Zapraskal elektrický náboj, který Dar Veter vytáhl z mohutného akumulátoru vrtulníku; brzy a rozeplála vatra a jasné plameny pohltily tmu kolem a pronikaly dvojici svým životodárným teplem.
Schoulená Veda se znovu narovnala jako květ pod sluncem a oba se oddali takřka hypnotické zádumčivosti. Kdesi hluboko v duši člověka za těch sto tisíc let, kdy mu oheň byl hlavním útočištěm a spásou, zůstal nevykořenitelný pocit útulnosti a bezpečí, jež oheň vyvolával v hodinách, kdy člověka obklopovala zima a tma…
„Vedo, co vás trápí?“ přerušil Dar Veter mlčení.
„Vzpomněla jsem si na tu dívku s šátkem…“ odpověděla potichu Veda a nespouštěla oči z uhlíků, které se rozsypávaly jako zlato.
Dar Veter pochopil okamžitě. V předvečer svého letu dokončili v přialtajských stepích vykopávky velkého skythského kurhanu. Uvnitř zachovalého dřevěného srubu byla kostra starého náčelníka, obklopená kostmi koní a otroků. Přikrýval je okraj mohylového náspu. Starý vůdce ležel s mečem, štítem a brněním a u jeho nohou se objevila skrčená kostra mladičké ženy. K lebce jí přiléhal hedvábný šátek, kdysi pevně omotaný kolem obličeje. Šátek se přes nejrozličnější operace nepodařilo uchovat. Ale těch několik minut, než se rozpadl, stačilo, aby lidé mohli rozpoznat rysy překrásné tváře, která se otiskla na tkanině před několika tisíciletími. Šátek prozradil ještě jednu strašlivou podrobnost: otiskl oči ženy, vylezlé z důlků; nepochybně ji tím šátkem zardousili, a pak i hodili do hrobu, aby provázela svého muže na neznámých cestách záhrobního světa. Nebylo jí víc než devatenáct let, a jemu bylo dobrých sedmdesát; to byl na tehdejší dobu velmi vysoký věk.
Dar Veter si připomněl debatu, která se rozproudila nad nálezem mezi mladými spolupracovníky Vediny expedice. Šla žena za svým mužem dobrovolně nebo ji k tomu donutili? A proč? Ve jménu čeho? Bylo-li to z velké oddané lásky, proč ji tedy zabíjeli, proč ji neochraňovali jako nejlepší památku po zemřelém v osiřelém světě živých?
Pak promluvila Veda Kong. Dlouho pohlížela rozhořelýma očima na temný pahorek kurhanu, jakoby duševním zrakem chtěla proniknout mocnou vrstvu dávných dob.
„Snažte se pochopit tehdejší lidi. Prostory pravěkých stepí byly skutečně bez hranic, neboť jedinými dopravními prostředky byli koně, velbloudi a býci. Na obrovských rozlohách žily jednotlivé skupiny kočovných chovatelů dobytka, které nejenže nic nespojovali, ale které žily ve věčném nepřátelství. Příkoří a zloba se přenášely z pokolení na pokolení. Každý přistěhovalec byl nepřítelem, každý kmen kořistí, slibující dobytek a otroky, to znamená lidi, kteří pracovali z přinucení, po hrozbou biče jako dobytek. Takové uspořádání společnosti neslo s sebou na jedné straně velkou, nám docela neznámou volnost jednotlivce v drobných vášních a přáních, a na druhé straně neuvěřitelnou uzavřenost ve vzájemném styku lidí i omezenost jejich cílů. Jestliže národ nebo kmen nebyl příliš početný a jeho příslušníci se mohli uživit lovem a sbíráním plodů, žili tito svobodní kočovníci v neustálém strachu, že je výbojní sousedé napadnou, zotročili nebo docela vyhladí. Když ale země byla izolovaná a měla velký počet obyvatel, kteří mohli vytvořit mocnou vojenskou sílu, pak lidé také dopláceli vlastní svobodou na to, že byli chráněni před válečnými nájezdy, neboť v tak silných státech se vždycky rozmáhaly despotismus a tyranie. Tak tomu bylo ve starém Egypte, v Asýrii i v Babylóně.
Ženy, zejména krásné ženy, byly ve starověku jen kořistí a hračkami silných. Nemohly existovat bez mužovy nadvlády a ochrany.
Vlastní ženiny touhy a vůle znamenaly málo, tak zoufale málo, že při takovém životě… kdo ví… Možná, že se smrt zdála snesitelnějším údělem…“
V odpověď na Vetrovy myšlenky se Veda přisunula blíže, pomalu převracela hořící větve a pozorovala, jak z uhlíku na uhlík přeskakují modravé jazýčky plamenů.
„Kolik trpělivé statečnosti bylo v těch dobách zapotřebí, aby člověk zůstal sám sebou, aby mravně neklesal a mohl se rozvíjet,“ promluvila potichu Veda Kong.
„Já myslím,“ namítl Dar Veter, „že až příliš zveličujeme tíhu života ve starověku. Nejen že lidé byli na takový život zvyklí, ale jeho neuspořádanost nesla s sebou nejrozličnější příležitosti. Vůle i síla člověka dokázala i z takového života vykřesat záblesky romantických radostí jako jiskry z křemene.“
„Stejně mě zaráží,“ řekla Veda, „proč naši předkové nedovedli tak dlouho pochopit, že osud společnost nezávisí jenom na nich samotných, ale že společnost je taková, jaký je morální a ideový rozvoj jejích členů, jenž je závislý na ekonomice..“
„Že dokonalé forma vědecké výstavby společnosti není jen kvantitativní hromadění výrobních sil, ale i kvalitativní úroveň, vždyť je to tak jednoduché,“ odpověděl Dar Veter. „A dále chápání dialektických souvislostí, že nové společenské vztahy bez nových lidí jsou právě tak nesmyslné, jako noví lidé bez této nové ekonomiky. Když to lidé pochopili, stala se hlavním úkolem společnosti výchova, fyzický i duševní rozvoj člověka. Kdy se to konečně stalo?“
„V ÉRS, na konci doby Rozštěpu, brzy po Druhé Veliké Revoluci.
„Dobře, že ne později! Ničivá válečná technika…“
Dar Veter zmlkl a otočil se vlevo k temné mýtině mezi ohněm a svahem kopce. Docela blízko se ozýval těžký dupot a mocné přerývané supění. Oba cestovatelé naráz vyskočili.
Před ohněm se vynořil obrovský černý býk. Ve zlostně vypoulených očích se mu odrážely plameny a blikaly jako krvavé záblesky. Netvor rozhrabával kopytu suchou zem, funěl a chystal se k útoku. V slabém světle vypadal zvlášť ohromný, sloněná hlava se podobala žulovému balvanu a mohutné plece čněly do výše vystupujícími pletenci svalů. Veda ani Dar Veter ještě nikdy nestáli tak blízko vražedné a nenávistné síly zvířete, na jehož mozek se nedalo rozumně působit.
Veda přitiskla ruce pevně k hrudi a stála bez hnutí, jako hypnotizována zjevením, které tak nenadále vyrostlo ze tmy. Dar Veter, aniž pomyslil na nebezpečí, postavil se před býka a zakryl Vedu vlastním tělem, jak to nesčetněkrát činili jeho předkové. Avšak ruce člověka nové epochy byly bezbranné.
„Vedo, uskočte vpravo…“ stačil sotva pronést, kdy se zvíře na ně vrhlo.
Dobře vycvičená těla obou cestovatelů mohla v rychlosti soutěžit s primitivní hbitostí býka. Velikán proletěl mimo a s velikým rámusem zapadl do hustého křoví, zatím co Dar a Veda se objevili ve tmě několik kroků od vrtulníku. Stranou od ohně nebyla noc už tak tmavá a Vediny šaty byly zdaleka vidět. Býk se vyhrabal z roští. Dar Veter hbitě vymrštil svou společnici vzhůru, ta udělala přemet a ocitla se na plošině vrtulníku. Zatímco zvíře se otáčelo a kopyty rozrývalo půdu, Dar se objevila na stroji vedle Vedy. Vyměnili si letmé pohledy a v očích společnice nečetl nic, kromě neskrývaného nadšení Kryt z motoru sňali už ve dne, když se Dar Veter snažil proniknout do důmyslného mechanismu. Sebral nyní všechnu svou sílu a utrhl od bočního hrazení plošiny kabel vyrovnávacího pole a strčil jeho obnažený konec pod pružinu hlavní svorky transformátoru. Vedu přitom varovně odsunul. V tom okamžiku zachytil býk rohem za zábradlí a vrtulník pod jeho mohutným náporem skoro poskočil. Dar Veter švihl koncem kabelu zvíře přes nos. Žlutý blesk, tupý úder — a rozdivočelé dobytče se svalilo jako těžká fůra.
„Vy jste ho zabil!“ rozhořčeně zvolala Veda.
„Sotva, půda je suchá!“ usmál se spokojeně Dar.
Na dotvrzení jeho slov býk slabě zabučel, pak se zvedl, a jako by cítil svou pohanu, bez jediného ohlédnutí ubíhal pryč rychlým poklusem. Cestovatelé se vrátili k ohni. Nová dávka chrastí oživila pouhaslý plamen.
„Už mi není zima,“ řekla Veda. „Vystupme na kopec!“
Vrchol pahorku zakrýval oheň, bledé hvězdy severního léta se rozplývaly nízko nad obzorem jako mlhavé kuličky.
Na západě nebylo vidět nic, na severu, na svazích kopců se míhaly matně viditelné řady světel. Z jižní strany, rovněž velmi daleko, hořela jasná hvězda na pozorovací věži pěstitelů dobytka.
„Je to zlé, budeme muset jít celou noc…“ zahučel Dar Veter.
„Ne, ne, pohleďte!“ Veda ukázala na východ, kde znenadání zaplála čtyři světla, rozestavená do čtverce. Nebyla dál než pár kilometrů. Určili směr podle hvězd a sestoupili k ohni. Veda Kong se zastavila před dohasínajícími uhlíky, jako by se chtěla na cosi vzpomenout.
„Sbohem, náš domove..“ řekla smutně. „Kočovníci mívali asi také obdobná obydlí, chatrná a krátkodobá. A já jsem dnes byla ženou oné epochy.“
Veda založila ruce za hlavu a pružně se protáhla před ohněm. O vteřinu později nabyly její zamlžené oči opět svého šibalského třpytu.
„Nuže, veďte mne… hrdino!“ V nízkém hlasu jí zazněl nevyzpytatelný, něžný tón.
Jasná noc, prosycená vůněmi trav, ožila šramotem zvířat a křeky noční ptáků. _Veda a Dar Veter našlapovali opatrně, aby nezapadli do neviditelné nory nebo trhliny v suché půdě. Latovitá stébla kavylu jim klouzala po kotnících. Dar Veter se pozorně rozhlížel, jakmile se na stepi objevily temné skvrny keřů.
Veda se tichounce rozesmála.
„Neměli jsem s sebou vzít akumulátor a kabel?“
„Jste lehkomyslná, Vedo,“ bránil se dobromyslně Dar, „a to víc, než jsem čekal!“
Mladá žena náhle zvážněla.
„Příliš silně jsem pocítila vaši záštitu…“
A Veda začala nahlas mluvit, lépe řečeno nahlas přemýšlet, o další práci své expedice. První etapa prací na stepních kurhanech skončila, její spolupracovníci se vraceli ke svým dřívějším zaměstnáním nebo se upínali k jiným. Ale Dar Veter byl volný, nevybral si jinou práci a mohl tedy provázet ženu, již miloval. Z došlých zpráv bylo zřejmé, že Mvenu Masovi jde práce dobře. Ale i kdyby se mu nedařilo. Rada astronautiky by stejně tak brzy neposlal Vetra na totéž místo. V epoše Velikého Okruhu se nepokládalo za prospěšné držet lidi dlouho při jedné práci. Tím se otupovalo v člověku to nejcennější, tvůrčí nadšení. Teprve po dlouhé přestávce se mohl vrátit ke starému zaměstnání.
„Nezdála se vám naše práce — po šestiletém styku s vesmírem — příliš malicherná a jednotvárná?“ Vediny jasné a bystré oči hledaly jeho pohled.
„Vaše práce není vůbec malicherná ani jednotvárná,“ namítl Dar Veter, „ale nedává mi ono napětí, kterému jsem přivykl. Stávám se bezstarostným a klidným, jako by mě léčily bledě modré sny.
„Bledě modré?“ opakovala Veda, a její zajíknutí řeklo Daru Vetrovi víc než červeň ve tvářích, kterou nemohl ve tmě vidět.
„Budu pokračovat v průzkumu dále k jihu,“ přerušila sebe samu, „ale ne dřív, dokud se neutvoří nová skupina dobrovolných kopáčů. Do té doby pojedu na vykopávky v moři, soudruzi mě už dávno zvali, abych jim pomohla.“
Dar Veter pochopil a srdce mu radostně zabušilo. Ale hned v příštím okamžiku potlačil své city a aby pomohl Vedě z rozpaků, zeptal se klidně:
„Myslíte vykopávky podmořského města ni jih od Sicílie? Viděl jsem pozoruhodné věci odtamtud v Paláci Atlantidy.“
„Ne, provádíme teď práce na východním pobřeží Středozemního moře, Rudého moře a u břehů Indie. Konáme průzkumy kulturních pokladů, které se uchovaly pod vodou, počínajíc kulturou krétsko-indickou a končíc nástupem Dob Temna.“
„To, co se ukrývalo, a ještě častěji prostě házelo do moře, když ostrůvky civilizace zanikaly pod náporem nových sil, které byly barbarsky svěží, nevědomé a bezstarostné — to chápu,“ pravil zamyšleně Dar Veter a dál pozoroval bělavou step. „Chápu i veliké ničení starověké kultury, když antické státy, silné ve svém spojení s přírodou, nedokázaly ve světě nic změnit, nedokázaly se vyrovnat se stále odpornějším otroctvím a příživnictvím nejvyšších společenských vrstev.“
„A lidé vyměnili antické otroctví za feudalismus a náboženskou tmu středověku,“ přidala se Veda. „Co vám tedy zůstalo nepochopitelné?“