Široká veranda, obrácená na jih k moři, měla stěny z průzračné plastické hmoty. Bledé stropní osvětlení nekonkurovalo měsíční záři, ale doplňovalo ji a propůjčovalo stínům měkčí tóny. Na verandě se shromáždili skoro všichni členové mořské expedice. Jenom nejmladší pracovníci dováděli v moři. Přišel i malíř Kart San se svou krásnou modelkou. Náčelník expedice Frit Don, potřásaje dlouhými světlými kadeřemi, vyprávěl o prohlídce koně, kterého objevila Miiko. Aby se zjistila přetlaková váha, bylo třeba vědět, z jakého materiálu je socha. Výsledky byly překvapující. Pod horní slitinovou vrstvou se objevilo čisté zlato. Kdyby byl ten kůň litý, dosáhla by jeho váha čtyř set tun. Aby se takový kolos mohl vyzvednout, bylo zapotřebí ohromných lodí se zvláštním zařízením.
Na otázky, jak lze vysvětlit tak nesmyslné upotřebení cenného kovu, jeden z nejstarších pracovníků výpravy si vzpomněl na legendu z historických archívů o ztrátě zlatého pokladu kterési země. Tenkrát bylo ještě zlato ekvivalentem hodnoty práce. Zločinní vládcové, kteří týrali a ožebračovali lid, uprchli ze země. Tehdy se národy nemohly svobodně stýkat, mezi jednotlivými státy byly tak zvané hranice. Ale dřív než zločinci zmizeli, sebrali celý poklad a odlili z něho sochu koně, kterou postavili na nejživější náměstí hlavního města ve státě. Nikomu se nepodařilo zlato najít. Historik vyslovil domněnku, že tenkrát nikoho ani nenapadlo, jaký kov se skrývá pod vrstvou levné slitiny.
Vyprávění všechny vzrušilo. Nález ohromného množství zlata byl pro lidstvo skvělým darem. I když těžký žlutý kov nebyl už dávno symbolem hodnoty, zůstával důležitým materiálem pro elektrické přístroje, léčebné preparáty, a zvláště pro výrobu anamezonu.
V rohu verandy utvořili kroužek Veda Kong, Dar Veter, malíř, Čara Nandi a Evda Nal. Vedle se ostýchavě posadil Ren Boz, který se předtím marně snažil najít Mvena Mase.
„Měl jste pravdu, když jste tvrdil, že umělec, a vlastně umění vůbec, zaostává za překotným rozvojem vědy a techniky,“ pravil Dar Veter.
„Nepochopil jste mne,“ namítal Kart San. „Umění už napravilo své omyly a pochopilo svou povinnost k lidstvu. Upustilo od skličujících monumentálních forem, přestalo zobrazovat nádheru a vznešenost, protože to je povrch. Rozvoj emocionální stránky člověka se stal nejzákladnější povinností umění, které jediné má sílu naladit lidskou psychu, připravit ji, aby chápala nejsložitější vjemy. Kdo by neznal čarovnou lehkost chápání, plynoucí z předběžného naladění, ať už hudbou, barvami či tvarem… A jak se uzavírá duše člověka, dobýváme-li ji hrubě a násilím. Vy, historikové, znáte lépe než ostatní, kolik příkoří zakusilo lidstvo v boji za rozvoj a výchovu emocionální stránky duševního života.“
„Jistý čas v dávné minulosti tíhlo lidstvo k abstraktním formám,“ poznamenala Veda Kong.
„Umění se upínalo k abstrakci, když napodobovalo rozum, který měl zjevné prvenství nad vším ostatním. Ale umění se nemůže projevovat abstraktně, kromě hudby, která zaujímá zvláštní místo a je svým způsobem také úplně konkrétní. To byla falešná cesta.“
„Kterou cestu tedy považujete za správnou?“
„Umění — podle mého mínění — je někdy odrazem boje a nejistot světa v lidských citech, jindy je ilustrací života, ale pod kontrolou všeobecné účelnosti. Takovou účelností je i krása, bez níž nevidím smysl a štěstí života. Jinak se umění zvrhne v nezávazné výmysly, zejména při nedostatečných znalostech života a historie.“
„Vždycky jsem si přál, aby umění na své cestě přemáhalo a měnilo svět, ne aby ho jen vnímalo,“ prohodil zamyšleně Dar Veter.
„Souhlasím,“ zvolal Kart San. „Ale s podmínkou, že jde o přeměnu nejen vnějšího, ale především vnitřního, emocionálního světa člověka. Jeho výchovy… s chápáním všech rozporů…“
Evda Nal položila na Darovu ruku svou pevnou, teplou dlaň.
„Jakého snu jste se dnes vzdal?“
„Až příliš velkého…“
„Každý z nás,“ pokračoval malíř, „kdo se díval na umělecká díla starověku, ať to byly filmy, zápisy divadelních představení nebo malířských výstav, jistě ví, jak podivuhodně vytříbené, krásné a oproštěné do všech zbytečností jsou naše tance, obrazy, představení… A to nemluvím o dobách úpadkových.“
„Je chytrý, ale moc mluví,“ zašeptala Veda Kong.
„Umělec těžko vyjadřuje slovy nebo poučkami nejsložitější jevy, které vidí a přejímá ze svého okolí,“ poznamenala Čara Nandi a Evda souhlasně přikývla.
„Ale já,“ pokračoval Kart San, „chci sebrat čistá zrna svérázných citů, tvarů a barev, roztroušená v jednotlivých lidech a spojit je v jediném obraze. Chci oživit starověké postavy a co možná dokonale zachytit krásu jednotlivých ras dávné minulosti, které se smísily a vytvořili současné lidstvo. Tak ‘Dcera Gondwany’ představuje spojení s přírodou, podvědomé poznání vztahu mezi věcmi a jevy, komplex citů a pocitů, veskrze ještě proniknutý instinkty.
‘Dcera Thetidy’ znázorňuje silně rozvinuté city, odvážné svou šíří a nekonečně rozmanité; zde už je druhý stupeň splynutí s přírodou prostřednictvím emocí, a nikoli instinktů. Připadá mi jako síla Erota. Nositeli starých kultur Středomoří byli Kréťané, Etruskové, Řekové a Protoindové; jedině člověk vyrostlý v jejich prostředí mohl vytvořit kulturu, která by vyrostla z vedoucí úlohy ženy. Měl jsem štěstí, že jsem našel Čaru, v níž se náhodou spojily rysy řeckokrétské antiky s rysy pozdních národů Střední Indie.“
Veda se usmála, jak správná byla její domněnka, ale Dar Veter jí pošeptal, že lepší model by se těžko našel.
„Podaří-li se mi ‘Dcera Středozemního moře’, bude nutné, abych vyplnil třetí část svého záměru a namaloval zlatovlasou nebo světle rusou severskou ženu s klidnýma očima, která bude pozorně hledět do světa a podobat se pravěkým ženám ruského, skandinávského nebo anglického národa. Teprve pak mohu začít tvořit obraz dnešní ženy, kde použiji nejlepší detaily ze všech tří jejich prapředchůdkyň.“
„Proč samé dcery a žádní synové?“ usmála se Veda tajemně.
„Snad nemusím vysvětlovat, že podle biologických zákonů byla krása vždycky ucelenější a vytříbenější v ženě…“ zamračil se malíř.“
„Až budete malovat svůj třetí obraz, všimněte si Vedy Kong,“ začala Evda Nal. „Sotva byste…“
„Myslíte si, že nevidím! Ale bojuji sám se sebou, aby mne obraz nezaujal teď, když jsem ještě plný druhého. Veda však…“
„Sní o hudbě,“ zarděla se historička. „Škoda, že tu máte sluneční klavír, který v noci mlčí!“
„Klavír se soustavou polovodičů, pracujících na sluneční světlo?“ zeptal se Ren Boz, nakláněje se přes opěradlo křesla. „To bych ho mohl připojit na přijímač.“
„Netrvalo by to dlouho?“ zaradovala se Veda.
„Asi hodinu.“
„To je zbytečné. Za hodinu budou vysílat zprávy ze světové sítě. Práce nás tak strhla, že dva večery nikdo nezapínal přijímač.“
„Tak zazpívejte, Vedo,“ požádal Dar Veter. „Kart San má strunový nástroj z Temných věků feudální společnosti.“
„Kytaru,“ doplnila Čara Nandi. „Kdo na ni bude hrát…? Zkusím to, možná, že to svedu sama.“
„Já hraji!“ řekla Čara a nabídla se, že doběhne pro kytaru do ateliéru.
„Poběžíme spolu,“ navrhl Frit Don.
Čara pohodila uličnicky černou záplavou kadeří. Šerlis otočením páky zvedl boční stěnu verandy a otevřel výhled na pobřeží s východní částí zálivu. Frit Don se pohyboval velkými skoky, Čara běžela se zakloněnou hlavu. Zůstala trochu pozadu, ale k ateliéru doběhli oba současně, vtrhli do neosvětleného vchodu a za okamžik znovu pádili v měsíčním svitu podél moře, tvrdošíjní a rychlonozí. Frit Don dostihl verandy první, ale Čara skočila dovnitř otevřeným bočním křídlem
Veda nadšeně zatleskala.
„Vždyť Don zvítězil v jarních desetibojích!“
„Čara zas ukončila vysokou školu antických a soudobých tanců,“ opáčil Kart San.
„Také jsme s Vedou studovaly tanec, jenže v nižší škole,“ vzdychla Evda Nal.
„Tou dneska prochází každý,“ dobíral si ji malíř.
Čara zvedla malou pevnou bradu a pomalu přejížděla po strunách kytary. Vysoký hlas se jí rozezněl smutkem a touhou. Zpívala novou píseň z jižní zóny o nesplněném snu. K melodii se připojil Vedin alt a stal se paprskem touhy, kolem něhož se vinul a zmíral zpěv Čařin. Vzniklo nádherné duo — tak rozdílné byly obě zpěvačky a tak skvěle se doplňovaly. Dar Veter přebíhal pohledem od jedné k druhé a nedovedl rozhodnout, která z nich zpívá lépe: zda Veda, stojící s lokty opřenými o pult přijímače a sklánějící hlavu pod tíží světlých copů, které se jí stříbřitě třpytily v záři luny, nebo Čara, která s kytarou na oblých kolenou předkláněla snědý obličej v němž ostře vynikaly bílé zuby a čistá oční bělma s modravým nádechem.
Píseň dozněla. Čara váhavě přejížděla po strunách. A Dar Veter musil zatnout zuby. Dívka hrála píseň, která ho kdysi vzdálila od Vedy. Teď mučila i ji.
Struny se rozburácely jako příboj. Akord stíhal akord a bezmocně umlkal dřív, než mohl doznít. Melodie zněla úryvkovitě, jako by vlny vystřikovaly na břeh, na okamžik se rozlily po písčinách a hned se zase jedna za druhou valily do bezedného moře. Čara nic nevěděla a zvonivým hlasem zpívala píseň o lásce, která ledovými hlubinami prostoru letí od hvězdy k hvězdě a snaží se najít, porozumět, pochopit, kde je On… Ten, který odletěl do vesmíru, aby vykonal hrdinný objevitelský čin, a už se nevrátí — budiž! Ale moci se aspoň na okamžik dozvědět, co s ním je, pomoci mu laskavou myšlenkou, pozdravem!
Veda mlčela. ‘Cara vycítila, že tu něco není v pořádku, přestala zpívat, vyskočila, hodila kytaru malíři a přistoupila se sklopenou hlavu k nehybné světlovlasé ženě.
Veda se usmála.
„Zatančete mi, Čaro!“
Dívka poslušně přikývla, ale Frit Don zasáhl:
„S tancováním počkáme, hned začne přenos!“
Na střeše se vysunul tubus teleskopu a zvedl do výšky dvě zkřížené kovové plochy, na jejichž vrcholu byl kovový kruh s osmi polokoulemi. Místnost se naplnila silnými zvuky.
Vysílání začalo pohledem na nové spirálové město v severním obytném pásmu. Mezi budovateli měst převládaly dva směry architektury, z nichž jeden byl pro města v podobě jehlanu, druhý v podobně šroubové spirály. Města se stavěla v oblastech, kde se soustřeďovala obsluha automatických závodů, zaručujících lidem výhodné životní podmínky. Pruhy továren se střídaly s prstenci luk a hájů, a jako mezikruží obklopovaly město, které vždy ústilo k moři nebo k velikému jezeru.
Města se budovala na pahorcích a návrších, neboť domy stoupaly terasovitě, takže každé průčelí se naplno otvíralo slunci, větru, obloze a hvězdám. Při vnitřní straně budov byly strojírny, skladiště, rozdělovny, dílny a kuchyně, které často vedly hluboko do podzemí. Přívrženci pyramidálních měst pokládali za přednost jejich nevelkou výšku při značné kapacitě, zatím co stavitelé spirálových měst zdvihali svá díl víc než kilometr vysoko. Před účastníky mořské výpravy se vynořila mocně zatočená spirála, zářící na slunci milióny opalizujících stěn z plastické hmoty, porcelánovými hranami konstrukcí z taveného kamene a výztuhami z leštěného kovu. Každý její závit se od kraje ke středu mírně zvedal. Masívy budov oddělovaly hluboké vertikální výklenky. V závratné výšce visely lehké mosty, balkóny a výběžky zahrad, jiskřivé pruhy podpěrných sloupů spadaly až k základům, kde se mezi tisící arkádami zvedala široká schodiště. Jimi se šlo ke stupňovitým parkům, které se paprskovitě rozbíhaly k prvnímu pásmu hustých hájů. Také ulice se točily spirálovitě a byly buď visuté na obvodu města, nebo vnitřní pod průzračnými přístřešky. Nejezdily na nich žádné povozy, nepřetržité řady transportérů se skrývaly v podélných výklencích.
Po ulicích rychle chodili temperamentní, vážní i usměvaví lidé, jiní se procházeli pod podloubími nebo vyhledávali samotu na útulných místech, jichž tu byly tisíce prostřed kolonád, na přechodech schodišť, i ve visutých zahradách na terasových střechách…
Pohled na mohutné město netrval dlouho, protože začala mluvená část programu.
„Stále ještě trvá diskuse o návrhu, který byl předložen Akademii Směrových Záření,“ promluvil člověk na obrazovce, „aby lineární abecedu nahradil elektronický zápis. Návrh se nesetkává se všeobecným souhlasem. Hlavní překážkou je složitost čtecích přístrojů. Kniha přestává být přítelem, který člověka všude provází. Přes všechnu zdánlivou výhodnost bude návrh zamítnut.“
„Dlouho diskutovali!“ poznamenal Ren Boz.
„Byly důležité důvody pro i proti,“ ozval se Dar Veter. „Na jedné straně vábivá jednoduchost zápisu, na druhé straně obtížnost čtení!“
Člověk na obrazovce pokračoval:
„Potvrzujeme včerejší zprávu: sedmatřicátá mezihvězdná výprava se ozvala. Vracejí se…“
Dar Veter ztuhl, ohromen protichůdnými pocity. Pohledem ze strany uviděl, jak Veda Kong vytřeštila oči a pomalu vstala. Zbystřeným sluchem zachytil její přerývaný dech.
„…od kvadrátu čtyři sta jedna, a raketa právě opustila mínus pole jednu setinu parseku od Neptunovy oběžné dráhy. Výpravu zdrželo setkání s černým sluncem. Nikdo z lidí nezahynul. Rakety má rychlost — končil hlasatel — asi pět šestin absolutní jednotky. Stanice na Tritónu očekává výpravu za jedenáct dnů. Čekejte na zprávy o skvělých objevech!“
vysílání pokračovalo. Následovaly další novinky, ale nikdo už je neposlouchal. Všichni obklopili Vedu, aby jí blahopřáli.
Usmívala se, tváře jí hořely a v hloubce očí se tajil neklid. Přistoupil Dar Veter. Veda ucítila pevný stisk ruky, jež se jí stal tak potřebnou a blízkou. Střetla se s přímým pohledem. Už dávno se tak nedíval. Věděla o smutném hrdinství, které prostupovalo jeho dřívější vztah k ní. A věděla, že jí v tomto okamžiku nečte ve tváři jen radost…
Dar Veter pustil tiše její ruku, usmál se svým jasným, nenapodobitelným úsměvem a odešel. Přátelé z mořské expedice živě debatovali o zprávě. Veda zůstal v kroužku lidí, hledíc úkosem za Darem. Viděl, jak k němu přistoupila Evda Nal a za chvíli se připojil Ren Boz.
„Je třeba najít Mvena Mase, on ještě nic neví!“ zvolal Dar Veter, jako by si náhle vzpomněl. „Pojďte se mnou Evdo! I vy, Rene!“
„Já také,“ přistoupila Čara Nandi. „Smím?“
Pustili se k tiše šplouchajícím vlnám. Dar Veter se zastavil, nastavuje tvář chladnému závanu od moře, a zhluboka povzdechl. Když se otočil, střet se s pohledem Evdy Nal.
„Odjedu ihned, nebudu se už vracet do domu,“ odpověděl jí na nevyslovenou otázku.
Evda ho vzala pod paží. Nějakou dobu šli všichni mlčky.
„Přemýšlela jsem, zda je to nutné,“ zašeptala Evda. „Určitě je. Máte pravdu. Kdyby Veda…“
Evda zmlkla, ale Dar Veter jí chápavě stiskl dlaň a přiložil ke své tváři, Ren Boz šel v patách za nimi, odtahuje se bedlivě od Čary, ale ta se jen úkosem dívala velkýma očima a s tajeným posměškem kráčela vedle něho. Evda se skoro neslyšně rozesmála a znenadání podala fyzikovi volnou ruku. Chopil se jí dravým pohybem, který u tak ostýchavého člověka působil komicky.
„Kde ale budeme hledat vašeho přítele?“ Čara se zastavila těsně u vody.
Dar Veter se pozorně zadíval a v jasném svitu měsíce uviděl zřetelné otisky nohou na mokrém písku. Stopy pokračovaly ve stejných vzdálenostech a jejich poloha byla tak symetrická a geometricky pravidelná, jako by je vytiskl stroj.
„Šel tam,“ Dar ukázal k velikým kamenům.
„Ano, to jsou jeho stopy,“ potvrdila Evda.
„Proč jste si tak jista?“ zapochybovala Čara.
„Podívejte se na ty pravidelné kroky, tak chodili pravěcí lovci, nebo ti, kdo zdědili jejich rysy. A já si myslím, že Mven Mas přes všechnu svou učenost má k přírodě bližší vztah než kdokoli v nás… Nevím, jak vy, Čaro?“ Evda se obrátila k zamyšlené dívce.
„Já? Kdepak!“ A ukazujíc kupředu, vykřikla: „Tamhle je!“
Na nejbližším kameni se objevila mohutná postava Afričana, lesknoucí se v měsíční záři jako uhlazený černý mramor. Mven mával rukama, jako by někomu vyhrožoval. Svaly mohutného těla se vzdouvaly a převalovaly jako pahorky pod lesklou kůží.
„Vypadá jako duch noc z dětských pohádek! Zašeptala Čara vzrušeně.
Mven Mas postřehl blížící se skupinku, seskočil s útesu a objevil se už oblečený. Dar Veter mu stručně vyprávěl, co se přihodilo a Mven si přál hned vidět Vedu Kong.
„Jděte tam s Čarou,“ řekla Evda, „my zde ještě chvíli zůstaneme…“
Dar jim pokynul na rozloučenou a na Afričanově tváři bylo vidět, že pochopil. V polodětském návalu citů začal šeptat dávno zapomenutá slova loučení. Veter byl dojat a zamyšleně odcházel, provázen mlčící Evdou. Ren Boz rozpačitě přešlapoval na místě, pak se obrátil a odcházel za Mvenem Masem a Čarou.
Dar Veter s Evdou došli k mysu, který odděloval záliv od otevřeného moře. Byla zřetelně vidět světla kolem ochranných kruhových vorů mořské expedice.
Dar odstrčil průzračnou loďku z písku do vody a stanul před Evdou ještě silnější a mohutnější než Mven Mas. Mladá žena vystoupila na špičky a políbil odcházejícího přítele.
„Vetře, budu s Vedou,“ odpovídala na jeho myšlenky. „Vrátíme se spolu do naší zóny a tam počkáme na přílet kosmické výpravy. Dejte o sobě vědět, až se zařídíte. Vždycky vám velmi ráda pomohu…“
Evda dlouho sledovala loď na stříbřité vodě…
Dar Veter připlul k druhému voru, kde ještě pracovali mechanikové a spěšně dokončovali akumulátorové zařízení. Požádal je, aby rozsvítili tři zelená světla do tvaru trojúhelníku.
Za půldruhé hodiny tudy letěl první spirolet a zůstal viset nad mořem. Dar Veter nasedl do spuštěného výtahu, na okamžik se objevil pod osvětleným spodkem letounu a zmizel v otvoru. K ránu už vstupoval nedaleko observatoře Rady do svého trvalého bydliště, které ještě nestačil změnit. Nejdříve otevřel profukovací ventily v obou místnostech. Za pár minut nebylo po prachu ani památky. Pak vysunul ze stěny postel, nařídil pokoj na vůni a šplouchání moře, jemuž za poslední čas přivykl, a usnul tvrdým spánkem.
Když se probudil, měl pocit, že svět ztratil svůj půvab. Věda je daleko, a bude teď daleko, než… On však jí měl pomoci, a ne ještě komplikovat situaci.
V koupelně na sebe pustil vířivý proud chladné elektrizované vody. Stál pod ní tak dlouho, až celý prokřehl. Cítil se svěží. Otevřel zrcadlová dvířka televizofonu a zavolal nejbližší stanici pro rozdělování prací. Na obrazovce se objevila jinošská tvář. Mladík poznal Dara Vetra a pozdravil ho s uctivým přízvukem v hlase.
„Chtěl bych dostat dlouhotrvající těžkou práci spojenou s fyzickou námahou,“ řekl Dar. „Třeba v antarktických dole.“
„Tam je všechno obsazeno,“ řekl dispečer omluvně. „Také naleziště na Venuši, Marsu i na Merkuru jsou plná. Víte sám, že na nejobtížnější pracovní úseky se hrne mládež.“
„Ano, ale já už se k té výborné kategorii nemohu počítat.… Co máte volného teď? Potřebuji nastoupit okamžitě.“
„Toužíte-li po práci v dolech, mám tu těžbu diamantů ve s Střední sibiři,“ říkal mladík zvolna a díval sena tabulku, kterou Dar Veter neviděl. Kromě toho jsou místa na oceánských vorech nebo na čerpací stanici v Tibetu, ale to už je lehká práce. Ostatní místa nejsou také nijak zvlášť obtížná.“
Veter poděkoval informátorovi, vyžádal si čas na rozmyšlenou a prosil, aby zatím nikomu nezadávali diamantové doly.
Vypnul rozmisťovací stanici a pojil se s Domem Sibiře, kde bylo ústředí geografických zpráv. Zapojili mu televizofon na nejnovější zápisy automatické paměti, a před Darem Vetrem pomalu ubíhaly rozsáhlé lesy. Kdysi tu bývala močálovítá, věčně zamrzlá tajga s řídkým modřínovým porostem. Tajga zmizela, a na jejím místě rostly sibiřské cedry i americké sekvoje, mohutní lesní velikáni, kteří v minulých dobách málem vymizeli. Obrovité rudé kmeny tvořily velkolepou ohradu kolem pahorků, pokrytých betonovými čepicemi. Pod nimi se plazila ocelová potrubí o desetimetrovém průměru, přehýbala se přes vodní předěly k nejbližším řekám a celé je pohlcovala do zejících trychtýřovitých jícnů. Obrovská čepadla temně hučela. Statisíce kubických metrů vody se řítily do hlubin démantonosných sopečných komínů, s řevem v nich vířily, promývaly je, rozmělňovaly horninu a znovu se vylévaly na povrch, zanechávajíce v sítech proplachovacích komor desítky tun diamantů. V dlouhých osvětlených místnostech seděli lidé za pohyblivými číselníky třídicích strojů. Drobná zrna zářivých kamenů se proudem sypala do sběračů s cejchovanými otvory. Pracovníci čerpacích stanic nepřetržitě sledovali ukazatele na počítačích, které vypočítávaly kolísající pevnost horniny, tlak a spotřebu vody, hloubku těžní jámy i erupci tvrdých částic. Dar Veter si pomyslil, že radostný obrázek lesů v záplavě slunce nejde právě k jeho náladě a vypnul Dům Sibiře. Vtom okamžiku zazněl volací signál a obrazovce se objevil informátor z rozmisťovací stanice.
„Chtěl jsem upřesnit vaše úvahy. Právě se uvolnilo místo v podmořských titanových dolech na západním pobřeží Jižní Ameriky. Je to nejnamáhavější práce, která dnes existuje… Ale musíte okamžitě odjet!“
Dar zneklidněl.
„Nestačím se podrobit psychofyzické zkoušce, jak to žádá Akademie pro Psychofyziologii Práce.“
„Není to ani třeba, stačí souhrn povinných zkoušek, které jste každoročně absolvoval při své předešlé práci.“
„Pošlete zprávu a sdělte mi koordináty!“ ozval se bez meškání Dar Veter.
„Západní větev Spirální Dráhy, sedmnáctá jižní odbočka, stanice 6 L, bod KM40. Ohlásím vás.“
Vážná tvář na obrazovce zmizela. Dar Veter sebral všechny drobnosti, které mu osobně patřily, a vložil do krabičky filmy a obrázky a hlasy přátel i nejdůležitějšími zápisy vlastních myšlenek. Se stěny sňal chromoreflexní reprodukci starého ruského obrazu, se stolu bronzovou sošku herečky Bello Gal, která se podobala Vedě Kong. S trochou šatstva srovnal všechno do aluminiového kufříku, na jehož víku byla vypouklá čísla a lineární znaky. Sebral udané koordináty, odkryl otvor ve stěně a strčil tam kufřík. Zavazadlo zmizelo na běžícím pásu. Pak Veter prohlédl své pokoje. Už mnoho století neexistovali na planetě speciální uklízeči nebo uklízečky. Jejich funkci plnil každý obyvatel sám; to bylo možné jen při absolutní pořádnosti a kázni každého člověka a při bedlivě promyšleném systému bytů i společenských budov s automatickým čištěním a větráním.
Když byl s prohlídkou hotov, stiskl páku přede dveřmi, dávaje signál distribuční stanici, že jeho byt je volný. Potom odešel.Vnější chodba se stěnami z mléčného skla byla proteplena sluncem, ale na ploché střeše vál chladný vítr od moře. Lehké můstky pro chodce, vzklenuté mezi mřížovými budovami, jako by se vznášely ve vzduchu a vábily k pomalé procházce, ale Dar Veter už zase nepatřil sám sobě. Automatickým potrubím sjel do podzemí magnetoelektrické pošty a malý vagónek ho dovezl ke stanici Spirální Dráhy. Dar nejle na Sever k Beringovu průlivu, kde byl spojovací oblouk k Západní Větvi. Cesta do Jižní Ameriky, zvláště tak daleko na jih, jako bylo k sedmnácté odbočce, trvala by asi čtyři dna. Obytnými zónami Severu i Jihu vedly linky těžkých nákladních spiroletů, které spínaly planetu napříč oceány a spojovaly nejkratší cestou závit Spirální dráhy. Dar Veter jel Centrální větví k jižnímu obytnému pásmu a počítal s tím, že přesvědčí vedoucího letecké přepravy, aby ho považoval za spěšný náklad. Kromě toho, že se cesta zkrátila na třináct hodin, mohl se Veter uvidět se synem Groma Orma, předsedy Rady Astronautiky; Grom Orm si vybral Dara Vetra, aby byl jeho synu učitelem a instruktorem.
Chlapec vyspěl a příští rok ho čekaly Herkulovy hrdinské činy; zatím pracoval u Pátrací služby v močálech Západní Afriky.
Kdo z mladých hochů by netoužil jít Pátrací službě, sledovat, kde se v oceánu objeví žraloci, pozorovat škodlivý hmyz, dravce a hady v tropických močálech, pátrat po choroboplodných zárodcích v obytných oblastech, po epizootii či lesních a stepních požárech, kdo by si nepřál objevovat a ničit nebezpečnou havěť, která záhadným způsobem znovu a znovu přicházela ze zapadlých koutů planety? Boj se škodlivými formami života nikdy neusával. Mikroorganismy, hmyz i bakterie odpovídaly na nové vyhlazovací prostředky zase vznikem nových forem a kmenů necitlivých na sebestrašnější chemikálie. Teprve po éře Rozděleného Světa se lidé naučili správně používat silná antibiotika.
„Je-li Dis Ken přidělen do močálových hlídek — uvažoval Dar Veter — stane se už v mladých lete odpovědným pracovníkem.
Syn Groma Orma byl jako všechny děti v éře Okruhu vychován ve škole na mořském pobřeží severní zóny. Tam také prošel prvními psychologickými zkouškami na stanici APP.
Mládeži se vždycky ukládala práce s přihlédnutím k psychologickým zvláštnostem mládí s jeho touhami po dálkách, zvýšeným pocitem odpovědnosti a egocentrismem.
Veliký vagón uháněl neslyšně a bez otřesů. Dar Veter vystoupil do horního poschodí s průsvitnou střechou. Daleko dole a po stranách Dráhy se míhaly stavby, kanály, lesy i pohoří. Úzký pruh automatických závodů mezi zemědělskou a lesní oblastí oslnivě zazářil na slunci kupolemi z „měsíčního“ skla. Stěnami křišťálových budova matně prosvítaly přísné tvary obrovských strojů.
Mihl se pomník Žinna Kada, který vypracoval způsob laciné výroby umělého cukru, a arkáda Spirální Dráhy začala rozrážet lesy v tropické zemědělské oblasti. Do nedozírné dálky se táhly pruhy a houštiny, jejichž stromy hrály rozličnými odstíny listů i kůry a měly rozmanitý tvar i výšku. Symbolem blahobytu bylo kdysi zlátnoucí obilné pole. Ale už v éře Sjednoceného Světa lidé pochopili, že jednoleté kultury jsou hospodářsky nevýhodné; a když přenesli zemědělství výlučně do tropické zóny, odpadlo pracné každoroční pěstování stébelnatých a keřovitých rostlin. Hlavními hospodářskými plodinami už několik století před érou Okruhu se staly dlouholeté stromy, které méně vyčerpávaly půdu a byly odolné proti nepříznivým klimatickým podmínkám.
Chlebovníky, jahodovníky a ořešáky nesly tisíceré druhy plodů s bohatým obsahem bílkovin. Obrovské rozlohy úrodných hájů o stamiliónech hektarů obepínaly dvěma pruhy planetu jako opravdový pás bájeslovné bohyně plodnosti Ceres. Mezi nimi se prostírala lesní rovníková zóna. Oceány vlhkých tropických lesů zásobovaly planetu dřívím nejrůznějších barev i tvrdostí. Rostlo tu dřevo bílé, černé, fialové, růžové i šedé s hedvábnými odstíny, tvrdé jako kost i měkké jako jablko, některé se ve vodě potopilo jako kámen, jiné bylo lehoučké jako korek. Získávaly se tu desítky druhů pryskyřic, které přišly mnohem levněji než syntetické a měly zároveň vzácné technické a léčebné vlastnosti.
Vrcholky lesních velikánů se zvedaly až ke tratí Dráhy, takže po obou stranách šumělo zelené moře. V jeho temných hloubkách, uprostřed útulných palouků, se skrývaly domy na vysokých kovových pilotech i obrovské pavoukovité stroje, jejichž síla stačila změnit osmdesáti metrové kmeny v pokornou hromadu klád a desek.
Zleva se objevily vrcholy rovníkových hor. Na Kenyi bylo zařízení pro styk s Velikým Okruhem. Moře lesů uhnulo doleva a postoupilo místo kamenité náhorní rovině. Po stranách se zvedaly modré krychlové stavby.
Vlak zastavil na stanici Rovník a Dar Veter vyšel na rozlehlé prostranství, dlážděné zeleným sklem. Vedle mostu pro pěší, který se klenul nad šedomodrými plochými korunami atlaských cedrů, tyčila se bílá pyramida z porcelánovitého aplitu z řeky Lualaby. Na komolém vrcholu stála socha člověka v pracovní kombinéze z éry Rozděleného Světa. V pravici držel kladivo, levou rukou zvedal vysoko k bledému rovníkovému nebi zářící kouli se čtyřmi výběžky vysílacích antén. Byl to pomník prvním tvůrcům umělých družic Země: Člověk zakláněl tělo, jako by se chystal vrhnout kouli k obloze, a celý jeho postoj vyjadřoval nadšené úsilí, které mu předávaly podivně oblečené postavy kolem podnoží sochy.
Dar Veter se pokaždé vzrušeným pohledem vpíjel do tváří postav na pomníku. Věděl, že to byli ruští lidé, kteří učinili první kroky při výstavbě nové společnosti, sestrojili první umělé družice a stanuli na prahu vesmíru, podivuhodný národ, v němž tkvěl svým prapůvodem i Dar Veter…
A jako vždycky, i dnes Veter zamířil k pomníku, aby se ještě jednou zahleděl na dávné hrdiny a mohl srovnávat, v čem se podobají současným lidem a v čem se od nich liší. Pyramidu, třpytící se oslnivě na slunci, vroubily stříbřité jihoafrické leikodendrony. Pod jejich huňatými větvemi se objevily dvě štíhlé postavy a zastavily se. Jeden z mladíků se prudce vrhl k Darovi. Ovinul mu ruku kolem statného ramene a úkradkem si prohlížel známou neústupnou tvář s velkým nosem, širokou bradou a veselým ohybem rtů, který se nesrovnával se zachmuřeným výrazem ocelových očí pod srostlým obočím.
Dar Veter uznale pohlédl na syna znamenitého strůjce základny na planetární soustavě Kentaura, který byl už patnáct let hlavou Rady Astronautiky; Gromu Ormovi mohlo být jistě sto třicet let, byl třikrát starší než Dar Veter.
Dis Ken zavolal na tmavovlasého mladíka a představil ho: „Můj nejlepší přítel Tor An, syn skladatele Ziga Zara.“
„Pracujeme společně v močálech,“ pokračoval Dis. „Chceme spolu vykonat Herkulový činy a dál zase pracovat společně.“
„Horuješ stále pro kybernetiku dědičnosti?“ zeptal se Dar Veter.
„Samozřejmě! Tor mě pro ni nadchl ještě víc. Je hudebníkem jako jeho otec. On i jeho přítelkyně… Oba touží pracovat v oblasti, kde hudba ulehčuje chápání rozvoje živého organismu, chtějí studovat symfonii jeho struktury.“
„Nemluvíš dost jasně,“ zachmuřil se Dar Veter.
„Ještě to nedovedu,“ zesmutněl Dis. „Možná, že Tor to řekne lépe.“
Druhý chlapec zrudl, ale vydržel zpytavý pohled.
„Dis chtěl hovořit o rytmech v mechanismu dědičnosti; neboť organismus při rozvoji z mateřské buňky do sebe vstřebává akordy z molekul. Prvotní párová spirála se rozvíjí analogicky s hudební symfonií. Jinými slovy: růst organismu z živých buněk postupuje podle hudebního programu!“
„Opravdu…?“ podivil se přehnaně Dar Veter. „Pak ale celou evoluci živé i neživé hmoty zobrazíte v nějaké rozsáhlé symfonii?“
„Plán i rytmus symfonie určují základní fyzické zákony. Je třeba jen pochopit, jak postupuje program a odkud se berou informace hudebně kybernetického mechanismu,“ tvrdil vítězoslavně, s mladickou jistotou Tor An.
„Čí je to teorie?“
„Mého otce, Ziga Zora. Zveřejnil nedávno třináctou kosmickou symfonii f moll v barevné tónině 0, 475 mí.“
„Rozhodně si ji poslechnu! Mám rád modrou barvu… Ale co vaše nejbližší plány, Herkulovy hrdinské činy? Znáte už svoje úkoly?“
„Teprve prvních šest „
„Nu ovšem, dalších šest dostanete až splníte první polovinu,“ vzpomněl si Dar Veter.
„Máme vyčistit a uzpůsobit k osídlení nejnižší patro jeskyně Kon-i-Gut ve Střední Asii, „začal Tor An.
„Zřídit trať strmým horským hřbetem k jezeru Mental,“ vpadl mu do řeči Dis Ken, „obnovit háj starých chlebovníků v Argentině, vysvětlit, proč se objevily chobotnice v oblasti nedávného zdvihu u Trinidadu…“
„A vyhubit je!“
„To je pět, a co šestý čin?“ Mladí přátelé se trochu zarazili:
,Zjistilo se, že máme oba hudební nadání,“ řekl s uzarděním Dis Ken. „A tak nám uložili, abychom sebrali materiály k starověkým tancům z ostrova Bali a obnovili je hudebně i choreograficky.“
„To tedy znamená, že máte vybrat tanečnice a vytvořit soubor?“
„Ano,“ klopil oči Tor An.
„Zajímavý úkol! Ale bude to skupinová záležitost, stejně jako trať k jezeru.“
„Máme výbornou skupinu! Chtějí vás požádat, abyste nám dělal instruktora. To by bylo skvělé!“
Dar Veter zapochyboval, že by jim mohl prospět při šestém úkolu. Ale rozzáření a radostně poskakující chlapci ho ubezpečili, že vedení se ujme sám Zig Zor.
„Za rok a čtyři měsíce si tedy najdu práci ve Střední Asii,“ řekl Dar, dívaje se s uspokojením do veselých tváří mladých lidí.
„Dobře, že už nejste vedoucím kosmických stanic!“ zvolal Dis Ken. „Ani jsem si nepomyslil, že budu pracovat s takovým instruktorem!“ Mladík náhle zčervenal, až mu na čele vyskočily drobné kapičky potu, ale Tor se od něho vyčítavě odvrátil.
Dar Veter rychle pomáhal synu Groma Orma z rozpaků: „Máte dost času?“
„Kdepak! Dovolili nám na tři hodiny, přinesli jsme sem nemocného malárií z naší močálové stanice.“
„Malárie se tedy ještě vyskytuje! Myslil jsem…“
„Velice zřídka a jen v močálech,“ utrousil zvolna Dis. Kvůli tomu jsme tu.“
„Máme ještě dvě hodiny času. Pojďme do města, jistě si chcete prohlédnout Dům novinek?“
„Nechceme! Přáli bychom si, abyste nám odpověděl na otázky, připravili jsme se a je to důležité pro volbu naší cesty…“
Dar Veter souhlasil a všichni tři zamířili do příjemné chladného pokoje v Sále Hostí, kde vál umělý mořský vítr.
Za dvě hodiny unášel další vagón Dara Vetra, dřímajícího unaveně na pohovce. Probudil se na zastávce v městě chemiků. Nad velkým uhelným dolem se tyčila gigantická hvězdicovitá stavba s deseti skleněnými paprsky.Vytěžené uhlí se pracovávalo na léky, vitamíny, hormony, umělá hedvábí a kožešiny. Z odpadů se vyráběl umělý cukr. V jednom paprsku a z uhlí získávalo vzácné vanadium a germanium. Co všechno nebylo v drahocenném černém nerostu!
Na stanicí přišel dávný přítel Dara Vetra, který tu pracoval jako chemik. Byli kdysi tři veselí mladí mechanikové na indonéské strojní sklizňové stanici v tropickém pásmu… jeden z nich je dnes chemikem a vede velkou laboratoř v důležitém závodě, druhý se stal odborníkem v ovocnářství a vynalezl nový způsob opylování. Třetím byl Dar Veter, který se teď vrací do lůna Země, a dokonce ještě hloub do jejího nitra. Přátelé se mohli viděl jen deset minut, ale i takové shledání bylo mnohem příjemnější než setkání na obrazovkách televizofonů.
Další cesta už nebyla dlouhá. Dar Veter přeletěl oceán a se na Západní větvi Dráhy, jižněji než byla sedmnáctá odbočka, a proto na břehu oceánu přesedl na vodní kluzák.
Vysoké hory přiléhaly těsně ke břehu. Terasy z bílého kamene na povlovných úpatích zadržovaly sesutou půdu spolu s řadami jižních sosen a viddringtonií, které v souběžných alejích střídaly své bronzové a zelenomodré jehličí. Ve větších výškách zely v holých skalách rozsedliny a soutěsky, v jejichž hloubkách se tříštily vodopády na mlžnou clonu vodního prachu. Na terasách se táhly řídkými řadami oranžové a jasně žluté domky s šedomodrými střechami.
V dálce vystupovala z moře umělá mělčina a končila věží, omývanou prudkými vlnami. Věž stála u kraje pevninského svahu, který spadal příkře do oceánu a dosahoval kilometrové hloubky. Pod věží vedla kolmo dolů ochranná šachta z nejsilnějšího cementového potrubí, odolného proti tlaku v hloubce. Na dně se potrubí hroužilo do vrcholu podmořské skály z kysličníku titanitého. Všechny pracovní postupy probíhaly dole pod vodou, nahoru vyplouvaly jen velké slitky čistého titanu a kal z nerostných odpadů, který se rozptyloval daleko do okolí. Žluté kalné vlny rozhoupávaly kluzák pod přístavem u jižní strany věže. Dar vystihl vhodný okamžik a vyskočil na ohrazenou verandu, kde se sešlo několik lidí, kteří neměli právě službu, aby uvítali nového soudruha. Pracovníci dolu, který připadal Daru Vetrovi tak opuštěný, nebyli vůbec zasmušilí samotáři, jak si je Dar pod vlivem vlastní nálady představoval. Uvítaly ho veselé, trochu unavené tváře pěti mužů a tří žen; zde tedy pracovaly také ženy…
Uplynulo deset dnů a Dar Veter si zvykl na novou práci.
Měli tu vlastní energetické hospodářství; na souši, v hlubokých chodbách se ukrývala zařízení na jadernou energii typu E, čili jak se za stara říkalo, druhého typu, který nevydával tvrdé trvalé záření, a hodil se pro místní instalaci.
Nejsložitější komplex strojů se posunoval v kamenném lůně podmořské hory, zahryzávaje se do křehkého, temně rudého nerostu. Nejnamáhavější práce byla v nejnižším patře agregátu, který horninu automaticky vybíral a drtil. Do stroje přicházely signály z ústředního stanoviště na povrchu, kde se sledovala činnost řezacích a drticích mechanismů, proměnlivá tvrdost i vazkost vykopané horniny a přijímala se hlášení o zvýšené vlhkostí v jamách. Podle proměnlivého obsahu kovu se zvyšovala nebo snižovala rychlost agregátu. Všechna kontrolní a pozorovací práce mechaniků se nemohla svěřit robotům, protože místo bylo od moře jen částečně chráněno.
Dar Veter se stal mechanikem pro kontrolu a seřizování spodního agregátu. Den za dnem trávil služby v polotemných komorách přeplněných číselníky, kde pumpa kondicionéru jen stěží zvládla sužující žár, zesílený ještě zvýšeným tlakem při nevyhnutelném prosakování rozpáleného vzduchu.
Veter i jeho mladý pomocník namáhavě vylézali na povrch, dlouho stáli na balustrádě a vdechovali svěží vzduch, pak se šli koupat, jedli a rozcházeli se do svých pokojů v jednom z horních domků. Dar se snažil obnovit svá studia v oboru kochleární matematiky. Zdálo se mu, že už zapomněl na dřívější styk s vesmírem. S potěšením doprovázel pravidelný vor s úhledně srovnanými kostkami titanu. Po ústupu polárních front bouře na planetě značně zeslábly a tak nákladní mořská doprava často užívala vlečných nebo samohybných vorů. Když se vyměňovala na dole posádka, Dar Veter a dva další nadšenci pro důlní práce si pobyt prodloužili.
Nic netrvá v tom nestálém světě věčně, a tak se jednoho dne práce na dole zastavila kvůli opravě kutacího a drticího agregátu. Dar Veter poprvé pronikl do porubu před štítem, kde jen speciální skafandr chránil člověka před žárem a zvýšeným tlakem, i před náhlými proudy jedovatého plynu, vyvěrajícího z trhlin. V oslňujícím světle zářily hnědé rutilové stěny zvláštním diamantovým leskem a hrály rudými záblesky, jako by se z nerostu dívaly rozlícené oči. V porubu vládlo nezvyklé ticho. Poprvé za mnoho měsíců se zastavilo jiskrové elektrohydraulické dláto a obrovské kotouče na vyzařování ultrakrátkých vln. Pod nimi se hemžili geofyzikově, kteří využívali příležitosti a rozestavovali přístroje, aby zkontrolovali obrysy naleziště.
Na povrchu byly klidné a horké dny jižního podzimu. Dar Veter odešel do hor a nezvykle ostře pociťoval velikost kamenných masívů, které se tu po tisíciletí vypínaly před nebem a mořem. Suchá tráva šelestila, zdola bylo slyšet slabý šum příboje. Unavené tělo toužilo po klidu, ale mozek žíznivě vpíjel dojmy ze světa po dlouhé a vysilující práci v podzemí.
Vdechuje vůni prohřátých skal a stepní trávy, Dar uvěřil, že ho čeká ještě mnoho dobrého, tím víc, čím lepší a silnější bude on sám. Na mysli mu vytanulo staré přísloví:
„Zaseješ čin — a sklidíš zvyk.
Zaseješ zvyk — a sklidíš charakter.
Zaseješ charakter — a sklidíš osud.“
Ano, největším bojem člověka je boj s egoismem! Nebojovat sentimentálními zásadami a krásou, leč bezmocnou morálkou, ale dialektickým chápáním, že egoismus není výplodem nějakých sil zla, nýbrž přirozeným instinktem prvobytného člověka, instinktem, který v primitivním životě hrál důležitou úlohu při sebezáchově. Ale je nutné ho přemoci, zejména v současné společnosti. Proto se věnuje tolik sil a času výchově, proto se tak bedlivě zkoumá struktura dědičnosti u každého člověka. Ve velikém splynutí ras a národů, které, na planetě vytvořily jedinou rodinu, objeví se najednou z hlubin dědičnosti nejneočekávanější charakterové dispozice vzdálených předků. Ukazují se překvapivé psychické úchylky, získané už v strastiplné éře Rozděleného Světa, kdy lidé nedbali opatrnosti při pokusech a používání jaderné energie a mnoho potomků dědičně zatížili…
Také Dar Veter měl dalekosáhlý rodokmen, dnes ostatně už zbytečný. Studium předků nahradila Přímá analýza struktury dědičného mechanismu, která pří dnešním dlouhém životě je tím důležitější. Od éry Společné Práce lidé žijí do sto sedmdesáti let, ale ukazuje se, že ani tří sta let není konečná hranice…
Šramot kamení vyrušil Dara ze spletitých a chmurných úvah. Shora do údolí sestupovala dvojice lidí. Ostýchavá a nemluvná manipulantka z úseku elektrotavby a malý temperamentní inženýr povrchové služby. Zardělí rychlou chůzí, pozdravili se s Darem Vetrem a chtěli jít dál, ale Dar je zastavil.
„Už dávno jsem vás chtěl požádat, abyste mi zahrála třináctou modrou symfonii f moll. Hrála jste nám hodně věcí, ale tuhle nikdy.“
„Myslíte kosmickou symfonii Ziga Zora?“ zeptala se žena, a když Veter přisvědčil, rozesmála se.
„Je málo lidí na planetě, kteří by ji mohli zahrát… Sluneční klavír s trojitou klaviaturou je k provedení příliš nedostatečný; úprava zatím neexistuje… a stěží kdy bude. Ale proč si nevyžádáte, aby vám z Domu Nejvyšší Hudby přehráli její zápis? Máme přece univerzální přijímač, a je dosti silný.“
„Nevím, jak se to dělá,“ zabručel Dar Veter. „Nikdy předtím jsem…“
„Vyžádám ji večer,“ slíbila hudebnice; podala ruku svému průvodci a pokračovala v sestupu.
Zbývající část dne se Dar Veter nemohl zbavit dojmu, že se stane něco důležitého. S podivnou netrpělivostí očekával jedenáctou hodinu, na kterou Dům Hudby určil reprodukci symfonie.
Manipulantka elektrotavby se ujala role pořadatelky v hudebním sále a usadila Dara i ostatní posluchače do ohniska polokruhovité obrazovky proti stříbrné mřížce zvukovky. Zhasla světlo a vysvětlila posluchačům, že jinak by těžko sledovali barevnou část symfonie, která se může hrát jen ve speciálně zařízeném sále — zatím co zde ji bezděky omezuje vnitřní prostor obrazovky.
Ve tmě jen slabě zářila obrazovka a zvenku sem skoro neslyšně zaléhal vytrvalý hukot moře. Kdesi v nepředstavitelné dálce vznikl hluboký tón, tak hustý, že se zdál skoro hmatatelný. Sílil, otřásal místností a rozechvíval srdce posluchačů, pak se zvýšil, a znenadání poklesl a roztříštil se na milión křištálových zlomků. V temném vzduchu zablikaly nepatrné oranžové jiskřičky. Bylo to jako úder prvobytného blesku, který před milióny věků po prvé na Zemi spojil jednoduché uhlíkové sloučeniny ve složitější molekuly, které se staly základem organické hmoty a života.
Vytryskla záplava vzrušených a neharmonických zvuků, jako tisícihlavý sbor vůle, stesku a zoufalství, mezi nimiž svítily a pohasínaly nachové a purpurové záblesky.
Pohyb krátkých ostrých tónů dostal kruhový směr a ve výši zakroužila mlhavá spirála šerého ohně. Vířivý sbor proťaly z čista jasna hrdé a zvučné tóny, plné cílevědomé síly.
Nezaostřenými, ohnivými obrysy prostoru pronikaly zřetelné čáry modrých ohnivých střel, jež letěly do bezedné černoty za okraj spirály a tonuly ve tmě hrůzy a mlčení.
Temnota a mlčení — tak skončila první část symfonie. Udivení posluchači nestačili pronést ani slovo, když hudba začala hrát znovu. Široké kaskády mocných tónů za doprovodu oslňujících světelných záblesků padaly dolů, klesaly, slábly a hasly v melancholickém rytmu modře zářících ohňů. Znovu cosi úzkého a přerývaného se zazmítalo v padajících kaskádách a modré ohně začaly opět rytmicky stoupat.
Otřesený Dar Veter postřehl, že modré tóny spějí stále ke spletitějším rytmům a formám a pomyslil si, že nebylo možno lépe zobrazit prvobytný zápas života s entropií… Stupně, můstky a filtry, zadržující příval energie, která dopadá na nízkou hladinu. „Ťuk, ťuk, ťuk! To jsou ony, první záchvěvy nejsložitější struktury hmoty!“
Modré střely se shlukly v chorovod geometrických figur, krystalických útvarů a mřížek, které se zamotávaly a proplétaly podle sestav mollových souzvuků, a ty se zas rozpadávaly a znovu spojovaly, až se znenadání rozplynuly v šedém soumraku.
Třetí část symfonie začala pravidelným sledem barevných tónů, v jejichž taktu se rozsvěcovaly i hasly modré lucerny a mizely v propasti nekonečna a času. Příliv hrozivě stoupajících basů narůstal, rytmus se zr3chloval a přecházel v úryvkovitou a zlověstnou melodii. Modré ohně vypadaly jako květy, které se ohýbají na tenkých stoncích. Smutně vadly pod závalem nízkých hřímaných tónů a uhasínaly v dálce. Ale řady.světýlek nebo luceren byly stále hustší a jejich stonky silnější. Vtom dva ohnivé pruhy narýsovaly cestu do nesmírné tmy, a do nekonečného vesmíru pluly zlaté, jásavé hlasy života, proteplujíce nepřívětivou lhostejnost pohybující se hmoty. Z temné dráhy se stala řeka a konečně veletok modrého plamene, kterým probleskovaly stále spletitější obrazce různobarevných světel.
Nejdokonalejší sestavy plynulých zakulacených čar i kulových ploch působily stejně krásně jako intenzívní mnohastupňové akordy, vystřídávané čím dál tím složitější jásavou melodií, která se rozeznívala stále silněji a silněji…
Daru Vetrovi se zatočila hlava, nedokázal už sledovat všechny odstíny světla i hudby a zachycoval jen celkové obrysy gigantického záměru. Oceán vysokých čistých tónů se vesele a mocně rozeplál modrou barvou. Tóny se neustále zvyšovaly a melodie začala zběsile vířit v podobě obrovské vzestupné spirály, až se odtrhla a vzlétla v oslepujícím ohnivém záblesku.
Symfonie skončila a Dar Veter pochopil, co mu chybělo po celé dlouhé měsíce. Potřeboval práci, která by byla blíže k vesmíru, k neúnavně se rozvíjející spirále lidského usilování o budoucnost. Z hudebního sálu se vydal přímo do hovorny a zavolal ústřední stanici pro rozmisťování práce v severní obytné oblasti. Mladý informátor poznal Dara Vetra a zaradoval se.
„Dnes ráno vás volali z Rady Astronautiky, ale nemohl jsem se dovolat. Hned vás spojím.“
Obrazovka zhasla, znovu zazářila a na ní se objevil nejstarší ze čtyř sekretářů Rady Mir Om. Tvářil se velmi vážně a Vetrovi připadal smutný.
„Stalo se velké neštěstí! Zahynula družice padesát sedm. Rada vás volá k nejtěžší práci. Posílám za vámi iontový planetolet. Bulte připraven!“
Dar Veter zůstal ohromeně stát před pohaslou obrazovkou.