Matematik se jako dřív přezíravě rozesmál, ale bystrý sluch Mvena Mase zachytil pod slupkou silácké převahy bolestný tón.
„Kdo jste, abyste mi to navrhoval? Víte, že…“
„Vím. Také já jsem provedl zakázaný pokus a mou vinou zahynuli lidé, kteří mi důvěřovali. Má cesta ve vědecké práci vedla blízko vaší cesty a jsme… vy, já i ostatní už na pokraji vítězství! Lidé vás potřebují, ale ne takového…“
Matematik pokročil k Mvenu Masovi, sklopil oči, ale najednou se otočil a přes rameno utrousil hrubá odmítavá slova. Mven se mlčky pustil po stezce.
K páté osadě zbývalo asi deset kilometrů.
Když se Afričan dozvěděl, že dívka nikoho nemá, poradil jí, aby odešla do přímořských osad na východním pobřeží, kde se už nesetká s krutým a hrubým člověkem. Zde v tiché horské oblasti s roztroušenými malými osadami, stal se z bývalého skvělého vědce tyran, Aby předešel následkům, Mven se rozhodl, že hned zajde do osady a požádá lidi, aby na Beta Lona dohlédli. Rozloučil se s Onar na okraji osady. Dívka mu pověděla, že v lesích kolem kupolovité hory se prý nedávno objevili tygři; utekli buď z rezervace, nebo se až dosud udrželi v neproniknutelných roklinách a hustých lesích kolem nejvyšší hory na ostrově. Svírala mu pevně paži a prosila ho, aby byl opatrný a v žádném případě nešel přes horu v noci. Mven Mas vykročil rychle nazpět. Když přemýšlel o všem, co se mu přihodilo, viděl před sebou poslední dívčin pohled, plný obavy a vděčnosti. Poprvé se Mven zamyslil nad skutečnými hrdiny dávné minulosti, nad lidmi, kteří zůstali dobří i v zajetí ponížení, zloby a fyzického utrpení, a kteří vykonali nejobtížnější hrdinství tím, že zůstali opravdovými lidmi, i když jejich okolí přispívalo k rozvoji zvířecí sebelásky.
Dvojí tvář života vždycky stavěla před lidmi své protiklady. Ve starověku, uprostřed nebezpečí a ponížení, síla lásky, věrnosti a něhy velmi vzrůstala právě na pokraji záhuby, v nepřátelském a drsném okolí. Závislost na rozmaru hrubé síly činila všechno náhodným a nejistým. Osud jednotlivce se mohl v kterémkoli okamžiku rázem změnit a zmařit člověku všechny plány, naděje a záměry, protože ve špatně organizované pravěké společností velmi mnoho záleželo na náhodně vybraných lidech. Ale ta pomíjivost nadějí, lásky a štěstí místo aby cit oslabovala, ještě jej naopak posilovala.
Proto nejlepší, co bylo v člověku, nemohlo zahynout, bez ohledu na těžké zkoušky za otrokářského řádu Temných věků nebo v éře Rozděleného Světa.
Poprvé Afričan zauvažoval, že v pravěkém životě, který všem současným lidem připadá tak obtížný, existovalo štěstí i naděje i tvořivá práce, a někdy možná byly silnější než dnes, v hrdé epoše Okruhu.
Mven si málem se zlostí vzpomněl na vědecké teoretiky oněch dob, kteří se opírali o falešně chápané zdlouhavé přeměny druhů v přírodě a předpovídali, že lidstvo nebude lepší ani za milión roků.
Kdyby víc milovali lidi a znali dialektický vývoj, nemohla by je podobná hloupost nikdy ani napadnout!
Slunce zapadalo za oblý vrchol vysoké hory a zbarvilo její oblačnou přikrývku do ruda. Mven skočil do říčky.
Když se osvěžil a definitivně uklidnil, posadil se na plochý kámen, aby oschl a odpočinul si. Nepodařilo se mu dojít do městečka před příchodem noci a počítal, že přejde horu, až vyjde měsíc. Jak tak seděl a zamyšleně pozoroval vodu zurčící po kamenech, ucítil na sobě něčí pohled; nikoho však neuviděl. Pocit, že ho sledují neviditelné oči, tížil Mvena i potom, když přešel říčku a začal vystupovat.
Šel rychle po uježděné cestě náhorní plošinou ve výšce tisíc osm set metrů. Stoupal z terasy na terasu, aby co nejdříve překonal zalesněný výběžek hory a dostal se nejkratší cestou do městečka. Úzký srpek nového měsíce mohl svítit nejdéle půldruhé hodiny. Za bezměsíční noci by se příkrá horská stezka zdolávala velmi obtížně. Mven Mas pospíchal. Nízké řídké stromy vrhaly dlouhé stíny, které se jako černé pruhy kladly řadou na osvětlenou suchou zem. Mven se při chůzi pozorně díval na cestu, aby nezakopl o četné kořeny, a přitom přemýšlel.
Opodál z pravé strany, kde výběžek mírně stoupal a tonul v hlubokém stínu, ozvalo se hrozivé vrčení a neslo se po krajině, až se chvěla zem. Z lesa mu odpověděl hluboký řev. Byla v něm cítit síla, která pronikala do hloubi duše a budila v ní dávno zapomenuté pocity strachu a neodvratného konce oběti, kterou si nepřemožitelný dravec vyhlédl. Ale jako protiklad k pravěkému strachu vzplanula v člověku stejně pravěká bojová zuřivost jako dědictví po nesčetných generacích bezejmenných hrdinů, kteří hájili právo lidského rodu na život mezi mamuty, lvy, ohromnými medvědy, zuřivými býky i mezi nemilosrdnými vlčími smečkami, ve vyčerpávajících dnech lovu i za nocí urputné obrany.
Mven Mas chvíli postál a se zatajeným dechem se rozhlížel. V nočním tichu se nic ani nepohnulo, ale sotva ušel pár kroků po stezce, pochopil, že je mu kdosi v patách. Tygři? Je snad pravda, co mu vyprávěla Onar?
Mven se dal do běhu a snažil se představit si, co aby dělal, kdyby ho dravci — jsou nesporně dva — napadli.
Pokoušet se o záchranu na vysokých stromech, kam tygr leze líp než člověk, je nesmylné. Dát se s nimi do boje? Kolem dokola bylo jen kamení a z větví, pevných jak železo, nedá se ulomit ani pořádná hůl. Když se řev ozval docela blízko vzadu, Mven pochopil, že zahyne. Dusily ho větve stromů rozložené nad prašnou pěšinou. Chtěl načerpat odvahu pro poslední chvíle z věčných hlubin hvězdné oblohy, jejichž studiu zasvětil celý svůj dosavadní život. Začal pádit obrovskými skoky. Osud mu přál, neboť zakrátko vyskočil na pokraji velké lesní louky. Uprostřed zpozoroval hromadu kamenných úlomků, vrhl se tam, popadl třicetikilový balvan s ostrými hranami a obrátil se k lesu. Ted uviděl nejasné pohybující se přízraky. Pruhovaná těla se ztrácela mezi zkříženými stíny řídkého lesa. Okraj měsíce se už dotkl vrcholku stromů. Protáhlé stíny ulehly napříč planinou a po nich jako po černých kolejích začaly se k Mvenu Masovi plížit dvě obrovské kočky. Jako kdysi v podzemní místnosti Tibetské observatoře, Mven ucítil blížící se smrt. Teď však nevyvstala z jeho nitra, nýbrž z vnějšku, hořela zeleným plamenem ve fosforeskujících očích dravců. Dusným vedrem proběhl svěží závan větru. Mven se nadechl, pohlédl vzhůru na zářící slávu vesmíru, vzpřímil se a zvedl kámen nad hlavou.
„Jsem s tebou, soudruhu!“
Z černého svahu se vyšvihl na louku vysoký stín, výhružně třímající silnou pokroucenou větev. Mven Mas poznal matematika a na okamžik zapomněl na tygry. Bet Lon byl polomrtvý od šíleného běhu. Postavil se vedle Mvena a lapal po vzduchu otevřenými ústy. Ohromné kočky z počátku uskočily dozadu, ale pak se znovu začaly neúprosně přibližovat. Tygr po levé straně byl už na třicet kroků. Náhle přitáhl zadní tlapy pod sebe a připravoval se ke skoku.
„Rychleji!“ zazněl hlasitý výkřik přes celou paseku. Bledé záblesky granátometů se mihly ze tří stran za zády Mvena Mase, který překvapením upustil svou zbraň. Bližší tygr se vztyčil v celé své výšce, paralyzující granáty zatřaskaly jako údery bubnu a dravec se převrátil na hřbet. Druhý skočil směrem k lesu. Odtud se vynořily další tři siluety jezdců na koních. Skleněný granát s mocným elektrickým nábojem se rozbil o čelo tygra: šelma se napjala jako struna a zabořila těžkou hlavu do suché trávy.
Jeden z jezdců vyrazil kupředu. Mven uviděl široké kalhoty nad kolena, volnou košili z modrého umělého lnu s rozhalenkou a dvěma kapsami na hrudi. Ještě nikdy se mu pracovní oblek Velkého Světa nezdál tak krásný.
„Mvene Masi, cítila jsem, že jste v nebezpečí!“
Jak by nepoznal ten vysoký hlas, ve kterém zněla obava a neklid…!
Zapomněl odpovědět a stál bez pohnutí, dokud dívka neseskočila a nepřiběhla k němu. V patách za ní přijelo pět jejích společníků. Mven si je nestačil prohlédnout, protože srpek měsíce zmizel za lesem a dusná tma přikryla louku i stromy. Čařina ruka našla Mvenův loket. Uchopil dívčino tenké zápěstí a přitiskl si její dlaň k hrudi, kde mu vzrušeně tlouklo srdce. Čara mu konečky prstů zlehka pohladila vypouklý sval a její letmý projev něhy dal Mvenovi nebývalý klid.
„Čaro, to je Bet Lon, nový přítel…“
Obrátil se a zjistil, že matematik zmizel. Křikl tedy ze všech sil do tmy:
„Bete Lone, neodcházejte!“
„Já přijdu!“ ozval se z dálky silný hlas a nezněla v něm už ani trpkost, ani jízlivost.
Jeden z Čařiných společníků, zřejmě vedoucí skupiny, odepjal vzadu ze sedla signální lampu. Slabé světlo s neviditelným radiopaprskem vytrysklo k obloze. Mven se dovtípil, že čekají na letadlo. Všech pět členů skupiny byli mladí hoši, kteří si jako jeden z Herkulových činů vybrali dozorčí službu v boji proti škodlivým zvířatům na ostrově Zapomenutí. Čara se k nim připojila, aby našla Mvena Mase.
Když všichni usedli kolem majáku a Mven začal s nezbytnými dotazy, řekl mu vedoucí:
„Mýlíte se, jestli nás pokládáte za tak prozíravé; pomohla nám dívka se starořeckým jménem.“
„Onar!“ vykřikl Mven Mas.
„Ano, Onar. Náš oddíl přicházel od jihu k páté osadě, když se přihnala dívka polomrtvá únavou. Potvrdila zprávy o tygrech, kvůli nimž jsme sem přijeli a přesvědčila nás, že musíme jet bez prodlení za vámi; bála se, že vás šelmy mohou napadnout, až se budete vracet přes horu do městečka. A vidíte, málem jsme přišli pozdě.“
„Hned přiletí nákladní vrtulník a vaše dočasně ochrnuté nepřátele pošleme do rezervace. Ukáže-li se, že jsou to skutečně lidožrouti, budou je musit zlikvidovat. Ale nelze tak velkou vzácnost zahubit bez zkoušky.“
„Jaké zkoušky?“
Mladík povytáhl obočí.
„To je mimo naši kompetenci. Především je asi uklidní… Píchnou jim injekci pro snížení životní aktivity. Když se tygr na čas oslabí, naučí se mnoho věcí. Stejně naloží i s vašimi nepřáteli.“
Mladíkovu řeč přerušil silný vibrující tón. Shora se pomalu spouštěl černý stín. Louku zaplavilo oslňující světlo. Pruhované kočky zavřeli do měkkých kontejnerů pro křehké náklady. Nezřetelný kolos se znovu vznesl do tmy a odhalil planinu klidnému svitu hvězd. Jeden z pěti mladíků odletěl s tygry a jeho koně dostal Mven Mas.
Afričan a Čara jeli vedle sebe. Cesta klesala do údolí říčky Galle, při jejímž ústí na pobřeží byla lékařská stanice a základna pátracího oddílu.
„Poprvé co jsem na ostrově, jedu k moři,“ přerušil mlčení Mven. „Až dosud se mi zdálo, že moře je pro mne zapovězená hradba, která mi navždycky zatarasuje cestu do mého světa.“
„Ostrov byl pro vás novou školou?“ řekla Čara zpola tázavě a zpola radostně.
„Ano. Za krátkou dobu jsem mnoho prožil a promyslil. Všechny ty myšlenky mě už dávno znepokojovaly.“
Mven vyprávěl o svých dávných obavách, že lidstvo se vyvíjí příliš racionálně, příliš technicky a že opakuje ovšem ne tak pokřiveně — omyly starověku. Zdálo se mu, že úchvatné lidstvo na planetě Epsilonu Tukana mnohem víc pečovalo o dokonalost emocionální stránky duševního života člověka.
„Velmi jsem trpěla při pocitu neúplné harmonie se životem,“ odpověděla dívka po krátkém odmlčení. Potřebovala jsem mnohem víc něčeho ze starověku a mnohem méně ze svého okolí. Snila jsem o epoše neroztříštěných sil a citů, nahromaděných již prvotním výběrem v době Erota, který kdysi existoval v antickém Středomoří, a snažila jsem se vždycky probudit skutečnou sílu citů ve svých divácích. Ale dokonale mě pochopila asi jen Evda Nal.“
„A Mven Mas,“ dodal Afričan vážně a vyprávěl, jak se pro něho stala rudnu dcerou Tukana.
Dívka pozvedla tvář a v nesmělé záři nadcházejícího úsvitu Mven spatřil oči tak ohromné a hluboké, že pocítil lehkou závrať. Kousek popojel a rozesmál se.
„V románech o budoucnosti líčili nás kdysi naši předkové jako vetché rachitiky s nadměrně vyvinutou lebkou. Přestože zahubili a utrápili tisíce zvířat, nepřiblížili se k pochopení mozkového mechanismu člověka, protože se hrnuli s nožem tam, kde bylo zapotřebí nejjemnějších přístrojů v molekulárních a atomárních měřítkách. Dnes víme, že silná rozumová činnost vyžaduje mohutné tělo, plné životní energie, ale takové tělo vyvolává zároveň silné emoce.“
„A my jako dříve žijeme na řetězu rozumu,“ souhlasila Čara.