sestupovaly terasovitě k moři a zaoblenými tvary připomínaly obrovské zaoceánské lodi z dávné minulosti. Bledě červený nátěr meziokenních pilířů, schodišť i vertikálních sloupů výrazně kontrastoval za dne s temnými kupolovitými masívy hnědofialových andezitových skal, protkaných modrošedými cestičkami z taveného sienitu. Ale teď na konci jara polární noc ozářila a setřela všechny barvy zvláštním bělavým světlem, které jako by vycházelo z hloubek nebe i moře. Slunce se na hodinu skrylo za pahorky na jihu. Odtud v širokém oblouku planula polární záře a šířila se po jižní části oblohy. Byl to odlesk mohutných ledových ker, které se uchránily na vysokém hřebenu ve východní polovině antarktické pevniny. Zůstala jen čtvrtina dřívějšího kolosálního ledovcového krunýře, jejž lidská vůle donutila k ústupu. Bílá ledová záře, po níž se nazývalo i sanatorium, změnila všechno kolem v přízračný svět beze stínů a reflexů.
Ve stříbrných záblescích porculánové cestičky šli pomalu k moři čtyři lidé. Muži, kráčející pozadu, měli tváře jako vytesané ze šedé žuly, veliké oči obou žen byly propastně hluboké a záhadné.
Niza Krit se tváří přitulila k límci Vediny kožišinové pláštěnky a vzrušeně historičce odporovala. Veda s lehkým údivem hleděla na dívku, která se jí na pohled podobala.
„Myslím si, že nejlepší dárek,jaký může žena přinést milovanému muži, je stvořit ho znovu, a tak prodloužit existenci svého hrdiny. Vždyt to je skoro nesmrtelnost!“
„Muži soudí jinak,“ odpověděla Veda. „Dar Veter mi říkal, že by nechtěl, aby se jeho dcera příliš podobala ženě kterou miluje, protože by mu bylo těžko při myšlence, že odejde ze světa a nechá ji tu bez ochrany své lásky a něhy, na pospas neznámému osudu… To jsou přežitky pravěké žárlivosti a ochrany.“
„Pro mne je nesnesitelná myšlenka, že bych se rozloučila s maličkým tvorečkem, jehož jsem zrodila,“ pokračovala Niza, ponořená do vlastních úvah. „Dát ho na vychování, sotva jsem ho odkojila!“
„Chápu, ale nesouhlasím.“ Veda zesmutněla, jako by se dívka dotkla bolavé struny v jejím srdci: „Jedním z největších úkolů lidstva bylo zvítězit nad slepým mateřským pudem. Pochopit, že jen kolektivní výchova dětí, vedená speciálně vyškolenými lidmi, může stvořit člověka naší společnosti. Dnes takřka neexistuje slepá mateřská láska jako ve starověku. Každá matka ví, že celý svět je laskavý k jejímu dítěti. Právě tak vymizela pudová láska vlčice, pramenící z živočišného strachu o potomka.“
„Já to chápu,“ řekla Niza, „ale jen jaksi rozumem.“
„Ale já každým nervem cítím, že největší štěstí, záležející v tom, že působíme radost jiné bytosti, je dnes dostupné každému člověku libovolného stáří. To, co dříve mohli jen rodiče, babičky a dědečkové, ale ze všeho nejvíc matky. K čemu je nutné být stále s dítětem — vždyď i to je přežitek z dob, kdy ženy z nutnosti vedly úzce ohraničený život a nemohly být pohromadě s milovanými muži. Vy však budete stále spolu, dokud se budete milovat…“
„Nevím, ale někdy si vášnivě přeji mít vedle sebe drobné stvoření, které by se mu podobalo, že až zatínám ruce… A… Ne, já nic nevím…!“
„Existuje ostrov Matek — Jáva. Tam žijí všechny ženy, které chtějí samy vychovávat své děti.“
„Ale já bych se ani nemohla stát vychovatelkou, Jako to dělají ženy, které příliš milují děti. Cítím v sobě tolik síly, a byla jsem už jednou ve vesmíru…“
Veda zjihla.
„Nizo, vy jste ztělesněné mládí, nejen fyzicky. Střetáváte se v životě s rozpory, a jako všichni mladí nechápete, že je to sám život, že radost lásky přináší s sebou nutně obavy, starosti i hoře, tím silnější, čím větší je láska. Ale vy si myslíte, že všechno je ztraceno při prvním životním úderu…“
Při posledních slovech Vedu náhle osvítila myšlenka. Ne, příčina Niziných obav a vášnivých tužeb netkví jen v jejím mládí!
Veda se mýlila jako mnoho lidí, když se domnívají, že rány duše se zacelí současně s tělesným zraněním. Tak to vůbec není! Rána psýchy ještě velmi dlouho přetrvává, ukrytá hluboko ve fyzický zdravém těle, a může se otevřít zcela nečekaně, někdy z docela nepatrné příčiny. Stejně je tomu u Nizy; i když ochrnutí, trvající pět let, probíhalo při úplném bezvědomí, zanechalo po sobě památku ve všech buňkách těla, a k tomu hrůza při střetnutí s černým křížem, který div nezahubil Erga Noora.
Niza uhodla směr Vediných myšlenek a řekla tlumeně:
„Po zážitcích na železné hvězdě se nemohu zbavit zvláštního pocitu. Někde v duši mám mučivou prázdnotu. Existuje i vedle opravdové radosti a síly, aniž je vylučuje, sama však také neuhasíná. Ale mohu s ní bojovat jen něčím, co mě celou strhne a nenechá mě s tím o samotě… Ted vím, co je vesmír pro samotného člověka, a ještě více se obdivuji k prvním hrdinům kosmických letů!“
„Myslím, že vám rozumím,“ odpověděla Veda. „Byla jsem na malinkých polynéských ostrůvcích, ztracených uprostřed oceánu. V hodinách samoty vás před tváří moře zachvacuje nekonečný smutek, jako teskná píseň, ztrácející se v jednotvárné dálce. Do vědomí člověka asi proniká prastará vzpomínka na prvotní samotu a říká mu, jak byl dříve slabý a odsouzený k zániku. Předtím ho může zachránit jen společná práce a společné myšlenky. Přijede loď, ještě menší než ostrov, ale nekonečný oceán je už jiný. Loď s hrstkou soudruhů, to už je zvláštní svět, mířící k dostupným, pokorným dálkám. Stejné je to s hvězdoletem, který je vesmírnou lodí. Jsme v něm se silnými a statečnými soudruhy! Ale samota před vesmírem…“ Veda se zachvěla. „Tu člověk stěží dovede snést!“
Niza se přimkla k Vedě těsněji.
„Jak správně jste to řekla, Vedo! Proto já chci všechno hned…“
„Nizo, zamilovala jsem si vás. Teď už lépe chápu vaše rozhodnutí. Připadalo mi nerozumné.“
Niza stiskla Vedě mlčky ruku a zabořila jí nos do tváře, chladné od větru.
„Ale vydržíte, Nizo? Je to tak hrozně těžké!“
„O jaké těžkostí mluvíte, Vedo?“ obrátil se Erg Noor, když zaslechl její poslední slova. „Smluvili jste se s Darem Vetrem? Už půl hodiny mě přemlouvá, abych své zkušenosti astronauta věnoval mládeži a nevydával se na cestu, z níž není návratu.“
„Nu, a dokázal vás přesvědčit?“
„Ne. Mé zkušenosti v astronautice jsou potřebnější k tomu, abych dovedl Labuť k cíli, tam,“ Erg ukázal na jasnou bezednou oblohu, kde pod Malým Magellanovým Mračnem, pod Tukanem a Vodním hadem by měl svítit zářivý Achernar. „Abych ji vedl cestou, kterou dosud neproletěla žádná raketa Země ani Okruhu!“
Při posledních slovech zahořel za Ergovými zády okraj vycházejícího Slunce a jeho paprsky setřely tajuplnost bílé záře. Čtveřice přátel došla k moři. Oceán dýchal chladem a vrhal na povlovný břeh nekonečné řady těžkých vln bouřlivé Antarktidy. Veda si se zájmem prohlížela ocelovou vodu, která do hloubky rychle temněla a pod šikmými slunečními paprsky přijímala nafialovělý odstín ledu.
Niza stála vedle v modrém kožíšku a kulaté čapce, zpod níž se drala záplava temně rusých vlasů. Dar Veter ji pozoroval s bezděčným okouzlením a pak se zasmušil.
„Vetře, vám se Niza nelíbí?“ zvolala Veda s přehnaným rozhořčením.
„Vy víte, že ji obdivuji,“ řekl Dar Veter nevrle. „Ale zdála se mi najednou tak drobounká a křehká ve srovnání s…“
„S tím, co mě čeká?“ zeptala se Niza vyzývavě. „Přenesl jste svůj útok z Erga na mne…?“
„Nic podobného nezamýšlím,“ odpověděl Dar Veter vážně a smutně. „Ale mé rozladění je docela přirozené. Líbezné stvoření milé Země má zmizet ve tmě a příšerném chladu bezedného vesmíru. Nizo, to není lítost, ale smutek nad ztrátou.“
„Cítil jste přesně to, co já,“ souhlasila Veda. „Niza, takový jasný plamínek života, a ledový, mrtvý prostor!“
„Zdám se vám křehkým kvítkem?“ zeptala se Niza. Zvláštní intonace v jejím hlase nedovolila Vedě přikývnout.
„Komu boj s chladem působí větší potěšení než mně?“
Dívka strhla čapku, potřásla rusými kadeřemi a shodila kožíšek.
„Nizo, co děláte?“ Veda první pochopila dívčin úmysl a vrhla se k astronavigátorce.
Ale Niza prudce vyběhla na skálu čnící nad vlnami a podala Vedě své šaty.
Studené vlny ji objaly, a Veda se otřásla, když si představila pocit při takové koupeli. Niza klidně plavala dál, rozrážejíc vlny silnými tempy. Když se ocitla na hřebeni vodního valu, začala mávat přátelům na břehu a zvala je za sebou. Veda Kong ji nadšeně pozorovala.
„Vetře, Niza není družka pro Erga, ale pro ledního medvěda. Je možné, že vy, člověk ze severu, couvnete?“
„Jsem původem Seveřan, ale sám dávám přednost teplým mořím,“ řekl Dar Vater žalostně, přibližuje se s nechutí k pleskajícímu příboji.
Svlékl se, zkusil nohou vodu a s výkřikem se vrhl proti ocelovému valu. Třemi širokými rozmachy se vznesl na vrchol vlny, ale hned sklouzl do tmavé propadliny druhé. Jen dlouhodobý cvik a celoroční koupání zachránily Darovu prestiž. Ledová voda z něho vyrazila dech, před očima se mu roztočila rudá kola. Musil se několikrát prudce potopit a vyskočit, aby mohl zase dýchat. Promodralý a vymrzlý Dar připlaval k Nize a společně vyběhli na skálu. Za několik minut už vychutnávali teplo kožešinových oděvů. Zdálo se jim, že i mrazivý vítr přináší dech korálových moří.
„Čím více vás poznávám,“ — zašeptala Veda — „tím více jsem přesvědčena, že Erg Noor volil správně. Vy ho podepřete v těžkých chvílích, rozveselíte i ochráníte ho jako nikdo jiný…“
Niziny neopálené tváře sytě zrůžověly.
Při snídani na vysoké křištálové terase, zachvívající se větrem, Veda často zachytila dívčin zamyšlený a něžný pohled. Všichni čtyři mlčeli, jako mlčívají lidé před dlouhým rozloučením.
„Je trpké poznat takové lidi a hned se s nimi rozloučit!“ zvolal pojednou Dar Veter.
„Snad už nechcete…“ začal Erg Noor.
„Doba mého volna skončila. Je čas, abych se odebral nahoru! Grom Orm na mě čeká.“
„I já musím jít,“ dodala Veda. „Pohroužím se do svého podzemí, kde jsme nedávno objevili úkryt z doby Rozděleného Světa.“
„Labuť bude připravena v polovině příštího roku, ale s přípravami na cestu začneme už za šest týdnů,“ řekl tiše Erg Noor. „Kdo je teď vedoucím kosmických stanic?“
„Zatím Junij Ant, ale nechce se rozloučit s přístroji automatické paměti a Rada ještě nepotvrdila kandidaturu Emba Onga, inženýra fyziky na labradorské F stanici.“
„Toho neznám.“
„Lidé ho málo znají, protože se v Akademii Nejvyšších Znalostí zabývá problémy megavlnové mechaniky.“
„Co to je?“
„Velké rytmy kosmu, gigantické vlny, které se pomalu šíří prostorem. V nich se na příklad projevují protiklady vstřícných světelných rychlostí, které jsou relativně vyšší než absolutní jednotka. Ale všechno je dosud v úplném zárodku…“
„A co Mven Mas?“
„Píše knihu o emocích. Má také málo času na osobní záležitosti. Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti ho jmenovala poradcem pro odlet vaší Labutě. Jakmile budou materiály pohromadě, musí se s knihou rozloučit.“
„Škoda. Téma je důležité. Je na čase, abychom správně pochopili reálnost a sílu emocionálního světa,“ odtušil Erg Noor. „Obávám se, že Mven dokáže stěží chladně analyzovat,“ řekla Veda.
„Tak to má být, jinak nic vynikajícího nenapíše,“ namítl Dar Veter a začal se loučit.
„Na shledanou! Skončete brzy svou práci, jinak se už neuvidíme,“ podávali mu ruce Niza a Erg.
„Uvidíme se!“ sliboval přesvědčivě Dar Veter. „V krajním případě ve stepi El Chomra před odletem.“
„Před odletem,“ souhlasili astronauti.
„Pojďme, nebeský anděli,“ Veda se zavěsila do Dara, předstírajíc, že nepozoruje kolmou vrásku mezi jeho obočím. „Jistě vás už Země omrzela?“
Zeširoka rozkročený Dar Veter stál na vratkém základu zhruba smontované kostry družice a díval se dolů, do hrozivé propasti mezi protrhanými mraky. Země, jejíž ohromné rozměry člověk ostře cítil i na vzdálenost pěti jejích průměrů, odhalovala šedé klikaté obrysy kontinentů i tmavě fialové skvrny moří.
Poznával kontury, známé již od dětství ze snímků, pořízených na umělých družicích. Tamhle je vydutá linie, přes níž se táhnou černavé pruhy hor. Napravo se leskne moře a přímo pod nohama je vidět úzké předhorské údolí. Dnes Darovi přálo štěstí, neboť oblaka se rozestoupila právě nad tou částí planety, kde teď žije a pracuje Veda. Kdesi na terasovitém úpatí litinově šedých hor je pravěká jeskyně, sestupující v prostorných poschodích do hlubin Země. Tam Veda vybírá z němých a prašných úlomků minulosti lidstva zrníčka historické pravdy, bez níž nelze pochopit přítomnost ani předvídat budoucnost.
Dar se naklonil z plošiny rýhovaného plechu ze zirkoniového bronzu a poslal v duchu pozdrav domnělému bodu, ukrytému pod křídlem oslnivých beránků, které se hrnuly od západu. Noční tma tam stála jako zeď, posetá zářivými hvězdami. Oblačné vrstvy visely nad sebou jako obrovské prámy. V temné propasti pod nimi uháněla Země pod příkrov mraků, jako by navždy přestávala existovat. Závoj něžné zodiakální záře obklopoval planetu ze zastíněné strany a svítil do černého kosmického prostoru.
Nad osvětlenou stranou planety visel modrý, oblačný příkrov a odrážel mocné světlo ocelově šedého Slunce. Každý, kdo by pohlédl na oblaka bez chránících filtrů, přišel by o zrak, stejně jako ten, kdo by se otočil k hrozivé mateřské hvězdě a nebyl pod ochranou osmisetkilometrové vrstvy zemské atmosféry. Ze Slunce se řinul mohutný proud krátkovlnných, ultrafialových a rentgenových paprsků, vražedných pro všechno živé. K nim se pojil nepřetržitý lijavec kosmických částic. Novy nebo galaxie, střetávající se v nepředstavitelné dálce, vysílaly do prostoru smrtonosná záření. Jen spolehlivé skafandry chránily pracovníky družice před záhubou.
Dar Veter přehodil bezpečnostní lano na druhou stranu a stoupal po opěrném nosníku proti zářící korbě Velkého vozu. Gigantické potrubí bylo už sešroubováno po celé délce budoucí družice. Na obou koncích vystupovaly ostré trojúhelníky, podpírající obrovité disky zářičů magnetického pole. Až technici zapojí baterie, měnící modrou radiaci Slunce na elektrický proud, nebudou se lidé musit připoutávat a mohou se pohybovat podél magnetických siločar s usměrňujícími deskami na hrudi a na zádech.
„Chceme pracovat v noci,“ zazněl mu v přilbě najednou hlas mladého inženýra Kada Lajta. „Světlo nám slíbil velitel Altaje.“
Dar Veter pohlédl nalevo a dolů, kde jako spící ryby viselo několik nákladních raket. Trochu výš, pod plochým přístřeškem na ochranu před meteory a Sluncem, vznášela se provizorní plošina, kde rakety vykládaly přivezené součástí. Pracovníci se tam hemžili jako včely, a kdykoli jejich skafandry vyhlédly ze stínu ochranné stříšky, zazářily odraženým světlem jako svatojánské mušky. Pavučina lan se rozbíhala od černě zejících otvorů v bocích raket, kudy se vykládaly velké součásti. Ještě výš, přímo nad smontovanou konstrukcí, skupina lidí se lopotila s objemným strojem a zaujímala divné, chvílemi až směšné pozice. Jediné kolo beryliového bronzu s borazonovým potahem by vážilo na zemi dobrých sto tun. Zde ta hromada pokorně visela vedle kovového skeletu na tenkém laně, jež mělo za úkol vyrovnávat integrální rychlosti všech nesmontovaných částí při obíhání kolem Země.
Jakmile si pracovníci zvykli na nepatrnou přitažlivost, získali obratnost a jistotu. Ale brzy je musila vystřídat nová směna. Delší fyzická práce v beztížném stavu vedla k porušení krevního oběhu, které by mohlo být trvalé, a po návratu na Zemi by se člověk stal invalidou. Proto nikdo nepracoval na družici déle než sto padesát hodin, pak se podrobil reaklimatizaci na stanici „Přechodná“, která kroužila devět set kilometrů nad planetou, a vrátil se na Zem.
Dar Veter byl vedoucím montáže a dbal na to, aby se fyzicky nepřetěžoval, i když se mu někdy sebevíc chtělo urychlit tu či onu práci. Musil tu, ve výšce padesáti sedmi tisíc kilometrů, vydržet několik měsíců.
Dá-li souhlas k noční práci, znamená to, že ještě víc uspíší odlet svých mladých druhů na planetu a musí dřív povolat novou směnu. Druhý planetolet Barion, který měla stavba k dispozici, byl v Arizonské rovině, kde u televizních obrazovek a za pulty registrujících strojů seděl Grom Orm.
Jestliže se lidé rozhodli pracovat bez přerušení i v hodinách ledové kosmické noci, montáž družice se značně urychlí. Dar Veter nemohl takovou možnost odmítnout. Sotva měli pracovníci jeho souhlas, rozprchli se z montážní plošiny do všech stran a začali natahovat ještě složitější pavučinu z lan. Planetolet Altaj, který sloužil pracovníkům stavby za společný domov a visel nehnutě u konce opěrného nosníku, odpojil pojednou lana, jež spojovala jeho vstupní otvor s kostrou družice. Z motorů vyrazily proudy oslepujícího ohně. Ohromný trup rakety se rychle a nehlučně otočil. Prázdným meziplanetárním prostorem nepronikl sebemenší šum. Zkušený velitel Altaje potřeboval jen několik úderů motorů, aby se vyhoupl se strojem čtyřicet metrů nad staveniště a natočil přistávací reflektory k demontážní plošině. Mezi planetoletem a trupem družice se znovu natáhla usměrňující lana a spousta nejrůznějších předmětů, visících v prostoru, nabyla opět relativní nehybnosti, třebaže obíhala kolem Země rychlostí asi deset tisíc kilometrů za hodinu.
Když se oblačná masa rozestoupila, Dar Veter viděl, že družice letí nad antarktickou oblastí a vejde brzy do stínu Země. Zdokonalené vyhřívače skafandrů nemohou úplně zadržet ledový dech kosmického prostoru, a běda cestovateli, který nerozvážně spotřebuje energii svých baterií! Před měsícem tak zahynul montážní inženýr, který se ukryl před nenadálým deštěm meteorů v chladném trupu rakety a nedočkal se příchodu na sluneční stranu… Jiného inženýra zabil meteor; takové případy se nedají spolehlivě předvídat, ani jim nelze předejít. Stavba družice si vždycky bere oběti, a kdo bude další…? Zákony stochastiky — i když se dají v malé míře aplikovat na jednotlivce — říkají, že s největší pravděpodobností bude příští obětí on, Dar Veter… Vždyť je ve výšce nejdéle ze všech, vydán všem náhodám vesmíru… Ale rozverný hlas mu našeptával, že jeho impozantní postavě se nemůže nic přihodit. Ať byla podobná jistota sebenesmyslnější pro matematicky myslícího člověka, neopouštěla Dara Vetra a pomáhala mu klidně balancovat na nosnících a mřížkách nechráněné kostry družice v propasti černého nebe.
Montáž konstrukcí prováděly na Zemi zvláštní stroje, zvané embryotekty, neboť pracovaly podle principu růstu živého organismu. Je samozřejmé, že molekulární stavba živé hmoty, uskutečňovaná dědičným kybernetickým mechanismem, byla nepředstavitelně složitější a podřízená nejen fyzickému a chemickému výběru, ale i nerozřešené vlnové rytmice. Avšak živé organismy rostly jen v podmínkách teplých roztoků ionizovaných molekul, zatím co embryotekty pracovaly obvykle v polarizovaném proudu, světle nebo v magnetickém poli. Značky a klíče, nanesené radioaktivním thaliem na části určené k montáži, správně orientovaly spojované součásti a montáž pokračovala tak přesně a rychle, že to nezasvěcence ohromovalo. Zde ve výšce takové stroje nebyly, a ani nemohly být. Montáž družice byla nejstaromódnější stavbou, kde pomáhaly ruce živých lidí. Bez ohledu na všechna nebezpečí zdála se práče tak zajímavá, že přitahovala tisíce dobrovolníků. Zkušební psychologické stanice stěží stačily vyšetřit všechny zájemce, kteří toužili oznámit Radě, že jsou připraveni vydat se do meziplanetárního prostoru.
Dar Veter došel k základům slunečních strojů, rozložených do vějíře kolem ochranného pouzdra přístroje pro umělou tíži, a zapojil svou zádovou baterii k přední svorce kontrolního pásma. V telefonu jeho přilby zazněla jednoduchá melodie. Pak paralelně připojil skleněnou desku, na níž bylo tenkými zlatými čarami nakresleno schéma. Ozvala se stejná melodie. Otáčeje dvěma koly, Dar sjednotil časové body a přesvědčil se, že se nerocházejí ani v melodii, ani v tonálním ladění. Důležitou část budoucího stroje smontovali bezvadně. Mohlo se začít s prací na zařízení radiačních elektromotorů. Veter narovnal ramena unavená stálým nošením skafandru a zakroutil hlavou. Zapraštělo mu v krčních obratlích, které strnuly dlouhou nehybností pod přilbou. Ještě dobře, že Dar byl odolný vůči psychózám, jako byly ultrafialová spavá nemoc a infračervené šílenství, jimiž trpívali pracovníci mimo zemskou atmosféru: Jinak by nemohl své čestné poslání dokončit.
Už první potah skeletu ochrání pracovníky před skličující osamělostí v otevřeném vesmíru, nad propastí, která nemá oblohu, ani zemi!
Od Altaje se oddělil nevelký záchranný přístroj a proletěl jako střela kolem stavby. To vyslali vlečné lano za automatickými raketami, které nesly jen náklad a zastavovaly se v dané výšce. Právě včas! Hromada raket, lidí, strojů i materiálů, vznášejících se v prostoru, přecházela na noční stranu Země. Vlečné lano se vrátilo a táhlo za sebou tři leskle modrá rybovitá tělesa, z nichž každé bez paliva by na Zemi vážilo sto padesát tun.
Rakety se připojily k ostatním kolem demontážní plošiny. Dar Veter se skokem přenesl na druhou stranu konstrukce a ocitl se v kroužku techniků, řídících vykládání. Lidé projednávali plán nočních prací. Dar s nimi souhlasil, ale žádal, a aby si všechny individuální baterie vyměnili za čerstvé, které mohou po třicet hodin nepřetržitě vyhřívat skafandr, kromě toho, že zásobí proudem svítilny, vzdušné filtry a radiotelefony.
Celá stavba zapadla do černého mraku jako do propasti, ale popelavě měkká zodiakální záře slunečních paprsků, rozptylovaných plynovými částicemi horních vrstev atmosféry, ještě dlouho osvětlovala konstrukci budoucí družice, ztuhlé stoosmdesátistupňovým mrazeni. Supravodivost lidem vadila ještě víc než ve dne. Stačilo sebemenší poškození izolace na nástrojích, bateriích nebo akumulátorech, a modře svítící proud obklopoval okolí předmětů, šířil se přímo po jejich povrchu a nedal se vést potřebným směrem.
Když zavládla nejhlubší kosmická tma, zesílil i mráz. Hvězdy zářily pronikavě jako oslnivé modré šípy. Neviditelný a neslyšitelný let meteorů naháněl v noci ještě větší hrůzu. Na povrchu temné koule tam dole, v atmosférických proudech, planula různobarevná oblaka elektrické záře, jiskrové náboje gigantických rozměrů nebo pruhy rozptýleného světla, dlouhé tisíce kilometrů. V horních vrstvách atmosféry zuřily uragány, daleko mocnější než kterákoli pozemská bouře. Ovzduší, nasycené slunečním i kosmickým zářením, prudce přeskupovalo energii a velmi ztěžovalo spojení stavby s rodnou planetou.
V malém světě, ztraceném ve tmě a hrozivém chladu, se najednou cosi změnilo. Dar Veter hned nepochopil, že se rozzářila světla planetoletu. Tma ještě více zčernala, sveřepé hvězdy pobledly, ale plošina a konstrukce zřetelně vynikaly v zářivém bílém světle. Po několika minutách Altaj snížil napětí a méně intenzívní světlo zežloutlo. Planetolet šetřil energii svých akumulátorů. Znovu jako ve dne se rozhýbaly čtvercové i elipsovité pláty krytiny, železné mřížoví vyztužovacích rámů, válce i potrubí rezervoárů a nacházely postupně své místo na skeletu družice.
Dar Veter nahmatal příčný nosník, uchopil válečková držadla na drátěných lanech, odrazil se nohou a vyletěl vzhůru. Těsně před vchodem stiskl brzdy v držadlech a zastavil právě včas, aby se neudeřil o zavřené dveře.
V přechodové komoře neudržovali normální zemský tlak, aby zmenšili ztrátu vzduchu při vcházení a vycházení velkého počtu pracujících. Proto Dar Veter vešel do druhé, provizorně zařízené pomocné komory, a teprve zde odepjal přilbu i baterie.
Dar si protahoval tělo unavené od skafandru a vykročil jistě po vnitřní palubě, s rozkoší vychutnávaje návrat k téměř normální tíži. Umělá gravitace planetoletu pracovala nepřetržitě. Je nesmírně příjemné cítit se člověkem na pevné zemi, a ne lehkou muškou, třepetající se ve zrádné prázdnotě! Měkké světlo, teplý vzduch a pohodlné křeslo lákaly k odpočinku bez přemýšlení. Dar Veter prožíval slast svých předků, kterým se kdysi podivoval ve starých románech. I oni tak vcházeli do svých domovů, zemljanek či plstěných jurt, když se navraceli z dlouhé cesty v chladné pustině, v mokrém lese nebo zledovatělých horách. A stejně jako zde, dělily je tehdy tenké stěny od ohromného, nebezpečného světa, který byl člověku nepřítelem, chránily mu teplo a světlo, umožňovaly mu odpočinek, aby mohl znovu nabrat síly a promyslit si další práci.
Dar se nedal zlákat křeslem a knihou. Musil se spojit se Zemí, neboť světlo, rozžaté ve výšce po celou noc, mohlo vyvolat zmatek mezi pozorovateli, kteří sledovali stavbu observatoře. Kromě toho musil oznámit, že je třeba vyslat novou směnu dříve.
Dnes se spojení vydařilo a Dar Veter nemusil používat kódových signálů, ale mohl mluvit s Gromem Ormem silným televizofonem, jaké měly všechny meziplanetární rakety. Starý předseda byl spokojen, obstaral novou sestavu posádky a zesílil dopravu součástek.
Dar vyšel z řídícího stanoviště Altaje a prošel knihovnou, která byla zařízena jako ložnice s visutými lůžky ve dvou patrech. Zařídili je dodatečně v kabinách, jídelnách, v kuchyni, v bočních koridorech i v sále před motory. Planetolet, přeměněný ve stálou základnu, byl přeplněný. Dar Veter ztěžka vlekl nohy chodbou; obloženou hnědými deskami z plastické hmoty, jež byla teplá na dotek, a lenivě otevíral a zavíral těžké hermetické dveře.
Myslil na astronauty, kteří prožili desítky let uvnitř podobné rakety, bez nejmenší naděje, že ji opustí dřív než uplyne vražedně dlouhá doba. On zde žije šestý měsíc, každý den opouští těsné místnosti, aby pracoval ve skličující prázdnotě meziplanetárního prostoru. A už se mu stýská po milé Zemi, po jejích stepích, mořích, po centrech v obytných pásmech, kde kypí život. Ale Erg Noor, Niza a dvacet dalších členů posádky Labutě budou musit prožít ve hvězdoletu dvaadevadesát závislých roků, čili sto čtyřicet let pozemských, včetně návratu rakety na rodnou planetu. Nikdo z nich tak dlouho žít nemůže! Jejich těla budou spálena a pochována v nekonečné dálce, na planetách zirkoniové hvězdy…
Nebo je smrt překvapí na cestě, a pak s nimi zapečetěné pohřební rakety uletí do vesmíru. Tak odplouvaly na moře pohřební čluny jeho vzdálených předků, s mrtvými těly bojovníků na palubách. Ale hrdinové, kteří by se na celý život zavřeli do rakety a odletěli bez naděje na návrat, takoví se ještě v historii lidstva nevyskytli. Ale ne, nemá pravdu. Veda by mu to vytkla. Jak mohl zapomenout na bezejmenné bojovníky za důstojnost a svobodu člověka, kteří ve starověku mnohem víc trpěli ve vlhkých kobkách a podstupovali strašlivá mučení! To byli hrdinové ještě silnější a obětavější než jeho současníci, kteří hodlají uskutečnit největší let do vesmíru, aby prozkoumali nové světy.
A on, Dar Veter, který dosud nikdy na delší čas neopustil rodnou planetu, je ve srovnání s nimi nepatrný člověk a rozhodně žádný anděl z nebe, jak mu posměšně říká milovaná Veda!