Kam Amat zachytil vysílání z planetární soustavy podvojné hvězdy, která se odedávna nazývala 61. Labutě. Na obrazovce se objevila lidem nepodobná bytost a ukázala na nápis, sestavený ze znaků Velikého Okruhu. Teprve za devadesát let se nám podařilo nápis přečíst a v jazyce Země jsme jím ozdobili pomník Kama Amata: „Zdravíme vás, bratři, kteří jsme vstoupili do naší rodiny! Třebas nás dělí prostor a čas, spojili jsme se rozumem v mocném okruhu.“ Lidstvo v té době bylo na takovém vývojovém stupni, že ze znaků, nákresů i map lehce pochopilo jazyk Velikého Okruhu. Za dvě stě let jsme už s pomocí automatických překladatelů mohli hovořit s planetárními soustavami nejbližších hvězd. Teprve nedávno jsme dostali zprávu ze čtrnácti planet, jejichž mohutným, životodárným centrem je Deneb v Labuti, kolosální hvězda o svítivosti čtyř tisíc osmi set našich Sluncí, kterou od nás dělí sto dvacet dva parseků. Myšlenkový vývoj tam postupoval jinými cestami, ale dosáhl naší úrovně.
Z kulových hvězdokup naší Galaxie i z obrovských obývaných oblastí kolem galaktického centra k nám přicházejí z nesmírných dálek podivné obrazy a výjevy, které jsme zatím nepochopili a neuměli dešifrovat. Když je automatické paměti zaregistrují, postoupíme je Akademii Nejvyšších Znalostí, neboť tak nazýváme vědeckou organizaci, která pracuje na problémech, jež se v pozemské vědě téměř nevyskytují. Snažíme se pochopit myšlenku, která k nám putovala miliardy let, a bude patrně rozdílná od našeho myšlení, díky různým cestám historického vývoje života od nejnižších organických forem až k nejvyšším, k myslícím bytostem.
Veda Kong se odvrátila od obrazovky, do níž se dívala jako hypnotizována, a vrhla tázavý pohled na Dara Vetra. Ten se usmál a pochvalně kývl. Veda pozvedla tvář, rozpřáhla ruce a otočila sek neviditelným a neznámým bytostem, které za třináct let zachytí její slova a uvidí její zjev.
„Taková je naše historie, náš těžký, složitý a dlouhý výstup k vrcholům poznání. Voláme vás, spojte se s námi ve Velikém Okruhu, abychom do všech končin nekonečného vesmíru vnesli sílu rozumu, která zvítězí nad neživou hmotou!“
Vedin hlas se jásavě rozezněl, nabývaje síly za všechna pokolení pozemšťanů, kteří nyní dospěli tak daleko, že jejich myšlenky směřují až za hranice jejich vlastní Galaxie, k jiným hvězdným ostrovům ve vesmíru.
Ozval se táhlý měděný zvuk, neboť Dar Veter pohnul pákou a vypnul tok energie potřebný k vysílání. Obrazovka zhasla. Na průzračném panelu vpravo zůstal jen svítící sloup, jímž se udržoval v atmosféře probitý tunel.
Unavená a tichá Veda se stočila do klubíčka v hlubokém křesle. Dar Veter usadil Mvena Mase za řídící stůl a sklonil se nad jeho ramenem. V naprostém tichu jen chvílemi zacvakaly pákové zarážky. Obrazovka ve zlatém rámu najednou zmizela a na jejím místě se rozevřela nepředstavitelná propast. Veda Kong hlasitě povzdechla, vidouc ten zázrak poprvé. A skutečně, taková podívaná dokázala pokaždé ohromit i člověka, který znal dobře složitou interferenci světelných vln, jíž se dosahovala taková šíře a hloubka prostoru.
Z dálky se přibližoval a každou vteřinu narůstal temný povrch cizí planety. Byla to neobyčejně vzácná soustava podvojné hvězdy, kde se dvě slunce vzájemně tak vyrovnávala, že oběžná dráhy jejich planety byla pravidelná a mohl na ní vzniknout život. Obě slunce, oranžové i fialové, byla menší než naše, a ledy zamrzlého moře v jejich záři se zdály rudé. Na úpatí plochých černých hor se rýsovala v záhadných fialových záblescích obrovská přízemní budova. Zorný paprsek se opřel do plošinky na střeše, jako by ji pronikal, a Pozemšťané uviděli člověka s šedivou pletí a kulatýma sovíma očima, obrostlýma jemným stříbřitým chmýřím. Byl vysoké postavy, ale tělo měl tenounké a dlouhé končetiny vypadaly jako tykadla. Člověk nehezky trhl hlavou, jako by se ve spěchu klaněl, upřel na obrazovku oči, lhostejně jako objektivy, a rozevřel bezertá ústa, jež přikrýval zobák ve tvaru nosu, potažený měkkou kůží. Současně zazněl melodický a něžný hlas automatického překladatele.
„Zaf Ftet, vedoucí vnější informační stanice 61. Soustavy v Labuti. Dnes vysíláme pro žlutou hvězdu COL 3388+04ŽF… Vysíláme pro…“
Dar Veter i Junij Ant na sebe pohlédli a Mven Mas na okamžik sevřel Vetrovo zápěstí. COL 3388-04ŽF — to byly galaktické poznávací značky Země, či správněji, poznávací značky sluneční planetární soustavy. Pozorovatelé z jiných světů ji kdysi pokládali za jediného satelita, který oběhne kolem Slunce za padesát devět pozemských let. Jednou za tu dobu se totiž Jupiter a Saturn dostanou za sebe na jedné straně Slunce a vychylují je tak zřetelně z jeho dráhy, že to astronomové na blízkých hvězdách mohou pozorovat. Stejného omylu se dopouštěli i naši astronomové vůči mnoha jiným planetárním soustavám, jejichž existence při různých hvězdách byla objevena už v dávných dobách.
Junij Ant s větším spěchem než na začátku vysílání přezkoumal seřízení zápisového stroje a údaje přístrojů OES, které chránily elektronové spoje. Lhostejný hlas elektronového překladatele pokračoval:
„Zachytili jsem v naprostém pořádku vysílání z hvězdy…“ znovu se ozvala sprška čísel a přerývaných zvuků, „úplně náhodou, mimo dobu, kdy vysílá Veliký Okruh. Oni ještě nedešifrovali řeč Okruhu a plýtvají zbytečně energií v hodinách, kdy vysílačky Okruhu mlčí. Odpověděli jsme jim v intervalech jejich vlastních přenosů; výsledky budou známy přibližně za tři desetiny sekundy…“ Hlas utichl. Signální přístroje hořely dál, jen malé zelené oko zhaslo.
„Poruchy při vysílání nedovedeme ještě vysvětlit. Možná, že mezi námi probíhá neutrální pole, o němž astronauti vyprávějí úplné legendy,“ poučil Vedu Junij Ant.
„Tři desetiny galaktické vteřiny, to znamená čekat asi šest set let,“ zabručel nevrle Dar Veter. „To je zajímavé, ale k čemu je nám to dobré?“
„Pokud jsem to pochopil, hvězda, s níž se spojili, je Epsilon Tukana v souhvězdí jižního nebe,“ ozval se Mven Mas. „Je vzdálena devadesát parseků, tj. blízko hranic našeho trvalého styku s ostatními světy. Dál než k Denebu naše spojení zatím nesahá.“
„Ale posloucháme přece vysílání ze středu Galaxie i z kulových hvězdokup?“ zeptala se Veda Kong.
„Jenom nepravidelně, když je náhodou zachytíme, nebo prostřednictvím záznamových strojů ostatních členů Okruhu, kteří vytvořili jakýsi protáhlý řetěz v prostoru Galaxie,“ odpověděl Mven Mas.
„Zprávy, odeslané před tisíci a desetitisíci lety, se v prostoru neztrácejí, a nakonec nás přece dostihnou,“ dodal Junij Ant.
„To ale znamená, že posuzujeme život a znalosti lidí na velmi vzdálených světech se značným zpožděním, které třeba u oblasti kolem středu Galaxie činí dvacet tisíc let?“
„Ano, ať už posloucháme vysílání prostřednictvím záznamových strojů z blízkých světů, nebo je zachytíme našimi stanicemi, vždycky vidíme vzdálené světa tak, jak vypadaly v pradávných dobách. Vidíme lidi, kteří už dávno zemřeli, a jejich svět na ně dávno a dávno zapomněl!“
„cožpak my, kteří jsme ovládli přírodu, jsme tady bezmocni?“ rozhořčila se dětsky Veda. „Což nemůžeme dostihnout vzdálené světy jinak, jinými prostředky, než fotonovým nebo vlnovým paprskem?“
„Jak vás chápu, Vedo!“ zvolal Mven Mas.
„V Akademii Nejvyšších Znalostí pracují na projektech, jak překonat prostor, čas a tíži nejhlubšími principy kosmu,“ vmísil se do řeči Dar Veter, „ale nedošli ještě do stadia pokusů a nedokázali…“
Zelené oko se znenadání rozsvítilo a Vedě se znovu zatočila hlava, když viděla, jak se obrazovka propadla do bezedné propasti vesmíru.
Přesně ohraničené kraje obrazu dokazovaly, že jde o zápis automatické paměti a ne o přímo zachycený přenos.
Zpočátku se objevil povrch planety, snímaný zřejmě z vnější kosmické stanice. Obrovské bledě fialové slunce tonulo ve fantastickém přísvitu a zalévalo pronikavými paprsky modrý oblačný příkrov atmosféry.
„Měl jsem pravdu, sluncem planety je Epsilon Tukana, velmi žhavá hvězdy třídy B 9, o svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí,“ zašeptal Mven Mas.
Dar Veter i Junij Ant souhlasně přikývli. Podívaná se změnila, pohled se zúžil, jako by se přenesl na samotný povrch neznámého světa.
Do výšky se zvedaly oblé vrcholy hor, jakoby odlité z mědi. Neznámá hornina či kov zrnité struktury ohnivě plála v oslnivě bílém svitu modrého slunce. I při nedokonalé reprodukci přístrojů měl neznámý svět triumfální lesk a jakousi vítěznou nádheru.
Záblesky paprsků vroubily obrysy měděných hor korunou ze stříbrné a růžové záře, jež s široko daleko zrcadlila v mírných vlnách fialového moře. Voda syté ametystové barvy se zdála být hustá a plála uvnitř rudými ohníčky, které připomínaly roje malinkých živých očí. Vlny omývaly masívní podstavec gigantické sochy, stojící daleko od břehu v hrdém osamění. Žena, vytesaná z temně rudého kamene, stála se zvrácenou hlavou a rozpřažené ruce jako v extázi vztahovala k planoucí hlubině nebes. Mohla být právě tak dobře dcerou Země, její dokonalá podobnost s lidmi byla stejně ohromující jako nevídaná krása sochařského díla. V těle, jež splňovalo všechny sny pozemských sochařů, pojila se mohutná síla s oduševnělostí v každém tahu obličeje i postavy. Socha z leštěného rudého kamene planula neznámým, a proto i tajemným a strhujícím životem.
Pět pozemšťanů mlčky hledělo na neobvyklý nový svět. Jen ze široké Mvenovy hrudi a vydral dlouhý vzdech, neboť už od prvního pohledu na sochu se každý jeho nerv napjal v radostném očekávání.
Na břehu proti soše označovaly věže z rytého stříbra začátek širokého bílého schodiště, které se volně vznášelo nad hustými korunami ztepilých stromů s tyrkysově zeleným listím.
„Ty musí znít!“ šeptal Dar Veter Vedě do ucha a ukazoval na věže. Veda přikývla.
Vysílačka nové planety dál neslyšně rozvíjela obraz za obrazem. Na okamžik se zakmitly bílé stěny se širokými výklenky a portálem z modrého kamene, a obrazovka přenesla pohled do vysoké místností zalité silným světlem. Malba rýhovaných stěn zářila perleťovým leskem a všechno v sále nezvykle zvýrazňovala. Pozornost upoutávala skupina lidí před panelem z leštěného smaragdu.
Ohnivě rudá barva jejich pleti měla stejný odstín jako socha v moři. V tom nebylo pro Pozemšťany nic neobyčejného, neboť z barevných snímků, které se uchovaly ze starověku, bylo zřejmé, že některé indiánské kmeny ve Střední Americe měly pleť jen o málo světlejší.
V sále byly dvě ženy a dva muži. Každý z obou párů byl oblečen jinak. Dvojice, stojící blíž k zelenému panelu, měla na sobě krátká zlatistá roucha, jakési nádherné kombinézy, sepnuté několika sponami. Druzí dva byli od hlavy až k patě zahaleni do plášťů, které zářily stejným perleťovým odstínem jako stěny.
Lidé u panelu se ladnými pohyby dotýkali šikmo napjatých strun při levém okraji. Stěna z leštěného smaragdu nebo skla zprůzračněla. V rytmu jejich pohybů plynuly po křišťálové desce zřetelné obrazy a výjevy. Avšak vznikaly a mizely tak rychle, že i cvičení pozorovatelé jako Junij Ant a Dar Veter chápali stěží jejich smysl.
Střídaly se obrazy měděných hor, fialového oceánu a tyrkysově zelených lesů, a v nich se obrážela historie planety. Nekonečná řada živočišných a rostlinných forem života, někdy hrůzně nepochopitelných, jindy nádherných, defilovala zde jako přízraky minulosti. Četná zvířata a rostliny se podobaly těm, jejichž pozůstatky uchovaly vrstvy zemské kůry jako listy kroniky. Zdokonalující se živá hmota prodělávala dlouhou cestu na vzestupném žebříčku životních forem. Nekonečně dlouhý vývojový proces se zdál ještě delší, obtížnější a trýznivější než rodokmen člověka na Zemi, jejž každý její obyvatel dobře zná.
V přízračném svitu přístrojů se zamíhaly nové obrazy. Objevily se vysoko planoucí vatry, hromady kamene nakupené na rovinách, bitky s dravými zvířaty, slavnostní obřady při pohřbech a bohoslužbách. Přes celý panel vyrostla postava muže, oděného do pestrobarevné kůže. Opíraje se jednou rukou o kopí, druhou zeširoka rozpřáhl ke hvězdám a šlápl na krk povalené obludě s tuhou hřívou na hřbetě a s dlouhými vyceněnými tesáky. V pozadí stála řada mužů a žen, kteří se po dvou uchopili za ruce a zdálo se,že cosi prozpěvují.
Výjev zmizel a na jeho místě se objevil povrch leštěného kamene.
Potom lidé ve zlatistých šatech ustoupili napravo a jejich místo zaujal druhý pár. Nepostřehnutelně rychlým pohybem odhodili pláště a na zářivém pozadí zahořela živým plamenem temně rudá těla. Muž vztáhl obě ruce k ženě, a ona mu odpověděla úsměvem tak hrdé a oslňující radosti, že se i Pozemšťané bezděky usmáli. A dva lidé v perleťové zářícím sále nesmírně vzdáleného světa začali pomalu tančit. Nebyl to patrně tanec pro tanec, spíš rytmické pózování. Tanečníci zřejmě chtěli ukázat dokonalost, nádherné linie a plastickou pružnost svých těl. Ale z rytmického střídání pohybu se dala zároveň uhodnout i smutná hudba jako připomínka bezejmenných a nesčíslných obětí na vzestupné cestě životního rozvoje, která vedla až k tak nádherné myslící bytosti, jako je člověk.
Mvenu Masovi se zdálo, že slyší melodii, která se jako vějíř vysokých čistých tónů opírá o zvučný a pravidelný rytmus nízkých akordů. Veda Kong stiskla ruku Daru Vetrovi, ale on to ani nezpozoroval. Junij Ant přihlížel se zatajeným dechem a na velikém čele mu vyvstaly kapky potu.
Lidé z Tukana se tolik podobali pozemšťanům, že postupně mizel dojem jiného světa. Avšak rudí lidé měli tak dokonale krásná těla, jaká na Zemi žila jen ve snech a dílech umělců a jaká ztělesňoval jenom nepatrný počet výjimečně krásných lidí.
– Čím těžší a delší byla cesta slepé živočišné evoluce k myslící bytosti, tím jsou formy života účelnější, propracovanější a tedy i krásnější, přemýšlel Dar Veter. Lidé na Zemi už dávno pochopili, že krása je vlastně instinktivně chápaná účelnost struktury a přizpůsobivosti k určitému poslání. Čím rozmanitější je poslání, tím krásnější je forma; ti krásní lidé jsou patrně daleko mnohostrannější a obratnější než my. Možná, že jejich civilizace se zaměřila víc k samotnému člověku, k rozvoji jeho duševních i fyzických sil než k technice? Naše kultura zůstávala dlouhý čas ryze technická, teprve s příchodem komunistické společnosti nastoupila definitivě cestu k zdokonalení člověka samého, a nejen jeho strojů, domů, jídla a zábavy.
Tanec ustal. Mladá rudá žena postoupila do středu sálu a zorný paprsek přístroje se soustředil jenom na ni. Zvedla rozpažené ruce a vzhlédla ke stropu sálu.
Lidé na Zemi bezděčně sledovali očima její pohled. Sál buďto vůbec neměl strop, anebo tu optická iluze vykouzlila hvězdnou oblohou s velkým počtem jasných a velkých hvězd.
Byl to asi jen obraz, neboť soustavy souhvězdí nevyvolávaly žádné známé asociace. Dívka máchla rukou a na ukazováčku levé ruky se jí objevila modrá kulička. Z ní vytryskl stříbrný paprsek a změnil se v ohromné ukazovátko. Kulatá zářící skvrnka na konci paprsku zastavovala se hned u té, hned u oné hvězdy na stropě. Současně ukazoval smaragdový panel nehnutý obraz v detailním záběru. Ukazovací paprsek se pomalu posunoval a stejně pomalu se objevovaly buď pusté, nebo obydlené planety. V parscích rudých, modrých, fialových a žlutých sluncí hořely bezútěšně kamenité plochy a písečná prostranství. Někdy paprsky zvláštní tmavošedé hvězdy vyvolávaly k životu na svých planetách ploché kupole a spirály, nasycené elektřinou, které jako medúzy plavaly v husté oranžové atmosféře nebo oceánu. Ve světě rudého slunce rostly do obrovských výšek stromy s hladkou černou kúrou, a jako v zoufalství vzpínaly k nebi miliardy křivých větví. Jiné planety zas byly úplně zality kalnou vodou… na hladině plavaly ohromné ostrovy živočichů nebo rostlin a čeřily ji nesčetnými chlupatými tykadly.
„Blízko nich nejsou planety s nejvyššími formami života,“ řekl náhle Junij Ant, nepřestávaje sledovat mapu neznámé hvězdné oblohy.
„Mýlíte se,“ odporoval Dar Veter. „Z jedné strany mají plochou hvězdnou soustavu, jeden z nejmladších útvarů Galaxie. My ale víme, že ploché a kulové soustavy, ať jsou nové nebo staré, často se mění. A skutečně, ze strany Eridana mají soustavu s myslícím životem, která se zapojila do Okruhu.