„Raketa byla zkonstruována před několika desetiletími,“ řekl Erg Noor, kdy došel k Nize.
Dívka se ohlédla. Náčelníkův zpola osvětlený obličej v silikolové přílbě vypadal tajemně.
„Nemožný nápad,“ pokračoval Erg Noor, „že by to byl…“
„Parus!“ vykřikla Niza, neboť zapomněla na mikrofon. Viděla, že se k ní všichni obrátili.
Skupina průzkumníků vnikla do laboratorní knihovny, jež byla hlavní místností kosmické lodi, a potom ještě blíž kupředu, do řídící ústředny. Náčelník výpravy belhal a vrávoral v ocelové kostře, nedbaje, že se co chvíli udeří o stěny, a se dopotácel k hlavní rozvodné desce. Osvětlení v hvězdoletu bylo zapojeno, ale proud nešel. V temných místnostech svítily jen fosforeskující ručičky a značky. Erg Noor našel bezpečnostní svorku, a tu k podivu všech zaplálo matné světlo, které se zdálo být oslňující. Rozsvítilo se patrně také ve výtahu, protože v telefonu v přílbách zazněl hlas Pura Chisse a ptal se, jak pokračuje prohlídka. Odpověděla mu geoložka, neboť náčelník stanul jako solný sloup na prahu ústřední kabiny. Niza očima sledovala jeho pohled a spatřila nahoře mezi předními obrazovkami nápis „Parus“, vyznačený v jazyce Země i v kódech Velikého Okruhu. Trochu doleji pod čárou byly galaktické poznávací značky Země a souřadnice sluneční soustavy.
Hvězdolet, zmizelý pře osmdesáti lety, objevil se v dříve neznámé soustavě Černého slunce, kterou lidé tak dlouho považovali za temné mračno.
Prohlídka místností v kosmické lodi nepomohla objasnit záhadu, kam se poděli lidé. Nádrže kyslíku nebyly vyčerpány, zásoby potravy mohly vystačit ještě několik let, ale nikde ani stopy po posádce Parusu.
Tu a tam na chodbách, v řídící kabině i v knihovně bylo vidět odivné tmavé skvrny. Na podlaze knihovny byla také jedna a její zkrabatělý povrch vypadal, jakoby tu zaschlo něco rozlitého. Ve strojovně na zádi, před otevřenými dveřmi zadní přepážky, viselo přetrhané vedení a podpěry chladičů z fosforečného bronzu byly zkřivené. K tomu bylo zapotřebí značné síly, a protože jinak byla raketa v pořádku, příčina poškození se nevysvětlila. Vědci se úplně vyčerpali, ale nenašli nic, co by objasnilo zmizení a jistou záhubu posádky Parusu.
Při té příležitosti učinili další závažný objev; zásoby anamezonu i planetárních iontových nábojů, které se na Parusu uchovaly, stačí, aby Tantra mohla vzlétnout z těžké planety a vydat se na cestu k Zemi.
Zpráva se okamžitě vysílala na Tantru a zbavila lidi vědomí, že jsou předurčeni k záhubě, které je ovládlo od chvíle, kdy hvězdolet uvízl v zajetí železné hvězdy. Už nemusili dlouhý čas pracovat, aby zavolali Zemi o pomoc. Zato je čekala obrovská práce při převozu kontejnerů s anamezonem. Úkol sám o sobě dost těžký, zde na planetě, která měla skoro třikrát větší gravitace ne Země, vyžadoval velkou inženýrskou vynalézavost. Avšak lidé v epoše Okruhu se nebáli obtížných problémů, naopak, měli z nich radost.
Biolog vyňal z magnetofonu v ústřední kabině neukončenou cívku astronautického deníku. Erg Noor s geoložkou otevřeli hermeticky uzavřený hlavní trezor, který uchovával výsledky expedice z Parusu. Byla to pořádná tíha, neboť lidé vlekli spoustu kotoučů fotonomagnetických filmů, deníky, astronomická pozorování a výpočty. Ale protože členové expedice sami byli vědeckými pracovníky, nemohli zde tak drahocenný nález nechat ani o chvíli déle.
Polomrtví únavou, sešli se konečně průzkumníci v knihovně Tantry se soudruhy, kteří už hořeli nedočkavostí. V obvyklém prostředí, u pohodlného stolu a při jasném světle se hrobová tma kolem i opuštěný hvězdolet zdály hrůzyplným přeludem. Jenom tíha strašné planety se nedala ani na okamžik sejmout, tiskla lidi jako můra, že při sebemenším pohybu křivili obličeje bolestí. Bez dlouhé praxe bylo velmi obtížné řídit vlastní tělo a pohybovat pákami ocelové „kostry“. Proto chůzi provázaly nárazy a prudké otřesy. I sebekratší pochod stačil, aby se lidé vrátili důkladně utrmáceni. Geoložka Bina Led utrpěla zřejmě lehký otřes mozku, ale i když se stěží dovlekla ke stolu a tiskla si spánky, odmítla odejít, dokud nevyslechne poslední cívku deníku. Niza čekala od zápisu, ležícího osmdesát let v opuštěném letounu na hrůzostrašné planetě, něco neuvěřitelného. Představovala si chraptivé výkřiky, bolestná sténání a tragická slova na rozloučenou. Proto sebou překvapeně trhla, když s aparátu zazněl jasný, zdrženlivý hlas. Ani Erg Noor, veliký mistr v oboru astronautiky, neznal nikoho z posádky Parusu. Osazenstvo hvězdoletu tvořili výlučně mladí lidé, kteří se vydali na nesmírně odvážnou pouť do soustavy Vegy, aniž poslali Radě Astronautiky film o posádce, jak to bylo zvykem.
Neznámý hlas vyprávěl o událostech, které se staly sedm měsíců po vysílání poslední zprávy na Zem. Parus pse poškodil už čtvrt století před tím, když přeťali pás kosmického ledu na kraji soustavy Vegy. Trhlinu v zadní části se podařilo ucpat a mohli pokračovat v cestě, ale narušila se tím přesná regulace ochranného pole motorů. Zápas se táhl dvacet let, ale nakonec musili motory zastavit. Ještě pět roků letěl Parus setrvačností, dokud se neodchýlil stranou, neboť samozřejmě ztratili přesný směr. Tehdy poslali první zprávu. Když se chystali odeslat druhou, uvízl kosmický letoun soustavě železné hvězdy. Další události se vyvíjely stejně jako v případě Tantry, jen s tím rozdílem, že hvězdolet, který zastavil jednou motory, nemohl vůbec uletět. Nemohl se stát ani oběžnicí planety, protože urychlující planetární motory na zádi korábu byly stejně neupotřebitelné jako motory anamezonové. Parus šťastně přistál na náhorní plošině blízkou moře. Posádka začala usilovně pracovat na třech úkolech: chtěli opravit motory, poslat výzvu k Zemi a prozkoumat neznámou planetu. Ale nestačili ani smontovat raketovou věž, když lidé začali nevysvětlitelně mizet. Nevraceli se ani ti, kdo je šli hledat. Přerušili průzkum planety. Když odcházeli sestrojovat věž, opouštěli raketu všichni společně a dlouhé přestávky mezi prací, která pro slinou gravitaci byla nesmírně vyčerpávající, trávili v těsně uzavřeném letounu. Ve spěchu, aby odeslali raketu, nezačali ani zkoumat cizí hvězdolet poblíž, který tu byl už zřejmě dlouho.
„To je disk!“ blesklo Nize hlavu. Vyměnila si pohled s náčelníkem, ten pochopil její myšlenku a souhlasně přikývl. Ze čtrnácti členů posádky zůstalo na Parusu jen osm živých lidí. Pak byla v deníku asi třídenní přestávka a další zprávy přednášel jasný ženský hlas:
„Dnes, devatenáctý den sedmého měsíce ve třistadvacátém třetím roce Okruhu, my, kdo zůstali naživu, dokončili jsme přípravu raketového vysílač. Zítra touto dobou…“
Kej Ber pohlédl instinktivně na hodinou stupnici podél ubíhajícího pásu. Ukazovala pět hodin ráno Parusova času, kdoví, kolik bylo podle času na planetě…
„Vypustíme spolehlivě promyšlené..“ tu se hlas přetrhl, pak zahovořil znovu, ale byl zastřenější a slabší, jako by se mluvící odvrátila od přijímače. „Zapínám! Znovu!..“
„Něco se stalo…!“ pravila Ingrid Ditra.
Z magnetofonu vylétávala chvatná, přidušená slova: „Zachránili se dva… Laik nedoskočila… Výtah… Dveře nestačili zavřít, teprve druhé! Mechanik Sach Kton se doplazil k motorům… udeříme do nich planetárními… je to jen zběsilost a hrůza — jinak nic! Ano, nic…“
Páska se nějakou dobu tiše otáčela a potom tentýž hlas promluvil znovu.
„Zdá se, že Kton přišel pozdě. Jsem sama, ale jem rozhodnuta. Dříve než začnu,“ hlas náhle zesílil a zazněl s přesvědčivou silou: „Přátele, najdete-li Parus, neopouštějte nikdy vlastní raktetu!“
Mluvící žena hlasitě povzdechla a řekla tiše, jakoby pro sebe:
„Musím se dozvědět, co je s Ktonem. Až se vrátím, vysvětlím to podrobněji…“
Ozval se náraz, a páska se odvíjela dál ještě asi dvacet minut, než cívka skončila. Ale marně všichni napínali sluch — neznámá nemohla nic vysvětlit, protože patrně ani neměla možnost, aby se vrátila.
Erg Noor vypnul magnetofon a obrátila se k soudruhům.
„Naši bratři a sestry zahynuli, ale ještě nás chrání! Zdalipak i zde necítíte ruku silného člověka Země! V raketě jsem našli anamezon. Teď jsme dostali výstrahu, že tu na náš číhá smrtelné nebezpečí! Nevím, co to je, ale určitě to bude cizí život. Kdyby to byly kosmické živelné síly, nezahubily by jenom lidi, ale poškodily by i koráb. Teď když jsem získali takovou pomoc, bylo by hanba nezachránit se a nedopravit na zem objevy lidí z Parusu i svoje vlastní. Ať jejich veliké úsilí, jejich padesátiletý boj s vesmírem nepřijdou nazmar.“
„Jakpak se chcete zásobit palivem a nevyjít přitom z rakety?“ zeptal se Kej Ber.
„Proč nevyjít z rakety? Víte, že to je nemožné, že musíme vyjít a pracovat venku. Ale dostali jsme výstrahu a učiníme opatření…“
„Tuším, co to bude,“ řekl biolog Eon Tal, „baráž kolem pracoviště.“
„Nejenom to, ale i po celé cestě mezi hvězdolety, dodal Pur Chiss.
„Ovšem! Protože nevíme, co na nás číhá, zřídíme baráž dvojitou, jednak zářením, jednak proudem. Natáhneme vedení a po celé cestě vytvoříme světelný koridor. Za Parusem stojí nepoužitá raketa. Energie z ní nám vystačí na celou dobu práce.“
Hlava Biny Led udeřila o stůl. Lékařka i druhý astronom překonávajíce tíži, přisunuli sek omdlelé družce.
„Nic to není,“ oznámila Luma Lasvi. „Jen otřes a vyčerpání. Pomozte mi dopravit Binu do postele.“
I tak jednoduchá věc byla by si vyžádala spoustu času, kdyby mechanika Tarona nenapadlo upravit k tomu účelu automatický vozík. Na něm se postupně všech osm průzkumníků převezlo na lůžka. Byl nejvyšší čas k odpočinku, jinak by vyčerpaný lidský organismus určitě onemocněl, neboť se ještě nepřizpůsobil novým podmínkám. V těžkých okamžicích výpravy byl každý člověk nepostradatelný.
Brzy nato dva spojené automatické vozíky pro univerzální přepravu a silniční práce začaly upravovat cestu mezi hvězdolety. Mohutné kabely se táhly po obou stranách vyznačené dráhy. U obou hvězdoletů instalovali nízké pozorovací věže, jejichž kupole byly ze silné vrstvy silikoboru. Seděli v nich pozorovatelé, kteří chvíli co chvíli vysílali z pulzačních kamer vějíře prudkého smrtonosného záření po celé délce trati. Po dobu práce ani na okamžik neuhasínala světla silných reflektorů. A Parusově kýlu otevřeli hlavní uzávěr, rozebrali přepážky a připravili ke spuštění na vozíky čtyři nádrže s anamezonem a třicet válců s iontovými náboji. Naložit je na Tantru byl už mnohem větší problém, Nemohli otevřít svůj hvězdolet jako mrtvý Parus, neboť by otevřeli cestu i vražedným stvůrám cizího života. Proto si uzávěr jen připravili, odkryli vnitřní příčky a převezli z Parusu rezervní nádrže s tekutým vzduchem. Rozhodli se, že od chvíle, kdy otevřou příklop, budou vykládací chodbu proplachovat silným proudem stlačeného vzduchu, dokud nebudou s překladem kontejnerů hotovi. Kromě toho kryli bok kosmické lodi kaskádovým zářením.
Lidé postupně přivykali práci v ocelových „kostrách“, zvykli si trochu i na přitažlivost, která byla skoro trojnásobná. Polevily nesnesitelné bolesti v kostech, které je začaly trýznit krátce po přistání…
Přešlo několik pozemských dnů. Tajemné „nic“ se neobjevovalo. Teplota okolního vzduchu začala prudce klesat. Zvedl se uragán a hodinu od hodiny sílil. To zapadalo černé slunce, planeta se otáčela a pevnina s oběma hvězdolety přešla na „noční“ stranu. Ochlazení nebylo příliš náhlé díky konvekčním proudům, přenášení tepla z oceánu a silnému atmosférickému obalu. Přesto však uprostřed planetární noci nastoupil silný mráz. Lidé zapnuli ohřívače skafandrů a práce pokračovaly. Když se podařilo spustit z Parusu První kontejner a dopravit ho na Tantru, rozběsnil se na „východě“ nový uragán, mnohem silnější než při západu. Teplota rychle vystoupila nad nulu, proudy hutného vzduchu nesly velké množství vláhy, blesky otřásaly nebe. Uragán vzrostl natolik,že se hvězdolet začal chvět pod náporem strašlivého vichru.
Lidé soustředili veškeré úsilí, aby upevnili nádrž pod kýlem Tantry. Řev uragánu sílil, na náhorní rovině zavířily větrné sloupy, které silně připomínaly zemská tornáda. Pruh světla ukázal ohromný točitý sloup ze sněhu a prachu, jehož nálevkovité ústí se zvedalo proti nízké černé obloze. Vedení vysokého napětí se pod jeho tlakem zpřetrhalo a mezi ovíjejícími se dráty přeskakovaly a zářily modré jiskry. Nažloutlé světlo reflektoru u Parusu zhaslo, jako by je sfoukl vítr.
Erg Noor nařídil přerušit práci a skrýt se v raketě.
„Ale zůstal tam pozorovatel!“ volala geoložka Bina Led a ukázala na sotva znatelné světlo silikoborové věže.
„Vím, je tam Niza, hned se za ní vypravím,“ odpověděl náčelník výpravy.
„Proud se přerušil, a tajemné „nic“ se ujalo svých práv,“ namítla vážně Bina.
„Když má uragán vliv na nás, působí určitě i na ono „nic“. Jsem přesvědčen, že dokud bouře nepoleví, nebezpeční nehrozí. A na zdejší planetě jsem tak těžký, že mě uragán neodfoukne, budu-li se platit a přidržovat půdy. Už dávno jsem si přál počíhat na neznámé „nic“ ve věži.“
„Dovolíte, abych šel s vámi?“ přiskočil k náčelníkovi biolog.
„Pojďte, ale jen vy, jinak nikdo. Bude to pro vás užitečné.“
Dva lidé se dlouho plazili a přidržovali se nerovné půdy i štěrbin mezi kameny; dávali pozor, aby je nezachytily vichrné sloupy. Uragán se vytrvale pokoušel, aby je oderval od země, převalil a strhl s sebou. Jednou se mu to dokonce podařilo, ale Erg Noor zachytil koulejícího se Eona, nalehl na něho tělem, a protože měl na rukou rukavice s dlouhými drápáky, zachytil se za okraj velikého balvanu.
Niza otevřela poklop vížky a plazící muži se jeden po druhém protáhli dovnitř. Bylo tu ticho a teplo, vížka stála nepohnutě, neboť prozíraví lidé ji pro případ bouře spolehlivě upevnili.
Rusovlasá astronavigátorka měla i neměla radost z příchodu druhů. Ale pak sama sobě poctivě přiznala, že by nebylo příjemné strávit čtyřiadvacet hodin o samotě v bouři na cizí planetě.
Erg oznámil na Tantru, že šťastně došli a reflektor na raketě zhasl. Ve tmě tmoucí teď svítilo jen slabounké světélko uvnitř věže. Půda se třásla v poryvech bouře, pod údery blesků a v běsnění strašné smršti. Niza seděla na otáčecí židli a zády se opírala o reostat. Náčelník i biolog usedli u jejích nohou na prstencovitý výběžek věžního podstavce. V tlustých skafandrech zabírali skoro celý prostor.