Chci tě proslavit,
tebe, jenž za zimního večera prodíráš
se vánicí,
tvůj silný dech a pravidelné bušení
tvého srdce…
Víťka mi odpoledne řekl, že jde někam do společnosti a že v laboratoři nechává pracovat dubla. Dubl — to je ohromně zajímavá věc. Zpravidla je to poměrně přesná kopie svého tvůrce. Člověk například zjistí, že se mu nedostává rukou — tak si vytvoří dubla, pitomého, pokorného, který neumí nic než svařovat kontakty nebo tahat břemena, nebo psát na diktát, ale to pak umí dělat výborně. Nebo člověk potřebuje kvůli nějakému experimentu model antropoida — stvoří si tedy dubla, pitomého, pokorného, který neumí nic jiného než chodit po stropě nebo přijímat telepatémy, ale to pak umí výborně. Nebo nejprimitivnější případ. Člověk má třeba dostat výplatu a nechce ztrácet čas, tak místo toho pošle svého dubla, který neumí nic jiného než nikoho ve frontě nepustit před sebe, podepsat se do výkazu a přepočítat peníze hned u okénka, jelikož na pozdější reklamace nemůže být brán zřetel. Samozřejmě, tvořit dubly každý neumí. Já například jsem to ještě neuměl. To, co se mi zatím podařilo, nedokázalo nic, ani chodit. Člověk kolikrát stojí ve frontě, na první pohled to vypadá, že je tu Víťka, Roman i Voloďa Počkin, ale nemá s kým si popovídat. Všichni stojí jako sochy, nemrkají, nedýchají, nepřešlapují z nohy na nohu, žádnému z nich si člověk nemůže říct o cigaretu.
Skuteční mistři dokážou vytvářet velice složité, mnohoprogramové, samostatně se zdokonalujíci dubly. Takový exemplář například poslal Roman v létě místo mne automobilem. A nikdo z našich kluků nepřišel na to, že to nejsem já. Dubl báječně řídil mého moskviče, nadával, když ho kousali komáři a s potěšením se přidával ke sborovému zpěvu. Když se vrátil do Leningradu, rozvezl všechny po jejich bytech, samostatně odevzdal vypůjčený automobil a na místě se rozplynul před očima zděšeného ředitele půjčovny.
Jeden čas jsem si myslel, že A — Janus a U — Janus jsou dubl a originál. Ale bylo tomu úplně jinak. Především oba ředitelé měli osobní průkazy, diplomy, propustky a další nezbytné doklady. Ani ti nejsložitější dublové nesměli mít žádné osobní průkazy. Při spatření úředního razítka na své fotografii se jich zmocňovala zuřivost a okamžitě trhali doklady na cucky. Touto záhadnou vlastností dublů se dlouho zabýval Magnus Reďkin, ale úkol byl evidentně nad jeho síly.
Dále, Janusové byli bílkovinné bytosti. Pokud jde o dubly, stále ještě neskončil spor mezi filozofy a kybernety, mají-li být považováni za živé či ne. Většina dublů byli křemíkovoorganické struktury, existovali dublové i na bázi germania a v poslední době přišli do módy dublové z polymerů hliníku.
A konečně to nejdůležitější: A — Januse ani U — Januse nikdy nikdo nevytvářel uměle. Nebyli originálem a kopií, nebyli ani dvojčaty, byli jedním člověkem — Janusem Poluektovičem Něvstrujevem. Nikdo v ústavu to nechápal, ale všichni to věděli tak jasně, že se ani nesnažili to pochopit.
Víťkův dubl stál opřen rukama o pracovní stůl a strnulým pohledem sledoval práci nevelkého Ashbeova homeostatu. Přitom si broukal písničku na motiv kdysi populární písně:
Nikdy předtím jsem neslyšel, že by dublové zpívali. Ale od Víťkova dubla se dalo čekat všechno. Vzpomínám na jednoho Víťkova dubla, který si troufl přít se se samotným Modestem Matvejevičem ohledně nadměrné spotřeby psychoenergie. A přitom Modesta Matvejeviče se příšerně, zřejmě instinktivně, bála i strašidla bez rukou a nohou, která jsem tvořil já.
Vpravo od dubla, v koutě pod povlakem z plachtoviny stál dvojsměrný translatér TDS — SOE, nerentabilní vedlejší výrobek magotechnického závodu města Kitěže. Vedle laboratorního stolu se ve světle tří reflektorů blyštěla zalátaná kůže na potahu mé staré známé — pohovky. Na ní stála dětská vanička s vodou a v ní břichem nahoru plaval leklý okoun. Pak byly v laboratoři ještě police plné přístrojů a přímo u dveří stála vysoká, zaprášená, asi třílitrová láhev ze zeleného skla. Uvnitř byl zapečetěný džin, bylo vidět, jak se tam pohybuje a blýská očkama.
Víťkův dubl si přestal prohlížet homeostat, sedl si na pohovku vedle vaničky, upřel stále stejně zkamenělý pohled na leklou rybu a zazpíval další sloku
Okoun nijak nereagoval. Tu dubl vsunul ruku hluboko do útrob pohovky a s námahou, s funěním začal něco spravovat.
Pohovka sloužila jako translatér. Vytvářela kolem sebe M — pole, které, řečeno jednoduše, přeměňovalo reálnou skutečnost ve skutečnost pohádkovou. Zakusil jsem to sám na sobě oné památné noci v podnájmu u Nainy Kyjevny a tehdy mě zachránilo jedině to, že pohovka pracovala pouze na pětadvacetiprocentní výkon, jinak bych se byl probudil třeba jako Paleček v dřeváku. Pro Magnuse Reďkina byla pohovka možným úkrytem hledané Bílé Teze. Pro Modesta Matvejeviče muzejním exponátem s inventárním číslem 1123, s nímž je zakázáno kramařit. Pro Víťku to byl nepostradatelný přístroj číslo jedna. Proto Víťka kradl pohovku každou noc, Magnus Fjodorovič to z řevnivosti žaloval vedoucímu kádrového oddělení soudruhu Děminovi, a činnost Modesta Matvejeviče směřovala pouze k tomu, aby si tohle každý nechal. Víťka kradl pohovku tak dlouho, dokud se do toho nevmísil Janus Poluektovič, kterému se v úzké spolupráci s Fjodorem Simeonovičem a za aktivní podpory Giana Giacoma, na podkladě oficiálního dopisu prezídia Akademie věd s osobními podpisy čtyř akademiků přece jen podařilo neutralizovat Reďkina a poněkud vytlačit ze zaujímaných pozic Modesta Matvejeviče. Ten prohlásil, že jakožto osoba hmotně odpovědná si nepřeje nic slyšet, ale že si přeje, aby pohovka s inventárním číslem 1123 byla umístěna ve zvláštní místnosti, která jí bude vyhrazena. A nestane-li se tak, řekl Modest Matvejevič výhružně, potom ať si všichni včetně akademiků stěžujou na sebe. Janus Poluektovič souhlasil, slíbil, že si bude stěžovat na sebe, Fjodor Simeonovič rovněž a Víťka honem přetáhl pohovku do své laboratoře.
Víťka byl seriózní pracovník, ne jako ti flákači z oddělení Absolutního Vědění, a hodlal přeměnit veškerou mořskou a oceánskou vodu na naší planetě ve vodu živou. Zatím ovšem byl ve stadiu experimentů.
Okoun ve vaničce se pohnul a převrátil se břichem dolů. Dubl vytáhl ruku z pohovky. Okoun apaticky mávl ploutvemi, zívl, svalil se na bok, potom na hřbet.
„D — dobytek!“ prohlásil dubl vztekle.
Zbystřil jsem pozornost. Tohle bylo vysloveno emocionálně. Žádný laboratorní dubl by to takhle nedokázal říct. Dubl zastrčil ruce do kapes, pomalu se narovnal a spatřil mě. Chvíli jsme se na sebe dívali beze slova. Potom jsem se uštěpačně zeptal:
„Pracujeme?“
Dubl na mě tupě zíral.
„Hele, nech toho,“ řekl jsem. „Já jsem tě prokoukl.“
Dubl mlčel. Stál jako zkamenělý a nemrkal.
„Tak podívej,“ řekl jsem. „Teď je půl jedenácté. Dávám ti deset minut. Všechno ukliď, vyhoď tu chcíplotinu a běž tancovat. Proud už tady vypnu sám.“
Dubl našpulil rty a začal couvat. Couval velice opatrně, obešel pohovku a postavil se tak, aby mezi námi byl laboratorní stůl. Demonstrativně jsem se podíval na hodinky. Dubl zamumlal zaklínadlo, na stole se objevila kalkulačka, plnicí pero a hranička čistých papírů. Dubl ohnul kolena, v klečící poloze zůstal viset ve vzduchu a začal něco psát. Čas od času po mně bázlivě pošilhával. Tohle zase vypadalo na opravdového dubla a já dokonce zaváhal. Ovšem měl jsem spolehlivý prostředek, jak zjistit pravdu. Dublové jsou zpravidla vůči bolesti naprosto necitelní. Hrábl jsem do kapsy a vytáhl malé ostré kleštičky. Demonstrativně jsem jimi pocvakával a blížil se k dublovi. Dubl přestal psát. S pohledem upřeným dublovi do očí jsem kleštičkami sevřel hlavičku hřebíčku vyčnívajícího ze stolu a řekl jsem:
„N — no?“
„Co otravuješ?“ zeptal se Víťka. „Nevidíš, že pracuju?“
„Jsi přece dubl,“ řekl jsem, „Neopovažuj se se mnou mluvit.“
„Schovej ty kleště,“ řekl on.
„A ty přestaň dělat hejble,“ řekl jsem. „Pěkný dubl!“
Víťka si sedl na okraj stolu a unaveně si promnul uši.
„Dneska mi nic nevychází,“ svěřil se mi. „Jsem pitomec. Udělal jsem dubla, ale vyšel mi nějaký totální debil. Všecko mu padalo z rukou, dokonce si sedl na umkleidet, blbec… Praštil jsem ho po palici a doteď mě bolí ruka… A okoun systematicky chcípá.“
Přistoupil jsem k pohovce a nahlédl do vaničky.
„Co je s ním?“
„Jak to můžu vědět…“
„Kde jsi ho sebral?“
„Na trhu.“
Vytáhl jsem okouna za ocas.
„Co bys chtěl? Obyčejná leklá ryba.“
„Ty moulo,“ řekl Víťka. „Ale ta voda je živá…“
„Aha,“ řekl jsem a začal jsem uvažovat, co bych mu měl poradit. O technologii působení živé vody jsem měl krajně mlhavou představu. V podstatě jenom z pohádky o Ivanu careviči a Šedém vlku.
Džin v láhvi se převracel a čas od času malou dlaničkou otíral sklo zaprášené zvenčí.
„Měl bys otřít tu láhev,“ řekl jsem, protože mě nic nenapadlo.
„Cože?“
„Utři prach z té láhve. On se tam nudí.“
„Čert s ním, ať se nudí,“ odpověděl Víťka roztržitě. Znovu zastrčil ruku do pohovky a znovu tam čímsi zatočil. Okoun ožil.
„Viděls?“ řekl Víťka. „Když zvýším napětí na maximum, je všecko v pořádku.“
„Exemplář je nepovedený,“ plácl jsem nazdařbůh.
Víťka vytáhl ruku z pohovky a upřeně se na mě zadíval.
„Exemplář,“ pronesl. „Nepovedený…“ V očích se mu objevil výraz dubla. „Exemplář exempláři lupus…“
„V tom případě je možná mražený,“ řekl jsem už odvážněji.
Víťka mě neposlouchal.
„Kde bych sehnal rybu?“ řekl, rozhlížel se a plácal se po kapsách. „Chtělo by to rybičku…“
„Na co?“ zeptal jsem se.
„Správně,“ souhlasil Víťka. „Na co? Když není jiná ryba,“ pronesl rozšafně, „proč nevzít jinou vodu? Je to tak?“
„Není,“ namítl jsem. „Takhle to nepůjde.“
„A jak tedy?“ zeptal se Víťka dychtivě.
„Vypadni odtud,“ řekl jsem. „Opusť budovu.“
„Kam?“
„Kam chceš.“
Přelezl přes pohovku a popadl mě za límec.
„Teď mě poslouchej, rozumíš,“ pronesl výhružně. „Nic není na světě stejné. Všechno se rozmísťuje podle Gaussovy křivky. Není voda jako voda… Ten starý osel si neuvědomil, že existuje disperse vlastností…“
„Poslyš, kamaráde,“ přerušil jsem ho. „Za chvíli bude Nový rok! Nenechávej se tolik unášet.“
Pustil mě ze sevření a začal pobíhat.
„Kam jsem ho strčil?… Jsem to ale trouba… Kam jsem ho mohl dát?… Aha, tady je.“
Přiskočil k židli, na níž vzpřímeně stál umkleidet. Tamten. Ucouvl jsem ke dveřím a řekl prosebně:
„Vzpamatuj se! Za chvíli bude půlnoc! Čekají na tebe! Věročka čeká!“
„Ba ne,“ odpověděl. „Poslal jsem jim tam dubla. Pěkného dubla, rozložitého… Ale je to idiot. Vypráví anekdoty, dělá stojky, tancuje do roztrhání těla…“
Převracel v rukou umkleidet, o čemsi rozvažoval a mhouřil jedno oko, jako by vyměřoval. „Vypadni odtud, povídám!“ vykřikl jsem zoufale.
Víťka na mě letmo pohlédl a já se schoulil na bobku. Žerty skončily. Víťka byl ve stavu, kdy mágové pohlcení prací mění všechny kolem sebe v pavouky, svinky, ještěrky a podobné tiché živočichy. Sedl jsem si na bobek vedle džina a díval jsem se.
Víťka znehybněl v klasické póze pro materiální zaklínání (pozice „martichor“), nad stolem se vznesla růžová pára, nahoru a dolů hopsaly stíny připomínající netopýry, zmizela kalkulačka, zmizely papíry a najednou se celá deska stolu pokryla nádobami s průzračnými tekutinami. Víťka odložil umkleidet nazdařbůh na stůl, popadl jednu z nádob a začal si ji pozorně prohlížet. Bylo zřejmé, že teď odtud v žádném případě neodejde. Chvatně sundal vaničku z pohovky, přiskočil k policím a přitáhl ke stolu masivní měděný akvavitometr. Uvelebil jsem se pohodlněji, otřel jsem džinovi kousek skla, aby líp viděl, ale tu se z chodby ozvaly hlasy, dupání a bouchání dveří. Vyskočil jsem a vyběhl z laboratoře.
Dojem noční prázdnoty a temného klidu rozlehlé budovy byl ten tam. V chodbě svítily silné lampy. Kdosi opřekot uháněl po schodech, kdosi vykřikoval: „Valko! Napětí kleslo! Zaskoč k akumulátorům!“, kdosi na podestě vyklepával kožich a mokrý sníh se rozletoval do všech stran. Se zamyšleným výrazem ve tváři proti mně rychle kráčel elegantně vzpřímený Gian Giacomo, za ním cupital permoník s jeho obrovskou aktovkou v podpaží a s jeho hůlčičkou v zubech. Úklonou jsme se pozdravili. Od velikého prestidigitátora zavanula vůně kvalitního vína a francouzských parfémů. Neodvážil jsem se ho zastavit, a tak prošel zavřenými dveřmi do svého kabinetu. Permoník za ním prostrčil aktovku a hůlku a sám vklouzl do radiátoru ústředního topení.
Ústav byl plný zaměstnanců. Zdálo se, že je jich dokonce víc než v obyčejný pracovní den. Všude v kabinetech a laboratořích se naplno svítilo, dveře byly dokořán otevřené. Po ústavu se rozléhal obvyklý pracovní ruch — praskot elektrických výbojů, monotónní hlasy diktující cifry a pronášející zaklínadla, jemný klapot kalkulaček. A nad, tím vším třaskavý, vítězoslavný pokřik Fjodora Simeonoviče: „To je p — pěkné, to je b — báječné! Jste chlapík, holoubku! Ale k — který pitomec vypnul g — generátor?“ Do zad se mi zaryl ostrý roh čehosi tvrdého, musel jsem se zachytit zábradlí. Teď už jsem se rozzuřil. Byli to Voloďa Počkin a Edik Ampérjan, táhli do svého poschodí měřicí přístroj souřadnic, který vážil snad půl tuny.
„A hele, Saša,“ řekl Edik přívětivě. „Buď zdráv, Sašo.“
„Saško, jdi z cesty!“ křikl Voloďa Počkin, který couval pozpátku. „Zvedni to, víc to zvedni…“
Chytil jsem ho za límec:
„Co děláš v ústavu? Jak ses sem dostal?“
„Dveřmi, dveřmi… A pusť mě!“ řekl Voloďa. „Eďko, víc doprava, vidíš přece, že to neprojde.“
Pustil jsem ho a rozběhl se do vestibulu. Zmocnilo se mě úřední rozhorlení. „Já vám ukážu,“ mumlal jsem si a bral jsem schody po čtyřech. „Já vám ukážu, flákat se! Já vám ukážu pouštět sem kdekoho!“ Makrodémoni Vstup a Výstup, místo aby vykonávali své povinnosti, se třásli náruživostí, horečnatě světélkovali a zuřivě hráli ruletu. Před mýma očima právě Vstup, neplnící své povinnosti, obehrál o bank, v němž bylo přibližně sedmdesát miliard molekul, Výstupa, neplnícího své povinnosti. Ruletu jsem poznal okamžitě. Byla moje. Sám jsem ji vyrobil pro jeden večírek a měl jsem ji schovanou za skříní v elektronickém sále a věděl o tom jedině Víťka Kornějev. Spiknutí, usoudil jsem. Všechny rozmetám. A mezitím přes vestibul přicházeli stále noví a noví pracovníci, zasněžení, rumění a veselí.
„Teda to je metelice! Mám toho plné uši…“
„Ty jsi taky odešel?“
„No jo, vždyť to byla nuda… Všichni se namazali. Tak jsem si řekl, půjdu radši chvilku pracovat. Nechal jsem jim dubla a odešel jsem…“
„Znáš to, tancoval jsem s ní a měl jsem dojem, že obrůstám srstí. Kopnul jsem do sebe vodku, nepomohla…“
„A co svazkem elektronů? Je to velká hmota? Tak tedy fotonů…“
„Alexeji, nemáš volny laser? Tak mi půjč aspoň plynový…“
„Galko, jak to, že jsi opustila muže?“
„Já odešel už před hodinou, jestli chceš něco vědět. Vletěl jsem do závěje, rozumíš, div mě to nezaválo…“
Pochopil jsem, že jsem propadl na celé čáře. Teď už nemělo smysl brát démonům ruletu, nezbývalo než jít a sprostě vynadat tomu provokatéru Víťkovi, pak ať se děje cokoli. Pohrozil jsem démonům pěstí, vykročil jsem po schodech nahoru a pokoušel jsem se představit si, co by asi bylo, kdyby v tuhle chvíli nahlédl do ústavu Modest Matvejevič.
Cestou do ředitelova předpokoje jsem se zastavil v montážním sále. Tady právě krotili džina vypuštěného z láhve. Obrovský džin celý zmodraly zlostí se zmítal ve voliéře ohrazené štíty Jana ben Jana a shora přikryté mohutným magnetickým polem. Džina šlehali vysokofrekvenčními výboji, ten chudák vyl, klel v několika mrtvých jazycích, poskakoval, chrlil dlouhé plameny, v rozčilení začínal stavět a hned zase bořit paláce, až se nakonec vzdal, usedl na podlahu, trhal sebou při každé další elektrické ráně a nakonec úpěnlivě zakňoural:
„Tak dost, už toho nechte, já už to víckrát neudělám… Oj — oj — oj… Vždyť já už jsem úplně klidný…“
U pultu elektrického spínače stáli klidní nemrkající mladíci, samí dublové. Jejich originály se shlukly kolem vibračního panelu, sledovaly hodinky a uvolňovaly zátky. Přistoupil jsem k nim.
„Á, Saša.“
„Sášenko, ty prý máš dneska dozorčího… Já se potom u tebe stavím.“
„Hej, udělejte mu někdo skleničku, já mám plný ruce…“
Byl jsem ohromen a ani jsem nepostřehl, jak se mi v ruce objevila sklenička. Zátky narazily do štítů Jana ben Jana, z lahví vyrazilo syčící ledové šampaňské. Výboje utichly, džin přestal kňourat a větřil. V tu chvíli začaly kremelské hodiny odbíjet dvanáctou.
„Chlapci! Ať žije pondělí!“
Skleničky se rozhýbaly. Potom kdosi prohlédl láhev a zeptal se:
„Kdo tvořil to víno?“
„Já.“
„Nezapomeň zítra zaplatit.“
„Tak co, ještě jednu láhvinku?“
„To už stačí, nebo nastydneme.“
„Tohle je dobrý džin… Akorát trochu nervní.“
„Darovanému koni…“
„Nevadí, poletí jedna radost. Udrží se čtyřicet otáček a potom ať si uhání i se svými nervy.“
„Mládenci,“ řekl jsem nesměle, „venku je noc… a silvestr. Měli byste se rozejít do svých domovů…“
Podívali se po mně, poplácali po rameni, pronesli „To nic, to přejde,“ a houfně zamířili k voliéře… Dublové odsunuli jeden ze štítů a originály živě obstoupily džina, pevně ho popadly za ruce i za nohy a vlekly ho k vibrátoru. Džin bázlivě fňukal a nesměle sliboval poklady všech pozemských vládců. Stál jsem osamocen stranou a sledoval, jak džina opásávají řemeny a jak mu na různé části těla připevňují mikrosnímače. Potom jsem si ohmatal štít. Byl veliký, těžký, posetý vmáčklinami od úderů kulovych blesků, místy zuhelnatělý. Štíty Jana ben Jana byly zhotoveny ze sedmi dračích kůží slepených žlučí otcovraha a byly vypočítány na ochranu před přímým zásahem blesku. Ke každému štítu byly čalounickými hřebíčky přibity plechové tabulky s inventárními čísly. Teoreticky měly být na lícové straně štítů obrazy všech slavných bitev minulosti, zatímco na vnitřní straně obrazy všech velikých bitev budoucnosti. V praxi bylo na líci štítu, proti němuž jsem stál, vidět něco na způsob reaktivního letounu útočícího na kolonu aut, zatímco vnitřní strana byla pokryta podivnými vzory a připomínala abstraktní malbu.
Zapjali vibrátor a začali džina natřásat. Džin se hihňal a pištět: „Chichi, to lechtá… Já už nemůžu…“ Vrátil jsem se do chodby. Tam se vznášel pach bengálských ohňů. Pod stropem vířily rakety, narážely do stěn a zanechávaly za sebou šlojíře barevného kouře. Potkal jsem dubla Volodi Počkina, který vláčel obrovitou inkunábuli s měděnými přezkami, dva dubly Romana Ojry — Ojry, funící pod tíhou dlouhatánského trámu, potom skutečného Romana s haldou jasně modrých desek z archívu oddělení Nedostupných Problémů, a pak sveřepého laboranta z oddělení Smyslu života, který vedl na výslech k Juntovi houf klejících přízraků v pláštích křižáckých rytířů… Všichni byli nadmíru zaneprázdněni a plně soustředěni na svou práci.
Zákoník práce se tu porušoval neslýchaně, ale já najednou cítil, že se ze mě vytratila jakákoli chuť proti tomuhle porušování bojovat, protože sem ve dvanáct hodin o silvestrovské noci přišli sněhovou vichřicí lidé, pro které bylo zajímavější dokončovat nebo začínat od začátku nějakou užitečnou práci, než do sebe nalévat vodku, nesmyslně mrskat nohama, hrát na fanty nebo se zabývat nezávazným flirtováním. Přišli sem lidé, pro které bylo příjemnější být spolu, než každý zvlášť, kteří nesnášejí neděle, protože o nedělích se nudí. Mágové, Lidé s velkým L, jejichž heslem je Pondělí začíná v sobotu. Ano, znali různá zaklínadla, dokázali měnit vodu ve víno a žádnému z nich by nedělalo potíže nakrmit pěti bochníky tisíce lidí. Ale mágy nebyli díky tomuhle. Tohle byla jenom slupka, zevnějšek. Mágy byli proto, že v etice mnoho věděli, věděli tolik, že kvantita u nich přerostla nakonec v kvalitu, takže vstoupili do jiných vztahů se světem než obyčejní lidé. Pracovali v ústavu, který se zabýval především problémy lidského štěstí a smyslu lidského života, ale ani mezi nimi nikdo nevěděl, co to je štěstí a v čem konkrétně je smysl života. Přijali tedy pracovní hypotézu, že štěstí je v nepřetržitém poznávání neznámého a smysl života rovněž. Každý člověk je ve své duši mágem, ale skutečným mágem se stává teprve tehdy, když začne méně myslet na sebe a víc na ostatní, když je pro něho zajímavější pracovat než se bavit ve starém smyslu tohoto slova. A jejich pracovní hypotéza patrně nebyla daleko od pravdy, protože stejně jako práce změnila opici v člověka, právě tak absence práce v mnohem kratší době mění člověka v opici. A dokonce v něco horšího než opici.
V životě si toho leckdy nevšímáme. Lenoch a příživník, zvrhlík a kariérista i nadále chodí na zadních okončetinách, mluví naprosto artikulovaně (i když okruh témat se u něho pronikavě zužuje), a pokud jde o úzké nohavice a zálibu v džezu, podle nichž se jeden čas dělaly pokusy stanovit míru poopičení, zjistilo se poměrně brzy, že tyto záliby jsou vlastní i nejlepším z mágů. V ústavu nebylo možné skrýt regresi. Ústav poskytoval neomezené možnosti k přeměně člověka v mága. Ale byl nemilosrdný k odrodilcům a bez lítosti je odhaloval.
Stačilo, aby se nějaký spolupracovník třeba jen na hodinu věnoval egoistické či zištné činnosti (někdy i pouhým myšlenkám), a najednou s hrůzou zjišťoval, že chloupky na jeho uších houstnou. To byla výstraha. Právě tak zapískání příslušníka varuje před možnou pokutou, právě tak bolest upozorňuje na možné trauma. Teď už všechno záviselo na člověku samotném. Obyčejný člověk nemůže neustále bojovat proti svým kyselým myšlenkám — vždyť je to jen člověk, přechodné stadium mezi neandrtálcem a mágem. Ale může jednat v rozporu s těmito myšlenkami a v tom případě mu zůstávají určité šance. Může také ustoupit, mávnout nad vším rukou („Žijeme jenom jednou“, „Je třeba brát od života všechno“, „Nic lidského mi není cizí“) a v takovém případě mu zbývá jediné — co nejrychleji odejít z ústavu. Tam venku může ještě zůstat spořádaným měšťákem, který si poctivě, i když s nechutí, odpracovává svůj výdělek. Ale rozhodnutí odejít z ústavu bývá těžké. V ústavu je teplo, útulno, práce čistá, uznávaná, dobře placená, jsou tu báječní lidé, a z ostudy si leckdo nic nedělá. A tak někteří bloumají po chodbách a laboratořích, provázeni soucitnými a nesouhlasnými pohledy, s ušima pokrytýma tvrdým šedivým strniskem, natvrdlí, ztrácející schopnost souvislého vyjadřování, hloupnoucí přímo před očima. Ovšem tyhle je ještě možné politovat, pokusit se jim pomoci, ještě je možné doufat, že se jim přece jenom někdy vrátí lidská podoba…
Jsou tu však i jiní. S prázdnýma očima. Ti, co spolehlivě vědí, z které strany je chléb namazaný máslem. Svým způsobem dokonce nejsou ani hloupí. Svým způsobem jsou dokonce dobří znalci lidské podstaty. Jsou vypočítaví a bezzásadoví, poznali veškerou sílu lidských slabostí a dovedou každé zlo obrátit ve svůj prospěch. A v tom jsou neúnavní. Pečlivě si vyholují uši a začasté vynalézají podivuhodné prostředky ke zničení chloupkového porostu. A nezřídka dosahují značných výšin a velkých úspěchů ve své základní práci vytvoření světlé budoucnosti v jednom samostatném úseku, ohraničeném od ostatního lidstva ostnatým drátem…
Vrátil jsem se na svoje stanoviště do ředitelova předpokoje, vysypal jsem nepotřebné klíče do krabice a přečetl si několik stránek z klasické práce J. P. Něvstrujeva Rovnice matematické magie. Tato kniha se četla jako dobrodružný román, protože byla plná nadhozených a nevyřešených problémů. Dostal jsem šílenou chuť do práce, už jsem dokonce byl odhodlán vykašlat se na celou službu a zajít ke svému Aldanu, když zatelefonoval Modest Matvejevič.
Křupavě žvýkal a přitom se zeptal:
„Kde se to procházíte, Privalove? Volám už potřetí, to je lumpárna!“
„Šťastný a veselý, Modeste Matvejeviči,“ řekl jsem.
Chvíli mlčky žvýkal a pak odpověděl o něco mírněji:
„Nápodobně. Tak co služba?“
„Právě jsem obešel místnosti,“ řekl jsem. „Všechno v pořádku.“
„Žádné samovznícení?“
„Ne, ani v nejmenším.“
„Všude vypnutý proud?“
„Briareós si zlomil prst,“ řekl jsem.
Modest Matvejevič se rozrušil.
„Briareós? Počkejte… Aha, inventární číslo 1489… A proč?“
Vysvětlil jsem, co se stalo.
„Co jste podnikl?“
Řekl jsem, co jsem podnikl.
„Správné rozhodnutí,“ řekl Modest Matvejevič. „Pokračujte v dozorčí službě. Já víc nemám.“
Hned po Modestovi zavolal Edik Ampérjan z oddělení Lineárního Štěstí a zdvořile požádal, abych mu vypočítal optimální koeficienty bezstarostnosti pro odpovědné pracovníky. Souhlasil jsem a domluvili jsme se, že se sejdeme za dvě hodiny u mě v elektronickém sále. Potom přišel dubl Ojry — Ojry a bezbarvým hlasem požádal o klíče od sejfu Januse Poluektoviče. Odmítl jsem. Dubl naléhal dál. Vyhnal jsem ho. O minutu později se objevil sám Roman.
„Naval klíče.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nedám.“
„Naval klíče!“
„Jdi do háje. Já jsem osoba hmotně zodpovědná.“
„Saško, já odnesu celý sejf!“
Ušklíbl jsem se a řekl:
„Posluž si.“
Roman upřel pohled na sejf, celý se napjal, ale buď byl sejf očarován, nebo přišroubován k podlaze.
„A co z něho potřebuješ?“ zeptal jsem se.
„Dokumentaci k RU–16,“ řekl Roman. „No tak, dej mi ty klíče.“
Zasmál jsem se a vztáhl ruku ke krabici s klíči. V tu chvíli se odněkud shora doneslo pronikavé zaúpění. Vyskočil jsem.