Dvacet dnů se otáčel ve vlhké tmě automatický důlní razič, než odstranil desetitisíce tun nánosu a zpevnil pobořené stropy. Cesta do hlubin jeskyně byla volná. Zbývalo jen přezkoušet její bezpečnost. Automatické vozíky, poháněné housenkovými pásy i Archimedovým šroubem, nehlučně vklouzly dolů. Přístroje každých sto metru podávaly zprávu o složení vzduchu, teplotě a vlhkostí. Vyhýbajíce se obratně překážkám, vozíky sjely do hloubky čtyř set metrů. Teprve pak Veda se skupinou spolupracovníků pronikla do chráněné jeskyně. Před devadesáti lety při průzkumu podzemních vod zaznamenaly indikátory mezi vápenci a pískovci velké množství kovu, ačkoli horniny rozhodně neměly rudonosný charakter. Záhy se vysvětlilo, že krajina souhlasí s popisem polohy dávnověké legendární jeskyně Den-of-Kul, což ve vymizelém jazyce znamenalo „Útočiště Kultury“. Když hrozila strašná válka, národy, které se považovaly ve vědě i v kultuře za nejvyspělejší, ukryly v jeskyni poklady své civilizace. Za dávných dob bylo velmi běžným zjevem, že se věci tajily a ukrývaly…
Když Veda sklouzla dolů po vlhké černé hlíně, která pokrývala podlahu šikmého vchodu, byla stejně rozechvělá jako její nejmladší spolupracovnice.
Fantazie jí kreslila velkolepé sály, kde budou hermeticky uzavřené sejfy s filmotékami, nákresy a mapami, skříně s kotouči magnetofonových zápisů nebo s páskami strojů automatické paměti, regály se vzorci chemických sloučenin, slitin a léků. Očekávala, že v průzračných neprodyšných vitrínách uvidí vycpaná vyhynulá zvířata, preparáty rostlin, zkamenělé kostry vymřelých obyvatel planety. V duchu viděla obrazy nejproslavenějších malířů, zalité v silikolových deskách, celé galerie soch, které by ztělesňovaly nejkrásnější představitele lidstva, jeho vynikající pracovníky, mistrovsky zpodobená zvířata… Čekala modely pozoruhodných staveb, zápisy významných událostí, zvěčněné v kameni i v kovu…
Veda stále ještě snila, když se dostala do obrovské jeskyně, jejíž plocha činila asi tři až čtyři tisíce čtverečních metrů. Ve tmě se ztrácel srázně klenutý strop, z něhož visely dlouhé stalaktity, zářící v elektrickém světle. Sál byl vskutku velkolepý. Stroje a skříně ve výklencích stěn s hojnými žebry a výčnělky vápencových usazenin vrátily Vediny myšlenky do skutečnosti. Archeologové se s radostnými výkřiky rozběhli po obvodu sálu. Většinou tu byly vozy, na nichž si lidé v dávné minulosti velmi zakládali a které v éře Rozděleného Světa považovali za vrchol technického génia lidstva. Bůhvíproč tenkrát vyráběli spoustu aut, na jejichž měkkých sedadlech se mohlo převážet jen několik lidí. Konstrukce strojů byla elegantní, hybné i řídicí mechanismy svědčily o důvtipu, ale jinak to byly do nebe volající nesmysly. Statisíce se jich motalo po městských ulicích i silnicích a převážely sem tam lidi, kteří bůhvíproč pracovali daleko od svého bydliště, každý den spěchali do práce a opět se vraceli domů. Stroje byly při řízení nebezpečné, zabily velkou spoustu lidí, spálily miliardy tun drahocenných zásob organických látek, nashromážděných v geologické minulosti planety a zamořily atmosféru kysličníkem uhličitým. Archeologové pocítili zklamání, když uviděli, že podivné vozy zabírají v jeskyni tolik místa.
Ale na nízkých plošinách byly i mohutnější motory pístové a elektrické, reaktivní, turbínové i jaderné. Ve skleněných vitrínách pod silnou vrstvou vápencových usazenin řadily se vertikálně přístroje, patrně televizory, fotokamery, počítací stroje a podobné aparáty. Toto muzeum strojů, částečně rozpadlé v rezavý prach, ale zčásti dobře zachované, mělo velkou historickou cenu, neboť vrhalo světlo na technickou úroveň dávné doby, jejíž historické dokumenty většinou zmizely při válečných a politických zmatcích.
Věrná pomocnice Miiko Ejgoro, která znovu vyměnila milované moře za vlhké a tmavé podzemí, zpozorovala, že na konci sálu za širokým vápencovým sloupem se černá průchod. Ukázalo se, že sloup je kostrou stroje a u jeho paty ležela hromada prachu z plastické hmoty; byl to zbytek desky, která kdysi uzavírala průchod. Archeologové stoupali krok za krokem podél rudých kabelů za průzkumnými smykacími vozíky, až pronikli do druhé jeskyně; ležela skoro ve stejné rovině a zaplňovaly ji řady neprodyšných skleněných a kovových skříní. Dlouhý nápis z velikých písmen v angličtině obepínal kolmé stěny, místy už sesuté. Veda se neudržela a ve spěchu je dešifrovala.
S domýšlivostí, typickou pro starověký individualismus, stavitelé úkrytu sdělovali potomkům, že dosáhli vrcholů poznání a ukládají zde pro budoucnost své obrovské úspěchy.
Miiko pohrdavě pokrčila rameny.
„Už jenom z nápisu můžeme určit, že»Útočiště kultury «pochází z konce ÉRS, z posledních let existence staré společnosti. Pro všechna ta léta byla charakteristická pošetilá víra ve věčné trvání západní civilizace, jazyka, zvyků, morálky a vznešenosti tak zvaného bílého člověka. Nenávidím takovou civilizaci!“
„Miiko, líčíte minulost sice přesvědčivě, ale jednostranně. Mně se zjevují pod temnými obrysy kostry zcepenělého kapitalismu ti, kdo bojovali za budoucnost. Jejich budoucnost je naše přítomnost. Vidím množství mužů a žen, kteří hledali světlo v omezeném, skromném životě a byli natolik dobří, že pomáhali druhým, a tak silní, že je nezlomilo morální dusno okolního světa. A byli odvážní, šíleně odvážní…!“
„Ti, kdo zde ukrývali svou kulturu, nebyli takoví,“ namítla Miiko. „Pohleďte, jsou zde shromážděny jen předměty techniky. Vychloubali se technikou, a nepozorovali, že jejich morální a emocionální život upadá. Měli přezíravý poměr k minulosti a neviděli budoucnost!“
Veda si pomyslila, že Miiko má pravdu. Život předků, kteří vybudovali úkryt, byl by lehčí, kdyby dosažené výsledky dovedli porovnat se vším, co ještě zbývalo učinit pro skutečnou přestavbu světa a společnosti. Pak by jim jako na dlani vyvstala jejich zakouřená, ušpiněná planeta s vykácenými lesy, znečištěná papíry a rozbitým sklem, zdivem a rezavým železem. Pak by lépe pochopili, co mají dělat, a přestali by sami sebe oslepovat chválou.
Do třetího sálu vedla úzká šachta, spadající kolmo do hloubky dvaatřiceti metrů. Veda poslala Miiko s dvěma pomocníky pro přístroj s gamma paprsky na prosvěcování skříní, a sama začala prohlížet jeskyni, v níž nebyly ani vápencové usazeniny, ani naplaveniny hlíny. Nízké pravoúhlé vitríny z litého skla se pouze opotily, jak dovnitř proniklo vlhko. Když archeologové přitiskli oči ke sklům, rozeznali důmyslné výrobky ze zlata a platiny, zdobené drahokamy.
Z výrobků se dalo soudit, že starodávné relikvie pocházejí z doby, kdy lidé pokládali staré za cennější než nové, podle pradávného zvyku uctívání předků. Jako při čtení nápisu, i teď se Veda roztrpčila nad nesmyslným sebevědomím lidí, kteří předpokládali, že jejich vkus a chápání hodnot přetrvají beze změny desítky věků, a že vzdálení potomci je budou přijímat jako zákon.
Odlehlý konec jeskyně ústil do vysoké rovné chodby, která se šikmo svažovala do neznámé hloubky. Počitadla průzkumných smykacích robotů ukazovala na začátku chodby tři sta čtyři metry pod povrchem. Široké pukliny rozťaly převislé klenby na jednotlivé obrovské vápencové kvádry, vážící zřejmě tisíce tun. Veda zneklidněla. Zkušenost z mnoha podzemních výzkumů mladé ženě napovídala, že masa hornin u paty hřebene nemá stálou rovnováhu. Možná, že se posunula při zemětřeseních nebo při celkovém zdvihu pohoří, které za dobu od vybudování krytu vzrostlo o padesát metrů. Obyčejná archeologická expedice nemohla zpevnit obludnou masu, tak veliké úsilí mohly zdůvodnit jen cíle důležité pro hospodářství celé planety.
Zároveň však historická tajemství, ukrytá v tak hluboké jeskyni, mohla mít i technickou cenu, mohlo se přijít na zapomenuté, ale pro současnost užitečné vynálezy.
Bylo by moudré a obezřelé, kdyby upustili od dalšího průzkumu. Ale proč má vědec tak chránit svou vlastní osobu? Když milióny lidí konají nebezpečnou práci, když Dar Veter se soudruhy pracuje padesát sedm tisíc kilometrů nad Zemí a Erg Noor se chystá na cestu bez návratu! Žádný z obou lidí, jichž si Veda tak váží, by se nevzdal… Proto ani ona neustoupí…
Zásobní baterie, elektronový snímkovač, dva kyslíkové přístroje… Půjde společně s Miiko, která neví, co je strach, a nechají soudruhy, aby prozkoumali třetí sál…
Veda poradila svým spolupracovníkům, aby se najedli. Přinesli tabulky lisované potravy pro cestovatele, obsahující rychle stravitelné bílkoviny, cukry, směs vitamínů, hormonů a nervových stimulátorů s přípravky proti únavě. Veda však byla rozčilená a netrpělivá a nechtěla jíst. Miiko se objevila teprve za čtyřicet minut. Ukázalo se, že to nevydržela, aby neprosvítila několik skříní a nezjistila, co obsahují.
Nástupkyně japonských potápěček poděkovala své vedoucí pohledem a v okamžiku se přichystala.
Tenké červené kabely se táhly středem průchodu. Bledě fialové světlo samozářících plynových korun na hlavách žen nemohlo proniknout. tisíciletou tmou vpředu, kde byl sestup čím dál příkřejší. Se stropu dutě a stejnoměrně padaly velké studené kapky. Po stranách a zdola se ozývalo bublání vody, stékající mezi prasklinami. Řezavě vlhký vzduch v uzavřeném tmavém podzemí zůstával mrtvolně nehybný. Takové ticho bývá jen v jeskyních, kde je hlídá sama hmota zemské kůry, mrtvá, ustrnulá a bez citu. Na povrchu může být ticho sebehlubší, a přece v přírodě se dá vždycky vytušit skrytý, utajený život, pohyb vody, vzduchu nebo světla.
Miiko i Veda bezděky podléhaly hypnotickému kouzlu jeskyně, která je obě skryla v černém lůně jako v hlubinách mrtvé minulosti, setřené časem a ožívající jen v přeludech. fantazie.
Sestupovaly rychle, přestože na podlaze průchodu ležela silná vrstva lepkavé hlíny. Občas musily přelézat balvany odpadlé se stěn a protahovat se škvírami mezi stropem a sutinami. Za půl hodiny Miiko s Vedou sestoupily o sto devadesát metrů a došly k hladké stěně, kde se opírali oba průzkumní smykací roboti. Stačil jediný záblesk světla, aby poznaly ve stěně masívní a hermeticky uzavřené dveře z nerezavějící oceli. Do středu byly zasazeny dva vypouklé kruhy s jakýmisi značkami, pozlacené šipky a páčky. Aby se zámek otevřel, musil se ze značek sestavit smluvený signál. Obě archeoložky znaly typy podobných mechanismů, ale ty pocházely z ranější epochy. Veda a Miiko se poradily a zkoumaly zámek. Podobal se značně vychytralým zařízením, jimiž lidé v minulosti chtěli chránit své poklady před „cizími“, neboť v éře Rozděleného Světa se lidé dělili na „vlastní“ a „cizí“. Stalo se nejednou, když se lidé pokoušeli podobné dveře otevřít, že chrlily třaskaviny, jedovaté plyny nebo oslepující záření, a nic netušící badatelé přicházeli o život.
Mechanismy ze stálých kovů nebo zvláštních plastických hmot ani během tisíciletí nepodléhaly zkáze a stálo to mnoho životů, než se archeologové naučili ocelové dveře zneškodňovat.
Bylo jasné, že se dveře musí otvírat zvláštními přístroji. To znamenalo vrátit se, ačkoli vědci stáli už na samém prahu hlavního tajemství jeskyně. Kdo mohl pochybovat, že za neprodyšně zavřenými dveřmi ukryli lidé dávných dob věci, které pokládali za nejdůležitější a nejcennější? Veda i Miiko zhasly lampy a nechaly svítit jen plynové koruny; pak usedly, aby si odpočinuly a najedly se.
„Co tam jen může být?“ vzdychla Miiko, nespouštějíc zraky ze dveří, které pableskovaly zlatými značkami. „Jako by se nám vysmívaly: nepustíme, nepovíme…!“
„A co se vám podařilo prosvítit z obsahu skříní ve druhém sále?“ zeptala se Veda, aby zahnala primitivní a zbytečnou zlost nad nečekanou překážkou.
„Nákresy strojů, knihy tištěné na kovových listech, a nikoli na papíru ze dřeva. Pak zřejmě svitky kinofilmů, nějaké zápisky, hvězdné a zeměpisné mapy.“
„V prvním sále jsou modely strojů, ve druhém technická dokumentace k nim, a ve třetím — jak to říci — vzácnosti epochy, kdy ještě existovaly peníze. To tedy odpovídá schematům.“
„A kde jsou vzácnosti v našem pojetí? Nejvyšší úspěchy duchovního rozvoje lidstva v oblasti vědy, umění, literatury?“ zvolala Miiko.
„Doufám, že jsou za dveřmi,“ klidně odpověděla Veda, „ale nebudu se divit, najdeme-li tam zbraně.“
„Co, co to je?“
„Výzbroj, prostředky k masovému a rychlému vyhlazování.“
Maličká Miiko se zamyslila, zesmutněla a tiše řekla:
„Ano, je to vlastně zákonité, zamyslíme-li se nad účelem této skrýše. Jsou tu ukryty před zkázou hlavní technické a materiální vymoženosti tehdejší západní civilizace. Ale co se pokládalo za hlavní, jestliže neexistoval společný názor celé planety, nebo aspoň národů oněch zemí? Cenu a důležitost věcí určovala v daném okamžiku vládnoucí skupina často nekompetentních lidí. Proto zde vůbec není to, co bylo opravdovým pokladem pro lidstvo, nýbrž věci, které ta či ona skupina lidí pokládala za nejcennější. Chtěli uchránit především stroje a možná i zbraně a nechápali, že civilizace narůstá historicky jako živý organismus.“
„Ano, narůstá hromaděním a zvládnutím pracovních zkušeností, vědění, techniky, materiálových zásob i nejčistších chemických látek a staveb. Zničená vyspělá civilizace se nedá obnovit bez velmi pevných slitin, vzácných kovů a strojů, které dokáží pracovat velmi produktivně a s nejjemnější tolerancí. Kdyby tohle bylo zničeno, odkud bychom vzali materiály a zkušenosti, jak bychom dokázali sestrojovat stále složitější kybernetické stroje, schopné uspokojit potřeby mnoha miliard lidí?“
„Stejně nemožný byl tehdy návrat k civilizaci beze strojů, jako byla třeba antická, o níž lidé kdysi snili.“
„Ovšem. Místo antické kultury by vypukl strašný hlad. Individualističtí snílkové nepochopili, že se historie nevrací!“
„Netvrdím kategoricky, že za dveřmi jsou zbraně,“ vrátila se Veda k hlavnímu tématu, „ale mluví pro to mnoho věcí. Jestliže budovatelé skrýše zaměňovali kulturu s civilizací, jak bylo v jejich době zvykem, a nechápali, že je nutné vychovávat a rozvíjet emoce člověka, pak pro ně nebyla životní nutností ani umělecká díla, ani literatura nebo věda, pokud nevyhovovala potřebám daného okamžiku. V těch dobách i vědu rozdělovali na užitečnou a neužitečnou a nepřemýšleli o její jednotě. Věda a umění se považovaly jen za příjemný, ale ne vždycky užitečný a nutný doprovod lidského života. Zde je schováno to nejdůležitější. A já mám na mysli zbraně, i když se to nám; dnešním lidem, zdá sebenaivnější a nesmyslnější.“
Veda zmlkla, s očima upřenýma na dveře.
„Možná, že je to docela jednoduchý sestavovací mechanismus, a otevřeme ho, když jej odposloucháme mikrofonem,“ řekla znenadání a přistoupila ke dveřím. „Troufnem si?“
Miiko se vrhla mezi dveře a přítelkyni.
„Ne, Vedo! Proč tak nesmyslně riskovat?“
„Zdá se mi, že jeskyně má namále. Odejdeme a nebudeme se už moci vrátit… Slyšíte?“
Do komory přede dveřmi zaléhal občas nejasný vzdálený šum. Přicházel hned zdola, hned shora.
Ale Miiko byla neoblomná. Stála zády ke dveřím, se široce rozpřaženýma rukama.
„Jestli jsou tam zbraně, Vedo! Jak by mohly být nechráněné… Ne, tohle jsou dveře zla, stejné jako mnoho jiných.“
Za dva dny dopravili do jeskyně přenosné přístroje. Odrážecí rentgenovou obrazovku k prohlídce mechanismu, ohniskový ultrafrekvenční zářič na rozrušení vnitřních spojů součástek. Ale k nasazení přístrojů už nedošlo.
Z nitra jeskyně se náhle ozvalo přerušované dunění. Země se mocně otřásla a lidé se instinktivně vrhli k východu. Hluk sílil a přecházel v dutý skřípot. Zřejmě všechna masa rozpukaných hornin se po dislokační čáře sesedala k úpatí pohoří.
„Všechno je ztraceno! Přišli jsme pozdě. Zachraňte se, rychle nahoru!“ zakřičela žalostně Veda a badatelé se úprkem pustili k automatickým vozíkům a řídili je ke vchodu do druhé jeskyně.
Chytili se za kabely robotů a namáhavě se drápali ze šachty. Rachot a otřesy kamenných stěn jim byly v patách, až konečně je dostihly… Ohlušující burácení… Vnitřní stěna druhé jeskyně se úplně zřítila a zavalila průchod do třetího sálu. Vzdušná vlna lidi doslova vyfoukla zároveň s prachem a štěrkem pod vysoké klenby prvního sálu. Archeologové se přitiskli k zemi a očekávali smrt.
Kotouče prachu, vrženého do jeskyně, se pomalu usazovaly. Prašnou clonou bylo vidět, že stalagmitové sloupce a výklenky zůstaly neporušené. V podzemí zavládlo zase dřívější mrtvé ticho.
Veda se vzpamatovala a vstala. Dva spolupracovníci ji podepřeli, ale netrpělivě se jim vymkla.
„Kde je Miiko?“
Její pomocnice se opírala o nízký stalagmit a pečlivě si stírala kamenný prach s krku, uší i vlasů.
„Skoro všechno přišlo nazmar,“ odpověděla na němou otázku. „Nepřístupné dveře zůstanou zavřené pod čtyřsetmetrovou vrstvou kamení. Třetí jeskyně je úplně zničená, ale druhá… druhá se dá ještě vykopat. Jsou v ní pro nás věci nejdůležitější, jako tady…“
„Je tomu tak…“ Veda si přejela jazykem vyprahlé rty. „Je to naše vina, jednali jsme příliš pomalu a obezřetně. Měli jsme zával předvídat.“
„Bezdůvodná předtucha. Ale není proč naříkat. Copak bychom mohli zpevňovat horské masívy kvůli domnělým pokladům za dveřmi? Zvláště jsou-li tam neužitečné zbraně!“
„A co když tam jsou umělecká díla neocenitelné lidské tvořivosti? Ne, mohli jsme jednat rychleji!“
Miiko pokrčila rameny a vedla sklíčenou Vedu vstříc nádheře slunečného dne, vstříc radosti z čisté vody a k elektrické sprše, která konejšila zármutek.
Mven Mas po svém zvyku přecházel sem a tam po místnosti, kterou mu přidělili v horním poschodí Domu Historie v indickém sektoru severního obytného pásma. Přestěhoval se sem teprve před dvěma dny, když skončil práci v Domě Historie amerického sektoru.
Pokoj, či správněji veranda, jejíž zevní stěna byla z jednolitého polarizujícího skla, obracela se k modrým dálkám pahorkatiny. Mven chvílemi zapínal rolety křížové polarizace. V místnosti nastával šedý soumrak a na polokulovité obrazovce pomalu ubíhaly elektronové záznamy obrazů, úryvků starých filmů, sochařských děl i, staveb, které si Mven předběžně vybral. Afričan je prohlížel a diktoval automatickému sekretáři poznámky pro příští knihu. Stroj psal, čísloval lístky, pečlivě je skládal a zároveň třídil podle témat, popisů nebo obecných závěrů.
Když se Mven unavil, vypínal rolety a přistupoval k oknu; hleděl pak upřeně do dálky a dlouho přemítal o tom, co viděl na obrazovce.
Musil se podivovat, jak mnoho věcí z dosud nedávné kultury lidstva přestalo existovat. Úplně vymizely slovesné jemnosti, jako slovní a psané obraty, jež byly charakteristické hlavně pro éru Světového Sjednocení a považovaly se kdysi za známku velké vzdělanosti. Přestalo docela psaní i hudebnost slova, běžné ještě v epoše Společné Práce, zmizelo obratné slovní žonglérství, tak zvaná duchaplnost. Už předtím zanikla potřeba přetvářky, velmi důležitá v éře Rozděleného Světa. Rozhovory se staly mnohem prostší a stručnější. Éra Velikého Okruhu bude patrně obdobím rozvoje třetí signální soustavy člověka, čili dorozumívání beze slov.
Chvílemi se Mven obracel ke stále bdělému mechanickému sekretáři s novými formulacemi svých myšlenek:
„V prvním století Okruhu vznikla fluktuativní psychologie umění, založená Ljudou Fir. Zejména jí se podařilo vědecky dokázat rozdíl emocionálního vnímání u mužů a u žen, když odhalila oblast, jež mnoho věků existovala jako polomystické podvědomí. Ale dokázat to v současném vnímání byla, jen menší část práce. Ljudě Fir se podařila víc, neboť označila hlavní cesty pocitových vjemů, a díky tomu se může dosáhnout jejich souladu u rozdílných pohlaví.“
Zvonkový signál a zelené světlo zavolaly Afričana k televizofonu. Výzva v pracovních hodinách znamenala něco důležitého. Automatický sekretář se vypnul a Mven seběhl dolů do místnosti pro dálkové rozhovory.
Z obrazovky ho pozdravila Veda Kong s propadlinami v podrápaných tvářích a s hlubokými stíny kolem očí. Vediným ustaraným obličejem přeběhl lehký úsměv, když k ní potěšený Mven vztáhl své velké ruce.
„Pomozte mi, Mvene. Vím, že máte práci, ale Dar Veter není na Zemi, Erg Noor je daleko, a kromě nich mám jen vás, na koho se mohu obrátit s jakoukoli prosbou. Stalo se mi neštěstí…“
„Co? Dar Veter…?“
„Kdepak! Zával v jeskyni při vykopávkách.“
A Veda stručně vyprávěla události v jeskyni Den-of-Kul:
„Jste v této chvíli jediný z mých přátel, kdo má volný přístup k Moudrému Mozku.“
„Který ze čtyř máte na mysli?“
„Základní. Mozek Přesnosti.“
„Rozumím. Potřebujete vypočítat, jaké jsou možnosti, abyste se dostala k ocelovým dveřím s nejmenšími pracovními i materiálovými ztrátami?“
„Přesně tak!“
„Sebrala jste údaje?“
„Mám je před sebou.“
„Poslouchám.“
Mven Mas si rychle poznamenal několik řad číslic.
„Teď jde o to, kdy stroj mé údaje přijme. Počkejte, hned se spojím s dozorčím inženýrem MM. Mozek Základní Přesnosti je v Australském sektoru Jižní zóny.“
„A kde je Mozek Nejvyšší Přesnosti?“
„V Indickém sektoru severní obytné zóny, kde jsem právě já… Přepínám, čekejte.“
Před pohaslou obrazovkou se Veda pokoušela představit si Moudrý Mozek. Fantazie jí kreslila obrovský lidský mozek se všemi rýhami a závity, pulsující a živý, i když věděla, že se tak nazývají gigantické elektronové výzkumné stroje, které dovedly rozřešit skoro každý úkol, přiměřený rozpracovaným oblastem matematiky. Na planetě byly celkem čtyři takové stroje, různě specializované.
Veda nečekala dlouho. Obrazovka se rozsvítila a Mven Mas ji požádal, aby ho zavolala znovu za šest dnů, pozdě večer.
„Mvene, vaše pomoc je neocenitelná!“
„Jen proto, že mám v matematice jisté znalosti a práva? Neocenitelná je vaše práce, neboť znáte starobylé jazyky a kultury. Vedo, příliš jste se ponořila do ÉRS!“
Historička se zasmušila, ale Afričan se rozesmál tak srdečně a nakažlivě, že se i Veda zasmála, pokynula mu na rozloučenou a zmizela.
V určenou dobu Mven znovu uviděl mladou ženu v televizofonu.
„Nemusíte mluvit, vidím, že odpověď je nepříznivá.“
„Ano, stabilita je pod hranicí bezpečnosti… Při obvyklém způsobu dá vyklizení zavalené části kubický kilometr vápence.“
„Naše možnosti se omezují jen na to, abychom tunelem vyzvedli sejfy ze druhé jeskyně,“ řekla Veda smutně.
„A stojí celá věc za tolik zármutku?“
„Mvene, promiňte mi, ale vy také jste stál u dveří, za nimiž se skrývalo nerozřešené tajemství, To vaše bylo veliké a týkalo se celého světa, mé tajemství je malé. Ale emocionálně se můj neúspěch rovná vašemu.“
„Jsme na tom oba stejně, ale věřte, že se ještě nejednou udeříme o ocelové dveře. Čím odvážnější a větší bude úsilí, tím častěji se vyskytnou dveře.“
„Některé se otevřou!“
„Ovšem!“
„A přece, jste se docela nevzdali?“
„Samozřejmě. Shromáždíme nová fakta, ukazatele správnějších obratů. Síla vesmíru je tak nepředstavitelně obrovská, že bylo od nás naivní vrhat se na ni s pohrabáčem… Zrovna tak, jako kdybyste vy pouhýma rukama otvírala ty nebezpečné dveře.“
„Ale co když budeme čekat celý život?“
„Tím je můj jeden život proti takovým krokům poznání?“
„Mvene, kam se poděla vaše vášnivá netrpělivost?“
„Nezmizela, jenom dostala uzdu. Utrpením…“
„A Ren Boz?“
„Tomu je lehčeji. Jde dál svou cestou a hledá upřesnění své abstrakce.“
„Rozumím. Okamžik, Mvene, něco důležitého.“
Obrazovka s Vedou zhasla a když se znovu rozsvítila, jako by se před Mvenem náhle objevila jiná, mladá a bezstarostná žena.
„Dar Veter letí na Zem. Družice padesát sedm byla dokončena před termínem.“
„Tak rychle? Všechno je hotovo?“
„Ne, jenom vnější montáž a izolace energetických strojů. Vnitřní práce už budou jednodušší. Odvolávají ho, aby si odpočinul a zhodnotil referát Junije Anta o novém způsobu vysílání pro Okruh.“
„Děkuji, Vedo! Těším se, že uvidím Dara Vetra.“
„Rozhodně se uvidíte… Ale ještě jsem nedomluvila. Spojeným úsilím celé planety jsou již připraveny zásoby anamezonu pro nový hvězdolet Labuť! Odlétající nás zvou, abychom je vyprovodili na cestu bez návratu. Přijdete?“
„Přijdu. Na rozloučenou ukáže planeta posádce Labuti, co má nejkrásnějšího a nejvzácnějšího. Chtěli vidět i tanec, který Čara předváděla na slavnosti Plamenných Číší. Čara ho bude opakovat před odletem v ústředním kosmickém letišti El Chomra. Uvidíme se tam!“
„Dobře, Mvene, jste milý!“