„Potvrzujeme včerejší zprávu: sedmatřicátá mezihvězdná výprava se ozvala. Vracejí se…“
Dar Veter ztuhl, ohromen protichůdnými pocity. Pohledem ze strany uviděl, jak Veda Kong vytřeštila oči a pomalu vstala. Zbystřeným sluchem zachytil její přerývaný dech.
„…od kvadrátu čtyři sta jedna, a raketa právě opustila mínus pole jednu setinu parseku od Neptunovy oběžné dráhy. Výpravu zdrželo setkání s černým sluncem. Nikdo z lidí nezahynul. Rakety má rychlost — končil hlasatel — asi pět šestin absolutní jednotky. Stanice na Tritónu očekává výpravu za jedenáct dnů. Čekejte na zprávy o skvělých objevech!“
vysílání pokračovalo. Následovaly další novinky, ale nikdo už je neposlouchal. Všichni obklopili Vedu, aby jí blahopřáli.
Usmívala se, tváře jí hořely a v hloubce očí se tajil neklid. Přistoupil Dar Veter. Veda ucítila pevný stisk ruky, jež se jí stal tak potřebnou a blízkou. Střetla se s přímým pohledem. Už dávno se tak nedíval. Věděla o smutném hrdinství, které prostupovalo jeho dřívější vztah k ní. A věděla, že jí v tomto okamžiku nečte ve tváři jen radost…
Dar Veter pustil tiše její ruku, usmál se svým jasným, nenapodobitelným úsměvem a odešel. Přátelé z mořské expedice živě debatovali o zprávě. Veda zůstal v kroužku lidí, hledíc úkosem za Darem. Viděl, jak k němu přistoupila Evda Nal a za chvíli se připojil Ren Boz.
„Je třeba najít Mvena Mase, on ještě nic neví!“ zvolal Dar Veter, jako by si náhle vzpomněl. „Pojďte se mnou Evdo! I vy, Rene!“
„Já také,“ přistoupila Čara Nandi. „Smím?“
Pustili se k tiše šplouchajícím vlnám. Dar Veter se zastavil, nastavuje tvář chladnému závanu od moře, a zhluboka povzdechl. Když se otočil, střet se s pohledem Evdy Nal.
„Odjedu ihned, nebudu se už vracet do domu,“ odpověděl jí na nevyslovenou otázku.
Evda ho vzala pod paží. Nějakou dobu šli všichni mlčky.
„Přemýšlela jsem, zda je to nutné,“ zašeptala Evda. „Určitě je. Máte pravdu. Kdyby Veda…“
Evda zmlkla, ale Dar Veter jí chápavě stiskl dlaň a přiložil ke své tváři, Ren Boz šel v patách za nimi, odtahuje se bedlivě od Čary, ale ta se jen úkosem dívala velkýma očima a s tajeným posměškem kráčela vedle něho. Evda se skoro neslyšně rozesmála a znenadání podala fyzikovi volnou ruku. Chopil se jí dravým pohybem, který u tak ostýchavého člověka působil komicky.
„Kde ale budeme hledat vašeho přítele?“ Čara se zastavila těsně u vody.
Dar Veter se pozorně zadíval a v jasném svitu měsíce uviděl zřetelné otisky nohou na mokrém písku. Stopy pokračovaly ve stejných vzdálenostech a jejich poloha byla tak symetrická a geometricky pravidelná, jako by je vytiskl stroj.
„Šel tam,“ Dar ukázal k velikým kamenům.
„Ano, to jsou jeho stopy,“ potvrdila Evda.
„Proč jste si tak jista?“ zapochybovala Čara.
„Podívejte se na ty pravidelné kroky, tak chodili pravěcí lovci, nebo ti, kdo zdědili jejich rysy. A já si myslím, že Mven Mas přes všechnu svou učenost má k přírodě bližší vztah než kdokoli v nás… Nevím, jak vy, Čaro?“ Evda se obrátila k zamyšlené dívce.
„Já? Kdepak!“ A ukazujíc kupředu, vykřikla: „Tamhle je!“
Na nejbližším kameni se objevila mohutná postava Afričana, lesknoucí se v měsíční záři jako uhlazený černý mramor. Mven mával rukama, jako by někomu vyhrožoval. Svaly mohutného těla se vzdouvaly a převalovaly jako pahorky pod lesklou kůží.
„Vypadá jako duch noc z dětských pohádek! Zašeptala Čara vzrušeně.
Mven Mas postřehl blížící se skupinku, seskočil s útesu a objevil se už oblečený. Dar Veter mu stručně vyprávěl, co se přihodilo a Mven si přál hned vidět Vedu Kong.
„Jděte tam s Čarou,“ řekla Evda, „my zde ještě chvíli zůstaneme…“
Dar jim pokynul na rozloučenou a na Afričanově tváři bylo vidět, že pochopil. V polodětském návalu citů začal šeptat dávno zapomenutá slova loučení. Veter byl dojat a zamyšleně odcházel, provázen mlčící Evdou. Ren Boz rozpačitě přešlapoval na místě, pak se obrátil a odcházel za Mvenem Masem a Čarou.
Dar Veter s Evdou došli k mysu, který odděloval záliv od otevřeného moře. Byla zřetelně vidět světla kolem ochranných kruhových vorů mořské expedice.
Dar odstrčil průzračnou loďku z písku do vody a stanul před Evdou ještě silnější a mohutnější než Mven Mas. Mladá žena vystoupila na špičky a políbil odcházejícího přítele.
„Vetře, budu s Vedou,“ odpovídala na jeho myšlenky. „Vrátíme se spolu do naší zóny a tam počkáme na přílet kosmické výpravy. Dejte o sobě vědět, až se zařídíte. Vždycky vám velmi ráda pomohu…“
Evda dlouho sledovala loď na stříbřité vodě…
Dar Veter připlul k druhému voru, kde ještě pracovali mechanikové a spěšně dokončovali akumulátorové zařízení. Požádal je, aby rozsvítili tři zelená světla do tvaru trojúhelníku.
Za půldruhé hodiny tudy letěl první spirolet a zůstal viset nad mořem. Dar Veter nasedl do spuštěného výtahu, na okamžik se objevil pod osvětleným spodkem letounu a zmizel v otvoru. K ránu už vstupoval nedaleko observatoře Rady do svého trvalého bydliště, které ještě nestačil změnit. Nejdříve otevřel profukovací ventily v obou místnostech. Za pár minut nebylo po prachu ani památky. Pak vysunul ze stěny postel, nařídil pokoj na vůni a šplouchání moře, jemuž za poslední čas přivykl, a usnul tvrdým spánkem.
Když se probudil, měl pocit, že svět ztratil svůj půvab. Věda je daleko, a bude teď daleko, než… On však jí měl pomoci, a ne ještě komplikovat situaci.
V koupelně na sebe pustil vířivý proud chladné elektrizované vody. Stál pod ní tak dlouho, až celý prokřehl. Cítil se svěží. Otevřel zrcadlová dvířka televizofonu a zavolal nejbližší stanici pro rozdělování prací. Na obrazovce se objevila jinošská tvář. Mladík poznal Dara Vetra a pozdravil ho s uctivým přízvukem v hlase.
„Chtěl bych dostat dlouhotrvající těžkou práci spojenou s fyzickou námahou,“ řekl Dar. „Třeba v antarktických dole.“
„Tam je všechno obsazeno,“ řekl dispečer omluvně. „Také naleziště na Venuši, Marsu i na Merkuru jsou plná. Víte sám, že na nejobtížnější pracovní úseky se hrne mládež.“
„Ano, ale já už se k té výborné kategorii nemohu počítat.… Co máte volného teď? Potřebuji nastoupit okamžitě.“
„Toužíte-li po práci v dolech, mám tu těžbu diamantů ve s Střední sibiři,“ říkal mladík zvolna a díval sena tabulku, kterou Dar Veter neviděl. Kromě toho jsou místa na oceánských vorech nebo na čerpací stanici v Tibetu, ale to už je lehká práce. Ostatní místa nejsou také nijak zvlášť obtížná.“
Veter poděkoval informátorovi, vyžádal si čas na rozmyšlenou a prosil, aby zatím nikomu nezadávali diamantové doly.
Vypnul rozmisťovací stanici a pojil se s Domem Sibiře, kde bylo ústředí geografických zpráv. Zapojili mu televizofon na nejnovější zápisy automatické paměti, a před Darem Vetrem pomalu ubíhaly rozsáhlé lesy. Kdysi tu bývala močálovítá, věčně zamrzlá tajga s řídkým modřínovým porostem. Tajga zmizela, a na jejím místě rostly sibiřské cedry i americké sekvoje, mohutní lesní velikáni, kteří v minulých dobách málem vymizeli. Obrovité rudé kmeny tvořily velkolepou ohradu kolem pahorků, pokrytých betonovými čepicemi. Pod nimi se plazila ocelová potrubí o desetimetrovém průměru, přehýbala se přes vodní předěly k nejbližším řekám a celé je pohlcovala do zejících trychtýřovitých jícnů. Obrovská čepadla temně hučela. Statisíce kubických metrů vody se řítily do hlubin démantonosných sopečných komínů, s řevem v nich vířily, promývaly je, rozmělňovaly horninu a znovu se vylévaly na povrch, zanechávajíce v sítech proplachovacích komor desítky tun diamantů. V dlouhých osvětlených místnostech seděli lidé za pohyblivými číselníky třídicích strojů. Drobná zrna zářivých kamenů se proudem sypala do sběračů s cejchovanými otvory. Pracovníci čerpacích stanic nepřetržitě sledovali ukazatele na počítačích, které vypočítávaly kolísající pevnost horniny, tlak a spotřebu vody, hloubku těžní jámy i erupci tvrdých částic. Dar Veter si pomyslil, že radostný obrázek lesů v záplavě slunce nejde právě k jeho náladě a vypnul Dům Sibiře. Vtom okamžiku zazněl volací signál a obrazovce se objevil informátor z rozmisťovací stanice.
„Chtěl jsem upřesnit vaše úvahy. Právě se uvolnilo místo v podmořských titanových dolech na západním pobřeží Jižní Ameriky. Je to nejnamáhavější práce, která dnes existuje… Ale musíte okamžitě odjet!“
Dar zneklidněl.
„Nestačím se podrobit psychofyzické zkoušce, jak to žádá Akademie pro Psychofyziologii Práce.“
„Není to ani třeba, stačí souhrn povinných zkoušek, které jste každoročně absolvoval při své předešlé práci.“
„Pošlete zprávu a sdělte mi koordináty!“ ozval se bez meškání Dar Veter.
„Západní větev Spirální Dráhy, sedmnáctá jižní odbočka, stanice 6 L, bod KM40. Ohlásím vás.“
Vážná tvář na obrazovce zmizela. Dar Veter sebral všechny drobnosti, které mu osobně patřily, a vložil do krabičky filmy a obrázky a hlasy přátel i nejdůležitějšími zápisy vlastních myšlenek. Se stěny sňal chromoreflexní reprodukci starého ruského obrazu, se stolu bronzovou sošku herečky Bello Gal, která se podobala Vedě Kong. S trochou šatstva srovnal všechno do aluminiového kufříku, na jehož víku byla vypouklá čísla a lineární znaky. Sebral udané koordináty, odkryl otvor ve stěně a strčil tam kufřík. Zavazadlo zmizelo na běžícím pásu. Pak Veter prohlédl své pokoje. Už mnoho století neexistovali na planetě speciální uklízeči nebo uklízečky. Jejich funkci plnil každý obyvatel sám; to bylo možné jen při absolutní pořádnosti a kázni každého člověka a při bedlivě promyšleném systému bytů i společenských budov s automatickým čištěním a větráním.
Když byl s prohlídkou hotov, stiskl páku přede dveřmi, dávaje signál distribuční stanici, že jeho byt je volný. Potom odešel.Vnější chodba se stěnami z mléčného skla byla proteplena sluncem, ale na ploché střeše vál chladný vítr od moře. Lehké můstky pro chodce, vzklenuté mezi mřížovými budovami, jako by se vznášely ve vzduchu a vábily k pomalé procházce, ale Dar Veter už zase nepatřil sám sobě. Automatickým potrubím sjel do podzemí magnetoelektrické pošty a malý vagónek ho dovezl ke stanici Spirální Dráhy. Dar nejle na Sever k Beringovu průlivu, kde byl spojovací oblouk k Západní Větvi. Cesta do Jižní Ameriky, zvláště tak daleko na jih, jako bylo k sedmnácté odbočce, trvala by asi čtyři dna. Obytnými zónami Severu i Jihu vedly linky těžkých nákladních spiroletů, které spínaly planetu napříč oceány a spojovaly nejkratší cestou závit Spirální dráhy. Dar Veter jel Centrální větví k jižnímu obytnému pásmu a počítal s tím, že přesvědčí vedoucího letecké přepravy, aby ho považoval za spěšný náklad. Kromě toho, že se cesta zkrátila na třináct hodin, mohl se Veter uvidět se synem Groma Orma, předsedy Rady Astronautiky; Grom Orm si vybral Dara Vetra, aby byl jeho synu učitelem a instruktorem.
Chlapec vyspěl a příští rok ho čekaly Herkulovy hrdinské činy; zatím pracoval u Pátrací služby v močálech Západní Afriky.
Kdo z mladých hochů by netoužil jít Pátrací službě, sledovat, kde se v oceánu objeví žraloci, pozorovat škodlivý hmyz, dravce a hady v tropických močálech, pátrat po choroboplodných zárodcích v obytných oblastech, po epizootii či lesních a stepních požárech, kdo by si nepřál objevovat a ničit nebezpečnou havěť, která záhadným způsobem znovu a znovu přicházela ze zapadlých koutů planety? Boj se škodlivými formami života nikdy neusával. Mikroorganismy, hmyz i bakterie odpovídaly na nové vyhlazovací prostředky zase vznikem nových forem a kmenů necitlivých na sebestrašnější chemikálie. Teprve po éře Rozděleného Světa se lidé naučili správně používat silná antibiotika.