Mechanik Taron si oblékl skafandr proti vysokým teplotám. Teprve pak se podařilo profouknout nádrž čistým zemním dusíkem a zavařit víko. Stejně zavařili i přívodní kohouty, obalili nádrž kouskem rezervní izolace z hvězdoletu a umístili ve sběrné komoře. Úspěch byl draze vykoupen, neboť biologova ruka zůstávala přes všechno úsilí lékařů i nadále ochrnutá. Eon Tal velmi trpěl, ale vůbec ho nenapadlo, aby se zřekl výpravy k spirálovému disku. Erg Noor respektoval jeho nenasytnou badatelskou vášeň a nedokázal nechat ho na Tantře.
Ukázalo se, že host z dalekých světů je od Parusu dál, než se cestovatelům zpočátku zdálo. Na dálku, v rozptýleném světle reflektorů, neodhadli správně rozměry letounu. Byla to vskutku kolosální stavba o průměru dobrých tři sta padesáti metrů. Musili sejmout kabely i z Parusu, aby mohli natáhnout ochranný systém až k disku. Tajemný hvězdolet nakláněl nad lidmi příkrou stěnu, jež ubíhala daleko do výšky a ztrácela se ve skvrnité tmě oblohy. Po nebi se válely černé mraky a zahalovaly horní okraj gigantického disku. Trup pokrývala asi metrová vrstva malachitově zelené hmoty se silně rozpraskaným povrchem. Zejícími trhlinami prosvítal světle modrý kov, který v místech, kde se malachitová vrstva setřela, měl tmavomodrou barvu. Strana přivrácená k Parusu byla opatřena spirálně vinutou válcovou vyvýšeninou, jejíž průměr činil asi patnáct metrů a výška deset. Druhá strana hvězdoletu tonula v naprosté tmě; byla vypouklejší a podobala se skrojené kouli, připojené k dvacetimetrové tloušťce disku. I na této straně se spirálovitě vinul vysoký hřeben, jako by na povrch vystupovala vnější část spirálové roury zapuštěné do trupu rakety.
Obrovský disk se okrajem nořil hluboko do země. U paty kolmé kovové stěny lidé spatřili roztavenou sklovinu, rozteklou jako hustá smůla do všech stran.
Badatelé ztratili spoustu hodin tím, že se snažili najít nějaký vchod nebo otvor. Ale ten byl buď skrytý pod malachitovou barvou, či pod okysličenou vrstvou, nebo se zavíral tak důmyslně, že po něm nezůstalo na povrchu ani stopy. Otvory pro optické přístroje také nenašli, stejně jako uzávěry větracího zařízení. Kovová skála se zdála jednolitá. Erg Noor to předvídal a rozhodl se otevřít trup rakety pomocí elektrohydraulického řezáku, který zdolával i nejtvrdší a nejsoudržnější kryty pozemských hvězdoletů. Po krátké poradě všichni souhlasili, aby se rozřízl vrchol spirálového hřebene. Právě tam by měla vést nějaká dutina, roura či obvodová chodba, kterou se mohli prodrat do vnitřních prostor hvězdoletu, a přitom neriskovat, že narazí na řadu překážek.
Zevrubný průzkum disku mohla provést jen zvláštní výprava. Aby s e zdůvodnilo její vyslání ne nebezpečnou planetu, bylo třeba dokázat, že uvnitř hosta z dalekých světů se nezničily přístroje a materiály, že se zachoval celý způsob života těch, kteří vedli kosmickou loď přes bezedné prostory proti nimž byly cesty pozemských hvězdoletů jen prvním nesmělým výletem do hlubin vesmíru.
Spirálový hřeben na druhé straně disku spadal těsně k zemi. Tam dotáhli světlomet a vedení o vysokém napětí. Modré světlo, odražené od disku, roztékalo se jako matný opar po rovině a dosahovalo až k vysokým temným předmětům neurčitých obrysů, pravděpodobně skalám, v kterých zely brány černočerné tmy. Ani záblesky mlhavých hvězdných skvrnek, ani paprsky světlometu nevzbuzovaly pocit, že by v branách tmy byla pevná půda, Nejspíš tam padal svah do rovinaté nížiny, kterou zpozorovali při přistávání Tantry.
S hlubokým a tlumeným vrčením se připlazil automatický vozík a vyložil jediného univerzálního robota, kterého měli na raketě. Robot, necitlivý k trojnásobné přitažlivosti, rychle přistoupil k disku a postavil se před kovovou stěnu. Podobal se tlustému muži na krátkých nohou, s dlouhým trupem a hlavu výhružně nakloněnou kupředu.
Robot, řízený Ergem Noorem, zvedl čtyřmi horními končetinami těžký nůž a stál se široce rozkročenýma nohama, připraven splnit nebezpečný úkol.
„Robota bude řídit jen Kej Ber a já, kteří máme vysokoochranné skafandry,“ nařídil telefonem velitel výpravy. „Ostatní v lehkých biologickým skafandrech ustoupí o kus dál…“
Náčelníkovi selhal hlas. Cosi zvláštního projelo jeho vědomím, vyvolalo mu v srdci nevysvětlitelný stesk s přinutilo ho poklesnou v kolenu. Hrdá vůle člověka se zlomila a změnila se v tupou odevzdanost. Celý zalit lepkavým pote, Erg Noor vykročil bezmocně k černým vratům. Nizino volání v telefonu mu na okamžik vrátilo vědomí. Zastavil se, ale temná síla ho znovu hnala kupředu.
Současně s náčelníkem vykročili Kej Ber a Eon Tal, kteří stáli na hranici světelného kruhu. Šli právě tak pomalu, zastavujíce se a bojujíce očividně sami se sebou. Tam, v temných vratech, v mlhavých chuchvalcích se pohnul netvor, tím hrůznější, že se vymykal všem lidským představám. Nebyla to známá medúzovitá podoba; v šedém stínu se pohyboval černý kříž se širokými lopatkami a s vypouklým elipsovitým středem. Na třech koncích kříže bylo vidět čočky probleskující ve světle reflektoru, který je ztěžka probíjel mrak vlhkých výparů. Základna kříže tonula ve tmě neosvětlené prolákliny.
Eg Noor šel rychleji než druzí, přiblížil se k nepochopitelnému předmětu na sto kroků a upadl. Lidé strnuli hrůzou, ale dřív, nežli si mohli uvědomit, že náčelníkovi jde o život, černý kříž se ocitl nad kruhem nataženého vedení. Naklonil se vpřed jako rostlinný stonek a snažil se zřejmě přehnout přes ochranné pole, aby na Erga dosáhl.
Šílenou zoufalství dodali Nize síla atleta; přiskočila k robotu a otočila řídicími pákami v jeho týle. Robot zvolna a jakoby nejistě začal zvedat řezák. Tu dívka, která už nedoufala, že zvládne složitý stroj, vrhla se vpřed a zakryla náčelníka svým tělem. Ze tři ramen kříže vyšlehly jasné hadovité prameny či blesky. Dívka padla s rozpaženýma rukama na Erga Noora. Ale naštěstí robot už obrátil ostří řezáku proti středu černého kříže. Ten se křečovitě prohnul, jako by padal nazad, a zmizel v neproniknutelné tmě u skal. Erg Noor a oba jeho přátelé přišli ihned k sobě, zvedli dívku a ustoupili za okraj spirálového disku. Ostatní se zatím vzpamatovali, a už táhli improvizované dělo, sestrojené z planetárního motoru. Erg Noor s dosud nezažitým pocitem zběsilé zuřivosti namířil ničivý proud záření proti sklaním vratům a zametl rovinu tak důkladně, že nevynechal ani jeden čtvereční metr půdy. Eon poklekl u nehybné Nizy, tlumeně ji volal telefonem,a snažil se rozeznat tahy její tváře pod silikolovou přilbou. Dívka ležela bezvládně se zavřenýma očima. Příznaky dýchání nemohl biolog zjistit ani v telefonu, ani nasloucháním skrze skafandr.
„Nestvůra zabila Nizu!“ vykřikl hořce Eon, když spatřil přicházet Erga Noora.
Úzkým průhledem v přílbě vysokoochranného skafandru nebylo možno rozpoznat náčelníkovy oči.
„Okamžitě ji dopravte na Tantru, k Lumě…“ v Ergově hlase víc než kdy jindy zazněly kovové tóny. „Pomozte i vy určit povahu zranění… Nás šest zde zůstane a dokončí průzkum. Ať se geolog vypraví s vámi s cestou k Tantře sebere všechny horniny — déle se už zdržovat na této planetě nemůžeme. Zde se musí provádět průzkum ve vysokoochranných tancích, my bychom výpravu jen zahubili. Vezměte si třetí vozík a spěchejte!“
Erg Nor se obrátil a bez ohlédnutí zamířil k diskovému hvězdoletu. „Dělo“ vysunuli kupředu. Storjíni inženýr z něho vypousštěl každých deset minut řeku ohně v půlkruhu až k okraji disku. Robot pozvědl řezák k hřebeni druhé vnější smyčky spirálového valu, který u zabořeného okraje disku byl ve výši robotovy hrudi.
Silné hučneí proniklo i tlustou vrstvou vysokoochranných skafandrů. Na zvoleném úseku malachitové vrstvy se hadovitě rozbíhaly pukliny. Kousky tvrdé hmoty odletovaly a zvonivě narážely na kovové tělo robvota. Boční pohyby nože oddělily z vrstvy deksu a obnažily zrinitý povrch jasně modré byrvy, která i ve světle reflektoru lahodila očím. Kej Ber vyměřil čtverec dostatečně velký, aby jím prošel čkověk ve skafandru, a energickým stiskem přinutil robota provést v modrém kovu hluboký zářez, který vššak neprrzail celu jeho tloušťkou. Robot narýsoval druhou čáru, svírající s první pravý úhel a začal pohybovat ostřím nože vzad a vpřed; přitom zvyšoval napětí. Zářez v kovu se prohloubil více než o metr. Když mechanický pomocník dorýsoval třetí stranu čtverce, zářeny se začaly rozevírat a vyvracet ven.
„Pozor! Všichni zpátky! K zemi!“ vykřikl do mikrofonu Erg Noor, vypnul robota a rychle ustoupil.
Silný kus kovu s náhle vychlípil jako stěna plechové konzervy. Proud oslnivě duhového plamene vyrazil z otvoru po tečně podél spirálové výdutě. Jedině to zachránilo nepřipravené badatele, a pak to, že modrý kov se okamžitě roztavil a zalil proříznutý otvor. Z mohutného robota zůstala jen změť rozteklého kovu, z kterého žalostně trčely krátké kovové nohy. Erg Noor a Kej ber zůstal nezraněni jen díky tomu, že si předvídavě navlékli skafandry. Výbuch je odmrštil daleko od divného hvězdoletu, ostatní rozptýlil do všech stran, převrátil „dělo“ a zpřetrhal kabely vysokého napětí.
Když se lidé probrali z otřesu, pochopili, že zůstali bez ochrany. Naštěstí leželi ve světle reflektoru, který ušel zkáze. Nikomu se nic nestalo, ale Erg Noor rozhodl, že toho mají už dost. Badatelé opustili nepotřebné nástroje, kabely a světlomet, nastoupili do nepoškozeného vozíku a rychle ustoupili ke svému hvězdoletu.
Šťastná shoda okolností při neopatrném dobývání cizího hvězdoletu vůbec nezávisela na náčelníkově předvídavosti. Druhý pokus by mohl skončit mnohem žalostněji. A Niza — milá astronavigátorka — co ta? Erg Noor doufal, že skafandr jistě oslabil vražednou sílu černého kříže. Vždyť ani biologa nezabil dotek černé medúzy. Ale zde, daleko od léčebných ústavů, budou si umět poradit s účinkem neznámé zbraně?
V hermetické komoře se Kej Ber přiblížil k náčelníkovi a ukázal na zadní stranu jeho levého nárameníku. Erg Noor se obrátil k zrcadlům, který byly ve všech přechodových komorách, protože ti, kdo se vraceli z cizí planety, musili sami sebe důkladně prohlédnout. Tenký plát zirkonio-titanového nárameníku se roztrhl. Z průrvy trčel kousek nebesky modrého kovu, který sice vnikl do izolačního podkladu, ale neproťal vnitřní vrstvu skafandru. Stěží se jim podařilo kovový úlomek vyrvat. Za cenu velkého nebezpečí a konec konců náhodu získaní vzorek záhadného kovu ze spirálového hvězdoletu dopraví teď na Zemi.
Konečně Erg Noor svlékl skafandr a mohl vstoupit — lépe řečeno dobelhat se pod svíranou tíhou strašné planety — dovnitř své rakety.
Celá výprava ho čekala s obrovsko netrpělivostí. Katastrofu u disku pozorovali ve stereovizofonech, a proto se nemuseli ptát na výsledky pokusu.
Veda Kong a Dar Veter stáli na malé kulaté plošince vrtulníku, jenž se pomalu nesl nad nekonečnou stepí. Lehký větřík vlnil hustou kvetoucí trávu. V dálce po levé straně bylo vidět stádo černobílého skotu, potomků zvířat vypěstovaných křížením yaků, krav a buvolů.
Nízké pahorky, tiché řeky v širokých údolích, nekonečná volnost a klid dýchaly z pevného, rovného kousku zemské kůry, který se kdysi nazýval Západosibiřskou nížinou.
Dar Veter hleděl zádumčivě na zem, již kdysi pokrývaly nekonečné plochy bezútěšných močálů a řídké zakrslé lesy sibiřského severu. V duchu viděl obraz starověkého mistra, který už v dětství na něj zapůsobil nesmazatelným dojmem:
Nad zátočinou obrovské řeky, tvořící protáhlý mys, stál starobylý kostel, šedivý už před lety, a díval se osaměle do dálky na pole a luka za řekou. Tenký kříž na kupoli se černal pod nízkými těžkými mračny. Na maličkém hřbitůvku za kostelem skupinka bříz a jív skláněla ve větru rozsochaté koruny. Nízké větve se téměř dotýkaly napůl zetlelých křížů, jež čas a bouře povalily uprostřed svěží mokré trávy. Za řeko se kupily obrovité haldy šedofialových oblaků, hustých, že by se daly ohmatat. Široká řeka svítila studeným železným leskem. Stejně chladný jas ležel na všem kolem. Dálky i nejbližší okolí byly mokré od lezavého podzimního deště studených a neútulných severních šířek. A celá stupnice namodralých, šedivých a zelených barev na obraze hovořila o rozlehlých prostorách neúrodné půdy, kde se člověku těžce žije o hladu a zimě a kde trpce pociťuje svou osamělost, charakteristickou pro lidskou pošetilost dávných dob.
Dar Veter uviděl obraz v muzeu pod průsvitným ochranným obalem, obnovený a osvětlený zespodu neviditelnými paprsky, připadal mu jako okno do daleké minulost.
Dar se ohlédl po Vedě. Mladá žena položila ruku na zábradlí při okraji plošiny. Sklonila hlavu, a pozorujíc, jak se stébla vysoké trávy sklánějí po větru, soustředěně přemýšlela. Kavyl tonul v záplavě stříbrného lesku, nad stepí pokojně plula kulatá plošinka vrtulníku. Žhavé vzdušné víry nelétaly znenadání na cestující, čechraly Vedě vlasy i šaty a Daru Vetrovi dýchal horkem rozpustile do očí. Ale automatický moderátor pracoval rychleji než myšlenka a letící plošinka se jen chvílemi zachvívala nebo nepatrně pohupovala.
Dar Veter se nahnul nad cívkou kursografu. Úzký pruh mapy se rychle otáčel a zaznamenával jejich pohyb. Patrně se dostali příliš daleko na sever. Už dávno přeťali šedesátou rovnoběžku, přeletěli soutok Irtyše a Obu a přiblížili se k prohoří, zvanému Sibiřská vysočina.
Za čtyři měsíce práce na vykopávkách starověkých kurhanů v parných stepích altajského předhoří si oba cestovatelé už zvykli na rozsáhlá stepní prostranství. Při zkoumání minulosti jako by se badatelé pohroužili do časů, kdy se po jižních stepích projížděly je řídké oddíly ozbrojených jezdců.
Veda seč točila a rukou mlčky ukázala dopředu. V proudech prohřátého vzduchu tam plul temný ostrůvek, jako by odtržený od povrchu země. Za několik minut se vrtulník přiblížil k nevysokému kopci. Byla to zřejmě halda po bývalém rudném dole. Z konstrukcí šachet ne neuchovalo nic, zbyl tu jen pahorek, porostlý hustým višňovým sadem.
Letící kulatá plošinka se náhle prudce naklonila.
Dar Veter automaticky zachytil Vedu v pase a vrhl se ke zvednutému kraji paluby. Vrtulník se na zlomek vteřiny vyrovnal jen proto, aby se plochou stranou zřítil na úpatí kopce. Tlumiče začaly pracovat a zpětný náraz vymrštil Vedu i Dara na svah, přímo do středu hustého křoví. Po chvíli mlčení se v tichu stepi rozlehl Vedin hluboký hrudní smích. Dar Veter si představil svůj překvapený poškrabaný obličej a přidal s k Vedě z bezděčné radosti, že se jí nic nestalo a že havárie dopadla tak šťastně.
„Zbytečně se vrtulníkům nezakazuje létat výš než osm metrů,“ pronesla Veda trochu zadýchaně. „Teď už chápu…“
„Stroj při poruše okamžitě padá a jedinou nadějí jsou tlumiče. Nedá se nic dělat, je to nutná daň za lehkost a malé rozměry. Pravděpodobně nás čeká ještě další trest za všechny šťastné lety,“ řekl Dar Veter s poněkud předstíranou lhostejností.
„A to…?“ zvážněla Veda.
„Bezvadný chod stabilizátoru předpokládá velmi složitý mechanismus. Bojím se, že budu potřebovat hodně času, abych se v něm vyznal. Musíme se z toho dostat po způsobu našich nejubožejších předků.
Veda s jiskřivými plaménky v očích vztáhla ruku, a Dar Veter pomohl mladé ženě lehce na nohy. Sešli ke spadlému vrtulníku, potřeli si škrábance hojicím roztokem a zalepili roztrhané šaty. Daru uložil Vedu do stínu keře a sám začal zkoumat příčiny havárie. Jak předpokládal, stalo se něco s automatickým stabilizátorem, jehož blokující zařízení vypnulo motor. Sotva Dar Veter otevřel kryt přístroje, bylo mu jasné, že z opravy nebude nic, musil by příliš dlouho vnikat do nesmírně složité podstaty elektroniky. S rozmrzelým povzdechem narovnal unavená záda a pohlédl na keř, pod nímž se Veda důvěřivě schoulila. Horká step byla úplně liduprázdná, kam oko dohlédlo. Dva velcí draví ptáci pomalu kroužili nad tetelícím se modravým oparem…
Z poslušného stroje se stal neživý disk, který bezmocně ležel na suché zemi. Dara Vetra prostoupil divný pocit osamělosti a odtrženosti od celého světa.
A v té chvíli se ničeho nebál. Jen co nadejde noc, uvidí neozbrojené oko mnohem dál; určitě zahlédnou nějaká světla a vydají se k nim. Letěli jenom nalehko a nevzali s sebou ani radiotelefon, svítilnu či jídlo.
Kdysi mohl člověk ve stepi zahynout hladem, nevzal-li s sebou větší zásoby potravin… A vodu! — přemýšlel bývalý vedoucí kosmických stanic, přivíraje oči před prudkým sluncem. Zpozoroval, že vedle Vedy vrhá višňový keř kousek stínu, a natáhl se bezstarostně na zem. Cítil, jak ho přes lehký oděv píchají suchá travní stébla. Vedro a tichý šelest větru ukolébávaly duši do zapomnění; myšlenky pomalu plynuly, v paměti se beze spěchu střídaly obrazy dávno minulých dob. V dlouhé řadě šly pradávné národy, rasy i jednotlivci… jako by odtud, z minulosti, tekla ohromná řeka událostí, postav i odění, střídajících se každou vteřinu.
„Vetře!“ uslyšel závojem dřímoty volat milovaný hlas; procitl a posadil se.
Rudý sluneční kotouč se už dotýkal temné čáry horizontu, nehybným vzduchem nezavál ani sebemenší vánek.
„Vetře, můj pane,“ poklonila se před ním Veda, napodobujíc starověké asijské ženy, „nechtěl byste se probudit a vzpomenout si na mne?“
Dar Veter učinil několik prostocviků a definitivně setřásl sen. Veda souhlasila s jeho plánem, aby vyčkali do noci.
Tma je zastihla v živém rozhovoru o minulé práci. Náhle Dar Veter zpozoroval, že se Veda chvěje. Ruce měla chladné a Dar se dovtípil, že ji lehké šaty nechrání před nočním chladem zdejších severních míst.