Mezi hrdiny povídky jsou jeden nebo dva
hlavní, všechny ostatní považujeme
za vedlejší.
Asi ve dvě hodiny odpoledne, když se v Aldanu znovu přepálila vstupní pojistka, zazvonil telefon. Volal náměstek ředitele pro věci hospodářské Modest Matvejevič Kamnojedov.
„Privalove,“ zeptal se drsně, „proč zase nejste na místě?“
„Jak to, že nejsem na místě?“ urazil jsem se. Dneska bylo od rána spousta práce a já na všecko zapomněl.
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl Modest Matvejevič. „Už před pěti minutami jste měl ke mně přijít na instruktáž.“
„No bože, to je toho!“ zamumlal jsem a zavěsil.
Zastavil jsem stroj, svlékl plášť a nařídil děvčatům, aby při odchodu nezapomněla vypnout proud. V dlouhé chodbě bylo prázdno, za okny napůl zamrzlými zuřila metelice. V běhu jsem si navlékal bundu a utíkal do hospodářského oddělení.
Modest Matvejevič v oblýskaném obleku mě majestátně čekal ve své kanceláři. Za jeho zády seděl malý trpaslík s chlupatýma ušima a pomalu a svědomitě jezdil prstem po veliké listině.
„Vy, Privalove, jste jako nějaký ten… chán munkul,“ pronesl Modest. „Nikdy nejste na svém místě.“
S Modestem Matvejevičem se všichni snažili vycházet v dobrém, jelikož to byl člověk mocný, neúprosný a fantasticky nevzdělaný. Proto jsem vyštěkl „Rozkaz!“ a srazil jsem podpatky.
„Všichni mají být na svých místech,“ pokračoval Modest Matvejevič. „Vždycky. Vy máte vysokoškolské vzdělání, nosíte brýle, i vousy jste si nechal narůst, a nemůžete pochopit takovou jednoduchou zásadu.“
„Víckrát se to nestane!“ vyhrkl jsem s vyvalenýma očima.
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl Modest Matvejevič smířlivěji. Vytáhl z kapsy list papíru a chvíli do něho koukal. „Tak podívejte, Privalove,“ řekl konečně, „dneska nastupujete dozorčí službu. Dozorčí služba během svátků je odpovědný úkol. To není jako mačkat tlačítka. Předně — protipožární bezpečnost. To za prvé. Nepřipustit samovznícení. Dbát na to, aby na svěřených pracovištích byl vypnut proud. A dohlížet na to osobně, bez těch vašich hokuspokusů s rozdvojováním a roztrojováním. Bez těch vašich dublů. Při zjištění faktoru hoření okamžitě vytočit telefonní číslo O1 a učinit opatření. Pro tento případ dostanete signální píšťalu k přivolání havarijní čety…“ Předal mi platinovou píšťalku s inventárním číslem. „A rovněž nikoho nevpouštět. Tadyhle je seznam osob, jimž je povoleno používat laboratoří v noční dobu, ale ty taky stejně vpouštět nebudete, protože jsou svátky. Ať není v celém ústavu jediná živá duše! Démony při vstupu nebo při odchodu začarujete. Už je vám to jasné? Živé duše nesmějí vcházet a všechno ostatní nesmí vycházet. Protože už jsme tady měli pren — cen — dens. Utekl čert a ukradl Měsíc. Obecně známý pren — cen — dens, natočili o tom i film.“ Významně se mě zadíval a najednou mě požádal o doklady.
Vyhověl jsem mu. Pozorně prozkoumal mou propustku, vrátil mi ji a prohlásil:
„Všechno v pořádku. Já už měl podezření, že jste přece jenom dubl. N — no. Takže v patnáct nula nula v souladu se zákoníkem práce skončí pracovní doba a všichni vám odevzdají klíče od svých pracovišť. Načež vy osobně prohlédnete budovu. Dál budete provádět obchůzky každé tři hodiny za účelem odvrácení samovznícení. Nejméně dvakrát za dobu služby navštívíte vivárium. Bude-li dozorce pít čaj, zatrhnete mu to. Už přišly hlášky, že to není čaj, co tam pije. A tím to končí. Vaše stanoviště je v předpokoji ředitele. Na pohovce můžete odpočívat. Zítra v šestnáct nula nula vás vystřídá Vladimír Počkin z laboratoře soudruha Ojry — Ojry. Rozumíte?“
„Naprosto,“ řekl jsem.
„Zavolám vám v noci a zítra přes den. Osobně. Je možné, že přijde na kontrolu soudruh kádrovák.“
„Rozumím,“ řekl jsem a prohlédl si seznam.
Na prvním místě byl v seznamu ředitel ústavu Janus Poluektorovič Něvstrujev a vedle jeho jména poznámka tužkou — 2 exempl. Druhým byl sám Modest Matvejevič, třetím vedoucí kádrového oddělení Kerber Psovič Děmin. Dál pak byla jména, s nimiž jsem se za svého působení ještě nikdy nesetkal.
„Něco nechápete?“ informoval se Modest Matvejevič, který mě ostražitě pozoroval.
„Tadyhle,“ pravil jsem důrazně a zabodl prst do papíru. „Figurujou tady soudruzi v počtu… m — m–m… jedenadvaceti exemplářů, které zatím neznám. Chtěl bych ta jména osobně s vámi probrat.“ Zadíval jsem se mu přímo do očí a řekl jsem pevně: „Pro všechny případy.“
Modest Matvejevič vzal seznam a s rukou nataženou daleko od očí ho přejel pohledem.
„Všechno je v pořádku,“ řekl shovívavě. „Vy, Privalove, jednoduše nejste dostatečně informován. Osoby, uvedené pod číslem čtyři až dvacet pět včetně, byly do seznamu lidí, jimž je povolena noční práce, zaneseny posmrtně, in memoriam. Jako uznání jejich minulých zásluh. Už to chápete?“
Trochu jsem zalapal po vzduchu, protože zvyknout si na tohle všechno bylo dost obtížné.
„Zaujměte svoje stanoviště,“ pronesl Modest Matvejevič vznešeně. „Já jménem svým i jménem vedení podniku vám gratuluji, soudruhu Privalove, k nadcházejícímu Novému roku a přeji vám v novém roce patřičných úspěchů jak v práci, tak v osobním životě.“
Popřál jsem mu rovněž patřičných úspěchů a vyšel jsem do chodby.
Když jsem se včera dověděl, že mi přidělili službu, zaradoval jsem se. Chystal jsem se dokončit jeden výpočet pro Romana Ojru — Ojru. Ale nyní jsem si uvědomoval, že to nebude tak jednoduché. Perspektiva, že strávím noc v ústavu, se mi teď jevila v úplně jiném světle. I dřív jsem se zdržoval v práci do pozdních hodin, kdy dozorčí z úsporných důvodů zhasínali v každé chodbě čtyři lampy z pěti a já se musel k východu prodírat kolem jakýchsi uskakujících huňatých stínů. První dobu to na mě silně působilo, ale pak jsem si zvykl. Jenže potom jsem zase odvykl. To když jsem jednou na odchodu zaslechl za sebou v chodbě pravidelné cvakání drápů o podlahu a spatřil jakési fosforeskující zvíře, které zjevně běželo v mých stopách. Když mě sundali z římsy, vysvětlilo se, že to byl obyčejný živý psík jednoho ze spolupracovníků. Ten spolupracovník se mi přišel omluvit, Ojra — Ojra mi učinil jízlivou přednášku o škodlivosti pověr, ale ve mně přece jenom něco zůstalo. První, co udělám, bude, že začaruju démony, předsevzal jsem si.
U vchodu do ředitelova předpokoje jsem potkal zamračeného Víťku Kornějeva. Ponuře mi pokývl na pozdrav a chtěl kolem mne projít, ale já jsem ho chytil za rukáv.
„No?“ řekl krobián Kornějev a zastavil se.
„Dneska mám službu,“ oznámil jsem.
„Tak jsi blbec,“ sdělil mi Kornějev.
„Ty jsi přece krobián, Víťko,“ řekl jsem. „Já už se s tebou vůbec nebudu stýkat.“
Víťka si prstem odtáhl límec svetru, aby naznačil, jak je mu to volné, a se zájmem se na mě zadíval.
„A co budeš dělat?“ zeptal se.
„Já už si něco najdu,“ řekl jsem poněkud rozpačitě.
Víťka najednou ožil.
„Počkej,“ vyhrkl. „Ty máš službu dneska prvně?“
„Ano.“
„Aha,“ řekl Víťka. „A jak se chystáš jednat?“
„Podle instrukcí,“ odpověděl jsem. „Začaruju démony a půjdu spát. Za účelem samovznícení. A kam půjdeš ty?“
„Ale schází se tam jedna parta,“ řekl Víťka neurčitě. „U Věrušky… A co máš tohle?“ Vzal mi z ruky seznam. „Aha, mrtvé duše…“
„Nikoho dovnitř nepustím!“ prohlásil jsem. „Živé ani mrtvé.“
„Správné rozhodnutí,“ pochválil mě Víťka. „Ultrasprávně. Jenom se mrkni ke mně do laboratoře. Bude mi tam pracovat dubl.“
„Čí dubl?“
„Můj přirozeně. Kdopak mi půjčí svého? Zamkl jsem ho tam, tu máš, tady je klíč, když jsi ten dozorčí.“
Vzal jsem si klíč.
„Poslechni, Víťko, do takových deseti ať si pracuje, ale potom všude vypnu proud. V souladu s předpisy.“
„Dobrá, pak se uvidí. Edika jsi nepotkal?“
„Ne,“ řekl jsem. „A nehraj na mě habaďůru. V deset všude vypínám proud.“
„Jsem já snad proti tomu? Klidně si ho vypni. Třeba v celém městě.“
Tu se dveře předpokoje otevřely a do chodby vyšel Janus Poluektovič.
„Ta — ak,“ pronesl, když nás spatřil.
Uctivě jsem se uklonil. Z tváře Januse Poluektoviče jsem vyčetl, že zapomněl, jak se jmenuju.
„Prosím,“ řekl a podal mi klíče. „Vy máte službu, pokud se nemýlím… Mimochodem,“ trochu zaváhal. „Nemluvili jsme spolu včera?“
„Ano. Zašel jste do elektronického sálu.“
Zakýval.
„Ano, ano, opravdu… Mluvili jsme o praktikantech…“
„Ne,“ opravil jsem ho zdvořile, „ne tak docela. Mluvili jsme o našem dopise do ústředního skladu Akademie. Kvůli elektronické nástavbě.“
„Aha, takhle,“ řekl. „No dobrá, přeji vám klidnou službu… Viktore Pavloviči, měl byste chvilku?“
Vzal Víťku za loket, odvedl ho po chodbě a já vstoupil do předpokoje. Tam druhý Janus Poluektovič právě zamykal sejfy. Když mě spatřil, řekl „Ta — ak“ a dál cinkal klíči. Tohle byl A — Janus, už jsem je začínal trochu rozlišovat. A — Janus vypadal o něco mladší, byl nepřívětivý, vždy korektní a málomluvný. Říkalo se, že hodně pracuje, a lidé, kteří ho znali dlouho, tvrdili, že se tenhle průměrný úředník pomalu a jistě vypracovává ve vynikajícího vědce. U — Janus byl naopak vždycky vlídný, velice pozorný a měl zvláštní zvyk se ptát: „Nemluvili jsme spolu včera?“ Panovalo přesvědčení, že poslední dobou hodně sešel, i když stále zůstával vědcem světového jména. A přesto byli A — Janus a U — Janus jedna osoba. A právě tohle mi pořád nějak nešlo do hlavy. Bylo v tom cosi nereálného.
A — Janus zamkl poslední zámek, předal mi část klíčů, chladně se rozloučil a odešel. Usedl jsem za referentův stůl, položil si před sebe seznam a zavolal k sobě do elektronického sálu. Nikdo to nezvedal — děvčata už zřejmě odešla. Bylo čtrnáct hodin třicet minut.
Ve čtrnáct hodin třicet jedna minuta vrazil po vrzajících parketách do předpokoje s hlučným oddychováním proslulý Fjodor Simeonovič Kivrin, veliký mág a čaroděj, vedoucí oddělení Lineárního Štěstí. Fjodor Simeonovič byl znám nevyléčitelným optimismem a vírou v nádhernou budoucnost. Měl velice bouřlivou minulost. Za Ivana Vasiljeviče, cara Hrozného, ho opričníci Maljuty Skuratova s žertíky a průpovídkami na základě udání jáhna ze sousedství spálili v dřevěné lázni jako čaroděje; za Alexeje Michajloviče, cara Mírumilovného, ho nemilosrdně mlátili holemi a spálili mu na zádech rukopisy všech jeho sebraných spisů; za Petra Alexejeviče, cara Velikého, se nejprve vyšvihl jako znalec chemie a rudných dolů, ale znelíbil se čímsi knížeti Romodanovskému, dostal se na nucené práce do zbrojovky v Tule, odtud uprchl do Indie, dlouho cestoval, byl pokousán jedovatými hady a krokodýly, čímž nemilosrdně přetrumfl všechny jogíny, znovu se vrátil do Ruska na vrcholu Pugačovova povstání, byl obviněn jako ranhojič vzbouřenců, potrestán roztržením nozder a poslán do věčného vyhnanství do Solovce. V Solovci měl opět celou řadu všelijakých nepříjemností, než se uchytil ve VÚČAKO, kde to rychle dotáhl na vedoucího oddělení.
„V — vítám vás!“ zahlaholil basem a položil přede mne klíče od svých laboratoří. „Ch — chudáčku, e — co vám to udělali? T — takovou noc se máte v — veselit, já z — zavoiám Modestovi, v — vždyť to je hloupost, v — vemu to za vás…“
Bylo vidět, že ho to napadlo teprve v tuto chvíli, a on se do své myšlenky rázem zamiloval.
„K — kde tady máte j — jeho číslo? H — hrome, n — nikdy si n — nepamatuju telefonní čísla… Jedna p — patnáct nebo p — pět jedenáct…“
„Ale jděte, Fjodore Simeonoviči, děkuju!“ vykřikl jsem. „Není třeba! Já jsem se tady zrovna chystal chvíli pracovat!“
„Aha, p — pracovat! T — to je něco jiného! T — to je správné, t — to je báječné, jste ch — chlapík… Přitom já, h — hrom do toho, se v elektronice v — vůbec nevyznám… Člověk musí s — studovat, jinak v — všecka ta magie slova je z — zastaralá, h — hokuspokusy s p — psychopoli jsou primitivní… Hračičky našich d — dědečků…“
Přímo na místě, aniž se kamkoli pohnul, vytvořil dvě velké antonovky, jednu podal mně, z druhé ihned ukousl polovinu a začal se šťavnatým křupáním žvýkat.
„S — sakramentská p — práce, zase jsem udělal č—červivé… Jaké m — máte vy, z — zdravé? T — to je dobře… Já se u vás ještě s — stavím, Sašo, p — pořád nějak n — nerozumím systému p — povelů… D — dám si d — drobet vodky a s — stavím se… D — devětadvacátý povel tam m — máte ve stroji… Buď stroj lže, nebo t — tomu nerozumím… Přinesu vám d — detektivečku, G — gardnera. Čtete p — přece anglicky? D — dobře píše, p — prevít, p — pěkně! Ten jeho P — perry Mason je učiněná b — bestie, víte? A ještě něco vám d — dám, nějakou science — fiction… Asimova vám d — dám, nebo B — bradburyho…“
Přistoupil k oknu a řekl nadšeně:
„V — vánice, hrome, to m — miluju…“
Zahalen do norkového kožichu vstoupil dovnitř štíhlý a elegantní Cristobal Josévič Junta. Fjodor Simeonovič se otočil.
„A, Kristo!“ vykřikl. „Představ si, ten p — pitomec Kamnojedov p — posadil mladého ch — chlapce do služby na Nový rok! Pojď, p — pustíme ho, zůstaneme tu s — spolu, zavzpomínáme na s — taré časy, p — popijeme, co říkáš? P — proč on se tu má t — trápit? Jemu bude l — líp mezi d — děvčaty, p — při tancování…“
Junta položil na stůl klíče a pronesl ledabyle
„Styk s dívkami přináší potěšení pouze v případě, dosáhne-li se ho překonáváním překážek…“
„No aby ne!“ zahřímal Fjodor Simeonovič. „M — mnoho krve, m — mnoho písní klade se k n — nohám k — krásných dam… Jak to tam m — máte?… Jedině ten d — dosáhne cíle, jenž nezná s — slova strach…“
„Správně,“ potvrdil Junta. „A pak — nesnáším dobročinnost.“
„Tak on nesnáší d — dobročinnost! A kdo na mně vyloudil Odichmanťjeva? T — takového laboranta mi p — přetáhnout! To tě bude stát láhev š—šampaňského… P — poslyš, ne, žádné š—šampaňské! Amontillado! Zbylo ti ještě něco z t — toledských zásob?“
„Čekají na nás, Theodore,“ připomněl Junta.
„Aha, aha, správně… Musím ještě najít k — kravatu… a v — válenky, taxíka dneska n — neseženem… Tak my jdeme, Sašo, snad se tu n — nebudete nudit.“
„Za silvestrovské noci se dozorčí v ústavu nenudí,“ řekl Junta potichu. „Zvlášť ne nováčkové.“ Zamířili ke dveřím. Junta pustil Fjodora Simeonoviče napřed, a než vyšel sám, úkosem po mně zašilhal a rychlými pohyby nakreslil prstem na stěně Šalamounovu hvězdu. Hvězda vzplála a začala pomalu blednout jako stopa svazku elektronů na obrazovce oscilografu. Třikrát jsem si uplivl přes levé rameno.
Cristobal Josévič Junta, vedoucí oddělení Smyslu Života, byl pozoruhodný, ale zřejmě naprosto bezcitný člověk. Kdysi v raném mládí byl dlouhou dobu Velkým Inkvizitorem a dodnes si uchoval tehdejší způsoby. Všechny své těžko pochopitelné experimenty prováděl buď sám na sobě, nebo na svých spolupracovnících, o čemž se už za mě dost pobouřeně mluvilo na odborářské plenárce. Studoval smysl života, ale zatím moc nepokročil, ačkoli dosáhl některých zajímavých výsledků, když například teoreticky dokázal, že smrt zdaleka není nezbytným atributem života. Tento objev rovněž vzbudil pobouření — na filozofickém semináři. Do svého kabinetu téměř nikoho nepouštěl a po ústavu kolovaly mlhavé zvěsti, že tam má spoustu zajímavých věcí. Říkalo se, že v koutě kabinetu stojí skvěle vymodelovaná figura jednoho dávného známého Cristobala Joséviče, standartenführera SS v plné slavnostní uniformě, s monoklem, kordem, železným křížem, dubovými listy a všelijakými dalšími cetkami. Junta byl skvělý taxidermista. Standartenführer, podle slov Cristobala Joséviče, rovněž. Ale Cristobal Josévič to stihl dřív. Rád všechno stihl dřív vždy a ve všem. Nebyl mu cizí i jistý skepticismus. V jedné z jeho laboratoří visel obrovský plakát: Potřebujeme vůbec sami sebe?… Velmi nevšední člověk.
Přesně ve tři, v souladu se zákoníkem práce, přinesl klíče doktor věd Amvrosij Ambroisovič Gustavillo. Měl válenky podražené kůží, páchnoucí kožich, jaký nosívají fiakristé, z ohrnutého límce mu trčel kupředu špinavý prošedivělý plnovous. Vlasy si stříhal podle rendlíku, takže nikdy nikdo neviděl jeho uši.
„Tento…,“ řekl a přiblížil se. „Mně se tam dneska možná někdo vyklube. Jaksi — v laboratoři. Bylo by třeba se tento… mrknout. Já jsem mu nasypal zásobu tento… chleba, asi pět bochníčků, nějaké spařené otruby, dvě vědra odstředěného mléka. No a až to všechno tento, sežere, začne bzíkat. Tak mi potom, mon šér, jaksi, brnkni, jo?“
Položil přede mne svazek klíčů obrovských jako od stodoly, poněkud nechápavě otevřel ústa a upřel na mě pohled. Oči měl vodnaté, z plnovousu mu trčely jáhly.
„Kam mám brnknout?“
Neměl jsem ho ani trochu rád. Byl to cynik a pitomec. Práce, kterou dělal za tři sta padesát rublů měsíčně, by se směle mohla nazvat eugenikou, ale nikdo ji tak nenazýval — ze strachu před konfliktem. Tenhle Gustavillo prohlašoval, že všechno neštěstí vyplývá tento, z neuspokojenosti, takže když se člověku dá, jaksi, všechno — chleba a ty… spařené otruby — nebude z něho člověk, ale anděl. Tuto přímočarou ideu všemožně prosazoval, oháněl se svazky klasiků, z nichž s nepopsatelnou primitivitou násilně vytrhoval citáty a vyhazoval a škrtal všechno, co se mu nehodilo. Svého času couvla vědecká rada pod náporem této nezadržitelné, přímo prvobytné demagogie a Gustavillovo téma bylo zařazeno do plánu. Gustavillo postupoval přísně podle tohoto plánu, pečlivě měřil své úspěchy na procenta plnění a nikdy nezapomínal na úsporný režim, na zvyšování obrátky oběžných prostředků a rovněž na spojení se životem. Proto založil tři experimentální modely: model Člověka plně neuspokojeného, model Člověka neuspokojeného gastricky a model Člověka plně uspokojeného. Plně neuspokojený antropoid dozrál první — vylíhl se za dva týdny. Toto ubohé stvoření pokryté vředy jako Job, strádající všemi známými i neznámými chorobami, trpící současně horkem i zimou, se vyvalilo do chodby, oblažilo ústav sérií neartikulovaných stesků a zdechlo. Gustavillo triumfoval. Nyní bylo možno považovat za dokázané, že když člověk nebude jíst, pít a ani se léčit, tak ten člověk tento… bude nešťastný a možná dokonce to… umře. Jako umřel tenhle. Vědecká rada užasla. Gustavillův nápad začínal dostávat jakýsi děsivý podtext. Byla ustavena komise k prošetření jeho práce. Ale Gustavillo neupadl do rozpaků, sestavil dvě hlášení, z nichž vyplývalo, že tři laboranti z jeho pracoviště jezdí každoročně na brigádu do patronátního sovchozu, a za druhé, že on, Gustavillo, byl kdysi za cara vězněn a nyní pravidelně pořádá populární přednášky v městské čítárně i na předměstí. A zatímco se ohromená komise pokoušela vyznat se v logice věcí, on klidně odvezl z patronátního závodu na zpracování ryb (v rámci sepětí s výrobou) čtyři nákladní auta slanečkových hlav pro dozrávajícího antropoida neuspokojeného gastricky. Komise psala hlášení a ústav ve strachu čekal vývoj věcí příštích. Sousedé ze stejného patra, kde pracoval Gustavillo, si brali neplacenou dovolenou.
„Kam mám brnknout, co?“ zeptal jsem se.
„Kam brnknout? Domů přece. Kam jinam na Nový rok, ne? Morálka musí být, milánku. Nový rok se má vítat doma. Tak je to správně po našem, nes pa?“ *[1]
„Já vím, že domů. Ale na jaké číslo?“
„Tak se tento… podívej do knížky. Umíš číst? No vidíš, tak se podíváš do knížky, ne? My nemáme žádné tajnosti jako jiní. Kom lezótr.“ *[2]
„Dobře,“ řekl jsem, „brnknu.“
„Brnkni, mon šér, brnkni. A kdyby začal kousat, tak ho majzni, nežinýruj se. Se la ví.“ *[3]
Dodal jsem si odvahy a zabručel jsem:
„Pokud vím, na tykání jsme si nepřipíjeli.“
„Pardon!“
„No nic, to já jen tak,“ dodal jsem.
Chvíli se na mě díval svýma vodnatýma očima, které nevyjadřovaly absolutně nic, a potom řekl:
„Když nic, tak je dobře, že nic. Tak ti gratuluju k novému roku. Buď zdráv. Orevoár, *[4] tento…“
Narazil si beranici a odešel. Honem jsem otevřel větrací okénko. Dovnitř vrazil Roman Ojra — Ojra v zeleném kabátě s beránčím límcem, začenichal orlím nosem a zeptal se:
„Gustavillo se tu zastavillo?“
„Zastavillo,“ přisvědčil jsem.
„N — no jo,“ řekl Roman. „To jsou slanečci. Tu máš klíče. Víš, kam nechal vysypat jeden náklaďák? Pod okna Giana Giacoma. Přímo pod jeho pracovnu. Dáreček k Novému roku. Já si tady u tebe vykouřím cigaretu.“
Svalil se do obrovského koženého křesla, rozepnul si kabát a zapálil si.
„Heleď, pusť se do toho.“ řekl mi. „Dáno je: pach slanečkového nálevu, intenzita šestnáct mikrosekyr, objem…“ Rozhlédl se po místnosti. „No, to už budeš vědět sám, s přihlédnutím k tomu, že se láme rok, Saturn je v souhvězdí Vah… Vyžeň ten smrad!“
Poškrábal jsem se za uchem.
„Saturn… Co mi vykládáš o Saturnu? A jaký je vektor magistatum?“
„Jo, kamaráde,“ řekl Ojra — Ojra, „to už musíš sám…“
Poškrábal jsem se za druhým uchem, odhadl zpaměti vektor a zajíkavě jsem provedl akustické působení (pronesl jsem zaklínadlo). Ojra — Ojra si zacpal nos. Vytrhl jsem si z obočí dva chloupky (je to hrozně bolestivé a hloupé) a polarizoval jsem vektor. Pach opět zesílil.
„Špatně.“ řekl Ojra — Ojra vyčítavě. „Co to děláš, ty učni čaroději? Copak nevidíš, že je větrací okénko otevřené?“
„Aha,“ řekl jsem, „správně.“ Vzal jsem v úvahu divergenci a rotor, pokusil jsem se zpaměti vyřešit Stoxovu rovnici, spletl jsem se, vytrhl jsem si s otevřenými ústy další dva chloupky, přičichl si, zamumlal Auersovo zaklínadlo a už jsem se chystal vytrhnout si další chloupek, když se ukázalo, že předpokoj se mezitím vyvětral přirozenou cestou a Roman mi poradil, abych si šetřil obočí a raději zavřel okénko.
„Průměrné,“ zhodnotil moji činnost. „Teď se pustíme do materializace.“
Chvíli jsme se zabývali materializací. Tvořil jsem hrušky a Roman mě nutil, abych je taky jedl. Odmítal jsem to, a tu Roman vyžadoval, abych tvořil další.
„Budeš pracovat tak dlouho, dokud nevytvoříš něco, co se dá jíst,“ říkal mi. „A tohle dáš Modestovi. Je Kamnojedov, ten to sní.“
Konečně jsem stvořil pravou hrušku — velkou, žlutou, měkkou jako máslo a hořkou jako chinin. Snědl jsem ji a Roman mi dovolil, abych si odpočinul.
Potom přinesl klíče bakalář černé magie Magnus Fjodorovič Reďkin, tlustý, jako vždy ustaraný a ukřivděný. Hodnost bakaláře dostal před třemi sty lety za vynález podvlíkaček činících člověka neviditelným… Od té doby tyhle podvlíkačky neustále zdokonaluje. Kouzelné podvlíkačky se nejprve změnily v kouzelné pantalony, potom v kouzelné nohavice a konečně teprve nedávno se o nich začalo mluvit jako o kalhotách činících lidstvo neviditelným. A pořád je nemohl nějak seřídit. Na posledním zasedání semináře černé magie, kdy přednášel obvyklý referát O některých nových vlastnostech Reďkinových kouzelných kalhot, ho opět potkal neúspěch. Během demonstrace posledního modelu se něco zaseklo a kalhoty, místo aby učinily neviditelným vynálezce, staly se se zvučným cvaknutím neviditelné samy. Byla to dost trapná situace. Ale především pracoval Magnus Fjodorovič na disertaci, jejíž téma znělo takto: Materializace a lineární naturalizace Bílé Teze jakožto argumentu dostatečně libovolné funkce ne zcela představitelného lidského štěstí.
V tomto směru dosáhl významných a důležitých úspěchů, z nichž vyplývalo, že by se lidstvo doslova topilo ve štěstí, jen kdyby se podařilo najít samotnou Bílou Tezi, a hlavně kdyby se podařilo pochopit, co to vůbec je a kde to hledat.
Zmínka o Bílé Tezi se vyskytovala pouze v denících rabína Löwa ben Bezalela. Löw ben Bezalel údajně vyloučil Bílou Tezi jako vedlejší produkt jakési alchymistické reakce, a protože neměl čas zabývat se takovou drobností, zamontoval ji jako přídavný prvek do nějakého svého přístroje. V jedněch z posledních pamětí, napsaných už v žalářní kobce, rabín Löw oznamoval: „Dovedete si to představit? Ta Bílá Teze nakonec nesplnila moje naděje, nesplnila. A když jsem si uvědomil, jaký z ní mohl být užitek — tím myslím štěstí pro všechny lidi, bez ohledu na počet, zapomněl jsem, kam jsem ji vmontoval.“ V majetku ústavu bylo sedm přístrojů, které kdysi patřily rabínu Löwovi. Šest z nich už Reďkin rozebral do posledního šroubku a nic zvláštního nenašel. Sedmým přístrojem byla pohovka — translatér. Ale po pohovce vztáhl ruku Víťka Kornějev a do Reďkinovy prosté duše se vkradla nejčernější podezření. Začal Víťku špehovat. Víťka se okamžitě rozčertil. Pohádali se, stali se zapřísáhlými nepřáteli a zůstali jimi dodnes. Ke mně jakožto představiteli exaktních věd se Magnus Fjodorovič choval blahovolně, třebaže odsuzoval moje přátelské styky „s tím plagiátorem“. Reďkin v podstatě nebyl špatný člověk, byl velmi pracovitý, houževnatý, naprosto nezištný. Vykonal obrovskou práci, když shromáždil nesmírné množství nejrůznějších definicí štěstí. Byly mezi nimi prostinké negativní definice („Štěstí není v penězích“), prostinké definice pozitivní („Vrcholné uspokojení, naprostá spokojenost, úspěch“), definice casuistické („Štěstí je absence neštěstí“) a paradoxní („Ze všech nejšťastnější jsou blázni, hlupáci, pomatenci a lenoši, neboť výčitek svědomí nemají, přízraků a ostatních strašidel se nebojí, strachu z nadcházejících strázní neznají, nadějí v budoucí blaženost se nekojí“).
Magnus Fjodorovič položil na stůl krabičku s klíčem, úkosem se na nás nedůvěřivě podíval a řekl:
„Našel jsem další definici.“
„Jakou?“ zeptal jsem se.
„Něco na způsob veršů. Ale nemá to rýmy. Chcete?“
„Samozřejmě, chceme,“ řekl Roman.
Magnus Fjodorovič vytáhl zápisník a zajíkavě spustil:
„Já tomu vůbec nerozumím,“ řekl Roman. „Ukažte, já si to přečtu sám.“
Reďkin mu podal zápisník a řekl na vysvětlenou:
„To je Christopher Laugh. Z angličtiny.“
„Výborné verše,“ poznamenal Roman.
Magnus Fjodorovič si vzdychl.
„Jedni tvrdí to, druzí ono.“
„Těžká věc,“ řekl jsem soucitně.
„Viďte? Jak to má člověk skloubit? Dívky uslyšet zpěv… A přitom ne ledajaký zpěv, ta dívka musí být mladičká, musí stát stranou jeho cesty a navíc se ho předtím musí zeptat na cestu… Copak tohle se smí? Dají se takové věci algoritmovat?“
„To sotva,“ řekl jsem. „Já bych si to rozhodně netroufl.“
„Tak vidíte!“ zaradoval se Magnus Fjodorovič. „A to jste u nás vedoucí výpočetního střediska. Kdo jiný potom?“
„A třeba vůbec neexistuje,“ poznamenal Roman provokativně.
„Co?“
„Štěstí.“
Magnus Fjodorovič se okamžitě urazil.
„Jak to, že neexistuje,“ řekl důstojně, „když já jsem je nejednou zakusil?“
„Když jste vyměnil penny za šilink?“ zeptal se Roman.
Magnus Fjodorovič se urazil ještě víc a vytrhl mu zápisník.
„Na to jste ještě moc mladý,“ prohlásil.
Tu se rozlehl rachot, praskot, vyšlehl plamen a zavanul pach síry. Uprostřed místnosti se objevil Merlin. Magnus Fjodorovič, který leknutím odskočil k oknu, prohlásil „Fuj tajbl!“ a vyběhl ven.
„Good God!“ pravil Ojra — Ojra a protřel si zaprášené oči. „Canst thou not come in by usual way as decent people do? Sir…,“ *[5] dodal.
„Beg thy pardon,“ *[6] řekl Merlin samolibě a s uspokojením pohlédl na mě. Byl jsem nejspíš bledý jako stěna, protože jsem měl veliký strach ze samovznícení.
Merlin si upravil plášť proděravělý moly, hodil na stůl svazek klíčů a řekl:
„Všimli jste si, panstvo, jaké je počasí?“
„Předpověděné,“ řekl Roman.
„No právě, sire Ojro — Ojro! Právě že předpověděné!“
„Rádio je užitečná věc,“ podotkl Roman.
„Já rádio neposlouchám,“ řekl Merlin. „Mám své vlastní metody.“
Zatřásl lemem pláště a vznesl se metr nad podlahu.
„Pozor, lustr,“ upozornil jsem ho.
Merlin se podíval na lustr a bez jakékoli souvislosti spustil:
„Nemohu nevzpomenout, panstvo, jak jsem v loňském roce se sirem předsedou okresního výboru soudruhem Perejaslavským…“
Ojra — Ojra srdceryvně zívl a já najednou dostal chmurnou náladu. Merlin by byl patrně ještě horší než Gustavillo, kdyby nebyl tak archaický a nafoukaný. Vinou čísi roztržitosti se mu podařilo zaujmout místo vedoucího oddělení Předpovědí a Proroctví, protože ve všech dotaznících psal o svém nesmiřitelném boji proti imperialismu Yankeeů již v raném středověku a přikládal k dotazníkům notářsky ověřené strojopisné kopie příslušných stránek z Marka Twaina. Později byl znovu převeden na své místo vedoucího oddělení pro naše počasí, takže dnes, stejně jako před tisíci lety, se zabýval předpovídáním atmosférických jevů — jak za pomoci magických prostředků, tak na základě chování tarantulí, zesilování revmatických bolestí a snahy sviní v Solovci zahrabat se do bláta nebo naopak vyhrabat se z něho. Mimochodem, hlavním pramenem jeho předpovědí bylo docela vulgární poslouchání rozhlasu, uskutečňované na krystalovém přijímači, který údajně zcizil už ve dvacátých letech na výstavě mladých techniků v Solovci. Velice se přátelil s Nainou Kyjevnou Gorynyčovou a společně s ní se věnoval shromažďování a rozšiřování pověstí o tom, že se v lesích objevila obrovská chlupatá žena a že jednu studentku znásilnil sněžný muž z Elbrusu. Říkalo se rovněž, že se čas od času účastní nočních rituálů na Lysé Hoře s Chá Em Vijem, Chomou Brutem a dalšími chuligány.
My s Romanem jsme mlčeli a čekali, až zmizí. Ale Merlin se zahalil do pláště, pohodlně se uvelebil pod lustrem a začal vykládat dlouhý příběh, který už tu každému dávno lezl krkem, o tom, jak on, Merlin, a předseda soloveckého okresního výboru soudruh Perejaslavskij podnikli inspekční cestu po okrese. Celá tato historie byla pustá lež, nešikovná a tendenční parafráze Marka Twaina. O sobě mluvil v třetí osobě a předsedu občas omylem nazýval králem Artušem.
„Nuže, předseda okresního výboru a Merlin se vypravili na cestu a dojeli k včelaři, hrdinovi socialistické práce siru Poustevničenkovi, který byl dobrým rytířem a vynikajícím sběračem medu. A sir Poustevničenko podal hlášení o svých pracovních úspěších a včelím medem vyléčil siru Artušovi zánět nervů. Sir předseda tam prožil tři dny, jeho zánět nervů se uklidnil. I vydali se na další cestu a cestou sir Ar… předseda řekl: Nemám meč. — Žádné neštěstí, řekl mu Merlin, meč ti seženu… Přijeli k velkému jezeru a tu vidí Artuš, jak se z vody vysunuje ruka…“
V tu chvíli zazvonil telefon a já s radostí popadl sluchátko.
„Haló,“ řekl jsem. „Haló, poslouchám vás.“
Ve sluchátku se ozývalo jakési mumlání a vedle mne huhňal Merlin: „A poblíž Ležněva potkali sira Pellinora, ale Merlin to zařídil tak, že Pellinor předsedu nepostřehl…“
„Sire občane Merline,“ řekl jsem. „Nemohl byste tišeji? Já vůbec neslyším.“
Merlin zmlkl s výrazem člověka ochotného kdykoli pokračovat.
„Haló,“ řekl jsem znovu do telefonu.
„Kdo je u aparátu?“
„Koho byste potřeboval?“ řekl jsem ze starého zvyku.
„Heleďte, tohle si nechte. Nejste v cirkuse, Privalove.“
„Promiňte, Modeste Matvejeviči. Dozorčí Privalov u telefonu!“
„Tak to má být. Podejte hlášení.“
„Jaké hlášení?“
„Poslyšte, Privalove, vy se zase chováte jako já nevím kdo. S kým jste to tam mluvil? Proč jsou na stanovišti cizí lidé? Proč jsou v ústavu po skončení pracovní doby lidé?“
„To je Merlin,“ řekl jsem.
„Vyžeňte ho svinským krokem!“
„S radostí,“ řekl jsem. (Merlin zřejmě poslouchal, naskočily mu rudé skvrny, utrousil „Hulváte!“ a rozplynul se ve vzduchu.)
„Jestli s radostí nebo bez radosti, to mě nezajímá. Ale dostal jsem hlášku, že svěřené klíče házíte na stůl na hromadu, místo abyste je zavíral do zásuvky.“
Gustavillo žaloval, pomyslel jsem si.
„Proč mlčíte?“
„Provedu.“
„Tak to by bylo,“ řekl Modest Matvejevič. „Bdělost musí být na výši. Chápete?“
„Chápu.“
Modest Matvejevič řekl: „Já už nemám nic,“ a zavěsil.
„No dobrá,“ řekl Ojra — Ojra a zapjal si zelený kabát. „Půjdu otvírat konzervy a odzátkovávat láhve. Buď zdráv, Sašo, později sem ještě zaskočím.“
Není-liž pravda?Gustavillo strašně rád vyšperkovává svůj slovní projev jednotlivými slůvky, jak on říká, ve francouzském dialektu. Neručíme za správnost jeho výslovnosti, ale obtěžovali jsme se pořídit jejich překlad. (Poznámka autorů)
Jako jiní.
Takový je život.
Na shledanou.
Dobrý bože! To nemůžete vstoupit obvyklým způsobem, jako vstupují slušní lidé? Pane…
Prosím o prominutí.