Dívka zavrtěla hlavou.
„Přichází můj velitel. Slunce zapadlo, brzy začne práce.“
„Stát modelem je těžké, že?“ zeptala se Veda. „Jet o hotové hrdinství. Já bych to dělat nemohla.“
„Také jsem si myslila, že nebudu moci. Strhne-li vás však myšlenka umělcova, sami se stáváte účastníky tvůrčí práce. Hledáte vtělení obrazu ve vlastním těle… V každém pohybu, v každém posunku jsou tisíce odstínů! Zachycovat je jako odlétající tóny hudby…“
„Čaro, vy jste pro malíře pravý poklad!“
„Poklad!“ přerušil vedu zvučný bas. „A jak jsem ji objevil! To je neuvěřitelné!“ Malíř Kart San potřásl vysoko zvednutou mohutnou pěstí. Světlé vlasy se mu rozcuchaly ve větru, ošlehaný obličej zčervenal.
„Doprovoďte nás, máte-li čas,“ požádala ho Veda. „A vyprávějte!“
„Jsem špatný vypravěč. Ale stejně je to zajímavé. Zabývám se rekonstrukcí různých rasových typů, které existovaly ve starověku až do éry Rozděleného Světa. Po úspěchu mého obrazu ‘Dcera Gondwany’ jsem si usmyslil vytvořit jiný rasový typ. Tělesná krása je nejlepším výrazem rasy žijící po generace zdravým čistým životem. Každá rasa měla ve starověku vlastní dokonalost, vlastní měřítka krásy, vypěstovaná už v podmínkách primitivního života. Tak to chápeme my malíři, o nichž se říká, že zaostáváme za vrcholy kultury. Vždycky se to říkalo, patrně již za jeskynních lidí ve starší době kamenné. Ale nemluvím k věci… Vymyslil jsem si obraz ‘Dcera Thetidy’ čili Středozemního moře. V bájích starého Řecka, Kréty, Mezopotámie, Ameriky a Polynésie na mne silně zapůsobilo, že bohové vycházeli z moře. Co může být kouzelnější než řecký mýtus o Afrodité, která byla u starých Řeků bohyní lásky a krásy! Už samo jméno: Afrodité Anadyomené — zrozená z pěny, povstalá z moře… Bohyně, narozená z pěny, oplodněná svitem hvězd nad nočním mořem — který národ vymyslil něco poetičtějšího…!“
„Ze svitu hvězd a z mořské pěny,“ uslyšela Veda Kong šeptat Čaru a kradmo na dívku pohlédla.
Čařin pevný profil, jakoby vyřezaný ze dřeva nebo z kamene, připomínal starověké národy. Malý, rovný nepatrně zaoblený nos, čelo trochu skloněné odzadu, silná brada, a zejména velké rozpětí od nosu k uším — to všechno byly charakteristické rysy národů antického Středomoří, které se odrážely v Čařině obličeji.
Veda si ji nepozorovaně prohlédla od hlavy k patě a pomyslila si, že všeho má tak trochu příliš. Příliš hladkou pleť, příliš útlý pas, příliš široká stehna… A chodí nápadně zpříma, takže její pevná ňadra příliš vynikají. Možná že malíř právě potřebuje, aby všechno bylo silně zdůrazněno?
Cestu jim přeťala hradba z kamenů, a Veda hned změnila představu, kterou si právě utvořila. Čara Nandi neobyčejně lehce přeskakovala z kamene na kámen, jako by tančila.
„Určitě má v sobě indickou krev,“ rozhodla Veda. „Zeptám se jí potom…“
„Abych mohl vytvořit ‘Dceru Thetidy’, pokračoval malíř, „musil jsem se přiblížit moři, spřátelit se s ním; vždyť moje Kréťanka se měla — stejně jako Afrodité — narodit z moře, ale tak, aby to pochopil každý. Když jsem se chystal malovat ‘Dceru Gondwany’, pracoval jsem tři roky na lesní stanici v rovníkové Africe. Po dokončení obrazu jsem vstoupil jako mechanik na poštovní vodní kluzák a dva roky jsem rozvážel po Atlantickém oceánu poštu pro všechy rybářské, bílkovinné a solné podniky, které tam plují na obrovských kovových vorech.
Jedno večer jsem řídil svůj člun ve Středním Atlantiku západně od Azor, kde se protiproud stéká se severním proudem. Tam jsou vždycky veliké vlny, ženou se jako hradby, jedna za druhou. Můj kluzák se hned vymršťoval pod nízká mračna, hned zas prudce letěl v propadlinách mezi vlnami. Šroub řval, a já stál na vysokém můstku vedle kormidelníka. A najednou — nikdy na to nezapomenu…!
Představte si, že se proti vám řítí vlna, vyšší než všechny ostatní. A na hřebeni té obrovské vlny, přímo pod nízkými mraky jako z růžové perleti stála dívka opálená do barvy rudého bronzu… Vzedmutá vlna se nesla tiše a dívka letěla, nesmírně vznešená ve své opuštěnosti uprostřed nekonečného oceánu. Můj kluzák se vymrštil vzhůru, proletěli jsem vedle dívky, a ta nám přívětivě zamávala. Hned jsem poznal, že sála na latu, víte, to je taková deska s akumulátorem a motorem, která se řídí nohama.“
„Vím,“ ozval se Veter, „používá se k houpání na vlnách.“
„Nejvíc ze všeho mě ohromilo, že kolem nebylo nic. Jenom nízká oblaka, široko daleko pustý oceán, večerní jas a dívka letící na ohromné vlně. Ta dívka byla…“
„Čara Nandi,“ řekla Evda Nal. „To uhádne každý. Ale kde se tam vzala?“
„Vůbec ne z mořské pěny ani ze svitu hvězd!“ — Čara se rozesmála překvapivě vysokým zvonivým smíchem. „Pouze z vorů, na kterých byl závod na bílkoviny. Kotvili jsme tenkrát na kraji Sargasového moře, kde jsme pěstovali chlorellu a já tam pracovala jako bioložka.“
„Správně,“ souhlasil smířlivě Kart San. „Ale od té chvíle jste se pro mne stala dcerou Středozemního moře, která vyšla z pěny, neodvratným modelem mého budoucího obrazu. Čekal jsem celý rok.“
„Smíme se k vám přijít podívat?“ požádala Veda.
„Prosím, jenom ne když pracuji, raději večer. Tvořím velmi pomalu a v té době nesnáším ničí přítomnost.“
„Vy malujete sám, ručně?“
„Naše práce se za tisíciletí, co existuje malířství, takřka nezměnila. Optické zákony a lidské oko jsou stále stejné. Prohloubilo se vnímání některých odstínů, vynalezly se nové chromkatoptrické barvy s vnitřními reflexy ve vrstvě, určité způsoby ladění barev. Ale vcelku pracoval malíř v dávném starověku stejně jako já. A v ledačems líp… Víra, trpělivost… My jsme začali být příliš rychlí a nevěřící vlastní pravdě. Ale pro umění je občas lepší naivita… zase odbočuji! Mám, máme už čas… Pojďme, Čaro!“
Všichni se zastavili, aby pohlédli za malířem a jeho modelkou.
„Teď vím, kdo to je,“ promluvila Veda. „Viděla jsem ‘Dceru Gondwany.“
„Já také,“ ozvali se současně Evda Nal a Mven Mas.
„Gondwana — to je země Gondů v Indii?“ zeptal se Veter.
„Ne. Je to souhrnný název pro jižní kontinenty. Ve starověku tak nazývali prstě zemi černé rasy.“
„A jaká je ta ‘Dcera černých’?“
„Obraz je prostý: před stepní pahorkatinou, v žáru oslepujících slunečních paprsků, při kraji strašného pralesa jde černá dívka. Na polovinu obličeje i pevného, jakoby z kovu ulitého těla, jí dopadá zářivé světlo, zatím co druhá polovina tone v průhledném, leč hlubokém polostínu. Vysokou šíji zdobí bělostné zvířecí zuby, krátké vlasy jsou na temeni svázány a přikrývá je věnec z ohnivě červených květů. Pravou ruku má zdviženu nad hlavu a odhrnuje z cesty větve stromu, levou shazuje s kolena trnitý stonek. V nedokončeném pohybu těla, ve volném vdechnutí i silném vzmachu ruky cítíme bezstarostnost mládí, které splývá s přírodou v nerozlučný celek, věčně proměnlivý jako tok bystřiny. Tato jednota se projevuje jak poznání, jako intuitivní zaříkávání světa… V tmavých očích, které se přes moře modravé trávy upírají do dálky k téměř neznatelným obrysům hor, je zřetelně vidět neklid, očekávání těžkých zkoušek v novém světě, který se před mladou dívkou právě otevřel.“
Evda Nal zmlkla.
„Ale jak to dokázal Kart San vyjádřit?“ zeptala se Veda Kong. „Možná že stažením úzkého obočí, nebo šíjí, která se nepatrně naklání dopředu, či obnaženým, ničím nechráněným týlem. Podivuhodné jsou dívčiny oči, naplněné temnou moudrostí pravěké přírody… Ale nejzvláštnější je, že malíř tu vyjádřil současně pocit bezstarostné, tanečně nadlehčené síly, i pocit zneklidňujícího poznání.“
„Škoda, že jsem obraz neviděl!“ povzdechl si Dar Veter. „Budu muset zajet do Paláce dějin. Vidím barvy obrazu, ale nějak si nedovedu představit dívčinu pózu.“
„Pózu?“ zastavila se Evda Nal. „Zde máte ‘Dceru Gondwany’…“ Shodila s ramen ručník, zvedla do výše ohnutou pravou paži a maličko se zaklonila, obracejíc se napolo k Daru Vetrovi. Pak zlehka povedla štíhlou nohu, udělala malý krůček, ale nedokončila jej, a když se dotkla špičkou země, znehybněla. V tomto okamžiku její pružné tělo přímo rozkvetlo.
Všichni se překvapeně zastavili a netajili se nadšením.
„Evdo, to bych nikdy netušil…!“ zvolal Dar Veter. „Vždyť vy jste nebezpečná jako napůl obnažená čepel dýky.“
„Vetře, zase nepodařená poklona!“ rozesmála se Veda. „Proč jen napůl, a ne úplně?“
„Má docela pravdu“ usmála se Evda Nal, když zaujala normální postoj. „Právě že ne úplně. Naše nová známá, kouzelná Čara Nandi — ano, to je úplně obnažená, zářící čepel, řečeno epickým jazykem Dara Vetra.“
„Nemohu věřit, že by se vám někdo mohl rovnat!“ ozval se za kamenem chraptivý hlas.
Evda Nal první uviděla ostříhané ryšavé vlasy a světle modré, nevýrazné oči, hledící na ni s takovým nadšením, jaké doposud neuzřela v žádné tváři.
„Jsem Ren Boz,“ řekl ryšavý muž ostýchavě, když jeho nevelká postava opustila úkryt na velkým balvanem.
„Hledali jsme právě vás,“ Veda vzala fyzika za ruku. „To je Dar Veter.“
Ren Boz se začervenal, a tím vynikly pihy, které mu hustě pokrývaly obličej i krk.
„Zdržel jsem se nahoře,“ ukázal na kamenitý svah. „Je tam starý hrob.“
„V něm je pochován vynikající básník pradávných dob,“ poznamenala Veda.
„Je tam vytesán nápis, tady je,“ fyzik rozevřel kovový lístek, přejel jej krátkým pravítkem a na matném povrchu vystouply čtyři řady modrých znaků.
„To je evropské písmo — psané znaky, které se používaly před zavedením světové lineární abecedy. Mají nevzhledný tvar, převzatý z mnohem starobylejších piktogramů. Ale ten jazyk znám.“