Vedoucí kosmických stanic vyprávěl, že se rozhodl jet na vykopávky, i o tom, jak váhal mezi osmatřicátou mezihvězdnou výpravou, podmořskými rudnými doly v Antarktidě a archeologií.
„Ne, jenom ne mezihvězdná…!“ vykřikla Veda a Dar Veter si uvědomil, že jednal beztaktně. Uchvácen zážitky dotkl se bezděky citlivého místa Vediny duše.
Z rozpaků mu pomohla melodie výstražných akordů, která zaléhala na balkón.
„Je čas, abychom šli, za půl hodiny zapojíme Okruh!“
Dar Veter vzal Vedu opatrně za ruku. V doprovodu ostatních sjeli výtahem hluboko do podzemí, kde byla ve skále vytesaná krychlová místnost.
Nebylo zde nic kromě přístrojů. Matné panely kolem černých stěn vypadaly jako ze sametu. Do nich se vrývaly rovné křišťálové pruhy. Nazlátlá, zelená, modrá a oranžová světélka slabě osvětlovala stupnice, značky a čísla. Smaragdové hroty ručiček se chvěly u černých půlkruhů, jako by všechny ty široké stěny tonuly v napjatém rozechvělém očekávání.
Pár křesel a veliký ebenový stůl, částečně zasunutý do ohromné polokulovité obrazovky v masívním zlatém rámu, která zářila perleťovým leskem.
Dar Veter pokynem přivolal Mvena Mase a ukázal na vysoká černá křesla. Mven se přiblížil, našlapuje opatrně na špičky, jako kdysi jeho předkové v rozpálených savanách, když se přikrádali k ohromným dravým šelmám, a zatajil dech. Odtud, z nepřístupného kamenného sklepení se za chvíli otevře okno do nekonečných hlubin kosmu a lidé se myšlenkami a vědomostmi spojí se svými bratry v jiných světech. Dnes je tu pět lidí, kteří budou zastupovat lidstvo před vesmírem. Ale od zítřka on, Mven Mas, bude muset řídit spojení sám. Budou mu svěřeny všechny páky grandiózní síly. Afričanovi přeběhl po zádech lehký mráz. Teprve teď asi pochopil, jaké břímě odpovědnosti si uvalil na bedra, když dal Radě svůj souhlas. A když pohlédl na Dara Vetra, který netrpělivě pohyboval řídícími pákami, kmitl se mu v očích podobný odbiv, jaký zářil z očí mladého Dar Vetrova pomocníka.
Ozval se těžký burácivý zvuk, jako by se rozezněla masívní měď. Dar Veter se rychle obrátil a posunul dlouhou páku. Zvonění utichlo a Veda Kong uviděla, že úzký panel na pravé straně se rozsvítil po celé výšce místnosti. Stěna jako by se propadla, zmizela v nekonečné dálce. Objevily se jehlancovité obrazy horského vrcholu, ověnčeného gigantickým kamenným kruhem. Pod touto kolosální čepicí z naplaveného kamení bylo tu a tam vidět běloskvoucí ostrůvky horského sněhu.
Mven Mas poznal Kenyi, druhou nejvyšší horu v Africe.
Těžký měděný úder znovu otřásl sálem v podzemí a donutil přítomné, aby zbystřili pozornost.
Dar Veter uchopil ruku Mvena Mase a položil ji na kulatou rukojeť, kde hořelo granátové oko. Mven ji poslušně stlačil do vodorovné polohy. Veškerá síla země, všechna energie z tisíce sedmi set šedesáti mohutných elektráren se teď přenesla k rovníku, na pětikilometrovou horu. Na jejím vrcholu zavířila různobarevná záře, zhoustla v kouli a náhle se vyřítila vzhůru, pronikajíc hlubinou nebes jako kopí vržené vertikálním směrem. Nad září se vytvořil tenký sloup který vypadal jako vír větrné smršti. Kolem něho se spirálovitě ovíjela oslnivě zářící modrá mlha a proudila prudce vzhůru.
Směrové záření probíjelo zemskou atmosféru, vytvářelo souvislý tunel pro vysílání i příjem a spojovalo jako kabel vnější kosmické stanice. Tam, ve výšce třiceti šesti tisíc kilometrů na Zemí, visela družice, která udržovala stálé spojení s vnějšími stanicemi a obíhala kolem planety jednou za čtyřiadvacet hodin v rovině rovníku, takže se zdálo, jako by nehnutě stála nad Kenyí ve východní Africe. Druhá veliká družice obíhala ve výšce padesáti sedmi tisíc kilometrů podél poledníků od pólu k pólu a byla ve styku s Tibetskou vysílací a přijímací observatoří. Zde byly výhodnější podmínky pro vytvoření rozvodného kanálu, ale zato spojení nebylo trvalé. Zmíněné dvě veliké družice se spojovaly ještě s několika automatickými stanicemi, rozmístěnými kolem celé Země.
Jakmile se tunel zapojil na přijímací stanici družice, úzký panel vpravo zhasl. Rozsvítila se jiskřivě bílá obrazovka zasazená do zlata. V jejím středu se objevila fantasticky zvětšená postava, zjasněla a usmála se velikými ústy. Gur Gan, jeden z pozorovatelů denní družice, vyrostl na obrazovce v pohádkového obra. Vesele kývl hlavou, vztáhl třímetrovou ruku a zapojil všechny vnější stanice kolem planety. Spojily se dohromady v jedinou sílu, která vytryskla od Země. Citlivé oči přijímačů se upřely do všech stran vesmíru. Matně rudá hvězda v Jednorožci, z jejíchž planet došla nedávno výzva, pozorovala se líp z družice 57, a tak se s ní Gur Gan spojil. Neviditelný kontakt Země s jinou hvězdou mohl trvat nejvýše tři čtvrti hodiny. Nesměla se ztratit ani minuta drahocenného času.
Na Dar Vetrovo znamení se Veda Kong postavila před obrazovku na kruhovitou kovovou plošinku, odkud vycházela modrá záře. Shora na ni dopadala mohutná záplava neviditelných paprsků a znatelně prohloubila odstín její snědé pleti. Elektronové stroje začaly neslyšně pracovat, převádějíce Vedinu řeč do jazyka Velikého Okruhu. Za třináct let si posluchači na planetě temně rudé hvězdy zapíší vyslané vlny v obecně známých symbolech, a jestli tam hovoří, překladové stroje změní symboly na zvuky živé cizí řeči.
– Škoda, myslil si Dar Veter, že vzdálené bytosti neuslyší zvučný, měkký hlas ženy ze Země, že nezachytí jeho výraznost. Kdoví, jak jsou uzpůsobeny jejich uši. Mohou existovat různé druhy sluchu. Jenom zrak, využívající všude části elektromagnetických vln, které pronikají atmosférou, je skoro v celém vesmíru stejný, a vzdálené bytosti tedy uvidí kouzelnou, vzrušením planoucí Vedu.
Veda Kong zhuštěně a jasně vyprávěla o základních meznících v historii lidstva. Zmínila se o existenci lidstva v epochách starověku, o izolovanosti velkých i malých národů, o ekonomickém a ideovém nepřátelství, které rozdělovalo jejich země;, hovořila velmi stručně. Epochy se souhrnně nazývaly ÉRS čili éry Rozděleného Světa. Ale lidi v éře Velikého Okruhu nezajímaly jen příhody o ničivých válkách hrozných strádáních a zdánlivě velikých vládcích, jak o nich psaly starověké historické knihy a Antických věků, doby Temna či z období Kapitalismu. Mnohem důležitější byla protikladná historie rozvoje výrobních sil a formování idejí, umění, vědění i historie duchovního boje za opravdového člověka a lidstvo. Stejně důležité a nutné bylo vytváření nových přestav o světě a společenských vztazích, o povinnosti, právech a štěstí člověka, z nichž na celé planety vyrostl a rozkvetl mohutný strom komunistické společnosti.
V poslední fázi ÉRS, v tak zvané době Rozštěpu, lidé konečně pochopili, že všechno jejich utrpení pramení ze společenského systému, který se utvářel spontánně již od primitivních časů. Pochopili, že všechna síla budoucího lidstva je v práci, ve společném úsilí miliónů lidí, kteří se osvobodili z útisku, ve vědě a v přestavbě života na vědeckých základech. Uvědomili si hlavní zákony společenského vývoje, dialekticky protichůdný běh historie a nutnost vychovat v lidech přísnou společenskou kázeň, která je tím důležitější, čím vyšší je počet obyvatel na planetě.
Boj mezi starými a novými idejemi se vyhranil v době Rozštěpu a vedl k tomu, že se celý svět rozpadl na dva tábory s různým hospodářským zřízením, na tábor socialistický a kapitalistický.
V té době lidé objevili první druhy atomové energie a zavilost zastánců starého světa div nepřivedla lidstvo do nejstrašnější katastrofy.
Ale nový společenský systém musil zvítězit, třebaže se vítězství zdrželo kvůli zaostalé výchově společenského uvědomění. Přestavba světa na komunistických základech nebyla myslitelná bez podstatných změn v ekonomice, aby vymizela bída, hlad a těžká vysilující dřina. Avšak změna ekonomiky vyžadovala velmi složité řízení výroby a distribuce, a to nešlo uskutečnit bez výchovy společenského uvědomění člověka.
Do komunistické společnosti se nezapojily hned všechny národy a země. Bylo zapotřebí gigantického úsilí, než se vymýtilo nepřátelství, a zejména lži, které nakupila nepřátelská propaganda při ideovém zápase v období Rozštěpu. Nemálo chyb se stalo i při rozvíjení nových lidských vztahů. Leckde vypukla povstání, podněcovaná zaostalými přívrženci starého světa, kteří z nevědomosti chtěli křísit minulost, aby našli snadná východiska o obtíží, před nimiž lidstvo stálo. Ale nové uspořádání života se neodvratně a vytrvale šířilo po celé Zemi, až nejrozličnější národy a rasy vytvořily jedinou, přátelskou a moudrou rodinu.
Tak začala ÉSS, éra Světového Sjednocení, kterou tvořila období Svazu Zemí, Různých Jazyků, Boje za Energii a Společného jazyka.
Společenský vývoj se stále zrychloval a každá nová epocha uběhla rychleji než předešlá. Vláda člověka nad přírodou postupovala mílovými kroky.
V pradávných utopických fantaziích lidé snili o nádherné budoucnosti tak, že se člověk postupně osvobodí od práce. Spisovatelé slibovali, že krátká, dvou až tříhodinová pracovní doba zajistí lidem dokonalý blahobyt a zbývající čas že mohou věnovat šťastné zahálce.
Takové představy vznikly ve starověku z odporu k těžké a nucené práci.
Lidé brzy pochopili, že práce je štěstím, stejně jako neustálý boj s přírodou, zdolávání překážek, jak řešení nových a nových úkolů při rozvoji vědy a ekonomiky. Člověk potřebuje pracovat naplno, ale musí to být práce tvůrčí, která odpovídá jeho vrozeným schopnostem a zálibám, a také práce mnohostranná, jež se čas od času střídá. Rozvoj kybernetiky, masové vzdělání i kulturnost a vzorná fyzická výchova člověka dovolily, aby lidé měnili svá zaměstnání, aby bez konce střídali svou tvůrčí činnost, nacházejíce v ní stále větší uspokojení. Stále pokročilejší věda zachvátila celý lidský život a tvůrčí radosti objevitelů nových tajemství přírody byly dostupné ohromnému množství lidí. Umění se velkou měrou podílelo na společenské výchově a uspořádání života.
Nastala nejvelkolepější éra v historii lidstva, éra Společné práce. Tvořila ji období Zjednodušených věcí, Přestavby, Prvního Blahobytu a období Kosmu.
Vynález intenzivnější elektřiny vedl k vytvoření akumulátorů s ohromnou kapacitou i kompaktních, ale mocných elektromotorů, a byl nejdůležitější technickou revolucí nové doby. Už dříve se lidé naučili pomocí polovodičů spojovat nejsložitější slaboproudé sítě a sestrojovat samořiditelné kybernetické stroje.
Technika se stala nejpřesnější a nejjemnější záležitostí, vysokým uměním, a tím si podmanila zároveň síly v kosmických rozměrech.
Avšak snaha dát každému všechno vyvolala nutnost zjednodušit pravidelné návyky člověka. Člověk přestal být otrokem věcí, ačkoli vypracování detailních typů dovolilo vytvářet jakékoli věci i stroje z poměrně malého počtu základních stavebních prvků, podobně jako nejrozmanitější živé organismy se skládají z málo rozdílných buněk, buňky z bílkovin, bílkoviny z proteinů atd. Už jenom skutečnost, že se přestalo nehorázně plýtvat potravinami, jak se to dělo v dřívějších dobách, zajistila jídlo miliardám lidí.
Všechny síly společnosti, které se ve starověku ztrácely budování válečné mašinérie, vydržováními ohromných armád, jež nevykonávaly užitečnou práci, politickou propagandou a vnějškovou okázalostí, byly využity na organizaci života a rozvoj vědeckých znalostí.
Dar Veter na pokyn Vedy Kong stiskl knoflík a vedle historičky vyrostl veliký glóbus.
„Nejdříve jsme,“ pokračovala Veda, „úplně jinak rozmístili obytné a průmyslové oblasti planety…“
Skořicově hnědé pruhy na glóby mezi třicátými rovnoběžkami na severní i jižní polokouli označovaly nepřetržitou řadu městských sídlišť, soustředěných u břehů teplých moří, v oblasti mírného podnebí, kde neexistovala zima. Lidstvo nemusilo ztrácet obrovskou energii vytápěním obydlí ani výrobou neohrabaných oděvů. Nejhustěji zalidněná oblast byla kolem Středozemního moře, kolébky lidské kultury. Subtropické pásmo trojnásobně vzrostlo, když se rozpustily ledové čepice kolem pólů.
Na sever od severního obytného pásma se prostírá ohromná oblast luk a stepí, kde se pasou stáda domácích zvířat.
Na jihu severní polokoule i na severu polokouli jižní byly suché a žhavé pouště, které se nyní proměnily v sady. Dříve tu byla pole termoeletrických stanic, jež zachytávaly sluneční energii.
V tropických pásech se soustředila výroba rostlinné stravy a dřevovin, což je tisíckrát výhodnější, než v oblastech s chladným podnebím. Od té doby, co jsem se naučili získávat umělé uhlovodany a zejména cukr ze slunečního světla a kyseliny uhličité, přestali jsem pěstovat cukrodárné rostliny. Laciná průmyslová výroba plnohodnotných umělých bílkovin nám ještě nestačí, a proto pěstujeme na souši rostlinné kultury i plísně s vysokým obsahem bílkovin a na oceánech rozlehlá pole vodních řas. O jednoduchém způsobu, jak uměle vyrábět jedlé tuky nás poučil Veliký Okruh, nejrůznější vitamíny a hormony vyrábíme v libovolném množství z kamenného uhlí. Zemědělské hospodářství nového světa už nemusí těžce dobývat výživné plodiny jako za starých dob. Cukrů, tuků a vitamínů můžeme vyrábět prakticky neomezeně. Pro výrobu samotných bílkovin máme k dispozici ohromné rozlohy na souši i na mořích. Lidstvo už dávno přestalo mít strach z hladu, který po tisíciletí lidem vládl.
Největší radost působilo vždy člověku cestování, touha pohybovat se z místa na místo, již jme zdědili po svých kočovných předcích, kteří si lovem opatřovali skrovnou potravu. Nyní celou planetu obepíná Spirální Dráha a její obrovité mosty přes průlivy spojují všechny pevniny. — Veda objela prstem stříbřitou nit a otočila glóbus. — Po spirální Dráze jezdí nepřetržitě elektrické vlaky. Statisíce lidí se mohou velmi rychle dostat z obytné zóny do stepních, polních nebo horských oblastí, kde nejsou stálá města, nýbrž jen provizorní tábory pro mistry v oboru dobytkářském, osevů a lesního i horského průmyslu. Díky dokonalé automatizaci všech továren a energetických středisek nemusela zde být postavena města ani velká sídliště; jsou tu jen domy pro nepatrný počet pozorovatelů, mechaniků a montérů, kteří mají právě službu.
Plánovité uspořádání života učinilo konec vražedné honbě za rychlostí a stále rychlejšími a rychlejšími dopravními prostředky. Po Spirální Dráze jezdí vlaky rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu. Jenom když se přihodí nějaké neštěstí, užívá se rychlostních vozů s tisícikilometrovými rychlostmi.
Přede několika lety jsme velmi zlepšili vzhled naší planety. Už v období Rozštěpu objevili lidé energii uvnitř atomů. Ale tehdy se naučili uvolňovat z ní jen nicotnou část a přeměňovat ji na teplených výbuch, jehož ničivých vlastností se okamžitě užívalo jako válečné zbraně. Nahromadily se značné zásoby strašných bomb, které se lidé po nástupu komunismu snažili použít k výrobě energie. Pochopili, jak nebezpečné je záření i jeho vliv na život a značně omezili jadernou energetiku. Skoro současně objevili astronomové fyzikálními studiem dvě možnosti, jak získat vnitřní atomovou energii — Ku a F — která je mnohem účinnější a nezanechává nebezpečné zplodiny při rozpadu.
Obou způsobů používáme i dnes, třebaže pro mezihvězdné motory užíváme ještě jeden druhy jaderné energie, tak zvaný anamezon, který jsme poznali při pozorování velkých hvězd Galaxie prostřednictvím Velikého Okruhu.
Lidé se rozhodli zničit všechny nahromaděné zásoby starých termonukleárních materiálů, jako byli radioaktivní izotopy uranu, thoria, vodíku, kobaltu a lithia, jakmile přišli na to, jak odstranit zplodiny jejich rozpadu za hranice zemské atmosféry. V epoše Přestavby jsme zhotovili umělá slunce a ‚zavěsili‘ je nad polární oblasti.Zmenšili jsme značně ledové pokrývky, kterés utvořily na zemských pólech ve čtvrtohorní době ledové, a tím se změnilo podnebí na celé planetě. Voda v oceánech stoupla o sedm metrů, v atmosférické cirkulaci pronikavě ustoupili polární fronty a zeslábl okruh pasátních větrů, jež vysoušely poušťové oblasti na okraji tropů. Také uragány skoro ustaly; prostě — zmizely všechny prudké poruchy počasí.
Teplé stepi dosáhly až k šedesátým rovnoběžkám a louky i lesy v mírném pásu překročily sedmdesátý stupeň šířky.
Antarktida, ze tří čtvrtin zbavená ledu, stala se rudnou pokladnicí lidstva. Zachovala si netknutá nerostná bohatství, jež lidé na ostatních pevninách silně vyčerpali, když v minulosti nesmyslně plýtvali kovy v neustálých ničivých válkách. Také Antarktidu se podařilo překlenout Spirální Dráhou.
Ještě před zásadní změnou podnebí jsme vyhloubili ohromné kanály a prokopali pohoří, aby byla zajištěna rovnoměrná cirkulace vodních a vzdušných proudů na planetě. Stálá dielektrická čerpadla nám pomohla zavodnit dokonce asijské pouště, položené vysoko v horách.
Možnosti výroby potravin mnohokrát vzrostly, nové země se staly způsobilými pro život. Teplých vnitřních moří jsme začali využívat k pěstování vodních řas s bohatým obsahem bílkovin.
Staré nebezpečné a křehké planetolety přece jen dosáhly nejbližších planet naší soustavy. Zemi obklopil pás umělých družic, z nichž se lidé důkladně obeznámili s kosmem. A zde se před čtyřmi sty osmi lety přihodila důležitá událost, která znamenala novou éru v existenci celého lidstva, éru Velikého Okruhu:
Už dávno se lidské mozky mořily nad problémem, jak vysílat na veliké vzdálenosti obrazy, zvuky, energii. Statisíce učenců pracovaly ve zvláštní instituci, která se dosud nazývá Akademie Směrových Záření, než se jim podařilo uskutečnit přímý dálkový přenos energie bez jakýchkoli vodičů. To bylo možné tehdy, když oklikou poznali zákon, že tok energie je úměrný sinu úhlu rozbíhajících se paprsků. V tom případě paralelní svazky záření zajišťovaly trvalé spojení s umělými družicemi, a tedy i s celým kosmem. Ochranná clona ionosféry byla trvalou překážkou při vysílání i poslechu z vesmíru. Před dávnými časy, již na sklonku éry Rozděleného Světa, naši vědci určili, že mocné proudy rádiového záření dopadají na Zemi z kosmického prostoru. Spolu se zářením ze souhvězdí a galaxií k nám přicházely výzvy z kosmu i vysílání Velikého Okruhu, atmosféra je zkreslila a značně utlumila. Tenkrát jsme ony tajemné signály nechápali, a přestože jsme se je naučili zachycovat, považovali jsme je za záření mrtvé hmoty.