A Pozemšťané nadšeně poslouchali hlas z blížící se rakety.
„Tantra nesouhlasí s vysláním výpravy podle návrhů Cheba Ura. Modré hvězdy opravdu vyzařují na jednotku povrchu svých planet takové množství energie, že by stačila pro života těžkých sloučenin. Ale každý živý organismus je filtr a zásobárna energie, které odporují druhému zákonu termodynamiky čili entropie vytvářením struktury složitou skladbou jednoduchých molekul nerostů a plynů. Taková skladba může vzniknout jen v nesmírně dlouhém procesu historického vývoje, při dlouhodobých a stálých fyzických podmínkách. Na planetách velmi žhavých hvězd právě stálé podmínky nejsou, protože nárazy a vichřice nejsilnějšího záření rychle rozrušují složité sloučeniny. Tam nic dlouho neexistuje a ani nemůže existovat, přestože nerosty získávají nejpevnější krystalickou strukturu a kubickou atomovou mřížkou.
Podle mínění Tantry Cheb Ur opakuje omezené představy starověkých astronomů, kteří nepochopili dynamiku planetárního vývoje. Každá planeta ztrácí své lehké látky, jež unikají do prostoru a rozptylují se. Obzvlášť velká ztráta lehkých prvků vzniká při silném zahřívání a pronikavém tlaku záření modrých sluncí.“
Tantra uvedla řadu příkladů a nakonec vyjádřila přesvědčení, že proces „zhutňování“ planet okolo modrých hvězd nedá vzniknout žádným formám života.
Družice 57 předala námitky vědců z rakety přímo do observatoře Řady.
Konečně nadešel okamžik, na který tak netrpělivě čekali Ingrid Ditra, Kej Ber a samozřejmě i všichni členové výpravy. Tantra začala zpomalovat subsvětelnou rychlost, minula ledové pásmo sluneční soustavy a blížila se k raketové stanici na Tritonu. Nepotřebovala už tak velikou rychlost — kdyby od Neptunovy družice letěla devět set miliónů kilometrů za hodinu, dostihla by Zemi za necelých pět hodin. Ale aby se hvězdolet rozjel naplno, potřeboval tolik času, že by raketa letící z Tritonu minula slunce a značně by se od něho vzdálila.
Aby neztráceli drahocenný anamezon a raketa se nezatěžovala složitým zařízením, létaly uvnitř soustavy iontové planetolety. Jejich rychlost nepřevyšovala osm set tisíc kilometrů za hodinu pro vnitřní planety a půl třetího miliónu kilometrů při letech na nejvzdálenější planety vnější. Cesta z Neptunu k Zemi trvala obvykle dva a půl až tři měsíce.
Triton byla obrovitá družice, o málo menší než gigantické Jupiterovy měsíce Ganymed a Kallisto, nebo planeta Merkur. Proto měl tenkou vrstvu atmosféry, složenou převážně z dusíku a kysličníku uhličitého.
Erg Noor přistál s hvězdoletem a určeném místě u Tritonova pólu, poblíž rozložitých kopulí staniční budovy. Na náhorní rovině vedle strmého svahu s podzemními stavbami zářilo skleněné karanténní sanatorium. Zde, v dokonalé izolaci od ostatních lidí, musili přečkat cestovatelé pět týdnů karantény. Za ten čas je odborní lékaři pečlivě vyšetří, aby nepřenesli nějakou novou infekci. Nebezpečí bylo veliké, nedalo se podceňovat. Proto každý, kdo přistál na jiných, třebas neobydlených planetách, musil se proceduře podrobit, i kdyby přebýval na hvězdoletu sebedéle. Vědečtí pracovníci sanatoria prozkoumávali i vnitřek rakety, než stanice vydala povolení k odletu na Zem. Planety jako Venuše, Mars a některé asteroidy, které lidstvo ovládlo už dávno, měl vlastní karanténní stanice.
Pobyt v sanatoriu byl příjemnější než ve hvězdoletu. Byly tu laboratoře, kde se lidé mohli zaměstnat, koncertní síně, lázně kombinované z elektřiny, hudby, vody a vlnového chvění, i každodenní procházky v lehkých skafandrech po horách v okolí sanatoria. A bylo tu konečně spojení s rodnou planetou; nebylo sice pravidelné, ale stačilo pět hodin, aby zpráva dostihla Zemi!
Nizin silikolový sarkofág přenesli se vší opatrností do sanatoria. Erg Noor a Eon Tal opustili Tantru poslední. Šlo se jim lehko, i když se zatížili, aby při chůzi nevyskakovali do výše, protože planetka měla malou přitažlivost.
Osvětlovače kolem přistávací plochy zhasly. Triton vyplul na osvětlenou stranu Neptuna. Ať světlo, které Neptun odrážel, bylo sebeponuřejší, přece gigantické zrcadlo obrovské planety, vzdálené od Tritona jen tři sta padesát tisíc kilometrů, rozptylovalo tmu a vytvářelo na družici světlý soumrak, podobný jarnímu stmívání ve vysokých zemských šířkách. Triton obíhal kolem Neptuna proti směru jeho rotace od východu k západu skoro za šest pozemských dnů a jeho „denní“ intervaly trvaly přibližně sedmdesát hodin. Za tu dobu se Neptun stačil čtyřikrát otočit kolem své osy, a právě v této chvíli běžel zřetelný stín družice pro zamlženém kotouči.
Náčelník i biolog uviděli skoro současně malou raketu daleko od kraje náhorní plošiny. Nebyl to hvězdolet s vydutou zadní polovinou a s vysokým hřebenem stabilizátoru. Soudě podle velmi ostré špice a úzkého trupu, musí to být planetolet, ale na rozdíl od známých typů měla rakety na zádi silný prstenec a nahoře dlouhý vřetenovitý nástavec.
„Ještě jedna raketa na karanténě?“ řekl polotázavě Eon Tal. „Že by Rada změnila svůj obyčej…?“
„Nevysílat nové kosmické výpravy, dokud se nevrátil dřívější?“ ozval se Erg Noor. „Opravdu, my jsme dodrželi lhůtu, ale zpráva, kterou jsme měli odeslat ze Zirdy, zpozdila se o dva roky.“
„Třeba je to výprava na Neptun?“ mínil biolog.
Ušli dva kilometry k sanatoriu a vystoupili na širokou terasu, zdobenou rudým čedičem. Na černém nebi přezařoval ostatní hvězdy malý kotouček Slunce, který byl z pólu nerotující družice dobře viditelný. Krutý stosedmdesáti stupňový mráz cítili přes výhřevné skafandry jako obvyklý chlad zemské polární zimy. Shora se pomalu sypaly těžké vločky zmrzlého čpavku či kysličníku uhličitého a v nehybné atmosféře dodávaly okolí klid a mír pozemského sněžení.
Erg Noor a Eon Tal hleděli očarovaně na padající vločky, jako kdysi jejich předkové v mírných pásmech, pro ně sníh znamenal konec zemědělských prací. I jim zdejší neobvyklý sníh oznamoval konec útrap a putování.
Biolog veden podvědomým citem vztáhl ruku k náčelníkovi:
„Skončila naše dobrodružství a jsme živí a zdraví — díky vám!“
Erg Noor učinil odmítavé gesto.
„Jak to, že jsme zdraví? A komu já vděčím za život?“
Eon Tal nepřišel do rozpaků.
„Věřím, že se Niza uzdraví. Zdejší lékaři chtějí s léčením začít hned. Dostali příkaz od vedoucího laboratoří pro komplexní ochrnutí, Grima Šara.“
„Vědí, co to je?“
„Zatím ne. Je však jasné, že Nizu ochromil proud, který mění chemismus nervových ganglií v samostatných nervových soustavách. Až poznají, jak zrušit jeho nepochopitelně dlouhé působení, pak dívku vyléčí. Přišli jsme přece na kloub trvalým psychickým paralýzám, které se tolik století pokládaly za nevyléčitelné. Tohle je něco podobného, ale podnět přišel zvenčí. Až provedou pokusy s mými zajatci, ať už živými nebo mrtvými, bude mi i ruka znovu sloužit.“
Náčelník se zahanbeně nachmuřil. Ve svém žalu zapomněl, co všechno pro něj biolog vykonal. To se pro dospělého člověka nesluší! Vztáhl k biologovi ruku, a oba si vyjádřili vzájemné sympatie mužným stiskem.
„Domníváte se, že vražedné orgány černých medúz i odporného kříže jsou stejné?“
„Nepochybuji o tom. Záruka je má ruka…“ biolog nepostřehl náhodný kalambur. „V nahromadění a modifikaci elektrické energie se projevila obecná životní přizpůsobivost černých tvorů, jejichž planeta je bohatá na elektřinu. Jsou to zjevní dravci, ale zatím nevíme, koho napadají.“
„Avšak vzpomeňte si, co se s námi všemi stalo, když Niza…“
„To je něco jiného. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Když se objevil strašlivý kříž, zazněl velmi silný ultrazvuk, který zlomil naše vědomí. V černém světě jsou i zvuky černé, neslyšitelné. Stvůra nejprve ultrazvukem potlačí vědomí, a pak působí hypnózou, která je daleko mocnější než u našich vyhynulých obrovských hadů, na příklad anakondy. To nás málem zahubilo, nebýt Nizy…“
Náčelník pohlédl na vzdálené Slunce, které teď svítí i na Zemi. Slunce, věčná naděje člověka už v dobách předhistorického živoření uprostřed nelítostné přírody. Slunce, zosobnění jasné síly rozumu, před nímž prchá tma a noční příšery. A radostná naděje provázela Erga po celý zbytek cesty…
Vedoucí stanice na Tritonu přišel za Ergem do sanatoria. Země volala náčelníka a přítomnost vedoucího v zakázaných místnostech karantény znamenala konec izolaci i blízký konec třináctiletého putování Tantry. Náčelník se brzy vrátil, ještě soustředěnější než obvykle.
„Vyletíme ještě dnes. Požádali mne, abych vzal šest lidí z planetoletu Amat, který tu nechají pro využití rudných ložisek na Plutu. Naložíme výpravu i s materiály, které na Plutu nashromáždila.“
„Jejich šestičlenná skupina vybavila obyčejný planetolet modernějším zařízením a vykonala nesmírně odvážný čin. Ponořili se na dno pekla, pod Plutovu hustou atmosféru z neonu a metanu. Letěli v bouřích amoniakového sněhu, riskujíce, že se co chvíli rozbijí ve tmě o kolosální špice ocelově tvrdého ledu. Podařilo se mi objevit oblast, kde se zdvihaly holé vrchy. Plutovo tajemství se konečně vyřešilo: planeta nepatří k naší sluneční soustavě. Slunce ji zajalo na své pouti Galaxií. Proto má Pluto mnohem větší hmotu než ostatní vzdálené planety. Výzkumníci odkryli zvláštní nerosty z úplně cizího světa. Ještě důležitější však je, že na jednom z horských hřebenů našli zbytky rozpadlých staveb, které svědčí o jakési prastaré civilizaci. Údaje pozorovatelů se musí ovšem prověřit. Je třeba mít důkazy, že svatební materiály zpracovaly rozumné bytosti… Je to však obdivuhodný čin. Jsem pyšný na to, že náš hvězdolet dopraví hrdiny na Zem, a nemohu se dočkat, až je uslyším vyprávět. Karanténa jim skončila před třemi dny…“ Erg Noor se unavil dlouho řečí a zmlkl.
„Vždyť je to úplný protimluv,“ vykřikl Pur Chiss.
„Protimluv je matkou pravdy,“ odpověděl astronomovi klidně starým příslovím Erg Noor. „Je čas připravit Tantru.“
Osvědčený hvězdolet se lehce odpoutal od Tritona a vznesl se gigantickým obloukem, kolmým k rovině ekliptiky. Přímo k Zemi letět nemohl, neboť žádná raketa by neušla zkáze v širokém pásmu meteorů a asteroidů. Byly to úlomky z rozbitého Faetona, planety, která kdysi obíhala mezi Marsem a Jupitere, a rozpadla se vlivem přitažlivosti obra sluneční soustavy. Erg Noor přidával rychlost. Nehodlal vézt hrdiny na Zem stanovených dvaasedmdesát dnů, rozhodl se, že využije ohromné síly hvězdoletu a při minimální spotřebě anamezonu doletí na Zem za padesát hodin.
Prostorem k hvězdoletu pronikaly přenosy ze Země, planeta zdravila vítěze nad tmou železné hvězdy a ledovým Plutem. Hudební skladatelé komponovali na počest Tantry i Amatu romance a symfonie.
Vesmír hřměl vítěznými melodiemi. Stanice na Marsu, Venuši a na asteroidech volaly raketu a připojovaly své akordy k společnému chóru na oslavu hrdinů.
„Tantra, Tantra“ — zazněl konečně hlas ze stanoviště Rady — „přistane na El Chomre!“
A hvězdolet se řítil prosluněnou zemskou atmosférou k severní Africe, kde místo bývalé pouště stálo ústřední kosmické letiště.
Široká veranda, obrácená na jih k moři, měla stěny z průzračné plastické hmoty. Bledé stropní osvětlení nekonkurovalo měsíční záři, ale doplňovalo ji a propůjčovalo stínům měkčí tóny. Na verandě se shromáždili skoro všichni členové mořské expedice. Jenom nejmladší pracovníci dováděli v moři. Přišel i malíř Kart San se svou krásnou modelkou. Náčelník expedice Frit Don, potřásaje dlouhými světlými kadeřemi, vyprávěl o prohlídce koně, kterého objevila Miiko. Aby se zjistila přetlaková váha, bylo třeba vědět, z jakého materiálu je socha. Výsledky byly překvapující. Pod horní slitinovou vrstvou se objevilo čisté zlato. Kdyby byl ten kůň litý, dosáhla by jeho váha čtyř set tun. Aby se takový kolos mohl vyzvednout, bylo zapotřebí ohromných lodí se zvláštním zařízením.
Na otázky, jak lze vysvětlit tak nesmyslné upotřebení cenného kovu, jeden z nejstarších pracovníků výpravy si vzpomněl na legendu z historických archívů o ztrátě zlatého pokladu kterési země. Tenkrát bylo ještě zlato ekvivalentem hodnoty práce. Zločinní vládcové, kteří týrali a ožebračovali lid, uprchli ze země. Tehdy se národy nemohly svobodně stýkat, mezi jednotlivými státy byly tak zvané hranice. Ale dřív než zločinci zmizeli, sebrali celý poklad a odlili z něho sochu koně, kterou postavili na nejživější náměstí hlavního města ve státě. Nikomu se nepodařilo zlato najít. Historik vyslovil domněnku, že tenkrát nikoho ani nenapadlo, jaký kov se skrývá pod vrstvou levné slitiny.
Vyprávění všechny vzrušilo. Nález ohromného množství zlata byl pro lidstvo skvělým darem. I když těžký žlutý kov nebyl už dávno symbolem hodnoty, zůstával důležitým materiálem pro elektrické přístroje, léčebné preparáty, a zvláště pro výrobu anamezonu.
V rohu verandy utvořili kroužek Veda Kong, Dar Veter, malíř, Čara Nandi a Evda Nal. Vedle se ostýchavě posadil Ren Boz, který se předtím marně snažil najít Mvena Mase.
„Měl jste pravdu, když jste tvrdil, že umělec, a vlastně umění vůbec, zaostává za překotným rozvojem vědy a techniky,“ pravil Dar Veter.
„Nepochopil jste mne,“ namítal Kart San. „Umění už napravilo své omyly a pochopilo svou povinnost k lidstvu. Upustilo od skličujících monumentálních forem, přestalo zobrazovat nádheru a vznešenost, protože to je povrch. Rozvoj emocionální stránky člověka se stal nejzákladnější povinností umění, které jediné má sílu naladit lidskou psychu, připravit ji, aby chápala nejsložitější vjemy. Kdo by neznal čarovnou lehkost chápání, plynoucí z předběžného naladění, ať už hudbou, barvami či tvarem… A jak se uzavírá duše člověka, dobýváme-li ji hrubě a násilím. Vy, historikové, znáte lépe než ostatní, kolik příkoří zakusilo lidstvo v boji za rozvoj a výchovu emocionální stránky duševního života.“
„Jistý čas v dávné minulosti tíhlo lidstvo k abstraktním formám,“ poznamenala Veda Kong.