A pominula.
Světlo —
Rozmazané šmouhy světla a mlhavé stíny, rozplývající se a vířící — pak se všechno zaostřilo.
Tvář… Oči vpíjející se do jeho…
„Polo!“ V jediném okamžiku si Arvardan celou situaci až příliš jasně vybavil. „Kolik je hodin?“
Tak pevně jí stiskl zápěstí, že mimoděk rukou ucukla.
„Sedm pryč,“ zašeptala. „Lhůta vypršela.“Nedbaje na bolest v kloubech, vzrušeně se rozhlédl, a první pohled platil lůžku, na němž ležel. Shekt, krčící se na židli, zvedl hlavu a smutně jí pokýval.
„Je pozdě, Arvardane.“
„Takže Ennius…“
„Ennius nechtěl riskovat,“ řekl Shekt. „Není to směšné?“ Z hrdla se mu vydral podivně chraptivý a drsný smích. „Odhalili jsme obrovské spiknutí proti Impériu, zajali jeho vůdce a přivedli ho ke spravedlnosti. Skoro jako v pohádce, kde slavní hrdinové všechny přemohou a na poslední chvíli zvítězí. Tak to obyčejně končí. Jenže v našem případě měla pohádka pokra-čování, a my jsme zjistili, že nám nikdo nevěří. To se přece v pohádkách nestává, že ne? Tam všechno skončí šťastně. Je to výsměch…“ Jeho další slova zanikla v přerývaných vzlycích.
Arvardan od něho odvrátil hlavu. Poliny oči byly temné jako vesmír, vlhké a plné slz. Na okamžik jako by se v nich ztratil — opravdu připomínaly vesmír s bezpočtem hvězd. A k těm hvězdám se řítily lesklé kontejnery z kovu, polykaly světelné roky a po vypočítaných drahách pronikaly hyperprostorem. Brzy — pokud se tak již nestalo — se přiblíží k prvním planetám, probodnou jejich atmosféru a vypustí neviditelný, smrtící virový déšť…
Bylo po všem.
Teď už se to nedalo zastavit.
„Kde je Schwartz?“ zeptal se ochable. '
Ale Pola jen zavrtěla hlavou. „Zpátky ho už nepřivedli.“
Dveře se otevřely, a Arvardan se ještě nesmířil se smrtí natolik, aby nevzhlédl se zábleskem naděje v očích.
Byl to však Ennius. Arvardan ztuhl v obličeji a odvrátil se.
Ennius přistoupil blíž a krátce spočinul pohledem na otci s dcerou. Shekt a Pola ani teď nezapomněli, že jsou jen obyčejní Pozemšťané, a nedokázali mu nic říct, přestože věděli, že ječeká krátký a smutný život, že budoucnost, kterou má' před sebou on, bude ještě kratší a smutnější.
Ennius se dotkl Arvardanova ramena. „Doktore Arvardane?“
„Vaše Excelence?“ Arvardan pohotově, ironicky napodobil jeho intonaci.
„Už je po šesté.“ Ennius té noci nespal. Oficiálně sice zprostil Balkise viny, ale nepříčetností žalobců si nebyl tak zcela jist — ani tím, že jsou psychicky manipulováni. Sledoval, jak chronometr lhostejně odměřuje život Galaxie.
„Ano,“ přikývl Arvardan. „Je po šesté a hvězdy ještě září.“
„Ještě si myslíte, že máte pravdu?“
„Vaše Excelence, za pár hodin zemřou první oběti. Nikdo si toho nevšimne. Lidé umírají každý den. Za týden zemřou statisíce. Úspěšnost léčby bude téměř nulová. Žádný známý lék nebude účinný. Několik planet vyšle tísňové volání o pomoc proti epidemii. Za dva týdny bude takových planet několik desítek a v přilehlých sektorech bude vyhlášen stav ohrožení. Za měsíc se bude v křečích nemoci svíjet celá Galaxie. Za dva měsíce zůstanou nezasaženy ani ne dvě desítky planet. Za půl roku bude Galaxie mrtvá… A co uděláte vy, až přijdou první zprávy?
Dovolte mi předpovědět i to. Oznámíte, že možným původcem epidemie je Země. To nikoho nezachrání. Vyhlásíte válku tradicionalistům. To nikoho nezachrání. Smetete Pozemšťany z povrchu této planety. Nepřežije nikdo… Anebo můžete vystupovat jako zprostředkovatel mezi vaším přítelem Balkisem a Galaktickou radou nebo těmi, co přežijí. Možná budete mít tu čest složit Balkisovi k nohám žalostné trosky Impéria výměnou za protilátku, která se může, ale nemusí dostat na dost světů v dostatečném množství a včas, aby někoho zachránila.“
Ennius se nepřesvědčivě usmál. „Nezdá se vám, že jste až příliš melodramatický?“
„Ano, ovšem. Jsem mrtev — i vy jste mrtvola. Buďme však v této věci chladnokrevní a zachovejme si imperiální důstojnost.“
„Pokud mi zazlíváte, že jsem použil nervové důtky…“
„Ale vůbec ne,“ zaznělo ironicky. „Už jsem si na ně zvykl. Už je skoro ani necítím.“
„Řeknu vám to tak logicky, jak jen dovedu. Je to nepříjemně komplikované. Bylo by obtížné ohlásit něco rozumného, a stejně obtížné by bylo zasáhnout bezdůvodně. A ostatní žalobci jsou Pozemšťané, takže váhu by měl pouze váš hlas. Řekněme, že byste podepsal prohlášení, že jste obvinění vznesl v situaci, kdy jste nebyl plně… No, vymyslíme nějakou formulaci, která překryje průběh bez zmínky o psychickém ovládání.“
„To bude jednoduché. Říct, že jsem byl šílený, opilý, zhypnotizovaný, nadrogovaný. Všechno se hodí.“
„Dostanete už konečně rozum? Podívejte se, říkám vám, že jste byl zmanipulovaný.“ Ennius vzrušeně zašeptal: „Pocházíte ze Siria. Proč jste se zamiloval do Pozemšťanky?“
„Cože?“
„Nekřičte. Ptám se, zda byste byl v normálním stavu schopen splynout s domorodci? Napadlo by vás něco takového?“ Sotva znatelně pokynul hlavou směrem k Pole.
Arvardan na něho chvíli užasle zíral. Pak vymrštil ruku a popadl nejvyššího představitele Impéria na Zemi pod krkem. Ennius zoufale mával rukama a marně se snažil vysvobodit z jeho sevření.
„Něco takového?“ sykl Arvardan. „To myslíte slečnu Shektovou? Pokud ano, chci slyšet náležitou omluvu. Ale co, vypadněte! Stejně jste už mrtvý.“
Ennius lapal po dechu. „Doktore Arvardane, jste zatčen…“
Dveře se opět otevřely, a v nich stál plukovník.
„Vaše Excelence, ta pozemská chátra se vrátila.“
„Cože? Vždyť Balkis mluvil se svými funkcionáři, ne? Hodlal tu zůstat týden.“
„Mluvil s nimi a stále tu je. Ale je tu i ten dav. Jsme připraveni k palbě, a ze své pozice vojenského velitele navrhuji, abychom to udělali. Máte nějaký jiný návrh, Vaše Excelence?“
„Nestřílejte, dokud nepromluvím s Balkisem. Pošlete ho sem.“ Otočil se. „S vámi si to vyřídím později, doktore Arvardane.“
Balkis vstoupil s úsměvem na rtech. Formálně se Enniovi uklonil, a ten mu odpověděl sotva kývnutím.
„Tak podívejte,“ začal prokurátor ostře, „dozvěděl jsem se, že se vaši lidé shromažďují na přístupových cestách k Fort Dibburnu. Na ničem takovém jsme se nedohodli… Nepřejeme si krveprolití, ale naše trpělivost není nevyčerpatelná. Můžete zařídit, aby se pokojně rozešli?“
„Pokud budu chtít, Vaše Excelence.“
„Pokud budete chtít? Raději chtějte. A hned.“
„Ani náhodou, Vaše Excelence!“ Tajemník se usmál a natáhl ruku. To, co v sobě dlouho dusil, mohlo konečně ven, a z jeho hlasu zazněl neskrývaný výsměch. „Hlupáku! Čekal jste příliš dlouho, a za to můžete zaplatit životem! Nebo žít jako otrok, když budete chtít, ale uvědomte si, že to nebude lehký život.“
Zuřivost a drzost jeho prohlášení na Ennia nijak nezapůsobily. Ani ve chvíli, kdy utrpěl určitě nejtěžší ránu své kariéry, ho neopustila důstojnost profesionálního imperiálního diplomata. Pouze zbledl a jeho vpadlé oči se propadly ještě hlouběji.
„Takže jsem svou opatrností všechno prohrál? To s tím virem byla… pravda?“ Jeho hlas zněl nepřítomně, téměř lhostejně. „Ale Země a vy sám zůstáváte mými rukojmími.“
„Vůbec ne!“ vykřikl vítězoslavně tajemník. „Vy a vaši lidé jste moji rukojmí. Virus, který se teď již šíří do vesmíru, nevynechal ani Zemi. Už je ho dost v atmosféře nad každou posádkou naší planety, dokonce i na Everestu. My, Pozemšťané, jsme imunní, ale jak je vám, pane prokurátore? Nepociťuje slabost? Nevysychá vám v krku? Nemáte horkou hlavu? Nebojte se, nebude to trvat dlouho. A protilátku můžete dostat pouze od nás.“
Ennius dlouho mlčel. Pak se na jeho propadlé tváři objevil důstojný výraz. Otočil se k Arvardanovi a chladným, kultivovaným hlasem pronesl: „Musím se omluvit, doktore Arvardane, že jsem o vašich slovech pochyboval. Doktore Shekte, slečno Shektová — omlouvám se vám.“
Arvardan odhalil v úsměvu zuby. „Děkuji za vaši omluvu. Ta nám všem moc pomůže.“
„Vaše ironie je na místě,“ uznal prokurátor. „Když dovolíte, vrátím se na Everest, abych zemřel se svou rodinou. Jakýkoli kompromis s tímto…
Člověkem… je pochopitelně vyloučený. Jsem přesvědčen, že se vojáci imperiálních posádek zachovají tak, jak situace žádá, a nemálo Pozemšťanů nám ještě posvítí na cestu chodbami smrti… Sbohem.“
„Počkejte, počkejte. Neodcházejte.“ To zazněl nový hlas, a Ennius vzhlédl jen neochotně.
Joseph Schwartz, trochu zamračený, unaveným krokem pomalu překročil práh.
Tajemník viditelně zneklidněl a uskočil. Ostražitě a podezíravě si muže z minulosti prohlížel.
„To ne,“ zaskřípal zuby, „tajemství protilátky ze mě nedostanete. To zná jen pár lidí, a pár dalších ví, jak s ní pracovat. A ti všichni jsou bezpečně mimo váš dosah na dobu, než toxin udělá svou práci.“
„Jsou mimo dosah,“ připustil Schwartz, „ale ne na dobu, než toxin udělá svou práci. On totiž žádný toxin nebo virus, který by bylo potřeba zlikvidovat, neexistuje.“Všichni hned nepochopili. Arvardana napadlo zarážející: Nebyl opravdu zmanipulován? Nebylo to celé jeden velký podvod, jehož obětí se stal on i tajemník? A pokud ano, tak proč?
Vzpamatoval se Ennius: „Dělejte, člověče. Jak to myslíte?“
„Je to prosté,“ vysvětloval Schwartz. „Když jsme se zde minulé noci shromáždili, uvědomil jsem si, že ničeho nedosáhnu, když budu sedět a naslouchat. Proto jsem dlouho a pečlivě pracoval na tajemníkových myšlenkových pochodech… Netroufal jsem si dát o sobě vědět. A on nakonec požádal, aby mě z místnosti vyvedli. O to mi samozřejmě šlo, a další proběhlo celkem snadno.
Omráčil jsem strážného a pospíšil si na startovací dráhu. V pevnosti byla vyhlášena bojová pohotovost, a proto byla letadla natankovaná, vyzbrojená a připravená vzlétnout. Piloti čekali. Jednoho jsem si vybral — a odletěli jsme do Senloo.“
Zdálo se, že tajemník chce něco říct, ale jeho čelisti se svíjely naprázdno.
Byl to Shekt, kdo promluvil: „Přece jste nemohl někoho přimět, aby letěl s letadlem, Schwartzi. Vždyť nejvýš přimějete někoho k chůzi.“
„To je pravda, pokud je to proti vůli toho dotyčného. Ale díky doktoru Arvardanovi vím, jak Siriané Pozamšťany nenávidí — a proto jsem hledal někoho, kdo se narodil v sektoru Sirius, a našel jsem poručíka Claudyho.“
„Poručíka Claudyho?“ vykřikl Arvardan.
„Ano… vždyť ho znáte. Ano, chápu, na co myslíte.“
„Nepochybujte, že… Ale pokračujte, Schwartzi.“
„Ten důstojník nenávidí Pozemšťany tak hluboce, že je to sotva pochopitelné i pro mě, a to vím z jeho myšlenek.. A taky moc toužil, aby na ně pustil pár bomb. Toužil Pozemšťany zničit. A jenom disciplína mu svazovala ruce a nedovolovala mu s letadlem vzlétnout.S člověkem takového myšlení je to pak snadné. Stačilo dát podnět, přitlačit, a disciplína už ho udržet nedokázala. Myslím, že si ani neuvědomil, že jsem nastoupil do letadla s ním.“
„A jak jste našel Senloo?“ zašeptal Shekt.
„Za mých dob existovalo město, které se jmenovalo St. Louis. Leželo na soutoku dvou velkých řek… Podařilo se nám ho najít. Byla noc, ale v moři radioaktivity zela temná skvrna — a doktor Shekt říkal, že Chrám stojí v izolované oáze normální země. Shodili jsme světlici — na tom jsem se podílel mentálním podnětem — a pod námi se objevila pětiúhelníková budova. Souhlasila s obrazem, který jsem zjistil v tajemníkové mysli… Teď je na tom místě třicet metrů hluboký kráter. Stalo se to ve tři ráno. Žádný virus se nevydal na cestu a vesmír je v bezpečí.“
Z tajemníkových úst se vydralo nelidské zasténání — nepozemský zvuk zla. Zdálo se, že se hotoví ke skoku, ale pak se zhroutil.
Po dolním rtu mu pomalu stékala pěna.
„Ani jsem se ho nedotkl,“ řekl tiše Schwartz. Pak se zamyšleně podíval na ležící postavu tajemníka a dodal: „Vrátil jsem se před šestou, ale věděl jsem, že budu muset počkat, až lhůta vyprší. Až se Balkis bude chtít pochlubit. Všechno jsem věděl z jeho myšlenek, ale jen vlastní prohlášení ho mohlo usvědčit… A tak jsme ho dostali.“