„Je zde tedy rozpor,“ Niza si rukou dětsky podepřela hlavu, „čím silnější je gravitační pole, tím pomaleji se musí letět!“
„To platí jen při obrovských, subsvětelných rychlostech, kdy sám hvězdolet se podobá světelnému paprsku a může se pohybovat jen po přímce, čili po tak zvané křivce stejných napětí.“
„Jestli jsem dobře rozuměla, potřebujete zaměřit nás ‘paprsek Tantru’ přímo na sluneční soustavu.“
„V tom je právě obrovská potíž kosmických letů. Přesné zaměření na některou hvězdu je prakticky nemožné, i když používáme při výpočtech všech myslitelných oprav. Po celou dobu letu musíme propočítávat narůstající chybu, měnit kurs rakety, a proto ani nemůžeme docela zautomatizovat řízení. Jsme však v nebezpečné situaci. Teď, když jsme nabrali plnou rychlost, znamená zastávka nebo velké zpomalení totéž co smrt, protože znovu zvýšit rychlost nemáme už čím. Zde je nebezpečí, pohleďte! Oblast 344-2U je úplně neprozkoumaná. Nejsou tu hvězdy ani obydlené planety, známe jen gravitační pole; tu vidíte jeho okraj. S definitivním řešením počkáme na astronomy, po pátém oběhu všechny vzbudíme, a zatím…“ Náčelník si přejel rukou skráně a zívl.
„Sporamin přestává působit,“ hlásila Niza, „můžete si jít odpočinout!“
„Dobře, ustelu si tady v křesle. Třeba se najednou stane zázrak… kdyby aspoň jediný signál!“
Noorův hlas měl zvláštní přízvuk, a Nizino srdce se rozbušilo něhou. Zatoužila přitisknout k sobě tu umíněnou hlavu, hladit tmavé vlasy s předčasnými šedinami…
Niza vstala, složila pečlivě listiny se zprávami a ztlumila světlo; nechala jen slabé zelené osvětlení podél přední stěny s přístroji a hodinami. Hvězdolet plul úplně klidně pustým vesmírem a opisoval gigantický kruh. Rusovlasá astronavigátorka zaujala neslyšně své místo u „mozku“ obrovitého korábu. Přístroje, naladěné na určitou melodii, jako obvykle tiše bzučely. Sebemenší závada by se ozvala falešným tónem. Ale tichá melodie zněla ve správné tonalitě. Chvíli co chvíli se opakovaly nehlučné údery, podobné zvukům gongu. to se zapínal pomocný planetární motor, vyrovnávající kurs Tantry po křivce. Hrozivé anamezonové motory mlčely. Ve spícím kosmickém letounu panoval klid dlouhé noci, jako by ani neexistovalo vážné nebezpečí, které se vznášelo nad raketou a jejími obyvateli. Zdálo se, že každou chvíli zazní v hlásnici přijímače dlouho očekávaný signál, dva koráby začnou zpomalovat svůj let, budou se k sobě paralelně přibližovat, a nakonec, až přesně vyrovnají své rychlosti, ulehnou zdánlivě vedle sebe. Široká chodba spojí oba malé světy na letounech a Tantra znovu získá obří sílu.
V hloubi duše byla Niza klidná, věřila ve svého náčelníka. Pětileté putování nebylo pro ni dlouhé ani únavné… Zvláště po tom, co pocítila lásku. Ale i dříve ji úchvatná pozorování, elektronové zápisy knih, hudby a filmů dávaly možnosti, aby stále doplňovala své znalosti a necítila tolik ztrátu překrásné Země, která se jako zrnko písku propadla do nekonečné černé propasti. Spolucestující byli vynikající učenci, a když se nervy unavily dojmy nebo dlouhým pracovním vypětím, nastoupil dlouhotrvající spánek, udržovaný hypnotickým vlněním, v kterém velké časové úseky přestávaly existovat, protože uplynuly jako okamžik. A vedle milovaného muže byla Niza šťastna. Trápilo ji pouze vědomí, že ostatním je hůř, zvláště jemu, Ergu Noorovi. Kdyby jen mohla…! Ale co zmůže mladá, nevědomá astronavigátorka vedle takových lidí! Možná však, že pomáhá její ochota, vytrvalá dobrá vůle a vřelá touha učinit všechno, aby jim ulehčila namáhavou práci.
Náčelník se probudil a zvedl zmalátnělou hlavu. Monotónní melodie zněla jako dřív, stále stejně přerušovaná údery planetárního motoru. Niza Krit stála u přístrojů lehce schýlená, se stíny únavy na mladé tváři. - Erg Noor pohlédl na nezávislé hodiny, které na hvězdoletu měřily čas, a prudce vyskočil z hlubokého křesla.
„Prospal jsem čtrnáct hodin! A vy, Nizo, jste mě nevzbudila! To je ale…“ Nedomluvil, neboť se střetl s jejím radostným úsměvem. „Okamžitě si jděte odpočinout!“
„Mohla bych si zdřímnout zde, jako vy?“ zaprosila dívka; odběhla se najíst, umýt a uložila se v křesle.
Kolem zlatohnědých očí měla temné kruhy, ale zářivým pohledem pozorovala kradmo Erga Noora, jak osvěžen vlnovou koupelí zaujímá její místo u přístrojů. Náčelník zkontroloval záznamy indikátorů OES, které chránily elektronové spoje, a začal rázně přecházet sem a tam.
„Proč nespíte?“ zeptal se velitelsky astronavigátorky.
Potřásla rusými kadeřemi, které už naléhavě potřebovaly ostříhat — ženy v mimozemských výpravách nenosily dlouhé vlasy.
„Myslím na to…“ začala nerozhodně, „že vlastně i teď, na pokraji nebezpečí, obdivuji se velikosti a moci člověka, jenž pronikl daleko do hlubin vesmíru. Vám už mnohé věci připadají samozřejmé, ale já jsem v kosmu poprvé. Když si jen pomyslím, že se účastním velkolepé mezihvězdné pouti k novým světům…!“
Erg Noor se pousmál a přejel si rukou čelo.
„Musím vás zklamat, či správněji, musím vám ukázat naši moc ve správném měřítku. Pohleďte — „zastavil se u promítačky a na zadní stěně kabiny se objevila zářící spirála Galaxie.
Erg Noor ukázal na roztřepanou okrajovou větev, téměř neviditelnou uprostřed tmavého mračna. Hvězdy se v ní vyskytovaly řídce a vypadaly jalo matný poprašek.
„Tohle je pustá oblast Galaxie, periférie s nedostatkem světla i života, a v ní se nalézá naše sluneční soustava a v této chvíli i my. Vidíte, že se větev táhne od Labutě až k Lodnímu kýlu, a jako by nestačilo, že leží daleko od centrálních oblastní, ke všemu ještě vězí v temném mraku, zde… Kdyby Tantra chtěla přeletět podél této větve, trvalo by jí to asi čtyřicet tisíc let. Černý pruh pustého vesmíru mezi naší a sousední větví bychom přeťali za čtyři tisíce let. Z toho vidíte, že naše lety do nezměrných vesmírných propastí jsou pořád ještě přešlapováním na nepatrné skvrnce o průměru padesáti světelných let! Jak málo bychom věděli o světe, nebýt mocného Okruhu! Dříve či později nás dostihnou zprávy, obrazy i myšlenky z těch končin vesmíru, kam člověk pro svůj krátký život nemohl dosud proniknout, a tak poznáváme stále vzdálenější světy. Hromadíme víc a více poznatků a celá ta práce jde ustavičně dál!“
Niza ztichla.
„První mezihvězdné lety…“ pokračoval zamyšleně Erg Noor. „Nevelké rakety, jimž chyběla rychlost i mocná ochranná zařízení! A přitom naši předkové žili jen polovinu doby co my; tenkrát existovala skutečná velikost člověka!“
Niza pohodila hlavou jako vždy, když vyjadřovala nesouhlas.
„Za čas, až lidé najdou jiné způsoby, jak zvítězit nad vesmírem, aby se nemusili pouštět napříč vzduchoprázdnem, řeknou i o vás: to byli hrdinové, když dobývali kosmos tak primitivními prostředky!“
Náčelník se vesele usmál a vztáhl k ní ruku.
„I o vás to řeknou, Nizo!“
Dívka se zarděla.
„Jsem hrdá na to, že jsem zde s vámi! A chci učinit všechno, abych mohla znovu a znovu pobývat ve vesmíru…“
„Ano, já vím,“ řekl zamyšleně Erg Noor. „Ale všichni tak nesmýšlejí…!“
Dívka vycítila ženským instinktem, co tím náčelník míní.
Má v kabině dvě plastické podobizny v nádherné fialové a zlaté barvě. Na obou je ona — krásná Veda Kong, historička starověku. dívá se z obrázků průzračným pohledem a její oči pod dlouhými zahnutými brvami mají barvu pozemského nebe. Uzardělá, s oslnivým úsměvem zvedá ruku k popelavým vlasům. Na druhém obrázku sedí rozesmátá na lodním dělu, památníku dávných časů.
Erg Noor ztratil svou přísnost a posadil se proti astronavigátorce.
„Kdybyste, Nizo, věděla, co jsem ztratil, že jsme nepřistáli na Zirdě!“ řekl hluše a položil opatrně prsty na spouštěcí páku anamezonových motorů, jako by se chystal až do krajnosti zrychlit prudký let hvězdoletu.
„Kdyby Zirda nezahynula a mohli jsme dostat palivo,“ pokračoval v odpověď na němou otázku své společnice, „vedl bych výpravu dál. Tak to bylo dohodnuto s Radou. Zirda by sdělila na Zem potřebné zprávy a Tantra by letěla dál s těmi, kdo by chtěli… Ostatní by vzal na palubu Algrab, až by zde skončil službu a přivolali ho k Zirdě.“
„Ale kdo by zůstal na Zirdě? Snad ne Pur Chiss? Je to velký vědec, copak by ho netáhla touha po poznání?“
„A co vy Nizo?“
„Já? Samozřejmě bych letěla!“
„Ale… kam?“ zeptal se najednou tvrdě Erg Noor a upřeně se na ni zadíval.
„Kamkoli, třeba…“ Niza ukázala rukou na černou propast mezi dvěma rameny hvězdné spirály Galaxie, a s pootevřenými rty opětovala Noorův upřený pohled.
„Tak daleko ne! Milá Nizo, víte, že asi před osmdesáti lety se vydala na cestu třicátá čtvrtá mezihvězdná výprava, které říkali ‘Stupňovitá’. Tři hvězdolety, zásobujíce na navzájem palivem, vzdalovaly se dál a dál od Země směrem k souhvězdí Lyry. První dvě rakety letěly bez posádky; odevzdaly anamezon a vrátily se zpět. Tak si kdysi počínali alpinisté, když vystupovali k vrcholkům nejvyšších hor. Konečně třetí, Parus…“
„Ten, co se nevrátil…“ vzrušeně zašeptala dívka.
„Ano, Parus se nevrátil. Ale cíle dosáhl, zahynul na zpáteční cestě, a stačil ještě poslat zprávu. Letěl k veliké planetární soustavě modré hvězdy Vegy, které říkáme Alfa Lyry. Kolik očí nesčetných generací se kochalo pohledem na tu jasně modrou hvězdu severního nebe! Vega je vzdálena osm parseků, čili jedenatřicet roků cesty podle nezávislého času; tak daleko se lidé od Slunce ještě nedostali. Buď jak buď, Parus doletěl k cíli… Příčinu jeho zkázy neznáme. Byl to buď meteor, nebo velká poruchy. Možná že se dosud vznáší ve vesmíru a hrdinové, které pokládáme za mrtvé ještě žijí…“
„Jak je to hrozné!“
„Takový je osud každého hvězdoletu, který nemůže letět subsvětelnou rychlostí. Mezi ním a rodnou planetou narostou rázem tisíciletí cesty.“
„Co hlásil Parus?“ zeptala se rychle dívka.
„Velmi málo. Hlášení se přetrhávalo, až docela zaniklo. Pamatuji si je doslova: ‘Zde Parus, Zde Parus, letím od Vegy dvacet šest let… stačí… budu čekat… čtyři planety Vegy… nic není krásnější… jaké štěstí’“
„Volali tedy o pomoc, chtěli někde čekat!“
„Ovšem, volali o pomoc, jinak by kosmický koráb neztrácel obrovské množství energie vysíláním zprávy. Co se dalo dělat, Parus už se neozval.“
„Proletěli na zpáteční cestě dvacet šest nezávislých let. Ke Slunci zbývalo asi šest roků… Letoun musil být někde v naší oblasti nebo ještě blíže k Zemi.“