Tajemník vstoupil dveřmi, které mu otevřel jeden z vojáků. Na opuchlých, fialových rtech měl chladný úsměv. Uklonil se plukovníkovi a tvářil se, jako by si Arvardanovy přítomnosti vůbec nevšiml.
„Pane,“ oslovil ho plukovník, „informoval jsem pana premiéra, že jste zde a jak jste se sem dostal. Vaše zadržení je samozřejmě velmi — hm — nezvyklé, a mám v úmyslu vás propustit, jakmile to bude možné. Jak asi víte, je tu jistý muž, který proti vám vznesl velmi vážné obvinění, tak závažné, že za těchto okolností musíme prověřit…“
„Chápu, pane plukovníku,“ řekl tajemník klidně. „Ale jak jsem vám už vysvětlil, tento člověk je na Zemi, pokud je miznámo, pouhé dva měsíce, takže o zdejších poměrech vůbec nic neví. A to je jistě chabý základ pro jakékoli obvinění.“
„Jsem povoláním archeolog a specializuji se na novodobé dějiny Země a na její tradice,“ ozval se zlostně Arvardan. „Nedá se tedy říct, že o zdejších poměrech nic nevím. A v každém případě nejsem jediný, kdo za tím obviněním stojí.“
Tajemník nevěnoval archeologovi jediný pohled. Mluvil pouze na plukovníka. „Na obvinění se podílí jeden z našich vědců,“ pokračoval, „který má krátce před šedesátkou a vzal si do hlavy, že ho někdo pronásleduje. A dále muž neznámého původu, který trpí slabomyslností. Taková trojice přece nemůže nikoho vážně obvinit.“
Arvardan vyskočil na nohy. „Žádám, aby mě přijal…“
„Posaďte se,“ pronesl nepřátelsky plukovník. „Se mnou jste se o tom bavit nechtěl. Tak mlčte i teď. Přiveďte toho vyjednávače.“
Ukázalo se, že je to další člen Společenstva tradicionalistů. Když spatřil tajemníka, v nejmenším nedal najevo, co cítí. Plukovník vstal ze židle a zeptal se: „Vy jste mluvčím těch venku?“
„Ano, pane.“
„Předpokládám, že to buřičské a nezákonné shromáždění má vyjadřovat žádost o propuštění tohoto muže.“
„Ano, pane. Musíte ho okamžitě propustit.“
„Samozřejmě. Nicméně zákon, pořádek a úcta k představitelům Jeho Veličenstva imperátora na této planetě nepřipouštějí, aby se záležitosti projednávaly v obklíčení ozbrojených vzbouřenců. Musíte těm lidem nařídit, aby se rozešli.“
V tom okamžiku zasáhl konejšivým hlasem tajemník: „Pan plukovník má naprostou pravdu, bratře Cori. Prosím tě, uklidni situaci. Jsem zde v bezpečí, o ohrožení nemůže být řeč — nikoho a ničeho. Rozumíš? To říkám jako tradicionalista.“
„To je dobře, bratře. Jsem rád, že jsi v pořádku.“
Pak se nechal odvést.„Zařídíme, abyste odtud mohl odejít ihned, jak se situace ve městě uklidní,“ řekl odměřeně plukovník. „Děkuji vám za spolupráci.“
Arvardan opět vyskočil na nohy. „Zakazuji to! Budoucího vraha lidstva klidně propustíte a mně odpíráte rozhovor s prokurátorem, přestože na něj mám jako galaktický občan právo?“ A pak, v záchvatu roztrpčení dodal: „Tomu pozemskému psovi věříte víc než mně?“
Do ticha, které nastalo po tomto výbuchu hněvu, zazněl tajemníkův hlas: „Pane plukovníku, rád zůstanu, dokud prokurátor v mé záležitosti nerozhodne, jestli právě to tento muž chce. Obvinění z velezrady je vážná věc a podezření — jakkoli přitažené za vlasy — by mi mohlo znemožnit nadále sloužit svému lidu. Skutečně ocením příležitost, abych panu prokurátorovi dokázal, že nikdo není Impériu loajálnější než já,“
„Obdivuji váš postoj,“ uznal neochotně plukovník. „A přiznávám, že na vašem místě bych se nezachoval jinak. Děláte svému lidu čest. Pokusím se o spojení s panem prokurátorem.“
Arvardan už neřekl ani slovo, dokud ho neodvedli zpátky do cely.
Vyhýbal se letmým pohledům ostatních. Dlouho nehybně seděl a kousal se do kloubu na ruce.
Posléze se ozval Shekt: „Tak co?“
Arvardan zavrtěl hlavou. „Skoro všechno jsem zkazil.“
„A jak?“
„Přestal jsem se ovládat. Urazil jsem plukovníka a nedostal se nikam. Nejsem diplomat, Shekte.“
Najednou pocítil potřebu se bránit. „Co jsem mohl dělat?“ vykřikl. „Plukovník mluvil s Balkisem dřív než se mnou, a jak jsem mu mohl věřit? Co když mu Balkis slíbil přežít? A co když je plukovník do spiknutí zasvěcený od začátku? Vím, že je toŠílený nápad, ale nemohl jsem riskovat. Připadalo mi to podezřelé. Chtěl jsem mluvit přímo s Enniem.“
Fyzik vstal a založil ruce za záda. „A Ennius sem přijede?“
„Asi ano. Ale na žádost samotného Balkise, a to mi nejde do hlavy.“
„Na žádost Balkise? V tom případě měl Schwartz pravdu.“
„Ano? A co říkal?“
Zavalitý Pozemšťan seděl na lůžku. Když se k němu obrátily pohledy ostatních, pokrčil rameny a rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Zachytil jsem tajemníkův mentální dotek, když ho teď vedli kolem našeho pokoje. S tím důstojníkem, se kterým jste mluvil, musel mít dost dlouhý rozhovor.“
„To vím.“
„Ale ten důstojník neměl v myšlenkách zradu.“
„Pak jsem se tedy zmýlil,“ povzdechl si Arvardan. „Až přijde Ennius, posypu si hlavu popelem. A co Balkis?“
„Nedělá si velkou hlavu, nemá strach, ale převažuje nenávist. Nyní hlavně nenávidí nás, protože jsme ho zajali a odtáhli sem. Velice jsme zranili jeho pýchu, a je odhodlán si urážku s námi vyrovnat. Zachytil jsem pár jeho vzdušných zámků. On sám zabrání celé Galaxii, aby mu plány překazila, i když proti němu použijeme všechno, co víme. Dá nám šanci i trumfy, a pak nás stejně rozdrtí.“
„Chcete říct, že ohrozí své plány, své sny o vládě nad Impériem, jen aby se nám pomstil? To je šílené.“
„Já vím,“ přikývl Schwartz rozhodně. „On je šílený.“
„A myslí si, že uspěje?“
„Přesně tak.“
„Pak tedy musíme využít vás, Schwartzi. Budeme potřebovat vaši hlavu. Poslouchejte…“
Ale Shekt měl jiný názor. „Ne, Arvardane, to se nám nepodaří. Když jste odešel, probudil jsem Schwartze a celou záležitost jsme probrali. Ty psychické schopnosti, které dovedepopsat jen neurčitě, nemá plně pod kontrolou. Může člověka omráčit, ochromit nebo dokonce zabít. Může sice ovládat větší volní svaly i proti jeho vůli, ale to je vše. Vzpomeňte si, že nedokázal tajemníka přimět, aby promluvil, neboť drobné svaly hlasivek jsou nad jeho síly. Nedokázal koordinovat jeho pohyby tak, aby tajemník mohl řídit, a při chůzi ho jen tak tak udržoval v rovnováze. Z toho plyne, že nedokážeme ovládnout například Ennia do té míry, abychom ho přiměli vydat ústní nebo písemný rozkaz. Taky mě to už napadlo…“ Shekt zmlkl a zavrtěl hlavou.
Arvardan cítil, že podléhá pocitu bezmocnosti. „Kde je Pola?“ vyhrkl najednou úzkostlivě.
„Spí ve výklenku.“
Chtělo se mu ji probudit, moc se mu chtělo… Chtělo se mu toho ještě tolik.
Podíval se na hodinky. Byla téměř půlnoc. Zbývalo pouze třicet hodin.
Na chvilku si zdřímnul, a když se rozednilo, probudil se. Ale nikdo nepřicházel. Obrovské vyčerpání přemohlo i jeho vůli.
Arvardan se podíval na hodinky. Byla téměř půlnoc — a zbývalo posledních šest hodin.
Omámeně, bezmocně se rozhlédl kolem sebe. Všichni se už dostavili — dokonce prokurátor. Pola seděla vedle něho, svými teplými prsty se dotýkala jeho zápěstí, a to, jak vypadala vylekaně a unaveně, ho víc než cokoli jiného rozlítilo proti celé Galaxii.
Asi si zasloužili zemřít, ti hlupáci… pitomci… pitomci.
Shekta a Schwartze jen zahlédl — seděli nalevo od něho. A byl tam Balkis, ten zatracený Balkis, s dosud opuchlými rty a nazelenalou podlitinou na tváři, a muselo ho to tedy pořádně bolet, když mluvil… A zvlnil rty ve výsměšném bolestivém úsměvu a zatnul pěsti. Vlastní bolest pod obvazem na obličeji v té chvíli téměř necítil.Naproti všem seděl Ennius, zamračený, nerozhodný. V tom těžkém, neforemném, olovem vyztuženém obleku vypadal skoro směšně.
Ani on neměl za mák rozumu. Arvardan se zachvěl zlostí, když pomyslel na všechny ty galaktické režiséry, kterým šlo jen o klid a pohodlí. Kam se poděli dobyvatelé z minulých století?
Kam?
Zbývalo šest hodin…
Ennius obdržel hlášení z posádky v Chicu před osmnácti hodinami a ihned se vydal na cestu přes polovinu planety. Motivy, které ho k tomu vedly, sice dost dobře nechápal, ale přesvědčily ho. Říkal si, že v podstatě nejde o víc než o politováníhodný únos jednoho z těch fanatiků v zelených tunikách, kteří jsou zvláštností této pověrčivé, zmučené planety. Jen o to a o nějaké bláznivé, nepodložené obvinění. Nic, co by nemohl plukovník tamní posádky vyřídit na místě.
Ale byl tam i Shekt, i ten byl do případu zapletený. Ne jako obviněný, ale jako žalobce. A to ho mátlo.
Teď je měl všechny před sebou, přemýšlel a dobře si uvědomoval, že svým rozhodnutím může uspíšit povstání a možná si uškodit ve vysokých kruzích, zmařit své šance na další postup… Jak vážně se dala brát Arvardanova sáhodlouhá přednáška o nějakých virových kmenech a nezvládnutelných epidemiích? Kdyby se na jejím základě rozhodl jednat, jak vážně by na tu záležitost pohlíželi jeho nadřízení?
Přitom Arvardan byl významný archeolog.
Aby pro své rozhodnutí získal čas, obrátil se na tajemníka: „Určitě k tomu máte co říct.“
„Jen překvapivě málo,“ řekl tajemník sebejistě. „Chtěl bych se zeptat, o jaký důkaz se toto obvinění opírá.“
„Vaše Excelence,“ nutil se do trpělivosti Arvardan, „již jsem vám řekl, že tento muž všechno a podrobně přiznal, když nás předevčírem nechal uvěznit.“
„Možná tomu věříte, Vaše Excelence,“ ozval se znovu tajemník, „ale je to jen další nepodložené tvrzení. Skutečnost je taková, a svědci to mohou potvrdit, že tím, kdo byl násilně uvězněn, jsem byl já, ne oni, a že ohrožen byl můj život, nikoli jejich. A teď bych byl rád, kdyby pan žalobce vysvětlil, jak na to všechno za devět týdnů přišel, když vy, pane prokurátore, jste za léta své služby nezaznamenal nic, co by mi mohlo přitížit?“
„To, co tajemník říká, má logiku,“ připustil váhavě Ennius. „Jak jste se to dozvěděl?“
„Ještě dřív, než se obviněný sám přiznal, byl jsem o spiknutí informován doktorem Shektem,“ řekl upjatě Arvardan.
„Je to pravda, doktore Shekte?“ Prokurátor sklouzl pohledem k fyzikovi.
„Ano, Vaše Excelence.“
„A jak jste se o tom dozvěděl vy?“
„Doktor Arvardan velmi výstižně a přesně popsal, k čemu byl synapsifikátor zneužit, a rovněž uvedl poslední slova bakteriologa F. Smitka. Tento Smitko byl jedním ze spiklenců. Jeho prohlášení bylo zaznamenáno a nahrávka je k dispozici.“
„Ale, pane doktore, posledním slovům člověka, který je evidentně v deliriu — pokud doktor Arvardan mluvil pravdu — nelze přikládat velkou váhu. Jiný důkaz nemáte?“
Arvardan se neudržel, bouchl pěstí do opěrky své židle a zahřměl: „Jsme snad u soudu? Provinil se někdo tím, že porušil dopravní předpisy? Není čas vážit důkazy na laboratorních vahách a přeměřovat je mikrometrem. Připomínám, že máme čas jen do šesté hodiny ranní, jinými slovy pět a půl hodiny, chceme-li tuto strašlivou hrozbu odvrátit… Vy jste se s doktorem Shektem přece už setkal, Vaše Excelence. Považujete ho za lháře?“
Na poslední slova okamžitě zareagoval tajemník. „Nikdo, Vaše Excelence, doktora Shekta neobviňuje z vědomé lži. Jenže pan doktor nám stárne a v poslední době se až moc trápí tím, žese mu blíží šedesátka. Obávám se, že věk a strach v něm probudily paranoidní sklony, na Zemi jinak dost běžné… Jen se na něho podívejte. Připadá vám jako normální člověk?“
Samozřejmě že nepřipadal. Poznamenalo ho vyčerpání a otřes z toho všeho, co se stalo a co se teprve stát mělo.
Shekt se snažil, aby hovořil normálním a klidným hlasem. Snad bych měl říct, že za poslední dva měsíce jsem byl pod stálým dozorem Bratrstva tradicionalistů, že moje dopisy byly otevírány, odpovědi na ně cenzurovány. Ale všechny podobné nářky byste zřejmě přičetli na vrub zmíněné paranoie. Je tu však ještě Joseph Schwartz, muž, který ve stejný den, kdy jste mě vyhledal v Ústavu, dobrovolně podstoupil kúru synapsifikátorem.“
„Vzpomínám si.“ Ennius si oddechl, že se téma hovoru na chvíli změnilo. „To je on?“
„Ano.“
„Zdá se, že mu experiment nijak neublížil.“
„Naopak mu velice prospěl. Synapsifikování bylo neobyčejně úspěšné, neboť měl fotografickou paměť, ale o tom jsme tehdy nevěděli. Každopádně je teď jeho mysl citlivá na myšlení jiných.“
Ennius se předklonil a s neskrývaným úžasem vykřikl: „Cože? Chcete říct, že umí číst myšlenky?“
„To lze demonstrovat, Vaše Excelence. A tajemník by vám to mohl potvrdit.“
Tajemník vrhl na Schwartze nenávistný pohled, pronikavý a spalující jako blesk. Avšak když promluvil, hlas se mu chvěl jen nepatrně. „To je pravda, Vaše Excelence. Tento muž zřejmě má jisté hypnotické schopnosti, ale nevím, jestli na tom má nějakou zásluhu synapsifikátor. Snad bych mohl dodat, že o jeho synapsifikování není žádný záznam, což, jak jistě uznáte, je velice podezřelé.“
„Záznam neexistuje na základě nařízení, které vydal premiér,“ řekl tiše Shekt. Ale tajemník na to jen pokrčil rameny.
„Zanechme malicherných sporů a vraťme se k věci,“ zasáhl rozhodně Ennius. „Co je s tím Schwartzem? Co mají jeho telepatické, hypnotické nebo co já vím jaké schopnosti společného s tímto případem?“
„Pan Shekt chce říct, že mi Schwartz může číst myšlenky,“ ozval se tajemník.
„Opravdu? A co si tedy myslí?“ obrátil se prokurátor na Schwartze.
„Myslí si,“ začal Schwartz „že vás nijakým způsobem nepřesvědčíme, že v tom, čemu říkáte případ, je pravda na naší straně.“
„To je pravda,“ ušklíbl se tajemník. „Ale k takovému závěru jsou sotva potřebné mimořádné duševní schopnosti.“
„Také si myslí,“ pokračoval Schwartz, „že jste ubožák, který má strach jednat, který má rád klid a doufá, že si Pozemšťany získá, když bude spravedlivý a nezaujatý, což z vás dělá ještě většího hlupáka.“
Tajemník zrudl. „To popírám! To je očividný pokus ovlivnit vás, Vaše Excelence.“
„Já se tak snadno ovlivnit nedám,“ odvětil Ennius a znovu se obrátil na Schwartze. „A co si myslím já?“
„Že i kdybych lidem viděl do hlavy, nemusím říkat pravdu o tom, co vidím.“
Prokurátor udiveně zvedl obočí.„Správně, máte naprostou pravdu. Potvrzujete pravdivost toho, co zde uvedl doktor Arvardan a doktor Shekt?“
„Každé jejich slovo.“
„Dobře. Jenže pokud se nenajde někdo jiný s vašimi schopnostmi, někdo zcela nezúčastněný, váš důkaz před zákonem neobstojí, i kdybychom ve vaše telepatické schopnosti uvěřili.“
„Tady přece nejde o paragrafy,“ vykřikl Arvardan, „ale o nebezpečí, které hrozí celé Galaxii.“
„Vaše Excelence,“ zvedl se tajemník, „mám na vás prosbu. Byl bych rád, kdybyste nechal Josepha Schwartze z této místnosti vyvést.“
„A proč?“
„Tento člověk dovede nejenom číst myšlenky, ale může také přímo psychicky působit. Byl jsem unesen jen díky tomu, že mě Schwartz ochromil. Obávám se, že i teď by na mě mohl něco podobného zkusit, a možná i na vás, Vaše Excelence. To je ten důvod.“
Arvardan povstal, ale tajemník ho předešel: „Žádné slyšení nemůže být poctivé, když je přítomen člověk, který může psychickou silou, kterou sám přiznává, snadno ovlivnit rozhodnutí soudce.“
Ennius se rozhodl rychle. Přivolal strážného a Josepha Schwartze, který se nevzpíral a nedal na své kulaté tváři znát rozrušení, nechal odvést.
Pro Arvardana to byla poslední rána.
Zato tajemník se teď vztyčil a chvíli zůstal mlčky stát — nahrbená, výhružná postava v zeleném, až příliš sebevědomá.
Začal vážně, ve velkém stylu. „Vaše Excelence, veškerá obvinění a tvrzení doktora Arvardana vycházejí ze svědectví doktora Shekta. A tvrzení doktora Shekta vycházejí z předsmrtného deliria jediného člověka. Ale to všechno, Vaše Excelence, to všechno nějak zůstalo pod povrchem, dokud nebyl synapsifikován Joseph Schwartz.
Kdo je to vlastně Joseph Schwartz? Dokud se na scéně neobjevil on, doktor Shekt byl normální, vyrovnaný člověk. Vy sám jste s ním mluvil v den, kdy za ním přivedli Schwartze na kúru. Byl tenkrát abnormální? Informoval vás o spiknutí proti Impériu? O blábolení jakéhosi umírajícího biochemika? Připadal vám nervózní? Nebo podezíravý? Teď tvrdí, že mu premiérnařídil, aby falšoval výsledky pokusů se synapsifikátorem a ne-zaznamenával jména ošetřených. Řekl vám něco takového tenkrát? Nebo až teď, poté, co se objevil Schwartz?
Ptám se tedy ještě jednou, kdo je Joseph Schwartz? Když ho přivedli, mluvil neznámým jazykem. To jsme zjistili až později, když jsme se začali obávat o duševní zdraví doktora Shekta. Schwartze přivezl jakýsi farmář, který neměl ponětí o jeho totožnosti a vlastně o něm vůbec nic nevěděl. A víc se nepodařilo zjistit dodnes.
Tento muž však má mimořádné psychické schopnosti. Může pouhou myšlenkou ochromit člověka na vzdálenost sta metrů a zblízka může zabít. I mne ochromil, hýbal mýma rukama a nohama, a kdyby chtěl, mohl manipulovat i mým myšlením.
Jsem přesvědčen, že Schwartz zmanipuloval duševní pochody těch, co mě obviňují. Ti uvádějí, že jsem je nechal uvěznit, že jsem jim vyhrožoval smrtí, že jsem se přiznal ke zradě a spiknutí proti Impériu… Položte jim jedinou otázku, Vaše Excelence. Nebyli celou dobu pod Schwartzovým vlivem, pod vlivem člověka, který si může s jejich myšlením dělat, co se mu zachce?
Není náhodou zrádcem Schwartz? A pokud ne, kdo to vlastně je?“
Tajemník se posadil, vážně, téměř žoviálně.
Arvardan měl pocit, jako by se jeho mozek ocitl v cyklotronu, který se roztáčí stále rychleji.
Co na to mohl říct? Že Schwartz pochází z minulosti? A jaký byl pro to důkaz? To, že mluvil primitivním jazykem? To mohl dosvědčit pouze on — Arvardan. A on přece mohl mít duševní pochody také zmanipulované. A co ho opravňovalo k tvrzení, že tomu tak není? Kdo vlastně je Schwartz? Co ho vlastně přesvědčilo, aby tomu šílenému plánu na ovládnutí Galaxie uvěřil?
Znovu se zamyslel. Co ho přesvědčilo, že spiknutí je reálné? Byl archeologem, zvyklým pochybovat, ale teď… Stačilo slovo jednoho muže? Jeden dívčí polibek? Nebo Joseph Schwartz?“ Nedokázal se soustředit. Nedokázal se soustředit!
„Prosím?“ zeptal se netrpělivě Ennius. „Chcete něco dodat, doktore Shekte? Nebo vy, doktore Arvardane?“
Do ticha zazněl netrpělivý Polin hlas. „Proč se jich ptáte? Nepoznáte, co je obyčejná lež? Nevidíte, jak nás všechny tahá tajemník za nos svými úlisnými řečmi? Všichni brzy zahyneme, a mně už na ničem nezáleží — ale mohli jsme tomu zabránit! Ano, mohli! Místo toho tu sedíme a… a… žvaníme.“ Rozvzlykala se.
„Tak jsme se omezili na ječeni hysterické ženské,“ poznamenal tajemník. „Mám následující návrh, Vaše Excelence. Moji žalobci tvrdí, že ten údajný virus a všechno ostatní, co si vymysleli, je přesně naplánováno — na šestou hodinu ranní, tuším. Nabízím se, že zůstanu týden ve vaší ochranné vazbě. Jestli to, co tvrdí, je pravda, zpráva o epidemii šířící se Galaxií by se mohla na Zemi dostat během několika dní. Jestli se něco takového stane, Země bude stále pod kontrolou imperiálních vojsk…“
„Jakou báječnou výměnou je Země za Galaxii lidských bytostí,“ zašeptal Shekt, bledý jako křída.
„Cením si svého života i života tohoto lidu. Jsme zástavou naší nevinnosti, a já jsem připraven neprodleně informovat Společenstvo tradicionalistů, že zde z vlastní vůle týden zůstanu, aby se předešlo konfliktům, které by jinak mohly nastat.“
Zkřížil před sebou ruce.
Ennius vzhlédl se ztrápeným výrazem. „Neshledávám tohoto člověka vinným…“
Arvardan se dále nedokázal ovládat. Tiše a rychle vstal a vrhl se na prokurátora. Nikdo nikdy nepochopil, čeho chtěl dosáhnout. A on sám si později také nevzpomněl. Ale stalo se. Ennius měl nervové důtky a použil je.Potřetí od přistání na Zemi se Arvardan ocitl ve výhni bolesti. Všechno se s ním zatočilo a zmizelo. Byl dosud v bezvědomí, když osudná chvíle o šesté nastala…