Černé silné ručičky oranžových měřičů anamezonového paliva stály na nule. Směr hvězdoletu se zatím neodchyloval od železné hvězdy, poněvadž rychlost byla ještě veliká, a raketa se vytrvale blížila k strašnému nebeskému tělesu, neviditelnému pro lidské oči.
Erg Noor, chvěje se vypětím a slabostí, usedl s přispěním astronavigátora k automatickému počítači. Planetární motory, odpojené od řídícího automatu, ztichly.
„Ingrid, co je to železná hvězda?“ zeptal se tiše Kej Ber, stojící po celou dobu nehnutě za zády astronomky.
„To je neviditelná hvězda spektrální třídy T, která je sice už pohaslá, ale definitivně ještě nevychladla, nebo se znovu nerozhořela. Následkem dlouhovlnného chvění tepelné části spektra svítí infračerveným světlem, která se nám jeví černě a stává se viditelným jen pomocí elektronového invertoru. Sova, jež vidí tepelné paprsky, mohla by takovou hvězdu objevit.“
„Proč jí ale říkáte železná?“
„Všechny, které až dosud byly prozkoumány, mají ve spektru hodně železa. Patrně je ho mnoho ve složení nebeského tělesa. Proto když je hvězda veliká má také obrovskou hmotu i pole přitažlivosti. Bojím se, že se právě s takovou potkáváme…“
„A co teď?“
„Nevím. Jak vidíš, nemáme palivo. Ale pořád letíme přímo ke hvězdě. Je třeba zpomalit Tantru na jednu tisícinu absolutní jednotky, která dovolí odklonil hvězdolet v dostatečném úhlu. Nestačili-li nám ani planetární palivo, bude se kosmické letadlo zvolna přibližovat k hvězdě, až na ni spadne.“
Ingrid nervózně škubla hlavu a Ber ji něžně pohladil hladkou ruku, na níž naskočila husí kůže.
Náčelník výpravy přešek k řídícímu pultu a soustředil se na přístroje. Všichni mlčeli, neodvažujíce se ani dýchat, mlčela i Niza Krit, která se právě probudila a bezděčně pochopila nebezpečnou situaci. Palivo mohlo stačit jenom na zpomalení rakety, ale při velké ztrátě rychlosti se hvězdolet bez motorů těžko vyrve z mohutné přitažlivosti železné hvězdy. Kdyby se Tantra nedostala tak blízko a Lin si včas neuvědomil… Ostatně, proč se utěšovat prázdnými „kdyby“?
Uplynuli asi tři hodiny a Erg Noor se konečně rozhodl. Tantra se zachvěla při mocný nárazech trigerních motorů. Let hvězdoletu se zpomaloval hodinu, dvě, tři, čtyři. Náčelník učinil neznatelný pohyb a všechny lidi zachvátila strašlivá nevolnost. Hrozné skořicové slunce zmizelo z přední obrazovky a přesunulo se na druhou. Neviditelné řetězy přitažlivosti se dál táhly za raketou a projevovaly se v přístrojích. Erg trhl pákou k sobě a motory se zastavily.
„Vytrhli jsme se!“ ulehčeně zašeptal Pel Lin.
Náčelník na něho pomalu obrátil oči:
„Ne! Uzavřela se jen zásoba paliva, kterou potřebujeme pro oběžnou dráhu a přistání.“
„Co budeme dělat?“
„Čekat. Podařilo se mi hvězdolet trochu odklonit. Letíme však příliš blízko. Nastává boj mezi přitažlivostí hvězdy a zpomalující se rychlostí Tantry. Letíme teď jako měsíční rakety a stačíme-li se od železné hvězdy včas vzdálit, poletíme ke Slunci. Ovšem, doba cestování se značně prodlouží. Za třicet let pošleme přivolávací signál a za dalších osm let přijde pomoc…“
„Třicet osm let!“ skoro neslyšně zašeptal Ber do ucha Ingrid.
Chytla ho prudce za rukáv a odvrátila se.
Erg Noor se zvrátil do křesla a spustil ruce na kolena. Lidé mlčeli, přístroje tence bzučely. Ale s písní navigačních přístrojů se mísila ještě jiná melodie, disharmonická a výhružná. Bylo to skoro fyzicky hmatatelné volání železné hvězdy, reálná síla její černé hmoty, ženoucí se za hvězdoletem, který pozbyl své moci.
Nize Krit hořely tváře a srdce jí zrychleně tlouklo. Nečinné čekání bylo pro dívku nesnesitelné.
Hodiny zvolna plynuly. V ústřední řídící kabině se jeden za druhým objevovali vyspalí členové výpravy. Počet zamlklých lidí rostli, dokud všech čtrnáct členů posádky nebylo pohromadě.
Let rakety se tak zpomalil, že nedosahoval ani únikové rychlosti. Tantra se už nemohla vzdálit od železné hvězdy. Lidé zapomínali na jídlo i spánek a neopouštěli řídící stanoviště po celou řadu neutěšených hodin, kdy se kurs Tantry víc a více zakřivoval, až hvězdolet začal opisovat osudnou elipsu. Úděl Tantry byl každému jasný.
Nenadálý skřek všemi otřásl. Astronom Pur Chiss vyskočil a zašermoval rukama. Obličej se mu zkřivil k nepoznání a vůbec se nepodobal člověku žijícímu v období Okruhu. Strach, lítost nad sebou samým i palčivá pomstychtivost setřely z učencovy tváře všechny stopy rozumu.
„On, to všechno on!“ zakřičel Pur Chiss a ukázal na Pel Lina. „Ten omezenec, tupohlavec, pařez, ta pitomá žížala…!“ Astronom se až zalykal, jak se snažil rozpomenout na nadávky prapředků, který už nikdo neužíval.
Niza, stojící vedle, se štítivě odtáhla. Erg Noor vstal.
„Osočováním soudruha se nic nespraví. Ty doby jsou dávno pryč, kdy chyby mohly být úmyslné. A v našem případě —“
Erg přezíravě zatočil páčkami automatického počítače, „jak vidíte, pravděpodobnost omylu je třicetiprocentní. Připočítám-li k tomu nevyhnutelnou depresi na konci služby a navíc ještě otřes při kymácení hvězdoletu, jsem přesvědčen, že byste se vy, Pure Chissi, dopustil stejné chyby.“
„A vy?“ už méně zuřivě vykřikl astronom.
„Já ne. Měl jsem příležitost vidět právě takovou obludu v šestatřicáté mezihvězdné… Vinen jsem já. V domnění, že budu ve neprozkoumaném rajónu řídit raketu sám, omezil jsem se na pouhou instrukci.“
„Jak jsem mohl vědět, že bez vás proniknou do téhle oblasti?“ zvolala Niza.
„Měl jsem to vědět,“ odpověděl pevně Erg Noor, odmítaje Nizinu přátelskou pomoc. „Ale hovořit o tom bude mít smysl až na Zemi…“
„Na Zemi!“ vykřikl Pur Chiss, a dokonce i Pel Lin se rozpačitě zamračil. „Takhle mluvit, když je všechno ztraceno a vpředu náš čeká jen záhuba.“
„Vpředu nečeká záhuba, ale veliký boj,“ řekl tvrdě Erg Noor a sklesl do křesla před stolem. „Posaďte se! Spěchat není kam, dokud Tantra nevykoná půl druhé otočky…“
Přítomní mlčky uposlechli, ale Niza s biologem se na sebe vítězoslavně usmáli navzdory vší beznadějnosti okamžiku.
„Hvězda má nepochybně planetu, a podle zakřivení isogravů předpokládám, že má dokonce dvě. Jak vidíte,“ náčelník načrtl přesné schéma, „planety musí být veliké a jistě tedy budou mít atmosféru. Přistát zatím nemusíme, neboť máme dost atomárního tuhého kyslíku.“
Erg Noor se odmlčel, aby si mohl soustředit myšlenky.
Po chvíli pokračoval:
„Začneme obíhat kolem planety a staneme se její družicí. Spotřebujeme-li vzduchu a bude-li atmosféra na planetě pro nás vhodná, planetární palivo nám stačí, abychom přistáli a zavolali o pomoc. Za půl roku vypočítáme kurs, sdělíme výsledky ze Zirdy, přivoláme záchrannou raketu a osvobodíme náš hvězdolet.“
„Jestli ho osvobodíme,“ namítl Pur Chiss s pokrytecky potlačovanou radostí.
„Ano, jestli!“ souhlasil Erg Noor. „Ale je to jasný cíl. Musíme sebrat všechny síly, abychom ho dosáhli. Vy, Pure Chissi a Ingrid, budete pozorovat planety a zjistíte jejich rozměry. Ber a Niza vypočítají podle hmoty planet únikovou rychlost, a poté rychlost oběžnou i optimální radiant oběhu rakety.“
Badatelé se pro všechny případy začali připravovat k přistání. Biolog, geolog i lékařka zamýšleli shodit průzkumnou automatickou stanici, mechanici seřizovali přistávací lokátory a reflektory a montovali raketovou družici, která měla vysílat zprávy na Zem.
Po přežité hrůze a beznaději pokračovala práce zvlášť rychle a přestávala jen v době, kdy se raketa kymácela ve vírech gravitace. Avšak Tantra už natolik snížila rychlost, že její pohupování nemělo pro posádku škodlivé následky.
Pur Chiss a Ingrid zjistili vlastnosti obou planet. Vnější planeta byla obrovská, ledová, a chránila ji mocná vrstva patrně jedovaté atmosféry. Na přiblížení k ní se nedalo ani pomyslit, neboť hrozila jistou záhubou. Mají-li si lidé vybrat druh smrti, bylo by asi lepší shořet u povrchu železné hvězdy, než zarazit hvězdolet do tisícikilometrové vrstvy ledu a utonout ve tmě čpavkové atmosféry. Stejně obrovskými a hroznými planetami byly ve sluneční soustavě Jupiter, Saturn, Uran, Neptun.
Tantra se vytrvale blížila ke hvězdě. Za devatenáct dnů a nocí se vyjasnily i rozměry vnitřní planety, která byla větší než Země. Protože byla železnému slunci hodně blízko, řítila se po své dráze šílenou rychlostí a její rok nemohl být delší než dva tři pozemské měsíce. Neviditelná hvězda T planetu zřejmě dostatečně zahřívala, takže při existenci atmosféry mohl na ní být život. V tom případě bylo přistání zvlášť nebezpečné.
Cizí život ve formě bílkovinných skupenství, která jsou společná pro celý vesmír, život, rozvíjející se v podmínkách jiných planet a ubírající se jinými evolučními cestami, byl pro obyvatele Země velmi zhoubný. Ochranná zařízení před škodlivými odpady a choroboplodnými bakteriemi, jež si organismy na naší planetě za milióny věků vypěstovaly, byla bezmocná proti cizím formám života. Stejnému nebezpečí se vystavoval i život z ostatních planet, kdyby se dostal na naši Zemi.
Základní pravidlo živočišného života, „zabíjejíc požírat a požírajíc zabíjet“, Se projevilo se zdrcující krutostí při styku živočichů z různých světů. Strašlivé nemoci, bleskurychlé epidemie, hrozná zranění a závratně množící se škůdci doprovázeli první výzkumy na obyvatelných, ale pustých planetách. Dokonce i světy osídlené myslícími lidmi musily vykonat spousty pokusů a předběžných příprav, než mohly navázat přímé spojení mezihvězdnými letadly. Naše Země je daleko od centrálních oblastí Galaxie s bohatým životem a nehostila ještě představitele civilizací z jiných planetárních soustav. Rada Astronautiky skončila teprve nedávno přípravné práce k přijetí přátel z nedalekých hvězd v Hadonoši, Labuti, Velkém vozu a Rajce.
Erga Noora zneklidňovalo pomyšlení, že by se mohli setkat s neznámým životem, a proto nařídil, aby přinesli z dálkových skladišť prostředky pro biologickou ochranu.
Konečně Tantra vyrovnala svou oběžnou rychlost s rychlostí vnitřní planety železné hvězdy a začala kolem ní kroužit. Mlhavý, bouřlivý povrch planety, vlastně její atmosféry, zářil krvavě skořicovým odleskem železné hvězdy a byl viditelný jenom v elektronovém invertoru. Všichni členové výpravy se bez výjimky zaměstnávali u přístrojů.
„Teplota horních vrstev na osvětlené straně je tři sta dvacet stupňů Kelvina!“
„Otočení kolem osy trvá přibližně dvacet dnů!“
„Lokátory zaznamenávají přítomnost vody i pevniny.“
„Tloušťka atmosféry je tisíc sedm set kilometrů.“
„Zjištěná hmota činí čtyřicet tři celé dvě desetiny hmoty země.“
Informace pokračovaly nepřetržitě a charakter planety vystupoval stále zřetelněji.
Erg Noor soustřeďoval získaná čísla, aby měl materiál pro vypočtení oběžného režimu. Čtyřicet tři celé dvě desetiny zemské hmoty svědčí o tom, že planeta je obrovská. Její přitažlivá síla přimáčkne hvězdolet k povrchu a rozmačká lidi na kaši jako bezmocný hmyz…
Náčelník výpravy si připomněl hrůzostrašné zkazky o starých kosmických raketách, které se z různých důvodů ocitly na obrovských planetách. Tehdejší hvězdolety s malými rychlostmi a nevýkonným palivem často ztroskotávaly. Motory řvaly, letoun se křečovitě chvěl, a nemaje sil uniknout mocné přitažlivosti, jako by se lepil na povrch planety. Kosmické letadlo zůstávalo celé, ale lidem praskal kosit. Co nepopsatelné hrůzy znělo z posledních trhavých výkřiků a zpráv na rozloučenou…
Posádce Tantry takový osud nehrozil, pokud budou obíhat kolem planety. Kdyby však musili přistát, pak jenom nejsilnější z nich budou schopni vléci tíhu svých těl v budoucím útočišti, kam budou odsouzeni na desítky let života… Budou moci žít v takových podmínkách? Pod tlakem dusící tíže, ve věčné tmě infračerveného slunce a v husté atmosféře? Buď jak buď, není to záhuba, je naděje, že se zachrání, a nemají na vybranou!
Oběžná dráha Tantry ležela blízko hranic atmosféry. Účastníci výpravy si nemohli nechat ujít příležitost, aby prozkoumali dosud neznámou planetu, vyskytující se poměrně blízko Země. Osvětlená, či správněji, zahřátá strana planety se nelišila od zastíněné jen mnohem vyšší teplotou, ale i obrovskými shluky elektřiny, která vadila i mocným lokátorům a zkreslovala jejich údaje k nepoznání.
Erg Noor se rozhodl provádět výzkum planety pomocí pumových stanic. Shodili fyzikální stanici a robot oznámil překvapující skutečnost, že atmosféra z neonu a dusíku obsahuje volný kyslík, vodní páry, a má teplotu dvaadvacet stupňů nad nulou. Podmínky se celkem shodovaly s pozemskými. Jenom tlak silné atmosférické vrstvy byl jedna celá čtyři desetiny krát vyšší než normální tlak na Zemi a přitažlivá síla víc jak dvaapůlkrát převyšovala zemskou.
„Dá se tu žít,“ usmál se mírně biolog, když předával náčelníkovi zprávy automatické stanice.
„Můžeme-li žít na tak temné a těžké planetě, pak už tu někdo určitě žije. Bude asi malý a nebezpečný!“
Před patnáctým oběhem si připravili pumovou stanici se silným televizním vysílačem. Svrhli ji do stínu, když se planeta otočila o sto dvacet stupňů. Avšak druhá fyzikální stanice zmizela a nevyslala ani jediný signál.
„Spadla do oceánu,“ konstatovala geoložka Bina Led a zlostně se kousla do rtů.
„Bude třeba propátrat povrch hlavním lokátorem, než shodíme dalšího televizního robota! Máme jenom dva!“
Tantra vychrlila kužel směrovaného rádiového záření, a kroužíc kolem planety, prozkoumával mlhavé kontury pevnin a moří. Vystoupily obrysy obrovského kontinentu, který buď zabíhal do oceánu, nebo rozděloval dva oceány téměř na rovníku planety. Hvězdolet kreslil paprskem různé kličky a obhlížel pruh v šíři dvou set kilometrů. Náhle v obrazovce lokátoru zazářil jasný bod. Ostrý hvizd, působící na napjaté nervy jako rána bičem, potvrdl, že to nebyla halucinace.
„Kov!“ vykřikla geoložka. „Otevřené naleziště!“
Erg Noor zavrtěl hlavou:
„I když záblesk trval jenom okamžik, stačil jsem si všimnout, že to mělo určitý tvar. Buď to byl pořádný kus kovu, možná meteorit, nebo…“
„Hvězdolet!“ vpadli mu současně do řeči Niza a biolog.
„Fantazie!“ odsekl Pur Chiss.
„Třeba skutečnost,“ namítl Erg Noor.
„Spor je zbytečný,“ nevzdával se Pur Chiss. „Nemůžeme si to nijak ověřit. Přece nepřistanem…“
„Ověříme si to za tři hodiny, až se znovu ocitneme nad onou rovinou. Všimněte si, že kovový předmět je na planině, kterou bych i já vybral pro přistání… Svrhneme televizní stanici právě zde. Nařiďte paprsek lokátoru na šestivteřinový předstih!“
Náčelníkův plán se zdařil a Tantra se vydala znovu na tříhodinovou pouť kolem planety. Když se blížili k suchozemské rovině, ohlásil se hvězdoletu automatický televizor. Lidé se vpili očima do rozsvícené obrazovky. Lehké cvaknutí, obrazovka se zapojila a zorný paprsek jako lidské oko začal nepozorovaně pobíhat sem a tam a opisovat tvary předmětů daleko dole, v tisícikilometrové černé propasti. Kej Ber si zřetelně představil, jak se hlava stanice vysunuje z tvrdého pancíře a otáčí se kolem dokola jako maják. Z oblasti, kterou osvětloval paprsek automatu, ubíhaly po obrazovce nevysoké svahy, kopce i černé zářezy strží, a zároveň se fotografovaly. Z čista jasna se mihl na promítačce zářící přelud rybovitého tvaru a znovu se kolem rozhostila tma, z níž vystupovala jen nízká stupňovitá pohoří, kdykoli na ně dopadl zorný paprsek.
„Hvězdolet!“ vydechla vzápětí několikerá ústa.
Niza pohlédla s neskrývanou vítězoslávou na Pura Chisse. Obrazovka zhasla, Tantra se opět vzdálila od televizního vysílače, ale biolog Eon Tal už ustaloval pás elektronových snímků. Prsty se mu třásly nedočkavostí, když sunul pás do projektoru polokulovité obrazovky. Mírně vypouklé vnitřní stěny snímek zvětšily.
Objevil se známý doutníkovitý tvar přední části s odděleným prostorem pro posádku, vzdutá zadní část trupu, vysoký hřeben stabilizátoru. Ať to bylo sebeneuvěřitelnější, ať setkání na planetě tmy bylo sebenesmyslnější a sebenemožnější, byl to opravdu pozemský mezihvězdný koráb! Stál ve horizontální poloze jako při normálním přistání, opíral se o mocné podpěry a byl v naprostém pořádku, jako by se právě snesl na planetu železné hvězdy.
Tantra vysílala signály, kroužíc kolem planety velikou rychlostí, protože obíhala v malé vzdálenosti. Ale signály zůstávaly bez odpovědi. Přešlo několik hodiny. V hlavní řídící kabině se znovu shromáždilo všech čtrnáct členů výpravy. Erg Noor, sedící až dosud v hlubokém zadumání, vstal.
„Navrhuji, abychom s Tantrou přistáli. Možná že naši braatři potřebují pomoc. Třeba se jim poškodil hvězdolet a nemůže odletět k Zemi. V to případě je vezmeme na Tantru, načerpáme anamezon a zachráníme se i my. Nemá smyslu přistávat se záchrannou raketou. Ta nám nemůže opatři palivo, ale zato spotřebuje tolik energie, že pak nebude čím vyslat signály k Zemi.“
„A co když se tu sami octli proto, že nemají dost anamezonu?“ zeptal se opatrně Pel Lin.
„Pak jim musily zůstat zásoby iontů pro meziplanetární lety. Všechno přece nemohli spotřebovat. Vidíte, hvězdolet je ve správné poloze, to znamená, že přistáli pomoci planetárních motorů. Zásobíme se iontovým palivem, vzlétneme znovu, a pak, až se dostaneme na oběžnou dráhu, budeme vysílat a čekat na pomoc ze Země. Když se to podaří, uplyne všeho všudy osm let. Kdybychom ale získali anamezon, pak máme vyhráno.
„Možná že jejich planetární palivo nemá iontové, ale fotonové nálože,“ zapochyboval jeden z inženýrů.
„Pak je můžeme použít v hlavních motorech, když z pomocných odstraníme kalichovité odrazníky.“
„Už jste zřejmě všechno promyslil,“ vzdal se inženýr.
„Zbývá ovšem riziko přistání a pohybu na těžké planetě,“ zabručel Pur Chiss. „Člověka jímá hrůza, když si představí ten svět v temnotách!“
„Riziko tu samozřejmě je, ale existuje už v samém základu naší situace, a sotva ho tím zvětšíme. A planeta, na níž stojí pozemské kosmické letadlo, nevypadá už tak zle. Jen když zachráníme náš hvězdolet!“
Erg Noor pohlédl na číselník rychlostního moderátoru a rychle přistoupil k pultu. Nějakou chvíli stál před řídícími pákami a pomocnými měřiči. Prsty jeho velkých rukou se zachvívaly, jako by vyhmatávaly akordy na hudebním nástroji, záda se ohýbala, obličej kameněl.
Niza Krit přistoupila k náčelníkovi, chopila se odhodlaně jeho pravé ruky a přitiskla ji dlaní ke své hladké tváři, planoucí vzrušením. Erg Noor vděčně kývl, pohladil dívku po bohatých kadeřích a narovnal se.
„Pronikáme do nejnižších vrstev atmosféry, připravte se k přistání!“ zavolal zvučným hlasem a zapnul signál.
Raketou zazněl ohlušující řev, lidé se spěšně rozběhli na svá místa a upínali se do hydraulických sedadel.
Erg Noor se poddal měkkému objetí přistávacího křesla, které se vysunulo před pultem. Zaburácely planetární motory a hvězdolet se s příšerným vytím řítil dolů, vstříc úskalím a oceánům neznámé planety.
Lokátory a infračervené reflektory prohledávaly prvotní tmu dole, na výškové stupnici hořela rudá světla u stanovených patnácti kilometrů. Nedalo se očekávat, že by na planetě byly hory vyšší než deset kilometrů, neboť voda a paprsky černého slunce působily na vyrovnávání povrchu planety stejně jako na Zemi.
Už první oblet prokázal, že na planetě jsou z větší části jenom nepatrné pahorky, o málo vyšší než na Marsu. Vnitřní horotvorná činnost buď tu docela ustala, nebo se na čas přerušila.
Erg Noor přesunul výškovou zarážku na dva tisíce metrů a zapnul mocné světlomety. Pod kosmickým letounem se prostíral obrovský oceán, skutečné moře hrůzy. Neproniknutelně černé vlny s vzdouvaly a opadával nad neznámými propastmi.
Biolog si stíral pot, který na něm vystupoval, jak se zoufale snažil zachytit světelný odraz vln do zvláštního přístroje — albeda, aby pomocí odraženého vlnění mohl určit slanost a mineralizaci černého moře.
Lesklou čerň vody vystřídal matný povrch pevniny. Křižující se paprsky světlometů vyorávaly v černé ploše úzkou brázdu, z níž tu a tam nečekaně prosvítal žlutavé skvrny písku nebo šedozelený povrch nevysokých skalnatých pohoří.
Tantra, řízena zkušenou rukou, poslušně plula na pevninami.
Konečně Erg Noor objevil rovinu, kterou hledal. Nedala se nazvat náhorní plošinou, na to měla nepatrnou výšku. Bylo však jasné, že přílivy ani pobouřlivé vlny černého moře ji nemohou dostihnout, neboť vystupovala nad okolním lehce zvlněným terénem asi do výše sta metrů.
Přední lokátor na pravém boku táhle zapískal a Tantra za cílila reflektory. Teď zřetelně vyniklo kolosální kosmické letadlo. Kryt na přední části byl z krystalicky přeskupeného anizotropního iridia a leskl se v záři světlometů jako nový. V okolí hvězdoletu nestály provizorní tavby, ani zde nehořely žádné ohně. Mezihvězdný letoun stál smutně a bez života, aniž projevil sebemenší zájem o blížícího se druha.
Paprsky reflektorů letěly dál, narazily na obrovitý disk se spirálovými výběžky, zajiskřily a odrazily se jako od modrého zrcadla. Disk tál nakloněn a částí okraje se bořil do černé půdy. Pozorovatelům se na okamžik zdálo, že za diskem trčí o výše nějaké skály, ale všechno ostatní pohlcoval hustá tma. Byl tam patrně příkrý sráz nebo sestup do nížiny…
Trup Tantry se otřásl ohlušujícím řevem. Erb Noor chtěl přistát poblíž objeveného hvězdoletu a dával výstrahu lidem, kteří by se mohli vyskytnou ve smrtonosné zóně v okruhu tisíc metrů od místa přistání. Planetární motory se rozburácely tak hrozivě, že to bylo slyšet až uvnitř rakety. Na obrazovkách se objevilo mračno rozžhavených částic půdy.
Povrch planety začal prudce letět vzhůru a stejně rychle ubíhal dozadu. Hydraulické klouby lehce a bez hluku otočily sedadla křesel kolmo ke stěnám, které teď byly ve svislé poloze.
Od trupu odskočily obrovské kloubové nárazníky, široce se roztáhly a poprvé se dotkly půdy cizího světa. Náraz, rána, další náraz… Tantra pohupovala přední částí a znehybněla v okamžiku, kdy se zastavily motory.
Erg Noor vztáhl ruku k pultu, který se mu ocitl nad hlavou a trhnutím páky vypnul nárazníky. Hvězdolet se pomalu a s krátkými otřesy skláněl špicí k zemi, až se dostal do dřívější horizontální polohy. Přistání skončilo. Ale jako obvykle znamenalo tak silný otřes pro lidský organismus, že astronauti musili ještě nějakou dobu setrvat v křeslech, aby se vzpamatovali.
Strašná tíha přitlačila každého k zemi. Lidé si připadali jako po těžké nemoci, stěží se dokázali trochu nadzvednout. Jenom neúnavný biolog stačil provést zkoušku vzduchu.
„Dá se dýchat,“ oznamoval. „Hned udělám mikroskopický rozbor!“
„Není třeba,“ ozval se Erg Noor, zaměstnávaje se rozpínáním přistávacího křesla. „bez skafandru nesmí nikdo opustit raketu. Venku mohou být velmi nebezpečné spory a viry.“
U východu z hermetické komory připravili cestovatelé už dříve biologické skafandry a zvláštní obleky, jež připomínal „pérující kostlivce“. Byly to ocelové kostry pošité kůži a opatřené elektromotory, pružinami a tlumiči, aby se v nich astronauti i při veliké gravitační síle mohli pohybovat z místa na místo. Navlékaly se na skafandry.
Všichni hořeli nedočkavostí, až po šestiletém putování v mezihvězdných hlubinách ucítí pod nohama pevnou zemi, třebas cizí. Kej Ber, Pur Chiss, Ingrid, lékařka Luma a dva strojní inženýři musili zůstat na palubě rakety a držet službu u rádia, reflektorů a přístrojů.
Niza stála stranou, přílbu držela v rukou.
„Proč váháte, Nizi?“ zavolal na dívku náčelník, zkoumaje svou radiostanici na vrcholku přílby. „Pojďme k hvězdoletu!“
„Já…“ dívka zmlkla v rozpacích. „Zdá se mi, že je mrtvý, že tu stojí už dávno. Další katastrofa, ještě jedna oběť nelítostného vesmíru; já vím, je to nutné, ale vždycky je to tragické… zvláště po Zirdě, po zkáze Algrabu…“
„Možná že smrt cizího kosmického letadla nám dá život,“ křikl Pur Chiss a otáčel dalekohled s krátkou ohniskovou vzdáleností ve směru rakety, která zůstávala i nadále neosvětlená.
Osm cestovatelů se vyškrabalo do spojovací komory, zastavili se a čekali.
„Vpusťte vzduch,“ zavelel Erg Noor lidem v raketě, které už oddělila neproniknutelná stěna.
Teprve když tlak v komoře vystoupil na deset atmosfér a převýšil vnější tlak, hydraulické pedály zdvihly těsně přiléhající dveře. Tlak vzduchu doslova vymrštil lidi z komory a zabránil, aby cokoli škodlivého z cizího světa mohl proniknout do nitra nepatrného kousku země. Dveře se prudce zavřely. Paprsek reflektoru si proklestil ve tmě jasnou cestu, po níž se vědečtí pracovníci belhali na pérových nohou, stěží vlekouce svá těžká těla. Na konci světelné dráhy se tyčil ohromná hvězdolet. Vzdálenost půldruhého kilometru připadala všem nekonečná, jednak z nedočkavosti, jednak kvůli bolestivým otřesům při neohrabaných skocích po nerovné půdě, silně zahřáté černým sluncem.
Silnou vrstvou atmosféry s velkým množství vodních par prosvítaly hvězdy jen jako bledé rozmazané skvrny. Místo velkolepě zářícího vesmíru ukazovalo nebe planety jenom nejasné náznaky souhvězdí. Jejich matně červené lampičky nemohly zápolit s tmou na povrchu planety.
V nejhlubší temnotě, která panovala kolem, vynikal kosmický letoun zvláště plasticky. Potah ze silné vrstvy borazono-zirkoniového laku byl místy odřený. Hvězdolet zřejmě putoval vesmírem dlouhou dobu.
Eon Tal vykřikl, až se to rozlehlo ve všech telefonech. Rukou ukazoval na otevřené dveře, zející dokořán jako černá skvrna, a na malý spuštěný výtah. Kolem výtahu a pod raketou trčely z půdy jakési rostliny. Tlusté lodyhy zvedaly na metr vysoko černé, parabolicky vyhloubené kalichy, jejichž okraje se podobaly ozubeným kolům. Nebyly to ani listy, ani květy. Nehybné shluky černých zubatých kol vyhlížely zlověstně. Ještě znepokojivější byla němá propast dveří. Netknuté rostliny a dokořán otevřené dveře svědčily o tom, že lidé už dávno neužívali tuto cestu a že neochraňují svůj malý pozemský svět před cizím vpádem.
Erg Noor, Eon a Niza vstoupili do výtahu. Náčelník pohnul spouštěcí pákou. Mechanismus se rozjel s mírným zaskřípěním a poslušně vynesl tři badatele k otevřeným dveřím spojovací komory. Za nimi vyjeli i ostatní. Erg požádal posádku na Tantře, aby zhasila reflektor. V mžiku se malá hrstka lidí ztratila v propastné tmě. Svět železného slunce je obstoupil tak těsně, jako by chtěl do sebe vstřebat slabé ohnisko pozemského života, přitisklého k půdě obrovité černé planety.
Zazářily malé lampičky, otáčející se na vrcholku přílbic. Ukázalo se, že dveře ze spojovací komory do vnitřku jsou zavřené, ale ne zamčené, a lehce povolily. Vědci vstoupili do středního koridoru a zjistili, že se ve tmavých chodbách mohou lehce orientovat. Konstrukce hvězdoletu se od Tantry lišila jen v nepatrných detailech.
„Raketa byla zkonstruována před několika desetiletími,“ řekl Erg Noor, kdy došel k Nize.
Dívka se ohlédla. Náčelníkův zpola osvětlený obličej v silikolové přílbě vypadal tajemně.
„Nemožný nápad,“ pokračoval Erg Noor, „že by to byl…“
„Parus!“ vykřikla Niza, neboť zapomněla na mikrofon. Viděla, že se k ní všichni obrátili.
Skupina průzkumníků vnikla do laboratorní knihovny, jež byla hlavní místností kosmické lodi, a potom ještě blíž kupředu, do řídící ústředny. Náčelník výpravy belhal a vrávoral v ocelové kostře, nedbaje, že se co chvíli udeří o stěny, a se dopotácel k hlavní rozvodné desce. Osvětlení v hvězdoletu bylo zapojeno, ale proud nešel. V temných místnostech svítily jen fosforeskující ručičky a značky. Erg Noor našel bezpečnostní svorku, a tu k podivu všech zaplálo matné světlo, které se zdálo být oslňující. Rozsvítilo se patrně také ve výtahu, protože v telefonu v přílbách zazněl hlas Pura Chisse a ptal se, jak pokračuje prohlídka. Odpověděla mu geoložka, neboť náčelník stanul jako solný sloup na prahu ústřední kabiny. Niza očima sledovala jeho pohled a spatřila nahoře mezi předními obrazovkami nápis „Parus“, vyznačený v jazyce Země i v kódech Velikého Okruhu. Trochu doleji pod čárou byly galaktické poznávací značky Země a souřadnice sluneční soustavy.
Hvězdolet, zmizelý pře osmdesáti lety, objevil se v dříve neznámé soustavě Černého slunce, kterou lidé tak dlouho považovali za temné mračno.
Prohlídka místností v kosmické lodi nepomohla objasnit záhadu, kam se poděli lidé. Nádrže kyslíku nebyly vyčerpány, zásoby potravy mohly vystačit ještě několik let, ale nikde ani stopy po posádce Parusu.
Tu a tam na chodbách, v řídící kabině i v knihovně bylo vidět odivné tmavé skvrny. Na podlaze knihovny byla také jedna a její zkrabatělý povrch vypadal, jakoby tu zaschlo něco rozlitého. Ve strojovně na zádi, před otevřenými dveřmi zadní přepážky, viselo přetrhané vedení a podpěry chladičů z fosforečného bronzu byly zkřivené. K tomu bylo zapotřebí značné síly, a protože jinak byla raketa v pořádku, příčina poškození se nevysvětlila. Vědci se úplně vyčerpali, ale nenašli nic, co by objasnilo zmizení a jistou záhubu posádky Parusu.
Při té příležitosti učinili další závažný objev; zásoby anamezonu i planetárních iontových nábojů, které se na Parusu uchovaly, stačí, aby Tantra mohla vzlétnout z těžké planety a vydat se na cestu k Zemi.
Zpráva se okamžitě vysílala na Tantru a zbavila lidi vědomí, že jsou předurčeni k záhubě, které je ovládlo od chvíle, kdy hvězdolet uvízl v zajetí železné hvězdy. Už nemusili dlouhý čas pracovat, aby zavolali Zemi o pomoc. Zato je čekala obrovská práce při převozu kontejnerů s anamezonem. Úkol sám o sobě dost těžký, zde na planetě, která měla skoro třikrát větší gravitace ne Země, vyžadoval velkou inženýrskou vynalézavost. Avšak lidé v epoše Okruhu se nebáli obtížných problémů, naopak, měli z nich radost.
Biolog vyňal z magnetofonu v ústřední kabině neukončenou cívku astronautického deníku. Erg Noor s geoložkou otevřeli hermeticky uzavřený hlavní trezor, který uchovával výsledky expedice z Parusu. Byla to pořádná tíha, neboť lidé vlekli spoustu kotoučů fotonomagnetických filmů, deníky, astronomická pozorování a výpočty. Ale protože členové expedice sami byli vědeckými pracovníky, nemohli zde tak drahocenný nález nechat ani o chvíli déle.
Polomrtví únavou, sešli se konečně průzkumníci v knihovně Tantry se soudruhy, kteří už hořeli nedočkavostí. V obvyklém prostředí, u pohodlného stolu a při jasném světle se hrobová tma kolem i opuštěný hvězdolet zdály hrůzyplným přeludem. Jenom tíha strašné planety se nedala ani na okamžik sejmout, tiskla lidi jako můra, že při sebemenším pohybu křivili obličeje bolestí. Bez dlouhé praxe bylo velmi obtížné řídit vlastní tělo a pohybovat pákami ocelové „kostry“. Proto chůzi provázaly nárazy a prudké otřesy. I sebekratší pochod stačil, aby se lidé vrátili důkladně utrmáceni. Geoložka Bina Led utrpěla zřejmě lehký otřes mozku, ale i když se stěží dovlekla ke stolu a tiskla si spánky, odmítla odejít, dokud nevyslechne poslední cívku deníku. Niza čekala od zápisu, ležícího osmdesát let v opuštěném letounu na hrůzostrašné planetě, něco neuvěřitelného. Představovala si chraptivé výkřiky, bolestná sténání a tragická slova na rozloučenou. Proto sebou překvapeně trhla, když s aparátu zazněl jasný, zdrženlivý hlas. Ani Erg Noor, veliký mistr v oboru astronautiky, neznal nikoho z posádky Parusu. Osazenstvo hvězdoletu tvořili výlučně mladí lidé, kteří se vydali na nesmírně odvážnou pouť do soustavy Vegy, aniž poslali Radě Astronautiky film o posádce, jak to bylo zvykem.
Neznámý hlas vyprávěl o událostech, které se staly sedm měsíců po vysílání poslední zprávy na Zem. Parus pse poškodil už čtvrt století před tím, když přeťali pás kosmického ledu na kraji soustavy Vegy. Trhlinu v zadní části se podařilo ucpat a mohli pokračovat v cestě, ale narušila se tím přesná regulace ochranného pole motorů. Zápas se táhl dvacet let, ale nakonec musili motory zastavit. Ještě pět roků letěl Parus setrvačností, dokud se neodchýlil stranou, neboť samozřejmě ztratili přesný směr. Tehdy poslali první zprávu. Když se chystali odeslat druhou, uvízl kosmický letoun soustavě železné hvězdy. Další události se vyvíjely stejně jako v případě Tantry, jen s tím rozdílem, že hvězdolet, který zastavil jednou motory, nemohl vůbec uletět. Nemohl se stát ani oběžnicí planety, protože urychlující planetární motory na zádi korábu byly stejně neupotřebitelné jako motory anamezonové. Parus šťastně přistál na náhorní plošině blízkou moře. Posádka začala usilovně pracovat na třech úkolech: chtěli opravit motory, poslat výzvu k Zemi a prozkoumat neznámou planetu. Ale nestačili ani smontovat raketovou věž, když lidé začali nevysvětlitelně mizet. Nevraceli se ani ti, kdo je šli hledat. Přerušili průzkum planety. Když odcházeli sestrojovat věž, opouštěli raketu všichni společně a dlouhé přestávky mezi prací, která pro slinou gravitaci byla nesmírně vyčerpávající, trávili v těsně uzavřeném letounu. Ve spěchu, aby odeslali raketu, nezačali ani zkoumat cizí hvězdolet poblíž, který tu byl už zřejmě dlouho.
„To je disk!“ blesklo Nize hlavu. Vyměnila si pohled s náčelníkem, ten pochopil její myšlenku a souhlasně přikývl. Ze čtrnácti členů posádky zůstalo na Parusu jen osm živých lidí. Pak byla v deníku asi třídenní přestávka a další zprávy přednášel jasný ženský hlas:
„Dnes, devatenáctý den sedmého měsíce ve třistadvacátém třetím roce Okruhu, my, kdo zůstali naživu, dokončili jsme přípravu raketového vysílač. Zítra touto dobou…“
Kej Ber pohlédl instinktivně na hodinou stupnici podél ubíhajícího pásu. Ukazovala pět hodin ráno Parusova času, kdoví, kolik bylo podle času na planetě…
„Vypustíme spolehlivě promyšlené..“ tu se hlas přetrhl, pak zahovořil znovu, ale byl zastřenější a slabší, jako by se mluvící odvrátila od přijímače. „Zapínám! Znovu!..“
„Něco se stalo…!“ pravila Ingrid Ditra.
Z magnetofonu vylétávala chvatná, přidušená slova: „Zachránili se dva… Laik nedoskočila… Výtah… Dveře nestačili zavřít, teprve druhé! Mechanik Sach Kton se doplazil k motorům… udeříme do nich planetárními… je to jen zběsilost a hrůza — jinak nic! Ano, nic…“
Páska se nějakou dobu tiše otáčela a potom tentýž hlas promluvil znovu.
„Zdá se, že Kton přišel pozdě. Jsem sama, ale jem rozhodnuta. Dříve než začnu,“ hlas náhle zesílil a zazněl s přesvědčivou silou: „Přátele, najdete-li Parus, neopouštějte nikdy vlastní raktetu!“
Mluvící žena hlasitě povzdechla a řekla tiše, jakoby pro sebe:
„Musím se dozvědět, co je s Ktonem. Až se vrátím, vysvětlím to podrobněji…“
Ozval se náraz, a páska se odvíjela dál ještě asi dvacet minut, než cívka skončila. Ale marně všichni napínali sluch — neznámá nemohla nic vysvětlit, protože patrně ani neměla možnost, aby se vrátila.
Erg Noor vypnul magnetofon a obrátila se k soudruhům.
„Naši bratři a sestry zahynuli, ale ještě nás chrání! Zdalipak i zde necítíte ruku silného člověka Země! V raketě jsem našli anamezon. Teď jsme dostali výstrahu, že tu na náš číhá smrtelné nebezpečí! Nevím, co to je, ale určitě to bude cizí život. Kdyby to byly kosmické živelné síly, nezahubily by jenom lidi, ale poškodily by i koráb. Teď když jsem získali takovou pomoc, bylo by hanba nezachránit se a nedopravit na zem objevy lidí z Parusu i svoje vlastní. Ať jejich veliké úsilí, jejich padesátiletý boj s vesmírem nepřijdou nazmar.“
„Jakpak se chcete zásobit palivem a nevyjít přitom z rakety?“ zeptal se Kej Ber.
„Proč nevyjít z rakety? Víte, že to je nemožné, že musíme vyjít a pracovat venku. Ale dostali jsme výstrahu a učiníme opatření…“
„Tuším, co to bude,“ řekl biolog Eon Tal, „baráž kolem pracoviště.“
„Nejenom to, ale i po celé cestě mezi hvězdolety, dodal Pur Chiss.
„Ovšem! Protože nevíme, co na nás číhá, zřídíme baráž dvojitou, jednak zářením, jednak proudem. Natáhneme vedení a po celé cestě vytvoříme světelný koridor. Za Parusem stojí nepoužitá raketa. Energie z ní nám vystačí na celou dobu práce.“
Hlava Biny Led udeřila o stůl. Lékařka i druhý astronom překonávajíce tíži, přisunuli sek omdlelé družce.
„Nic to není,“ oznámila Luma Lasvi. „Jen otřes a vyčerpání. Pomozte mi dopravit Binu do postele.“
I tak jednoduchá věc byla by si vyžádala spoustu času, kdyby mechanika Tarona nenapadlo upravit k tomu účelu automatický vozík. Na něm se postupně všech osm průzkumníků převezlo na lůžka. Byl nejvyšší čas k odpočinku, jinak by vyčerpaný lidský organismus určitě onemocněl, neboť se ještě nepřizpůsobil novým podmínkám. V těžkých okamžicích výpravy byl každý člověk nepostradatelný.
Brzy nato dva spojené automatické vozíky pro univerzální přepravu a silniční práce začaly upravovat cestu mezi hvězdolety. Mohutné kabely se táhly po obou stranách vyznačené dráhy. U obou hvězdoletů instalovali nízké pozorovací věže, jejichž kupole byly ze silné vrstvy silikoboru. Seděli v nich pozorovatelé, kteří chvíli co chvíli vysílali z pulzačních kamer vějíře prudkého smrtonosného záření po celé délce trati. Po dobu práce ani na okamžik neuhasínala světla silných reflektorů. A Parusově kýlu otevřeli hlavní uzávěr, rozebrali přepážky a připravili ke spuštění na vozíky čtyři nádrže s anamezonem a třicet válců s iontovými náboji. Naložit je na Tantru byl už mnohem větší problém, Nemohli otevřít svůj hvězdolet jako mrtvý Parus, neboť by otevřeli cestu i vražedným stvůrám cizího života. Proto si uzávěr jen připravili, odkryli vnitřní příčky a převezli z Parusu rezervní nádrže s tekutým vzduchem. Rozhodli se, že od chvíle, kdy otevřou příklop, budou vykládací chodbu proplachovat silným proudem stlačeného vzduchu, dokud nebudou s překladem kontejnerů hotovi. Kromě toho kryli bok kosmické lodi kaskádovým zářením.
Lidé postupně přivykali práci v ocelových „kostrách“, zvykli si trochu i na přitažlivost, která byla skoro trojnásobná. Polevily nesnesitelné bolesti v kostech, které je začaly trýznit krátce po přistání…
Přešlo několik pozemských dnů. Tajemné „nic“ se neobjevovalo. Teplota okolního vzduchu začala prudce klesat. Zvedl se uragán a hodinu od hodiny sílil. To zapadalo černé slunce, planeta se otáčela a pevnina s oběma hvězdolety přešla na „noční“ stranu. Ochlazení nebylo příliš náhlé díky konvekčním proudům, přenášení tepla z oceánu a silnému atmosférickému obalu. Přesto však uprostřed planetární noci nastoupil silný mráz. Lidé zapnuli ohřívače skafandrů a práce pokračovaly. Když se podařilo spustit z Parusu První kontejner a dopravit ho na Tantru, rozběsnil se na „východě“ nový uragán, mnohem silnější než při západu. Teplota rychle vystoupila nad nulu, proudy hutného vzduchu nesly velké množství vláhy, blesky otřásaly nebe. Uragán vzrostl natolik,že se hvězdolet začal chvět pod náporem strašlivého vichru.
Lidé soustředili veškeré úsilí, aby upevnili nádrž pod kýlem Tantry. Řev uragánu sílil, na náhorní rovině zavířily větrné sloupy, které silně připomínaly zemská tornáda. Pruh světla ukázal ohromný točitý sloup ze sněhu a prachu, jehož nálevkovité ústí se zvedalo proti nízké černé obloze. Vedení vysokého napětí se pod jeho tlakem zpřetrhalo a mezi ovíjejícími se dráty přeskakovaly a zářily modré jiskry. Nažloutlé světlo reflektoru u Parusu zhaslo, jako by je sfoukl vítr.
Erg Noor nařídil přerušit práci a skrýt se v raketě.
„Ale zůstal tam pozorovatel!“ volala geoložka Bina Led a ukázala na sotva znatelné světlo silikoborové věže.
„Vím, je tam Niza, hned se za ní vypravím,“ odpověděl náčelník výpravy.
„Proud se přerušil, a tajemné „nic“ se ujalo svých práv,“ namítla vážně Bina.
„Když má uragán vliv na nás, působí určitě i na ono „nic“. Jsem přesvědčen, že dokud bouře nepoleví, nebezpeční nehrozí. A na zdejší planetě jsem tak těžký, že mě uragán neodfoukne, budu-li se platit a přidržovat půdy. Už dávno jsem si přál počíhat na neznámé „nic“ ve věži.“
„Dovolíte, abych šel s vámi?“ přiskočil k náčelníkovi biolog.
„Pojďte, ale jen vy, jinak nikdo. Bude to pro vás užitečné.“
Dva lidé se dlouho plazili a přidržovali se nerovné půdy i štěrbin mezi kameny; dávali pozor, aby je nezachytily vichrné sloupy. Uragán se vytrvale pokoušel, aby je oderval od země, převalil a strhl s sebou. Jednou se mu to dokonce podařilo, ale Erg Noor zachytil koulejícího se Eona, nalehl na něho tělem, a protože měl na rukou rukavice s dlouhými drápáky, zachytil se za okraj velikého balvanu.
Niza otevřela poklop vížky a plazící muži se jeden po druhém protáhli dovnitř. Bylo tu ticho a teplo, vížka stála nepohnutě, neboť prozíraví lidé ji pro případ bouře spolehlivě upevnili.
Rusovlasá astronavigátorka měla i neměla radost z příchodu druhů. Ale pak sama sobě poctivě přiznala, že by nebylo příjemné strávit čtyřiadvacet hodin o samotě v bouři na cizí planetě.
Erg oznámil na Tantru, že šťastně došli a reflektor na raketě zhasl. Ve tmě tmoucí teď svítilo jen slabounké světélko uvnitř věže. Půda se třásla v poryvech bouře, pod údery blesků a v běsnění strašné smršti. Niza seděla na otáčecí židli a zády se opírala o reostat. Náčelník i biolog usedli u jejích nohou na prstencovitý výběžek věžního podstavce. V tlustých skafandrech zabírali skoro celý prostor.
„Navrhuji, abychom si zdřímli,“ zazněl v telefonech Ergův tlumený hlas. „Do černého rozbřesku zbývá dobrých dvanáct hodin, teprve pak ztichne uragán a oteplí se.“
Přátelé ochotně souhlasili. Tiskla je trojnásobná tíže, seděli skrčeni ve skafandrech a tísnily je tvrdé ocelové krunýře, věž byla těsná, venku zuřila bouře, a přece lidé spali, tak velká je přizpůsobivost lidského organismu a skryté v něm síly odporu.
Niza se občas probouzela, podala službě na Tantře uklidňující zprávu a dřímala dál. Uragán zřetelně zeslábl, půda se přestala chvět. „Teď se mohlo objevit „nic“, či správněji „něco“. Pozorovatelé ve věži spolkli několik tabletek pro posílení nervové soustavy.
„Mně nedává pokoj cizí hvězdolet,“ přiznala Niza. „Velmi ráda bych se dověděla, kdo jsou „oni“, odkud a jak se zde ocitli…“
„Já také,“ odpověděl Erg Noor. „Už dlouho kolovaly po Velikém Okruhu zkazky o železných hvězdách a jejich záludných planetách. V zabydlenějších oblastech Galaxie, kde létaly kosmické lodi už dávno a času, existují planety zničených hvězdoletů. Mnoho starobylých korábů uvízlo na jejich povrchu a vypráví se o nich spousta hrůzostrašných příhod, které jsou dnes už skoro legendami o těžkém dobývání vesmíru. Možná že na téhle planetě jsou kosmické lodi ještě z dávnějších dob, ačkoliv v naší řídce obydlené oblasti je setkání tří raket něco úplně výjimečného. V blízkém okolí našeho slunce nebyla dosud známa ani jediná železná hvězda, my jsme objevili první.“
„Zamýšlíte prozkoumat diskový hvězdolet?“ zeptal se biolog náčelníka.
„Určitě! Jak by si mohl vědec nechat ujít takovou příležitost! Diskové hvězdolety nejsou známy ani v sousedních obydlených oblastech. Musí být odněkud z ohromné dálky, možná že jeho posádka zahynula, nebo se tak vážně poškodil, že nešel opravit a pak putoval několik tisíciletí Galaxií. Možná že mnohé zprávy z vysílání Okruhu nám budou pochopitelnější, až získáme materiály z cizího letounu. Má divný tvar diskovité spirály a žebra na jeho povrchu jsou hodně vypuklá. Jakmile skončíme přepravu anamezonu z Parusu, pustíme se do cizáka. Teď zatím nemůžeme uvolnit ani jediného člověka.“
„Ale Parus jsme přece prozkoumali za několik hodin…“
„Prohlížel jsem si disk stereoteleskopem. Je zavřený a nikde ani stopa po nějakém otvoru. Je velmi obtížné vniknout dovnitř kteréhokoliv hvězdoletu, spolehlivě chráněného před daleko mocnějšími silami, než jsou všechny pozemské živly. Jen zkuste se dostat do uzavřené Tantry, proniknout pancířem z kovu s přeskupenou vnitřní krystalickou strukturou, zdolat vrchní borazonový povlak! To je horší úkol, než obléhat pevnost. Ještě obtížnější je, když se jedná o docela cizí letoun s neznámými konstrukčními principy. Ale pokusíme se přijít mu na kloub.
„A kdy se podíváme na materiály z Parusu?“ zeptala se Niza. Musí v nich být úžasně zajímavá pozorování z nádherných světů, o nichž se hovořilo ve zprávě.“
Náčelník se do telefonu dobromyslně zasmál.
„Nejvíc hořím netrpělivostí já sám, protože Vega byla od dětství mým snem. Ale na to bude dost času cestou domů. Především se musíme vyrvat z té tmy, dostat se z „lůna pekla! Jak se říkávalo v pravěku. Badatelé z Parusu nikde nepřistávali, jinak bychom našli spousty věcí z planet ve svěrných skladištích na raketě. Vzpomeňte si, že vzdor důkladné prohlídce našli jsme jen filmy, měření a zápisy pro mapování, zkoušky vzduchu a balóny s třaskavinou…“
Erg Noor zmlkl a poslouchal. Ani citlivé mikrofony už nepřinášely šum větru. Bouře se utišila.
Půdou zvenčí se nesl skřípavý šramot, přenášející se na stěny pozorovací vížky.
Náčelník pohnul rukou, Niza beze slova pochopila a vypnula světlo. Tma v věži, zahřátí infračervenými paprsky, podobala se husté černé tekutině, jako by pozorovatelna stála na dvě oceánu. Lidé zřetelně viděli, jak průzračnou stěnou silikoborového příklopu probleskují světla skořicové barvy. Ohníčky se rozžehávaly, na okamžik vytvářely malé hvězdičky s tmavě červenými nebo temně zelenými paprsky, pohasínaly a znovu se objevovaly. Hvězdičky se protahovaly v šňůrky, jež se prohýbaly, svíjely v koly i smyčky a neslyšně klouzaly po hladkém, démantově tvrdém povrchu příklopu. Lidé ve věži ucítili zvláštní řezavou bolest v očích a na okamžik i pronikavou bolest důležitých nervů v těle, jako by krátké paprsky skořicově rudých hvězdiček byly jehlami, které se jim zabodávaly do nervových vláken.
„Nizo,“ zašeptal Erg Noor, „přepněte regulátor na maximum a hned rozsviťte!“
Věž vzplála jasně modrým pozemským světlem, které lidi tak oslnilo, že neviděli nic, nebo skoro nic. Niza s Eonem stačili zpozorovat,nebo se jim to jen zdálo, že mračno po pravé straně hned nezmizelo, ale ještě okamžik vypadalo jako chuchvalec opatřený chapadly. Tajemné „nic! Však bleskurychle zatáhlo chapadla a odskočilo dozadu, když světlo rozrazilo clonu tmy. Erg Noor neviděl nic, ale neměl důvod nedůvěřovat rychlé reakci svých mladých přátel.
„Možná, že to jsou přízraky,“ připustila Niza, „Přízračné chuchvalce tmy kolem nábojů nějaké energie, něco takového jako naše kulové blesky, a vůbec žádné formy života. Je-li zde všechno černé, pak jsou i zdejší blesky černé.
„Vaše domněnka je sice poetická, ale stěží bude správná,“ namítl Erg Noor. „Neznámé „nic“ na nás zjevně útočilo, chtělo se zmocnit našich živých těl. Ono či jeho bratři zahubili posádku Parusu. Je-li o organizovaná, pevná hmota, může.i se pohybovat v potřebném směru, hromadit a vydávat energii, pak samozřejmě nemůže být o nějakém vzdušném přízraku ani řeči. Je to tvor z živé hmoty a snaží se nás sežrat.“
Biolog se připojil k náčelníkovým důvodům.
„Myslím, že zde — na černé planetě — je tma jen pro nás, protože naše oči nejsou citlivé na infračervené paprsky tepelné části spektra. Žluté a modré paprsky musí na zdejší tvory působit velmi silně. Reagují však tak rychle, že zemřelí soudruzi nemohli nic zpozorovat, když osvětlovali místo přepadu. A když zpozorovali, bylo pozdě, umírající nemohli už nic vyprávět…“
„Hned budeme pokus opakovat, ať je přiblížení tajemných tvorů sebenepříjemnější.“
Niza zhasla a tři pozorovatelé znovu seděli v neproniknutelné tmě a očekávali stvůry černého světa.
„Čím jsou ozbrojeny? Proč pociťujeme jejich přiblížení i skrze poklop a skafandr?“ dával biolog nahlas otázky. „Jaký je to zvláštní druh energie?“
„Existuje velmi málo druhů energie, a tahle je nesporně elektromagnetická. Ale může mít určitě spoustu nejrozmanitějších modifikací. Tahle stvoření mají zbraň, která působí na naši nervovou soustavu. Můžeme si představit, jaké to je, když se takové chapadlo dotkne nechráněného těla!“
Erg Noor se přikrčila a Niza Krit se v duchu otřásla, když zpozorovali, jak se ze tří stran přibližují husté řady skořicově hnědých světýlek.
„Není samo!“ zavolal potuchu Eon. „Snad bychom neměli připustit, aby se dotkly příklopu.“
„Máte pravdu! Aˇse každý z nás obrátí týlem ke světlu a dívá se jenom na svou stranu. Nizo, rozsviťte!“
Tentokrát si každý z pozorovatelů stačil všimnout jednotlivých podrobností, z nichž si učinili celkovou představu o tvorech podobných plochým medúzám, které plovaly v nevelké výšce nad zemí, vlníce hustými třásněmi vespod těla. Některá chapadla byla krátká ve srovnání s rozměry tvora a nedosahovala víc než metrové délky. Ale v ostrých rozích kosočtvercového těla se hadovitě kroutila vždy dvě a dvě mnohem delší ramena. U jejich kořenů zpozoroval biolog ohromné měchýře, které jako by svítily zevnitř a vysílaly do mohutných chapadel hvězdicovité záblesky.
„Pročpak stále rozsvěcujete a zhasínáte?“ ozval se v přílbách Ingridin jasný hlas. „Potřebujete pomoc? Bouře přestala a zahajujeme opět práci. Hned jsme u vás.“
„V žádném případě!“ nakázal přísně náčelník. „Hrozí veliké nebezpečí. Svolejte všechny!“
Erg Noor vyprávěl o strašných medúzách. Po krátké poradě se cestovatelé rozhodli, že na vozík vysunou část planetárního motoru. Nad kamenitou rovinou začaly tryskat proudy ohně do dálky tří set metrů a smetaly na své cestě všechno viditelné i neviditelné. Neuplynulo ani půl hodiny a lidé znovu natáhli zpřetrhané kabely. Ochrana byla obnovena. Bylo jasné, že se anamezon musí převézt než nastane planetární noc. Podařilo se to za cen neuvěřitelného úsilí. Zemdlení cestovatelé uzavřeli těsně všechny průchody i příklopy, ukryli se za nedobytným pancířem hvězdoletu a klidně naslouchali jeho záchvěvům. Do mikrofonů zaléhal z venku řev a rachot uragánu a malinký, jasně osvětlený svět, kam neměly přístup síly tmy, stával se tím ještě útulnější.
Ingrid a Luma otevřely stereoskopickou obrazovku. Film vybraly šťastně. U nohou posluchačů v knihovně zašplouchaly modré vody Indického oceánu. Promítaly se Poseidonovy hry, světová soutěž ve všech disciplínách vodního sportu. V epoše Okruhu žili všichni lidé v tak těsném spojení s mořem, jako mohly žít v minulosti jenom národy přímořských zemí. Skoky, plavání, potápění na motorových deskách a plachetnicích. Tisíce nádherných mladých těl, opálených do hněda, jásavé písně, smích, slavnostní závěrečná hudba…
Niza se naklonila k biologovi, který seděl vedle v klubovce zamyšlený a v duchu se přenášel do nekonečné dálky, k laskavé rodné planetě s podmanivou přírodou.
„Eone, zúčastnil jste se takových závodů?“
Biolog na ni pohlédl nechápavýma očima.
„A tak, myslíte těchto? NE, ani jednou. Zamyslil jsem se, a hned jsem vám neporozuměl.“
„Copak vy jste nemyslil na tohle?“ dívka ukázala na obrazovku. „Člověka to velmi osvěží, když může vnímat krásu našeho světa po té tmě, po bouřích a po setkání s černými elektrickými medúzami, nemám pravdu?“
„Ano, samozřejmě. A proto si ještě naléhavěji přeje takovou medúzu chytit… Právě jsem si lámal hlavu, jak to provedu.“
Niza Krit se odvrátila od rozesmátého biologa se setkal se s úsměvem Erga Noora.
„Vy také jste přemýšlel o tom, jak ulovit tu černou zrůdu?“ zeptala se posměšně.
„Ne, ale myslil jsem na prozkoumání diskového hvězdoletu.“
Šibalské jiskry v náčelníkových očích Nizu skoro rozzlobily.
„Teď chápu, proč se muži ve starověku zabývali válkou! Myslila jsem, že je to jen vychloubačnost vašeho pohlaví… které se v neorganizované společnosti pokládalo za silné.“
„Nemáte docela pravdu, třebaže jste částečně pochopila naši pradávnou psychologii. Se mnou je to ale tak: čím krásnější a milováníhodnější je má planeta, tím víc ji chci posloužit. Vysazovat sady, těžit kovy, získávat energii a potravu, skládat hudbu, prostě tak, abych na konci života zanechal po sobě kousíček práce, vykonané vlastníma rukama, vlastní hlavou. Já znám jen vesmír, ovládám astronautické umění, a tím mohu sloužit svému lidstvu. Vždyť let sám o sobě není cílem, nýbrž získávání nových znalostí, objevování nových světu, z nichž někdy učiníme stejně krásné planety, jako je naše Země. A vy, Nizo, čemu vy složíte? Proč i vás tolik láká tajemství diskového hvězdoletu? Je to jen ze zvědavosti?“
Dívka s křečovitým úsilím přemohla tíhu unavených rukou a vztáhla je k náčelníkovi. Vzal je do svých velikých dlaní a něžně pohladil. Nize zrůžověly tváře, unavené tělo se naplnilo novou silou. Jako tenkrát před nebezpečným přistáním, přitiskla k Ergově ruce svou tvář a odpouštěla zároveň i biologovi zdánlivou nevěru Zemi. Aby definitivně dokázala, že souhlasí s oběma, svěřila jim myšlenku, která ji právě napadla. Navrhla, aby jednu z vodních nádrží opatřili víkem se samočinným uzávěrem. Dovnitř by jako vnadilo položili kousek konzervovaného syrového masa, které jako výjimečná pochoutka tvořilo dodatek ke koncentrované potravě astronautů. Jestli černé „nic“ vnikne dovnitř a víko se zaklapne propláchnou nádrž inertním plynem pomocí ventilů, které si už předem připraví, a zavaří neprodyšně okraje víka.
Eon byl nadšen vynalézavostí „rusovlasé žáby.“
Erg Noor se zase obíral seřizováním robota podobného člověku a připravoval mohutný elektrohydraulický nůž, doufaje, že s jeho pomocí pronikne do nitra spirálovitého disku z daleké hvězdy.
Ve známé již tmě utichly bouře, mráz vystřídalo teplo, nastal devítidenní „den“. Práce zbývalo na čtyři pozemské dny, neboť bylo třeba převézt iontové náboje, nějaké zásoby a cenné přístroje. Kromě toho pokládal Erg Noor na nutné vzít některé osobní věci členů zahynulé posádky, aby je po důkladné dezinfekci dopravili na Zem jako památku příbuzným. V epoše Okruhu se lidé nezatěžovali věcmi, takže jejich přeprava na Tantru nepůsobila obtíže.
Pátý den vypnuli proud a biolog s Kej Berem a Ingrid, kteří sek němu dobrovolně přidali, zavřeli se v pozorovací věži u Parusu. Černí tvorové se objevili takřka okamžitě. Biolog upravil infračervenou obrazovku a mohl pozorovat vražedné medúzy. Jedna z nich se právě přiblížila k nastražené nádrži, složila chapadla, stočila se do klubka a začala se opatrně prodírat dovnitř. Vtom se u rozevřeného ústi nádrže objevil ještě jeden černý kosočtverec. První netvor roztáhl chapadla a v tu chvíli s neuvěřitelnou rychlostí zajiskřily hvězdicovité plaménky, měníce se v tmavočervené pruhy vibrujícího světla, které na obrazovce neviditelných paprsků zapraskalo jako zelené blesky. První netvor ustoupil. Vtom okamžiku se druhý stočil do klubíčka a spadl na dno nádrže. Biolog vztáhl ruku ke knoflíku, ale Kej Ber ho zadržel. Druhý netvor se také stočil a následoval prvního. Teď byly v nádrži dvě strašné medúzy. Nezbývalo než se divit, jak mohly tak značně zmenšit svůj viditelný objem? Eon stiskl knoflík, víko zaklaplo, a v okamžiku pět nebo šest černých příšer ovinulo chapadly ze všech stran ohromnou nádobu, obloženou zirkoniem. Biolog rozsvítil a požádal soudruhy na Tantře, aby zapojili ochranu. Černé přízraky se po svém zvyku okamžitě rozplynuly, ale dva zůstaly v zajetí pod hermeticky uzavřeným víkem nádrže.
Biolog se přiblížil k nádrž, dotkl se víka a vtom utržil tak pronikavý nervový šok, že se neudržel a vykřikl nesnesitelnou bolestí. Levá ruka mu zůstala bezvládně viset.
Mechanik Taron si oblékl skafandr proti vysokým teplotám. Teprve pak se podařilo profouknout nádrž čistým zemním dusíkem a zavařit víko. Stejně zavařili i přívodní kohouty, obalili nádrž kouskem rezervní izolace z hvězdoletu a umístili ve sběrné komoře. Úspěch byl draze vykoupen, neboť biologova ruka zůstávala přes všechno úsilí lékařů i nadále ochrnutá. Eon Tal velmi trpěl, ale vůbec ho nenapadlo, aby se zřekl výpravy k spirálovému disku. Erg Noor respektoval jeho nenasytnou badatelskou vášeň a nedokázal nechat ho na Tantře.
Ukázalo se, že host z dalekých světů je od Parusu dál, než se cestovatelům zpočátku zdálo. Na dálku, v rozptýleném světle reflektorů, neodhadli správně rozměry letounu. Byla to vskutku kolosální stavba o průměru dobrých tři sta padesáti metrů. Musili sejmout kabely i z Parusu, aby mohli natáhnout ochranný systém až k disku. Tajemný hvězdolet nakláněl nad lidmi příkrou stěnu, jež ubíhala daleko do výšky a ztrácela se ve skvrnité tmě oblohy. Po nebi se válely černé mraky a zahalovaly horní okraj gigantického disku. Trup pokrývala asi metrová vrstva malachitově zelené hmoty se silně rozpraskaným povrchem. Zejícími trhlinami prosvítal světle modrý kov, který v místech, kde se malachitová vrstva setřela, měl tmavomodrou barvu. Strana přivrácená k Parusu byla opatřena spirálně vinutou válcovou vyvýšeninou, jejíž průměr činil asi patnáct metrů a výška deset. Druhá strana hvězdoletu tonula v naprosté tmě; byla vypouklejší a podobala se skrojené kouli, připojené k dvacetimetrové tloušťce disku. I na této straně se spirálovitě vinul vysoký hřeben, jako by na povrch vystupovala vnější část spirálové roury zapuštěné do trupu rakety.
Obrovský disk se okrajem nořil hluboko do země. U paty kolmé kovové stěny lidé spatřili roztavenou sklovinu, rozteklou jako hustá smůla do všech stran.
Badatelé ztratili spoustu hodin tím, že se snažili najít nějaký vchod nebo otvor. Ale ten byl buď skrytý pod malachitovou barvou, či pod okysličenou vrstvou, nebo se zavíral tak důmyslně, že po něm nezůstalo na povrchu ani stopy. Otvory pro optické přístroje také nenašli, stejně jako uzávěry větracího zařízení. Kovová skála se zdála jednolitá. Erg Noor to předvídal a rozhodl se otevřít trup rakety pomocí elektrohydraulického řezáku, který zdolával i nejtvrdší a nejsoudržnější kryty pozemských hvězdoletů. Po krátké poradě všichni souhlasili, aby se rozřízl vrchol spirálového hřebene. Právě tam by měla vést nějaká dutina, roura či obvodová chodba, kterou se mohli prodrat do vnitřních prostor hvězdoletu, a přitom neriskovat, že narazí na řadu překážek.
Zevrubný průzkum disku mohla provést jen zvláštní výprava. Aby s e zdůvodnilo její vyslání ne nebezpečnou planetu, bylo třeba dokázat, že uvnitř hosta z dalekých světů se nezničily přístroje a materiály, že se zachoval celý způsob života těch, kteří vedli kosmickou loď přes bezedné prostory proti nimž byly cesty pozemských hvězdoletů jen prvním nesmělým výletem do hlubin vesmíru.
Spirálový hřeben na druhé straně disku spadal těsně k zemi. Tam dotáhli světlomet a vedení o vysokém napětí. Modré světlo, odražené od disku, roztékalo se jako matný opar po rovině a dosahovalo až k vysokým temným předmětům neurčitých obrysů, pravděpodobně skalám, v kterých zely brány černočerné tmy. Ani záblesky mlhavých hvězdných skvrnek, ani paprsky světlometu nevzbuzovaly pocit, že by v branách tmy byla pevná půda, Nejspíš tam padal svah do rovinaté nížiny, kterou zpozorovali při přistávání Tantry.
S hlubokým a tlumeným vrčením se připlazil automatický vozík a vyložil jediného univerzálního robota, kterého měli na raketě. Robot, necitlivý k trojnásobné přitažlivosti, rychle přistoupil k disku a postavil se před kovovou stěnu. Podobal se tlustému muži na krátkých nohou, s dlouhým trupem a hlavu výhružně nakloněnou kupředu.
Robot, řízený Ergem Noorem, zvedl čtyřmi horními končetinami těžký nůž a stál se široce rozkročenýma nohama, připraven splnit nebezpečný úkol.
„Robota bude řídit jen Kej Ber a já, kteří máme vysokoochranné skafandry,“ nařídil telefonem velitel výpravy. „Ostatní v lehkých biologickým skafandrech ustoupí o kus dál…“
Náčelníkovi selhal hlas. Cosi zvláštního projelo jeho vědomím, vyvolalo mu v srdci nevysvětlitelný stesk s přinutilo ho poklesnou v kolenu. Hrdá vůle člověka se zlomila a změnila se v tupou odevzdanost. Celý zalit lepkavým pote, Erg Noor vykročil bezmocně k černým vratům. Nizino volání v telefonu mu na okamžik vrátilo vědomí. Zastavil se, ale temná síla ho znovu hnala kupředu.
Současně s náčelníkem vykročili Kej Ber a Eon Tal, kteří stáli na hranici světelného kruhu. Šli právě tak pomalu, zastavujíce se a bojujíce očividně sami se sebou. Tam, v temných vratech, v mlhavých chuchvalcích se pohnul netvor, tím hrůznější, že se vymykal všem lidským představám. Nebyla to známá medúzovitá podoba; v šedém stínu se pohyboval černý kříž se širokými lopatkami a s vypouklým elipsovitým středem. Na třech koncích kříže bylo vidět čočky probleskující ve světle reflektoru, který je ztěžka probíjel mrak vlhkých výparů. Základna kříže tonula ve tmě neosvětlené prolákliny.
Eg Noor šel rychleji než druzí, přiblížil se k nepochopitelnému předmětu na sto kroků a upadl. Lidé strnuli hrůzou, ale dřív, nežli si mohli uvědomit, že náčelníkovi jde o život, černý kříž se ocitl nad kruhem nataženého vedení. Naklonil se vpřed jako rostlinný stonek a snažil se zřejmě přehnout přes ochranné pole, aby na Erga dosáhl.
Šílenou zoufalství dodali Nize síla atleta; přiskočila k robotu a otočila řídicími pákami v jeho týle. Robot zvolna a jakoby nejistě začal zvedat řezák. Tu dívka, která už nedoufala, že zvládne složitý stroj, vrhla se vpřed a zakryla náčelníka svým tělem. Ze tři ramen kříže vyšlehly jasné hadovité prameny či blesky. Dívka padla s rozpaženýma rukama na Erga Noora. Ale naštěstí robot už obrátil ostří řezáku proti středu černého kříže. Ten se křečovitě prohnul, jako by padal nazad, a zmizel v neproniknutelné tmě u skal. Erg Noor a oba jeho přátelé přišli ihned k sobě, zvedli dívku a ustoupili za okraj spirálového disku. Ostatní se zatím vzpamatovali, a už táhli improvizované dělo, sestrojené z planetárního motoru. Erg Noor s dosud nezažitým pocitem zběsilé zuřivosti namířil ničivý proud záření proti sklaním vratům a zametl rovinu tak důkladně, že nevynechal ani jeden čtvereční metr půdy. Eon poklekl u nehybné Nizy, tlumeně ji volal telefonem,a snažil se rozeznat tahy její tváře pod silikolovou přilbou. Dívka ležela bezvládně se zavřenýma očima. Příznaky dýchání nemohl biolog zjistit ani v telefonu, ani nasloucháním skrze skafandr.
„Nestvůra zabila Nizu!“ vykřikl hořce Eon, když spatřil přicházet Erga Noora.
Úzkým průhledem v přílbě vysokoochranného skafandru nebylo možno rozpoznat náčelníkovy oči.
„Okamžitě ji dopravte na Tantru, k Lumě…“ v Ergově hlase víc než kdy jindy zazněly kovové tóny. „Pomozte i vy určit povahu zranění… Nás šest zde zůstane a dokončí průzkum. Ať se geolog vypraví s vámi s cestou k Tantře sebere všechny horniny — déle se už zdržovat na této planetě nemůžeme. Zde se musí provádět průzkum ve vysokoochranných tancích, my bychom výpravu jen zahubili. Vezměte si třetí vozík a spěchejte!“
Erg Nor se obrátil a bez ohlédnutí zamířil k diskovému hvězdoletu. „Dělo“ vysunuli kupředu. Storjíni inženýr z něho vypousštěl každých deset minut řeku ohně v půlkruhu až k okraji disku. Robot pozvědl řezák k hřebeni druhé vnější smyčky spirálového valu, který u zabořeného okraje disku byl ve výši robotovy hrudi.
Silné hučneí proniklo i tlustou vrstvou vysokoochranných skafandrů. Na zvoleném úseku malachitové vrstvy se hadovitě rozbíhaly pukliny. Kousky tvrdé hmoty odletovaly a zvonivě narážely na kovové tělo robvota. Boční pohyby nože oddělily z vrstvy deksu a obnažily zrinitý povrch jasně modré byrvy, která i ve světle reflektoru lahodila očím. Kej Ber vyměřil čtverec dostatečně velký, aby jím prošel čkověk ve skafandru, a energickým stiskem přinutil robota provést v modrém kovu hluboký zářez, který vššak neprrzail celu jeho tloušťkou. Robot narýsoval druhou čáru, svírající s první pravý úhel a začal pohybovat ostřím nože vzad a vpřed; přitom zvyšoval napětí. Zářez v kovu se prohloubil více než o metr. Když mechanický pomocník dorýsoval třetí stranu čtverce, zářeny se začaly rozevírat a vyvracet ven.
„Pozor! Všichni zpátky! K zemi!“ vykřikl do mikrofonu Erg Noor, vypnul robota a rychle ustoupil.
Silný kus kovu s náhle vychlípil jako stěna plechové konzervy. Proud oslnivě duhového plamene vyrazil z otvoru po tečně podél spirálové výdutě. Jedině to zachránilo nepřipravené badatele, a pak to, že modrý kov se okamžitě roztavil a zalil proříznutý otvor. Z mohutného robota zůstala jen změť rozteklého kovu, z kterého žalostně trčely krátké kovové nohy. Erg Noor a Kej ber zůstal nezraněni jen díky tomu, že si předvídavě navlékli skafandry. Výbuch je odmrštil daleko od divného hvězdoletu, ostatní rozptýlil do všech stran, převrátil „dělo“ a zpřetrhal kabely vysokého napětí.
Když se lidé probrali z otřesu, pochopili, že zůstali bez ochrany. Naštěstí leželi ve světle reflektoru, který ušel zkáze. Nikomu se nic nestalo, ale Erg Noor rozhodl, že toho mají už dost. Badatelé opustili nepotřebné nástroje, kabely a světlomet, nastoupili do nepoškozeného vozíku a rychle ustoupili ke svému hvězdoletu.
Šťastná shoda okolností při neopatrném dobývání cizího hvězdoletu vůbec nezávisela na náčelníkově předvídavosti. Druhý pokus by mohl skončit mnohem žalostněji. A Niza — milá astronavigátorka — co ta? Erg Noor doufal, že skafandr jistě oslabil vražednou sílu černého kříže. Vždyť ani biologa nezabil dotek černé medúzy. Ale zde, daleko od léčebných ústavů, budou si umět poradit s účinkem neznámé zbraně?
V hermetické komoře se Kej Ber přiblížil k náčelníkovi a ukázal na zadní stranu jeho levého nárameníku. Erg Noor se obrátil k zrcadlům, který byly ve všech přechodových komorách, protože ti, kdo se vraceli z cizí planety, musili sami sebe důkladně prohlédnout. Tenký plát zirkonio-titanového nárameníku se roztrhl. Z průrvy trčel kousek nebesky modrého kovu, který sice vnikl do izolačního podkladu, ale neproťal vnitřní vrstvu skafandru. Stěží se jim podařilo kovový úlomek vyrvat. Za cenu velkého nebezpečí a konec konců náhodu získaní vzorek záhadného kovu ze spirálového hvězdoletu dopraví teď na Zemi.
Konečně Erg Noor svlékl skafandr a mohl vstoupit — lépe řečeno dobelhat se pod svíranou tíhou strašné planety — dovnitř své rakety.
Celá výprava ho čekala s obrovsko netrpělivostí. Katastrofu u disku pozorovali ve stereovizofonech, a proto se nemuseli ptát na výsledky pokusu.