Erg Noor se přistihl, že v duchu připustil slůvko „aspoň“. Stejně asi uvažovali ti, kdo řídili Parus a prohledávali povrch planety mocnými teleskopy.
„Aspoň…!“ Dvě slabiky, které znamenaly konec snů o překrásných světech kolem Vegy, konec nadějím, že najdou planety jako skvostné perly na dně vesmíru, kvůli nimž se dobrovolně odhodlali k čtyčicetiletému vězení v rakety, a víc než na šedesát let opustili rodnou Zemi.
Ale Erg Noor, zaujatý podívanou, na to hned nepomyslil. V hloubi polokulovité obrazovky sledoval uhánějící povrch nesmírně vzdálené planety. K veliké lítosti cestovatelů, zemřelých i živých, planeta se podobala Marsu, blízkému sousedu Země. Tatáž tenká průzračná slupka atmosféry s černozeleným, vždy bezoblačným nebem, stejně rovné, pusté souše s řetězy zvětralých hor, Rozdíl byl jen v tom,že na Marsu panoval v noci spalující mráz a denní teploty se prudce střídaly. Byly tam močály podobné obrovským loužím, které se vypařovaly téměř do sucha, málokdy se objevil slabý déšť nebo jinovatka, živořily tam odumřelé rostliny a podivná malátná zvířata, zarytá do země.
Zde zářící plamen modrého slunce zahříval planetu tak, že celá dýchala žárem jako nejžhavější pouště na Zemi. Nepatrné množství vodních par vystupovalo k horním vrstvám ovzduší a rozsáhlé roviny stínily jen chomáče tepelných proudů, které bez ustání rozviřovaly atmosféru. Planeta se otáčela rychle jako všechny ostatní. Noční chlad rozsypal horniny v moře písku. Oranžový, fialový, zelený, blankytný a oslnivě bílý písek zaplavoval planetu v obrovských skvrnách, které z dálky vypadaly jako moře či vrstvy zdánlivého rostlinstva. Zvětralá pohoří, vyšší než na Marsu, ale stejně mrtvá, byla pokryta leskle černou nebo hnědou vrstvou. Modré slunce s mocným ultrafialovým zářením rozrušovalo minerály, odpařovalo lehké prvky.
Zdálo se, že světlé písečné pláně hoří plamenem. Erg Noor si vzpomněl, že za starých dob, kdy vědci tvořili jenom nepatrnou skupinu obyvatel Země, spisovatelé a umělci snili o lidech na jiných planetách, kteří by mohli žít při vysoké teplotě. Bylo to poetické a krásné, upevňovalo to víru v moc lidské přirozenosti. Obyvatelé planet v ohnivém dechu modrých sluncí, vítající své bratry ze Země…! Na mnoho lidí včetně Erga Noora silně zapůsobil obraz, který viděli v muzeu na východě Jižního obytného pásma: pláň ohnivě fialového písku s mlžným oparem na obzoru, bezbarvé žhavé nebe, a pod ním nevýrazné lidské postavy v ohnivzdorných skafandrech, vrhající ostré modročerné stíny. Strnulí úžasem stáli na rohu jakési kovové budovy, rozžhavené skoro do běla. Vedle bylo vidět nahou ženu s rozpuštěnými rudými vlasy. Světlá pleť v oslňujícím světle jí zářila pronikavěji než písek, fialové a malinově červené stíny zdůrazňovaly každou linii vysoké ztepilé postavy, stojící jako prapor vítězného života nad silami vesmíru.
Byl to odvážný, ale úplně nereálný sen, odporující všem zákonům biologického rozvoje, které lidé v epoše Okruhu prozkoumali mnohem hlouběji, než v době, kdy obraz vznikl.
Erg Noor sebou trhl, když se proti němu začal prudce přibližovat povrch planety. Neznámý pilot řídil Parus na sestup. Docela blízko plynuly písečné přesypy, černé skály, záplavy jakýchsi zářivých zelených krystalů. Hvězdolet metodicky oblétával planetu po spirále od pólu k pólu. Nikde ani sebemenší příznak vody nebo aspoň nejprimitivnějších forem rostlinného života. Opět „aspoň…!“
Samota vyvolávala stesk, raketa v mrtvých dálkách zapadla do moci ohnivé modré hvězdy… Erg Noor se vžíval do nadějí lidí, kteří natáčeli film, když zkoumali planetu a hledali aspoň stopy minulého života. Každý, kdo létal na pusté, mrtvé planety, kde nebyla voda ani atmosféry, dobře zná to usilovné pátrání po domnělých rozvalinách, po zbytcích měst a staveb v náhodně seskupených trhlinách, pustých skalách a stržích mrtvých hor, které nikdy nepoznaly život.
Na obrazovce rychle míjel spálený povrch cizího světa, kde vály jen prudké vichry a neexistoval sebemenší stín. Když si Erg Noor uvědomil, že je veta po dávném snu, snažil se pochopit, jak mohla vzniknout nesprávná představa o sežehlých světech modré hvězdy.
„Naši přátelé na Zemi budou zklamáni, až se to dozví,“ řekl potichu biolog, jenž se přiblížil k náčelníkovi. „Po mnohá tisíciletí se milióny pozemšťanů dívaly na Vegu. Za letních nocí všichni mladí zamilovaní a roztoužení na severní polokouli obraceli zraky k obloze. Zářivá modrá Vega stojí v létě téměř v zenitu — kdo by se jí neobdivoval? Lidé toho věděli dost o hvězdách už před několika tisíci lety. Netušili však, že planety vznikaly skoro u každé hvězdy s pomalou rotací a silným magnetickým pólem, tak jako téměř každá planeta má svou družici. Nevěděli o tomto zákonu, ale snili o spolubratřích na jiných světech, a především na planetách modrého slunce Vegy. Vzpomínám si na překlady z jakéhosi starého jazyka o lidech polobozích z modré hvězdy.“
„Po tom, co hlásil Parus, byla Vega mým snem,“ obrátil se k Eonu Talovi náčelník. „Teď je jasné, že tisíciletá touha po vzdálených a nádherných světech zastřela oči mně i spoustě rozumných a vážných lidí.“
„Jak byste dnes dešifroval Parusovu zprávu?“
„Jednoduše. Čtyři planety Vegy jsou pusté a bez života. Nic není krásnější než Země. Jaké štěstí, až se vrátíme!“
„Máte pravdu!“ zvolal biolog. „Proč to nikoho nenapadlo dřív…?“
„Možná, že napadlo, ale ne nás, astronauty, a zřejmě ani ne Radu, avšak slouží nám to jen ke cti, protože v životě vítězí smělý sen, a ne skeptická deziluze!“
Let kolem planety na obrazovce skončil. Následovaly zápisy automatické stanice, která analyzovala podmínky na povrchu planety. Pak se rozlehl mocný výbuch; to svrhli geologickou bombu. K hvězdoletu dolétlo obrovské mračno minerálních částic, Zavyla čerpadla, jež zachycovala prach do filtrů bočných sacích kanálů. Vzorky minerálního prachu z písku a hornin se ukládaly do silikolových zkumavek, zatím co vzduch horních vrstev atmosféry se lapal do křemíkových baněk. Parus se vydal na zpáteční třicetiletou cestu, ale nebylo mu souzeno, aby ji dokončil. Teď jeho pozemský druh nese lidem všechno, co se podařilo s takovými obtížemi a trpělivostí zmizelým cestovatelům získat…
Šest dalších cívek se zápisy bylo určeno pro speciální studium astronomů na Zemi a nejpodstatnější údaje k vysílání pro Veliký Okruh.
Prohlížet filmy o dalších osudech Parusu, o jeho těžkém boji s poruchou, s hvězdou T, a zvláště zvukový záznam z posledního kotouče, k tomu už nikdo z přítomných neměl chuti. Jejich vlastní prožitky byly dosud příliš silné. Rozhodli se, žer prohlídku odloží až do příštího pravidelného budíčku celé posádky. Přeplněni dojmy, členové dozorčí služby si odešli odpočinou a zanechali náčelníka v ústřední řídící kabině.
Erg Noor už nepřemýšlel o zničeném snu. Snažil se zhodnotit hořké drobty poznání z Parusovy a své výpravy, které přinesou lidstvu za cenu nesmírných obětí a úsilí. Nebo mu dobré výsledky připadají trpké jen z velikého rozčarování?
Erg Noor poprvé myslil na překrásnou rodnou planetu jako na nevyčerpatelný zdroj jemných, po poznání toužících lidí, kteří se osvobodili od těžkých starostí, od nebezpečenství přírody i primitivní společnosti. Bolesti, tápání, neúspěchy, omyly a zklamání zůstaly i v epoše Okruhu, ale přenesly se do nejvyšší tvůrčí sféry ve vědě, umění i výstavbě. Jen pohnání a tvořivé práci vděčí Země za to, že se zbavila hrůz hladu, přelidnění, infekčních nemocí na nebezpečných zvířat. Je zachráněna před vyčerpáním paliv, před nedostatkem užitečných chemických prvků i předčasné slabosti a smrti lidí. A ty nepatrné útržky znalostí, které Tantra přiveze, jsou také přínosem k mohutné myšlenkové lavině, jež s každým desetiletím postoupí úspěšně kupředu v řízení společnosti a poznávání přírody.
Erg Noor otevřel sejf cestovního žurnálu Tantry a vyňal z něho krabičku s kovem ze spirálového disku, který objevili na černé planetě. Těžký úlomek zářivého azuru přilnul pevně k dlani. Erg věděl, že na rodné planetě ani na jejích sousedech ve sluneční soustavě či na nejbližších hvězdách podobný kov neexistuje. To je další, snad nejdůležitější zpráva, kromě zvěsti o záhubě Zirdy, kterou dovezou Zemi a Okruhu.
Železná hvězda je velmi blízko Země, a vydá-li se na černou planetu speciálně připravená výprava, nebude to po zkušenostech Parusu a Tantry tak nebezpečné, i kdyby ve věčné tmě existovalo sebevíc černých křížů a medúz. Při otevírání spirálového disku sklidili nezdar. Kdyby byli měli čas, aby si celý podnik dobře promyslili, pochopili by už tenkrát, že obrovská spirálovitá roura je součásti hnacího systému rakety.
Náčelníkovi vytanuly na mysli události posledního osudného dne, Niza, která ho zaštítila, když bezmocně upadl blízko černého přízraku. Krátce trval její mladý cit, v němž se hrdinská oddanost dávnověkých žen pojila s otevřenou a rozumnou statečností soudobé epochy.
V pozadí neslyšně stanul Pur Chiss, aby vystřídal náčelníka ve službě. Erg Noor vyšel do knihovní laboratoře, ale nezamířil hlavním koridorem k spacím kabinám, nýbrž otevřel těžké dveře do nemocničního pokoje.
Rozptýlené světlo pozemského dne se chvílemi zatřpytilo na silikolových přihrádkách s léky a nástroji, odráželo se od kovu rentgenové aparatury a přístrojů pro umělé dýchání a krevní oběh. Náčelník odhrnul těžký závěs, který splýval se stropu, a ocitl se v pološeru. Slabé osvětlení připomínalo svit luny, ale růžový křišťál silikolu mu dodával teplý tón. Dva tiratronové stimulátory, zapojené pro případ nenadálého kolapsu, bzučely skoro neslyšně a podporovaly srdeční tep ochrnuté dívky. Pod příklopem v růžově stříbřitém světle ležela nehybná Niza a vypadala, jako by spala klidným, šťastným spánkem. Sto generací zdravého, čistého a sytého života předků vytříbilo do umělecké dokonalosti pružné a pevné linie Nizina těla, jež bylo nejkrásnějším výtvorem mocného pozemského života. Lidé dávno věděli, že jejich údělem se stala planeta bohatá na vodu. Voda podporovala bujný rostlinný život, a ten zas vytvářel ohromné zásoby volného kyslíku. Tehdy jako mocný příval zaplavil zemi živočišný život, který se po mnoho set miliónu let postupně zdokonaloval, až se objevila myslící bytost — člověk. Gigantický historická zkušenost s rozvojem života na nesčetných jiných planetárních soustavách ukázala, že čím obtížnější a zdlouhavější byla slepá evoluční cesta výběru, tím nádhernější byly formy nejvyšších myslících bytostí, tím propracovanější byl účelnost jejich přizpůsobení k okolním podmínkám a požadavkům života, účelnost, k níž patří i krása.
Všechno, co existuje, pohybuje a vyvíjí se po spirálovité dráze. Erg Noor si jasně představil největší spirálu obecného vzestupu ve vztahu k životu a lidské společnosti. Po prvé s překvapující jasností pochopil, že čím obtížnější jsou životní podmínky a práce organismů jako biologických strojů, čím trudnější je cesta společenského rozvoje, tím pevněji je zatočena spirála vzestupu, a tím blíže k sobě mají její „závity“, proto tím pomaleji probíhá životní proces a vznikající formy jsou běžnější, víc se sobě navzájem podobají.
Neměl pravdu, když se honil za divukrásnými planetami modrých sluncí, a špatně učil Nizu! Lidstvo nemá létat k novým světům, aby hledalo a objevovalo nějaké neobydlené planety, které se uspořádaly náhodně, samy od sebe, je třeba promyšleně, krok za krokem, po celé větvi Galaxie uskutečňovat vítězný pochod vědění a životní krásy… takové, jako je Niza…
Erg Noor v náhlém mučivém stesku klesl na kolena před Niziným sarkofágem v silikolu. Dívčin dech byl neznatelný, řasy pod pevně zavřenými víčky vrhaly nafialovělé stíny, pootevřenými rty probleskovaly úbělové zuby. Na levém rameni, na lokti a u kořene šíje bylo vidět bledé zamodralé skvrny, kam dívku zasáhl smrtonosný proud.
„Zdalipak vidíš a pamatuješ si něco ve svém snu?“ tázal se bolestně Erg Noor v návalu hoře, cítě, že jeho vůle roztává víc než vosk, dech se krátí, hrdlo stahuje.
Náčelník výpravy si stiskl propletené prsty až mu zmodraly, jak se snažil sdělit Nize své myšlenky a vášnivě ji volal do života a štěstí. Ale rusovlasá dívka zůstávala nehybná jako růžová mramorová socha, která s nejvyšší dokonalostí napodobila živý model.
Lékařka Luma Lasvi vešla tiše do nemocničního pokoje. Opatrně odhrnula závěs a uviděla náčelníka, klečícího bez hnutí jako pomník miliónů mužů, kteří musili oplakávat své milované. Nezastihla tu Erga Noora po prvé. Srdce jí zatrnulo prudkou lítostí. Erg Chmurně povstal. Luma k němu rychle přistoupila a vzrušeně zašeptala:
„Musím si s vámi pohovořit.“
Erg Noor kývl, a mhouře oči, vyšel do přední části nemocnice. Neposadil se na židli, již mu Luma nabídla, zůstal stát a opřel se o stojan houbovitého zářiče. Luma se před ním napřímila v celé své nevelké výšce, aby pro nastávající rozhovor vypadala větší a důležitější. Náčelníkův pohled jí nedopřál času na přípravu.
„Vy víte,“ začala nejistě, „že současná neurologie pronikla do procesu vzniku emocí v oblastech vědomí a podvědomí duševního života. Podvědomí napomáhá účinku tlumících léků na prastaré mozkové oblasti, které řídí chemickou regulaci soustavy včetně nervové soustavy a částečně i vyšší nervové činnosti.“
Erg Noor povytáhl obočí. Luma Lasvi pocítila, že hovoří příliš podrobně a zdlouhavě.
„Chci říci, že medicína má možnost působit na mozková centra, která řídí silné prožitky. Mohla bych…“
Záblesk pochopení svitl v Ergových očích a odrazil se v letmém úsměvu.
„Hodláte působit na mou lásku, a tak mě zbavit utrpení?“ tázal se rychle.
Lékařka sklonila hlavu.
„Nevzdám se svého citu, i kdybych měl sebevíc trpět. Utrpení, není-li nad lidské síly, vede k porozumění a porozumění k lásce — tak se kruh uzavírá. Jste hodná, Lumo, ale nechci!“
A náčelník s obvyklou rázností zmizel za dveřmi.
Se stejným spěchem jako v době nehody seřizovali inženýři a mechanikové znovu po třinácti letech obrazovky v ústřední řídící kabině a knihovně pro pozemské přenosy. Hvězdolet vplul do oblasti, v níž se daly zachytit rádiové vlny vysílané z mohutné sítě Země a rozptýlené v atmosféře.
Hlasy, zvuky, tvary a barvy rodné planety povzbuzovaly cestovatele, ale zároveň podněcovaly jejich netrpělivost, a délka kosmického putování se jim zdála stále nesnesitelnější.
Hvězdolet volal umělou družici 57 na obvyklé vlně dálkových kosmických letů a astronauti čekali každou hodinu na ohlas této mocné přestupní stanice, která spojovala Zemi s vesmírem.
Konečně volání kosmického korábu dostihlo Zemi.
Celá posádka bděla a neodtrhla se od přijímačů. Návrat do života po třinácti pozemských a devíti závislých letech, kdy neměli spojení s Otčinou! Lidé dychtivě očekávali zprávy ze Země, a prostřednictvím celosvětové sítě diskutovali o důležitých otázkách, které se jako obvykle předkládaly všem zájemcům.
Náhodně zachycený návrh půdoznalce Cheba Ura vyvolal šestitýdenní diskusi a nejsložitější výpočty.
„Diskutujte o návrhu Cheba Ura!“ hřímal hlas ze Země. „Všichni, jejichž myšlení a práce se nesou tímto směrem, všichni, kdo máte shodné názory či záporná stanoviska, řekněte své slovo!“
Jak radostně zněla cestovatelům obvyklá formule, vyzývající k rozsáhlé diskusi! Cheb podal v Radě Astronautiky návrh na systematický průzkum planet modrých a zelených sluncí. Podle jeho mínění jsou to světy s mocným silovým zářením, které může chemicky stimulovat v zemských podmínkách netečné mineralogické struktury v boji proti entropii, to znamená podněcovat je k životu. Zvláštní formy života, složené z nerostů těžších než plyny, budou aktivní při vysokých teplotách a při pronikavé radiaci hvězd vyšších spektrálních tříd. Cheb pokládal neúspěch výpravy na Síria, kde se neobjevily sebemenší známky života za zcela logický, protože rychle rotující hvězda byla podvojná a neměla silné magnetické pole. Nikdo se nepřel s Chebem Urem, že podvojné hvězdy nelze pokládat za tvůrce planetárních soustav ve vesmíru, ale podstata návrhu vyvolala živý nesouhlas mezi posádkou Tantry.