— Pro nedostatek obydlených světů, lépe řečeno pro nedostatečný styk s nimi ve vysokých šířkách Galaxie, nemůžeme se vytrhnout z temného mračna kolem galaktického rovníku. Nemůžeme se povznést nad kosmický prach, v němž vězí naše Slunce i jeho sousedi. Proto poznáváme vesmír obtížněji než ostatní…
Mven pohlédl k horizontu, kde pod Honícími psy, trochu níže než je Velký vůz, leželo souhvězdí Kštice Bereniky „severní“ pól Galaxie. Tím směrem se otvírala celá šíře galaktického prostoru, stejně jako na protilehlém bodu oblohy v souhvězdí Sochař, blízko známé hvězdy Fomalhaut, leží „jižní“ pól. V okrajové oblasti, kde je Slunce, má větev galaktické spirály rozpětí asi šest set parseků. Kolmo k rovině jejího rovníku urazili bychom tři sta až čtyři sta parseků, než bychom se dostali nad povrch obrovitého hvězdného disku. Hvězdolet nemůže překonat takovou vzdálenost, ale pro vysílání Okruhu to není nic nemožného. Zatím však z hvězd, které se ve zmíněných oblastech rozkládají, nezapojila se do Okruhu ještě ani jediná planeta…
Věčné záhady a nezodpovězené otázky by přestaly existovat, kdyby se lidstvu podařilo zvítězit nad časem, překonat jakýkoli prostor v libovolném časovém intervalu a vstoupit nohou vládce do nekonečných prostor kosmu. Pak nejen naše Galaxie, ale i ostatní hvězdné ostrovy by pro nás nebyly dál, než drobné ostrůvky Středozemního moře, které teď šplouchá dole v noční tmě. V tom je ospravedlnění troufalého pokusu, který zamýšlí Ren Boz a uskuteční on, Mven Mas, vedoucí kosmických stanic Země. Kdyby mohli lépe zdůvodnit pokus a získat svolení Rady…
Světla Spirální Dráhy se změnila z oranžové na bílou. Byly dvě hodiny v noci, doba zesílené dopravy. Mven si vzpomněl, že zítra je Slavnost Plamenných Číší, na kterou ho zvala Čara Nandi. Vedoucí vnějších stanic nemohl zapomenout na seznámení na mořském břehu, na dívku s bronzově rudou pletí a s dokonale pružnými pohyby. Byla jako kvítek upřímnosti a silných vznětů, vzácný v epoše, kdy lidé přísně ovládali vlastní city.
Mven se vrátil do pracovny, zavolal Institut Metagalaxie, kde se pracovalo v noci, a požádal, aby mu na zítřejší noc poslali stereofilmy několika galaxií. Když slíbili, vyšel na střechu vnitřní fasády. Zde měl svůj přístroj pro skoky do dálky. Mven miloval tento nepopulární sport a dosáhl v něm velkého mistrovství. Připevnil si popruhy od balónu s heliem, zapojil na okamžik pomocnou vrtuli na lehký akumulátor a vznesl se pružně do vzduchu. Opsal asi šest set metrů dlouhý oblouk, přistál na výběžku Domu Výživy, a znovu skočil. Pěti skoky se dostal do nevelkého sadu pod svahem vápencové hory, odepjal si přístroj na aluminiové věži a sklouzl po tyči na zem, k tvrdému loži pod mohutným platanem, kde za šelestění listí usnul.
Slavnost Plamenných píší dostala svůj název podle známé básně historika a básníka Zana Sena; popisuje v ní staroindický obyčej, podle něhož nejkrásnější ženy přinášely odcházejícím hrdinům bojové meče a číše s planoucí aromatickou pryskyřicí. Meče a číše se už dávno nepoužívají, ale zůstaly symbolem hrdinství. Velká pracovní schopnost a houževnatost, jíž v minulosti vynikali géniové, závisela na fyzické zdatnosti a dostatku stimulačních hormonů. Péče o fyzickou sílu za celá tisíciletí způsobila, že průměrný obyvatel planety se začal podobat starověkým hrdinům, věčně dychtícím po odvážných činech, po lásce a poznání.
Slavnost Plamenných Číší se stala jarním svátkem žen. Každý rok ve čtvrtém měsíci od zimního slunovratu — čili v dubnu podle starého kalendáře — nejpůvabnější ženy Země předváděly tance, písně a gymnastiku. Smíšením nejrůznějších ras obyvatelstva vznikly jemné odstíny krásy, které tu zářily v nekonečné pestrosti jako broušené drahokamy pro radost přepracovaných vědců a inženýrů, nadšených umělců i docela mladých žáků ze škol třetího cyklu.
Stejně krásná byla na podzim mužská Slavnost Herkulova, která se konala v devátém měsíci. Dospělí jinoši prokazovali svou zralost Herkulovými hrdinskými činy. Poslední dobou se o slavnostních dnech vžily veřejné přehlídky vynikajících činů a úspěchů za celý rok. Slavnost se stala svátkem mužů i žen a rozdělila se na dny Užitečné Krásy, Vysokého Umění, Vědecké Odvahy a Fantazie. I Mven Mas byl kdysi hrdinou prvního a třetího dne…
Mven přišel do obrovského Slunečního sálu Tyrhénského stadiónu, právě když vystupovala Veda. Vyhledal devátý sektor ve čtvrtém radiu, kde seděly Evda Nal a Čara Nandi, a stanul ve stínu arkády, zaposlouchávaje se do hlubokého Vedina hlasu. Zpívala cosi radostného, a v bílých šatech, s vysoko vztyčenou světlovlasou hlavou, zdála se Afričanovi ztělesněním jara. Každý divák měl před sebou čtyři tlačítka. Podle toho, jak hodnotil výkon umělcův, stiskl jeden z knoflíků a ve stropě sálu se rozsvěcela buď zlatá, modrá, smaragdová nebo rudá světla, která nahrazovala hlučný potlesk dřívějších dob.
Veda dozpívala a byla odměněna pestrou září zlatých a modrých světel, mezi nimiž tu a tam problesklo i zelené a červené, jak se to při vzrušení stává. Připojila se k přítelkyním a v té chvíli k nim přistoupil Mven Mas.
Rozhlížel se, hledaje pohledem svého učitele a předchůdce, ale Dara Vetra nebylo vidět.
„Kam jste ukryli Dara?“ obrátil se žertovně ke všem třem.
„A kam vy jste dal Rena Boze?“ odvětila Evda Nal a Afričan rychle uhnul před jejíma zpytavýma očima.
„Veter kope pod Jižní Amerikou a dobývá titan,“ řekla milosrdnější Veda Kong a cosi jí zacukalo ve tváři.
Čara Nandi pohybem ochránkyně objala krásnou historičku a přitiskla k její líci svou tvář. Obličeje obou žen byly velmi rozdílné, ale prostupovala je stejná něha. Čara měla pod širokým čelem rovné nízké obočí, které připomínalo obrysy plachtícího ptáka a harmonovalo s dlouze vykrojenýma očima. Vedino obočí se klenulo vzhůru.
Pták máchl křídly…, pomyslil si Afričan.
Bohaté černé vlasy padaly Čaře v lesklých proudech na ramena a zdůrazňovaly střízlivou barvu Vediných hladkých, vyčesaných vlasů.
Čara pohlédla na hodiny v kupoli sálu a vstala.
Afričana překvapil její oděv. Dívka měla holou šíji a na hladkých ramenou platinový řetízek, sepnutý pod klíčními kostmi zářivým rudým turmalínem. Téměř odhalená pevná ňadra se podobala širokým převráceným číším, jež mistrně vyhloubila ruka umělce. Mezi nimi se od spony k pasu táhl úzký pruh tmavě fialové látky. Stejné proužky vedly i středem každého prsu a upevňovaly se řetízkem na holých zádech. Dívčinu štíhlou postavu obepínal bílý pás posetý černými hvězdami, s platinovou přezkou v podobě měsíčního srpku. Vzadu se k pasu připínala dlouhá bílá sukně z těžkého hedvábí, zdobená rovněž černými hvězdami. Tanečnice na sobě neměla žádné skvosty, kromě zářících sponek na malých černých pantoflíčkách.
„Brzy přijdu na řadu,“ řekla Čara nevzrušeně a zamířila k podloubí průchodu. Ohlédla se ještě na Mvena a zmizela, sledována šepotem otázek a tisíci pohledů.
Na scéně se objevila nádherně urostlá gymnastka. Nebylo jí víc než osmnáct let. Obklopila ji zlatistá záře, zazněl hudební recitativ a dívka v jeho doprovodu předváděla závratným tempem obraty, přemety, salta a výskoky, a pak v okamžicích, kdy hudba přecházela do zpěvné melodie, udržovala rovnováhu v nejfantastičtějších pozicích. Diváci ji odměnili záplavou zlatých světel. Mven si pomyslil, že pro Čaru nebude lehké vystupovat po takovém úspěchu. S lehkou obavou si prohlížel nevýraznou masu lidí proti sobě, a vtom zpozoroval ve třetím oddělení Karta Sana. Malíř se s ním pozdravil tak vesele, že to Afričanovi připadalo nevhodné. Koho by měl znepokojovat osud Čařina vystoupení víc než malíře, jemuž stála modelem pro „Dceru Středozemního moře?“
Sotva si stačil pomyslit, že až skončí pokus, pojede se na obraz podívat — světla nahoře zhasla. Průzračné pódium z organického skla malinově zazářilo jako roztavená litina. Ze dna scény se vyřinuly proudy rudých ohňů. Vířily, zmítaly se a splývaly s rytmem melodie v pronikavém zpěvu houslí a v hlubokém zvuku měděných strun. Ohromen spádem a silou hudby, Mven ani hned nezpozoroval, že se uprostřed plamenné plochy zjevila Čara a začala tančit takovým tempem, že diváci zatajili dech.
Mven trnul hrůzou, co bude, když se hudba ještě zrychlí. Netancovaly jen dívčiny ruce a nohy, celé její tělo odpovídalo na ohnivou hudbu stejně žhavým dechem života. Pomyslil si, že byly-li všechny ženy starověké Indie jako Čara, pak je básník právem přirovnával k plamenným číším a nazval podle nich svátek žen.
Čařino osmahlé tělo nabylo v odlescích scény zářivého měděného odstínu. Mvenovi divoce zabušilo srdce. Stejnou barvu pleti viděl u lidí na pohádkové planetě Epsilonu Tukana. Právě tehdy poznal, že tělo může dosáhnout takové ušlechtilosti, kdy pohyby i nejjemnější záchvěvy nádherných tvarů dovedou vyjádřit nejhlubší odstíny citů, fantazie, vášně a touhy po štěstí…
Mven Mas, zahleděný k nedostupné dálce devadesáti parseků, pochopil, že mezi nepřeberným bohatstvím krásy pozemského lidstva se mohou vyskytnout květy stejně úchvatné, jako jeho pečlivě hýčkaná vidina ze vzdálené planety. Ale touha po nesplnitelném snu nemohla zmizet tak rychle. Čara ztělesňovala rudou dívku z Epsilonu Tukana, a tím ještě posílila jeho nezvratné rozhodnutí.
Evda Nal i Veda Kong viděly Čaru tančit poprvé a její výkon je ohromil, přestože obě byly výbornými tanečnicemi. Veda, v které se ozvala antropoložka a historička starověkých ras, došla k názoru, že v daleké minulosti bylo na jihu Gondwany vždycky víc žen než mužů, kteří hynuli v bojích s nebezpečnou zvěří. Později, když se v lidnatých jižních zemích vytvořily despotické vlády, muži houfně umírali v neustálých válkách, vyvolávaných bud náboženským fanatismem, nebo náhodným rozmarem tyranů. Ženy vedly namáhavý život, při kterém se tříbila jejich dokonalost. Na severu, kde byla řídká zalidněnost a chudá příroda, neexistovala státní tyranie Temných věků. Tam se zachovalo více mužů, ženy měly větší cenu a žily důstojným životem.
Veda pozorovala každé Čařino gesto a uvědomovala si, že její pohyby jsou něžné i dravé zároveň. Něha pramenila z ladných póz neuvěřitelně pružného těla, dojem dravosti budily prudké přechody, obraty a pauzy, které dívka prováděla s nepostřehnutelnou rychlostí šelmy. Lichotivou pružnost získaly tmavé dcery Gondwany v tisíciletém boji o existenci. Ale jak harmonicky se v Čaře pojila s pevnými a drobnými rysy krétsko-řeckého obličeje! Do krátkého adagia se vmísily zrychlené disonanční tóny bicích nástrojů. Prudký rytmus vzletů i pádů lidských citů vyjadřoval tanec střídáním pohybů a téměř úplné nehybnosti, kdy se tanečnice podobala soše. Probuzení dřímajících citů, jejich bouřlivé vzplanutí, bezmocné uvadání, zánik, a znovu bouřlivý a nepoznaný zrod, život, spoutaný, i bojující s neodvratným během času, s neúprosnou samozřejmostí osudu a povinnosti. Evda Nal pocítila, jak je jí psychologická osnova tance blízká, jak jí tváře žhnou a dech se zrychluje… Mven Mas netušil, že skladatel napsal baletní suitu vysloveně pro Čaru Nandi, ale přestal se obávat závratného tempa, když viděl, jak hravě se s ním dívka vyrovnává. Rudé vlny světla obestíraly její měděné tělo, zalévaly nafialovělými záblesky silné nohy, tonuly ve tmavých záhybech sametu a růžově zářily na bílém hedvábí. Zapažené ruce jí zvolna umdlévaly nad hlavou. A náhle bez jakéhokoli finále utichlo nezkrotné znění vysokých tónů a rudé ohně zhasly. Vysoká kupole sálu zaplála obvyklým světlem. Unavená dívka sklonila hlavu a husté vlasy jí zakryly tvář. Zazářily tisíce zlatých světýlek a vzápětí bylo slyšet tichý šum. Diváci vstávali a děkovali Čaře s rukama zkříženýma nad hlavou. Byla to nejvyšší pocta, jíž se mohlo dostat umělci. A Čara, tak nebojácná před vystoupením, náhle zrozpačitěla, odhodila vlasy s tváře a prchla s pohledem obráceným k horním galériím.
Pořadatelé slavnosti ohlásili přestávku. Mven pospíšil, aby vyhledal Čaru, zatím co Veda Kong i Evda Nal vyšly na obrovské, kilometr široké schodiště z modrého smaltu, které vedlo ze stadiónu přímo do moře. Průzračný a svěží večerní soumrak lákal obě ženy, aby se vykoupaly jako tisíce ostatních návštěvníků slavnosti.
„Zbytečně Čara neupoutala hned z počátku moji pozornost,“ promluvila Evda. „Je to vynikající umělkyně. Dnes jsme viděli tanec síly života! Tohle je zřejmě Eros pravěkých národů…“
„Teď jsem pochopila Karta Sana, že krása je ve skutečnosti mnohem důležitější, než se nám zdá. Je štěstím a smyslem života, pěkně to tehdy řekl! A vaše definice je správná,“ souhlasila Veda, zouvajíc střevíce a noříc nohy do teplé šplouchající vody.
„Správná, jestliže se duševní síla zrodila ze zdravého těla, plného energie,“ pravila Evda Nal, odložila šaty a vrhla se do průsvitných vln.
Veda ji dohonila a obě plavaly k ohromnému gumovému ostrovu, jenž se třpytil půldruhého kilometru od pobřeží, kde byl stadión. Rovný povrch ostrova byl ve stejné rovině s vodní hladinou a vroubily jej řady stříšek v podobě mušlí z plastické hmoty. Leskly se jako z perleti a byly dost prostorné, aby se v nich tři až čtyři lidé mohli ukrýt před sluncem a větrem a zároveň se úplně izolovat od sousedů.
Obě ženy ulehly na měkkém, pohupujícím se dnu „lastury“ a vdechovaly věčně svěží vůni moře.
„Hezky jste se opálila od té doby, co jsme se viděly na pobřeží,“ řekla Veda, prohlížejíc si přítelkyni. „Byla jste u moře, nebo je to od pilulek snědého pigmentu?“
„Od pilulek SP,“ přiznala se Evda. „Byla jsem na slunci jen včera a dnes.“
„Opravdu nevíte, kde je Ren Boz?“ pokračovala Veda.
„Přibližně vím, a to stačí, abych neměla klid!“ odpověděla tiše Evda Nal.
„Snad nechcete…?“ Veda nedořekla svou myšlenku, ale Evda lenivě pozvedla přivřená víčka a pohlédla jí zpříma do očí.
„Ren Boz mi připadá jako bezmocný, nedospělý chlapec,“ namítla nejistě Veda, a vy jste taková vyrovnaná, moudrá, vás nezastíní žádný muž. člověk ve vás vždycky cítí přímo ocelovou vůli.“
„To mi říkal i Ren Boz. Ale posuzujete ho příliš jednostraně a nemáte pravdu, stejně jako Ren. Je to člověk smělého, mocného rozumu a ohromné pracovní schopnosti. Ani v naší době není na planetě mnoho lidí, kteří by se mu vyrovnali. Ve spojení s vynikajícími schopnostmi zdají se ostatní jeho vlastnosti zakrnělé, protože jsou stejné jako u průměrných lidí nebo ještě infantilnější. Správně jste nazvala Rena chlapcem, ale on je zároveň hrdinou v pravém významu toho slova. Dar Veter také vypadá chlapecky, ale proto, že překypuje fyzickou silou, a ne, že se mu jí nedostává jako Renu Bozovi.“
„A jak oceňujete Mvena Mase?“ zajímala se Veda. „Teď jste se s ním lépe seznámila?“
„Mven je nádhernou kombinací chladného rozumu a archaicky vášnivých popudů.“
Veda Kong se hlasitě rozesmála.
„Jak bych se kdy mohla naučit tak přesným charakteristikám!“
„Psychologie je můj obor,“ pokrčila Evda rameny. „Ale dovolte, abych vám teď já položila otázku. Víte, že Dar Veter je člověk, který mě velmi zajímá…?“
„Obáváte se polovičatých řešení?“ zarděla se Veda. „Ne, tady nedojde k tragické polovičatosti a neupřímnosti. Všechno je dokonale jasné…“ A pod zpytavým pohledem psychiatričky Veda klidně pokračovala: „Erg Noor… naše cesty se už dávno rozešly. Ale nemohla jsem se oddat novému citu, pokud byl ve vesmíru, nemohla jsem se odpoutat a přestat věřit v jeho návrat. Teď mám zase jistotu a jasnou perspektivu. Erg Noor všechno ví, ale jde vlastní cestou…“
Evda Nal objala štíhlou paží Vedina ramena. „To znamená — Dar Veter?“
„Ano!“ odpověděla pevně Veda. „A ví to?“
„Ne. Později, až tu bude Tantra… Neměly bychom se vrátit?“ zvolala Veda.