Uplynulo deset dnů a Dar Veter si zvykl na novou práci.
Měli tu vlastní energetické hospodářství; na souši, v hlubokých chodbách se ukrývala zařízení na jadernou energii typu E, čili jak se za stara říkalo, druhého typu, který nevydával tvrdé trvalé záření, a hodil se pro místní instalaci.
Nejsložitější komplex strojů se posunoval v kamenném lůně podmořské hory, zahryzávaje se do křehkého, temně rudého nerostu. Nejnamáhavější práce byla v nejnižším patře agregátu, který horninu automaticky vybíral a drtil. Do stroje přicházely signály z ústředního stanoviště na povrchu, kde se sledovala činnost řezacích a drticích mechanismů, proměnlivá tvrdost i vazkost vykopané horniny a přijímala se hlášení o zvýšené vlhkostí v jamách. Podle proměnlivého obsahu kovu se zvyšovala nebo snižovala rychlost agregátu. Všechna kontrolní a pozorovací práce mechaniků se nemohla svěřit robotům, protože místo bylo od moře jen částečně chráněno.
Dar Veter se stal mechanikem pro kontrolu a seřizování spodního agregátu. Den za dnem trávil služby v polotemných komorách přeplněných číselníky, kde pumpa kondicionéru jen stěží zvládla sužující žár, zesílený ještě zvýšeným tlakem při nevyhnutelném prosakování rozpáleného vzduchu.
Veter i jeho mladý pomocník namáhavě vylézali na povrch, dlouho stáli na balustrádě a vdechovali svěží vzduch, pak se šli koupat, jedli a rozcházeli se do svých pokojů v jednom z horních domků. Dar se snažil obnovit svá studia v oboru kochleární matematiky. Zdálo se mu, že už zapomněl na dřívější styk s vesmírem. S potěšením doprovázel pravidelný vor s úhledně srovnanými kostkami titanu. Po ústupu polárních front bouře na planetě značně zeslábly a tak nákladní mořská doprava často užívala vlečných nebo samohybných vorů. Když se vyměňovala na dole posádka, Dar Veter a dva další nadšenci pro důlní práce si pobyt prodloužili.
Nic netrvá v tom nestálém světě věčně, a tak se jednoho dne práce na dole zastavila kvůli opravě kutacího a drticího agregátu. Dar Veter poprvé pronikl do porubu před štítem, kde jen speciální skafandr chránil člověka před žárem a zvýšeným tlakem, i před náhlými proudy jedovatého plynu, vyvěrajícího z trhlin. V oslňujícím světle zářily hnědé rutilové stěny zvláštním diamantovým leskem a hrály rudými záblesky, jako by se z nerostu dívaly rozlícené oči. V porubu vládlo nezvyklé ticho. Poprvé za mnoho měsíců se zastavilo jiskrové elektrohydraulické dláto a obrovské kotouče na vyzařování ultrakrátkých vln. Pod nimi se hemžili geofyzikově, kteří využívali příležitosti a rozestavovali přístroje, aby zkontrolovali obrysy naleziště.
Na povrchu byly klidné a horké dny jižního podzimu. Dar Veter odešel do hor a nezvykle ostře pociťoval velikost kamenných masívů, které se tu po tisíciletí vypínaly před nebem a mořem. Suchá tráva šelestila, zdola bylo slyšet slabý šum příboje. Unavené tělo toužilo po klidu, ale mozek žíznivě vpíjel dojmy ze světa po dlouhé a vysilující práci v podzemí.
Vdechuje vůni prohřátých skal a stepní trávy, Dar uvěřil, že ho čeká ještě mnoho dobrého, tím víc, čím lepší a silnější bude on sám. Na mysli mu vytanulo staré přísloví:
„Zaseješ čin — a sklidíš zvyk.
Zaseješ zvyk — a sklidíš charakter.
Zaseješ charakter — a sklidíš osud.“
Ano, největším bojem člověka je boj s egoismem! Nebojovat sentimentálními zásadami a krásou, leč bezmocnou morálkou, ale dialektickým chápáním, že egoismus není výplodem nějakých sil zla, nýbrž přirozeným instinktem prvobytného člověka, instinktem, který v primitivním životě hrál důležitou úlohu při sebezáchově. Ale je nutné ho přemoci, zejména v současné společnosti. Proto se věnuje tolik sil a času výchově, proto se tak bedlivě zkoumá struktura dědičnosti u každého člověka. Ve velikém splynutí ras a národů, které, na planetě vytvořily jedinou rodinu, objeví se najednou z hlubin dědičnosti nejneočekávanější charakterové dispozice vzdálených předků. Ukazují se překvapivé psychické úchylky, získané už v strastiplné éře Rozděleného Světa, kdy lidé nedbali opatrnosti při pokusech a používání jaderné energie a mnoho potomků dědičně zatížili…
Také Dar Veter měl dalekosáhlý rodokmen, dnes ostatně už zbytečný. Studium předků nahradila Přímá analýza struktury dědičného mechanismu, která pří dnešním dlouhém životě je tím důležitější. Od éry Společné Práce lidé žijí do sto sedmdesáti let, ale ukazuje se, že ani tří sta let není konečná hranice…
Šramot kamení vyrušil Dara ze spletitých a chmurných úvah. Shora do údolí sestupovala dvojice lidí. Ostýchavá a nemluvná manipulantka z úseku elektrotavby a malý temperamentní inženýr povrchové služby. Zardělí rychlou chůzí, pozdravili se s Darem Vetrem a chtěli jít dál, ale Dar je zastavil.
„Už dávno jsem vás chtěl požádat, abyste mi zahrála třináctou modrou symfonii f moll. Hrála jste nám hodně věcí, ale tuhle nikdy.“
„Myslíte kosmickou symfonii Ziga Zora?“ zeptala se žena, a když Veter přisvědčil, rozesmála se.
„Je málo lidí na planetě, kteří by ji mohli zahrát… Sluneční klavír s trojitou klaviaturou je k provedení příliš nedostatečný; úprava zatím neexistuje… a stěží kdy bude. Ale proč si nevyžádáte, aby vám z Domu Nejvyšší Hudby přehráli její zápis? Máme přece univerzální přijímač, a je dosti silný.“
„Nevím, jak se to dělá,“ zabručel Dar Veter. „Nikdy předtím jsem…“
„Vyžádám ji večer,“ slíbila hudebnice; podala ruku svému průvodci a pokračovala v sestupu.
Zbývající část dne se Dar Veter nemohl zbavit dojmu, že se stane něco důležitého. S podivnou netrpělivostí očekával jedenáctou hodinu, na kterou Dům Hudby určil reprodukci symfonie.
Manipulantka elektrotavby se ujala role pořadatelky v hudebním sále a usadila Dara i ostatní posluchače do ohniska polokruhovité obrazovky proti stříbrné mřížce zvukovky. Zhasla světlo a vysvětlila posluchačům, že jinak by těžko sledovali barevnou část symfonie, která se může hrát jen ve speciálně zařízeném sále — zatím co zde ji bezděky omezuje vnitřní prostor obrazovky.
Ve tmě jen slabě zářila obrazovka a zvenku sem skoro neslyšně zaléhal vytrvalý hukot moře. Kdesi v nepředstavitelné dálce vznikl hluboký tón, tak hustý, že se zdál skoro hmatatelný. Sílil, otřásal místností a rozechvíval srdce posluchačů, pak se zvýšil, a znenadání poklesl a roztříštil se na milión křištálových zlomků. V temném vzduchu zablikaly nepatrné oranžové jiskřičky. Bylo to jako úder prvobytného blesku, který před milióny věků po prvé na Zemi spojil jednoduché uhlíkové sloučeniny ve složitější molekuly, které se staly základem organické hmoty a života.
Vytryskla záplava vzrušených a neharmonických zvuků, jako tisícihlavý sbor vůle, stesku a zoufalství, mezi nimiž svítily a pohasínaly nachové a purpurové záblesky.
Pohyb krátkých ostrých tónů dostal kruhový směr a ve výši zakroužila mlhavá spirála šerého ohně. Vířivý sbor proťaly z čista jasna hrdé a zvučné tóny, plné cílevědomé síly.
Nezaostřenými, ohnivými obrysy prostoru pronikaly zřetelné čáry modrých ohnivých střel, jež letěly do bezedné černoty za okraj spirály a tonuly ve tmě hrůzy a mlčení.
Temnota a mlčení — tak skončila první část symfonie. Udivení posluchači nestačili pronést ani slovo, když hudba začala hrát znovu. Široké kaskády mocných tónů za doprovodu oslňujících světelných záblesků padaly dolů, klesaly, slábly a hasly v melancholickém rytmu modře zářících ohňů. Znovu cosi úzkého a přerývaného se zazmítalo v padajících kaskádách a modré ohně začaly opět rytmicky stoupat.
Otřesený Dar Veter postřehl, že modré tóny spějí stále ke spletitějším rytmům a formám a pomyslil si, že nebylo možno lépe zobrazit prvobytný zápas života s entropií… Stupně, můstky a filtry, zadržující příval energie, která dopadá na nízkou hladinu. „Ťuk, ťuk, ťuk! To jsou ony, první záchvěvy nejsložitější struktury hmoty!“
Modré střely se shlukly v chorovod geometrických figur, krystalických útvarů a mřížek, které se zamotávaly a proplétaly podle sestav mollových souzvuků, a ty se zas rozpadávaly a znovu spojovaly, až se znenadání rozplynuly v šedém soumraku.
Třetí část symfonie začala pravidelným sledem barevných tónů, v jejichž taktu se rozsvěcovaly i hasly modré lucerny a mizely v propasti nekonečna a času. Příliv hrozivě stoupajících basů narůstal, rytmus se zr3chloval a přecházel v úryvkovitou a zlověstnou melodii. Modré ohně vypadaly jako květy, které se ohýbají na tenkých stoncích. Smutně vadly pod závalem nízkých hřímaných tónů a uhasínaly v dálce. Ale řady.světýlek nebo luceren byly stále hustší a jejich stonky silnější. Vtom dva ohnivé pruhy narýsovaly cestu do nesmírné tmy, a do nekonečného vesmíru pluly zlaté, jásavé hlasy života, proteplujíce nepřívětivou lhostejnost pohybující se hmoty. Z temné dráhy se stala řeka a konečně veletok modrého plamene, kterým probleskovaly stále spletitější obrazce různobarevných světel.
Nejdokonalejší sestavy plynulých zakulacených čar i kulových ploch působily stejně krásně jako intenzívní mnohastupňové akordy, vystřídávané čím dál tím složitější jásavou melodií, která se rozeznívala stále silněji a silněji…
Daru Vetrovi se zatočila hlava, nedokázal už sledovat všechny odstíny světla i hudby a zachycoval jen celkové obrysy gigantického záměru. Oceán vysokých čistých tónů se vesele a mocně rozeplál modrou barvou. Tóny se neustále zvyšovaly a melodie začala zběsile vířit v podobě obrovské vzestupné spirály, až se odtrhla a vzlétla v oslepujícím ohnivém záblesku.
Symfonie skončila a Dar Veter pochopil, co mu chybělo po celé dlouhé měsíce. Potřeboval práci, která by byla blíže k vesmíru, k neúnavně se rozvíjející spirále lidského usilování o budoucnost. Z hudebního sálu se vydal přímo do hovorny a zavolal ústřední stanici pro rozmisťování práce v severní obytné oblasti. Mladý informátor poznal Dara Vetra a zaradoval se.
„Dnes ráno vás volali z Rady Astronautiky, ale nemohl jsem se dovolat. Hned vás spojím.“
Obrazovka zhasla, znovu zazářila a na ní se objevil nejstarší ze čtyř sekretářů Rady Mir Om. Tvářil se velmi vážně a Vetrovi připadal smutný.
„Stalo se velké neštěstí! Zahynula družice padesát sedm. Rada vás volá k nejtěžší práci. Posílám za vámi iontový planetolet. Bulte připraven!“
Dar Veter zůstal ohromeně stát před pohaslou obrazovkou.
Na širokém balkónu observatoře se volně proháněl vítr. Přinášel přes moře ze žhavé Afriky vůně květů, vyvolávající v srdci neklidné touhy. Mvena Mase přepadly pochyby a pořád nemohl najít klid, jaký by potřeboval v předvečer odpovědného pokusu. Ren Boz mu z Tibetu oznámil, že přestavba přístroje Kora Julla skončila. Čtyři pozorovatelé z družice 57 byli ochotni riskovat životy, jen aby podpořili pokus, jaký se na planetě už dávno neprováděl.
Ale experiment se dál bez povolení Rady, bez důkladného předběžného projednání všech možností, a to dodávalo celé záležitosti příchuť zbabělého tajnůstkářství, které bylo současným lidem cizí.
Veliký cíl, který si vytkli, ospravedlňuje snad podobný postup, avšak… bylo by třeba, aby duše byla úplně čistá! Vznikal tu odvěký lidský konflikt mezi cílem a prostředky k jeho dosažení. Zkušenost tisíce generací učí, že se musí přesně určit přechodová hranice, jak se to dělá repagulárním počtem při matematických problémech. Jak ale získat podobný počet v intuici a morálce…?
Afričana znepokojovala historie Beta Lona, který byl kdysi po celé Zemi známým matematikem. Před dvaatřiceti lety objevil, že některé příznaky posuvu ve vzájemném působení mohutných silových polí se dají vysvětlit existencí paralelních rozměrů. Učinil řadu zajímavých pokusů, při kterých nechal mizet předměty. Akademie Nejvyšších Znalostí našla v jeho teoriích chybu a vysvětlila pozorované jevy zásadně jinak. Bet Lon byl hlava s úžasným mozkem, který mu hypertrofoval na úkor morálky a omezování vlastních žádostí. Byl to silný, egoistický člověk, a rozhodl se, že bude v pokusech pokračovat se stejným zaměřením. Aby získal rozhodující důkazy, našel si mladé dobrovolníky, kteří byli ochotni k jakémukoli hrdinství, jen aby posloužili vědě. Lidé při pokusech Beta Lona mizeli stejně jako předměty, ale ani jeden se neozval z „onoho světa“ druhého rozměru, jak urputný matematik předpokládal. Když tak poslal do „nebytí“ — správněji řečeno, když zničil — dvanáct lidí, byl postaven před soud. Jelikož dokázal, jak pevně byl přesvědčen, že lidé putují živí v druhém prostoru a že jednal jen se souhlasem svých obětí, byl odsouzen jen do vyhnanství. Prožil deset let na Merkuru, a pak se uchýlil do samoty na Ostrově Zapomenutí. Mvenu Masovi se zdálo, že historie Beta Lona se podobá jeho vlastní. I Bet Lon tajně provedl zakázaný pokus, založený na motivech, které věda neuznávala. Ta podobnost se Mvenovi příliš nezamlouvala.
Pozítří je pravidelné vysíláni pro Okruh, a pak bude mít osm dnů volno — pro pokus.
Mven zaklonil hlavu. Hvězdy mu připadaly zvláště zářivé a blízké. Mnohé z nich znal podle pradávných názvů jako staré přátele. Copak nebyly člověku odvěkými druhy, kteří řídí jeho cesty, povznášejí myšlenky a podněcují jeho sny?
K severnímu horizontu se kloní slabá Polárka čili Gamma Cefea. V éře Rozděleného Světa byla v Malém Voze, ale okrajová část Galaxie se sluneční soustavou se otáčí směrem k Cefeu. Nahoře v Mléčné dráze se rozkládá Labuť, jedno z nejzajímavějších souhvězdí severního nebe. Protáhla už k jihu dlouhou šíji s překrásnou podvojnou hvězdou, kterou staří Arabové nazvali Albiero. Ve skutečnosti tam jsou hvězdy tři: podvojná Albiero I, a ohromná modrá hvězda Albiero II s velkou planetární soustavou. Je od nás téměř stejně daleko jako v ocase Labutě obrovitá bílá hvězda Deneb se svítivostí čtyř tisíc osmi set našich sluncí. Při minulém vysílání náš věrný přítel 61 v Labuti zachytil výstrahu z Albiera II, která došla skoro o čtyři sta let později, ale byla neobyčejné zajímavá. Znamenitý kosmický badatel, jehož jméno znělo v pozemské řeči jako Vlichch oz Ddiz, zahynul v souhvězdí Lyry při setkání s nejhroznějším nebezpečím vesmíru, s hvězdou Ooker. Pozemští vědci ji řadili do třídy E na počest největšího starověkého fyzika Einsteina, který předpověděl existenci podobných hvězd, i když se o tom pak vedly dlouhé spory, a byla dokonce stanovena konečná mez pro hmotu hvězdy, známá jako mez Čandrasekharova. Ale pravěký astrofyzik vycházel ve svých předpokladech jen z elementární mechaniky přitažlivosti a z obecné termodynamiky, a vůbec nevzal v úvahu složitou elektromagnetickou strukturu hvězdných obrů i veleobrů. A právě elektromagnetické síly podmiňovaly existenci hvězd typu E, které svými rozměry konkurovaly rudým obrům třídy M, avšak lišily se od nich velkou hmotou, která byla přibližně stejná jako hmota Slunce. Obrovská přitažlivá síla takové hvězdy zastavila vyzařování a nedovolila světlu, aby opustilo hvězdu a unikalo do prostoru. Takové nepředstavitelně velké tajemné masy existovaly v prostoru nekonečně dlouho a pohlcovaly ve svém nehybném oceánu všechno, co zachytila neodvratná chapadla jejich přitažlivosti. Staroindická náboženská mytologie nazývala období, kdy nejvyšší božstvo odpočívalo, „Brahmovými nocemi“, po nichž následovaly „dny“ či období tvoření. Ve skutečnosti se to podobalo dlouhodobému hromadění hmoty ve hvězdě, jejíž povrch se po čase rozzářil na sto tisíc stupňů, třebaže to nemělo žádný vztah k bohu. Konečně nastala ohromná erupce, která vrhala do prostoru nové hvězdy s novými planetami. Tak se kdysi odtrhla Krabí mlhovina, jejíž průměr dnes dosahuje padesáti bilionů kilometrů. Výbuch měl takovou sílu, jako by najednou explodoval kvadrilion ničivých vodíkových bomb z ÉRS.
Černé hvězdy E se v prostoru poznaly jen podle přitažlivosti, a jestliže si hvězdolet vytyčil kurs v blízkosti takového netvora, propadl zkáze. Nebezpečím pro kosmické rakety byly i neviditelné infračervené hvězdy spektrální třídy T, tmavá mračna velkých částic, nebo úplně vychladlá tělesa třídy TT.
Mven si pomyslil, že největší revolucí pro Zemi a všechny obydlené světy s rozumnými bytostmi bylo vytvoření Velikého Okruhu. Je to především vítězství nad časem, nad krátkou dobou lidského života, která nedovolí ani nám, ani ostatním myslícím bratřím, pronikat do vzdálených končin vesmíru. Vysílání zpráv do Okruhu je vlastně poselství do libovolné budoucnosti, neboť lidská myšlenka v takové podobě bude pronikat stále dál do kosmického prostoru, dokud nedosáhne jeho nejvzdálenějších oblastí. Průzkum velmi vzdálených hvězd se stal reálnou možností, je to jen otázka času. Nedávno se k nám dostala zpráva z ohromné hvězdy Gammy Tukana, vzdálené dva tisíce osm set parseků. Letěla víc než devět tisíc let, ale je nám srozumitelná, a dešifrovali ji členové Okruhu, jejichž způsob myšlení je příbuzný našemu. Jinak je tomu se zprávami z kulových hvězdokup, které jsou starší než naše ploché soustavy, Totéž platí o středu Galaxie, kolem jejíž osy existuje hvězdné mračno s rozsáhlou oblastí života na miliónech planetárních soustav, které neznají noční tmu, protože je osvětluje záření z galaktického centra. Odtud k nám přicházejí nepochopitelné obrazy složitých struktur, které nelze našimi pojmy vyjádřit. Akademie Nejvyšších Znalostí už osm let nemůže nic rozluštit: Ale možná —… Afričanovi se zatajil dech nad nenadálou myšlenkou — že z blízkých soustav členů Okruhu k nám přicházejí zprávy o vnitřním životě každé obydlené planety, zatím co daleké, prastaré galaktické světy nám ukazují vnější, kosmický pohyb svého života i vědy. Jak přestavují planetární soustavy podle svého uvážení, „vymetají“ z prostoru meteory, které překážejí hvězdoletům, a svrhávají je i s chladnými okrajovými planetami do ústředního nebeského tělesa, aby prodloužili jeho záření, nebo záměrně zvyšují výhřevnost vlastních sluncí. Možná že ani to není pro ně dost, třeba přemisťují i sousední planetární systémy a vytvářejí na nich nejvhodnější podmínky pro život obrovských civilizací.
Mven Mas zavolal archív zápisů automatické paměti a udal šifru. Na obrazovce pomalu pluly podivné obrazy, které přišly na Zem z kulové hvězdokupy Omegy Kentaura. Byla to druhá nejbližší hvězdokupa, vzdálená od naší sluneční soustavy šest tisíc osm set parseků. Světlo jejích zářivých hvězd letělo dvaadvacet tisíc let, než je spatřilo oko pozemského člověka.
Hustá modrá mlha se rozkládala v pravidelných vrstvách s vertikálně položenými černými válci, které se dosti rychle otáčely. Obrysy válců se chvílemi skoro neznatelně smršťovaly a podobaly se nízkým kuželům se společnou základnou. V tom okamžiku se vrstvy modré mlhy roztrhávaly na ostré ohnivé srpy, které se zběsilou rychlostí rotovaly kolem os kuželů; čerň se ztrácela někam do výšky, začaly narůstat ohromné, oslnivě bílé sloupce a za jejich šikmými plochami vyčnívaly zelené broušené špice.
Mven si mnul čelo a snažil se zachytit alespoň něco, co by dávalo nějaký smysl.
Broušené špice na obrazovce se spirálovitě ovinuly kolem bílých sloupů, znenadání se rozpadly na záplavu kovově zářících koulí a utvořily široký prstenec, který začal růst do šíře i do výše.