„Kterou cestu tedy považujete za správnou?“
„Umění — podle mého mínění — je někdy odrazem boje a nejistot světa v lidských citech, jindy je ilustrací života, ale pod kontrolou všeobecné účelnosti. Takovou účelností je i krása, bez níž nevidím smysl a štěstí života. Jinak se umění zvrhne v nezávazné výmysly, zejména při nedostatečných znalostech života a historie.“
„Vždycky jsem si přál, aby umění na své cestě přemáhalo a měnilo svět, ne aby ho jen vnímalo,“ prohodil zamyšleně Dar Veter.
„Souhlasím,“ zvolal Kart San. „Ale s podmínkou, že jde o přeměnu nejen vnějšího, ale především vnitřního, emocionálního světa člověka. Jeho výchovy… s chápáním všech rozporů…“
Evda Nal položila na Darovu ruku svou pevnou, teplou dlaň.
„Jakého snu jste se dnes vzdal?“
„Až příliš velkého…“
„Každý z nás,“ pokračoval malíř, „kdo se díval na umělecká díla starověku, ať to byly filmy, zápisy divadelních představení nebo malířských výstav, jistě ví, jak podivuhodně vytříbené, krásné a oproštěné do všech zbytečností jsou naše tance, obrazy, představení… A to nemluvím o dobách úpadkových.“
„Je chytrý, ale moc mluví,“ zašeptala Veda Kong.
„Umělec těžko vyjadřuje slovy nebo poučkami nejsložitější jevy, které vidí a přejímá ze svého okolí,“ poznamenala Čara Nandi a Evda souhlasně přikývla.
„Ale já,“ pokračoval Kart San, „chci sebrat čistá zrna svérázných citů, tvarů a barev, roztroušená v jednotlivých lidech a spojit je v jediném obraze. Chci oživit starověké postavy a co možná dokonale zachytit krásu jednotlivých ras dávné minulosti, které se smísily a vytvořili současné lidstvo. Tak ‘Dcera Gondwany’ představuje spojení s přírodou, podvědomé poznání vztahu mezi věcmi a jevy, komplex citů a pocitů, veskrze ještě proniknutý instinkty.
‘Dcera Thetidy’ znázorňuje silně rozvinuté city, odvážné svou šíří a nekonečně rozmanité; zde už je druhý stupeň splynutí s přírodou prostřednictvím emocí, a nikoli instinktů. Připadá mi jako síla Erota. Nositeli starých kultur Středomoří byli Kréťané, Etruskové, Řekové a Protoindové; jedině člověk vyrostlý v jejich prostředí mohl vytvořit kulturu, která by vyrostla z vedoucí úlohy ženy. Měl jsem štěstí, že jsem našel Čaru, v níž se náhodou spojily rysy řeckokrétské antiky s rysy pozdních národů Střední Indie.“
Veda se usmála, jak správná byla její domněnka, ale Dar Veter jí pošeptal, že lepší model by se těžko našel.
„Podaří-li se mi ‘Dcera Středozemního moře’, bude nutné, abych vyplnil třetí část svého záměru a namaloval zlatovlasou nebo světle rusou severskou ženu s klidnýma očima, která bude pozorně hledět do světa a podobat se pravěkým ženám ruského, skandinávského nebo anglického národa. Teprve pak mohu začít tvořit obraz dnešní ženy, kde použiji nejlepší detaily ze všech tří jejich prapředchůdkyň.“
„Proč samé dcery a žádní synové?“ usmála se Veda tajemně.
„Snad nemusím vysvětlovat, že podle biologických zákonů byla krása vždycky ucelenější a vytříbenější v ženě…“ zamračil se malíř.“
„Až budete malovat svůj třetí obraz, všimněte si Vedy Kong,“ začala Evda Nal. „Sotva byste…“
„Myslíte si, že nevidím! Ale bojuji sám se sebou, aby mne obraz nezaujal teď, když jsem ještě plný druhého. Veda však…“
„Sní o hudbě,“ zarděla se historička. „Škoda, že tu máte sluneční klavír, který v noci mlčí!“
„Klavír se soustavou polovodičů, pracujících na sluneční světlo?“ zeptal se Ren Boz, nakláněje se přes opěradlo křesla. „To bych ho mohl připojit na přijímač.“
„Netrvalo by to dlouho?“ zaradovala se Veda.
„Asi hodinu.“
„To je zbytečné. Za hodinu budou vysílat zprávy ze světové sítě. Práce nás tak strhla, že dva večery nikdo nezapínal přijímač.“
„Tak zazpívejte, Vedo,“ požádal Dar Veter. „Kart San má strunový nástroj z Temných věků feudální společnosti.“
„Kytaru,“ doplnila Čara Nandi. „Kdo na ni bude hrát…? Zkusím to, možná, že to svedu sama.“
„Já hraji!“ řekla Čara a nabídla se, že doběhne pro kytaru do ateliéru.
„Poběžíme spolu,“ navrhl Frit Don.
Čara pohodila uličnicky černou záplavou kadeří. Šerlis otočením páky zvedl boční stěnu verandy a otevřel výhled na pobřeží s východní částí zálivu. Frit Don se pohyboval velkými skoky, Čara běžela se zakloněnou hlavu. Zůstala trochu pozadu, ale k ateliéru doběhli oba současně, vtrhli do neosvětleného vchodu a za okamžik znovu pádili v měsíčním svitu podél moře, tvrdošíjní a rychlonozí. Frit Don dostihl verandy první, ale Čara skočila dovnitř otevřeným bočním křídlem
Veda nadšeně zatleskala.
„Vždyť Don zvítězil v jarních desetibojích!“
„Čara zas ukončila vysokou školu antických a soudobých tanců,“ opáčil Kart San.
„Také jsme s Vedou studovaly tanec, jenže v nižší škole,“ vzdychla Evda Nal.
„Tou dneska prochází každý,“ dobíral si ji malíř.
Čara zvedla malou pevnou bradu a pomalu přejížděla po strunách kytary. Vysoký hlas se jí rozezněl smutkem a touhou. Zpívala novou píseň z jižní zóny o nesplněném snu. K melodii se připojil Vedin alt a stal se paprskem touhy, kolem něhož se vinul a zmíral zpěv Čařin. Vzniklo nádherné duo — tak rozdílné byly obě zpěvačky a tak skvěle se doplňovaly. Dar Veter přebíhal pohledem od jedné k druhé a nedovedl rozhodnout, která z nich zpívá lépe: zda Veda, stojící s lokty opřenými o pult přijímače a sklánějící hlavu pod tíží světlých copů, které se jí stříbřitě třpytily v záři luny, nebo Čara, která s kytarou na oblých kolenou předkláněla snědý obličej v němž ostře vynikaly bílé zuby a čistá oční bělma s modravým nádechem.
Píseň dozněla. Čara váhavě přejížděla po strunách. A Dar Veter musil zatnout zuby. Dívka hrála píseň, která ho kdysi vzdálila od Vedy. Teď mučila i ji.
Struny se rozburácely jako příboj. Akord stíhal akord a bezmocně umlkal dřív, než mohl doznít. Melodie zněla úryvkovitě, jako by vlny vystřikovaly na břeh, na okamžik se rozlily po písčinách a hned se zase jedna za druhou valily do bezedného moře. Čara nic nevěděla a zvonivým hlasem zpívala píseň o lásce, která ledovými hlubinami prostoru letí od hvězdy k hvězdě a snaží se najít, porozumět, pochopit, kde je On… Ten, který odletěl do vesmíru, aby vykonal hrdinný objevitelský čin, a už se nevrátí — budiž! Ale moci se aspoň na okamžik dozvědět, co s ním je, pomoci mu laskavou myšlenkou, pozdravem!
Veda mlčela. ‘Cara vycítila, že tu něco není v pořádku, přestala zpívat, vyskočila, hodila kytaru malíři a přistoupila se sklopenou hlavu k nehybné světlovlasé ženě.
Veda se usmála.
„Zatančete mi, Čaro!“
Dívka poslušně přikývla, ale Frit Don zasáhl:
„S tancováním počkáme, hned začne přenos!“
Na střeše se vysunul tubus teleskopu a zvedl do výšky dvě zkřížené kovové plochy, na jejichž vrcholu byl kovový kruh s osmi polokoulemi. Místnost se naplnila silnými zvuky.
Vysílání začalo pohledem na nové spirálové město v severním obytném pásmu. Mezi budovateli měst převládaly dva směry architektury, z nichž jeden byl pro města v podobě jehlanu, druhý v podobně šroubové spirály. Města se stavěla v oblastech, kde se soustřeďovala obsluha automatických závodů, zaručujících lidem výhodné životní podmínky. Pruhy továren se střídaly s prstenci luk a hájů, a jako mezikruží obklopovaly město, které vždy ústilo k moři nebo k velikému jezeru.
Města se budovala na pahorcích a návrších, neboť domy stoupaly terasovitě, takže každé průčelí se naplno otvíralo slunci, větru, obloze a hvězdám. Při vnitřní straně budov byly strojírny, skladiště, rozdělovny, dílny a kuchyně, které často vedly hluboko do podzemí. Přívrženci pyramidálních měst pokládali za přednost jejich nevelkou výšku při značné kapacitě, zatím co stavitelé spirálových měst zdvihali svá díl víc než kilometr vysoko. Před účastníky mořské výpravy se vynořila mocně zatočená spirála, zářící na slunci milióny opalizujících stěn z plastické hmoty, porcelánovými hranami konstrukcí z taveného kamene a výztuhami z leštěného kovu. Každý její závit se od kraje ke středu mírně zvedal. Masívy budov oddělovaly hluboké vertikální výklenky. V závratné výšce visely lehké mosty, balkóny a výběžky zahrad, jiskřivé pruhy podpěrných sloupů spadaly až k základům, kde se mezi tisící arkádami zvedala široká schodiště. Jimi se šlo ke stupňovitým parkům, které se paprskovitě rozbíhaly k prvnímu pásmu hustých hájů. Také ulice se točily spirálovitě a byly buď visuté na obvodu města, nebo vnitřní pod průzračnými přístřešky. Nejezdily na nich žádné povozy, nepřetržité řady transportérů se skrývaly v podélných výklencích.
Po ulicích rychle chodili temperamentní, vážní i usměvaví lidé, jiní se procházeli pod podloubími nebo vyhledávali samotu na útulných místech, jichž tu byly tisíce prostřed kolonád, na přechodech schodišť, i ve visutých zahradách na terasových střechách…
Pohled na mohutné město netrval dlouho, protože začala mluvená část programu.
„Stále ještě trvá diskuse o návrhu, který byl předložen Akademii Směrových Záření,“ promluvil člověk na obrazovce, „aby lineární abecedu nahradil elektronický zápis. Návrh se nesetkává se všeobecným souhlasem. Hlavní překážkou je složitost čtecích přístrojů. Kniha přestává být přítelem, který člověka všude provází. Přes všechnu zdánlivou výhodnost bude návrh zamítnut.“
„Dlouho diskutovali!“ poznamenal Ren Boz.
„Byly důležité důvody pro i proti,“ ozval se Dar Veter. „Na jedné straně vábivá jednoduchost zápisu, na druhé straně obtížnost čtení!“