„Máte velkou dceru?“
„Je jí sedmnáct. Syn je mnohem starší. Splnila jsem povinnost každé normálně vyvinuté ženy a porodila jsem dvě děti, o nic méně. A teď chci třetí, jenže dospělé.“
Evda Nal se usmála a soustředěnou tvář jí rozjasnila milostná něha; hluboko vykrojený horní ret se maličko pootevřel.
„A já jsem si už představila nádherného okatého kloučka… s vašimi laskavými a udivenými ústy… ale s pihami na ohrnutém nosíku,“ řekla Veda šibalsky a hleděla přímo před sebe.
Přítelkyně se odmlčela a pak se zeptala: „Nemáte ještě novou práci?“
„Ne. čekám na Tantru. Pak pojedu na dlouhou výpravu.“
„Pojeďte se mnou k dceři,“ navrhla Evda a Veda ochotně souhlasila.
Přes celou stěnu observatoře vystupovala polokulovitá obrazovka, kde se promítaly snímky a filmy, natočené mohutnými teleskopy. Mven si vybral snímek oblohy kolem severního pólu Galaxie. Byl to poledníkový pruh souhvězdí od Velkého vozu k Havranu a Kentauru. V Honících psech, Kštici Bereniky a Panně byla spousta hvězdných ostrovů, které měly podobu disků a plochých kol. Zvláště mnoho se jich objevilo ve Kštici Bereniky, kde byly vidět jednotlivě, pravidelné i nepravidelné, v rozmanitých polohách a projekcích. Některé dělila vzdálenost miliard parseků, jiné tvořily celá mračna o desetitisících galaxií. Největší galaxie dosahovaly v průměru dvacet až padesát tisíc parseků jako náš hvězdný ostrov nebo Galaxie HH 89105 + CB 23, jíž se ve starověku říkalo M 31 čili Mlhovina v Andromadě. Maličký, slabě zářící mlžný obláček bylo ze Země vidět pouhým okem. Lidé už dávno odhalili jeho tajemství. Mlhovina byla obrovskou kruhovou soustavou, jedenapůlkrát větší než naše gigantická Galaxie. Přesto, že ji od zemských pozorovatelů dělí čtyři sta padesát tisíc parseků, studium mlhoviny v Andromedě nesmírně napomohlo poznání naší vlastní Galaxie. Od dětství si Mven Mas pamatoval nádherné fotografie různých galaxií, získané elektronovou inverzí optických obrazů nebo pomocí radioteleskopů, které pronikaly ještě hlouběji do propastí vesmíru, jako například obrovské teleskopy Pamirský a Patagonský, z nichž každý měřil v průměru čtyři sta kilometrů.
Galaxie v něm vždycky budily vášnivou touhu poznat zákony jejich struktur, historii jejich vzniku i jejich budoucí osudy. Hlavní věcí, která dnes vzrušovala každého Pozemšťana, byla otázka, jak vypadá život na nesčetných planetárních soustavách vesmírných ostrovů, jaká tam hoří světla myšlení a poznání, jaké lidské civilizace existují v nekonečných dálkách kosmického prostoru.
Na obrazovce se objevily tři hvězdy, jimž staří Arabové říkali Sirach, Mirach a Almach. Byla to Alfa, Beta a Gamma Andromedy, a tvořily stoupající přímku. Po její jedné straně se rozkládala obrovská mlhovina, na druhé straně byla rudá spirála v souhvězdí Trojúhelník. Mven Mas netoužil znovu spatřit jejich známé obrysy a vyměnil kovový pásek
Objevila se galaxie v souhvězdí Honících psů, vzdálená milióny parseků. Ve starověku ji znali jako NGC 5194 čili M 51. Je to jedna z mála galaxií, které od nás vidíme na plocho, kolmo k rovině „kola“. Má hutné jádro, ve kterém září milióny hvězd, a dva spirálové závity. Jejich dlouhé konce se táhnou na desetitisíce parseků do protilehlých stran, zdají se stále slabší a mlhavější, až zaniknou v černém prostoru. Mezi hlavními větvemi se střídají shluky černé hmoty s proudy hvězdných nakupenin a mračny svítícího plynu, jejichž zahnutý tvar připomíná lopatky turbíny.
Překrásná je rozsáhlá galaxie NGC 4565 v souhvězdí Kštice Bereniky. Je vidět bokem ze vzdálenosti sedmi miliónů parseků. Kloní se na stranu jako plachtící pták a rozprostírá do široka svůj tenký disk ze spirálových závitů, v jehož středu jako zploštělá koule hoří hutné jádro. Je zřetelně vidět, jak se ploché galaxie dají přirovnat k jemnému kolečku hodinového stroje. Jejich kraje jsou nezřetelné, jako by se rozplývaly v bezedné tmě prostoru. Na stejném kraji naší Galaxie se nalézá Slunce a nepatrné zrníčko Země, která silou vědění se spojila s mnoha obydlenými světy a rozprostřela křídla lidské myšlenky nad věčností kosmu.
Mven Mas přepojil snímač napětí na galaxii NGC 4594 v souhvězdí Panny. Tato galaxie ho vždy nejvíce zajímala. Byla vidět rovněž v rovníkové poloze. Vzdálená deset miliónů parseků podobala se tlusté čočce hořící hvězdné masy, obalené vrstvou svítícího plynu. Na rovníku přetínal čočku silný pruh nakupené černé hmoty. Galaxie vypadala jako tajemná lampa zářící z propasti.
Jaké světy se ukrývaly v jejím sumárním záření, které bylo pronikavější než u ostatních galaxií a dosahovalo v průměru spektrální třídy F? Zdalipak tam existují obyvatelé na mohutných planetách a přemítají jako my o tajemstvích přírody?
Ohromné hvězdné ostrovy byly mlčenlivé a němé, že Mven až zatínal pěsti. Chápal celou absurdnost vzdálenosti — vždyť z této galaxie k nám letí světlo třicet dva milióny let! Na výměnu zpráv je zapotřebí čtyřiašedesát miliónů roků!
Mven přehraboval chvíli cívky, a pak na obrazovce vzplála veliká oblá skvrna, zářící jasně mezi ojedinělými a matnými hvězdami. Nepravidelný černý pruh roztínal skvrnu ve dví a zdůrazňoval planoucí ohnivou masu po obou stranách temného pásu, který se na koncích rozšiřoval a zatemňoval rozsáhlou část prstence žhavých plynů kolem zářivé skvrny. Tak vypadal snímek prostupujících se galaxií v souhvězdí Labuť, jejž se podařilo získat díky neuvěřitelné vynalézavosti techniky. Srážka galaxií byla už dávno známá jako nejmocnější zdroj rádiového záření v dostupné části vesmíru. Gigantické proudy plynu se pohybovaly velikou rychlostí a vytvářely elektromagnetická pole tak nepředstavitelné síly, že zpráva o titánské katastrofě letěla do všech končin kosmu. Sama hmota zde vysílala otřesná volání o pomoc vlastní radiostanicí o tisíci kvintilionech kilowatů. Galaxie však byly tak vzdálené, že zářící snímek na obrazovce ukazoval jejich starou podobu před mnoha milióny lety. Jak vypadají prostupující se galaxie dnes, to spatříme až po takové době, že není jisté, bude-li vůbec lidstvo tak dlouho existovat.
Mven Mas vyskočil a opřel se rukama o masívní stůl, až mu zapraštěly klouby.
Rozmezí miliónů let, nedostupné pro desetitisíce generací, doba, znamenající vražedné „nikdy“ i pro nejvzdálenější potomky, mohla by zmizet mávnutím čarovného proutku. Tím proutkem je objev Rena Boze a jejich společný pokus.
Nekonečně daleké body vesmíru se ocitnou na dosah ruky!
Starověcí astronomové předpokládali, že se galaxie rozbíhají na různé strany. Světlo ze vzdálených hvězdných ostrovů pronikalo do zemských teleskopů změněné, protože světelné zárení se prodlužovalo a měnilo se v rudé vlny. Zčervenání světla svědčilo o tom, že se galaxie od pozorovatele vzdalují. Lidé v minulosti si zvykli chápat jevy jednostranně a přímočaře. Vytvořili teorii rozpínajícího se vesmíru, aniž pochopili, že vidí jen jednu stranu velkého procesu zániku a vzniku. Jejich smysly i přístroje vnímaly a zachycovaly právě jen stranu rozptylováni a zániku čili přechod energie na nižší úroveň podle druhého zákona termodynamiky. Stránku sdružování a vzniku lidé vůbec nepociťovali, neboť život sám čerpal sílu z energie přicházející ze sluncí a podle toho se v lidech utvářelo vnímání okolního světa. Ale mohutný lidský mozek přece pronikl do tajemných procesů vzniku světů v našem vesmíru. Leč v oněch dávných dobách se zdálo, že čím dál je galaxie od Země, tím větší rychlostí se vzdaluje. Jak se prostor prohluboval, dospělo se ke galaxiím, jejichž rychlost byla blízká rychlosti světla. Hranicí pro viditelný vesmír se stala vzdálenost, odkud by galaxie dosahovaly světelné rychlosti. Pak by k nám skutečně nevysílaly žádné světlo a nikdy bychom je nemohli vidět. Dnes víme, proč světlo ze vzdálených galaxií rudne. Příčin je víc. Z dalekých hvězdných ostrovů k nám proniká jen světlo z jejich zářivých center. Tyto obrovské masy hmoty jsou obklopeny prstenci elektromagnetických polí, které velmi silně působí na světelné paprsky nejen svou silou, ale i rozlehlosti, v níž se světelné vlnění postupně zpomaluje, až vzniknou dlouhé rudé vlny. Astronomové už dávno věděli, že světlo z velmi hutných hvězd červená, čáry ve spektru se posunují k rudému konci a hvězda vypadá jako by se vzdalovala, na příklad v podvojném Síriu bílý trpaslík Sírius B. Čím vzdálenější je galaxie, tím soustředěnější záření k nám vysílá a tím větší je rudý posuv spektra.
Na druhé straně světelné vlny na daleké cestě prostorem se „houpají“ a kvanta světla ztrácejí část energie. Dnes víme, že rudé vlny mohou být i unavené, „staré“ vlny obyčejného světla. Vždyť i všepronikající světelné vlny stárnou, když proletí obrovskou vzdáleností. Jakou naději má člověk, že překoná podobné vzdálenosti, nezvítězí-li nad přitažlivostí jejím protikladem, jak to plyne z matematiky Rena Boze?
Ne, jeho neklid se utišil.
Má právo uskutečnit nebývalý pokus!
Mven Mas jako obvykle vyšel na balkón observatoře a jal se rychle přecházet. V unavených očích mu dosud zářily rudé vlny světla, kterými jako by vzdálené galaxie volaly o pomoc k nepřemožitelné myšlence člověka. Mven se tiše a přesvědčeně zasmál. Rudé paprsky budou člověku stejně blízko jako vlny, které rudým světlem života opřádaly tělo Čary Nandi na Slavnosti Plamenných Číší. Té Čary, která se pro něho nečekaně stala rudou dcerou z Epsilonu Tukana, dívkou jeho snů.
A Mven zaměří vektor Rena Boze na Epsilon Tukana už nejen s nadějí, že uvidí překrásný svět, ale i na počest Čary, jeho představitelky na Zemi!
Čtyřstá desátá škola třetího cyklu byla na jihu Irska. Rozsáhlá pole, vinice i skupiny dubů se táhly od zelených vrchů k moři. Veda Kong i Evda Nal přijely v době vyučování a procházely kruhovou chodbou kolem učeben, rozmístěných po obvodu kulaté budovy. Bylo pod mrakem, drobně mžilo, a proto se vyučovalo v místnostech, nikoli na paloucích pod stromy jako obvykle. Veda si připadala zas jako malá školačka; kradla se tiše kolem a naslouchala u vchodů, které jako ve většině škol byly bez dveří, pouze výběžky stěn se kulisovitě překrývaly. Evda Nal se připojila ke hře. Obě ženy pozorně nahlížely do tříd a snažily se najít Evdinu dcerku, aniž by je někdo zpozoroval.
V první místnosti objevily vektor, nakreslený modrou křídou přes celou stěnu. Podél něho se rozvíjela spirála, kterou na dvou úsecích přetínaly elipsy s vepsanou soustavou pravoúhlých souřadnic.
„Bipolární matematika!“ zvolala Veda s žertovnou hrůzou, „Tohle je něco víc! Počkejme chvíli,“ namítla Evda.
„Když jsme se seznámili se stínovými funkcemi kochleárního čili spirálového progresivního pohybu, které vznikají po čáře vektoru,“ vysvětloval starší učitel s hluboko posazenýma, planoucíma očima, „přicházíme k pojmu» repagulární počet«. Název má původ ve starém latinském slově, které znamenalo překážku, zábranu, přesněji řečeno přechod z jednoho stavu do druhého, nazíraný z obapolného hlediska.“ Přednášející ukázal na širokou elipsu napříč spirály. „Jinými slovy, jde o matematický výzkum jevů, které se navzájem prostupují.“
Veda Kong se ukryla za výklenkem a zatahala družku za rukáv.
„To je něco nového! Něco z oblasti, o níž se zmiňoval váš Ren Boz na mořském břehu.“
„Škola vždycky učí žáky nejnovějším věcem a staré postupně odkládá. Kdyby nová generace opakovala zastaralé pojmy, jak bychom zajistili rychlý postup kupředu? Vždyť beztak padne spousta času na to, abychom předali dětem štafetu vědění. Uplynou desítky let, než dítě dosáhne úplného vzdělání, aby mohlo vykonat obrovské věci. Pulsace pokolení, při které se ujde krok dopředu a devět desetin zpátky — než doroste a vyučí se nová směna a — to je pro člověka nejtěžší biologický zákon smrti a zrodu. Mnohé z toho, co jsme se učili v matematice, fyzice a biologii, zastaralo. Něco jiného je vaše historie; ta stárne pomaleji, protože sama je už příliš stará.“
Nahlédly do další místnosti. Učitelka, stojící k ním zády, ani zaujatí žáci nic nepostřehli. Byli tu sedmnáctiletí chlapci a dívky. Naslouchali s takovým zájmem, že jim zrůžověly tváře.
„Lidstvo prodělalo nejtěžší zkoušky,“ zněl vzrušeně učitelčin hlas. „Až dosud se v historii na škole zabýváme hlavně studiem omylů lidstva a jejich následků. Prošli jsme vysilující složitostí života, abychom dospěli k největší oproštěnosti. Komplikovaný způsob života vedl k zjednodušování duchovní kultury. Zbytečné věci člověka spoutávají, kdežto v prostém životě jsou jeho vjemy a prožitky mnohem silnější a mnohostrannější. Péči o každodenní život věnují dnes nejbystřejší hlavy stejnou pozornost jako nejdůležitějším vědeckým problémům. Nastoupili jsme cestu evoluce, společnou všem živočichům, která směřuje k tomu, aby se automatizací pohybů a rozvojem reflexů v práci nervového systému osvobodilo naše vnímání. Automatizace výrobních sil společnosti vytvořila analogický reflexní systém v ekonomické výrobě a umožnila spoustě lidí, aby se věnovali vědeckému bádání, které je základem veškeré lidské činnosti. Příroda nás obdařila velkým badatelským mozkem, i když byl z počátku předurčen jenom k shánění potravy a zkoumání toho, co je a není k snědku.“
„Správně!“ zašeptala Evda, a vtom spatřila svou dceru. Nic netušící dívka hleděla zadumaně do okna z vlnitého skla, které znemožňovalo výhled.
Veda ji zvědavě srovnávala s matkou. Dcera měla tytéž dlouhé černé vlasy, však na rozdíl od ní si je propletla blankytnou stužkou a upevnila dvěma velkými smyčkami. Měla tentýž dole zúžený oválný obličej, vystouplé lícní kosti a široké čelo, které činily výraz její tváře velmi dětským. Sněhobílá blůzka z umělé vlny zdůrazňovala zasmušilou bledost pleti i čerň očí, obočí a řas. Svérázný zjev dívky vhodně doplňoval malý korálový náhrdelník.
Evdina dcera nosila široké krátké kalhoty nad kolena jako i všichni ve třídě, ale do postranních švů měla všité rudé třásně.
„Indiánská ozdoba,“ zašeptala Evda na tázavý úsměv své přítelkyně.
Evda s Vedou sotva stačily ustoupit do chodby, když učitelka vyšla ze třídy. V patách za ní se vyhrnulo několik žáků, mezi nimi i Evdina dcerka. Dívka strnula, když uviděla matku, svou pýchu a stálý příklad. Evda nevěděla, že ve škole existuje kroužek jejich ctitelů, kteří se rozhodli pro stejnou životní dráhu jako skvělá Evda Nal.
„Maminko!“ zašeptala dívka; přitiskla se k Evdě a pohlédla ostýchavě na matčinu společnici.
Učitelka se zastavila a přistoupila blíž.
„Hned to oznámím školní radě,“ pravila, nedbajíc Evdina protestu. „Musíme vašeho příjezdu využít.“
„Hleďte, z koho byste měli větší užitek!“ představila Evda Vedu.
Učitelka historie se zarděla a docela omládla.
„Výborně!“ snažila se zachovat věcný tón. „Školu brzy opustí nejstarší skupiny. Rady pro život od Evdy Nal, a k tomu přehled starověkých kultur a ras, o kterých promluví Veda Kong, budou naší mládeži velmi prospěšné! Nemám pravdu, Reo?“
Evdina dcera zatleskala. Učitelka lehce jako gymnastka pospíšila do služebních místností v dlouhém rovném přístavku.
„Reo, co kdybys vynechala zaměstnání a prošly jsme se v parku?“ navrhla Evda dceři. „Nestačím se za tebou už podívat, než si zvolíš hrdinské činy. Minule jsme se přece definitivně nerozhodly…“
Rea mlčky vzala matku za ruku. V každém ročním cyklu se střídala studia s hodinami praktického cvičení. Právě teď měla Rea svou oblíbenou hodinu broušení optických skel. Co však mohlo být zajímavější a důležitější než matčin příjezd?
Veda nechala matku s dcerou o samotě a pustila se k malé astronomické observatoři, která se tyčila v dálce.